Page 1


Prolog Jane se vzbudila a zašeptala: „Julie?“ Odpověděla jí jen prázdná místnost. Po dvou letech spaní o samotě ve vlastní ložnici v novém domě se už Jane nebála, že na ni spadne stropní větrák a rozseká ji na kousky. Ze stínů už také vymizeli pavouci – když je člověku deset, nemusí si už nechat každý večer prohlížet všechny kouty, než jde spát. Jen občas, když ji v noci něco vzbudilo, ticho kolem ní toužilo po Juliině takřka neslyšném oddechování. Ve starém domě si vždycky dávala nohu přes zábranu na palandě a chichotala se tak dlouho, až na ni Julie zasyčela: Tiše, Janie, jdi už spát! Teď však pevně zavřela oči, aby jí zrak nezabloudil k temným čarám, kde se stěny stýkaly se stropem. Další zvuk se však určitě linul z Juliina pokoje. Jane odhrnula přikrývku a spustila bosé nohy na koberec. Ve starém domě se jí při vstávání z postele koberec na dřevěné podlaze vždycky svezl pod nohama. Když však teď přiťapkala ke dveřím a vyhlédla ven do temné chodby, nebyly její kroky skoro vůbec slyšet. Na jejím konci se vznášel slabý obdélníkový obrys, který měl jen o odstín světlejší barvu než černočerná noc – zavřené dveře. Málokdy spaly se zavřenými dveřmi; Jane měla v pokoji příliš horko, Julie zase moc chladno. Mamka pořád měla 7

Dcera_nekoho_jineho_06_(imprimatur).indd 7

21.03.2017 10:19:10


PROL OG

­ řipomínky k cirkulaci vzduchu ve dvoupodlažních domech, p ale v ložnici měli v noci s tátou vždycky dveře zavřené, protože oni dva byli dospělí. A to teď byla i Julie, nebo aspoň chtěla být. Od jejích třináctých narozenin to vypadalo, že si dospělost nacvičuje prakticky pořád. Pomalu si rozčesávala dlouhé vlasy před zrcadlem, jako kdyby nacvičovala nějakou tajnou divadelní hru, vysedávala u svého stolu a psala si do deníku, místo aby sebou plácla na postel a bez hnutí chvíli ležela na břiše, jako to dělávala Janie. A taky si zavírala dveře do pokoje. Obdélník na konci chodby se zachvěl a na jedné jeho straně se otevřela škvíra do temnoty za ním. Dveře Juliina pokoje se otevřely dovnitř a na jejich přední straně se objevily čtyři velké prsty. Jane se bez rozmyšlení schovala do vestavěné šatny, kde se skrčila a zavřela za sebou dveře. Prsty na dveřích byly příliš vysoko, aby patřily Julii, a moc velké na to, aby je Jane mohla připsat matce. Nepatřily ani otci, ovšem Jane si nedokázala vybavit, proč si myslí, že tomu tak není, což ji na tom všem znepokojovalo nejvíc. Nepatrné cvaknutí, z něhož se jí udělalo špatně, jí připomnělo, že dveře od šatny nikdy nevydrží zavřené dlouho. Jane se je snažila zachytit, ale dveře se už začaly pomalu samy otevírat. Když se chodbou rozlehly tlumené kroky, Jane pevně zavřela oči. Když je o vteřinu později opět otevřela, zjistila, že se dveře pootevřely na pouhých pět centimetrů. Výseč chodby, již mohla škvírou z úkrytu pozorovat, přímo zářila proti naprosté temnotě, která panovala v šatně. Jane mohla rozpoznat každičké vlákno béžového koberce, každičkou trhlinku na stěnách a také polovinu portrétu, který tam visel. Byla na něm ještě hodně malá Jane, jak sedí na klíně ještě hodně malé Julie a má na sobě batolecí šatečky s loďkou na hrudi, která se zmítá na vyšívaných vlnkách. V Jane se taky všechno zmítalo. Kroky se blížily k jejímu pokoji. 8

Dcera_nekoho_jineho_06_(imprimatur).indd 8

21.03.2017 10:19:10


P ROL OG

Špatně přilepená spodní vrstva pod parketami uprostřed chodby hlasitě zavrzala. Majitel ruky byl teď na půl cesty k jejímu pokoji. Dokáže zaslechnout tepot krve v jejích ušních boltcích, který se ozývá s každým úderem jejího rozbušeného srdce? Jane bojovala s touhou schovat se mezi šatstvem visícím na ramínkách, která při jakémkoli pohybu vydávala ohlušující lomoz. A pak se na koberci ve dveřích objevila hubená noha, jejíž palec zdobila šmouha růžového laku na nehty, a Jane zhluboka vydechla. Je to jen Julie! Před svou oslavou narozenin se celou hodinu hrbila nad nehty a opravovala na nich růžový lak, ale uprostřed prázdnin se ho většina odloupala o hrubý povrch dna venkovního bazénu vzadu na zahradě, takže z něj zůstaly jen tenké srpečky na okrajích. Takže Jane se s těmi prsty spletla; zase viděla všude bubáky jako nějaké pavouky ve tmě. No samozřejmě, tohle je Julie ve své obvyklé noční košili s motivem Mickey Mouse, která jí jako obvykle při chůzi pleská o kolena! Julie míří směrem k jejímu pokoji, ale ve skutečnosti si jen asi jde dolů pro něco malého k snědku na noc. Jane měla podobnou košili s motivem kačera Donalda, ovšem ta teď čekala v hnědém pytli, až ji odnesou do charity; Jane z ní už vyrostla. Mamka jí tvrdila, že jednoho dne ­přeroste Julii. Jane se úlevně chytila za kolena zabalená v pyžamu. Jenže prsty se opět vrátily, tentokrát zaťaté do Juliina ramene; bachraté klouby pevně svíraly látku noční košile i s jejími dlouhými blond vlasy. Jane si všimla Juliina strnulého postoje jak podle pravítka – její sestra vypadala jako loutka s doširoka vyvalenýma očima. Až poté se zahleděla na vysokého muže, který kráčel přímo za Julií. Julie a cizí muž se pohybovali spolu jako ve zpomaleném filmu, jako kdyby je spojoval řetěz z mužovy dlouhé paže a chlupaté ruky. Vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se, opakovala si pro sebe Jane, ale nic se nestalo. Všechno včetně Jane zamrzlo, jako v nějakém špatném snu; hýbali se jen Julie a muž. Sice pomalu, přece 9

Dcera_nekoho_jineho_06_(imprimatur).indd 9

21.03.2017 10:19:10


PROL OG

však rychleji než okolí; pomalu, přece však už stáli na prahu Janina pokoje. Janie otevřela pusu a chystala se vykřiknout. Pak ji uviděla Julie. Janin výkřik sklouzl hrdlem zpět, když se její sestra podívala přímo k šatníku, v němž se Jane schovávala. Jane její pohled opětovala, němě prosila Julii, aby jí poradila, co má dělat; byla připravená ji na slovo poslechnout, zakřičet nebo se rozplakat, nebo se dokonce jen tak rozesmát, jako kdyby snad všechno byl jen nějaký vtip. Julie by ji jistě nenechala v takové noční můře samotnou! Kdyby jí tak Julie pověděla, co má dělat! Jane si v duchu slíbila, že svou sestru poslechne a odteď si na ni už ani slůvkem nepostěžuje. Julie nehnula hlavou ani o píď, ale vystřelila obočím nahoru a vrhla významný pohled přes rameno na muže, který stál za ní. Pak se znovu podívala na Jane, jako kdyby jí tím chtěla naznačit, ať si ho pořádně prohlédne. Jenže Jane se nechtělo; místo toho nespouštěla oči z Julie. Dívka ani muž se u dveří nezastavili a pokračovali dál. Na hraně schodiště se k ní obrátili zády a Jane konečně pochopila, proč Julie kráčí tak zpříma: muž jí mezi lopatkami držel dlouhý ostrý nůž. Jane ucítila, jak ji do zad cosi bolestivě bodlo, snad nějaký brouk, a oči se jí zalily slzami. Oba stáli na hraně schodiště, když vtom se z půdy ozvalo hlasité prasknutí. Jane hned věděla, že to se jen sesedá dům, ale muž zkameněl a nervózně se ohlédl přes rameno. V onom zlomku vteřiny, než obrátil hlavu zpět, otočila Julie, jakoby mávnutím proutku zbavená zlého zaříkávadla, hlavu směrem k Jane, přitiskla si ukazovák levé ruky k našpuleným rtům. Pššt. Jane poslechla. Julie vyrazila po schodech dolů a muž s nožem kráčel za ní. A to je podle jediného svědka celé události příběh toho, jak jsem během jediné noci přišla o dceru – respektive o obě svoje dcery, o všechno, opravdu o všechno. 10

Dcera_nekoho_jineho_06_(imprimatur).indd 10

21.03.2017 10:19:10


1 Julie je pryč už osm let, ale když vyjdu ven na čerstvý vzduch, abych odučila poslední seminář v letním semestru, zdá se mi, jako by byla po smrti už mnohem déle, celá staletí. V půlce května je vzduch v Houstonu horký jako fén. Ještě než za sebou zavřu dveře, začne se mi na kůži pod šatstvem tvořit vlhký pot; po dalších pěti krocích do garáže mám pot už úplně všude. Než nastoupím do auta, zpotí se mi vnitřní strana kloubů na ruce, v níž svírám plastový obal cestovního termohrnku; při nástupu do terénního vozu mi hrnek sklouzne v ruce a na víčko vystříkne pár kapek černé kávy. Pár mi jich dopadne taky na hřbet ruky, ale nechám je, ať dál pálí, a zapnu klimatizaci. S každým dalším rokem přichází léto o něco dříve. Vycouvám autem po příjezdové cestě skrze bezpečnostní bránu, kterou jsme nechali nainstalovat, když už bylo příliš pozdě, propletu se uličkami naší čtvrti na výpadovku a pak se napojím na dálnici I-10, na níž se k výšinám vzpínají masivní betonové sloupy, připomínající kostru dinosauřího ocasu. V osm ráno si razím cestu srdcem ranní špičky, tedy spíše její ucpanou čtrnáctiproudovou arterií s trojnásobným bypassem. Rozprostírá se přede mnou krajina s blýskajícími se kapotami a červenými koncovými světly mdle poblikávajícími do kalného rána. 11

Dcera_nekoho_jineho_06_(imprimatur).indd 11

21.03.2017 10:19:10


DCERA NĚKOHO JINÉHO

Vždycky potřebuju vidět přes všechna auta, takže úsporného priuse jsem nechala v garáži a místo toho sedím v Tomově robustním černém range roveru – stejně s ním prakticky nejezdí – a každý den si razím cestu třemi různými dálnicemi na univerzitu a večer zase zpátky. Plazím se šnečím tempem, ale můžu si dovolit zapomenout na ostatní dojíždějící a soustředit se na oprýskaná písmena, která hřadují na betonových střechách hal nákupních center: VŠECHNO ZA DOLAR, PALÁC NÁPLNÍ DO TISKÁREN, KADEŘNICTVÍ. Růžový neon lákající k návštěvě mexické restaurace, žlutomodrý obelisk u placené dálnice inzerující obchoďák IKEA a hned vedle bytové komplexy z omšelých cihel, které od svištící dálnice dělí pár ubohých trsů lagerstrémie – to všechno mi připomíná, že na nejhorší už došlo. Potřebuju je k životu stejně, jako moje matka potřebovala růženec. Zdrávas, myčko aut, milosti plná, posvěť se jméno tvé. Svaté kopírovací centrum, modli se za nás. Panno Maria ze samoobslužného skladu, k tobě vzdycháme. Dokonce i billboardy s Julií jsou pryč. Jeden býval přímo tady, na křižovatce dvou dálnic u věžáku domova důchodců mezi kostelem První baptistické církve a betonovým nadjezdem, ale správci nadačního fondu se před pěti lety rozhodli, že billboardy už necháme být. Nebo už je to déle než pět let? Řekla bych, že se vyplatily, i když jsem nikdy neměla ponětí, na kolik vlastně přišly – Juliin fond byl Tomovou parketou. Dnes na nás shlíží obrovský vybělený úsměv pastora z nějaké megacírkve, vedle nějž se skví slogan VÍRU KAŽDÝ DEN, NE KAŽDODENNÍ VÍRU! Ráda bych věděla, jestli toho flanďáka nalepili přímo přes ni, nebo jestli její billboard nejprve sloupali. Směšná představa; na tom billboardu mezitím inzerovali spoustu jiných věcí. Zubaře, nápravu vasektomie. Dnes mi v hlavě jako nějaký špatný vtip zní verše od Wi­ lliama Wordsworthe: Co je s tím jasnovidným zábleskem? / Kam zmizely, ta záře i s tím snem? Vyhodím blinkr a odbočím na objížďku. Přes veškerý čas, 12

Dcera_nekoho_jineho_06_(imprimatur).indd 12

21.03.2017 10:19:10


AMY GE N T RY O VÁ

který jsem strávila četbou a studiem Wordsworthovy poezie, nevěřím ve sny a slávu – navzdory skutečnosti, že o ní jen za pár hodin budu přednášet třídě plné působivě mladých studentů. Mám v plánu učit ten seminář tak dlouho, dokud mi univerzita povolí držet se na učitelské pozici, aniž bych měla jakoukoli publikační činnost, bez práce ve výběrových a posudkových komisích, případně jakékoli jiné snahy mimo té, již musím vyvinout, abych každé ráno vstala z postele a čelila světu, v němž se to nejhorší už odehrálo a já to nějakým ­záhadným způsobem přežila. Místo toho věřím ve statistiku. Ta praví, že většina dětských obětí je unesena lidmi, které tyto děti znaly; Julii nicméně odvlekl někdo neznámý. Statistika taky tvrdí, že většina únosců dětí se snaží své oběti nalákat do auta; Julii však donutili odejít z vlastního pokoje uprostřed noci pod pohrůžkou nože a moje druhá dcera Jane to celé pozorovala schovaná v šatně. A konečně, statistika říká, že tři čtvrtiny unesených dětí, které jsou posléze zavražděny, zemřou během prvních třech hodin únosu. Tři hodiny – to je zhruba doba, po kterou, jak odhadujeme, Jane seděla v šatníku, neschopná strachy jakéhokoli pohybu. Teprve poté mě a Toma vzbudil její panický křik. Než jsem se dozvěděla, že Julie zmizela, byl její osud zpečetěn. Nevyhnutelnost této skutečnosti mě zachvátila jako infekce nebo pach benzinu. Vždycky si připomínám Juliinu smrt tak, že si sama pro sebe říkám, že tento stav trvá odjakživa – ještě předtím, než se narodila, ještě předtím, než jsem se narodila já. Než se narodil Wordsworth. Projíždím kolem borovic v Memorial Parku a představuju si, jak stojí zahalená pláštěm z borovicových jehlic s narůžovělým koncem a nevidoucíma očima zírá směrem k nebi. Když jedu kolem bytového komplexu Crestview, vidím ji pohřbenou v záhonu azalek. Nákupní středisko s nehtovým studiem a soláriem nabízí k využití popelnice za komplexem. To je můj vizionářský sen. 13

Dcera_nekoho_jineho_06_(imprimatur).indd 13

21.03.2017 10:19:10


DCERA NĚKOHO JINÉHO

Kdysi jsem pro Julii chtěla celý svět. Teď potřebuju jen něco, co bych mohla pohřbít. Můj seminář – poslední před letními prázdninami – proběhne za jakýmsi závojem. Wordsworthe bych mohla učit i ve spánku, a i když nespím, zachvátí mě sny. Vidím v nich křišťálově čistou modř bazénu, který září jako umělý šperk; bazén je obklopen terasou s čerstvě nasypaným pískem a stíní jej vzrostlé, štíhlé borovice. Holky byly z toho bazénu nadšené; vzpomínám si, jak jsem se ptala Toma, který v naší rodině hlídá účty, jestli si to můžeme dovolit. Tahle čtvrť plná kaváren Starbucks a privátních country klubů nebyla tak úplně náš styl – to platilo především pro mě. Ale holkám se ten bazén líbil ještě víc než jejich nové pokoje. Vypadalo to, že si ani nevšimly, že jsme se přestěhovali z omšelého univerzitního bytu do čtvrti, jíž dominovaly dvoupatrové domy, garáže pro dvě auta a zelené trávníky poseté transparenty se znaky jednotlivých středoškolských sportovních klubů. Tu změnu jsme provedli z několika důvodů, ale pokud chcete slyšet jen jeden, pak je to samozřejmě ten, že jsme si mysleli, že tady bude bezpečněji. „Seminář je u konce. Nezapomeňte, že závěrečné práce musíte odevzdat do mé přihrádky nejpozději do osmadvacátého do pěti hodin odpoledne.“ Než se dostanu k „A pěkné léto!“, většina studentů je už dávno venku ze dveří. Kráčím chodbou ke svému kabinetu, když vtom na boku ucítím jemné zavrnění. Zpráva od Toma. Mohla bys vyzvednout Jane? IAH 16:05, let United 1093. Odložím telefon, zapnu počítač a podívám se na harmonogram akademického roku na Washingtonské univerzitě. Pak si najdu její telefonní seznam a zavolám jedné univerzitní úřednici, kterou znám ze střední. Následuje krátký rozhovor. Pak napíšu Tomovi. Mam taky zaridit veceri? O několik minut později: Ne. A to je evidentně vše, co 14

Dcera_nekoho_jineho_06_(imprimatur).indd 14

21.03.2017 10:19:10


AMY GE N T RY O VÁ

si s Tomem dokážeme říct o Janině předčasném návratu po prvním roce stráveném na vysoké škole. V tomto období je obtížné Jane rozpoznat mezi ostatními lidmi. Nikdy nevíte, jakou zrovna bude mít barvu vlasů. Stojím kousek od zavazadlového pásu číslo 9 a čekám, dokud se z davu cestujících nevynoří vysoká dívka s temně fialovými vlasy, místy přecházejícími do černé. Z ofiny jí visí vybledlý zelený pramen, který bez úhony přežil další kolo barvení. „Ahoj mami,“ zašveholí. „Ahoj Jane.“ Obejmeme se, a když se ke mně sklání, těžká taška mě udeří do boku; pak prázdný zavazadlový pás konečně vydá skřípavý sten a obě se k němu zároveň ohlédneme. Přemýšlím, jak se nejlépe zeptat na okolnosti jejího nečekaného příjezdu. „Zase jsi změnila barvu vlasů,“ konstatuju. „Jo.“ Vše, co Jane říká a dělá, je jen variací na bouchnutí dveřmi, které se stalo jejím poznávacím znamením na druhém stupni základní školy, pár let poté, co Julie zmizela. Na střední do svého repertoáru Jane přidala hlasitou hudbu, barvení vlasů a občasný piercing, ale jako hlavní znak jí zůstalo ono bouchnutí dveřmi. Tom vždycky poslušně zamířil po schodech nahoru za ní a krotil její vzlyky a tlumené výkřiky. Vyrozuměla jsem z toho, že Jane potřebuje soukromí. „Let byl dobrý?“ „V pohodě.“ Byl to dlouhý let. Podezírám Jane, že si vybrala Washingtonskou univerzitu, protože je hodně daleko od Houstonu. Když byla ještě malá, vždycky tvrdila, že chce jít na univerzitu, na které učím já, ale tyhle sliby ustaly přibližně ve stejné době, kdy se na scéně objevilo práskání dveřmi. Taky mohla skončit na Aljašce, kdyby ovšem netrvala na škole, kde se učilo na čtvrtletí, a ne na semestry – hodil se prostě jakýkoli rozdíl. Bezpochyby šlo o typický pubertální úlet, ale Jane to 15

Dcera_nekoho_jineho_06_(imprimatur).indd 15

21.03.2017 10:19:10


DCERA NĚKOHO JINÉHO

dávalo jistý perverzní smysl – stejně jako skutečnost, že podle studijního oddělení nedokončila ani jeden ze seminářů, které si zapsala v jarním čtvrtletí. Přitom celý školní rok strávila v Seattlu. Nedělala jsem žádné velké závěry z toho, že nepřijela domů na Díkůvzdání – studenti, kteří studují na čtvrtletí, to tak obvykle dělají, protože podzimní čtvrtletí začíná hodně pozdě. Ale když nám v půlce prosince po telefonu vysvětlovala, že se sotva usadila, že ji jedna z jejích profesorek pozvala na svátky k sobě domů, že naše rodina Vánoce vlastně stejně nikdy moc neslavila a že má pocit, že když zůstane, bude to mít dobrý vliv na její pocit nezávislosti, skoro jsem slyšela, jak se Tomovi u druhého sluchátka láme srdce. Jeho mlčení jsem vyplnila rozumným prohlášením, vlastně jedinou věcí, která se na to dala říct: „Bude se nám samozřejmě stýskat, ale chápeme tě.“ Teď se zdá, že celá ta záležitost se svátky byla jen jiná forma prásknutí dveřmi, na kterou jsem tehdy nedokázala patřičně odpovědět. „Takže,“ začnu znovu. „Pořád fandíš?“ „Huskies, do toho!“ zahlaholí Jane a doprovodí to laxním zapumpováním pěstí ve vzduchu. „Ale jo, mami. Od našeho posledního rozhovoru se vlastně nic nezměnilo.“ Na zavazadlový pás začnou padat první kufry, takže se obě zvědavě nakloníme kupředu. „Byl ten tvůj kabát nakonec dost teplý na tamní lednové počasí? Tady je zimní oblečení ve slevě, tak bychom ti mohli jít něco koupit.“ Jane se zatahá za vojenskou bundu, kterou nosí už od svých šestnácti let. „Tahle bunda je v pohodě. Říkala jsem vám, že tam není taková zima.“ „Semináře jsou dobré?“ „Jo,“ odvětí. „Proč?“ „Jen se snažím konverzovat.“ „Jo, jde to dobře,“ odpoví mi. „Vlastně to jde tak dobře, že mě učitelé nechávají namísto zkoušek odevzdávat práce.“ 16

Dcera_nekoho_jineho_06_(imprimatur).indd 16

21.03.2017 10:19:10


AMY GE N T RY O VÁ

Namísto zkoušek! To zní dost oficiálně. Zajímalo by mě, jak se jí povedlo je přesvědčit, aby její výkon klasifikovali jako „nedokončeno“, místo aby ji vyrazili. Moji studenti obvykle tvrdí něco o „urgentních rodinných záležitostech“ a doufají, že se jich nebudu vyptávat na podrobnosti. Opatrně se jí zeptám. „To dělají na dvojitém véčku často?“ „Mami,“ napomene mě. „Říkej ‚Washingtonská univerzita‘.“ Krátce jí stisknu rameno. „Jsme moc rádi, že jsi zpátky doma.“ Pak ruku zase stáhnu a stojíme vedle sebe s pohledy upřenými na lesklý kov pásu, až si svoje zavazadla vyzvedne aspoň polovina pasažérů z jejího letu; s úbytkem lidí vzroste hluk, který vydává zavazadlový pás. Janin kufr se konečně objeví v černé díře; převrátí se a žuchne na gumu pásu přímo před našima očima. Kufr byl náš dárek k maturitě – je světle zelený a již jeho první cesta do Seattlu a zpět na něm zanechala první šmouhy, takže ladí s Janiným neposlušným pramenem vlasů. Jane popadne kufr dřív, než se stačím pohnout, ale dovolí mi podržet jí tašku, když ji mezi automatickými dveřmi zasáhne závan vlhkého vzduchu a ona se zastaví, aby si sundala vojenskou bundu. „Vidím, že tady jste se už dostali do modu ‚bažina‘.“ „Všude dobře, doma nejlíp,“ odvětím a odměnou je mi takřka neznatelný vděčný úsměv. Cesta domů se nicméně neobejde bez problémů. Vyrážím ze sebe dotazy na univerzitní život, ačkoli tam sama trávím většinu času. „Jaké jsou tam koleje?“ „Docela v pohodě.“ „Pořád máš ráda svou spolubydlící?“ „Je v pohodě. Jdeme si z cesty.“ „Budeš s ní na pokoji i příští rok?“ „Asi ne.“ Konečně se dostanu k předmětu, na nějž se mi jistě dostane odpovědi, i když mě to bude bolet. „Tak mi ještě 17

Dcera_nekoho_jineho_06_(imprimatur).indd 17

21.03.2017 10:19:10


DCERA NĚKOHO JINÉHO

­ ověz o té profesorce angličtiny, u které jsi byla na té večeři p na Vánoce.“ „Jmenuje se Caitlyn a ve skutečnosti učí sémiotiku.“ Caitlyn. „To jsem netušila, že se sémiotika pořád vyučuje na katedrách anglistiky.“ „Tenhle seminář se jmenuje Intersekcionalita. Patří na ang­listiku, ale zároveň figuruje ve studijních plánech lingvistiky, gender studies a antropologie. Pro zapsání je sice potřeba nejprve absolvovat jiné semináře, ale já jsem hned první den zašla za Caitlyn v jejích konzultačních hodinách a přesvědčila ji, aby mě tam vzala.“ Nedokážu potlačit závan pýchy. Jane je opravdová dcera univerzitní učitelky a zná všechny triky. Navíc tohle byla nejdelší nepřerušovaná řada slov, kterou proslovila v mé přítomnosti bez Toma za hodně dlouhou dobu. „Řekni mi o tom semináři víc, třeba co jsi musela přečíst?“ „Myslím, že radši počkám, až to bude moct slyšet i táta,“ odpoví mi. „Samozřejmě,“ já na to. „Nechci to všechno říkat dvakrát.“ „Jasně, zlatíčko.“ Zapnu rádio a interiér auta zaplní odměřený, uklidňující zvuk zpravodajství, zatímco my projíždíme kolem požární stanice a poté kolem sportovního centra, kde trenérka olympijských gymnastek možná i právě teď huláká na svoje svěřenkyně s vlasy pevně staženými do culíku. Jane kouká ven z okna. Dojdu k závěru, že přemýšlí, proč ji místo mě nepřišel vyzvednout Tom. To by mě taky zajímalo. Obě to zjistíme o několik minut později. Když odbočíme na příjezdovou cestu k domu a obloha zrovna začíná temnět soumrakem, zahlédnu skrze okno do kuchyně Toma, jak připravuje večeři. Otevřu dveře a vejdu dovnitř; do nosu mě udeří vůně Janina oblíbeného jídla: fettuccine Alfredo s krevetkami a grilovaným chřestem navrch, neuvěřitelně dekadentní recept, na který Tom přišel při sledování televizního kanálu 18

Dcera_nekoho_jineho_06_(imprimatur).indd 18

21.03.2017 10:19:11


AMY GE N T RY O VÁ

o vaření a dělá jej pouze o zvláštních příležitostech. K tomu odpustkový salát z listů v míse hned vedle kuchyňského prkénka, který se jen tetelí, aby se mohl připojit ke svátečnímu prostírání, které již trůní na jídelním stole. „Janie!“ Tom rozpřáhne paže a vykročí kupředu, Jane jej zprudka obejme a zaboří mu tvář do hrudi. Vytratím se do koupelny a pak do ložnice, kde se převléknu z univerzitního kostýmku do pohodlnějších džín. Chviličku se tu zdržím nad prádelním košem, který stojí na podlaze vedle postele, a uklízím složené prádlo do skříní. Když se vrátím zpět do kuchyně, ti dva spolu vzrušeně diskutují; Tom stojí zády ke mně a krájí keříková rajčata do salátu, zatímco Jane se opírá konečky prstů o kuchyňské prkénko, jako kdyby hrála na piano. „Tati, nevěřil bys, jaká jména vytahujou lidi ve třídě,“ povídá. „Derrida a tak podobně. Všichni jsou o tolik chytřejší než já.“ „Ale no tak, ona tě tam vzala, a přitom je to držitelka prestižního MacArthurova stipendia.“ „Pokaždé když jsem tam otevřela pusu, jsem vypadala jako blbka.“ „No, aspoň jsi tu pusu otevřela,“ uklidní ji, odloží přitom na chviličku nůž vedle prkénka a podívá se jí do očí. „Vsadím se, že někteří tvoji spolužáci ze strachu ani nepromluvili.“ Přes Tomovo rameno je vidět Janin vděčný úsměv a cosi ve mně se srazí jako zkyslé mléko. Tom jako kdyby to ucítil, otočí se a podívá se na mě. Odloží hrst plnou nakrájených rajčat na hromadu zelených listů a zvedne mísu se salátem. „Všechno je připravené!“ zahlaholí. „Popadni ty těstoviny, Jane. Pojďme se posadit a sníst si naši první společnou rodinnou večeři za bůhvíjak dlouhou dobu.“ A přesně v té chvíli, věřte tomu, nebo ne, se ozve domovní zvonek.

19

Dcera_nekoho_jineho_06_(imprimatur).indd 19

21.03.2017 10:19:11

0038506