Page 1

Uprchlík

na ptačím stromě

Napsal a nakreslil

Ondřej Sekor a

Knižní klub


Text and illustrations © Ondřej Sekora – heir, 2012 ISBN 978-80-242-3628-5


PODIVUHODNÁ UDÁLOST

C o na šl i v r a bci p od s t romem

S vrabci bývá občas trápení. Někdy dovedou být docela potichu. Klidně si sedí, třeba se vyhřívají na sluníčku, a jindy zase, zvláště ráno, když se probudí, pečlivě protřepávají své peří, češou se zobáčkem na břiše, na zádech, pročesávají pera v křídlech, v ocásku, všelijak se na větvičce točí a kroutí a je to docela hezké a je milo se na ně podívat. Ale někdy se dají do křiku, perou se a křičí, až hanba poslouchat. Konečně, dalo by se to snést, kdyby křičeli jen ti, kteří se perou, ale za nimi ještě létají ostatní, celý chumel vrabců, všechno chtějí vidět a slyšet a křičí s nimi o závod. Na našem stromě – říkáme mu ptačí strom, protože na něm bydlí celá obec ptáků – se teď právě hádali dva vrabci o pěknou slámu do hnízda. Každý ji držel za jeden konec, tahali se o ni a oba přitom jen tak zavřenými zobáky v ­ olali:

(7)


„Dáš? Dáš? Dáš?“ Ale ani jeden nechtěl povolit. Kaž­ dý jen volal: „Dáš? Dáš?“, ale žádný nepustil. A kolem nich, to se rozumí, létalo celé hejno ostatních vrabců a všichni o překot křičeli: „Čí, čí, čí je sláma, čí, čí, čí?“ a hořeli zvědavostí, jak to dopadne. Když zápasníci se slámou letěli sem, letěli diváci také sem. Když zápasníci se slámou letěli tam, letěli diváci rychle zase tam. A když oba vrabčí zápasníci spadli se slámou až na zem, pod strom, letěli diváci za nimi až na zem a i tam křičeli: „Čí, čí, čí je sláma, čí, čí, čí?“ Najednou se však sláma přetrhla, oba zápasníci, každý s půlkou slámy, se rozletěli ke svým hnízdům a diváci zůstali bez divadla. „Už se to skončilo,“ řekl smutně jeden z nich. „Čím, čím, čím?“ volali ještě chvíli ostatní vrabci. Ale pak se už také uklidnili a chystali se letět domů. Jenomže… konec divadla ještě nebyl. Jedna vrabčice, taková hodná a starostlivá, se zadívala do trávy – strnula, otevřela zobák, jako by jí něco v hrdle zaskočilo, a pak… „Někdo tu leží!“ zděsila se. Strachem uskočila a křik začal znovu. Ze všech stran se začali sletovat ptáci, nikdo se však neodvážil blíž. Přiletěl nazelenalý cvalík zvonek, tichounce se snesla něžná červenka s ohnivou náprsenkou, prudce přistály pestré

(8)


sýkorky s černými čepičkami a přifrčel i krasavec pěnkaváček s bílými pruhy na křídlech. „Je to modré, co to může být?“ zarazil se pěn­ kavák. ­„Má to peří, je to pták,“ zazvonil zvonek. „Ale nehýbe se, něco se mu asi stalo,“ zašeptala něžná červenka. „A čí je? Čí, čí, čí?“ povykovali vrabci, skákali jeden přes druhého a nebyli k utišení. Nebylo divu. Na zemi ležel neobyčejný pták. Leželo tam cosi malého, světle modrého, bylo to docela bez vlády a ani trochu se to nehýbalo. Nejvíce se osmělily sýkorky. Zavěsily se na stébla nad ležícím ptákem hlavou dolů a přiblížily se až k jeho tělu.

(9)


„Ticho, slyšíme, jak mu tluče srdce,“ hlásily. „Je živý.“ „Ale je nějaký cizí!“ vpadli jim do řeči vrabci. „Tak do něj!“ zazvonil zvonek. „Když je cizí, musí pryč,“ a už se na něj chtěl vrhnout. „Cizí, cizí, cizí!“ křičeli vrabci o překot. „Musí pryč, břink, břink, pink, pink!“ rozhorlil se krasavec pěnkavák a už chtěl zvonkovi pomoci. Věru, nezbývalo mnoho, a už by se na malého ptáčka sesypaly rány ostrých, tvrdých zobáků. Ne, ptáci nemají rádi někoho, kdo mezi ně nepat­ ří. A jak jen mohou, už ho ze svého loviště vyštípou. Ten modrý od nich musí také pryč. Ale v poslední chvíli skočila před modrého ptáčka červenka. „Ó, nebuďte na každého tak zlí,“ zaprosila. „Vždyť se ani nehýbe, kdovíco se mu stalo.“

( 10 )


Červenka měla pravdu. Modrému ptáčkovi se jistě něco stalo. Všichni ztichli a odvážily se zase jen sýkorky. Přiletěly blíž, chytily ptáčka za křídla a zvědavě ho nadzvedly. „Ach…“ zaznělo ze všech zobáčků. Neznámý ptáček byl docela malý, drobný, zobáček měl červený a jinak byl celý světle modrý, modrý jako jasná obloha, jen v ocásku měl černé pírko a pod bradou černou skvrnku. Něco takového naši ptáci ještě nikdy neviděli. „Úplný modroušek…“ vzdychla červenka. A vtom se neznámý pták trochu pohnul. Nadzvedl hlavu, pohnul jednou nohou a zamžikal očima, jako kdyby je chtěl otevřít. „Pozor!“ křikl ustrašeně zvonek, až se sýkorky lekly a ptáka zase pustily na zem. „Cizí, cizí, cizí!“ rozkřičeli se znovu vrabci a pěn­ kavák zase začal: „Břink, břink! Pink, pink! Na ­něho!“ Nastala ohlušující vřava. Křídla všech barev se zatřepetala ve vzduchu a nad modrým ptáčkem se

( 11 )


vznášela neúprosná zkáza. Už se ho teď přestali bát, už se k němu blížili s odvahou, se zlým odhodláním a s nabroušenými zobáky. Modrému ptáčkovi už jistě odbila poslední hodina.

C o s ciz ím a k do ho z ná?

Ale vtom se všechno najednou obrátilo jinak. „Co to? Jak to? Proč to? A já? Co já? Na mě nikdo nedbá?“ ozvalo se ostře shora a něco jako myš se začalo míhat po kůře stromu. Nebyla to však myš, byl to brhlík, úhledný pták s krátkým ocáskem a dlouhým zobákem, s namodralým hřbetem a za­žlou­tlým břichem. Šplhal po kůře stromu sem tam, nahoru dolů, jako by se po ní klouzal. Právě teď stál hlavou dolů – on se tak staví docela rád – a zlobil se dál: „Jak to, že se mi nic nehlásí? Copak nevíte, co se patří?“ To již přiletěla i brhlice a zlobila se také: „Jako kdybychom tu vůbec nebyli. My se

( 12 )


celý den staráme, aby bylo na stromě čisto, všechno opatrujeme, na všechno dáváme pozor, a oni by si tu chtěli dělat pořádek sami!“ To skutečně nešlo. Vždyť brhlíci byli opravdoví strážcové ptačího stromu. Celý den jen šukali po stromě, vybírali z kůry kdejakou housenku, kdejakého červa, který se tam ukryl, celý strom čistili, o všech ptácích na stromě věděli. Starali se, jako by to byl opravdu jejich strom. Dokonce ani nebydleli na stromě jako ostatní, ale ve stromě. Ve kmeni si našli díru, tu si upravili a měli v ní své hnízdo. Vchod obezdili hlínou a oknem svého bytu viděli každého, kdo na strom přichází, a kaž­dého, kdo odlétá. A běda, kdyby někdo chtěl na stromě dělat nepořádek. Brhlíci by si to s ním už vyřídili. „Cože? Někdo cizí přišel? Sem s ním, ať se na něj podíváme!“ hlásili se teď o své právo. Ale ti druzí jen křičeli: „Pryč s ním! Je cizí, pryč s ním! Břink, břink, pink, pink!“ a znovu se chystali zaútočit na modrého neznámého. Tu se už brhlík neudržel, postavil se jim do cesty a jen zvolal: „Matko, pojď sem! Tohleto si musíme vyřídit my. Hup, vezmeme ho k nám!“ A než se ostatní vzpamatovali, chytili brhlíci cizince každý z jedné strany a frr! rychle s ním zmizeli ve své díře.

( 13 )


Dovedete si představit, jaká bouře štěbotu se rozpoutala u brhlíkova obydlí. „Čerrr, čerrr, u čerta!“ zlobily se sýkorky. „Pink, břink, pink, břink!“ vyzýval k bitce pěnkavák. „Stihli, stihlik!“ pře­skakovalo pestro­ barevnému stehlíkovi rozčilením v hrd­ le, zatímco zvonek pořád zvonil: „Ale­ alealealeale!“ Ani ostatní nezůstali pozadu a každý huboval po svém ostopryč.

N ě k do promlu v il l idsk ý m hl a sem

Najednou však do toho ptačího křiku, do těch různých ptačích hlasů zazněl hlas lidský, a ne odněkud se země, ale z větví, ze stromu. A ne jen nějaké zavolání, ale hned celá písnička:

( 14 )


„A já pořád, co to je, co to je, co mi nedá pokoje?“ Všichni ptáci se v tu chvíli zarazili, ztichli a strnuli, jako by je někdo najednou proměnil v kámen. To ptáci dobře umějí. Jakmile ucítí blízko sebe nebezpečí, dovedou tak znehybnět, že je nikdo ani najít nemůže. Ani pírkem, ani okem nepohnou, jen si myslí: Hledej nás, kdo jsi tu. Budeme-li potichu, nenajdeš nás! A tak se nikdo ani nepohnul, nikdo ani nepípl a jen všichni poslouchali, kdo je to na stromě. Vlezl sem nějaký kluk? Co tu chce? Jak to, že ho už nezpozorovali dříve? A kde je? Na které větvi sedí? Zatím se napovězená písnička začala v naprostém tichu rozvíjet dál: „A já pořád, co to tluče jako bednář na obruče…“ Co to všechno znamená? Posmívá se snad někdo ptákům proto, že dělali takový hluk? A kde je? U všech ptačích pírek, kde je? Potom se však písnička začala trochu zamotávat, zadrhávat, jako by zpěvák nemohl najít pokračování nebo jako by koktal.

( 15 )


„A já pořád, kdo to, kdo to, kdo ko, kdo ku, ku, ku – kuku!“ A už to máme! To je přece on! Už jsme ho poznali! V té chvíli se všichni ptáci pohnuli, vesele povytáhli krky, zamžourali očky, a když se z toho kuku probralo jadrné „Kubíku, Kubíku!“, všichni radostně vyskočili. „Kubík je to!“ vydechli a frr! za Kubíkem. Kdo je to, pro pět rozbitých vajíček, ten Kubík? Jak se můžete vůbec ptát? Kubíka zná kdekdo v celém kraji, protože Kubík umí mluvit, docela po lidsku mluvit, až se z toho každému údivem hlava zatočí. Kubík je přece zelený papoušek a patří zahradníku Moulíkovi už od nepaměti. Je tak ochočený, že ho vůbec nezavírají do klece, a může si létat, kam chce. Na ptačí strom si zaletí na kus řeči málem kaž­ dý den. Ach, Kubík! To vy ani nevíte, jaký to byl chlapík! Všem lidem rozuměl a každého dovedl i po lidsku pozdravit. Říkal po lidsku: „Dobrrré rrráno!“ a „Jak se máš!“ a „Dej mi oříšek!“ Když někdo u Moulíkových šel po chodbě, volal Kubík hlasitě: „Kdo je to? Kdo je to?“ A jednou, když doprodali okurky, volal Kubík, jak se to naučil, na každého: „Okůrrrky nejsou. Okůrrrky nejsou!“

( 16 )


Jenže to pak volal ještě i příští dny, kdy už zase okurky byly, takže Moulíkovi museli Kubíka aspoň na týden zavřít do skleníku, aby jim neodháněl lidi. A trochu se na něho i zlobili. Ale ptáci na stromě měli Kubíka rádi. „Kubíku, to jsme rádi, že jsi to ty,“ jásaly sýkory. „My jsme myslili, že je na stromě nějaký kluk a že zpívá. To jsme se polekali,“ volal na něj pěnkavák. „A víš, že jsi zpíval docela hezky?“ zalichotil mu švarný zpěvák stehlík. Ale papoušek na to jen zlostně máchl nožkou. Vůbec o takovou pochvalu nestál. „Ani o té písničce nemluvte. Copak myslíte, že jsem snad chtěl zpívat? To si dnes u Moulíků něco vyvzpomněli. Už od rána mě to učili zpívat. Celý den tu písničku do mě drnčeli, až mě z toho hlava brní. Chci snad já zpívat? Nebo jít k divadlu? Nebo chci zpívat do rozhlasu?“ rozhořčoval se. „Vlastně ani nevím, proč jsem s tou písničkou tady na stromě začal. Aha, už to mám. Protože jsem u vás slyšel takový hluk. Chtěl jsem se optat, kdo to tu pořád rámusí, a sotva jsem otevřel zobák, skočila mně na jazyk tahle písnička a já jsem ze sebe nevypravil nic jiného, než kdo to tluče na obruče a já pořád kdo to je, kdo to, kdo to­­­­…“ A pak se papoušek rozkašlal, protože už ani nevěděl, jak by tu začatou písničku zase zastavil. Te-

( 17 )


prve když ho silný zvonek udeřil do zad, vzpamatoval se a optal se potichu a zamračeně: „A proč jste tu vlastně tolik křičeli?“

K u bík p o z na l , ž e je to modrouše k

Takovou otázku neměl ani vyslovit. Jen dořekl, už začal křik znovu. Ba ještě aspoň dvakrát hlasitěji. Všichni ptáci, jeden přes druhého, chtěli najednou povědět, jaká zvláštní věc se stala a že ten podivný cizí pták je schovaný u brhlíka. A že takového dosud nikdy neviděli. Papoušek se zavrtěl zvědavostí. Na mou věru, něco podobného se mu také ještě nestalo. „Hm, a říkáte, že je modrý?“ ptal se s velkým zájmem. „Modrý jako obloha, jako obloha!“ volaly sýkory. „A v ocásku má černé pírko,“ dodával stehlík.

( 18 )


„Takový něžný, krásný modroušek!“ přidala jemně červenka. „Červenko!“ zarazil ji papoušek. „Víš, že bys mohla mít pravdu?“ A už se hnal k brhlíkově díře. „Brhlíku, ukaž nám svého zajatce!“ Zaťukal jednou, zaťukal podruhé, a když zaťukal potřetí, vyletěl ven rozčilený brhlík. „Prosím vás, nemůžete být trochu zticha, když tu máme nemocného? Napřed by ho chtěli v trávě uklovat, a teď mně zase div nezboří dům!“ Pak se ohlédl do díry a řekl: „Máte štěstí, že se teď probouzí. Tak vám ho můžu, jestliže chcete, ukázat.“ A zavolal: „Pojď sem, maličký, a neboj se. Kubík ti nic neudělá.“ Brhlice trochu pomohla a malý modrý ptáček se objevil v otvoru hnízda. Třásl se strachem na celém těle. Ptáci se znovu lekli jeho nezvyklé barvy a chtěli odletět, ale když viděli, že se papoušek nebojí, zůstali na svých větvičkách. „Zvedni hlavu, junáku!“ pokynul ptákovi povzbudivě Kubík. „Otoč se trochu dozadu…! Roztáhni křídla…!“ Ptáček poslechl na každé slovíčko. „Červenko, měla jsi pravdu,“ obrátil se papoušek na červenku. „Je to skutečně modroušek.“ A hned se otázal cizího ptáčka: „Že ti doma říkali Mo­drou­šek?“

( 19 )


„Ano, pane papoušku, ale prosím vás, jen mi nic neudělejte!“ chvěl se malý nalezenec. „Chachachacha!“ zasmál se jeho úzkosti papou­ šek. Ostatní ptáci se už také smáli. „My ti nic neuděláme!“ volali. „Jen zůstaň u nás!“ „Nic ti neuděláme, Modroušku!“ utěšoval ještě Modrouška Kubík. „Ale pověz nám, jak ses k nám vlastně dostal?“ Modroušek se ještě chvíli třásl, ale pak si dodal odvahy a začal vypravovat. Dlouho vypravoval. My ho necháme, ať všechno vykládá po svém. Ale zatím vám to povíme všechno po našem, protože o tom víme mnohem víc.

( 20 )



OBSAH

Podivuhodná událost ... 7 V ptačinci chovatele Tichého ... 22 Modroušek se seznamuje ... 34 Závod hnízd o Modrouška ... 41 Dny největších radostí ... 66 Kubíku, písklata piští ... 94 O zázračném dítěti ... 111 Velké čapí divadlo ... 129 Pohádky u ptačího hnízda ... 137 V boji s krahujcem ... 153 Karlíkova pomsta ... 158 Kam zmizel Bumbrlíček? ... 169 Změny v hlavní knize ... 187 Pozdrav z domova ... 193 Mezi svými ... 209


Uprchlík na ptačím stromě Napsal a nakreslil Ondřej Sekora Grafická úprava Vladimír Vimr Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, Nádražní 32, 150 00 Praha 5, v Praze roku 2012 jako svou 6345. publikaci Odpovědná redaktorka Viola Lyčková Technický redaktor David Dvořák Počet stran 224 Sazba a reprodukce Studio W Vytiskly TBB, a.s., Banská Bystrica Vydání 9. (v Knižním klubu 1.) Pro děti od šesti let

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Euromedia Group, k. s. – knižní distribuce, Nádražní 32, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel. 296 536 111 Fax: 296 536 246 distribuce-vo.sd@euromedia.cz Knihy lze zakoupit na internetovém knihkupectví www.bux.cz