__MAIN_TEXT__

Page 1

MÍSTO

PŘEDMLUVY

/ „Královna Titanie!“ Ale ona lehce pohnula hlavou a stála tu ne jako v plesovém sále mezi všemi těmi lidmi, nýbrž jako by stála osamělá na skále nad mořem. Tak ztraceně hleděla do dálky. „Ne Titanie, nýbrž racek, který je v zajetí a sedí v kleci!“ Marie Larischová-Wallersee, roz. Mendelová (1858–1940), oblíbená neteř císařovny Alžběty, „prokletá po Mayerlingu“

Bylo to jako srážka s přízrakem, protože její duch jako by přebýval v jiném světě. Jen zřídka viděla, co se kolem ní děje. Často si ani nevšimla, že ji zdraví ti, kteří ji poznali. Eugénie de Montijo (1826–1920), francouzská excísařovna, vdova po Napoleonu III.

9


Jsi porovnatelná s romantickými básníky, se všemi svými melancholickými sny naslouchající zpěvu vrcholků stromů v ranním větru a vyhýbající se pronikavému křiku života! (…) Skromnost, neromantické slovo této země! Alžběto, co tobě mohlo stačit?! Horský mír a vlastní osamělost! To, o čem se odváží snít, co vytrpí mnozí jemní ušlechtilí duchové jen ve vzácných chvílích, k tomu tys měla sílu po celý život! Peter Altenberg (vlastním jménem Richard Engländer, 1859–1919), spisovatel a obdivovatel císařovny Alžběty

Alžběta hladověla jako Lady Di, jezdila na koni a šermovala jako d’Artagnan, cvičila jako Jane Fondová, byla zavražděna jako J. F. Kennedy, a vypadala jako Romy Schneiderová. Hans Bankl (1940–2004), prosektor, spisovatel

10


I T E T O VÁ N Í

K R Á L OV N Y V Í L

/ „Peristyl je němým svědkem císařovniných osamělých procházek. Tady ji nikdo neruší, sem se nikdo neodváží bez pozvání,“ vzpomíná Irma Sztárayová, jedna z posledních průvodkyň na cestách, kterou Alžběta ve své družině ještě snesla. Uherská dvorní dáma popisuje peristyl v Achilleionu, onomu útočišti na „Scherii“ (starořecky: Korfu), které mělo probudit k životu sen melancholické panovnice o antickém Řecku. Několikrát denně pozorovala téměř vždy černě oděná žena ve svém soukromém Olympu víl a nymf zářivě bílou mramorovou postavu. Byla to socha mladé ženy s dlouhými kadeřemi a motýlími křídly – přičemž motýl je symbolem prchavosti života a pomíjivosti. Víla drží v náručí spící dítě a na labuti proplouvá vlnami oceánu. K této bytosti z jiného světa přicházela Alžběta každé ráno a každý večer. Její řecký předčitatel, malý, hrbatý – a kvůli tomu mimořádně vítaný pro pověrčivou císařovnu – student filozofie Konstantin Christomanos, ji příležitostně směl doprovázet: „Kdykoliv císařovna prochází kolem, zastaví se a několik minut setrvá na místě pohroužena do pohledu na sochu. Má dokonce určité hodiny, kdy vílu světla vyhledává.“ Who’s that girl? „Víla světla“ má jméno Peri a krátký výstup ve veršovaném eposu Johna Miltona Ztracený ráj z roku 1668. V perské mytologii je popisována jako krásný, půvabný, nadlidský duch, ale ne s dobrým charakterem. Peri může ovlivnit kometu nebo zatmění slunce, zabránit dešti, přinést neúrodu a smrt. Tato ambivalence je typická pro Johna Miltona, jehož dílo Alžběta znala a zjevně si jej cenila. 11


Již úplně slepý básník tuto monumentální historii pádu do hříchu údajně diktoval svým třem dcerám. Přestože se ve Ztraceném ráji všechno točí především kolem smrti, stojí v centru Miltonovo alter ego, ďábel. Svůdný, šarmantní, proti Bohu se bouřící Satan, který se prezentuje jako zastánce svobody: „Raději vládnout v pekle, než sloužit v nebi.“ Poprvé v historii literatury je tu popisován Satan, který člověku objasňuje jeho potenciál, aby mohl sám dospět k vědění a božskosti. Milton v tomto největším anglickém eposu rehabilitoval ďábla. Ztráta ráje je jeho dílo a ani samotný Bůh ji nemohl zvrátit. Dobro nezvítězilo a zlo se usadilo ve světě. Milton interpretuje ďábla jako inteligentní, egocentrický archetyp, je do jisté míry prvním „byronovským hrdinou“ v literatuře. Lord Byron, britský básník žijící na přelomu 18. a 19. století, hrál ve světě císařovny Alžběty důležitou roli. Byl to přece také řecký bojovník za svobodu. Obdivovala jeho i jím stvořené protagonisty, vesměs outsidery a rebely. Nebojovali za „všeobecné blaho“ nebo společenské změny, jsou to na sebe fixovaní samotáři. Jejich charakter formují cynismus a arogance. Pohrdají pravidly, mravy a sociálními předpisy, ale přesto – nebo právě proto – tito antihrdinové vždy náleží k vyššímu stavu, disponují příslušným blahobytem a pěstují luxusní životní styl. Byronovy postavy zalidňují svět „černé romantiky“, často je provází temné tajemství. Kromě toho se musejí potýkat s vysokou mírou frustrace a vykazují sebedestruktivní tendence. Jsou jako Miltonův Satan zároveň odpudivé i fascinující. O jednom ze svých oblíbených mrtvých hrdinů, Achilleovi, císařovna tvrdila: „Byl silný a vzdorný a pohrdal všemi králi a tradicemi a lidské davy považoval za nicotné, dobré snad k tomu, aby byly zkoseny smrtí jako stébla. Za svatou považoval pouze svou vlastní vůli a žil pouze svými sny. Jeho smutek mu byl dražší než celý život.“ Alžbětin nejoblíbenější básník Heinrich Heine věnoval filhelénskému lordu Byronovi báseň: Velký tmavý v dáli plaví člun se pohřební. Pod kuklami mrtvol němí strážci jsou v něm vsazeni. 12


Básník mrtvý tiše v něm tkví, obnaženu svoji tvář, modré oči svoje točí stále ještě v nebes zář. Zní to zdola, jak když volá chorá bílá snoubenka, a vln síla rozlomila o člun se a v pláči lká. Řádky popisují převoz nabalzamované mrtvoly básníka s koňskou nohou, který měl dceru se svou sestrou, po moři do Anglie. Byron zemřel ve 36 letech v Řecku. Už s ohledem na obsah by mohla báseň pocházet od samotné císařovny. Když francouzský malíř a grafik Gustave Doré, známý především bizarními obrazy bájných stvoření, monster a kostlivců, v 19. století ilustroval Miltonův Ztracený ráj s romantikou odpovídající dobovému vkusu, pro dílo to znamenalo renesanci. Císařovna Alžběta pravděpodobně také vlastnila jedno vydání a nutně v něm rozeznala potvrzení svého pohledu na svět. Jak populární bylo Miltonovo vyprávění, naznačuje také malba maďarského „knížete malířů“ Mihályho Munkácsyho. Ten v roce 1878 představil na pařížské Světové výstavě obraz Milton diktuje svým dcerám Ztracený ráj a získal za něj zlatou medaili. Téma Munkácsyho proslavilo v celé Evropě. Alžběta si svou kamennou Peri koupila na jedné cestě po Itálii v roce 1890. Byla vytvořena ze sterzinského mramoru anglickým sochařem Charlesem Francisem Fullerem, který nepochybně také dobře znal Ztracený ráj. Císařovna si právě zařizovala své nové sídlo na Korfu. Nábytek a vybavení nakupovala především v Itálii. Také Peri doplula na řecký ostrov na lodi. O několik let později, když císařovnin zájem o Achilleion dávno ochladl, byla velká část vybavení přestěhována do císařem naplánovaného útočiště na stáří, do vily Hermes v lainzské Oboře. Nacházela se tu i Peri, která dnes vítá návštěvníky při vstupu do vily. Postavu lze otáčet. Během rodinných obědů se kdysi dívala do jídelny císařského páru. Peri však disponuje ještě dalšími skrytými kvalitami. 13


Mramorová „Peri“ ve vstupní hale vily Hermes

Rok 1886 měl pro nyní téměř padesátiletou domácí paní ve vile Hermes dalekosáhlý význam. Vysokou zdí obklopená budova „v májově se zelenajícím lese“ (Alžběta) byla dokončena, za nevysvětlených okolností zemřel její kdysi dobrý přítel, bavorský král Ludvík II., a začínala jí unikat jediná osoba, k níž se stárnoucí císařovna cítila pevně připoutaná. Marie Valerie, nejmladší dcera Františka Josefa a Alžběty, musela už předtím slíbit, že se nevdá před svými dvacátými narozeninami – to bylo velmi nezvyklé pro příslušnici vysoké šlechty, považovanou v celé Evropě za nanejvýš žádoucí partii. V lednu 1886 na „dvorním plese“ a také na velmi elitním „plese u dvora“ tančila několikrát s Františkem Salvátorem z vedlejší toskánské linie Habsburků. Alžběta dala svolení, protože své nejmilejší dceři slíbila, že se bude smět provdat podle vlastního výběru, „třeba i za kominíka“. Její otec a bratr Rudolf byli – výjimečně – téhož názoru, a sice proti. Vyvolený nebyl údajně pro sestru dost dobrý. Po Valeriině odchodu však dětinsky žárlivá matka opravdu trpěla. Cítila se osamělá, jako by se dcera nevdala, nýbrž zemřela. 14


Pryč táhne tě to ode mě k chlapci tomu chceš jít, přesto ti povím upřímně – já bych ho nechtěla mít. Teď se již kojíš nadějí zřít kol sebe dítka malá, která budeš mít raději než mne, jež ti život dala. (…) Já ale smutně rozepnu perutí bělostnou šíř a v říši víl pak odlétnu a nevrátím se již. Při nákupu Peri Alžběta možná také myslela na svůj vytoužený ideální vztah matka-dítě. Viděla v ní sama sebe jako mladou ženu s malou Valerií, kterou úzkostlivě chránila a zahrnovala přemírou lásky. Pravděpodobně pouze pro matku bylo překvapující, že se od ní dívka vnitřně tak brzy vzdálila, byla skromná a zbožná, uctívala svého otce bez fantazie a svůj životní cíl viděla ve sňatku a mateřství. To okřídlené stvoření s dlouhými kadeřemi, neurčitého věku, zahalené do hvězdami pokrytého závoje a lehce klouzající po moři, lze vnímat jako Alžbětin vysněný nebo žádoucí obraz. Tak chtěla sama sebe vidět jako ženu na prahu stáří, obraz právě tak vzdálený od reality jako její představy o dceřině ideální budoucností. Kotva pro věčnost Peri, tedy Alžběta, jako by plula k nejasnému cíli. Emile M. Cioran, významný filozof melancholie, vysvětluje tento Alžbětin životní pocit takto: Lavinu rodinných neštěstí v osmdesátých letech 19. století vnímala císařovna jako potvrzení toho, že nemůže mít důvěru v lidi ve svém okolí. Že 15


člověk je odkázaný pouze na sebe a zcela sám. Důvěra a naděje byly císařovně cizí. Měla vlastní, literaturou „temné romantiky“ silně ovlivněný způsob, jak zacházet s vlastní individualitou. Kotva, o niž se víla opírá, je pro Peri jedinou oporou na její nejisté plavbě po mořích. Koncem osmdesátých let, když Alžběta opět hodně cestovala a zaobírala se myšlenkou na exil v Řecku, se vrátila z jedné plavby s nečekaným suvenýrem. V zadním pokojíku jedné přístavní krčmy si nechala vytetovat na rameno kotvu. V oněch letech měli tetování v oblibě už nejen námořníci, prosadilo se i ve šlechtických kruzích. Bylo to víc než tisíc let, kdy se z Evropy vytratili tetovaní muži a ženy. V 8. století začal sílit vliv křesťanství. Lidé se znamením na kůži začali být označováni za pohany a byli pronásledováni. Nyní, ve druhé polovině 19. století, kdy už lze mluvit o pravé tetovací horečce, šlo především o moderně kritické reference s oporou v imaginativních exoticky-archaických touhách po jednodušším a svobodnějším světě. Přívržencem tohoto trendu byli například německý císař Vilém II., Alžbětin syn Rudolf nebo „krásný arcivévoda“ Otto, bratr dnes kvůli událostem v Sarajevu v roce 1914 podstatně známějšího Františka Ferdinanda. Ale také ženské příslušnice evropských knížecích domů se nechávaly tetovat, i když ne v takové míře jako muži. Měšťanská střední vrstva (ještě) opovrhovala zdobením těla, ale přesto vydávala spoustu peněz za to, aby mohla v zábavních parcích, jako byl například vídeňský Prátr, obdivovat lidi tetované po celém těle. Také v nevěstincích bylo třeba v porovnání s obligátními černoškami nebo „orientálkami“ sáhnout hlouběji do kapsy pro potěšení s tetovanou ženou. Adolf Loos, jako vždy brojící proti ornamentu, neměl pro módní dobový jev žádné pochopení: … existují vězení, v nichž osmdesát procent vězňů vykazuje tetování. Tetovaní, kteří nejsou za mřížemi, jsou latentní zločinci nebo degenerovaní aristokrati. Když tetovaný zemře na svobodě, pouze opustí svět o několik let dříve, než by se dopustil vraždy. 16


Když Alžběta předvedla svou kotvu manželovi, nedokázal ze sebe vypravit slovo. Ptal se Valerie, jestli už také oplakala to „příšerné překvapení, totiž že si maminka nechala vypálit na rameno kotvu“. Samotná Sisi spojovala nové tetování s nadcházejícím zasnoubením a svatbou své dcery. Jako znamení, že nyní už definitivně nebude existovat nic, co by ji mohlo přivést zpět na dvůr. Symbol poslední cesty, smrti. Kotva je k vidění na mnoha středoevropských hřbi- Smuteční šátek se smutečním řetízkem, tovech jako ozdoba hrobů. z let 1890–1900. Přívěšek obsahuje dva symboly smrti – kříž a kotvu. Především hroby z druhé poloviny 19. století a v letech kolem roku 1900 nabízejí kotvy v nejrůznějších provedeních. Ve smutečních ozdobách viktoriánské epochy je námořnický symbol také velmi častý. Vytetovaná kotva není ničím zvláštním ani dnes. Sto let po velké vlně tetování v 19. století nastala v osmdesátých letech 20. století renesance tetování. Příslušníci společenské střední třídy nosí občas tetování pod obleky nebo kostýmky. Zdaleka viditelná tetování si většinou nechávají vytvořit lidé, kteří se nějakým způsobem vymezují vůči mainstreamu. Moderní světoběžníci z nejrůznějších oborů se chlubí svými kotvami, jako například anglická topmodelka Kate Mossová, zpěvák finské black-metalové skupiny Horna, Shautrig, nebo americká hudebnice a ikona stylu Beth Ditto. A dnešní šlechta? Ta se ohledně tetování chová nanejvýš zdrženlivě. Adolf Loos by byl spokojený.

17

Profile for Knižní klub

0036642  

0036642