0037335

rychle za sebou. Dá-li bůh, nastane zítra opět ráno a ona otevře okno. Do té doby to pod dekou vydrží. Nic jiného jí stejně tyhle dny nezbude, protože začíná léto a k němu bouřky a přívalové deště patří.

Jsem na rynku a slunce se začíná loučit. Dvě lípy ještě nekvetou a dvě už začínají, jsou ale zatím tak napůl. Ta poslední, nejstarší, je zázrak sám, obalená rozkvetlými květy, těžké větve sahají téměř až na zem. Plesknu kolo do neposekané trávy až u zdi a už jsem tam. Vítám se s prvními černými broučky a drobnými muškami. Skrz paprsky jsou vidět hejna komárů.

Tak jsem tady, už mě tu máte. Rozevírám tašku pověšenou přes levé rameno a pravou rukou chytnu květy obalenou větev. Přitáhnu si ji k sobě a začínám. Přede mnou přišly už včely a na ty je třeba dávat pozor. Většina z nich je vysoko nade mnou a vlní se spolu se stromem v teplém větru. Jejich hukot je stejně jako lipová vůně všudypřítomný a jako pokaždé působivý. Chvíli mi trvá, než si zvyknu na místo a na velikost kvítků. Taky si občas musím posunout tašku, než najdu nejlepší umístění na ruce.

Nakonec si ji nechám na zápěstí, protože z ramena mi padá, a to mě zdržuje. Teï má všechno odsejpat a každý pohyb musí navázat na ten předchozí. Trhání lípy je vznešená a krásná věc, ale pokud to má mít švih, jsou třeba léta praxe. Harmonie a soulad větve s rukou znamená tašku plnou hnedle do půlky.

Klidně do deseti minut. Kdo neumí srovnat koordinaci pohybů během nahánění květů, může si odnést množství akorát tak pro vlastní potřebu. U nás v okolí to kromě mě neumí nikdo, a to mi dělá radost. Zdejší lípy jsou moje. Stromy podél cest do vesnic aŅ si zůstávají ladem, napospas včelám a mšicím a prachu, ale tyhle patří mně! Známe se od narození a jsme si souzeni.

Vím, na kterou větev si můžu dovolovat a kterou mám raději 9