Page 1

2 PIAZZA DI SPAGNA, ŘÍM

R

estaurátor se tiše oblékl a nechal zhasnuto, aby nevzbudil ženu. Ležela na lůžku se zcuchanými kaštanovými vlasy a širokými ústy, čímž mu připomínala Modiglianiho Červený akt. Položil jí vedle polštáře nabitou berettu. Zatáhl za přikrývku, odhalil její těžká oblá ňadra a dílo bylo úplné. Někde v  dálce se rozezněl kostelní zvon. Z  peřin se zvedla ruka, ještě teplá a zmačkaná od spánku, a stáhla restaurátora zpátky. Jako pokaždé jej žena políbila se zavřenýma očima. Vlasy jí voněly vanilkou. Na rtech jí zůstávaly nepatrné stopy po víně, které předcházejícího večera vypili v jedné restauraci na Aventinu. Žena jej pustila, něco nesrozumitelně zamumlala a  znovu se nechala přemoci spánkem. Restaurátor ji přikryl, druhou berettu si zasunul vzadu za opasek sepraných džínsů a vytratil se z bytu. Chodníky na Via Gregoriana se mihotaly v pološeru jako čer­stvě zalakovaná malba. Restaurátor zůstal stát ve  dveřích do  ulice a předstíral, že něco hledá v mobilu. Trvalo mu jen pár sekund, než zaregistroval muže, který jej pozoroval ze zaparkované lancie. Přátelsky mu pokynul, což na  muže muselo zapůsobit jako nejhorší profesní urážka, a vydal se směrem ke kostelu Trinità dei Monti. 17


Na Španělských schodech házela stará gattara zbytky jídla tlupě vychrtlých koček, které se jí obtáčely kolem chodidel. S hlavou schovanou v šátku a zahalená v omšelém kabátě ostražitě sledovala, jak restaurátor rychlým krokem přechází náměstí. Byl menšího vzrůstu – měřil nanejvýš metr sedmdesát –, s svou střízlivou postavou připomínal závodního cyklisty. Měl protáhlý obličej,  úzkou bradu, široké lícní kosti a štíhlý nos, který budil dojem, jako by jej někdo vyřezal ze dřeva. Z očí mu vycházel až nepřirozeně zelený jas, vlasy až na pár šedin na spáncích měl černé jako uhel. Z obličeje se nedal vyčíst žádný jednoznačný původ a restaurátor toho díky neobyčejnému jazykovému nadání také často využíval. Během své dlouhé kariéry pracoval v Itálii i jinde pod mnoha nepravými jmény a s pasy vydanými v mnoha státech. Italské tajné služby, které byly s jeho pozoruhodnými činy z minulosti dobře obeznámeny, se jeho vstupu do země pokusily zabránit, na tichou přímluvu Svatého stolce však byly nuceny vzít jej na milost. Z důvodů, které se nikdy nedostaly na veřejnost, byl restaurátor před několika lety přítomen ve Vatikánu právě ve chvíli, kdy byl nečekaně zasažen islámskými teroristy. Tehdy zahynulo přes sedm set lidí včetně čtyř kardinálů a osmi kuriálních biskupů. Sám Svatý otec byl lehce zraněn. I  on by byl možná mezi mrtvými, kdyby ho restaurátor vlastním tělem nezaštítil před střelou vypálenou z ručního granátometu a neodvedl do bezpečí. Italové restaurátorův návrat podmínili dvěma klauzulemi – že se bude v zemi zdržovat pod svým skutečným jménem a že bude tolerovat občasný dohled. První podmínku přijal s jistou úlevou, protože životě stráveném na  tajných bojištích měl už dost falešných identit a  toužil po  alespoň trochu normálním životě. Druhá podmínka představovala jistou přítěž. Pokaždé jej totiž měli za úkol sledovat začínající praktikanti. Zpočátku se jej to profesně mírně dotýkalo, po nějaké době si však uvědomil, že jej využívají jako subjekt pro pokročilou každodenní výuku pouličního sledování. Svým studentům tedy vycházel vstříc a občas jim zmizel z očí, své lepší triky si však vždy nechával v rezervě pro případ, že by bylo třeba kvůli nečekaným okolnostem proklouznout italskou sítí ven. 18


A tak se po tichých italských uličkách vždy pohyboval s nejméně třemi novici z tajné služby v patách. Jeho obvyklá trasa jim kladla jen málo nástrah a  nepřinášela žádná překvapení. Vedla na západ přes starý střed města a pokaždé končila u Svatoanenské brány, služebního vchodu do  Vatikánu. Protože se úředně jednalo o mezinárodní hranici, nezbývalo pronásledovatelům nic jiného než svěřit restaurátora do  péče švýcarské gardy, která jej vpustila dovnitř po zběžné kontrole dokladů. Restaurátor na rozloučenou se svými studenty nadzvedl svou placatou čapku a pak se vydal přes Via Belvedere kolem sněhobílého kostela svaté Anny, vatikánské tiskárny a centrály Vatikánské banky. U pošty zabočil doprava a pokračoval přes několik nádvoří až k neoznačeným dveřím. Za nimi se nacházela úzká chodba, kde  v prosklené kukani seděl hlídač. „Kde je službu konající důstojník?“ zeptal se restaurátor svižnou italštinou. „Včera hrálo Lazio s Milánem,“ odpověděl hlídač a netečně pokrčil rameny. Projel restaurátorovu kartu přes magnetickou čtečku a vyzval jej, aby prošel detekčním rámem. Přístroj pronikavě zahvízdal, restaurátor se zastavil a beze slova otráveně pokynul hlídači, aby se pořádně podíval do počítače. Na obrazovce se hned vedle nepřívětivé restaurátorovy podobenky rozsvítilo upozornění vydané šéfem Vatikánského bezpečnostního úřadu. Hlídač si jej dvakrát přečetl, aby se ujistil, že jej pochopil správně, a pak zvedl hlavu, aby se jeho pohled setkal s nezvykle zelenýma očima restaurátora. Tělo se mu mimoděk zachvělo – způsobil to asi ten mrtvolný klid restaurátorova výrazu, ten náznak škodolibého úsměvu. Pokynul k několika dalším dveřím a upřeně sledoval, jak jimi restaurátor mlčky prochází. Tak přece, říkal si v  duchu hlídač, byla to pravda. Gabriel Allon, ten slovutný restaurátor starých mistrů, izraelský tajný agent ve výslužbě a zachránce Svatého otce, je zpátky ve Vatikánu. Jedinou klávesou zahnal záznam z monitoru. Pak se nenápadně pokřižoval a poprvé po mnoha letech odříkal vyznání z hříchů. Byl to trochu podivný nápad, protože se provinil přinejhorším zvědavostí. Ale jistě mu bude odpuštěno. Nestává se přece každý 19


den, aby se druhořadému vatikánskému policistovi poštěstilo pohlédnout do tváře legendy. Zářivky ztlumené na  noční provoz tiše vrněly, když Gabriel vstoupil do  hlavní konzervátorské dílny vatikánské obrazárny. Jako obvykle tu byl první. Zavřel za sebou dveře, počkal, až zapadnou automatické zámky a pak vykročil podél depozitáře pláten na konec místnosti k černému závěsu, jenž visel od stropu až po zem. Přidělaná cedulka upozorňovala, že dál je vstup přísně zakázán. Proklouzl skulinou mezi závěsy a okamžitě pečlivě prozkoumal stav materiálu na  svém stolku. Lahvičky s  pigmentem a emulzí byly přesně tam, kde je včera nechal. Stejně tak i sobolí štětce značky Winsor & Newton řady 7 včetně jednoho exempláře s nenápadnou, blankytně modrou skvrnou u špičky, který vždycky stavěl přesně ve  třicetistupňovém úhlu vůči všem ostatním. Tím si potvrdil, že úklidová četa se opět vyhnula pokušení vstoupit na jeho pracoviště. Pochyboval však, že jeho kolegové vyznávají stejnou rezervovanost. Ve  skutečnosti měl potvrzeno přímo od nejvyšší autority, že jeho enkláva za oponou je pro zaměstnance muzea dokonce populárnějším místem k oddychu než kávovar v kuchyňce. Svlékl si koženou vestu a rozsvítil dvojici stojacích halogenových lamp. V jejich bílém světle se objevilo Ukládání do hrobu, všeobecně považované za  Caravaggiovu nejkvalitnější malbu. Gab­ riel stál mlčky několik minut před třímetrovým plátnem s bradou v dlani, hlavou na stranu a s očima upřenýma na strhující výjev. Svalnatý a bosý Nikodém odvrací pohled a opatrně pokládá bledé Kristovo tělo bez známek života na  náhrobní kámen, kde bude připraveno k uložení do hrobu. Vedle Nikodéma stojí Jan Evangelista, který v zoufalství naposledy objímá svého milovaného učitele a bezděčně mu přitom otevírá ránu v boku. Současně je tiše se skloněnými hlavami pozorují Panna Marie a Marie Magdaléna, zatímco Marie Kleofášova lomí v nářku ruce nad hlavou. Bylo to dílo hlubokého smutku i něhy, jemuž ještě přidalo na důrazu Caravaggiovo revoluční použití světla. Dokonce i Gabriel, který se s  obrazem lopotil už několik týdnů, měl pokaždé pocit, jako by narušoval srdcervoucí okamžik soukromých muk. 20


Obraz za těch několik století ztmavl, zejména levá strana plátna, na níž byl kdysi zřetelně vidět vstup do hrobky. Někteří zástupci italských uměleckých institucí – včetně Giacoma Benedet­ tiho, vyhlášeného znalce Caravaggiova díla z  Instituto Centrale per il Restauro – trvali na  tom, že hrobka by se neměla znovu zdůrazňovat. Benedetti svůj názor prosazoval na stránkách listu La Repubblica, neboť restaurátor, jehož pro tento projekt vybrali, se s  ním z  nevysvětlitelných důvodů opomněl před započetím díla poradit. Navíc se Benedettimu zdálo podezřelé, že muzeum odmítlo zveřejnit restaurátorovu identitu. Několik dní pak noviny směrem k Vatikánu vysílaly již obehrané naježené výzvy, aby odhrnul závoj mlčení. Jak může být takový umělecký národní poklad, lamentovaly, svěřen člověku bez jména? Bouři nakonec utišil Antonio Calvesi, hlavní vatikánský konzervátor, který potvrdil, že dotyčný muž má v oboru nejvyšší reputaci a pro Svatý stolec již restauroval dvě špičková díla – Reniho Ukřižování svatého Petra a Poussinovo Umučení svatého Erasma. Opomněl však podotknout, že oba projekty, jež byly uskutečněny na odlehlém statku v Umbrii, byly poněkud opožděné, neboť restaurátor musel mezitím zrealizovat dvě tajné operace pro výzvědnou službu státu Izrael. Gabriel doufal, že i na Caravaggiovi bude moci pracovat o samotě, Calvesi však trval na tom, že obraz nesmí opustit Vatikán, a tak mu nezbylo než pracovat v dílně v obležení stálých zaměstnanců. Neustále byl na  něj někdo zvědavý, což se koneckonců dalo očekávat. Dlouhé roky tu všichni věřili, že je to nadaný, ač poněkud temperamentní restaurátor Mario Delvecchio, pak se ale ukázalo, že jde vlastně o někoho úplně jiného. Pokud se však cítili podvedeni, nedávali to na sobě nijak znát. Většinou se k němu chovali ohleduplně jako lidé, kteří se rutinně starají o poškozené předměty. V jeho blízkosti se chovali tiše, chápali jeho očividnou potřebu soukromí a také si dávali pozor, aby se mu dlouho nedívali do očí, jako by měli obavy, co v nich objeví. V těch vzácných chvilkách, kdy se jej odvážili oslovit, se omezovali na zdvořilosti a  umění. A  když se řeč náhodou stočila na  politiku Blízkého Východu, zdvořile se vyhýbali kritice jeho vlasti. Pouze Enrico Bac­ci, který si na restauraci Caravaggia původně brousil zuby, se vůči Gabrielově přítomnosti ohrazoval z čistě mravních důvodů. 21


Černý závěs označoval za „separační bariéru“ a na zeď své maličké kanceláře si přišpendlil plakát „Svobodu Palestině“. Gabriel si na  paletu nalil loužičku emulze Mowolith 20, přimíchal pár granulí suchého pigmentu a směs ještě zředil Arcosolvem, aby získal požadovanou konzistenci a intenzitu barvy. Pak si nasadil hledí se zvětšovacím sklem a veškerou pozornost soustředil na Kristovu ruku. Visela podobně jako na Michelangelově Pietě a její prsty alegoricky ukazovaly na roh náhrobního kamene. Už několik dní se Gabriel snažil opravit několik odřenin na kloubech prstů. Nebyl jediným malířem, který sváděl boj s touto kompozicí; sám Caravaggio namaloval pět jiných verzí, než obraz v roce 1604 dokončil. Na rozdíl od jeho předchozí zakázky – vyobrazení smrti Bohorodičky, které bylo ve své době natolik kontroverzní, že muselo být z kostela Santa Maria della Scala odstraněno – bylo Kladení do hrobu ihned oslavováno jako mistrovské dílo a jeho věhlas se rychle rozšířil po celé Evropě. V roce 1797 padlo plátno do oka Napoleonu Bonapartovi, jednomu z  největších plenitelů umění a památek historie, který jej nechal převést přes Alpy do Paříže. Tam obraz zůstal až do roku 1817, kdy se vrátil do opatrovnictví papežského stolce. Několik hodin byl Gabriel v dílně sám. Jak bylo pro Řím typické, až v deset hodin se ozvalo zaklapnutí automatických zámků, po němž následovaly těžkopádné kroky Enrica Bacciho. Jako druhá přišla Donatella Ricciová, expertka na raně renesanční umění, která obrazům ve své péči stále něco konejšivě šeptala. Následoval Tommaso Antonelli, jedna z  hvězd obnovy Sixtinské kaple, který se po dílně vždy pohyboval po špičkách svých bot s krepovou podrážkou jako noční zloděj. Nakonec o půl jedenácté zaslechl Gabriel charakteristický klapot ručně šitých mokasínů Antonia Calvesiho, který se rozléhal po linoleové podlaze. Za pár vteřin se Calvesi jako ostřílený matador prosmýkl škvírou v závěsu. S pocuchanou patkou a věčně povolenou kravatou působil, jako by právě doběhl na schůzku, které by se nejraději vyhnul. Usadil se na vysoké stoličce a zatímco si pozorně prohlížel Gabrielovo dílo, v zamyšlení okusoval obroučku svých brýlí. 22


„Není to zlé,“ prohlásil Calvesi s neskrývaným obdivem. „Tos dělal sám, nebo se tu stavil sám mistr a spravil si to osobně?“ „Žádal jsem ho o pomoc, ale zase je mimo.“ „Vážně? A kdepak?“ „Už je zase ve věznici v Tor di Nona. Nejspíš se opět potloukal po Campo Marzio s nožem v ruce.“ „Už zase?“ Calvesi se naklonil k plátnu. „Kdybych byl na tvém místě, nejspíš bych nahradil ty linky na ukazováčku krakeláží.“ Gabriel nadzvedl hledí se zvětšovacím sklem a natáhl ke Calvesimu ruku s paletou. Ital zareagoval smířlivým úsměvem. Sám byl vynikajícím restaurátorem – však také v mládí bývali oba velkými rivaly – uplynulo už ale mnoho let, kdy se naposledy dotkl štětcem plátna. Dnes trávil Calvesi většinu času sháněním peněz. Vatikán se sice mohl chlubit ohromnými pozemskými statky, v péči o své výjimečné umělecké sbírky a památky se však musel spoléhat na laskavost cizích lidí. Hubená odměna, kterou Gabriel za svou práci dostával, byla jen zlomkem toho, co by si vydělal restaurací díla ze soukromé sbírky. Avšak příležitost dostat se k takovému obrazu, jako bylo Ukládání do  hrobu, se nabízela jednou za život a on by si vyčítal, kdyby si ji nechal utéct. „Myslíš, že se ti to podaří v brzké době dokončit?“ Zeptal se Calvesi. „Rád bych to pověsil zpátky do obrazárny už na Velikonoce.“ „Kdy to je?“ „Budu dělat, že jsem přeslechl.“ Calvesi se nepřítomně prohraboval obsahem Gabrielova stolku. „Máš něco na srdci, Antonio?“ „Zítra se v našem muzeu zastaví jeden z našich nejvýznamnějších sponzorů. Američan. Neskutečný pracháč. Díky jeho štědrým kapsám to tu všechno funguje.“ „A co já s tím?“ „Ptal se, jestli by se na  toho Caravaggia mohl přijít podívat. Potěšilo by ho, kdyby mu někdo udělal krátkou přednášku o restaurování.“ „Ty jsi snad zase čichal k acetonu, Antonio.“ „To by se ani nemohl kouknout?“ „Ne.“ 23


„A proč?“ Gabriel se na okamžik mlčky zadíval na obraz. „Protože by to k němu nebylo fér.“ „Proč by to krucinál nebylo ke sponzorovi fér?“ „Nejde o  sponzora, ale o  Caravaggia. Restaurování je přece naše malé tajemství. Nás přece při práci nikdy nikdo nevidí. Tahle živnost se vždycky provozovala s vyloučením veřejnosti.“ „A když si vyžádám povolení přímo u Caravaggia?“ „Pak si dávej pozor, aby u sebe zrovna neměl nic nabroušeného.“ Gabriel sklopil hledí a vrátil se k práci. „Víš, Gabrieli, ty jsi stejný jako on. Paličák, domýšlivec a až příliš velký talent.“ „Můžu pro tebe udělat ještě něco, Antonio?“ zeptal se Gabriel a netrpělivě zaťukal štětcem o paletu. „Pro mě ne, ale chtějí tě v kapličce.“ „V kapličce?“ „V té jediné, co stojí opravdu za to.“ Gabriel otřel štětec a pečlivě jej položil na pojízdný stolek. Calvesi se usmál. „Ještě jednu věc máte s Caravaggiem společnou.“ „A to?“ „Oba jste paranoici.“ „Caravaggio byl podezřívavý z  dobrého důvodu. To já jsem taky.“

24

Padlý anděl  

Edice Napětí

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you