6
V O L Á N Í
M I N U L O S T I
nevíš, jak nás tvoje návštěva překvapila.“ Její stříbrná čajová lžička narážela řinčivě na okraj šálku. „Dům ti jistě skýtá spoustu vzpomínek, Leylo.“ Zdálo se, že Anna se při čaji uvolnila a ožila. „Tahle návštěva musí být pro tebe tak vzrušující. Po tak dlouhé době!“ „Ano, velice vzrušující,“ řekla jsem pomalu. Na stěnách nevisely žádné portréty, žádné zarámované daguerrotypy, které by mi mohly napovědět, jak vypadají ostatní příslušníci mé rodiny. Skutečně jsem ani nevěděla, kolik lidí pod touto střechou žije, zda mě znali, zda si na mě vzpomenou. Vnitřní tušení mě varovalo před tím, abych Anně prozradila, jak je mi to tu cizí. Chtěla jsem si to nechat pro sebe alespoň prozatím, než ji – a ostatní – lépe poznám. „Bylas okouzlující dítě,“ pokračovala. „A jak jsi podobná mamince. Skutečně, když jsem tě viděla dole v hale, myslela jsem, že jsi Jennifer.“ „Ach děkuju.“ Byla jsem skutečně polichocena. Moje matka bývala krasavice. „Řekni mi přece,“ míchala bezmyšlenkovitě čajem, „jak se vlastně matce daří?“ Sklopila jsem hlavu. Už to byly dva měsíce, ale přesto to bolelo, jako by se to stalo včera. „Moje matka zemřela.“ „Zemřela? Ach, to mě ale mrzí!“ Neprobleskla jejím hlasem úleva? „Tvůj otec a můj manžel byli bratři. Připadala jsem si jako její sestra. Prožila jsem s tvojí matkou spoustu krásných chvil.“ Užasle jsem pohlédla na mnohomluvnou ženu. Ne, co moje paměQ sahá, matka se o Anně Pembertonové nezmínila. „Tvůj strýček Henry bude mít radost, až tě uvidí. On a Theo – tvůj bratranec Theodore – ti dali přezdívku. Nevzpomínáš si? Říkali ti Bunny, protože jsi pořád někde poskakovala jako malý zajíček. Tenkrát ti bylo pět let, Leylo. Už je to pěkných pár pátků.“ Její vyprávění ve mně neprobudilo ani nejmenší vzpomínku. Všechna ta léta až do mých šestých narozenin byla pro mě 11