Issuu on Google+

1 Městečko Port Arbello leželo pohodlně přilípnuté na příkrých březích oceánu a stromy stavěly na odiv poslední zbytky své pod­ zimní krásy tak chvástavě, jako by chtěly popřít, že již brzy opa­ dají. Větřík od Atlantiku svědčil o tom, že babí léto končí, a Ray Norton vycítil v povětří první známky zimy, zatímco v jediném městském policejním voze zabočil na Conger’s Point Road. Ray v Port Arbellu vyrostl a nyní, když měl stejně daleko k še­ desátce jako k  padesátce, začínal pociťovat únavu. Po celý čas sledoval, jak se mění a stárne, kdežto Port Arbello zůstávalo stá­ le stejné. Pokoušel se vybavit si, jaké změny město postihly od doby, kdy se narodil, a shledával, že jich prostě nebylo tolik, aby to stálo za zmínku. Vyrostl zde nový motel, který se všemi způsoby snažil před­ stírat, že tu stojí od počátku věků. Nestál, a když ho teď Ray mí­ jel, uvažoval, jaký osud ho stihne, až ztráty přerostou trpělivost jeho majitelů. Možná by ho mohlo koupit město a  udělat z  něj společenský klub. Strhnout neon. Vybudovat na jeho pozemcích golfové hřiště. Pak mu došlo, že Port Arbello už se pokusilo založit společen­ ský klub, nebo přinejmenším vyčlenit pro něj budovu poblíž sta­ rého golfového hřiště. Nesetkalo se to s úspěchem a budova tam teď stála opuštěná, chátrala a využívalo ji jen těch pár lidí, kteří ještě chodili hrát golf. Nebylo jich víc než čtyřicet nebo padesát 17


a z příspěvků, které ročně vybrali, dokázali zaplatit jen člověka, který udržoval trávníky. Vedle nového motelu (i ten tu ale stál už patnáct let) toho však v Port Arbellu mnoho nového nebylo. Obchod změnil majitele, tu a tam došlo k prodeji nějakého domu a čas od času se do města přistěhovala nová rodina. Převážně ale zůstávalo město uzavře­ né samo do sebe a domy i obchodní zájmy se v něm předávaly z  generace na generaci. Zdejší malá hospodářství se nezvětšila a nevelká rybářská flotila dokázala uživit jen hrstku rybářů. Ale Ray si uvědomoval, že tak jim to vyhovuje. Za takových podmínek vyrostli a byli na ně zvyklí. Neměli v úmyslu to měnit. Vzpomínal, jak před několika lety –  už nedokázal přesně určit před kolika, ale muselo to být hned po válce – tu developer skou­ pil velké pozemky hned za městem. Zamýšlel proměnit Port Ar­ bello v letovisko plné nových domů pro sezónní obyvatele. Město se o tom plánu dozvědělo a Port Arbello poprvé za svou historii postupovalo svižně. Na jediné schůzi občanů a s podpo­ rou všech kromě farmáře, který prodal svoje pozemky, schválilo vyhlášku o územním plánování, aby takovým projektům zame­ zilo, a následně připojilo pozemky, kde se mělo stavět, k městu. Developer se obrátil k soudu, ale Port Arbello při vyhrálo. Nový majitel pozemků je nakonec nedokázal prodat a farmář, o pár set tisíc dolarů bohatší, převzal zadluženou nemovitost, nakoupil si veškeré možné nejnovější zařízení a v požehnaném věku osmde­ sáti šesti let dodnes šťastně hospodařil na své půdě. Ray se v du­ chu ušklíbl. Takhle to chodí v Port Arbellu. Zatroubil, když kolem usedlosti starého farmáře projížděl, ale nezamával mu. Ani nemusel, protože sedlák se soustředil na to, co právě dělal, a nevzhlédl. Ray však věděl, že až ho příště potká ve městě, staroch se dotkne obruby klobouku a řekne: „Rád jsem tě onehdá viděl, Rayi.“ I takhle to chodí v Port Arbellu. Půldruhého kilometru za městem Conger’s Point Road cesta zatáčela vlevo a přibližovala se tak ke Conger’s Point, než opět zamířila k jihu do vnitrozemí. Ray odhadoval, že i tohle byla no­ vinka, třebaže silnici prodloužili daleko za Conger’s Point dávno předtím, než se narodil. Ale ve starých dobách, ve skutečně dáv­ ných časech pravděpodobně končila u  brány Congerova sídla, 18


přímá spojnice mezi centrem města a rezidencí jeho významných ob­čanů. Rodina Congerů, byť Port Arbello nezakládala, stála na vrcho­ lu místního společenského žebříčku už tak dlouho, až se u míst­ ních občanů jako pevná víra zakořenilo přesvědčení, že bez sou­ hlasu Congerových by Port Arbello zůstalo zaostale trčet. K víře patřila i  představa, že Congerovi jsou bohatí. Třebas ne tak bo­ hatí jako Rockefellerovi nebo Carnegieovi, ale skoro tolik, což pro Port Arbello neznamenalo žádný rozdíl. V živé paměti ještě byly časy, kdy dráhy vybudovaly do Port Arbella zvláštní vlečku kvůli admirálovu soukromému vagonu. Pořád ještě přetrvávaly vzpomínky na doby, kdy personál rodového sídla dvojnásobně převyšoval počet členů rodiny Congerových, a ta ještě donedávna nebyla malá. Přežívalo přesvědčení, že Congerovi, rodina vybra­ ného vkusu i způsobů, nepropustili zaměstnance proto, že si je už nemohli dovolit, ale protože mít v domě velké množství služeb­ nictva začalo být považováno za snobismus. Ray Norton, který sám bydlel na Point Road a jako dítě se ka­ marádil s otcem Jacka Congera, měl přesnější informace. Věkově zapadal mezi dvě congerovská pokolení a  dostalo se mu té cti, že se úzce sblížil s  dvěma generacemi Congerových, i  když ta starší už vymřela. Ray byl o sedmnáct roků mladší než otec Jacka Congera a o patnáct let starší než Jack. To a rovněž skutečnost, že bydlel v sousedství a byl náčelníkem zdejší policie, mu zajistily postavení, v němž se dostal na dosah moci. To postavení ho těšilo. A dával si pozor, aby je nepodkopal tím, že by někde vyprávěl, co všechno o Congerových ví. Zabočil s vozem na příjezdovou cestu Congerových. Dům byl vidět ještě dřív, než se na ni zahnulo. Dal se spatřit už ve chvíli, kdy silnice minula okraj lesa, rostoucího na severní hranici po­ zemku, a  pokračovala rovně podél pole, jež leželo mezi lesem a domem. Ale Ray pokaždé počkal a nevzhlédl k domu, dokud nedojel na konec příjezdové cesty. Odtamtud jej mohl celý obsáh­ nout, vychutnat vznešenost, s jakou trůnil na konci aleje, strohost rozlehlé verandy vyhlížející mezerami ve dvou řadách letitých dubů lemujících cestu. Přísné pravoúhlé linie téměř dvě stě let starého domu s nesouměrným podélným štítem jako by vhodně 19


doplňovaly pochmurnost osamělého místa, na němž stál. Vyzařo­ vala z něj hrdost, s níž jako by provokoval moře, aby se vzedmulo a smetlo jej. Moře se zatím nedalo vyvést z rovnováhy a Ray Nor­ ton pochyboval, že k tomu kdy dojde. Zaparkoval vůz a  prošel pod krytým portálem k  masivním dubovým dveřím. Jako pokaždé bojoval s pokušením nadzdvih­ nout starobylé mosazné klepadlo a  nechat je dopadnout na ko­ vovou plotnu, aby úder rozezvučel celou budovu, což mu vždy evokovalo myšlenky na zašlé časy. Jako pokaždé však tomuto popudu odolal a stiskl tlačítko, které rozeznívalo zvonek v hlavní chodbě domu. „Tyhle laciné sarapatičky,“ zparodoval mumlavým přízvu­ kem svůj novoanglický původ. Otevřela mu Rose Congerová, a když ho spatřila, po tváři se jí rozlil přívětivý úsměv. „Rayi! Pokud ale hledáte Jacka, máte smůlu. Víte, on v  této době skutečně pracuje.“ „Zajdu za ním později,“ opověděl Ray. „Teď potřebuju mluvit s vámi. Měla byste pro mě trochu kávy?“ Rose ucouvla, aby mohl projít. „Já ne, ale paní Goodrichová určitě bude mít. Té až se něco stane, tak nevím, co si všichni počneme. Jedná se o společenskou návštěvu, nebo budeme probírat závažné věci? To je důležité vě­ dět, chápejte. Když stavěli tenhle dům, vybavili jej oddělenými místnostmi pro všechny možné příležitosti. Takže si vyberte.“ „A co zadní pracovna? Tam se mi vždycky líbilo. Ale jen za předpokladu, že máte zatopeno v krbu.“ Rose se usmála: „Je naložený dřevem, ale zapáleno není. Tak to napravíme. Co kdybyste v něm rozdělal oheň, a já zatím najdu paní Goodrichovou?“ Aniž by počkala na odpověď, vykročila do zadní části domu, ale potom zamířila do kuchyně a nechala Raye, aby pokračoval sám do zadní pracovny. Zapálil oheň a pak se posadil do starého koženého ušáku na­ pravo od krbu. Rozhlédl se po místnosti a uvědomil si, jak útulně se tu cítí. Častokrát si přál, aby dům patřil jemu. 20


Když se k němu připojila Rose Congerová, Ray si právě pro­ hlížel obraz nad krbovou římsou. „Ten je nový, ne?“ zeptal se. „Jenom pro nás,“ odpověděla Rose. „Nemám tušení, jak je sta­ rý. Našli jsme ho před rokem na půdě, ale teprve minulý měsíc jsme se dostali k tomu, abychom ho dali vyčistit.“ Lehce se za­ chvěla. „Máte představu, na kolik přijde nechat vyčistit portrét?“ „Nemám žádné předky, kteří by stáli za vyčištění. Kdo to je na něm?“ „Nemám ponětí. Z toho, co má na sobě, bych řekla, že ten por­ trét může být starý tak devadesát let. Nedá se zjistit, koho zob­ razuje. V rodinných albech jsme nenašli nikoho, kdo by vypadal jako ona, nebo kdo by tak mohl v mládí vypadat.“ Ray se na obraz pozorně zadíval. „No to je přece jasné, koho připomíná. Vypadá úplně jako Elizabeth.“ Rose přikývla. „Že jo? Určitě má oči jako Elizabeth a zdá se, že má i stejnou barvu vlasů jako ona. Akorát bude tak o dva tři roky mladší než ona.“ Společně se dívali na portrét a hleděli na něj i ve chvíli, kdy jim paní Goodrichová přinesla kávu. „Naprosto nechápu, jak si děti mohly takhle oblečené hrát,“ poznamenala, když viděla, na co se oba dívají. „Žádný div, že kolem měli tolik služebnictva. Jenom vyprat šaty tohohle děcka muselo zabrat jedné služce celý týden. K tomu ještě bez pračky.“ Zavrtěla hlavou. „Na to můžu říct jen tolik, že jsem ráda, že se časy změnily.“ Postavila kávu na stolek, kývla na Raye a odešla. „Kdyby bylo po jejím,“ navázala Rose, zatímco nalévala kávu, „oblékala by Elizabeth a Sarah tímhle způsobem pořád. A šaty by byly pořád čisté, i kdyby je kvůli tomu musela otloukat o skálu. Časy se možná změnily, ale paní Goodrichová ne.“ Ray se pousmál. „Je mi to jasné. Kdybych ji tak dobře neznal, skoro bych přísahal, že se nezměnila ani trochu od dob, kdy jsem byl malý. A  vždycky jsem si říkal, jestli někdy žil nějaký pan Goodrich.“ „Kdoví?“ pokrčila Rose rameny. „To jsou otázky, které se paní Goodrichové prostě nekladou.“ Posadila se na pohovku proti 21


Rayovi a usrkla kávu. „Tak co vás sem takhle za bílého dne při­ vádí? Došli vám v Port Arbellu lumpové?“ „Kéž by. Slyšela jste o Anne Foragerové?“ „O Anne? Stalo se jí něco?“ „To nevíme. Její matka nám dnes hodně časně ráno zavolala. Zdá se, že Anne přišla včera v noci domů o hodně později, než měla, a navíc v hrozném stavu. Měla potrhané šaty, byla celá od bláta a měla několik škrábanců…“ Rose zbledla. „Prokrista, Rayi, co se jí stalo?“ „Tím si zatím nejsme jisti. Říká, že se vracela ze školy a že se jí něco přihodilo. Ale nechce říct co. Opakuje jen, že si to nepa­ matuje. Vzpomíná si jedině na to, jak šla domů ze školy, a potom že kráčela po Point Road k městu a byla celá zamazaná blátem.“ „V kolik hodin se to stalo?“ „Domů dorazila v jedenáct.“ „Proboha, Rayi, a vy chcete říct, že její rodiče vám nezavolali? Vždyť přece Anne Foragerové není víc než sedm nebo osm let.“ „Devět.“ „Dobře, tak devět! Vemte jed na to, že kdyby Sarah nebo do­ konce i  Elizabeth nebyla tak pozdě večer ještě doma, už ji dvě nebo tři hodiny hledáte.“ „Ale to jste vy, Rose. Zdejší lidé jsou jiní. Tady každý žije s po­ citem, že se mu nic zlého nemůže stát. Marty a Marge si prostě mysleli, že Anne je někde s  nějakou kamarádkou, a  u  toho zů­ stalo. Dokud se nevrátila domů. Teď se pokoušíme zjistit, co se stalo.“ „Prohlédl ji lékař?“ „Právě je u něj. Později odpoledne se u něj stavím pro výsled­ ky. Od vás teď potřebuju vědět, zda jste byli včera odpoledne doma.“ „Až někdy po páté hodině, po půl šesté. Proč?“ „Doufal jsem, že jste si třeba něčeho všimli. Anne říká, že na cestu domů se vydala odněkud z  tady těch končin. Podle toho bláta se zdá, že musela být někde u pobřežní hráze.“ „Nebo v lomu.“ Ray pozvedl obočí. „Jasně. Lom. Úplně jsem na něj zapomněl.“ 22


„To bych si taky přála,“ řekla Rose. „Kéž bych ho tak mohla zasypat. Jednou to tam někdo zaplatí životem a bez ohledu na to, co říká Jack, bude to naše vina.“ „Ale no tak, Rose. Ten lom tady je od nepaměti a  ještě tam nikdo nepřišel k úhoně. Nemluvě o tom, že je to nejlepší místo k rybaření ve městě. Když ten lom zasypete, slétne se na vás půl­ ka děcek z Port Arbella.“ „Tak uvažujme o tom, že jim postavíme plavecký bazén, a ry­ bařit je necháme v  potoce,“ namítla Rose trpce. „Zdá se, že si nikdo neumí představit, jak moc nebezpečné to tam je.“ „Dobrá, ať je to, jak chce, kde byla Anne, nevíme. Mohla být v lomu, mohla být na hrázi, mohla být kdekoli jinde. Nedozvíme se to, dokud nepromluví.“ „Pokud promluví,“ dodala Rose zadumaně a okamžitě ji na­ padlo, zda bylo rozumné říkat to nahlas. Pohlédla na Raye a spat­ řila v  jeho pohledu soucit. Byli koneckonců letití přátelé a  Ray dobře věděl, co Congerovy trápí. „Pokud?“ pobídl ji Ray jemně, aby pokračovala. Rose pokrčila rameny. „Nemusí promluvit, chápete? Pokud se jí něco přihodilo, něco, co si nechce připomínat, mohla by to prostě vytěsnit z mysli.“ „Pokud lékař nezjistí, že byla znásilněná,“ řekl Ray, „nedoká­ žu si představit, co by to mohlo být. A popravdě řečeno, nemys­ lím si, že byla znásilněna. Tady ne. V Port Arbellu ne.“ Rose se neznatelně pousmála. „Takové věci jsou běžnější, než by se dalo soudit z toho, jak často o nich člověk slýchá.“ Ray vrtěl pochybovačně hlavou. „Podle mého názoru Anne zů­ stala venku déle, než směla, a aby se vyhnula zaslouženému trestu, vymyslela si tuhle překrásnou historku. Být to moje dcera…“ „Což není,“ připomněla mu Rose. Ray se zasmál. „No to není, pravda. Ale já jsem policejní náčel­ ník a musím konat svou povinnost. To tím chcete říct?“ „To tím chci říct,“ usmála se Rose. „Pojďme, zavoláme Eliza­ beth. Možná bude vědět něco co vy ne.“ Přistoupila ke dveřím pracovny a zavolala dceru. Zrovna obě­ ma nalévala druhý šálek kávy, když dovnitř vstoupila Elizabeth Congerová. 23


Bylo jí asi třináct, ale neměla v sobě nic z nemotornosti dětí jejího věku. Ray si znovu povšiml výrazné podoby s dívkou na portrétu. Stejné oči, stejné hedvábné plavé vlasy, a kdyby je měla učesané tak, aby jí splývaly volně na ramena, i stejné rysy. Eliza­ beth je měla stažené do ohonu, vpředu sčesané do ofiny, takže téměř splývaly s bledou pletí, zvýrazněnou neuvěřitelně nebesky modrýma očima. Za Elizabeth tiše postávala druhá holčička. Sarah byla o dva roky mladší než Elizabeth a představovala její zvláštní protiklad. Byla snědá a tmavé oči jako by měla vnořené hluboko do sebe, kde žila v jiném světě. Vlasy měla ostříhané nakrátko a byly tak černé, jako Elizabethiny byly plavé. A zatímco Elizabeth na sobě měla pečlivě vyžehlenou krátkou sukni a nadýchanou blůzu, Sa­ rah si oblékla modré džínsy a kostkovanou flanelovou košili. Elizabeth vešla a usmála se na Raye. „Dobrý den, pane Nortone. Tak už jste mámu konečně do­ padl? Zase špatně parkovala, že jo? Jestli si ji chcete odvést s se­ bou, řeknu paní Goodrichové, ať jí sbalí nejnutnější věci.“ Posadi­ la se a zjevně měla radost, že matku a policejního náčelníka rozesmála. „Je mi líto, Elizabeth,“ řekla Rose. „Nemůže mi nic dokázat.“ Pak jí hlas zvážněl a  Elizabeth se vytratil úsměv z  tváře, když se jí zeptala, jestli včera odpoledne neviděla poblíž domu Anne Foragerovou. Odpověď si pečlivě promýšlela. Když konečně pro­ mluvila, zralost, kterou prozrazoval její tón, nekorespondovala s věkem. „Myslím, že ne. Naposledy si pamatuji, že jsem Anne včera viděla, jak míří k Fulton Street. Byla sama a vypadalo to, že jde domů.“ Ray přikývl. „Přesně to říká i Anne. Šla po Fulton Street a po­ tom si už na nic nevzpomíná, dokud se neocitla tady v  těchhle končinách.“ „V těchhle končinách?“ přeptala se Elizabeth. „Anne tvrdí, že neví, co se stalo. Ale říká, že kolem jedenácté večer šla domů po Point Road.“ „Čímž jsem z toho venku,“ podotkla Elizabeth. „Chodím spát každý den v devět.“ 24


„No takže,“ řekla Rose a vstala, „to je asi všechno. Mrzí mě to, Rayi, ale zdá se, že vám nemůžeme pomoct. Vážil jste zbytečnou cestu.“ Ray se také zvedl a všichni čtyři se vydali dlouhou chodbou. Ray počkal, až Elizabeth odvede svou sestru nahoru po schodech, a  pak pohlédl na Rose. V  jeho pohledu bylo znát znepokojení a Rose dokázala odhadnout otázku, kterou jí chtěl položit. „Myslím, že se její stav lepší, Rayi. Opravdu si to myslím. Po­ řád ještě nemluví, ale působí o něco živějším dojmem než před rokem.“ Pak její tón trochu potemněl. „Jistě, třeba si to jen na­ mlouvám. Ve škole říkají, že mají pocit, že se nezměnilo vůbec nic, že je na tom stále stejně. Ale na druhou stranu Elizabeth si myslí, že je to s ní lepší. A bůh ví, že Sarah tráví s Elizabeth víc času než s kýmkoli z nás ostatních. Nevím, co bych si bez ní po­ čala. Opravdu nevím.“ Rozloučili se a Rose zůstala stát na verandě a sledovala Raye, jak sjíždí k Point Road. Pak se otočila a zamyšleně se zahleděla přes pole k lesu, který ukrýval pohled na pobřežní hráz. Konečně se vrátila do domu a vyšla do patra podívat se po dcerách. Našla je v dětském pokoji. Dveře do něj byly otevřené a Rose chvíli tiše postála v chodbě a pozorovala, jak Elizabeth trpělivě staví věž, kterou pak Sarah zboří, a ona ji začne stavět nanovo. Jako už nejednou na Rose opět zapůsobila trpělivost, jakou má Elizabeth se svou zvláštní mladší sestrou. Když matka vstoupila do pokoje, Elizabeth k ní zvedla zrak a  usmála se. „Přijde den, kdy ta věž zůstane stát,“ vysvětlila. „A toho dne řeknu Sarah, že nastal čas vybrat si novou hračku. Do té doby stavím a ona boří.“ Všimla si matčina bolestného vý­ razu a snažila se ji přesvědčit: „Ale mně to nevadí, mami. Pořád lepší, když mi to bourá, než kdyby nedělala vůbec nic.“ Rose to maličko uklidnilo. V  duchu Elizabeth znovu blaho­ řečila. Nahlas se zeptala: „Elizabeth, nechodíš do blízkosti hráze nebo k lesu, že ne?“ „Jistěže ne, mami,“ odpověděla Elizabeth, aniž vzhlédla od nové stavby, kterou budovala pro Sarah. „Už jsi mi říkala, jak je to nebezpečné. Proč bych tam chodila?“ Položila na místo poslední kostku a sledovala, jak Sarah nata­ huje paži, aby stavbu zbořila. 25


Utrpení neviňátek