Page 1

§1 Z Cardigan Street v londýnském okrsku Stepney se zachovalo opravdu jenom málo. Stejně dopadly i Balaclava Street, Alma Ter− race a nadčasově pojmenované náměstí Waterloo. Nálety je srovnaly se zemí na konci čtyřicátého roku. Celé čtyři ulice se proměnily v ohromné rozeklané hromady sutin. Na jaře 1941 ukázala příroda svou sílu a v ruinách se objevily šlahouny ostružin, keře bezinek, kopřivy rozprostřely žluté kořeny mezi zbytky cihel a haldy začaly porůstat ostrůvky svlačce. Do čtyřicá− tého třetího divoká příroda zakryla hrůzy války. V zimě, na začátku roku 1944, si parta dětí hrála Nebe, peklo, ráj na modrých a červených dlaždicích, které dříve bývaly podla− hou kuchyně. Tlustý chlapec s brýlemi přelepenými na jedné straně leuko− plastí byl příliš nemotorný na to, aby ho ostatní vzali do hry. Jako nezúčastněného diváka ho zábava ostatních nudila a příležitostně bloumal očima po východním obzoru. Bombardéry se v poslední době objevovaly zase častěji a on je nechtěl zmeškat. Jako všichni kluci v jeho věku dokázal bez problémů rozeznat dorniera od heinkela, nebo hurikána od spitfira. Dokud nebyly vidět, zbýval vždycky čas alespoň na jednu hru. Zadíval se dolů na hromadu ohořelých cihel, která od sebe oddělovala pozůstatky Alma Terrace a toho, co dříve bývalo Cardigan Street. Zparchantělé psisko tam přeskočilo zídku s ně− čím dlouhým a ohebným v tlamě. Tlustý chlapec pozoroval, jak se pes motá okolo vybombardované proluky, a sledoval jeho překáž− kový běh mezi zbytky podlaží, přes zídky, skrz díry po oknech, dovnitř a ven z rozbořených pokojů. Pes přitom vesele mával oca− sem a občas si s výrazem naprostého blaha nadhodil svůj úlovek. „Vidíte toho psa?“ zeptal se tlustý chlapec svých kamarádů. Ti ho ale ignorovali, protože jeho otázku v hluku hry přeslechli. Pes se ani na chviličku nezastavil a zdálo se, že podle nějaké metody pobíhá ve stále menších kruzích okolo neznámého středu. „Má něco v tlamě!“

9


A zase ho přeslechli. Zato pes sebou trhl, a zatímco se tlustý chlapec otáčel, aby na něho lépe viděl, udělal několik posledních koleček a hbitě mu k nohám položil drahocenný dárek. Tlustý chlapec strnul a s výrazem děsu zíral na něco, co určitě nikdy v ži− votě neviděl. Chlupáč mu přinesl otrhaný pahýl lidské ruky.

§2 Troy zastavil auto poblíž kolejí na Ludgate Hill. Byla černočer− ná tma a zima jak na Sibiři. Čerstvá rána na paži ho bolela, prsty měl prokřehlé a začínalo mu téct z nosu. Skoro si přál, aby tuto cestu podnikl za denního světla, ale zatemněný Londýn měl pro něho svérázné kouzlo. Kdysi se pokusil svým kolegům vysvětlit, proč rád pracuje v noci. „Je to jako chodit po vodě,“ řekl a nedočkal se odezvy. „Mys− lím, že to popsal Jung – přijde mi, že jsem jediný, kdo je při vědo− mí v bezvědomém městě.“ Odpovědí mu byl smích. Troy ale věděl, že se rouhá a že jeho zalíbení ve tmě se zvětšuje. Kdyby si nedal pozor, mohl by skončit jako otrhaný tulák. Nebo, jak mu prorokovali ostatní, jako vy− vrhel. Opravdu se cítil vyvržený v tmavé, dusivé tmě, ale tentokrát nebyl sám. Slabý záblesk světla, kterého si předtím všiml, zesílil a ukázalo se, že vychází z kapesní baterky. Dozorčí Protináletové ostrahy na něho mával a přicházel k autu. Troy stáhl okénko a očekával obvyklé litanie. „Tudy nemůžete jet. Bouchlo to blízko katedrály, takže to musíte vzít přes náměstí Ludgate.“ Troy zachoval klid. „Je silnice zavalená? Já tudy musím pro− jet.“ „To říkají všichni.“ Dozorčí se odmlčel. Každou chvíli, pomys− lel si Troy, přijde to, co vždycky. „Opravdu tam musíte jet?“ Troy si byl jistý, že tahle otázka ho jednou vyprovokuje k ná− silí.

10


„Jsem policista ze Scotland Yardu. Jedu na policejní stanici ve Stepney.“ „Můžete mi ukázat svůj průkaz?“ Policista vytáhl legitimaci z kapsy a podržel ji ve světle bater− ky. Dozorčí si prohlédl jeho tvář, potom legitimaci a podíval se zpátky na Troye. „Ve vašem věku jsem byl v zákopech.“ Troy mu pohled do tváře vrátil. Přestože byl ve stínu, jeho věk se dal přesně odhadnout. Upravený knírek, přízvuk, vrzající klou− by, to všechno ukazovalo na padesátníka. Tuhle generaci neměl rád pro neustálé vychloubání, co dokázali v minulé válce, i kvůli neochvějnému přesvědčení, že jejich synové by také měli riskovat životy v další válce s Německem. Podle něho to byla generace trubců, naivních členů Národní ligy a chovatelů kuřat. Již dávno nepovažoval Protináletovou ostrahu a Domobranu za nic jiného než za spolky patriotických protivů. „Jsem policajt. Dělám, co můžu.“ V duchu se ale nakopl, že teď bude vypadat jako zbabělec. „Synku, tam venku je válka!“ Ne, pomyslel si Troy, když nastartoval a otáčel starého morrise do protisměru, válka je tady. Válka, stejně jako shovívavost, začí− ná doma. Pokračoval na jih na náměstí Ludgate a dál pomalu po New Bridge Street. Osm let práce policisty, z toho pět let skoro bez přestávky v oddělení vražd, ho naučilo vidět v mezilidských vztazích především konflikty. Napravo zely krátery po Black− friars a Puddledocku. Tam žila v osmatřicátém žena, která vrazila pletací drát do oka nevěrnému manželovi. Přejel po Upper Tha− mes Street a okolo vybombardované klenby nádraží na Cannon Street. V jedenačtyřicátém tu major od armády ubodal svou, údaj− ně také nevěrnou, ženu bajonetem. Údajně, ale ne doopravdy. Skončil na šibenici, jako kající se vrah nevinné ženy. Na těchto pří− padech nebylo co řešit. Vrazi neutíkali z místa činu, a pokud už utekli, objevili se za několik dní na policejní stanici a dobrovolně se přiznali. Někde na jihu, za pilíři Tower Bridge, se noc nad Bermondsey změnila v den po výbuchu bomby a sloup ohně vyrazil k bez− hvězdné obloze. Tady, nebo někde hodně blízko, se mezi válkami

11


Londýňané v horkých letních měsících při přílivu na Temži kou− pali a veslovali ve slané vodě. Na břehu řeky byly upraveny plá− že, které sahaly až k Tower Bridge. Osmiletý chlapec se tu utopil v devětatřicátém v posledních dnech míru – pod vodou ho při− držela jeho jedenáctiletá sestra. Troy z ní před jejími nevěřícími rodiči trpělivě vydoloval přiznání a obhájil svůj postup i při křížo− vém výslechu na lavici svědků. A výčet by mohl pokračovat. Před necelými třemi týdny muž v Uxbridgi rozsekal sekerou milence své ženy a zaťal ji pak i do paže Troyovi, který ho přišel zatknout. Do skřípění převodovky auta, zdolávajícího stoupání na Tower Hill, se ozvaly výbuchy dalších bomb a obloha nad Bermondsey se znovu rozzářila ohněm. Přitahován hlukem a světlem zastavil Troy automobil na opuš− těném mostě. Vypadalo to na úplný konec Londýna. Vystoupil z vozu a zůstal stát na chodníku. Dál po proudu řeky ovládla Luftwaffe nebe a svrhla déšť bomb na Rotherhithe a doky v Sur− rey. Odhadoval to na jeden z největších náletů za poslední rok. Další a další ohromující výbuchy, další oblaka ohně stoupající k nebi a vlny plamenů směřující k řece. Bombardéry útočily na zásobníky pohonných hmot na jihu a zdálo se, že tentokrát našly svůj cíl. Proudy benzinu vytékaly do říčního přílivu a pokrývaly Temži souvislým kobercem ohně. Modré a oranžové plameny tancovaly po hladině jako pruhovaní démoni a mířily k mostu, na kterém stál Troy, fascinovaný tímto absurdním pyrotechnickým divadlem. Záře plamenů proměnila tmavou noc na mihotající se obskurní parodii denního světla. Obloha se trhala výbuchy proti− leteckých nábojů, které praskavě a zbytečně explodovaly jako na− fouknuté papírové pytlíky v rukách zlobivých děcek. Zaměřovací střely za sebou nechávaly na nebi zářící karmínové stopy. Před le− ty, na začátku bombardování, dával přednost pobytu venku před tmavým krytem a sledoval, jak na zem padá Hitlerův kovový déšť. Zářící nebe při nočních náletech ho stále fascinovalo. Ve dnech, kdy rozum převážil nad představivostí, si Troy uvědomo− val, že tato fascinace je bizarní a že může jít i o projev duševní choroby. Později zjistil, že není zdaleka sám. Říkalo se dokonce, že sám Churchill přiváděl svou ochranku k šílenství, když pozo− roval nálety z vrcholu Storey‘s Gate. Byly to jenom řeči, ale Troy

12


sám viděl skupiny amerických vojáků na vrcholku Haymarketu nebo na schodech Národní galerie, jak s vykulenýma očima sledo− vali bombardování a tvářili se jako obyvatelé polárních krajin, pozorující první paprsky jarního slunce. Jednou stál se skupinkou poddůstojníků na Trafalgarském náměstí a společně sledovali ná− let. Jeden z nich se na Troye otočil. „Nic podobného…,“ řekl, „nikdy jsem nic podobného v Kan− sasu neviděl.“

13

Zatmění  

Edice Napětí

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you