Martina Macháčová
Logo Knihy Radosti je ochranná známka zapsaná do rejstříku ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví pod číslem zápisu 401192.
Copyright © Martina Macháčová
Cover & Illustrations © Petr Štich Czech edition © Knihy Radosti
ISBN 978-80-909875-0-0
Mým milovaným ženám a ženičkám.
Kapitola 1
„Emilie! Emilie, tak slyšíš mě?“ Miluška, ztracená v myšlenkách, zapomněla, že je právě uprostřed hodiny matematiky. Strohý hlas ji ale dokonale probral.
Vzhlédla a unaveně zamrkala, jako by se probrala z hlubokého spánku. Zlomyslný smích spolužáků se snažila nevnímat.
„Kuňka zelená,“ utrousila spolužačka.
„Vypadá, že celou noc spala v mechu,“ smál se kluk z přední lavice.
„Ropucha,“ ušklíblo se na Milušku děvče, se kterým sdílela lavici.
Miluška by se ráda soustředila na příklad, ale slova spolužáků ji příliš pálila. Nezapadala mezi děti z mnoha důvodů. Nejpatrnější však byly záblesky zelené, které křesaly sluneční paprsky z jejích jinak zrzavých vlasů. Slunce sice neuvrhovalo Milušku do nemilé pozornosti celý den, dělo se tak obvykle, když doputovalo do nejvyššího bodu své denní poutě, jenže i to bylo víc než dost.
A Miluška tomu nebyla ušetřena ani dnešního mrazivého dne.
Ačkoli slunce viselo na obloze za šedou oponou nevlídných mraků, scvrklé a bez užitku, vlasy se opět třpytily zeleně a spolužákům byla pro smích. Zazvonilo.
Miluška vydechla úlevou.
„Ten úkol doneseš v pondělí vypočítaný,“ zahřměl pan učitel. To patřilo Milušce.
„Máte přestávku,“ dodal mírněji.
Děti se vyhrnuly ze třídy a v tu ránu zapomněly na celou Milušku i její zelené vlasy.
Milušce zbytek dne uběhl jako ve snách a v touze schovat se doma.
Ve škole neměla kamarády ani nikoho, s kým by si mohla popovídat. Byla prostě příliš jiná.
Kapitola 2
„Co je to za dopis, babičko?“
Miluška seděla na široké posteli a jako každý večer pročesávala babiččiny dlouhé šedé vlasy. Všimla si, že na nočním stolku leží obálka nadepsaná velkými písmeny. Babiččino roztřesené písmo Miluška poznala okamžitě.
„Ani nevím,“ pravila babička unaveně. „Cosi se mi plete, že je důležité, aby byl doručen na tuhle adresu.“ Dlouhými prsty pohladila písmena. „Mohla bys to zítra udělat, Miluško?“
„Mlžná ulice,“ četla Miluška. „O takové jsem nikdy neslyšela. Ale to nevadí, najdu ji na mapě a obálku doručím.“
„Děkuji ti, holčičko moje. A, prosím, dones ten dopis až do stodvacátého prvního patra.“
„Stodvacáté první patro?“ ujistila se Miluška.
Příliš se však nedivila. Ve městě stálo mnoho budov škrábajících se až do nebe a stodvacáté první patro nebylo nic neobvyklého.
Miluška odložila hřeben a přitiskla se k babiččiným zádům. Babička byla každým dnem křehčí a křehčí.
„Budeš mi dnes vyprávět o lese, babičko?“
„Dnes ne, Miluško, jsem už velmi unavená. Zítra, dobře?“
„Dobře, babičko,“ souhlasila Miluška a dál pročesávala šedé prameny.
Věděla však, že babička ani zítra nebude vyprávět.
Už je to dávno, co měla dost sil. V těch časech babička večer co večer povídala o lese, ve kterém bydlívali, než se to všechno událo.
Než se narodila Miluška a než umřela její maminka.
Miluščin otec nesl smrt své ženy velmi těžce, les mu ji bolestivě připomínal na každém kroku, a tak se odstěhovali sem. Do velkého studeného města, kde nerostl jediný strom a kde léta byla chladná a zimy nelítostné.
Bydleli v rozlehlém bytě ve dvacátém sedmém patře jednoho z těch skleněných mrakodrapů a otec v podstatě neustále pracoval.
Miluška trávila hodně času s babičkou. Ta vyprávěla o mamince, o lese a tatínkově úsměvu, který zmizel spolu s mámou.
Miluška si na maminku nepamatovala, když ale pevně zavřela oči, zdálo se jí, že je obklopena její vůní. Čím však byla starší, tím to bylo těžší, otec trávil doma čím dál méně času a babička chřadla čím dál více.
Kapitola 3
Miluška hleděla do korun stromů. Větve povívaly ve vánku a mávaly listím jako vějíři, sluneční paprsky
jimi probleskovaly a Miluška musela před jejich pichlavými hroty občas přivřít oči.
Nořila se do rosou nasáklého mechu.
Budu mít mokrá celá záda, pomyslela si. Ve skutečnosti jí to však bylo srdečně jedno.
Větve mohutných stromů se rýsovaly proti modři oblohy a zdálo se, že se mohou dotýkat hvězd. Ptáci se proplétali rozehřátým vzduchem za bzučícím hmyzem, cvrlikali a trylkovali.
To zahřmění vtrhlo do lesního života bez varování. Svět se zastavil. Miluška dál nespouštěla oči z oblohy, která se zatáhla, ačkoli se nikde neobjevil ani mráček.
Bum! Další rána a les potemněl ještě více.
Milušku sevřela tíseň, zelenomodré příšeří ji dusilo jako těžká vlhká přikrývka. Mech nepříjemně studil, slyšela svůj vylekaný dech a cítila srdce bušící v hrudi. A do jeho rytmu se nesly rány jedna za druhou: bum, bum.
Miluška nemohla odtrhnout oči od zatmívající se oblohy.
A pak temnota získala tvar stínu, jejž nesla dvě ohromná křídla. Pokaždé když křídla protnula vzduch, ozvalo se duté prásknutí. Nestvůra
pozřela celou oblohu, její nozdry se chvěly, větřily a oči slídily. Pak strnula vprostřed pohybu, protože právě našla, co tak urputně hledala.
Tři páry očí se žlutým středem se naráz opřely přímo do Miluščina zděšeného obličeje.
Nestvůra triumfálně zařvala. A Miluška hrůzou křičela.
„Miluško, Miluško!“ Někdo jí třásl ramenem.
„Miluško, probuď se. Je to jen sen.“
Čím naléhavěji zněl babiččin hlas, tím více nestvůra bledla, až se rozprskla jako mýdlová bublina.
Miluška otevřela oči a setřásla ze sebe zbytky noční můry. Spatřila babiččin ustaraný obličej, ale sotva se Miluška usmála, i babiččin obličej roztál do úsměvu. Šestioká nestvůra děsila Milušku ve snech, co se pamatovala, a babička ji pokaždé zachránila v tu pravou chvíli.
Za okny pomalu svítalo. Čekal je další ledový šedobílý den.
Po časné snídani Miluška vyrazila na cestu, aby odnesla babiččin dopis. Teplota prudce klesala, proto doufala, že dům najde rychle a brzy se vrátí do tepla.
Venku ji zima sevřela do ledového krunýře, Miluška zabořila nos do šály a ruce v tlustých rukavicích, jež pro ni upletla babička ze světlé vlny, vrazila hluboko do kapes. Schoulila se do bundy, a aniž by věnovala pozornost okolí, svižně kráčela ulicí.
Z netečnosti Milušku vytrhlo naříkavé pípání. Vymotala nos ze šály, aby měla lepší rozhled. Naříkání se ozývalo ze spletence zelených halouzek s čerstvými lupeny, což bylo samo o sobě uprostřed dlouhé zimy a na hony daleko od jediného stromu tak zvláštní, že to Miluška musela prozkoumat zblízka. Až teprve potom si všimla, že se mezi listím choulí prokřehlý ptáček s modrými pírky na šošolce. Než si však stačila promyslet, jak opeřené stvoření zachránit, větvičky se samy začaly rozplétat. Miluška sledovala s očima rozšířenýma údivem neskutečnou proměnu, která se děla na chodníku přímo u jejích nohou.
Spodní větévky se ohnuly v místech, která velmi připomínala kolínka. Nad nimi splynuly sukénky v barvě modřínové kůry, které hned rovnaly drobné ručky s dlouhými prsty. Zpod uvolněné kůry se vysunula křídla poskládaná do vějíře, rozprostřela se a pustila se do práce. Kmitala tak rychle, až se Milušce zamotala hlava. Mezi listím vykoukl růžový obličej, fialová očka si okamžik zaskočeně měřila Milušku, načež stvoření popadla ptáčka mezi sebe, hbitě mávla křídly a všichni zmizeli v kanálu.
Zůstal po nich překvapivě známý stříbrný váleček.
Kde jsem ho jen viděla?
Miluška sebrala tu hladkou podivnost a dumala, k čemu by mohla sloužit. Palcem přeběhla po oválném konci a na opačné straně válečku zablikal silný paprsek tyrkysovým světlem.
Stiskla stříbrnou lucernu pevně v ruce a pak ji opatrně schovala do kapsy. Prozkoumá tu podivnost, až splní slib, který dala babičce.
Tyrkysové světlo však Milušce nešlo z mysli. Bylo skoro nadpozemské, jako sluneční paprsky prosvítající hladinou až k mořskému dnu. Myslela i na větvičková stvoření. Ta ve skutečnosti zaměstnávala Miluščinu mysl daleko důkladněji. Ačkoli Milušce při každém výdechu stoupala pára od úst a rozplývala se v suchém sychravém větru, který se valil ulicemi a bičoval domy, zapomněla na řezavou zimu, zapomněla na smutek, dokonce i na to, že kráčí. Pořád dokola si v duchu přehrávala celou proměnu. A fialová barva očí Milušce zářila v mysli jako hvězdy v temnotě.
Ocitla se v Mlžné ulici, ani vlastně nevěděla jak.
Přešla cestu a před ní se otevřelo prázdné prostranství. Podél silnice se ještě chvěla stébla loňské trávy, ale jinak bylo celé místo suché jako zbytek města.
Uprostřed stál šedivý dům, který by měl být podle adresy na dopise tím, který Miluška hledala. Zadívala se na něj.