Issuu on Google+

PROLOG listopad 1606 palác Hampton Court

N

a rozhraní světla a přítmí uprostřed Velkého sálu podřimoval chlapec oděný v modrozeleném, zlatě lemovaném hávu a s korunou královny na  hlavě. Zítra tu bude sedět král. Nikoli herec v roli krále, ale skutečný král – Jeho Veličenstvo Jakub I. Anglický a Jakub VI. Skotský. Dnes však bylo třeba, aby si sem sedl někdo z herců a podíval se, co král ze svého trůnu uvidí, až nová Skotská hra pana Shakespeara, plná krveprolévání a čarodějnických rejdů, předvede rituál k vyvolání nepojmenovatelného zla. Chlapec, který v té scéně neúčinkoval, se nabídl dobrovolně. Jenže zkouška se nečekaně zpozdila, protáhla se hluboko do mrazivé listopadové noci a  uvnitř v  nevytápěné síni už bylo skoro stejně zima jako venku na ojíněném nádvoří. Těžký šat ale hřál, a jak se hodiny vlekly, hoch měl co dělat, aby udržel oči otevřené. Daleko z dosahu loučí osvětlujících prostor, který sloužil jako jeviště, se o zeď vedle tapisérie opíral prošedivělý zbrojnoš v odřené kožené kazajce, vychrtlý jako oběť hladomoru. Zdálo se, že rovněž dřímá. Konečně v záři světel nastal pohyb. Uprostřed síně se do kruhu kolem kotle shlukly tři postavy, od  hlavy k  patě v  černém. Jejich hlasy splynuly v monotónním nápěvu, napůl úpění a napůl sykotu. „Co provádíte?“ zachrčel herec ztělesňující krále. Právě vstoupil, oči vytřeštěné hrůzou. Odpověď se síní rozlehla jako téměř lidské zakvílení větru či nepokojných mrtvých dobývajících se dovnitř komínem: Skutek beze jména.

9


Hned nato vplula do světla falanga nadpozemsky půvabných dětí. Jedno po druhém proklouzly kolem trůnu. To nejmenší vzadu třímalo zrcadlo. Chlapec-královna se na trůnu napřímil. Starému zbrojnoši u  zdi, sotva rozeznatelnému v  přítmí, se doširoka otevřely oči. Vzápětí chlapec sklouzl z trůnu a rozplynul se v šeru na konci síně. A po něm i ten muž, který ho sledoval jako špatně padnoucí stín. Roberta Cecila, hraběte ze Salisbury, probudil za  kuropění jeho sluha. Za  ním v  mihotavém světle svíček vystupovaly ze tmy dva další obličeje. Jednomu z těch mužů se do černých vlasů vkrádala šeď nadcházejícího stáří, druhý právě stoupal na vrchol nejlepších let, ale oba byli Howardové a z obou čišela tatáž samolibá spokojenost. Hrabě z Northamptonu a jeho synovec hrabě ze Suffolku. Salisbury se rázem probral. Netušil, co Howardy tak časně ráno k  té spokojenosti vede, ale znervózňovalo ho všechno, co se v paláci odehrávalo bez jeho vědomí. A kdykoli měli v něčem prsty Howardové, znamenalo to nebezpečí. „Ten chlapec, pane,“ odkašlal si diskrétně sluha. „Ten z té herecké tlupy,“ upřesnil Suffolk. „Zmizel,“ zabroukal Northampton. „I se zrcadlem.“ Ať je ten kluk kdekoli, povzdechl si v  duchu Salisbury, Howardové o něm vědí. „Probuďte doktora Deea,“ poručil. Bolestivě se posadil a uvědomoval si přitom, jak Northampton civí na jeho hrb. „A pošlete pro kapitána, který má zrovna službu.“ Kapitánovi pak stroze poručil: „Najděte ho.“ Půl hodiny poté nemotorně kulhal v čele skupinky do předpokoje Velkého sálu a  při každém kroku palčivě vnímal hrdé, zpříma kráčející vysoké Howardy po svém boku. Spolupracoval s nimi nerad, zvlášť s Northamptonem. Salisbury navzdory své nevysoké a zdeformované postavě úzkostlivě dbal o svůj zevnějšek, ale u ostatních vůči němu býval lhostejný; u těch posuzoval chladným, přesným okem jejich vlastnosti a pak je podle potřeby  využíval. Howardové ho však niterně popouzeli. Probouzeli

10


v něm nutkání vyjít si bez ohledu na počasí do nejbližší růžové zahrady a zbavit se jakéhosi neurčitelného pachu. Jenomže Nort­ hampton si svým šarmem podmanil krále, a  tak se občasnému spojenectví nedalo vyhnout. Důkazem byla tahle nechutná záležitost s tím chlapcem. Když šlo o bezpečnost království, Salisbury se nezdráhal využít kohokoli, ale klást nástrahy prostřednictvím dětí ho netěšilo. Doktor Dee už na ně čekal a tmavý hábit i dlouhý bílý vous se mu chvěly pobouřením. „Tvrdil jste, že je tu zadržujete kvůli jejich bezpečí,“ zaútočil. „Chlapce i to zrcadlo.“ Salisbury si povzdechl. Kdepak kvůli jejich bezpečí. Kvůli královu. Kvůli bezpečnosti království. Jak to, že někdo tak nepopiratelně inteligentní jako doktor Dee nevnímá ten rozdíl? Hrabě nevěřil v  magická zrcadla, zjevování duchů a  podobné věci. Pro jistotu si však hlídal, co se odehrává mezi dvorními mágy, a  z  těch byl John Dee nejpřednější. Neměl sobě rovného ani jako matematik a navigátor a Salisburyho otci i staré královně poskytl cenné služby v oboru kryptologie. Kdyby se náhodou ukázalo, že na  doktorových tvrzeních o  vyvolávání andělů či transmutaci kovů ve zlato něco je, Salisbury chtěl být u toho. A tak když se Dee přiřítil a chrlil divokou povídačku o krvi a ohni, které se zjevily v jednom z jeho zrcadel, Salisbury mu naslouchal s vážností, která doktora stejnou měrou překvapila i potěšila. Pak vyslechl hocha, který údajně ono vidění měl. Salisbury už totiž věděl – na rozdíl od doktora Deea –, že zrádcovští katolíci se opravdu chystají vyhodit do povětří parlament a s ním i krále. K doktorově rozmrzelosti u sebe toho chlapce zadržel, protože kromě Prachového spiknutí předpověděl také jakousi záhadnou ženu s nožem v ruce. A ponechal si u sebe rovněž zrcadlo, v kterém hoch to vše viděl. To se stalo před rokem. Prachové spiknutí skončilo nezdarem, přesně jak Salisbury celou dobu předpokládal. Spiklence pochytali a buď je zabili při zatýkání, anebo bez milosti popravili. Na svobodě zůstal jen jeden – ten, který zamýšlel převzít v  nastalém chaosu otěže vlády a usednout na trůn. Nepochybně stál za spiknutím od  samého počátku, ale Salisbury ho nedokázal odhalit.

11


Musel to být někdo z nejvyšších hodnostářů, někdo z těch, kdo dnes a denně podlézají králi, jenž měl při komplotu zahynout. Salisbury se přirozeně domníval, že tou osobou je muž. Chlapcovo vidění, v němž figurovala žena s rezavými vlasy a tmavýma očima třímající nůž s rytým nápisem v neznámém písmu, ho zaskočilo. Kdyby věřil na duchy, skoro by si řekl, že hoch viděl starou královnu Alžbětu. Jenže nepřítel, po němž pátral, byl dosud mezi živými. Krev staré královny však kolovala v mnoha žilách – sice zředěná, ale nezpochybnitelná. Na ženy s tudorovskými a  plantagenetovskými předky, které neomylně prozrazovala rudozlatá barva vlasů, člověk u dvora narazil na každém rohu. Vyskytovaly se i  v  králově široce rozvětveném příbuzenstvu – mezi Stuartovci. U těchto královských rodů se ohnivé vlasy často pojily s machiavellistickou nemilosrdností, vedle níž Howardové při vší své nebezpečnosti působili neškodně jako koťátka. Salisbury si hořce uvědomoval, že i  to je důvod, proč Plantagenetové, Tudorovci a Stuartovci okupují trůny po staletí, zatímco Howardové přišli o své jediné vévodství – o svůj vrcholný úspěch, tedy pokud se nepočítají dvě královny, jimž Jindřich VIII. srazil korunu i s hlavou. Tudorovci a Stuartovci prostě plodí ženy bojovnější povahy, jak víc než přesvědčivě dokázala královna Alžběta i její sestřenka Marie, skotská královna a matka současného krále. Takže proč by za nitky nemohla tahat žena? Nebo žena ve spolku s dosud neznámým mužem. A  tak se Salisbury pustil do  pátrání po  totožnosti té tváře  v  zrcadle. Přivedl chlapce ke  dvoru, jenomže příležitostí, kde by mladý kluk mohl nenápadně pozorovat urozené dámy, bylo pomálu, a tak na tu pravou nenarazil. Nakonec hraběte napadlo objednat si další hru u pana Shakespeara a nasadit chlapce mezi herce do Králova souboru, aby mu tím poskytl dokonalou zástěrku a šikovnou možnost sledovat dvořany hemžící se kolem krále. Zašel kvůli tomu za Suffolkem, lordem komořím, jenž měl na starosti organizování zábav a  chod královského paláce. Howardy obešel a hru o vražedném spiknutí proti králi si objednal osobně. Reakce diváků nebude pozorovat jen ten kluk, i když jedině on dokáže identifikovat tu ženu ze zrcadla.

12


Jenže teď, v předvečer představení, se ten trouba ztratil. Nebýt Howardů, hrabě by si pomyslel, že potajmu uždibuje v kuchyni z koláčů, a šel by zase spát. Za daných okolností však ustaraně naslouchal dusotu vojáků pročesávajících palác. Hodinu nato znovu přiběhl kapitán. „Něco jsme našli, Vaše lordstvo,“ vyhrkl udýchaně. Když se ho Salisbury zeptal co, jen zavrtěl hlavou. „Myslím, pane, že byste se měl radši podívat sám.“ A  tak teď pochodovali dlouhými točitými chodbami do  starého palácového křídla. Všechny pokoje tu měly dveře dokořán a byly prázdné. Komnata, k níž dorazili, však měla dveře zamčené zevnitř, přestože i ji uváděl seznam lorda komořího jako neobsazenou. Ještě podivnější bylo, že se kapitánovi muži horem dolem zapřísahali, že odněkud z téhle chodby zaslechli nelidský výkřik. Byli to dospělí muži, všichni do  jednoho, ale Salisbury cítil hrůzu, která jim čišela ze všech pórů. „Vyražte ty dveře,“ poručil úsečně; uvědomoval si, že Howardové vedle něj zatínají pěsti v očekávání toho, co přijde. Neobešlo se to bez sekery. Hampton Court postavili tak, aby byl co nejodolnější. Konečně dveře se zasténáním povolily, rozštíply se vejpůl a vojáci se rozestoupili, aby nechali hrabata projít. Už od prahu bylo vidět, že místnost je neobývaná. Žádná sítina na podlaze, žádné tapisérie na stěnách ani žádný nábytek. Ale rošt v krbu byl ještě teplý, přestože oheň už dohořel. Ve vzduchu utkvěla slabá vůně nějaké šťávy nebo vývaru, který tu překypěl. Uprostřed vší té prázdnoty přitahovalo pohled jen jedno jediné – tělo ležící na dlážděné podlaze před krbem. Halil ho těžký háv v barvě paví modři. Doktor Dee se vrhl kupředu a vylovil ze záhybu látky cosi, co vypadalo jako zhmotnělý kousíček tmy. Zvedl do výšky tmavý kotouč z leštěného kamene – své postrádané zrcadlo. Přeleštil je rukávem a zadíval se do jeho hlubin. Suffolk se k němu s nepatřičnou dychtivostí naklonil. „Co tam vidíte?“ Doktor Dee vzhlédl vodnatýma očima, pod nimiž visely váčky prověšené kůže, a potřásl hlavou. „Všechno zastírá temný závoj.“ Otřásl se po celém těle. „Ať to zrcadlo vidí cokoli, je to zlo.“

13


Chlapec je mrtvý, pomyslel si Salisbury. To vidíme i bez kouzla. V návalu podráždění odhrnul z mrtvého roucho. Suffolk a Northampton po jeho boku nepřirozeně ztichli. Jejich překvapení trvalo pouhý okamžik a zahladili je tak hbitě, že by oklamali skoro každého, ale Salisbury často poznal, co si druzí myslí, ještě než si uvědomil proč; vynikal v  tom natolik, že se proslýchalo, že právě on, a nikoli doktor Dee, si dokáže podmanit podivné duchy. Teď cítil, jak se v něm pod strnulou maskou odporu kradmo probouzí zvědavost a prostupuje mu celým tělem. Ať čekali Howardové cokoli, tohle ne. Mrtvé tělo u jejich nohou bylo nahé a podivně svázané. Ale ten hoch to nebyl.

14


Shakespearova kletba