Panoptikum

Joseph vstoupil dovnitř a ucítil na sobě ženin pohled. Tohle už dobře znal. Jeho kariéra nepatřila k nejlepším na světě a nebyl ani v pravém slova smyslu pohledný, ale zato byl ve skvělé formě – každý den cvičil – a údajně z něj navíc „vyzařovala“ jakási mužná energie. Joseph to nemohl posoudit. Ale dělalo mu dobře vědomí, že má zkrátka spoustu sebedůvěry. „Dáte si panáka?“ zeptala se žena. „V práci nemůžu.“ „Určitě?“ „Jo.“ Josephovi by po pravdě řečeno přišel frťan vhod. Jenže tenhle dům pro to nebyl vhodným místem. Kromě toho se už těšil na skleničku příjemného Pinot Noir, jakmile tady skončí. Lidi kolem něj často překvapovalo, že člověk jeho povolání má rád víno – a že se v něm taky vyzná. „Já jsem Barbara.“ „Těší mě, Barbaro.“ Žena ho provedla domem, ukazovala mu jednotlivé kabelové skříně a usrkávala přitom pití. Vypadalo to, že pije neředěný bourbon. „Koukám, že máte děti,“ řekl Joseph a kývl na fotografii dvou malých ratolestí na stole v pracovně. „Děti jsou skvělé, viďte?“ „Pokud máte rád otravný hmyz,“ zamumlala Barbara.

Joseph zacvakal přepínači v kabelové skříni a postavil se. „Ještě někde?“ „Poslední je v ložnici. Nahoře. Zavedu vás tam. Počkejte…“ Odešla si dolít sklenici a pak se k němu opět připojila. Odvedla ho po schodech nahoru, na konci schodiště se zastavila a znovu si ho pozorně prohlédla. „A kde máte děti dneska?“ zeptal se Joseph. „Hmyz zmiz,“ řekla Barbara a kysele se zasmála vlastnímu vtipu. „Staráme se o ně na střídačku s exmanžílkem.“ „Takže jste v tomhle velkém domě úplně sama?“ „Jo. Smůla, co?“ Joseph netušil, jestli je to smůla, nebo ne. Barbara rozhodně nevypadala lítostivě.

15