Page 1


Charlotte Link DI E E N T S C H E I DU NG Copyright © 2016 by Blanvalet Verlag, a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany Alle Rechte vorbehalten Translation © 2018 by Zlata Kufnerová

ISBN 978-80-249-3554-6

Rozhodnuti.indd 4

20.3.2018 18:16:01


G OUS S A I N V I L L E , F R A NC I E , P ON DĚ L Í , 7. PRO S I NC E

Na otevření zámku u dveří potřebovala skutečně jen pár vteřin. Pomocí drátu, který upravila a přiohnula přesně tak, jak jí to ukazoval před mnoha lety Boris, její starší bratr. Tehdy byla ještě malá holka, zato Boris už byl dospělý, a každý, kdo znal jeho speciální koníčky, by se pravděpodobně vsadil, že ho jednou bude čekat kriminální kariéra: Neustále se cvičil v otvírání dveřních zámků nebo ve vysazování oken, v tom dosáhl opravdu pozoruhodných schopností. Ale nakonec se z něho stal v podstatě solidní truhlář, který za celý život neporušil žádný zákon ani v nejmenším. Selina strčila do dveří, vklouzla do místnosti, zavřela za sebou a krátce se o dveře opřela. Zatím šlo všechno hladce podle plánu, především v naprosté tichosti. Přesto věděla, že na ni mohou každou chvíli přijít a že by pak udělala nejlíp, kdyby skoncovala se životem. Pokud by ji Sergej a Igor dopadli při pokusu o útěk, byla by v podstatě už po smrti. Oči jí mezitím přivykly temnotě, která v místnosti panovala. Pouliční lucerna, stojící bezprostředně za hranicí pozemku, nabízela jen chabé světlo, navíc ještě tlumené stromem, který ji zpola zakrýval. Obrysy předmětů v místnosti vnímala jen jako stíny: psací stůl, police, skříň s pořadači. Tajsjina kancelář. Tajsja byla ta nejhorší. Sergej a Igor byli brutální mlátičky, ale Tajsja, ta chytrá hlava, která za vším stála, se chovala naprosto chladně, bez zábran a bez jakékoliv známky svědomí. Tady v domě byla šéfovou. A každý dělal to, co přikázala. Selině se podařilo krátce nahlédnout do Tajsjiny kanceláře jen jednou, když náhodou procházela kolem pootevřených dveří a přitom si všimla, že na oknech – na rozdíl od všech ostatních oken v celém domě – nejsou mříže. Domovní dveře měly vedle zámku ještě několik závor, kromě toho byla všechna okna zajištěna tím, že 5

Rozhodnuti.indd 5

20.3.2018 18:16:01


měla odšroubované kliky. Nebylo úniku, aspoň ne bez velké námahy a komplikací, úniku, který by nenadělal spoustu hluku. Což znamenalo, že člověk mohl na jakýkoliv pokus o útěk zapomenout. Jen tahle místnost dávala jistou naději, místnost, v níž pracovala Tajsja… Zřejmě neměla ráda mříže. Ani odšroubované kliky. Pravděpodobně chtěla ve své kanceláři občas trochu vyvětrat, vpustit dovnitř čerstvý vzduch. Zato dveře mívala pečlivě zamčené a klíč nosila pravděpodobně stále u sebe. Teď však už šla spát. Ostatní dívky byly venku. Sergej a Igor seděli v komůrce vedle kuchyně a hráli karty. Selina věděla, že je přísně zakázáno pít alkohol, proto nemohla doufat, že se pomalu přiopijí a ztratí bdělost i schopnost reagovat. Byli tedy naprosto střízliví a nebezpeční jako cvičení psi. Pokud by jednoho z nich napadlo ji zkontrolovat… Při téhle představě na ní vyrazil pot. Na tuhle možnost teď však nesměla myslet, to by se jí pak podlamovala kolena, zmocnila by se jí panika a určitě by se dopustila nějaké osudné chyby. Drát držela stále v ruce, nyní jej však ohnula a zastrčila pod skříň. Najdou ho tam, ale to je jedno. Až bude pryč, můžou klidně zjistit, jak se jí to podařilo. Ten drát vytáhla z korzetu, poté co pomocí nehtů trpělivě uvolnila šev. Pilníky na nehty dívky neměly nikdy volně k dispozici, nemluvě o nůžkách, a když byly ve své ložnici, musely odevzdávat dokonce i sponky do vlasů. Dostat se tedy k nějakému nářadí bylo naprosto nemožné. Selina to však dokázala. Protože byla chytrá. Ale samozřejmě taky proto, že se mohla spolehnout na pomoc. V kapse džín měla mobil. Že se jí přes všechny ty kontroly podařilo jej sem propašovat, byl téměř zázrak. Určitě to souviselo především s tím, že tu pobývala krátkou dobu a dosud jí neprohledali pokojík. Razie prováděli, jak se dozvěděla, bez předchozího upozornění, a při nich všechno důkladně zpřevraceli. Proslídili každou škvíru ve zdi, každý výklenek, každý regál ve skříni, vše obrátili vzhůru nohama. Nejhorší však byly tělesné prohlídky, které osobně prováděla Tajsja. Při představě, že jí ta odporná ženská bude sahat do všech tělesných otvorů, se Selině dělalo téměř špatně. Nehledě na to, že by pak ten mobil našli, a ona si vůbec neuměla představit, co by to pro ni znamenalo. Nakonec by to těžce poškodilo taky toho, kdo jí pomáhá. 6

Rozhodnuti.indd 6

20.3.2018 18:16:01


I kvůli němu bylo důležité, aby dnes večer všechno proběhlo hladce. Selina přesně věděla, že tohle je její jediná šance. Buď se to dnes povede, nebo žádné podruhé už nebude. Konečně se odvážila pokročit kupředu a proplížit se prostorem. Velice pomalu, aby na nic nenarazila. Nesměla nic porazit nebo posunout židli, čehokoli se dotýkat, čímkoli pohnout. Náhle ji napadlo, že nemá tušení, zda okna nejsou zajištěná alarmem, a tak se zděšeně zastavila a přemýšlela. Nemohla nic zjistit, musela prostě riskovat. Anebo celou záležitost zrušit a vrátit se do svého pokojíku. Jenže z návratu měla stejný strach jako z pokračování. Podařilo se jí neviděná a neslyšená sejít dvě poschodí dolů a dostat se chodbou až sem, v tom měla obrovské štěstí. Rozhodně nebylo jisté, že by se jí to podařilo podruhé, protože Sergej s Igorem prováděli v nepravidelných intervalech obchůzky po domě. Mohla jim kdykoli vběhnout do náruče, a pak jí buď pánbůh milostiv. Fajn, musí si dát pozor na alarm. Možná by se jí i přesto podařilo proniknout ven a bleskově zmizet ve tmě. Zaslechla zvláštní zvuk, ale vzápětí si uvědomila, že to jsou její zuby, které se bezděky ozvaly. Netušila, že ono pověstné cvakání zubů může být opravdu tělesný reflex. Pokud by se těm myšlenkám oddala jen na okamžik, uvědomila by si, že to, co dělá, je šílenství a že s vysokou pravděpodobností tuhle noc nepřežije. Prošla kolem psacího stolu, kde stál na podložce Tajsjin zavřený laptop. Docela malý. Selina po něm sáhla dřív, než si vůbec uvědomila, proč to dělá. Nebyl problém vzít jej s sebou. Kdoví, co je v něm uloženo. Především jí nešlo o nic jiného než uprchnout, přežít a uniknout zešílení. Avšak za tímhle čistým, upřímným instinktem přežít se skrývala ještě další myšlenka: povolat ty lidi k odpovědnosti. Snad někdy. Nějak. Když došla k oknu, dýchala těžce a příliš hlasitě. Od okamžiku, kdy otevřela dveře, až dosud uplynuly nanejvýš tři minuty, Selina však měla dojem, jako by právě urazila vyčerpávající, zničující, nekonečnou cestu. Byla tak zpocená, že se jí teplý pulovr, který si na cestu oblékla, lepil na tělo. Cítila se čilá, jakoby elektrizovaná, a současně k smrti unavená. Blízka zhroucení. A přitom zhroucení bylo to poslední, co si právě teď mohla dovolit. Natáhla ruku ke klice okna, vzala za ni a opatrně jí pohnula. Okamžik čekala, zda neuslyší pronikavé řinčení alarmu, ale zůstalo naprosté ticho. Klikou otočila. 7

Rozhodnuti.indd 7

20.3.2018 18:16:01


Stále byl dokonalý klid. Okno se otevřelo. Do místnosti zavanul studený vlhký vzduch. Selina se zhluboka nadechla. Kolik času už uplynulo od chvíle, kdy byla naposledy venku a dýchala něco jiného než zatuchlý pach tohohle starého baráku? Třebaže zde, v téhle bývalé průmyslové oblasti pařížského předměstí, stálo jen pár stromů, rostlo pouze chabé křoví a sotva byl tu a tam vidět trávník, Selině vzduch zavoněl zemí, jehličím, lesem a dřevem. Z očí jí vytryskly slzy, protože jí v té chvíli vytanuly bolestné vzpomínky: na procházky s rodiči, kdysi dávno, když byla ještě malá. A později se svým přítelem Sarkem. O nedělích se vydávali na dlouhé výlety s jeho psem. V lesích to vonělo jako zde a nad nimi se skláněly větve stromů. Jak si mohla tak málo vážit Sarka a jeho ostýchavé lásky, že ani nepohnula brvou a vzdala se jí? Jen nenaříkat, kárala se. Ne teď! Vylezla na parapet a nakoukla dolů. Místnost byla ve zvýšeném přízemí, ale přesto nijak příliš vysoko. Musela být obratná, nesměla si vyvrtnout nebo vymknout kotník, protože teď šlo především o to, aby odtud co nejrychleji utekla. Okamžik přemýšlela, zda ten laptop přece jen nemá vrátit, protože jí může vadit při seskoku, ale potom si to rozmyslela. Skočila. Dopadla na měkkou půdu, přesto však měla dojem, že ztropila nadměrný hluk. Každý v okolí deseti kilometrů musel slyšet, že tu nějaká žena vyskočila z okna. Jenže v okruhu deseti kilometrů nebyl nikdo kromě Igora, Sergeje a Tajsji v domě za ní. Jinak tu už nikdo nebydlel. Byly tu prázdné obchody, opuštěná autoopravna, nedostavěný supermarket. Jinak nic. Kvůli strašnému teroristickému útoku z listopadu se to všude v Paříži ještě hemžilo policisty a vojáky, jak se Selina dozvěděla, ale tady venku nebylo nikoho vidět. Kdyby ji Sergej s Igorem tady na zahradě zabili, nikdo by se to nedozvěděl. Z domu se nic neozývalo. Tam si stále ještě ničeho nevšimli. Selina proběhla zahrádkou a přelezla plot, který skutečnou překážkou naštěstí ani nebyl. Odvážila se ohlédnout: všude jen tma. Před chvílí muselo pršet, protože ulice byla mokrá. Černě se leskla, ozářená pouličními lampami – ale jen těmi několika, které dosud nikdo nepoškodil. 8

Rozhodnuti.indd 8

20.3.2018 18:16:01


Cestu si pamatovala: prostě rovně po silnici, na první odbočce doleva. Po několika stech metrech dojde k ruinám kdysi zamýšleného supermarketu. Na parkovišti počká. Tak se domluvili. Tam na ni bude čekat kdosi s autem. Mohla se jen modlit, aby přijel včas, protože on, ale především jeho auto – byla její jediná naděje. Selina se dala do běhu.

9

Rozhodnuti.indd 9

20.3.2018 18:16:01


 Dnes vím, že se má matka začala občas opíjet už dávno, ale jaksepatří se dala na pití, až když nás opustil můj otec. Tenkrát mi bylo sedm, proto jsem ty okolnosti ještě nechápala, ale při zpětném pohledu bych řekla, že právě v téhle chvíli se všechno začalo hroutit. Když jsme s mámou večeřely, vždycky stála na stole láhev vína, kterou vyprázdnila, ještě než jsem šla spát. Neměla jsem tušení, co alkohol vlastně znamená. Jen jsem pozorovala, že obsah láhve nijak nevoní, proto jsem nechápala, proč po něm máma tolik touží. S láhví a sklenkou se po jídle vždycky posadila k televizoru a dost brzy usínala. Občas ji sice něco polekalo, ale pak si znovu nalila a pila dál. Dřív neusínala tak brzy. Z toho jsem usoudila, že z vína, ať už je v něm cokoli, přichází na člověka únava. Protože nikdy neuklidila stůl, ujala jsem se toho já. Časem mi to šlo čím dál rychleji, protože už nebylo ani co sklízet. Už nevařila a taky sotva něco nakupovala. Často jsme večeřely půlku dost ztvrdlé bagety, která zbyla od snídaně, a k tomu kousek sýra. Pokud jsem měla štěstí. Jinak taky jen máslo. Protože jsem obědvala ve škole, nebylo pro mě nijak těžké povečeřet spíš skromně. Přesto mi dřívější časy chyběly. Máma vařívala úžasná jídla, v obýváku krásně prostřela stůl, zapálila svíčky, a když přišel táta z práce domů, vždycky ho potěšilo, že nás zase vidí. Zejména mě. Tenkrát jsem už chodila do mateřské školy, École maternalle, a jeho vždycky velice zajímalo, co jsem tam dělala. Znal jména ostatních dětí, a když jsem mu vyprávěla, že jsem se pohádala s kamarádkou Bernadettou, hned příští den se zajímal, jestli jsme se už udobřily. Mezitím jsem začala chodit do základní školy, École élémentaire, to jsem stále ještě kamarádila s Bernadettou, každý den jsme se znovu a znovu hádaly, ale mámu to nezajímalo. Jakmile jsem o tom během večeře začala, reagovala: „Ach bože, Nathalie, pořád to samý. Pořád to samý. Kdy vy dvě konečně dospějete?“ Pak si dala pár doušků likéru Grand Marnier. Tenhle lepkavý, sladký a dost silný likér se stával jejím čím dál oblíbenějším nápojem. 10

Rozhodnuti.indd 10

20.3.2018 18:16:01


Po chvíli začala mít skelný pohled a mdlý výraz. Potom se s ní už nedalo mluvit a žádné téma, o němž jsem s ní chtěla pohovořit, ji nezajímalo. Tak jsem se naučila, že důležité věci s ní musím probrat brzy večer, kdy s ní je ještě řeč. To když jsem například potřebovala peníze na školní výlet, na nové sešity nebo podepsat diktát. Bydlely jsme v Metách, hlavním městě Lotrinska, dost blízko německé hranice, kde hodně lidí jezdí pracovat do Německa a němčinu taky znají. Když jsme si ve druhé třídě směli poprvé vybrat výuku cizího jazyka, zvolila jsem si právě němčinu. To mi ještě poradil otec, krátce předtím, než nás opustil. Moji rodiče se nikdy nehádali, alespoň ne tak, že bych to mohla vnímat, a proto mě ani ve snu nenapadlo, že se rozejdou. Až později jsem zjistila, že se už dávno v mnohém neshodli, ale já jsem to ve své naivitě neuměla správně zhodnotit. Mně prostě jen stačilo, že máma tak slavnostně prostírá ke každé večeři, a pokládala jsem za normální, že se převlékne do nápadných šatů, jemných punčoch a bot na vysokém podpatku. Že se pečlivě nalíčí a na krk si nastříká parfém. Ty její krásné šaty jsem jí záviděla, ale nevšímala jsem si jejího zoufalství, s nímž se tak parádila, aby okouzlila muže, který o ni zřejmě už dávno nejevil zájem. Jednou, to jsem byla už starší, mohlo mi být třináct nebo čtrnáct, mi vyprávěla, že ji podváděl už v době, kdy mě čekala, a poté to pokračovalo. Když ji člověk poslouchal, nabyl dojmu, že si otec okamžitě začal s každou ženou, která mu přešla přes cestu. Máma si možná přibájila leccos, co nebyla pravda, ale její podezření mohlo být v mnohém oprávněné. Táta byl šarmantní fešák, a všechno, co jsem na něm obdivovala, jeho zájem, vnímavost, dobrou náladu a přívětivost, projevoval nejspíš i jiným lidem. Samozřejmě zejména ženám. Otec pracoval jako vedoucí oddělení v jedné firmě, která vyráběla spodní prádlo. Jak příznačné! Matka dostávala nádherné kousky, které ji sice nestály ani cent, ale taky jí k ničemu nebyly. Když se to u ní s alkoholem čím dál víc horšilo, netušila jsem ještě, že ta závislost zcela zničí ji i náš vzájemný vztah. Tenkrát jsem byla jen smutná holčička, která ztratila tátu. „Kam odešel?“ ptávala jsem se mámy s pláčem, když mi pověděla, že je pryč a už nikdy se nevrátí. Matka byla v obličeji bílá jako křída, držela sklenku, do níž si už potřetí velkoryse nalila Grand Marnier a hodila ho do sebe. 11

Rozhodnuti.indd 11

20.3.2018 18:16:01


„Rozhodl se pro jinou,“ řekla mi. „Definitivně.“ Zřejmě už nějaký čas své románky tolik nestřídal, ale zato došlo k ještě větší katastrofě: Můj táta se do jiné ženy vážně zamiloval. „Kdo to je?“ zajímala jsem se. „Modelka, která předvádí spodní prádlo,“ odpověděla matka a nalila si další sklenku. „Dvacetiletá.“ Pro mě v mých sedmi letech bylo dvacet let stejně hodně daleko jako čtyřicet nebo padesát. Vůbec jsem tenkrát nedokázala pochopit, proč táta nás, svou rodinu, kvůli té ženě opustil. „Přijde ještě někdy na návštěvu?“ „Proboha, Nathalie, co je to za otázku?“ nechápala matka, vypila obsah sklenky a opět sáhla po láhvi. Tohle dopoledne v pozdním létě roku 2002 skončilo tak, že se nakonec těžce dopotácela do postele a okamžitě usnula. Otce jsem už nikdy nespatřila. S dvacetiletou modelkou se odstěhoval do Paříže. Pravidelně nám však posílal peníze. Jinak jsme pro něj už neexistovaly.

12

Rozhodnuti.indd 12

20.3.2018 18:16:01


S OF I E , BU L H A R SKO, L I S TOPA D 2 015

1 Sofie byla ještě horší než Plovdiv, přitom tam mělo být všechno v pořádku. Kiril věřil, že tu může najít práci jako jeho kamarád Dančo, který odešel z Plovdivu právě před rokem. Dančo byl vždycky odvážný, rozhodný, zatímco Kiril spíš váhal a otálel. Dančo okamžitě našel zaměstnání na letišti a o životě v Sofii bájil. „Tady je fakt všechno lepší. Tady máš skutečný šance. Musíš se konečně k tomuhle kroku odvážit!“ Kiril se k tomu odhodlal, až když se situace v Plovdivu stala nesnesitelnou. Když malé zahradnictví na okraji města, kde léta pracoval, zavřeli a on se ocitl na ulici. Když mu po devíti měsících přestali vyplácet dávky v nezaměstnanosti a peníze, které dostával na děti, jemu, manželce Ivaně a pěti dětem sotva stačily na jídlo. Když dlužil tři měsíce za nájemné a domácí mu hrozil vyhazovem. A Ivana od rána do večera plakala. „Kirile, já nechci do Stolipinova. Mám hrozný strach. Já tam nechci!!“ Stolipinovo je městská chudinská čtvrť. Právě jí se vyhrožuje dětem, které se ve škole špatně učí. Kdo skončí tady, je na dně. Šedivé, oprýskané panelové baráky. Vlhké, špinavé, studené byty. Hromady odpadků na ulicích. Tlupy zanedbaných dětí, o nichž nikdo neví, zda mají někde domov, či zda už dlouho žijí jen na ulici. Vyhublí ježatí nemocní psi, kteří tu pobíhají a marně hledají potravu. Zoufalství. Do Stolipinova stále přicházeli novináři ze Západu, kteří tu bídu fotografovali, dokumentovali. Kiril si uměl představit, s jakou hrů13

Rozhodnuti.indd 13

20.3.2018 18:16:01


zou si bohatí lidé v Německu, Francii nebo Anglii ty snímky prohlížejí. Bulharsko, chudobinec Evropy. A kdo tomu nevěří, měl by sem prostě přijet. Po výpovědi z bytu by se Stolipinovo stalo příští štací, a proto Kiril vsadil všechno na jednu kartu, své obvyklé výhrady a obavy hodil za hlavu a s celou rodinou se odstěhoval do Sofie. To, co dokázal Dančo, se přece musí podařit taky jemu. Dančo mu půjčil nějaké peníze, zaručil se za něj, a tak Kiril sehnal byt, třebaže ještě nemohl prokázat, že má práci. Ten byt byl úplně nahoře v mnohaposchoďovém činžáku, který Kirilovi připadal jako stoh na sebe navršených ošklivých krabic od bot. Kromě toho ta budova vypadala poněkud nakloněná, ale zřejmě se mu to jen zdálo. Byt byl malý, dva pokoje pro sedm osob. Všechny děti spaly v jedné místnosti a Ivana s Kirilem si v obývacím pokojí na noc vždycky roztáhli gauč. Byla tam ještě kuchyňka, do níž se však všichni najednou nevešli, a proto jedli nadvakrát. Ivana toho na stůl stejně moc nemohla dát. V létě, říkal si Kiril, budou děti trávit většinu času venku na ulici, a tak se tu nahoře dá žít snesitelněji. Teď však byl teprve konec listopadu, ještě nesněžilo, ale den ode dne se ochlazovalo. Čekalo je perné, mrazivé zimní období, které potrvá až daleko do března. A Kiril stále ještě neměl práci. Během posledních týdnů si všiml, že se Dančův dosud přátelský tón vůči němu změnil. Dančo jim opravdu pomohl, jenže když se teď jejich situace za několik měsíců nezlepšila, začal ztrácet trpělivost. Kiril z něho musel stále páčit další peníze, aby měli na nájemné, na jídlo nebo zimní boty pro děti, které je naléhavě potřebovaly, ale později si už netroufal. Dančo mu totiž naznačil, že dluhy dosáhly takových rozměrů, že začíná pochybovat, zda je Kiril vůbec někdy dokáže splatit. „A darovat,“ dodal Dančo, „darovat ti to všechno fakt nemůžu!“ „Já vím,“ hlesl Kiril zoufale, „ale je to jako začarovaný. Nohy si můžu uběhat, jak hledám práci, ale nic nemůžu najít.“ Seděli v hospůdce. Venku byla zima, vítr a tma, uvnitř až příliš teplo a přeplněno. Páchlo to tam cigaretovým kouřem, potem a alkoholem. Když tu a tam přicházeli a odcházeli lidé, dveřmi zavanul čerstvý vzduch a Kiril se vděčně nadechl. Bolela ho hlava, od snídaně 14

Rozhodnuti.indd 14

20.3.2018 18:16:01


nic nejedl. Minulou noc nespal, protože Ivana celé hodiny naříkala. Nevěděl, jak ji utěšit, kromě jediného slibu: „Zajdu ještě jednou k Dančovi. Možná nám pomůže.“ Proto tu teď seděl. Chtěl Danča navštívit doma, jenže ten dostal chuť posedět si v hospodě. Kiril samozřejmě váhal, Dančo ho však nakonec pobídl: „Pivo platím, tak pojď se mnou!“ Kirilovi se už po prvních doušcích začala motat hlava. Naléhavě potřeboval něco sníst, ale neodvážil se o to požádat. U sousedního stolu seděl muž a lžící nabíral polévku, jejíž vůně vháněla Kirilovi až slzy do očí. Tak strašný hlad měl. „Poslechni, Dančo, já vím, tys nám už příliš často pomáhal, ale momentálně… Už to prostě dál nejde. Nemůžu zaplatit nájem za listopad. Sotva dokážu koupit ještě něco k jídlu. Děti vyškrabujou prázdný talíře a zírají na mě, jenže já jim můžu dát jen malou porci. Všechny pořád stůňou, protože venku běhají v letním oblečení. Nevím, co se stane, pokud nám vypnou topení. Už prostě nevím jak dál. Jsme v koncích. Já jsem v koncích.“ Nyní mu skutečně vytryskly slzy. Bezmocným, téměř dětským gestem si je Kiril otřel. Nebrečet. Jen nebrečet. Tušil totiž, že to v Dančovi nevyvolá soucit, nýbrž ho to spíš naštve. „Máš prostě moc dětí,“ prohodil Dančo. Kiril pokorně přitakal, třebaže tu poznámku pokládal za nespravedlivou a naprosto zbytečnou. „Po léta jsem měl práci v zahradnictví. Samozřejmě mě nijak dobře neplatili, ale vždycky to nějak stačilo. I pro pět dětí.“ „Jo, jenže člověk nemůže přivádět na svět jedno dítě za druhým a věřit, že bude pořád vydělávat dost na to, aby všechny uživil,“ namítl Dančo. „A přídavky na děti, ty prostě na všechno nestačí!“ Sám neměl ženu ani děti, a tak se mu samozřejmě žilo snáz. Rovněž neklidněji a osaměleji, pomyslel si Kiril, ale raději si to nechal pro sebe. „Jenže já se těch dětí nemůžu zbavit,“ namítl místo toho a nervózně se rozesmál, protože to byla skutečně absurdní myšlenka. Dančo si zhluboka povzdechl, důkladně se napil piva, postavil sklenici na stůl a pronikavě se na kamaráda zadíval. „Takhle to dál nejde, Kirile. Už ti nemůžu pomáhat. Vždyť já několik měsíců prakticky financuju sedmičlennou rodinu, ale jakýkoli zlepšení je 15

Rozhodnuti.indd 15

20.3.2018 18:16:01


v nedohlednu. Fakt si myslím, a ty to víš taky, že tohle neunese ani nejlepší přátelsví.“ „My musíme jenom ještě překonat zimu, Dančo. V zimě se hledá práce mnohem hůř. Až přijde jaro…“ „Nech toho, nic si nenamlouvej! Kdy jste přijeli do Sofie? V dubnu! Uprostřed jara. A tys stejně nic nenašel. Teď je podzim. A ty si myslíš, že příští jaro bude všechno vypadat líp? Zatraceně, Kirile, nebuď tak naivní!“ „To tys mě přemluvil, abych se vydal do Sofie! Tys říkal, že…“ „Takže teď za to budeš dávat vinu mně? Po tom všem, co jsem pro vás udělal? Jak jste na tom byli v Plovdivu? Tam už to přece dál nešlo. Vždyť Sofie byla jen šance, nic víc. Jenže ty prostě neumíš šance využít!“ „Pokouším se přece o všechno. Já…“ „Jeden kolega v práci mi teď vyprávěl zajímavou věc,“ začal Dančo. „Něco fakt zajímavýho. Obratem ruky vydělal několik tisíc euro. Zdůrazňuju: euro. Žádný leva.“ Kiril ho zoufale sledoval. Průměrný měsíční příjem člověka v Bulharsku činí v přepočtu asi 300 euro. Několik tisíc euro mu tedy znělo jako pohádka. Zlá pohádka. Protože poctivým způsobem to nelze vydělat. Dančo ztlumil hlas, což vlastně ani nebylo třeba. V místnosti totiž vládl takový hluk, že stejně nikdo nemohl slyšet ani vlastní slovo, tím spíš nedokázal postřehnout, o čem se mluví u vedlejšího stolu. „Dej svým dětem šanci,“ radil Dančo. „Dej aspoň jednomu z nich šanci.“ Kiril nechápal, co má na mysli.

16

Rozhodnuti.indd 16

20.3.2018 18:16:01


2 Ta paní se jmenovala Vjara a budila důvěru i respekt. Rozhodně nebyla nesympatická. Měla příjemný hlas, hezkou, inteligentní tvář a na sobě elegantní šedomodrý kostým, který musel být od nějakého návrháře, rozhodně ne z obchodního domu, kde nakupovala oblečení Ivana. Uměla se také dobře chovat. Před vstupem do bytu si zula mokré holínky, aniž ji o to požádali, z kabely vykouzlila pár kožených botek barevně se hodících ke kostýmu a natáhla si je na štíhlé nohy. Nyní usedla v obývacím pokoji na proleželou pohovku, na níž spávali Kiril s Ivanou, a oběma dlaněmi svírala šálek kávy, který před ni postavili. Ohřívala se o něj. V pokoji bylo totiž velmi chladno. Vjaru k nim poslal Dančův kolega z práce. Kiril spolu s Ivanou celé dny váhali, než s tímto setkáním souhlasili. Mezitím přicházel prosinec, stále ještě žádný sníh, ale vzduch byl vlhký a studený. Domácí jim poslal výhrůžný dopis a kvůli dlužnému nájemnému vypnul topení. Jejich situace mohla být sotva zoufalejší a beznadějnější. „Jde tedy o vaši dceru Ninku,“ promluvila Vjara. „Je jí sedmnáct, pokud mám správnou informaci?“ „Ano,“ přitakal Kiril. Ivana mlčela. Tu hezkou cizí ženu si prohlížela tak intenzivně, jako by jí chtěla proniknout do hlavy, aby pochopila každou její myšlenku a pocit. „Smím se s ní seznámit?“ požádala Vjara. Kiril vstal, odešel do vedlejšího pokoje a vrátil se s Ninkou, která tam už čekala. Oblékla se co nejlíp: Měla na sobě poněkud obnošené černé bavlněné šaty, které však zdůrazňovaly její postavu, s bílým krajkovým límečkem a manžetami, punčocháče v barvě těla a poněkud nevhodné boty s odřenými špičkami. Čerstvě umyté světlé vlasy jí splývaly téměř až k útlému pasu. Upřela na Vjaru tmavé oči pohledem, který vyjadřoval současně obavy i nedočkavost. Vjara vstala a podala jí ruku: „Dobrý den, Ninko. Jsem Vjara.“ Ninka se plaše usmála. „Dobrý den.“ Vjara se obrátila na Kirila. „Vaše dcera je velice krásná. Byla by opravdu škoda, kdyby…“ 17

Rozhodnuti.indd 17

20.3.2018 18:16:01


„Co?“ vyhrkla Ivana. „Kdyby toho náležitě nevyužila. Za tvář, jakou má ona, platí kosmetické koncerny a módní návrháři celé jmění. Má v sobě cosi velice zvláštního. Je dobře, že jste se na mě obrátili.“ „Ten můj přítel… Dančo… říkal, že vedete jednu z největších módních agentur v západní Evropě.“ „Ano. Sídlí v Římě. Já však bývám často tady v Bulharsku, ve své vlasti. Protože tu jsou mimořádně hezké dívky. I když musím říct,“ podívala se opět pátravě na Ninku, „tak hezkou jako ona jsem už dlouho neviděla.“ Ninka nevěděla kam s očima. Ivana jí dala pohledem znamení, a tak Ninka s úlevou odešla. Tváře jí doslova plály. Fotomodelka! Od chvíle, kdy jí rodiče před dvěma dny o téhle možnosti informovali, si připadala jako ve snu. „Je taky chytrá,“ poznamenal Kiril, když s Ivanou a Vjarou opět osaměli. „A ctižádostivá.“ „Chápu,“ reagovala Vjara. „Protože je tak chytrá a ctižádostivá, chcete jí dát šanci na úspěšný život.“ „Ano. Jsem si jistý, že bude skutečně úspěšná. Jenže… tady má nevhodné startovní podmínky.“ „Promiňte, že se vyjádřím tak otevřeně,“ řekla Vjara, „ale tady nemá prakticky žádné startovní podmínky. Podle všeho, co mi kolega vašeho přítele Danča sdělil…“ Taktně zakašlala, opět se posadila na pohovku a hbitě se chopila svého šálku, jediného předmětu v tomhle prostoru, který vyzařoval trochu tepla. „Jistě,“ souhlasil Kiril. Co by měl teď asi tak udělat, aby se neztrapnil? „Momentálně jsme úplně na dně. Nevím jak dál. Už se o své děti opravdu nedokážu postarat víc, ani o manželku a o sebe. Nevidím žádné východisko.“ Musel polknout, protože mu do očí opět vhrkly slzy. Byl tak nervově vyřízený, že se pomalu měnil v uplakance. „Žádné východisko,“ opakoval. „Kromě…“ „Rozhodl jste se správně,“ ozvala se Vjara tiše. „Moc dobře chápu, že to pro vás není snadný krok. Umožňujete však dceři Nince zajištěnou a úspěšnou budoucnost. A tím se zlepší taky situace vašich ostatních dětí.“ Ivana poprvé vstoupila do rozhovoru. „A bude se jí tam opravdu dařit dobře? Je jí teprve sedmnáct, víte, a dosud nikde nebyla. 18

Rozhodnuti.indd 18

20.3.2018 18:16:02


Neměla ještě ani žádného přítele. V mnoha ohledech je… ještě téměř dítě.“ „My na dívky dáváme opravdu pozor,“ ujišťovala ji Vjara mírným hlasem. „Chceme, aby udělaly velkou kariéru. Jako modelky a možná dokonce i jako herečky. Střežíme je jako oko v hlavě.“ „Dančo říkal…, že dcera jednoho jeho kolegy odjela na Západ nedávno. Tak se dozvěděl o vaší agentuře. Víte, jak se tomu děvčeti daří?“ „Samozřejmě že výborně. Všem našim dívkám se vede výborně.“ „Mohli bychom pak Ninku taky navštívit?“ Vjara poprvé na vteřinu zaváhala. „O tom si můžeme promluvit později,“ odpověděla poté. „Nejprve je důležité, aby se Ninka ve svém novém životě zorientovala. Často bude na cestách, dnes Milán, zítra Londýn, pozítří Řím nebo Paříž. Moc volného času mít nebude. Ale do toho života se zamiluje, to vám můžu už dnes slíbit. Všechny dívky jsou spokojené.“ „Bože, jak moc jí to přeju,“ poznamenal Kiril horoucně. Po téhle poznámce se v místnosti rozhostilo jakési stísněné mlčení, plné ostýchavého, nevysloveného očekávání. Vjara věděla, o čem se rodiče neodvažují promluvit – o tom, co je pro ně tak strašné, avšak co v současné situaci nemohou pominout. „Tři tisíce euro,“ řekla. „Půldruhého tisíce pro vás. Druhou polovinu pro vaši dceru.“ Konečně ta slova padla. Kiril cítil, jak se mu zatajil dech. Podíval se na Ivanu. Půldruhého tisíce byla nepředstavitelná spousta peněz. Půldruhého tisíce euro znamenalo, že mohou až do léta zaplatit nájemné. Mohou vytápět byt. Mohou nakoupit teplé oblečení pro ostatní děti. Už nebude problém dát na stůl zdravé jídlo. Kiril může v klidu hledat práci. Jejich situace se náhle zlepší tak, jak si to vůbec neuměli představit. Proto prodáváme naši dceru. Také tato věta se vznášela v prostoru, hrozivě hlasitá, třebaže ji nikdo nevyslovil. Rovněž Vjara ji mohla slyšet. „Vaše dcera dostane ty peníze jako zálohu na svou práci. Jsou to peníze, které si vydělá obratem ruky. Vyplácíme je napřed, aby necestovala na Západ zcela bez prostředků. Váš podíl je vyjádřením našeho uznání za to, že jste dceru vychovali. Později se všechno vyúčtuje s naší provizí. Můžete být naprosto klidní. Tady nejde o žádný pochybný obchod. To bychom nechtěli.“ 19

Rozhodnuti.indd 19

20.3.2018 18:16:02


Kiril, který předtím zatajil dech, se zhluboka nadechl. To, co prohlásila jejich návštěvnice, bylo v pořádku. Tady nejde o žádný pochybný obchod. Věta, jíž se člověk mohl držet. Poprvé ten den – a přesně vzato poprvé po mnoha týdnech – Kiril pohnul ústy tak, že připomínaly úsměv. Vidíš, říkal jeho pohled, který směřoval k Ivaně, Dančo nám to přece jen zajistil. Že to všechno je seriózní. Že můžeme těm lidem důvěřovat. Ivana jeho pohled sice neopětovala s úsměvem, ale přece jen s novým náznakem naděje v očích. Naděje, že si počínají správně. „Dívky odjíždějí na Západ autem,“ informovala je Vjara. „Na pozítří bych měla řidiče. Teď by mohlo jít všechno rychle.“ „Tak rychle?“ ozvala se šokovaná Ivana. „Ještě před Vánocemi?“ „K Vánocům vám dcera už pošle balíček s nádherným překvapením,“ usmála se Vjara. Kiril položil dlaň Ivaně na paži. „Má pravdu. Budeme-li to odkládat, bude to ještě těžší.“ „Jenže… tak rychle…“ Kiril si odpustil poznámku, že pokud neprodleně nezaplatí nájemné, octnou se od příštího týdne na ulici. Ivana to beztak věděla. Dopis domácího byl jednoznačný, a právě ten nakonec přispěl k Ivanině souhlasu setkat se s Vjarou. „Jenže o to rychleji se Ninka dostane ze zdejší zimy,“ připomněl Kiril, „a začne nový, lepší život.“ Ivana přitakala. Vstala a odešla z pokoje. Podle jejích chvějících se ramen Kiril poznal, že pláče. „Pro matky je to vždycky těžké,“ podotkla soucitně Vjara. I pro otce, pomyslel si Kiril. „Děláme přece správnou věc, ne?“ zeptal se pak s jistou úzkostí. „Děláte ji s naprostou zárukou,“ potvrdila Vjara.

20

Rozhodnuti.indd 20

20.3.2018 18:16:02


LYON, F R A NC I E , S T Ř E DA , 9. PRO S I NC E

Nathalii připadal ten muž odporný a nechutný, ale poté co už čtyři hodiny trčela u vchodu do domu v jedné z četných postranních ulic u nábřeží Quai Perrache v Lyonu, kde se celá vyhladovělá kryla před studeným deštěm, byla ochotná nechat se oslovit téměř kýmkoli, i když by vypadal jako zločinec a pronikavě páchl alkoholem. Takovému týpku by normálně řekla: odser se, ale teď se snažila zatvářit vlídně a usmát se na něj. Cítila však, že ten úsměv dopadl dost chabě: Byla prostě příliš unavená, příliš hladová a příliš zmrzlá. A taky vyřízená a vyděšená. „Neměl byste pro mě pár centů?“ zeptala se. Ten muž přišel s nákupem, který nesl v igelitové tašce, v níž to podezřele cinkalo. Peníze u sebe tedy musel mít, pokud všechno neinvestoval do toho alkoholu. Zašklebil se. „Nemám. Všechno je v háji.“ Nevěřila mu to, ale nic opačného mu nemohla dokázat. Lehce se předklonila. Netušila, že může hlad tak bolet. Měla pocit, jako by jí v útrobách bodaly nože. Třebaže byl ten chlapík stojící před ní pěkně opilý, všiml si, že se svíjí. „Dlouho jsi nejedla, nebo co?“ zeptal se, ale nepřestával se šklebit. Proč by mu měla něco předstírat? „Ne,“ přiznala. „Když půjdeš se mnou, můžu ti dát chleba. A taky potřebuješ polívku na zahřátí.“ Při zmínce těchto tolik lákavých slov – chleba, polévka a zahřátí – Nathalie málem zaúpěla. Tušila, že byt toho cizího chlapa bude samá špína a že nebude nic příjemného jíst z jeho pravděpodobně špinavých talířů něco napolo zkaženého, byla však ochotná k mno21

Rozhodnuti.indd 21

20.3.2018 18:16:02


ha ústupkům, pokud se zbaví těch křečí v žaludku a aspoň na půl hodiny se trochu ohřeje. „Jak se jmenuješ?“ zajímal se muž. Nathalie věděla, že v žádném případě nesmí uvést pravé jméno. Nechtěla ani v nejmenším riskovat. „Aurelie,“ zalhala. Tak se jmenovala žena, která ji z odpočívadla u dálnice kousek za Dijonem svezla do Lyonu. Byla to nejhezčí chvíle z celého dne: vytopené auto, na jehož okenní tabulky bubnoval déšť, měkké polštáře, tichá hudba z rádia. Té ženy se nemusela bát, byla milá, představila se a radila jí, že by už raději neměla dál jezdit stopem. „Je to příliš nebezpečné. Kam vlastně chceš?“ „Do Provence,“ odpověděla Nathalie. Tam byl ten byt. Místo setkání. Aurelie jela bohužel jen do Lyonu, tam žili její rodiče, které chtěla na týden navštívit. Nathalie doufala, že jí Aurelie možná nabídne, aby jela s ní, nebo se spolu někde naobědvají, mladá žena však velice spěchala, takže ji nechala vystoupit hned za dlouhým tunelem, jímž dálnice vedla, ještě než odbočila směrem do středu města. „Opravdu bych ti radila jet radši vlakem,“ řekla na rozloučenou. „S TGV jsi v Aixu velmi rychle.“ „Dobrý nápad,“ reagovala Nathalie, ale nepřiznala se, že na drahou jízdenku na rychlík nemá peníze. Už neměla žádné finance, ani cent, naprosto nic. Včera večer si koupila jeden burger a vodu, takže teď neměla ani vindru. Ani vindru v kapse a tak hladová, že se rozhodla jít s tímhle odporným chlapem k němu domů, doufajíc, že tam skutečně dostane kus chleba a polévku. „Aurelie,“ prohodil. „Hezký jméno. Já jsem Yves.“ „Ahoj, Yvesi.“ „Tak pojď se mnou,“ vyzval ji. Nathalie se zvedla opatrně, protože si nebyla jistá, zda ji unesou nohy. Chvíli se obávala, že jí podklesnou v kolenou, ale překvapivě stála na ulici vzpřímená, aniž by se viditelně třásla. Rue Marc-Antoine Petit, přečetla si. Vpředu na Quai Perrache se dvě ženy procházely sem a tam, evidentně čekaly na zákazníky. Už předtím, než se doplazila sem ke vchodu do domu, kde se schoulila, ji napadlo, že se uchýlila zřejmě do poněkud pochybných končin: Některé domy 22

Rozhodnuti.indd 22

20.3.2018 18:16:02


vypadaly nanejvýš zchátrale, jiné se právě opravovaly. Bez ohledu na déšť viselo na několika balkonech prádlo a v jednom z bytů se nějaký muž a žena hádali tak hlasitě, že ten jejich řev přehlušil dokonce i silný provoz na Autoroute du Soleil, vedoucí mezi Quai a Rhônou ke Středozemnímu moři. Byla tu pekárna a malá restaurace, ale taky spousta obchodů, které už dávno skončily a jejichž výklady bývalí majitelé zatloukli prkny. Mezi několika umouněnými putykami pobíhali mužští, na nichž člověk na kilometr poznal, že to jsou drogoví dealeři. Zřejmě je vůbec nezajímalo, že se to na nedalekém nádraží hemží policisty: Francie stále ještě žila ve znamení útoků z 13. listopadu, neboť v zemi dosud platil výjimečný stav. Velká přítomnost policie a vojska všude kolem se nedala přehlédnout. Znamenalo to nebezpečí také pro Nathalii: Pokud by tu příliš dlouho seděla, policistům by se stala nápadnou a mohli by ji zatknout. Z ulice zkrátka musela zmizet. Doufala, že Yves nepočítá s tím, že mu za jídlo prokáže vděčnost, protože i když hlady téměř šílela a nevěděla, co si počne, rozhodně s ním v žádném případě nepůjde do postele. Možná jednou dospěje až k bodu, kdy k tomu bude ochotná, dosud se to však nestalo. Ten muž jí byl odporný, a navíc si byla jistá, že přenáší nějaké hrozné nemoci. To z něho přímo čišelo. „Jen se najíst,“ ujišťovala se. Uštěpačně se na ni zašklebil. „Nemůžu zaplatit,“ dodala. „Ani penězi, ani jinak.“ „Tak jdeš se mnou, nebo ne?“ reagoval Yves. Rychle zvážila své šance pro případ, že ten chlap bude dotěrný. Byl podstatně vyšší než ona, ale hubený a nevypadal na siláka. A kromě toho pil. Doufala, že ho v případě potřeby dokáže zvládnout. Pro jistotu si nenápadně zapnula mobil. Měla jej vypnutý, aby šetřila akumulátor, jenže kdoví, zda nebude muset náhle volat o pomoc. Třebaže se přímo na policii vlastně v žádném případě nesmí obrátit. Pevně svírala kabelku, v níž měla pas, mobil a prázdnou peněženku. Svůj poslední majetek. Poté následovala cizího muže do jeho bytu.

23

Rozhodnuti.indd 23

20.3.2018 18:16:02


Charlotte Linková ROZ HODN U T Í Z německého originálu Die Entscheidung, vydaného nakladatelstvím Blanvalet Verlag, a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, v Mnichově v roce 2016, přeložila Zlata Kufnerová Obálku navrhl Emil Křižka Redigovala Michaela Häringová Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 384 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9750. publikaci Sazbu zhotovila TYPA, spol. s r. o., Praha Vytiskly TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 536 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Rozhodnuti.indd 384

20.3.2018 18:16:18

Profile for Knižní klub

0038971  

0038971