Issuu on Google+

1 1985 „Určitě je zamilovanej. Koukni na jeho vlasy!“ Phillip Murphy se dobromyslně zasmál. Otec ho rozčiloval, ale dovedl při tom být zábavný. Věděl, že vypadá dobře a přitahuje opačné pohlaví. Ženy a dívky po něm pokukovaly, už když mu bylo čtrnáct. Dělala to jeho po­ stava – byl „pěkný kus chlapa“, jak říkala jeho matka. Měl široká ramena a měřil sto devadesát centimetrů. Husté černé vlasy a modré oči s tmavými řasami prozrazovaly, že má irské předky. Jeho plné rty v ostatních vzbuzovaly pocit, že je přístupný a přátelský. Nepro­ zrazovaly vůbec nic o tvrdosti, která se skrývala za jeho příjemným úsměvem. Vždycky dostal, co chtěl – bylo to pro něho něco jako mantra. Zásadně dával na matčinu radu, že pokud něco chce, dosta­ ne to, ale musí chtít opravdu hodně. Toužil to dotáhnout dál než jeho rodiče, dál než všichni ostatní a byl rozhodnutý, že se mu to povede. Christine Boothová se mu líbila, protože byla čistá. Úplně čistá a nevinná. Dívala se na něho jako na boha a bezmezně ho obdivova­ la. Když na to pomyslel, zase se usmál. Jeho matka Veronica sledovala, jak se její oblíbený syn šťastně usmívá. Věděla, že je to opravdu vážné. Phillip ještě nikdy nepři­ vedl žádnou dívku domů, přinejmenším ne takhle. Vodil si je pozdě v noci do pokoje a za úsvitu je rychle vypoklonkoval. Myslel si, že matka je tak hloupá, že si nedokáže dát dohromady, co s nimi v noci dělá. S  touhle to bylo jiné. Veronica poslední dobou slyšela jenom Christine tohle a  Christine tamto. Ale i  když byla ráda, že se za­ miloval, neušlo jí, že dívce je teprve patnáct. Phillipovi bylo jed­ nadvacet a většina lidí by těch šest let považovala za velký věkový rozdíl. Ale za pět let už to nebude hrát vůbec žádnou roli. Vrásky 15


na čele jí dělala nálepka „školačka“, která se Christine nedala nijak odpárat. Veronica věděla, že dívka musí být každý den do devíti večer doma. V podstatě to bylo zbytečné, protože člověk si může zašpásovat klidně i v pět odpoledne. Z vlastní zkušenosti věděla, že brzký návrat domů vůbec nic nezaručuje. Stačí se podívat na Bredu. Veronica ji milovala, ale musela přiznat, že dcera je po mužích jako divá. Její přístup k sexu Veronice dělal starosti. Za jejích mladých let se o dívkách jako Breda říkalo, že jsou příliš vstřícné. Teď se o nich říkalo, že myslí jenom na sex. Veronica svého muže poznala v irském klubu U Shandonských zvonů v Ilfordu, když jí bylo čtrnáct. On měl osmnáct, právě přijel z Dublinu a pracoval na stavbě. Tancoval s ní, pak ji svedl a o tři roky později si ji vzal. Její otec z  toho nebyl nadšený, ale nako­ nec se s tím smířil, obzvlášť když jí začalo růst břicho. Její matka narychlo zařídila svatbu, aby všechny ušetřila ostudy. Kněz, který je oddal, o čtyři měsíce později pokřtil jejich první dítě. Veroničin otec si jejího muže Phillipa časem zamiloval a ona se mohla rado­ vat z velice šťastného manželství a krásné rodiny, v níž vyrůstali tři synové a Breda. Teď však byla jiná doba – dívky vypadaly starší a  chovaly se dospěleji, než příslušelo jejich věku, ale rodiče se k nim stále cho­ vali jako k dětem. Za Veroničiných mladých let patnáctileté děvče pracovalo a hledalo muže svých snů, otce svých dětí. V patnácti za­ čínaly být zralé na roli manželek a matek. Tahle malá Boothová jí dělala vrásky na čele. Byla z dobré ro­ diny, která se na rozdíl od Murphyových dala označit za bohatou. Navíc byli katolíci, což Veronica považovala za výhodu. Také však věděla, že Christinina matka je příšerná semetrika, která se ráda po­ vyšuje nad ostatní. Christinin otec jí ale připadal docela milý. Mno­ hokrát nakupovala v jeho obchodě a vždycky se k ní choval velice hezky. Její syn teď mluvil o snubních prstenech a životních závazcích. Veronica se usmála. Připadalo jí směšné, jakým způsobem dnešní mladí lidé mluví o svém životě. Úplně jinak než za jejích časů. Teh­ dy se člověk k druhému připoutal před Bohem a přijímal všechno, co ho potkalo – dobro, zlo i  nijakost. Co jiného mohl dělat? Pro katolíky, hlavně ty dobré, rozvod nepřipadal v úvahu. 16


Veronica Murphyová se rozhlédla po svém domě. Byl nádherný. Původně ho měli pronajatý od města, ale pak ho od něj odkoupili, takže jim teď patřil. Rozšířili ho a Veronica díky tomu měla obrov­ skou kuchyň. Skříňky byly z melaminu a pracovní plochy se leskly jako zrcadlo. Nejpyšnější byla na podlahu z černých a bílých dlaž­ dic. Vypadala jako z mramoru. Veronica mohla být na svůj domov oprávněně hrdá. V porovnání s okolními domy to byl učiněný palác. Tehdy večer rodině uvařila dobrou večeři. Velký kus irské vepřo­ vé pečeně s pastináky v medu. Také udělala opečené brambory, jak je měli její chlapci rádi. Přidala ještě šťouchané brambory se zelím a hrášek politý máslem. Z trouby to vonělo, až se sliny sbíhaly. Zbý­ valo už jen dodělat masovou šťávu. Dobře věděla, že její banda ji má ráda hustou a tmavou. I její drahý nejmladší syn, který moc rozumu nepobral. Phillip junior si začal prozpěvovat s rádiem a Veronica se zase pro sebe usmála. Opravdu byl beznadějně zamilovaný.

17


2 Christine Boothová už měla plné zuby matčina hlasu, který jí připomínal nekonečný tok rozčilující nicoty. Matka neustále mluvila čistě proto, že ji to bavilo. Christine snila o tom, že jednou konečně odejde z domova a už nikdy nebude muset poslouchat matčino ne­ ustálé sekýrování. Eileen na ni pořád dotírala a donekonečna probí­ rala, co má Christine na sobě, jak sedí nebo co jí. Nebo spíš co nejí. Bez přestání kritizovala její studijní výsledky, její nevhodné chování a mluvila pohrdavě o její budoucnosti. Skoro jako by Eileen svou jedinou dceru nenáviděla a byla z ní zklamaná, i když jí bylo tepr­ ve patnáct. Christine Boothová den co den měla pocit, že není dost dobrá a že ji nějakým způsobem zklamala. Už jako malá holčička si uvědomovala matčino urputné rozhod­ nutí polepšit si a pozvednout život své dcery, třeba i proti její vůli. Christine se doma nikdy necítila dobře a pořád si musela dávat po­ zor, aby byla tím, kým ji chce matka mít. Co z  ní potřebuje mít – slušnou, inteligentní, pracovitou, a především spořádanou dívku. Slovo spořádaná v matčině podání vždycky znělo tak důležitě, až Christine někdy děsilo. Všechny její přítelkyně se malovaly, chodily s kamarádkami ven a bavily se, jenom ona ne – byla totiž pod ne­ ustálým dohledem. Jako by žila pod tíhou obrovského břemene, kte­ ré spočívalo v tom, že nikdy nesmí dopustit, aby se za ni její matka musela stydět. Ze způsobu, jakým Eileen mluvila a jak se chovala, však bylo zřejmé, že už se za dceru stydí. Christine měla pocit, že matku už dávno zklamala, a tak jí pořád připadalo, že jí to musí ně­ jak vynahradit, ačkoli nikdy úmyslně neprovedla nic, co by zavda­ lo příčinu k takovým pocitům. Její kamarádka Joanie měla pravdu, když říkala, že problém nemá Christine, ale její matka. To Eileen si představovala, že i v tom nejnevinnějším rozhovoru se skrývá spros­ tota, a byla skálopevně přesvědčená, že její dcera se už zkazila, jak 18


příkře poznamenávala. Mohl se Christine někdo divit, že jí lhala, aby před ní unikla? Chtěla jenom být normální teenager. Christine se podívala na svůj odraz v zrcadle na toaletním stolku. Věděla, že je hezká, a  dokonce sexy a  žádoucí. S  Phillipem Mur­ phym měla pocit naprosté výjimečnosti. Když byla s ním, připadala si jako žena. Jenom s ním jí připadalo, že za něco stojí. S výjimkou táty, ale ten se nepočítal. Byl to táta a musel ji milovat. Stejně jako ona se ale nechával ovládat její matkou a nemohl ve vlastním domě říct, co si myslí. Neměl k tomu odvahu. Kdyby něco řekl, v matči­ ných očích by se to rovnalo vzpouře – všechno vždycky muselo být jenom podle ní. Christine tohle za svůj mladý život slyšela nesčet­ někrát.

19


Rodina