Issuu on Google+

REGINA BRETTOVÁ

ZÁZRAK KAŽDÝ DEN


ZÁZRAK KAŽDÝ DEN 50 lekcí o tom, jak učinit nemožné možným

REGINA BRETTOVÁ


Gabrielle, mému prvnímu zázraku.


Copyright © 2012 by Regina Brett This edition published by arrangement with Grand Central Publishing, New York, New York, USA. Original English title: BE THE MIRACLE : 50 LESSONS FOR MAKING THE IMPOSSIBLE POSSIBLE Translation © Helena Smolaková, 2012 Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2012 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-500-3


Úvod

D

enně potkáváme lidi, kteří konají zázraky.

Většinou se nám jeví jako obyčejní spoluobčané, třeba učitelé, kadeřníci, zdravotní sestry, sekretářky, pokladní, taxíkáři a podobně. Nikdy nezapomenu na  den, kdy jsem si připadala jako uzlíček nervů a  zastavila u  pokladny na  parkovišti, abych zaplatila. Na  většině parkovišť to chodí tak, že zabrzdíte u pokladny, hlídač vystrčí ruku z okénka, vezme od vás peníze, vrátí vám drobné a vy jedete dál. Vaše oči se nikdy nesetkají a žádný z vás si to setkání nebude pamatovat. Ale toho dne hlídač vstal, vystrčil hlavu z okénka a krásně se na mě usmál. Podíval se mi do očí, uvítal mě, potřásl mi rukou, a než jsem odjela, požehnal mi. Řekl mi, že své zaměstnání miluje a vidí v něm možnost žehnat lidem, kteří tudy projíždějí a vracejí se ke svým každodenním povinnostem. Tam, kde já jsem viděla jen výběrčího

9


ZÁZRAK KAŽDÝ DEN

peněz, on spatřoval životní poslání. Jeho zásluhou jsem se cítila jako znovuzrozená a uklidnila jsem se. My všichni prožíváme takové chvíle. Stávají se nám, když se setkáme s lidmi, kteří vědí, že každý z nás je důležitý. Že nemusíme vydělávat hodně peněz, abychom vykonali něco velkého, že můžeme začít rovnou tam, kde právě jsme, abychom mohli rozdávat dobro. Je tak snadné a pohodlné cítit se zavalený problémy světa. Kolikrát jste slyšeli, jak někdo říká: „Proč s  tím někdo něco neudělá?“ Nebo stejná slova vyslovíte vy sami, tak jako se to stalo mně. Uslyšíme špatnou zprávu a zašeptáme: „Tady pomůže už jen zázrak.“ A  čekáme a  čekáme a  čekáme, až někdo jiný ten zázrak udělá. Chceme, aby za  nás jednal někdo jiný. Ale zázraky nemůžeme čekat od  jiných lidí. Musíme se o  ně snažit my sami. Zázraky se stanou, když obyčejní lidé udělají něco neobyčejného. Způsobit zázrak neznamená, že se musíte rvát se všemi problémy světa. Stačí změnit něco třeba ve svém obývacím pokoji, v kanceláři, v ulici, v komunitě. Posledních šestadvacet let se mi dostalo toho privilegia, že pracuji v novinové redakci jako fejetonistka. V současné době v  časopisu Plain Dealer v  Clevelandu a  předtím jsem byla novinářkou v  Beacon Journalu v  Akronu. Vidím život z první řady. Obyčejní lidé ze všech koutů světa mi otevírají svá srdce a vyprávějí mi o tom, jak dokázali změnit nemožné v možné. S některými se setkáte v této knize, protože některé z mých esejů původně vyšly v novinách, pro které píši.

10


ÚVOD

Rakovina mě inspirovala k mé první knize, kterou jsem nazvala Bůh nikdy nemrká. Bylo v ní 50 lekcí o malých životních oklikách. Těch prvních padesát lekcí jsem napsala z vděčnosti za to, že jsem naživu a že jsem se dožila padesátky. Když mi před třinácti lety vypadaly vlasy po chemoterapii a byla jsem oslabená po ozařování, nebyla jsem si vůbec jistá, že mi bude dopřáno zestárnout. Během té nemoci jsem poznala nespočet těch, kteří rakovinu přežili, a  naučili mě dělat všechno, co dělat mohu, a nehledět na prognózu. Těch padesát lekcí obletělo svět, nejdříve ve formě fejetonů, potom e-mailů, které jsem rozesílala po celých státech i  po  světě, a  nakonec jako kniha. Výkonní předsedové různých organizací, pastoři, soudci i sociální pracovníci z nich citují. Otiskli je ve  stovkách bulletinů, církevních věstníků a místních novin. Lidé nosí seznam těchto lekcí v peněženkách, připínají si citáty z nich na nástěnky na pracovišti a strkají je pod magnety na ledničkách. Jednou jsem slyšela, že je lidé čtou proto, aby věděli, že nejsou sami. Doufám, že tyto nové eseje, příběhy a  fejetony reflektují osobní pravdy, které platí pro všechny obecně. Doufám, že vám tato kniha pomůže, abyste dokázali akceptovat sami sebe, a bude pro vás výzvou, abyste se pokoušeli změnit v možné to, co jste do té doby považovali za nemožné. Nemůžeme dokázat úplně všechno a  to, co dokážeme, nemusí být dokonalé, ale to nevadí. Stačí začít, hned teď a tady. Když se tak začneme všichni chovat, nastanou změny v celém světě.

11


50 LEKCÍ


Lekce 1

Začněte tam, kde jste

J

edno staré přísloví praví: „Když si myslíte, že jste pří-

liš malí, abyste dokázali něco změnit, tak jste nikdy nebyli ve stanu s komárem.“ Pokaždé, když jsem je slyšela, jímal mě děs z pomyšlení, jakou moc má ten nepatrný otravný hmyz, když kvůli němu celou noc nespím, a  pak se po  celý den škrábu. Pravda je taková, že jsme všichni podle potřeby dost velcí nebo dost malí, abychom dokázali něco změnit. Když jsem byla novinářkou v  Akronu ve  státě Ohio, dostala jsem za  úkol napsat článek o  únosu malé holčičky, k němuž došlo jednoho zářijového dne. Jessice Reppové bylo devět let. V  pondělí odpoledne odjela z  domu na  růžovém kole. Když byla dva bloky od  domova, zastavil u  ní nějaký muž v autě a zeptal se jí na jistého člověka ze sousedství. Pak vystoupil, šel otevřít kufr u auta a předstíral, že něco hledá. Najednou Jessicu chytil, hodil ji do kufru a ujížděl pryč.

15


ZÁZRAK KAŽDÝ DEN

Otec malé Jassicy volal do redakce Beacon Journalu a prosil nás, abychom o  únosu jeho dcery napsali článek. Volal pozdě odpoledne, takže už bylo málo času napsat víc než pár faktů, které znal, a  uveřejnit dívčin popis. Policie prozatím nezveřejnila žádný detail z  vyšetřování, protože bylo příliš brzy. Ani my jsme mnoho faktů neměli. Tehdy ještě neexistovalo sledování dětí pomocí GPS, dnešní Amber Alerts, ani neběžely aktuální zprávy na nekonečné řadě kabelových kanálů. Jedna naše reportérka, Sherryl Harrisová, zůstala v práci přes čas, aby z Jessičina otce vydolovala úplně všechno, co věděl. Postarala se o  to, aby dívčina fotografie vyšla ráno v novinách. Pak už jí zbyl čas sotva na to, aby napsala popis unesené dívky s plavými vlasy v růžovém tričku. Po 24 hodinách byla Jessica stále nezvěstná. To už zprávu o jejím únosu převzala všechna média. Stála jsem se skupinou novinářů před domem jejích rodičů a všichni jsme čekali, až přijde další špatná zpráva. Byli jsme si tím skoro jistí. Každý policista vám potvrdí, že když se dítě nevrátí domů do 24 hodin, tak už se nevrátí. Do domu vcházeli a vycházeli sousedé a duchovní. Už teď to vypadalo jako pohřeb. Umíte si představit, že byste byli rodiči uneseného dítěte? Že byste se modlili, celou noc seděli u  telefonu a  pokaždé, když zazvoní, doufali, že vám někdo sdělí, že se stal zázrak? Místo toho Jessičina matka, otec, sestra a  bratr zažili ráno plné hukotu policejních helikoptér pátrajících po  dívčině těle, hlídky na  koních pročesávaly okolní obilná pole, šerif, agenti FBI a tucty policistů rozvinuli pátrací akce po celém

16


LEKCE 1

okolí. Šerifovi zástupci dokonce vypluli na  motorových člunech a  prohledávali okolní jezera. Policejní psi očichali Jessičina nejmilejšího medvídka a  byli nasazeni do  pátrání po stopě zmizelé dívky. Osamělý chlapec přecházel tam a zpátky před šerifovým vozem zaparkovaným před domem. Byl to Jessičin třináctiletý bratr Jonathan. Stále znovu se ptal, jestli už našli jeho sestru. Oči měl zarudlé od pláče a od toho, jak celou noc vstával a  chodil se dívat na  její postel a  modlil se, aby ji tam našel živou a zdravou a spokojeně spící. Jak jsem sledovala všechno úsilí policie i  lidí kolem sebe, modlila jsem se za  Jessicu a  za  její rodinu. Stála jsem na chodníku před jejich domem a najednou se mi zdálo, jako by se celý dům rozjásal. Policie našla Jessicu. Živou. Její matka, sestra a bratr vyběhli z domu, plakali a děkovali Bohu. Její otec právě vyvěšoval další Jessičiny fotografie, když ho ta radostná zpráva zastihla. Upustil kopie fotografií a rozběhl se do nemocnice. I všichni novináři běželi do nemocnice. Policie jim v té chvíli ještě nebyla schopná říct, co se dívce stalo, protože když se jí na to ptali, rozplakala se. Bylo kolem páté ráno, když ji únosce zavedl do  večerky Dairy Mart v  Barbertonu. Byla tam prodavačka – jedna z  těch, které stojí nejníže na  žebříčku kariéry –, když vešel muž s  holčičkou, která vypadala vystrašená. Prodavačka se

17


ZÁZRAK KAŽDÝ DEN

na  holčičku pozorně zadívala, pak si prohlédla fotografii Jessicy Reppové u  článku v  novinách, který napsala Sheryl. Poznala ji. A zavolala policii. Prodavačka zachránila holčičce život. Popsala policii únosce, který přišel do  obchodu jako zákazník. Zanedlouho poté volal na policii zaměstnanec nedaleké čerpací stanice, že přijel člověk, který se chová divně. Kamerový záznam potvrdil, že jde o únosce. Zastavil u benzinky, aby si koupil cigarety. Těsně před jedenáctou dopoledne zahlédla policejní hlídka jeho auto na parkovišti. Vedle řidiče seděla dívenka. Policie oznámila, že jde o muže, který trpí duševní chorobou, ale neléčí se, a proto se chová nevypočitatelně. Detektivové, kteří na případu pracovali, se vyjádřili v tom smyslu, že je pravděpodobné, že by brzy zpanikařil a dívku zabil. O  několik let později dostala moje přítelkyně Sheryl Pulitzerovu cenu, což je nejvyšší cena, jakou může novinář získat, za sérii článků o příbuznosti ras. Na článek o Jessice Reppové si už vůbec nepamatovala. Byl příliš bezvýznamný, aby v  její kariéře něco znamenal. Nešlo o  žurnalistiku, za jakou by se rozdávaly ceny. Ale podle mě to byl mnohem významnější počin – takový, který zachránil život. Ten nejdůležitější článek, jaký kdy napsala, pro ni byl pravděpodobně ten nejobyčejnější. Možná pod ním ani nebyl její podpis, už se nepamatuji. Ale pomohl zachránit život dítěte. Nikdy po nálezu Jessicy jsem už neslyšela ani o zaměstnanci čerpací stanice, ani o prodavačce z večerky, kteří jako

18


LEKCE 1

první oznámili policii, že viděli únosce s  děvčátkem. Velmi často jsou takoví lidé pro nás tak bezvýznamní, že se jim ani nepodíváme do očí, když si kupujeme mléko, krabičku cigaret nebo tankujeme benzin. Ale od  té doby, co došlo k  tomu únosu, se od  základů změnil můj pohled na  lidi, se kterými se denně setkávám v zaměstnáních, jaká by většina z nás nechtěla dělat. Poučilo mě to, že nikdo není tak bezvýznamný a  malý, aby nemohl udělat něco důležitého. A z toho plyne poučení, že chceme-li změnit svět k lepšímu, měli bychom vykonávat své každodenní povinnosti s větší láskou, pozorností a zájmem. Řečeno jednoduše, važme si své práce, své rodiny, sousedů i úkolu, který nám byl přidělen. Nikdy nemůžeme vědět, co se může stát, když jednoduše uděláme to, co nám okolnosti umožňují. Když začnete tam, kde jste, můžete buď jen prodávat mléko, cigarety či palivo do aut. Nebo můžete zachránit něčí život.


Lekce 2

Dělejte to, co je ve vašich možnostech

B

ezmocnost může začít obyčejnou bulkou. Po  léta jsem

dbala upozornění lékaře, že si mám jednou měsíčně prohmatat prsa. Jako většina žen jsem to ale dělala dost nedbale. Každých pár měsíců jsem si prsa rychle prohmatala, ale nikdy tak pečlivě, jak nabádají lékaři. Nechtěla jsem hledat potíže. Když je hledáte, může se vám stát, že je najdete. Hledat rakovinu dokáže člověka pěkně znepokojit. Ale díkybohu, že jsem hledala. Jednou večer, když jsem zlehka kroužila prsty kolem prsou, jsem se najednou zastavila uprostřed pohybu. Jak dlouho už tam může být ta tvrdá bulka? Možná to nic není, ale naposledy, když jsem se prohmatávala, tam nebyla. Ukázalo se, že to nic je zhoubný nádor v pokročilejším stadiu. Při operaci mi vyňali nádor o velikosti hroznového zrnka. Když slyšíte slovo rakovina, je to, jako by někdo vzal do  rukou váš život a  vyhodil ho do  vzduchu. Rozletí se

20


LEKCE 2

na  kousky, které se pak snášejí k  zemi, a  až dopadnou, nic už není takové jako předtím. Všechno se změní. A vy nevíte, kde začít. Ale strach vás začne opouštět, když začnete jednat, když konečně začnete dělat to, co za dané situace můžete. Než jsem začala docházet na chemoterapii, sepsala jsem si nejlepší rady lékařů, rodinných příslušníků, přátel, těch, kteří přežili. Poznamenala jsem si, co jsem vyčetla z  knih, a  vytvořila svou vlastní příručku, která mi měla pomoct ze všeho se dostat. Měla mi připomínat, že rakovina se dá vyléčit. Sestavila jsem si plán, jak přežít čtyři měsíce chemoterapie a šest týdnů každodenního ozařování. Příručka začínala mou přísahou sobě samé, že přežiji: Já, Regina, přísahám, že se uzdravím. Slibuji, že budu spolupracovat na svém léčení, i když to bude znamenat velké tělesné, citové a  psychické změny v  mém životě. Slibuji, že léčbu postoupím a nebudu se na nic ohlížet. Slibuji, že udělám všechno, co bude v mých silách, abych se uzdravila a zůstala naživu. Když dostanete rakovinu, je to, jako byste vstoupili do jiného časového pásma – rakovinového pásma. Všechno se začne točit kolem vašeho zdraví, respektive nemoci. Já jsem nechtěla prožít celý život tak, aby se všechno točilo kolem rakoviny. Napřed život, potom rakovina. Tak jsem vymyslela plán, jak žít plnohodnotným životem i  s  rakovinou. Jak se budu radovat z  každé chvilky s  lidmi, které mám ráda, jak

21


ZÁZRAK KAŽDÝ DEN

přečtu všechny knihy, jejichž seznam jsem si sepsala, jak se půjdu podívat na všechny filmy, které jsem neviděla, a koupím si klavír, po němž jsem odjakživa toužila. Chtěla jsem, aby se tahle hrozná nemoc dotkla mého života co nejméně to bude možné. Chtěla jsem pokračovat v  psaní fejetonů do novin, hrát volejbal a učit na univerzitě spisovatelskému řemeslu. Ráno před první chemoterapií jsem si dala do  tašky láhev vody, svoji příručku, notes, tužky, cucavé bonbony, přehrávač, kompaktní disky, sluchátka a  knihy. Chemoterapie měla trvat jen hodinu nebo dvě, ale já se připravila na všechno. Posadila jsem se do sklápěcího křesla, jako by to bylo lehátko na pláži, nasadila si sluchátka a poslouchala píseň Louise Armstronga „Dívám se na  zeleň stromů a na rudé růže, kvetou pro tebe a pro mě. A přemýšlím, jak nádherný je svět.“ A byl to nádherný svět, i když ten můj se celý rok zdánlivě točil kolem rakoviny. Když jsem v roce 1998 zjistila, že mám rakovinu, nebyly nikde v okolí žádné skupinové terapie, které byste si nemuseli platit nebo nemuseli být pro tyto případy pojištěni. Každá nemocnice měla vlastní rehabilitační program, ale neexistovalo žádné centrální místo, kde by se mohli scházet všichni, kdo přežili, kde by měli možnost cvičit jógu, chodit na masáže, učit se reiki nebo se věnovat jiným tělesným cvičením, kde by mohli zkoušet psát a  věnovat se jiným ozdravným činnostem, které by jim přinášely radost a duševní rovnováhu.

22


LEKCE 2

V době mé rekonvalescence mi vstoupila do života Eileen Saffranová. Zdál se jí sen o  tom, že založí centrum, kde by se mohli scházet lidé postižení rakovinou a  kde by se jim dostávalo všemožné podpory zdarma. Eileen ten sen chtěla uskutečnit, a tak sezvala několik lidí, o kterých si myslela, že by jí s tím mohli pomoct. Já jsem byla jednou z nich a seděla u  stolu spolu s  dalšími pozvanými na  prvním setkání, kde nás Eileen seznámila se svými plány. Ale většině z  nás připadal její plán příliš náročný a neuskutečnitelný. Přiznám se, že jsem o  něm měla tak velké pochybnosti, že jsem odešla. Budiž mi omluvou, že jsem byla ještě oslabená ozařováním a můj mozek byl omámený přetrvávajícími účinky chemoterapie. Prostě jsem si vůbec nedovedla představit, jak by se tak ambiciózní plán dal realizovat. Eileen pracovala jako klinická psychologická poradkyně. S  rakovinou měla své zkušenosti. Její rodiče onemocněli v časovém rozmezí šesti měsíců. Otec na rakovinu plic a  matka měla maligní lymfom klasifikovaný jako Hodgkinova nemoc. Zemřeli tři roky po sobě. Eileen se o ně po celou dobu léčení i rekonvalescence starala a díky tomu si uvědomila, že lidé postižení rakovinou potřebují nějaké místo, kde by se mohli scházet a kde by se jim dostalo všestranné bezplatné pomoci. Podle jejích představ to mělo být zařízení, kde by to nebylo cítit nemocnicí a kde by to nevypadalo jako v nemocnici a které by bylo otevřené i lidem bez zdravotního pojištění, bez doporučení od lékaře. Takové zařízení, kde by se nemocní necítili tak osamělí se svou nemocí.

23


ZÁZRAK KAŽDÝ DEN

Eileen se dala do práce. Hovořila s onkologickými pacienty a  s  těmi, kteří docházeli na  psychoterapii. Sestavila něco jako poradní výbor, radila se s odborníky i organizacemi specializovanými na  léčbu rakoviny. Sama prováděla průzkum wellness center po  celé zemi, aby zjistila, co všechno nabízejí. Založila webovou stránku s  názvem touchedbycancer. org. Oficiálně zahájila provoz Centra pomoci pro onkologické pacienty 18 měsíců po  oné zahajovací schůzce, z  níž jsem odešla. Nikdy se mi nepodařilo pochopit, jak to mohla dokázat. Jak to udělala? Zeptala jsem se jí a ona mi odpověděla: „Byla jsem naivní optimistka.“ Když jsem přišla do jejího centra, mimoděk jsem si vzpomněla na větu z Alenky v říši divů: „Nemá smysl to zkoušet, lidé neuvěří v  neuskutečnitelné věci,“ na  kterou odpovídá Bílá královna: „Řekla bych, že v  tom nemáš mnoho zkušeností. To já ve  tvém věku jsem se v  tom cvičila půl hodiny denně. A  někdy mě ještě před snídaní napadlo až šest neuskutečnitelných věcí.“ Chcete-li dokázat nemožné, dělejte to, co je možné. Eileen tak vybudovala „Švýcarsko“ v péči o zdraví. Je to soběstačné, nezávislé onkologické centrum. Neexistují v něm žádné územní boje mezi nemocnicemi. Nezáleží na tom, kde se kdo léčil. Všichni jsou tu vítáni. Veškeré služby jsou tu pro onkologické pacienty zdarma. Můžete sem chodit na masáže, na uzdravování dotekem, na journaling, tai-či, jógu, nutriční programy, různá cvičení, zúčastňovat se skupinových tera-

24


LEKCE 2

pií pro všechny druhy rakoviny. Jsou tu poradní skupiny, kde vám řeknou, co udělat, abyste vylepšili svůj vzhled, jak najít vnitřní klid, jak odpouštět, jak se rozmazlovat, jak zdravě vařit. Zdravotní knihovníci poskytují konzultace o poplatcích za léčení, klinických výzkumech a léčbě rakoviny. Dobrovolníci z řad právníků vám pomohou sepsat poslední vůli a rozdělení majetku. Je to místo, kde se uzdravujete a dostáváte naději. Kde vás nikdo nepožádá o  předložení karty zdravotního pojištění. Kde se necítíte jako v ústavu. Nedostáváte tu žádné injekce, nejsou tu odběry krve, žádné léčení ani testy. Je to tu spíš jako domov s krbem, originálními draperiemi na zdech a pohodlným nábytkem. Veškeré vybavení středisku darovali jednotlivci či organizace. Středisko zahájilo provoz v roce 2000 na ploše 1860 m². Za jediný rok se rozšířilo na dvojnásobnou plochu a jeho provozní rozpočet vzrostl z 360 000 dolarů na 1,8 milionu dolarů. Budova už je zaplacená. Provoz je financován výhradně soukromými sponzory a organizacemi a s pomocí 350 dobrovolníků. Tam, kde kdysi byla jen hromada smetí, se dnes rozprostírá kvetoucí zahrada s fontánami a vodopády, kamennými plastikami a  ptačím zpěvem. Vchází se do  ní železnou bránou, za níž je složité pohádkové bludiště, které vede kovovou kuklou housenky až k obrovskému stříbrnému motýlovi. Je to místo, které vám připomíná, jak je svět nádherný, i když

25


ZÁZRAK KAŽDÝ DEN

bojujete s  rakovinou nebo s  ní pomáháte bojovat někomu milovanému. Přestože se tu nikdo z rakoviny neléčí, všichni milují způsob, jak je Eileen léčí ze strachu tím, že jim dává naději. A my ostatní můžeme dělat totéž. Jak? Tím, že budeme dělat, co je v našich možnostech, i když se nám to bude zdát absolutně nemožné.


Lekce 3

Udělejte velkou změnu, bez ohledu na to, jak málo uděláte

L

idé mi dali přezdívku sociální pracovnice Sally, protože

jsem se jako novinářka tolik snažila pomáhat. Není urážkou, že vám říkají krvácející srdce, když uvážím, co všechno sociální pracovníci dělají, aby zastavili krvácení, pomohli ztraceným, osamělým, zapomenutým. Před pár lety, když mě požádali, abych pronesla zahajovací řeč na Mandelově škole aplikovaných sociálních věd, která je součástí Case Western Reserve University, jsem si nebyla jistá, o čem mám mluvit. Než jsem oslovila absolventy, ptala jsem se všech svých přátel sociálních pracovníků, o čem bych měla mluvit. Odpověděli mi, abych do  toho dala co nejvíc humoru. Sociální pracovníci prý se potřebují zasmát. Vyprávěj vtipy, říkali mi. Vtipy? Neznala jsem žádné vtipy na  sociální práci, až na ty, které mi poslali přátelé:

27


ZÁZRAK KAŽDÝ DEN

Kolika sociálních pracovníků je zapotřebí k výměně žárovky? Žádného. Zmocní žárovku, aby se vyměnila sama. Kolika sociálních pracovníků je zapotřebí k výměně žárovky? Žádného. Vytvoří tým, který napíše studii, jak se vypořádat s tmou. Kolika sociálních pracovníků je zapotřebí k výměně žárovky? Žádného. Žárovka není vypálená, jen jinak svítí. Kolika sociálních pracovníků je zapotřebí k výměně žárovky? Žádného. Vytvoří tým, který napíše návod, jak žít potmě. A můj nejoblíbenější: Kolika sociálních pracovníků je zapotřebí k výměně žárovky? Není zapotřebí měnit žárovku. Vyměnit potřebuje systém. Vyprávěli mi i  ten starý příběh o  lupiči se zbraní, který ohrožuje sociálního pracovníka. Lupič křičí: „Peníze nebo život!“ „Lituji,“ odpoví sociální pracovník. „Já jsem sociální pracovník, takže nemám ani peníze…, ani život.“ Totéž lze říct o  policistech, sestrách, učitelích a  tolika jiných, kteří jsou ve frontových liniích života. Jejich práce je velmi důležitá, i když často dělají tak málo. Naposledy, když jsem zjišťovala výši jejich nástupního platu, pohyboval se kolem 28 000 dolarů ročně.

28


LEKCE 3

Nevydělávají mnoho. Nebo ano? Básník Taylor Mali změnil můj názor. Jeho působivá slova o práci učitelů byla rozeslána po celém světě prostřednictvím e-mailů. Inspiroval mě k tomu, abych se znovu zamyslela nad prací sociálních pracovníků. Učitelé si nevydělávají tolik, kolik by si zasloužili. Nechlubí se svými platy ani letními vilami a dovolenými v jižní Francii. Jejich platy a další požitky jsou nejspíš směšné v porovnání s množstvím hodin a úsilí, které věnují plánování učební látky, známkování, doučování slabších studentů a přesvědčování jejich rodičů, aby snížili své požadavky na ně. Mali vysoce ocenil význam učitelů v  tom, jak mohou přimět děti pracovat tvrději, než kdokoliv pokládá za  možné. Učitel může výkon svého žáka oznámkovat lepší trojkou, a přesto to pro ně může být srovnatelné s Čestným vyznamenáním, protože ho dokázali přimět, aby ze sebe vydal maximum. Na druhé straně může učitel dát žákovi jedničku a ten může mít pocit, že dostal čtyřku, protože ví, že mohl podat mnohem lepší výkon. Učitelé mají takovou moc, že se rodiče třesou strachy na  rodičovské schůzce nebo když jim učitel zavolá domů. Mali mi připomněl pana Ricca, mého učitele angličtiny v  deváté třídě. Ten mohl být, čím chtěl. Mohl jít, kam chtěl. Miloval operu, poezii a dobré víno. A místo toho učil neposlušné žáky deváté třídy na  Brownově střední škole v  Ravenně v  Ohiu, jak gramaticky správně napsat jeden odstavec.

29


ZÁZRAK KAŽDÝ DEN

A pan Maske, učitel hudební výchovy na střední škole, který měl na  starosti školní sbor. Ještě dnes si občas zpívám ve sprše altový part z West Side Story, který mě naučil. Záviděla jsem sopránům jejich melodii, ale on mě naučil, že všechny party mají svůj význam – i ty nejmenší. Nevěřila jsem mu, dokud jsme nezpívali ve  školním sále před publikem. Ať se propadnu, jestli jsme nezpívali skoro jako mormonský sbor Mormon Tabernacle Choir. Pokaždé, když slyším Bojovou hymnu republiky, vidím v duchu jeho ruce mávat ve vzduchu a slyším, jak se naše rozechvělé hlasy zvedají v překrásný chór. A  pan Roberto, který mi přinejmenším jednou týdně říkal: „Oběd zadarmo neexistuje, Brettová.“ Byl učitelem přírodovědy a  používal naše příjmení na  konci každé věty. Byl pro nás něčím jako výcvikový důstojník u námořnictva. On způsobil, že recykluji odpad. Že nadzvedávám kameny v potoce, abych viděla, co za živočichy pod nimi žije. On mě naučil uštipovat konečky větviček rostlin, aby zhoustly. On způsobil, že jsem se chtěla stát lesníkem. Jména mnoha učitelů už jsem zapomněla, ale to, co ve mně zanechali, nikdy. Díky jednomu učiteli umím zacházet s šekovou knížkou, spočítat úrok z úroků a vypočítat si, kolik budu potřebovat barvy na vymalování pokoje o rozměrech 3 x 5 m. Díky jinému učiteli velmi ráda čtu, a když rádi čtete, otevře se před vámi celý svět. Tolik lidí dělá totéž ve  svém povolání. Otevírají svět. Bohužel, příliš mnoho z nich je na samém dně mzdové stup-

30


LEKCE 3

nice. Což mě přivádí zpět k obyčejnému sociálnímu pracovníkovi. Sociální pracovníci i většina učitelů toho mnoho nedělají. Nebo ano? Co vlastně dělají? Tak například mohou pomoct neplodnému manželskému páru adoptovat týrané dítě, které nikdo jiný nechtěl. A takoví manželé budou po celý život z vděčnosti slavit Den matek a Den otců. Zásluhou sociálních pracovníků bude adoptované dítě usínat beze strachu z pěstí vlastního otce. Jejich zásluhou se válečný veterán bez domova cítí doma mezi lidmi. Jejich zásluhou se dospívající dívka, která poškozovala samu sebe, rozhodla s tím přestat. Jejich zásluhou týraná žena našla odvahu opustit manžela, který ji týral. Jejich zásluhou se chlapec s Downovým syndromem cítí jako nejchytřejší dítě v autobusu. Co ještě dělají? Jejich zásluhou desetiletý chlapec začal věřit, že je milovaný a chtěný nezávisle na tom, jak dlouho setrvá v pěstounské rodině. Naučili nezletilého otce s výbušnou povahou počítat do  desíti a  odejít z  pokoje, kde pláče jeho novorozený syn, který ho uváděl do  stavu takové zuřivosti, že jím třásl.

31


ZÁZRAK KAŽDÝ DEN

Jejich zásluhou se muž trpící schizofrenií naučí poznat démony své nemoci. Jejich zásluhou znásilněná žena poprvé po  letech promluví o tom, co se jí stalo. Jejich zásluhou propuštěný vězeň odloží láhev s alkoholem a udrží si práci. Co ještě dělají? Naučí manžele, kteří se chtěli rozvést, spolu mluvit tak otevřeně, že od svého záměru upustí. Jejich zásluhou se pacientka umírající na rakovinu smíří s minulostí, s krátkou budoucností i s Bohem. Dokážou změnit myšlení starého muže, jehož žena trpí Alzheimerovou chorobou, tak, že se raduje z  chvil, kdy ho ještě poznává. Dokážou změnit myšlení lidí, na které všichni zapomněli, že se cítí milovaní. Dokážou přesvědčit lidi, kteří mnoho krásy nepobrali, že jsou hezcí. Nepochopené lidi, že je ostatní chápou, a  zlomené lidi dokážou přesvědčit, že ještě není všechno ztraceno. Co ještě dělají? Mali o učitelích řekl, že toho za svůj život udělají mnohem víc, než kdy dokáže většina jiných lidí. Mění svět.


Zazrak kazdy den