Lenka Jakešová
Logo Knihy Radosti je ochranná známka zapsaná do rejstříku ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví pod číslem zápisu 401192.
Copyright © Lenka Jakešová
Cover & Illustrations © Irena Lachoutová Czech edition © Knihy Radosti
ISBN 978-80-909319-0-9
Knížku věnuji svým dospělým dětem –
Petrovi, Kateřině a Kláře.
Dále ji věnuji milým vnoučatům –
Matyášovi, Honzíkovi, Viktorce a Jiříkovi.
Děkuji za to, že jste.
Mám vás všechny moc ráda.
V neposlední řadě knihu věnuji i vám, kdo máte rádi přírodu.
Jednoho teplého dne se po rozkvetlé, voňavé louce
šourala malá víla. Šla a šla. Při každém kroku si smutně vzdychla: „Ach, achich, ach!“
Byla velice unavená. Putovala několik dní. Proto se teď konečně svalila do trávy. Ještě dvakrát tiše zavzdychala a než bys řekl švec, usnula smutným spánkem.
Tou dobou se na své květině houpala nádherná víla
Sedmikrása. Ležela na kvítku, ze kterého si neznámou zvědavě prohlížela.
Sedmikrása byla droboučká, s dlouhými blonďatými vlásky. Vlnily se jí až k patám. Měla kulaté, zelené oči a na hlavě nosila věneček ze sedmikráskových kvítků.
Strojila se do šatiček ušitých z bílých okvětních plátků. 4
Sedmikrása seskočila z květiny a vydala se ke spící víle. Klekla si a sledovala dívčin neklidný spánek.
Neznámá měla polodlouhé, černé vlásky a pěknou tvářičku, kterou tak trochu hyzdily malé červené pupínky.
Sedmikrása se nad vílou sklonila a jemně ji pohladila.
Pomyslila si: „Copak tě může trápit, dívenko?“
Trpělivě u ní bděla celé odpoledne.
Konečně se neznámá vzbudila. S povzdychem na rtech zase špitla: „Achich, ach!“
Vtom si všimla, že není sama.
Obě se na sebe upřeně dívaly. Sedmikrása se vzpamatovala první. „Ahoj, krásná vílo. Jak ti říkají? Já jsem Sedmikrása,“ představila se a pokračovala: „Bydlím v sedmikrásce obecné, v nádherné drobné květině, které se někdy říká i sedmikráska chudobka.“
Černovláska se zamračila: „Říkáš krásná vílo? Ty se mi chceš posmívat?“
Sedmikrása se podivila: „Proč? Chtěla jsem tě jen pozdravit a zjistit, zda tě budu umět rozveselit. Jsi tak moc smutná! Co tě trápí?“ 6
„Jmenuji se Rózinka,“ špitla víla. „Chceš vědět, co mě trápí? Copak to nevidíš?“ zeptala se a nastavila svůj obličejík k Sedmikráse. „Podívej. Jsem samý boláček. Zdaleka nejsem tak krásná, jak jsem bývala,“ pověděla a rozplakala se.
„Nesmutni,“ zkusila vílu utěšit Sedmikrása. „To je přece snadná pomoc!“
Rózinka k Sedmikráse vzhlédla s nadějí v očích.
„Snadná pomoc? Povídej, prosím, rychle, povídej!“ pobídla ji netrpělivě.
„Jsem víla Sedmikrása. Ze své květiny ti vykouzlím medicínu. Boláčky se zahojí a budeš nádherná jako dřív.“
Po těchto slovech se postavila před sedmikrásky, natáhla ruce a začala čarovat:
„Sedmikrásko, kytko milá, ať
je krásná tato víla.
Jako nebe bez obláčků s tvářičkou zas bez boláčků.“
A tu se začaly dít věci! Kvítky jako by ožily. Roztančily se po celé louce kolem dokola. Tančily a vrtěly se jako divé. Točily se a kroužily dokola. Potom se jeden po druhém začaly sdružovat kolem Sedmikrásy. Skláněly se k ní a sypaly do dlaně svůj ozdravný nektar. Víla pak do dlaní tiše a s úsměvem vdechla kouzelné slovíčko:
„Děkuji!“
Otočila se k vykulené Rózince a pobídla ji: „Pojď ke mně!“
Černovláska se nenechala dvakrát pobízet. Natěšeně přicupitala a netrpělivě sledovala, co kamarádka udělá.
Ta ještě pro jistotu dvakrát dýchla do dlaní a potom
Rózince důkladně potřela drobný obličejík. „Budeš zase nádherná, uvidíš,“ usmála se na vílu a poodstoupila, aby si ji důkladně prohlédla. Pak spokojeně mrkla: „Sáhni si.
Pleť máš zase krásnou a jemnou.“
Rózinka si rychle začala ohmatávat obličej. „Jupí!“
zajásala a z radosti si poskočila. „Chtěla bych se vidět!
Pojď, nedaleko odtud je studánka. Podívám se, jak mi to sluší!“ pobídla Sedmikrásu a chytila ji za ruku.
Obě dvě se rozeběhly k místu, kde pramení svěží, čistá studánka. Celé udýchané si společně klekly do
trávy. Rózinka se naklonila nad studánku a spokojeně
hleděla do vody jako do zrcadla: „Opravdu! Jsem zase
krásná! A to jen díky tobě, Sedmikráso! Děkuji ti, moc ti děkuji!“
Vyskočila a objala čarovnou vílu.
Pak společně začaly tančit. Rózinka při tanci zpívala:
„Tralala, tralala, já jsem víla šťastná, tralala, tralala, jsem zas pěkná, krásná.
Děkuji ti Sedmikráso,
žes mi krásu vrátila,
děkuji ti Sedmikráso, smutku jsi mě zbavila.“
Obě víly se radovaly až do samého večera.
Rózinka proto, že se jí navrátila její ztracená krása a Sedmikrása proto, že mohla ubohé Rózince pomoct.
V bylinkové zahrádce u malebné chaloupky v Jizerských horách bydlela kdysi nádherná víla Meduňka. Obývala rostlinku, které lidé od pradávna říkají meduňka lékařská.
Meduňka byla víla drobná jako kvíteček. Však se také nejraději zdržovala ve svém malém, bílém, meduňkovém kvítku, který ji vždy večer dokázal ukolébat k příjemnému, sladkému a zdravému spánku. Nosila krátké, bílé šatečky v pase zdobené jedním meduňkovým lístkem. Vlasy si každý den ráno upravovala do sponek se dvěma bílými kvítky.