život po_Sestava 1 19.10.16 22:04 Stránka 15
Život
po tobě
Musím to zkusit dvakrát, než mě ten muž, který se teď paží opírá o zadní dveře kabiny, uslyší. Otočí se a skloní se k mé tváři. Voní po citronech, a když se dneska holil, kousek kůže vynechal. „Všechno v pohodě?“ „Bu-u…“ Muž se skloní až ke mně. „Pardon. Přes tu sirénu je špatně slyšet. Za chvilku budeme v nemocnici.“ Přikryje mi ruku dlaní. Je suchá, teplá, konejšivá. Najednou se mě zmocní panika, aby mě zase neopustil. „Držte se. Za jak dlouho tam budeme, Donno?“ Nedokážu to vyslovit. Jazyk jako by mi zaplnil celou pusu. Myšlenky mám zmatené, honí se mi v hlavě jedna přes druhou. Když mě zvedali, pohnula jsem rukama? Zvedla jsem přece pravou ruku, ne? „Uu-u och-nutá?“ vyjde ze mě šeptem. „Cože?“ Přiblíží mi ucho až k ústům. „Och-nutá? U-u och-nutá?“ „Ochrnutá?“ Muž zaváhá, podívá se mi do očí a pak přejede pohledem k mým nohám. „Můžete pohnout prsty na nohou?“ Zkouším si vzpomenout, jak se hýbe nohama. Jako by to vyžadovalo mnohem víc soustředění než dřív. Muž vztáhne ruku a lehce mi sáhne na palec u nohy, jako by mi chtěl připomenout, kde ho mám. „Zkuste to ještě. Výborně!“ Oběma nohama mi projede bolest. Ozve se zajíknutí, možná vzlyk. Můj. „Budete v pořádku. Bolest je dobrá. Nemůžu to říct s jistotou, ale myslím, že páteř nemáte poraněnou. Máte rozbitou kyčel a pár dalších věcí.“ Dívám se mu do očí. Má je laskavé. Podle všeho chápe, jak moc potřebuju, aby mě přesvědčil. Ucítím, jak mi stiskl ruku. V životě jsem tolik nepotřebovala lidský dotek. „Vážně. Vím docela jistě, že nejste ochrnutá.“ „Dí-y O-u,“ uslyším se jako z dálky. Oči se mi zalijí slzami. „Ne-ouch-tějte ně, o-chím,“ zašeptám. Přiblíží tvář k mojí. „Nepustím vás.“ 15