Page 1

beze stopy_01 a 03_Sestava 1 8/30/17 11:23 AM Strรกnka 2

MARY TORJUSSEN


GONE WITHOUT A TRACE Copyright © 2016 Mary Torjussen All rights reserved Translation © 2017 Jana Jašová ISBN 978-80-249-3417-4

Beze stopy_blok.indd 4

7/12/17 7:48 AM


S láskou Rosie a Louisovi i mamince a památce mého táty

Beze stopy_blok.indd 5

7/12/17 7:48 AM


/7/

1

Ten den jsem si cestou po chodníku k našemu domu zpívala. Vážně – zpívala. Když si na to teď vzpomenu, dělá se mi špatně. Účastnila jsem se školení v Oxfordu, takže jsem z Liverpoolu odjížděla za svítání v šest ráno a vrátila se při západu slunce. Pracovala jsem na vedoucí pozici ve velké účetní společnosti, a když jsem vešla na recepci centrály naší firmy a zapsala se do prezen­ ční listiny, zkoumavě jsem prohlížela jména přítomných z jiných poboček. Několik jsem jich znala. Sice jsme se nikdy nesetkali, ale četla jsem o nich ve firemních bulletinech a věděla, že jsou to ambiciózní zaměstnanci. A  poprvé mě napadlo, že tak zřejmě bere firma i mě. Vzrušením z té představy mi naskočila husí kůže, ale snažila jsem se nedávat na sobě své pocity znát a nasadit masku klidu, jak jsem si to vytrvale zkoušela už léta. Když jsem vešla do konferenční místnosti, viděla jsem, že ostatní už postávají v hloučcích a přátelsky se baví. Vypadali elegantně a profesionálně, jako by byli na podobné akce zvyklí, a mně se ulevilo, že jsem utratila celé jmění za nové oblečení, kadeřnici a nehtové studio. Jedna z žen měla stejný luxusní kostým z  Hobbsu jako já, ale naštěstí jiné barvy; další vrhla dychtivý pohled po čokoládově hnědé kabelce Mulberry, kterou mi můj přítel Matt koupil k Vánocům. Zhluboka jsem se nadechla. Vypadám jako jedna z nich. Usmála jsem se na první ženu vedle sebe, zeptala se, z jaké je pobočky, a bylo

Beze stopy_blok.indd 7

7/12/17 7:48 AM


/8/

to. Zapadla jsem do debatující skupinky a moje nervozita byla brzy minulostí. Odpoledne jsme řešili úkol ve skupině a já byla vybraná, abych naše výsledky prezentovala. Děsilo mě to a strávila jsem přestávku tím, že jsem se učila projev zpaměti, zatímco ostatní kolegové posedávali a bavili se, ale zřejmě se to vyplatilo. Když jsem dokončila prezentaci, trochu jsem se uvolnila a dokázala odpovědět na všechny otázky i podat doplňující informace. Koutkem oka jsem si všimla, jak jeden z  partnerů­‑majitelů Alex Hughes při mých slovech pokyvuje hlavou, a také okomentoval něco, co jsem řekla. Když se ostatní začali zvedat a odcházet, vzal si mě stranou. „Hannah, musím uznat, že jste si vedla velice dobře,“ pochválil mě. „Už nějaký čas vaši práci sledujeme a těší nás, jaké děláte pokroky.“ „Děkuju.“ To už se k nám přidal vedoucí partner naší společnosti Oliver Sutton. „Výborně, Hannah. Dneska jste byla báječná. Až Colin Jamison v  září odejde, myslím, že vás navrhneme na ředitelku pobočky. To byste byla nejmladší ředitelkou tam u vás, co?“ Nevím, co jsem mu na to odpověděla, protože mě jeho slova opravdu hodně překvapila. Bylo to, jako by se mi najednou splnil sen. Samozřejmě jsem přesně věděla, v jakém věku byl kdo povýšen do funkce ředitele. Hltala jsem jejich životopisy na firemních webových stránkách. Mně bylo třicet dva a  věděla jsem, že nejmladší ředitel byl jmenován ve třiatřiceti. Tohle vědomí dodalo mé práci v poslední době jistou razanci. Za oběma partnery pak přišla organizátorka akce a oni se na mě usmáli a potřásli mi rukou, než se obrátili k ní. Odešla jsem co nejklidněji na toalety, zamkla se v kabince a málem vyjekla nadšením. K tomuhle směřovalo moje snažení všechna ta léta předtím, od chvíle, kdy jsem odešla z  univerzity a  začala pracovat ve firmě jako účetní asistentka. Nikdy jsem nedřela tak tvrdě jako ty poslední roky, a vida, jak se mi to vyplatilo!

Beze stopy_blok.indd 8

7/12/17 7:48 AM


/9/

Když jsem vyšla z kabinky, všimla jsem si v  zrcadle, že mám zrůžovělé tváře, jako bych byla celý den na sluníčku. Vytáhla jsem kosmetickou taštičku a  pokusila se napravit škody, ale pleť mi pořád zářila pýchou. Všechno je na dobré cestě. Sáhla jsem do kabelky, abych poslala Mattovi esemesku, ale vtom na toalety vešla ředitelka personálního odboru a  usmála se na mě, takže jsem se taky usmála a  vytáhla kartáč, abych si učesala vlasy. Nechtěla jsem v ní vzbudit dojem, že jsem z něčeho rozrušená, protože by ji mohlo napadnout, že si to povýšení nezasloužím. Rozhodně jsem se taky nechtěla zdržovat u  umyvadla, než vyjde z  kabinky, takže jsem se vrátila do konferenční místnosti, abych se rozloučila s ostatními. Rozhodla jsem se, že to Mattovi povím osobně. Už jsem se nemohla dočkat, až uvidím jeho nadšení. Věděl, jak moc o to stojím. Samozřejmě, na oslavy bylo ještě brzy – nakonec mě zatím nepovýšili –, ale byla jsem si jistá, že Oliver Sutton by nemluvil jen tak do větru. Pokaždé když jsem pomyslela na jeho slova, jsem ucítila nával hrdosti. Než jsem nastartovala auto, vzpomněla jsem si na tátu a na to, jakou radost to udělá jemu. Věděla jsem, že se o  tom dozví od mého šéfa George, protože spolu hráli golf, ale chtěla jsem být první, kdo mu to poví. Poslala jsem mu esemesku: Tati, jsem na školení a vedoucí partner mi řekl, že o mně za pár měsíců uvažují jako o ředitelce! xx Během pár vteřin mi přišla odpověď. Šikovná holka! Výborně! Zrudla jsem potěšením. Otec má vlastní firmu a vždycky říkal, že si pro mě přeje jen jedno: abych byla úspěšná. Pokud šlo o mou kariéru, vždycky mě podporoval, ačkoli na druhou stranu by mě stresovalo, kdyby si myslel, že nestoupám nahoru dost rychle. Vzápětí mi od něj přišla další zpráva: Pošlu ti něco na účet – oslav to!

Beze stopy_blok.indd 9

7/12/17 7:48 AM


/10/

Trhla jsem sebou. Kvůli tomu jsem mu to nepsala. Rychle jsem odpověděla: Díky, tati, to nemusíš. Jen jsem chtěla, abys to věděl. Pověz to mámě, jo? xx Pípla mi další zpráva: Nesmysl! Peníze se hodí vždycky. Ano, peníze jsou fajn, ale zavolání by bylo lepší, pomyslela jsem si. Pak jsem ze sebe ty nesmyslné úvahy setřásla a nastartovala. Domů jsem to měla přes tři sta kilometrů a  ujela jsem je bez přestávky. Bydlím na poloostrově Wirral v severozápadní Anglii, na druhém břehu řeky Mersey naproti Liverpoolu. Navzdory večerní špičce to byla snadná jízda, celou dobu po dálnicích. Utekla mi jako nic. Byla jsem tak rozrušená, že jsem se celou dobu na sedadle kroutila a zkoušela si, co povím Mattovi a jak mu to oznámím. Chtěla jsem zůstat klidná a jen se o tom nenuceně zmínit, až se mě zeptá, jak to dneska šlo. Jenže jsem věděla, že to ze mě vyletí hned ve chvíli, kdy ho uvidím. Když jsem dorazila do Ellesmere Portu asi pětadvacet kilometrů od domova, zahlédla jsem v dálce svítit ceduli Sainsbury a v poslední minutě se rozhodla sjet z dálnice. Tenhle večer si přímo žádal šampaňské. V  samoobsluze jsem koupila lahev Moëtu, pak zaváhala a vzala ještě jednu. Na takovou novinu jedna nestačí a kromě toho byl pátek. Zítra máme volno. Vrátila jsem se na dálnici a  představila si Mattovu reakci, až mu to povím. Nemusím nijak přehánět, stačí mu odrecitovat, co přesně mi Alex Hughes a Oliver Sutton pověděli. Matt pracoval jako architekt a  taky si vedl dobře. Pochopí, jak je to pro mou kariéru důležité. I finančně – až mě povýší, budeme na tom s příjmy stejně. Pomyslela jsem na platy ředitelů v naší firmě a zamrazilo mě vzrušením. Možná budu dokonce vydělávat víc než Matt!

Beze stopy_blok.indd 10

7/12/17 7:48 AM


/11/

Pohladila jsem svou měkkou koženou kabelku. „Brzo vás bude víc, miláčku,“ upozornila jsem ji. „Budeš se muset naučit o mě dělit.“ Nešlo jen o peníze. Budu je pochopitelně muset taky vydávat, abych zdůraznila svoje postavení. Otevřela jsem okno a nechala teplý větřík, aby mi čechral vlasy. Slunce zapadalo a obloha přede mnou byla plná zářivě rudých a zlatých pruhů. Na iPodu jsem měla zvolené náhodné přehrávání a zpívala jsem z plných plic jednu píseň za druhou. Když se ozval Elbow s písničkou „One Day Like This“, tiskla jsem pořád opakování, dokud jsem nedojela domů. Než jsem přijela k domu, byla jsem málem horečnatá, v krku mě škrábalo a bodalo. Lampy v  naší ulici se rozsvítily, jako by oslavovaly můj příjezd. Srdce se mi rozbušilo vzrušením z celého dne a horečnatým rytmem hudby. Lahve šampaňského cinkaly v tašce. Vytáhla jsem je, abych je Mattovi rovnou ukázala v gestu ta­‑dá! Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a  vyskočila. Dům byl ponořený ve tmě. Podívala jsem se na hodinky, bylo devatenáct dvacet. Matt mi včera hlásil, že přijde pozdě, ale říkala jsem si, že touhle dobou už bude jistě doma. Nevadí. Aspoň mám čas dát lahve do ledničky, aby byly správně vychlazené. Vrátila jsem je do tašky, vzala si kabelku a otevřela hlavní dveře. Natáhla jsem se po vypínači, rozsvítila a  strnula. Vlasy na zátylku se mi zježily. Že by v našem domě někdo byl?

Beze stopy_blok.indd 11

7/12/17 7:48 AM


/12/

2

Poslední čtyři roky jsem měla na stěnách v hale obrázky, které přinesl Matt, když se přistěhoval. Velké fotografie jazzových hudebníků v  silných černých rámech. Proti předním dveřím obvykle visela Ella Fitzgeraldová s  napůl zavřenýma očima v  plachém, extatickém úsměvu. Teď tam nebylo nic, jen hladká krémová barva, kterou jsme halu vymalovali vloni v létě. Upustila jsem kabát a  tašky na vyleštěnou dubovou podlahu a bezděčně se sehnula, abych narovnala lahve šampaňského, které se svezly na zem. Popošla jsem dál a rozhlédla se. Nebylo tam nic. Otočila jsem se a zadívala se na stěnu podél schodů, kde obvykle visel Charlie Parker zalitý slunečním světlem a proti němu Miles Davis. Vždycky to vypadalo, jako by hráli spolu. Oba byli pryč. Nevěřícně jsem zírala kolem sebe. Vykradli nás? Ale proč by brali obrazy? Sekretář z  ořechového dřeva, který jsem koupila na Heal’s, stál hodně peněz, a ten byl na svém místě. Kromě lampy na něm stála miska od Tiffanyho ze smaltu a stříbra, kterou mi rodiče dali k promoci. Tu by si přece zloděj vzal radši? Položila jsem ruku na kliku dveří obýváku a zaváhala. Co když je někdo ještě v domě? Co když zrovna přišli? Tiše jsem zvedla kabelku a  vycouvala z  hlavních dveří. Když jsem se ocitla v bezpečí příjezdové cesty, vytáhla jsem telefon, ale nevěděla, jestli mám zavolat policii nebo čekat na Matta. Zadívala jsem se na dům. Svítilo se jen v hale, jinak byla všude tma.

Beze stopy_blok.indd 12

7/12/17 7:48 AM


/13/

I sousední dům byl temný. Naši sousedi Sheila a Ray mi říkali, že budou pryč až do neděle. Ten dům na druhé straně se asi před měsícem prodal a bývalí majitelé se už dávno odstěhovali. Noví se už měli brzy nastěhovat, ale zatím to nevypadalo, že by se tam něco dělo: místnosti byly prázdné, okna bez záclon. Naproti nám začínala široká spojovací cesta k další silnici. Domy kolem ní byly větší, stály dál od cesty, ukryté za vysokými živými ploty, které je bránily před pohledy zvenčí. Připadalo mi, že se v našem domě nic nehýbe. Pomalu jsem přešla po trávníku k  oknu do obývacího pokoje a  nakoukla do temné místnosti. Jestli bude pryč televize, pomyslela jsem si, určitě za to můžou zloději. Strnula jsem. Televize byla pryč. Když se Matt přistěhoval, koupil obrovské domácí kino, rozlehlou elegantní černou plochou obrazovku a reproduktory šířící zvuk kolem místnosti. Celé to zabíralo polovinu pokoje. A  všechno bylo pryč. Na místě televize byl starý konferenční stolek, který jsem měla už léta. Vzala jsem si ho z domu rodičů, když jsem se stěhovala pryč. Na něm byla moje stará televize, starý krám, kde za bouřky obraz zmodral a blikal. Celou dobu byla v pokoji pro hosty a čekala, až budeme mít energii ji vyhodit. Skoro jsem už zapomněla, že tam ještě je. Přiblížila jsem obličej ke sklu okna tak, až ho můj dech zamlžil. V dálce ostře zabrzdilo auto a já nadskočila a otočila se. Myslela jsem, že je to Matt. Nevím, proč jsem si to myslela. Pokožka mi najednou zchladla, i když večer byl teplý a panovalo bezvětří. Zhluboka jsem se nadechla a přitáhla si sako těsně k tělu. Vrátila jsem se do domu a pevně za sebou zavřela dveře. V  obýváku jsem rozsvítila hlavní světlo a  přešla k  oknu, abych zatáhla závěsy, i  když venku se ještě nesetmělo. Nestála jsem o  publikum. Nad krbovou římsou viselo velké stříbrné zrcadlo. Viděla jsem v něm svou tvář, bledou a šokovanou. Odvrátila jsem se, abych se na sebe nemusela koukat.

Beze stopy_blok.indd 13

7/12/17 7:48 AM


/14/

Po obou stranách krbu byly bíle natřené police, které vyplňovaly výklenky. Měli jsme v nich DVD, knížky a CD. V nejnižších policích měl Matt vinylové desky, stovky alb seřazené v abecedním pořádku podle názvů skupin. Čím obskurnější, tím lepší. Vzpomínám si, jak jsem z těch polic při jeho stěhování vyndala svoje knihy a  odnosila je v  krabicích do pokoje pro hosty, abych mu udělala místo na jeho elpíčka. Knížky tam teď byly zpátky, jako by na jejich místě nikdy nebylo nic jiného. Většina filmů a cédéček zmizela. A všechny vinyly. Otočila jsem se k  dalšímu rohu. Mattův přehrávač tam už nebyl, ani stojánek na iPod. Na jejich místě stálo moje staré stereo. Zmizela i  sluchátka, která koupil, když jsem si stěžovala, že se nemůžu koukat na televizi, protože on pořád poslouchá muziku. Měla jsem pocit, že se mi nohy každou chvíli podlomí. Posadila jsem se na pohovku a rozhlédla se po místnosti. Žaludek se mi stáhl tak prudce, že jsem se málem musela předklonit. Co se stalo? Neodvažovala jsem se vydat do zbytku domu. Vytáhla jsem mobil. Věděla jsem, že nemá cenu Mattovi volat – proč taky? Poslal mi tu nejjasnější zprávu, jakou mohl. Jenže v tu chvíli jsem v sobě neměla žádnou hrdost. Chtěla jsem s ním mluvit, zeptat se ho, co se stalo. Ne že bych to nevěděla. Došlo mi to naprosto přesně. To, co udělal. Neměla jsem žádné zmeškané hovory, žádné nové zprávy, žádné e­‑maily. Náhle se mě zmocnila zuřivost – aspoň mohl mít tolik slušnosti, aby mi to oznámil! Rozklikla jsem v telefonu poslední hovory a projížděla je, abych našla jeho číslo a vytočila ho. Zamračila jsem se. Věděla jsem dobře, že jsem mu před pár dny volala. Seděla jsem v autě, zrovna chtěla odjet z práce, když mi moje kamarádka Katie poslala zprávu, že k nám možná se svým přítelem Jamesem zaskočí. Volala jsem Mattovi, aby se podíval, jestli

Beze stopy_blok.indd 14

7/12/17 7:48 AM


/15/

máme něco k pití. Ten hovor tam nebyl. Projížděla jsem volání měsíce dozadu, míhala se mi před očima, jeden kontakt za druhým. Ani jeden hovor Mattovi, ani jeden hovor od něj. Zavřela jsem oči a asi vteřinu se snažila zhluboka nadechnout, ale nemohla jsem. Měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím, a  musela jsem svěsit hlavu mezi kolena. Po pár minutách jsem se zadívala na displej, klikla na kontakty a zadala M jako Matt, ale nic se neobjevilo. V panice jsem zadala S jako jeho příjmení, Stone. Jeho jméno v mých kontaktech chybělo. Prsty jsem měla najednou horké a zpocené, klouzaly po displeji, když jsem procházela historii esemesek. Zase tam nebyla žádná od něj a  žádná, kterou bych mu odeslala, i  když jsme si jich týdně posílali několik. V  poslední době jsme si spíš psali, než volali. Pořád mi zůstaly uložené všechny zprávy, které jsem psala přátelům, rodičům a Samovi v práci, ale žádná konverzace s Mattem. Tenhle telefon jsem si koupila na Vánoce za svůj bonus k platu. Poslala jsem Mattovi esemesku, i když byl jen v kuchyni, se žádostí, aby přinesl do obýváku lahev Prosecca. Slyšela jsem ho, jak se směje, a vzápětí se objevil s lahví a čokoládovou pěnou. Ležela jsem tam jako mrtvola: naše dohoda zněla, že uvařím vánoční oběd pro nás a jeho matku, ale jinak nebudu muset dělat vůbec nic. Otevřela jsem si svoje zprávy pro Katie. Byla jich spousta, protože jsme si psaly několikrát týdně – spíš několikrát denně. Nakonec jsem našla tu první, kde jsem jí přála šťastné Vánoce a chlubila se, že jsem od Matta dostala kabelku Mulberry. Katie předstírala ohromení, ale byla jsem si jistá, že se jí Matt zeptal na radu. Nechápala jsem, jak to dovedla udržet v tajnosti. Myšlenky mi vířily v hlavě. Co se stalo s Mattovými esemeskami a hovory? Vypnula jsem telefon a  zase ho zapnula v  naději, že se něco stane. Měla jsem tam včerejší esemesky od Katie, kde se mě ptala na dnešní cestu do Oxfordu. Dneska ráno mi taky volala těsně

Beze stopy_blok.indd 15

7/12/17 7:48 AM


/16/

předtím, než školení začalo, přála mi hodně štěstí, protože věděla, co pro mě dnešní den znamená. Mluvila jsem s ní několik minut na parkovišti, než jsem musela jít dovnitř. V telefonu byly moje konverzace s kolegou Samem, s mou asistentkou Lucy, taky pár s mamkou a tátou, včetně té poslední, kdy jsem mu před několika hodinami psala z Oxfordu. Měla jsem tam pár zpráv od Fran a Jenny, svých starých kamarádek, se kterými jsem občas chodila běhat. Od Matta vůbec nic. Samozřejmě jsem věděla, co mě čeká, když jsem otevřela maily. Žádné nové zprávy, ale na tom nebylo nic překvapujícího. Snažila jsem se vzpomenout si, kdy mi Matt psal naposledy e­‑mail místo esemesky. Když jsme se poznali, mailovali jsme si několikrát denně – oba jsme si v práci otvírali soukromé schránky, abychom se mohli bavit během dne. Člověk by řekl, že nás to zdržovalo od práce, ale naopak  – oba jsme jeli na plný plyn, pracovali rychle a dělali zásadní rozhodnutí. Oba jsme byli na vrcholu, dočkali se povýšení. Museli jsme s tím přestat, když v Mattově firmě začali sledovat připojování zaměstnanců na síť poté, co nějakého pitomce přistihli, jak v pracovní době kouká na porno. Srdce mi pokleslo, když jsem se podívala do složek. Ta s jeho uloženými e­‑maily zmizela. Otevřela jsem novou zprávu a zkusila do rámečku adresy zadat „Matt“. Nic se nenačetlo. Slyšela jsem se, jak krátce, mělce dýchám. Před očima se mi udělala mlha a začala jsem hyperventilovat. Nemohla jsem se s Mattem nijak spojit.

Beze stopy_blok.indd 16

7/12/17 7:48 AM


Mary Torjussen Beze stopy Z anglického originálu Gone Without A Trace, vydaného nakladatelstvím Headline Publishing Group v Londýně roku 2017, přeložila Jana Jašová Obálku upravila Kateřina Stárková Redigovala Eva Košinská Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 328 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9259. publikaci Sazba Lenka Gregorová Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky­‑vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Beze stopy_blok.indd 328

8/31/17 11:21 AM

0038505  
0038505