Page 1

Gilly Macmillanová

DOKONALÁ

KNIŽNÍ KLUB


Přeložila Markéta Polochová

THE PERFECT GIRL Copyright © 2016 by Gilly Macmillan Translation © Markéta Polochová, 2017

ISBN 978-80-242-5956-7


Tančíme v kruhu a doufáme, sic, tajemství ve středu ale ví víc. Robert Frost: „Tajemství ve středu“, 1942

Dnes umřela maminka. Možná taky už včera. Albert Camus: Cizinec, 1942


NEDĚLE A PONDĚLÍ


Večer plný letní hudby Neděle 24. srpna 2014 19:00 Kostel Nejsvětější Trojice, Westbury-on-Trym, Bristol

Zoe Maiseyová a Lucas Kennedy hrají Brahmse, Debussyho, Chopina, Liszta & Scarlattiho „Rozhodně nechcete zmeškat bristolský debut těchto dvou nesmírně vyzrálých a talentovaných mladých lidí – jejich koncert slibuje skutečně pozoruhodný večer.“ – Bristol Evening Post v rubrice „Na programu dne“

Výtěžek ve prospěch Společnosti pro pomoc pozůstalým Vstupné: dospělí 6 £, děti 3£. Rodinné vstupné 15£. Ohledně rezervací a informací o dalších plánovaných koncertech neváhejte kontaktovat Marii na e-mailové adrese maria.maiseykennedy@gmail.com.


NEDĚLE VEČER Koncert

Zoe Před začátkem koncertu stojím ve dveřích kostela a dívám se dovnitř do chrámové lodi. Přestože obloha venku ještě úplně nepotemněla, na stropní klenbě už se ukazují prodloužené stíny. Někdo za mnou právě zabouchl masivní dřevěné vstupní dveře. V prostoru přede mnou se několik posledních návštěvníků usadilo na svá místa. V podstatě všechna sedadla jsou obsazená. Tlumený hovor návštěvníků se slévá v jediný polohlasný šum. Zachvěju se. Odpoledne, kdy bylo počasí ještě dusné a horké a já jsem byla unavená a zpocená po odpolední zkoušce, jsem si vůbec neuvědomila, že ačkoli venku bude i večer parno a vzduch bude hutný, v kostele by mohlo být dost chladno. Proto jsem si pro dnešní večer vybrala krátké černé večerní šaty s tenkými ramínky a teM cítím, jak se do mě dává zima. Na pažích mi dokonce naskočila husí kůže. Všechny dveře do kostela už jsou teM zavřené, což úplně znemožňuje jakýkoli další přísun teplejšího vzduchu. Nechceme totiž, aby nás obtěžovaly nějaké zvuky zvenčí. Tahle čtvrO Bristolu sice není nijak pověstná hlučností svých obyvatel, ale návštěvníci dali za vstupenky přeci jen dost peněz na to, aby je něco vyrušovalo. A nejde jenom o tohle. Fakt je, že tenhle koncert je zároveň moje úplně první vystoupení od chvíle, kdy jsem opustila výchovný ústav. Je to taky první vystoupení, které je součástí mé „druhé šance na život“. Jak dneska moje máma pronesla asi jenom stokrát: „Tohle vystoupení musí být tak dokonalé, jak to jenom bude možné.“ Podívám se na Lucase, který stojí po mém boku. Odděluje nás snad jenom milimetr vzduchu, maximálně dva. Na sobě má černé kalhoty, na kterých mu moje máma ještě dneska odpoledne vyráběla puky, a k nim černou košili. Sluší mu to. Tmavě [13]


GILLY MACMILLANOVÁ

hnědé vlasy má sice perfektně učesané, ale zároveň působí dojmem ležérního nezájmu a já si pomyslím, že kdyby mu to za to stálo, dokázal by přivést do varu celé zástupy holek, které jsou dost zoufalé na to, aby ještě četly upírské romance. Taky vypadám dobře, nebo spíš budu, až mi konečně z paží zmizí tahleta husí kůže. Jsem poměrně drobná, mám bledší, hladkou pleO a dlouhé, jemné, velmi světlé vlasy: vypadají jako pavučina, prostoupená slunečním svitem, takže se na pozadí mých černých šatů dokonale vyjímají. Ve správném světle působí moje vlasy téměř bíle, což mi dodává výraz nevinnosti. „Je jako laňka, křehká a útlounká,“ popsala mě tehdy prokurátorka, což mi vlastně připadalo docela hezké, ačkoli mě dodnes bolí, když si vzpomenu, že vzápětí dodala: „… ale nenechte se jejím vzezřením nikterak ošálit.“ Procvičím si ruce a potom je sepnu a propletu prsty, abych si byla úplně jistá tím, že rukavice, které mám na sobě, mi dokonale padnou. Musí sedět těsně, tak, jak to mám ráda. Potom spustím ruce podél těla a zatřesu s nimi, aby se trochu rozhýbaly. Chci mít prohřáté a prokrvené prsty, aby byly dokonale pohyblivé. Chci cítit, jak mi v nich pulzuje krev. Lucas vedle mě si taky protřepe ruce, ale udělá to pomalu, pěkně jednu po druhé. Pianisté se nakazí třesením sousedního klavíristy podobně, jako se lidé rozzívají, když si vedle nich zívne někdo jiný. Ve vzdálenější části chrámové lodi stojí klavírní křídlo, umístěné na nízkém podstavci před oltářem. Všechna kladívka a struny se jako v zrcadle odrážejí v jeho zvednutém, dokonale vyleštěném černém víku. Čeká tam jenom na nás. Lucas se na ně upřeně dívá. Je naprosto soustředěný a vypadá to, jako kdyby klavír byl vertikálním ledovcem, po kterém musí Lucas vystoupat a přitahovat se přitom jenom holýma rukama. K nervozitě máme my dva hodně odlišný přístup. Lucas se co nejvíc uklidní, začne pomalu a zhluboka dýchat nosem a na nikoho už v tu chvíli nereaguje. Já sebou na rozdíl od něho nervózně šiju a moje mysl se ne a ne uklidnit, protože ještě předtím, než začnu hrát, je nucena pořád dokola probírat všechny ty věci, které musím udělat, a to přesně ve sledu, ve kterém je musím udělat. Trvá to až do chvíle, než konečně zahraju první tón. Teprve potom se všechno to soustředění, které [14]


DOKONALÁ

k hraní potřebuju, i všechna hudba jako taková kolem mě obemknou a obalí mě. Jsou čisté a bílé jako závoj. Teprve tehdy všechno ostatní kolem mě nadobro zmizí. Ale až do tohohle bodu jsem úplně ochromená nervozitou, ostatně stejně jako Lucas. Vedle klavíru stojí žena, která dnešní koncert uvádí. Právě na nás kývla. Potom na okamžik zaváhala, napůl se uklonila a pak se s dalšími úklonami odklidila z pódia. TeM nastala ta chvíle, kdy na pódium vstoupíme my dva. Co nejrychleji si sundám rukavice a odložím je na stolek vedle, na kterém je postavené kafe a taky letáčky o katechismu. Společně s Lucasem projdeme středovou uličkou. Trochu to vypadá, jako bychom napodobovali svatební průchod. Jak postupujeme, otáčejí se k nám hlavy posluchačů, pěkně jedna řada po druhé. Projdeme kolem mojí tety Tessy, která má na starosti kameru. Pořídili jsme ji, abychom na ni mohli zaznamenávat všechny naše koncerty. Hlavním účelem je moct si je později přehrát, analyzovat všechny nepřesnosti a najít ty pasáže, ve kterých bychom se mohli ještě zlepšit. Tessa mžourá do kamery maličko nervózně, jako by snad měla strach, že by se ten přístroj mohl otočit a olíznout jí tvář, ale když jdeme kolem ní, ukáže nám palec nahoru. Mám Tessu moc ráda, protože ona je vlastně daleko pohodovější verzí mojí mámy. Tessa nemá vlastní děti a často mi opakuje, že právě z toho důvodu jsem pro ni ještě vzácnější. Když se přibližujeme k dalším řadám plným neznámých tváří, všichni se na mě i na Lucase usmívají a ve chvíli, kdy je přímo míjíme, se výraz v jejich obličejích promění spíš v podporu a povzbuzení. TeM je mi sedmnáct, ale takový pohled moc dobře znám už z doby, kdy jsem byla ještě malé dítě. Máma popisuje tenhle druh lidí jako naše „příznivce“. Říkává, že když budeme hrát dobře, budou se tihle lidi na našich koncertech objevovat znovu a znovu. Navíc prý nás doporučí svým přátelům a známým. Já ale nemám tyhle příznivce moc v lásce. Nelíbí se mi, jakým způsobem k vám po koncertě dojdou a říkají vám věty typu: „Vy máte ale neskutečný dar.“ Jako by snad hra na piano neznamenala každodenní dril a dřinu, pokud v tom chcete být skutečně dobří a vynikat. [15]


GILLY MACMILLANOVÁ

A vy máte zatím pocit, jako byste jim viděli až do hlavy, kde se podobně jako nějaký neonový nápis formuje slovo „génius“ a lákavě září do dáli. Dávejte si na takovou nálepku pozor, říkávám jim, když už na to přijde řeč. BuMte hodně opatrní na to, po čem skutečně toužíte, protože všechno má svoji cenu. V první řadě sedí dva lidé, na které se podívám jako na úplně poslední předtím, než vejdu na pódium: ty tváře patří mojí mámě a Lucasovu tátovi. Případně, pokud bychom to chtěli opsat jinak, mému nevlastnímu tátovi a jeho náhradní mámě, protože jsme s Lucasem nevlastní sourozenci. A jako obvykle mají ti dva v obličeji až příliš rozzářený výraz typický pro všechny rodiče pokoušející se nějak zamaskovat přehnanou ambici, kterou často promítají do vlastních potomků a která vás může snadno úplně pohltit. Když se dostaneme na konec uličky, je už Lucas o kousek přede mnou, takže když stoupám na vyvýšené pódium, na kterém je postavené naše klavírní křídlo, on už k němu usedá. Koncert začíná naším společným duetem. Je to skladba, která by měla potěšit všechny přítomné posluchače. Tohle pořadí vzešlo z hlav našich rodičů. Navíc mají oba pocit, že pokud na úvod zahrajeme společnou skladbu, pomůže nám to trochu uklidnit napjaté nervy. Lucas i já bychom sice daleko raději hráli každý zvlášO, ale podvolili jsme se jejich přání: zčásti proto, že stejně nemáme na výběr, a zčásti, protože jsme oba interpreti a interpret chce vystupovat, potřebuje vystupovat a miluje vystupování na veřejnosti. Interpret je totiž přímo vycvičený k tomu, aby vystupoval a koncertoval. Takže to uděláme – a to tak, jak nejlíp dokážeme. Když usedám ke klavíru, mám záda dokonale rovná a usmívám se na všechny posluchače i přesto, že se mi stahují útroby, kroutí se a přeskupují, takže mám pocit, jako bych místo vnitřností měla jedinou kouli z elastických, rozpínajících se stuh. Ale neusmívám se zase příliš. Je důležité, abych vypadala zároveň pokorně, protože teprve tehdy jsem na svoje vystoupení správně připravená. Potom nastane drobná prodleva, než se s Lucasem usadíme a upravíme si výšku židlí podle potřeby. Oba samozřejmě moc dobře víme, že už jsou precizně nastavené, protože jsme si je vyzkoušeli ještě předtím, než dorazili všichni ostatní, ale stejně si s nimi ještě trochu pohrajeme: maličko je odstavíme od piana a trochu poupravíme [16]


DOKONALÁ

výšku sezení, než se na ně oba usadíme. Celé je to součást představení. Jsou to nervy. Případně šoumenství. Nebo možná spíš od obojího trochu. Jakmile jsme bezchybně usazení u klavíru, přichystám si ruce nad klávesy. Musím vynaložit značné úsilí, abych dokázala ovládnout svůj dech, protože srdce mi buší jako splašené. Já se ale soustředím výhradně na hudbu, která je přede mnou. Celá moje osobnost čeká, až zaslechne první tóny: je to stejné, jako byste byli na startovní čáře těsně před výstřelem, který odstartuje závod. Potom všichni přítomní ztichnou. Nastalé ticho přeruší jenom zakašlání, které se odkudsi ozve a nese se celým prostorem podél klenboví a sloupů. Lucas počká, až ten ruch odezní, a v naprostém tichu, které následuje, si poprvé otře dlaně do kalhot a potom přesune svoje ruce nad klávesy. Ten hladký přechod od černé k bílé a zpět, rozprostírající se pod našima rukama, je to jediné, na co se koncentruju. Sleduju Lucasovy ruce se stejným soustředěním jako zvíře, které se chystá vrhnout na svoji kořist. Nesmím minout jeho narážku. Následuje jedna nebo dvě vteřiny naprostého ticha, a potom Lucas protáhne dlaně a jeho ruce se téměř neznatelně zhoupnou: jednou, podruhé a potřetí. A pak začínáme hrát v dokonalé synchronii. Když nastane tenhle okamžik, je to prý dechberoucí – aspoň tak nám to všichni tvrdí. Energie, kterou souběžně vyzařují dva hráči, může být přímo elektrizující, pokud spolu ti dva souzní. Oba se vydávají na hodně tenký led, když se jim má podařit ovládnout sílu, tón i dynamiku skladby, protože všechno musí být v dokonalé harmonii a shodě. Když jsme to dnes odpoledne trénovali a oběma nám bylo vedro, byli jsme unavení a naštvaní jeden na druhého, takového souladu jsme rozhodně nedosáhli. Ale teM večer jsme sladění dokonale. Hudba, která se line prostorem, je perfektně plynulá, překrásná a my oba jsme do ní absolutně ponoření. Musím přiznat, že něco takového se nestává příliš často. Vlastně se to podaří jen málokdy. Jsem tím vším natolik pohlcená, že si ze začátku vůbec nevšimnu toho křiku. To, že ho neslyším, znamená jediné: neuvědomím si, že to, co se teM právě děje, je zároveň začátkem konce. Ale přála bych si, abych si toho všimla. Proč bych si měla něco takového přát, říkáte si? Protože o šest hodin později bude moje matka nalezena mrtvá. [17]


PONDĚLÍ RÁNO

Sam Je osm hodin ráno. Tessa se ještě ani nepohnula a spí, zato já jsem vzhůru už od svítání. Jsem právník a moje specializace je trestní právo. Pracovně jsem dost vytížený. Často pracuju dlouho do noci a obvykle spím hlubokým spánkem až do chvíle, kdy se mi rozezvoní budík. Dneska mě ale čeká vyšetření v nemocnici, které mi už přes týden vypaluje díru do diáře a na které nemůžu přestat myslet od chvíle, kdy jsem dnes nad ránem otevřel oči. V ložnici mám zatažené závěsy, takže v místnosti je příšeří a světlo kolem nich dovnitř proniká v líných, nepředvídatelných obrazcích, jak s pruhy látky pohybuje vánek proudící od řeky. Kdybych závěsy roztáhl, spatřil bych za oknem širokou plochu přístavu a barevnou směsici moderních domů, starých velkoskladů a hausbótů, které se jeden vedle druhého pohupují u protějšího břehu. Ale nic takového neudělám. Zůstanu tam, kde jsem, a všimnu si, že vánek je tak jemný, že sotva narušuje úplný klid a nehybnost mého pokoje. Na včerejší noc sice slibovali bouřku, ale žádná nepřišla. Byla jenom krátká, zato intenzivní průtrž mračen následovaná jemným mrholením. Podařilo se jí sice trochu osvěžit parný vzduch, ale jenom nakrátko, protože teM už vedro venku zase sílí a vzduch houstne. Tessa ke mně přijela přímo v dešti někdy uprostřed noci. Omluvila se mi, že jede pozdě, jako by se jí snad podařilo zkazit mi večer. Říkala, že se mi pokoušela dovolat. Nevšiml jsem si toho, protože jsem usnul na pohovce před televizí se zbytky čínských nudlí s masem a zeleninou na talíři, který mi zůstal ležet na klíně. Na hrudníku mi zůstal položený dopis z nemocnice. Když jsem jí otevíral dveře, nemohl jsem si nevšimnout tmavých kruhů na vlhké pokožce pod jejíma očima, které jasně značily vy[18]


DOKONALÁ

čerpání. Když jsem ji potom objímal, stála tam téměř bez hnutí, jako by měla každý sval v těle napjatý až k prasknutí. Oznámila mi, že o tom, co se stalo, nechce mluvit, takže jsem ji k ničemu nenutil. Udržujeme spolu totiž decentní aférku plnou vzájemného porozumění. Neočekáváme od toho druhého kompletní emoční pochopení a ani po sobě nic takového nežádáme. Vlastně jako bychom spíš byli oba utečenci a na svojí cestě jeden druhému poskytovali azyl, čímž myslím klidné a bezpečné místo, na kterém se dá bez obav přebývat. Místo, v němž s naprostou jistotou fungujeme v takovém stavu, který by jiní dva méně rezervovaní dospělí lidé nazvali „láskou“, ale my bychom něco takového samozřejmě nikdy nevyslovili. Jsem hodně nesmělý člověk. Před dvěma lety jsem se přestěhoval z Devonu do Bristolu, protože přesně tohle uděláte, pokud nechcete strávit celý svůj život a taky kariéru obklopení úzkým okruhem stále stejných lidí, a navíc v místě, kde jste se narodili. Tady v Bristolu jsou daleko větší možnosti a já jsem si navíc předtím vylámal zuby na případu Zoe Guerinové, takže jsem byl rozhodně připravený na nějakou změnu. Ale nakonec to pro mě nedopadlo nijak dvakrát růžově. Řeším sice daleko různorodější případy a rozvrh mám teM o dost nabitější než dřív, ale nebylo vůbec snadné navazovat nová přátelství z toho prostého důvodu, že pracuju v podstatě od rána do večera. Navíc pokud je vaší hlavní pracovní náplní návštěva věznic a přítomnost v soudní síni, nepotkáte zrovna pestrou škálu potenciálních partnerek. Takže když jsme se setkali s Tessou – jednoho dne jsme do sebe doslova vrazili na ulici –, působilo to jako dar z nebes. Byla to známá tvář, sdíleli jsme nějakou společnou minulost, přestože to byly dost obtížné chvíle, a velmi rychle jsme si zvykli trávit volný čas co možná nejvíce spolu. Ze začátku šlo jenom o setkání u kávy nebo o večerní drink, ale potom se z toho stalo něco víc. Tessa je ale vdaná, takže tím se vývoj našeho vztahu v jistou chvíli zastavil. Nemůžeme se posunout dál, dokud od svého manžela neodejde. Takže když sem za mnou včera v noci přijela, padla na pohovku jako podOatá. Já jsem jí přinesl pivo a cestou do kuchyně jsem ten dopis z nemocnice nenápadně uklidil do přihrádky tak, aby si Tessa ničeho nevšimla. Nechtěl jsem, aby to náš vztah nějak poznamenalo nebo i zničilo, aspoň ne do chvíle, než si budu úplně jistý. To [19]


GILLY MACMILLANOVÁ

znamená ne dřív, než absolvuju dnešní návštěvu v nemocnici. Nebylo zase tak těžké utajit před ní znecitlivění v levé ruce. Ani v práci si zatím nikdo ničeho nevšiml. Tessa usrkávala pivo a společně jsme sledovali jeden z Hitchcockových filmů. Seděli jsme potmě a černobílé záběry na obrazovce vysílaly do pokoje jasné odlesky, takže to vypadlo, jako by obživl. Při sledování filmu seděla vedle mě Tessa mlčky a bez hnutí. Snad jednou nebo dvakrát si přejela studenou sklenicí přes čelo. Když se soustředila na obrazovku, tu a tam jsem se na ni zadíval a přemýšlel jsem nad tím, co se asi mohlo stát. Tessa nemá plavé, výrazně světlé vlasy, bledou pokožku a jemné rysy jako její sestra nebo neteř – na její vizáži není nic z jejich povýšeného vzezření –, ale má stejně pronikavé modré oči jako ony. Tessa většinou nosí svoje husté, lesklé blond vlasy s nádechem do zrzava svázané do copu. Díky takto odhaleným rysům obličeje ve tvaru srdce a jemné kůže nepatrně pokryté pihami působí Tessa přístupným a přátelským dojmem. Oči má jako dva smějící se rarášky. Má atletickou postavu a praktický, nehysterický přístup k životu. Podle mě je krásná. Když si ji prohlížím teM v teplém přítmí své ložnice, leží Tessa vedle mě s hlavou na polštáři, s rukama složenýma podél obličeje a s prsty stočenými těsně u svých rtů. Celý výjev mi kazí pouze zašlý zlatý snubní prsten na jejím prsteníčku. Po chvilce se zvednu z postele, protože si chci dát snídani. Zrovna se prohrabuju hromadou prádla na podlaze, abych v ní našel něco, co bych si na sebe mohl obléknout, když mi začne vibrovat telefon. Na displeji vidím, že mi volá Jeanette, moje sekretářka. Vždycky bývá v práci hodně časně, a obzvlášO v pondělí. Chvíli bojuju sám se sebou a váhám, jestli to mám vzít, nebo ne. Pravdou ale je, že jsem člověk svědomitý, takže to byla předem prohraná bitva a výsledek byl jasný už od chvíle, kdy se můj mobil rozvibroval. Čili to zvednu. „Omlouvám se, Same, ale právě za vámi do kanceláře přišel jeden váš klient.“ „Kdo je to?“ zeptám se a v duchu si projíždím seznam všech svých významnějších klientů a pokouším se odhadnout, kterému z nich se tak asi mohlo podařit vyskočit z vlaku jménem dobré chování a dostat se zase do nějakých problémů. [20]


DOKONALÁ

„Je to ještě mladá dívka,“ zašeptá Jeanette do telefonu. „A jak se jmenuje?“ Když to říkám, v duchu si pomyslím, že to přece nemůže být ona – nebo že by přece? Měl jsem totiž jen jedinou klientku, která ještě nedosáhla plnoletosti. „Představila se mi jako Zoe Maiseyová, ale vy ji znáte pod jménem Zoe Guerinová.“ Vyjdu z ložnice, vstoupím do přilehlé koupelny, zavřu za sebou dveře a sednu si na okraj vany. Paprsky ranního světla sem pronikají matnými okny. Celou místnost zalévají žlutým světlem a útočí na moje rozšířené zorničky. „Děláte si ze mě legraci?“ „Obávám se, že ani v nejmenším. Same, ona tvrdí, že její matku našli včera v noci mrtvou.“ „Dobrý bože.“ Tahle dvě slova ale můžou jenom stěží vyjádřit skutečnou míru mé neochoty uvěřit tomu, co slyším, protože Zoe je samozřejmě Tessina neteř, takže její matka, Maria, je Tessina sestra. „Same?“ „Mohla byste mi ji dát k telefonu?“ „Ona trvá na tom, že vás musí vidět osobně.“ Okamžitě si spočítám – protože moje schůzka v nemocnici je dohodnutá až na pozdní dopolední hodiny –, že bych měl mít čas se mezitím vypořádat i s tímhle, aspoň částečně. „Řekněte jí, že už jsem na cestě.“ Už už se chystám položit telefon, když se ve sluchátku ještě ozve Jeanettin hlas: „Zoe je tady i se svým strýcem.“ Vtom se moje vnitřnosti sevřou ještě o něco víc, protože Zoein strýc je samozřejmě zároveň Tessin manžel.

[21]


NEDĚLE VEČER Koncert

Tessa Když nemáte vlastní děti, mají lidé tendenci svěřovat vám různé věci, o které byste se měli postarat. Tito lidé pravděpodobně předpokládají, že vám tím poskytují prostředky pro ukojení vašich pečovatelských pudů, které byste mohli případně pociOovat. Pro ten večer, kdy Zoe koncertovala, se takovou náhradou dítěte, o kterou bych se měla postarat, stala kamera. Mám za úkol obsluhovat ji po celou dobu trvání koncertu, abych ho mohla nahrát od začátku až do úplného konce. A je to, jak mi pedantsky oznámila moje sestra, jako bych snad postrádala dostatečnou mentální kapacitu pro pochopení takové věci, nesmírně důležitý úkol. Měli bychom se ihned vypořádat s důvody, proč nemám vlastní děti? No tak se do toho pusOme. Přestože jsem velice úspěšná v práci a sama se sebou dost spokojená a srovnaná, zdá se, že všechny vždycky zajímá výhradně tohle. Takže tady je ten důvod: „neobjasněná neplodnost“ – to proto jsem bezdětná. A je to oficiální název i přes jistou neformálnost téhle diagnózy, kterou mám. Nepřišli jsme na to s mým manželem Richardem dřív, než nám bylo něco přes třicet, protože jsme s dětmi čekali až do chvíle, kdy si užijeme dostatek cestování a oba si vybudujeme stabilní kariéru. Když jsme potom zjistili, že nemůžu přirozeně otěhotnět, zkusili jsme fertilizaci in vitro a prošli jsme si hned třemi koly, než jsme to vzdali úplně. Náhradní mateřství: nechtěla jsem se do toho pouštět, protože jsem na to neměla dost odvahy. Adopce: stejný problém. A už bychom stejně ani neprošli vstupními pohovory, ne teM, když Richard tolik pije. A pokud jde o to, že bych snad měla být nebohá osoba, která postrádá možnost se o někoho starat, dovolte, abych se zasmála, protože jsem povoláním zvěrolékařka. [22]


DOKONALÁ

Mám ordinaci přímo v centru města. Zrovna tam, kde se sbíhá několik nejkontrastnějších čtvrtí celého Bristolu. V průměrném pracovním dni prohlédnu něco mezi dvaceti a pětadvaceti zvířaty. Zabodávám do nich prsty, prohmatávám je, hladím, uklidňuju a často jim musím dát náhubek, abych se mohla postarat o jejich zdraví a někdy i o jejich problémy psychického rázu. A potom můžu teprve uklidňovat, radit a příležitostně také hladit po rameni i jejich majitele, to když zprávy, které jim musím sdělit, nejsou příznivé. Takže abych to zkrátila: starám se o někoho denně většinu dní v týdnu. Ale když jsem se svojí mladší sestrou, dochází ke zvláštní ironii, která mi nikdy neunikne. Výrazná je obzvlášO v okamžicích jako dnes večer, tedy když jsem zapojená, abych nějak pomohla jí a celé její rodině. Pochopte, když jsme vyrůstaly, byla Maria ve srovnání s hodnou holčičkou jménem Tessa vždycky ta zlobivější. Jako dítě byla velice talentovaná, zvlášO v oblasti hudby, a naši rodiče tím byli upřímně nadšení, jenže ona jejich očekávání nikdy nenaplnila. Už od velice útlého věku byla kurážná a zábavná, ale když jí bylo čtrnáct, začala se chovat trochu divoce. Zatímco já jsem se po večerech zavírala v našem pokoji a biflovala jsem se, protože jsem vždycky toužila stát se veterinářkou, její stůl na druhé straně společného pokoje byl plný make-upu, který odhodila, když se důkladně nalíčila na večer strávený někde venku. Přestala se učit, přestala hrát vážnou hudbu a místo toho se jenom bavila. V ničem ostatním totiž tehdy neviděla žádný smysl. Tak to aspoň tvrdila. Navíc ji bavilo, že když takhle mluvila, táta jenom zoufale poulil oči. Zato já neměla přítele, byla jsem daleko tuctovější a o dost méně společensky zdatná než moje hezká mladší sestřička. Takže jsem si oblíbila žít svůj život zprostředkovaně skrze ni a myslím, že se to líbilo i jí. Když se nad ránem vracívala domů, sdělovala mi šeptem všechna svá tajemství: vyprávěla mi o polibcích, o alkoholu i o tabletkách, které zkusila, o žárlivosti a vítězstvích a taky o dobrodružstvích, která zažila. Prostě o všem. Ale potom k překvapení nás všech potkala na jednom hudebním festivalu Philipa Guerina. To jí bylo pouhých devatenáct let. Jemu bylo dvacet sedm a už tehdy vlastnil farmu zděděnou po rodičích. [23]


GILLY MACMILLANOVÁ

A ona se prostě sebrala, odjela na ni žít s ním a nedlouho nato si ho i vzala. Prostě jenom tak, zničehonic. „Žije si svůj sen,“ říkávala naše máma sarkasticky a přitom zoufale lomila rukama. Krátce potom přišla na svět Zoe. Marii bylo teprve dvaadvacet, když se jí narodila dcera. Myslím, že po jejím narození doběhla Marii realita života na samotě na farmě s malým dítětem a ubrala jí trochu toho jejího lesku. Ale ona se nevzdala a nepokoušela se takový život opustit. Místo toho věnovala veškerou svoji energii Zoe. Když se potom naplno projevila Zoeina geniální muzikálnost – byly jí sotva tři roky, když začala Oukat do klavíru a hrát různé tóny –, rozhodla se Maria, že jejím životním úkolem bude rozvíjet a kultivovat talent své dcery. To bylo samozřejmě dlouho před tou nehodou. Tehdy se všechno hodně pokazilo. Ale co tím chci říct: předtím jsem to byla já, kdo v životě dělal všechno správně. Poctivě jsem studovala, řídila jsem se podle pravidel a jistě, jsem vdaná, ale skončila jsem jako bezdětná. Já jsem se s tím nějak srovnala, ale Richard to nenese zdaleka tak dobře, obzvlášO po výrazném neúspěchu v práci, který se navíc časově shodoval s mým odmítnutím čtvrtého pokusu o umělé oplodnění. Nechtěla jsem už znovu podstupovat celý ten vysilující proces. A tak jsme dnes večer tady. Pomáhám svojí sestře a Zoe, což dělám neskutečně ráda, když mě ovšem Maria nechá. Moc se těším na samotný koncert, protože Zoeino hraní se mezitím skoro vrátilo k úrovni, na které bylo předtím: tedy dříve, než nuceně odešla do Jednotky. Jsem si jistá, že dnes večer všechny přítomné ohromí, a doufám, že se mi podaří to celé nahrát a že to nějak nezvorám. Dostala jsem zběžné, asi půlminutové školení od Lucase, syna nového manžela mojí sestry. Narychlo mě instruoval, jak mám s kamerou zacházet. Lucas je fanda do filmu i kamer, takže jsem byla v dobrých rukou, ale jeho kratinké školení mi nepřipadalo dostatečné, protože mám v povaze velký respekt před čímkoli technickým. Takže když mě Lucas proškoloval, měla jsem pocit, jako by všechna jeho slova jenom proplouvala kolem mojí hlavy jako vyplašené hejno ryb. Jistě bych to zvládla, kdyby tady se mnou byl i Richard a pomohl mi, ale už zase mě nechal na holičkách. Zhruba před hodinou, když byl čas přichystat se na koncert, jsem vyrazila ho najít. Byl v přístřešku úplně v rohu zahrady a měl tam [24]


DOKONALÁ

pracovat na modelu letadýlka, ale když jsem tam došla, našla jsem ho, jak vymačkává ze stříbřitého vaku krabice na víno poslední kapky alkoholu a kal ze dna. Utrhl kus krabice, tlačil na ten vak a pokoušel se ho vykroutit, jako by to snad bylo vzpurné kravské vemeno. Přidržoval ho a vymačkával nad svým hrnkem na kafe. Jak jsem tam tak stála ve dveřích a pozorovala ho, uviděla jsem, že do hrnku skáplo několik kapek alkoholu. Richard je okamžitě vypil a potom si mě všiml. Nesnažil se omlouvat ani se nepokoušel zamaskovat to, co zrovna dělal. „Tess!“ řekl mi. „Nemáme ještě jednu krabici vína?“ Dokonce až ode dveří jsem cítila z jeho dechu alkohol. Mluvil nesouvisle, a přestože se pokoušel chovat jako civilizovaný pijan, čili někdo, kdo si zrovna vychutnává svoji nedělní skleničku vína, po tváři mu přelétl výraz studu, který ještě umocnil jeho už tak se třesoucí ruce. Modýlek z balzového dřeva, který sem přece šel stavět, ležel ještě pořád uložený v krabici a jednotlivé, precizně vyřezávané kousky byly stále v původním obalu a seřazené jeden vedle druhého pod papírovým návodem. „V garáži,“ odpověděla jsem mu na otázku. A potom jsem na koncert odjela sama. No a teM jsem tady a stojím za kamerou, o které si vůbec nejsem jistá, jestli pracuje tak, jak má. Hlava mi třeští a v srdci cítím zklamání a říkám si, že nesmím, prostě nesmím podlehnout pokušení a odjet dnes v noci po koncertě za Samem, protože by to nebylo správné.

[25]


Gilly Macmillanová DOKONALÁ Z anglického originálu The Perfect Girl, vydaného nakladatelstvím Piatkus – Little Brown v Londýně roku 2016, přeložila Markéta Polochová Obálku navrhl Ivan Brůha Redigovala Kateřina Skokanová Kyselá Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 384 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9432. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Profile for Knižní klub

0038638  

0038638