Page 1

1 Nalézala se někde tam ve tmě a zvolna se k němu blížila. Třebaže ji neviděl – nikdy ji nespatřil, nikdy až do poslední chvíle –, věděl, že přichází. Skoro jako by ji cítil, ale ani to nebylo přesné, protože původcem podivného pižmového zápachu, který mu plnil chřípí, byl jeho strach, nikoli ona. Chtěl se před ní ukrýt, ale věděl, že to nejde. Pokoušel se o to už dřív, ale vždy marně. A teď, když vnímal, jak se k němu přibližuje, snažil se upamatovat, proč se před ní nikdy nedokázal schovat. Nedokázal na nic přijít. Žádná vzpomínka, žádný výjev. Jen nesporné vědomí, že se snažil ukrýt, ale nezdařilo se mu to. Ale snad tentokrát přece… Pokoušel se myslet, vzpomenout si, kde je. Ale opět se mu nic nevybavilo, na mysli mu nevytanulo žádné místo. Ovíjela ho pouze tma a probouzela v něm touhu zcvrknout se a zmizet. Náhle proťal tmu paprsek světla a  on si zastínil ruku dlaní ve snaze ochránit se před bodavou září. Pak skrz oslepující světlo spatřil rozezlenou tvář, z výšky na něj shlížel ženský obličej zrůzněný vztekem. Dveře se otevřely ještě víc a světlo, jež ho obklopilo, spláchlo stíny, ve kterých nenašel úkryt. Žena stanula před ním, a ačkoli nepromluvila, ruce mu sklouzly z obličeje a on zvedl zrak přímo k ní. 7


„Proč jsi tady?“ dolehla k němu její otázka. „Víš dobře, že tě tu nechci!“ Usilovně přemýšlel, snažil se upamatovat, kde se nachází, a doufal, že si žena nevyloží jeho těkající pohled jako snahu najít způsob jak uprchnout. Místnost, v níž se nalézal, vypadala zvláštně, nehotově, pod roztrhanými, drolícími se zbytky dehtového papíru prosvítalo neopracované dřevo roubení. Už tady někdy předtím byl, to věděl jistě. Pořád ale netušil, co je to za místnost a kde se nachází. Věděl však, že ta žena se na něj opět zlobí, a z hloubi mysli se mu vybavilo, co bude následovat. Zabije ho. Chtěl volat o pomoc, ale když otevřel ústa, výkřik z nich nevyšel. Hrdlo se mu stáhlo, uťalo mu dech a jemu bylo jasné, že nepodaří-li se mu překonat paniku, která v něm narůstá, zadusí jej vlastní strach. Žena k němu vykročila a on se skrčil a přitiskl ke stěně. Záda měl lepkavá studeným potem, po chvíli pocítil, jak mu ledové krůpěje stékají po pažích. Zachvěl se a  ze rtů mu uniklo tiché zakňučení. Sestra. Možná ho přijde zachránit jeho sestra. Ale ta byla pryč. Něco se jí přihodilo a on tu zůstal sám. Sám s matkou. Bojácně pohlédl vzhůru. Připadalo mu, že se nad ním tyčí jako vysoká věž. Sukni si držela povytaženou, jako by se obávala, že se o něj otře a znečistí si ji. Ruce měla schované v jejích záhybech, ale on věděl, co drží. Sekeru. Sekeru, kterou ho zabije. Potom ji spatřil, oblé ostří lesknoucí se ve světle, jež na ně dopadalo ze dveří, a dlouhý dřevěný topor, který matka svírala v rukou. Už k němu nemluvila, jen na něho hleděla. Mluvit však nemusela, protože věděl, co chce, co vždycky chtěla. „Měj mě ráda,“ zašeptal tak rozechvělým hlasem, že slyšel slova odumírat hned ve chvíli, kdy je vyslovil. „Měj mě ráda, prosím…“ 8


Matka ho neslyšela. Nikdy ho neslyšela, ať ji prosil, kdy chtěl, ať se jí sebevíc snažil říct, jak ho mrzí, co provedl. Věděl, že by se omluvil za cokoli. Kdyby mu naslouchala, řekl by, cokoli by si přála slyšet. Zkusil to znovu, ale věděl, že ho neposlouchá, že nechce slyšet. Chtěla se ho jenom zbavit. Sekera se teď dala do pohybu, zvedala se nad ním, mírně se komíhala, jako kdyby čepel tušila, že rozčísne lebku a vlastní vahou rozdrtí kosti. Spatřil, jak ocelové ostří začíná opisovat pomalý oblouk dolů, a zdálo se mu, že se čas zastavil. Musí něco udělat, uhnout, odrazit úder. Pokusil se pozvednout paže, ale i okolní vzduch jako by zhoustl, začal být neprostupný, a čepel se pohybovala rychleji než on. Ostří mu dopadlo na lebku a znenadání nic nedávalo smysl. Všechno se převrátilo vzhůru nohama. To jeho matka se krčila na podlaze a vystrašeně k němu zvedala zrak, když se po ní rozmáchl sekerou. To on pocítil neznatelný odpor, když ostří dopadlo na lebku a  potom jí rozpoltilo hlavu jako meloun. Před očima měl rudý závoj a ucítil, jak mu obličej postříkaly částečky jejího mozku. Otevřel ústa a konečně vykřikl… Seděl na lůžku, povlečení zmuchlané, tělo ulepené týmž studeným potem, jaký cítil ve snu. Ve tmě před ním se stále ještě vznášel obraz matčiny roztříštěné hlavy, ale když se  místností rozlilo světlo, vytratil se. „Kevine?“ zaslechl hlas své ženy a potom ucítil její ruku na své paži. „Kevine, co se děje? Není ti něco?“ Kevin Devereaux setřásl poslední pozůstatky snu a  vstal z postele. Třebaže panovala horká červencová noc, klepal se. Zabalil se do županu a teprve pak Anně odpověděl. „Měl jsem sen. Zdálo se mi, že mě chce matka zabít, ale nakonec jsem zabil já ji.“ Obrátil se k ní. „Já ji zabil,“ opakoval podivně dutým hlasem. „Zabil jsem svoji matku.“ „Ale to se ti jenom zdálo,“ odvětila Anne. Natáhla se, natřepala mu pomuchlaný polštář a  pak natáhla prostěradlo. „Pojď si zase lehnout a zapomeň na to. Všem se zdají zvláštní sny, ale 9


nemají žádný význam. Navíc,“ dodala, „s ohledem na tvůj vztah s matkou mě udivuje, že se ti něco takového nezdá každou noc.“ Kevin se nuceně pokusil o úsměv, i když náladu na něj neměl. „Taky že se mi to jednu dobu zdávalo pořád,“ odpověděl. „Jako dítě mě tyhle sny pořád probouzely. Ve škole na internátě mi nakonec museli přidělit samostatný pokoj, protože spolubydlící si stěžovali, že křičím tak hlasitě, že nemůžou spát. Ale někdy v šestnácti nebo sedmnácti ty sny ustaly. Myslel jsem, že už mám od nich pokoj.“ Anne poklepala vedle sebe na postel. „Tak pojď. Ať ten sen vyvolalo cokoli, už je to pryč a ty se musíš trochu vyspat.“ Kevin však zavrtěl hlavou a zavázal si šňůru županu kolem pasu. „Tentokrát to bylo jiné,“ řekl. „Jako malému se mi vždycky zdávalo, že mě matka chce zabít, a já se pokaždé probudil těsně předtím, než k tomu došlo. Ale teď se to změnilo. Tentokrát jsem ji nakonec zabil a neprobudil jsem se, dokud nezemřela.“ Annin pohled se setkal s jeho a úsměv, který jí nejistě pohrával v koutcích úst, se vytratil. „Ty to bereš vážně, viď?“ zeptala se. „Opravdu si myslíš, že to má nějaký význam.“ Kevin bezradně rozhodil rukama. „To kdybych věděl. Mám prostě pocit, že se jí mohlo něco stát.“ Pohlédl na hodinky, zda by neměl zatelefonovat sestře, ale pak tu myšlenku zavrhl. V půl čtvrté ráno by ji leda pořádně vyděsil. Věděl však, že si nemůže jít zase lehnout. Ještě ne. Musí se nejprve nad snem zamyslet, přijít na jeho význam i na to, proč se po tolika letech vrátil. Sklonil se a letmo se dotkl svými rty Anniných. „Spi dál, zlato. Já zajdu dolů vyplenit ledničku.“ Anne si ho chvíli prohlížela ustaranýma očima. „Nehodláš tam dole vysedávat a dumat o tom snu, že ne?“ Kevin se mimoděk zasmál a opět ji políbil. „No možná si trochu podumám. Je mi už čtyřicet a mám na trochu toho dumání nárok, ne? Ty běž hezky spát a o mě si nedělej starost. Je mi fajn.“ Zhasl lampu na Annině nočním stolku, vyklouzl ze dveří a  potichu našlapoval po chodbě kolem dětských pokojů a  pak dolů ze schodů. Ale místo do kuchyně zamířil do obýváku, kde 10


se posadil do svého oblíbeného křesla, velkého koženého ušáku, zrovna takového, jaký stával v době jeho dospívání v knihovně. Zrovna takového, do něhož mu matka nikdy nedovolila usednout. Teď mu ale už bylo čtyřicet a matce téměř osmdesát a on měl na křeslo a na všechno ostatní už dávno zapomenout. Až do dnešní noci měl dojem, že se mu to povedlo. Teď mu došlo, že nezapomněl na nic a že onen sen něco znamenal. Znamenal, že matku dál nenávidí jako dříve. Dál si přeje, aby byla mrtvá. Lucinda Willoughbyová se s trhnutím probudila a pohlédla na velké pánské hodinky na svém zápěstí. Ukazovaly půl čtvrté, což znamenalo, že víc než na dvě hodiny usnula. Nezáleželo na tom, protože stařena v posteli na druhém konci pokoje zpravidla prospala celou noc a Lucinda neviděla důvod, proč by si nemohla pár minut zdřímnout. Určitě na to má i právo vzhledem k tomu, jak se k ní Helena Devereauxová chová. Koneckonců je tu jako ošetřovatelka, nikoli služka. Lucinda si takto zdůvodnila zdřímnutí a právě znovu otevírala knihu, která jí upadla zavřená do klína, když se znovu ozval onen zvuk, který ji probudil. „Vy mě neslyšíte, slečinko?“ slyšela Helenin hádavý hlas. „Neplatím vás za to, abyste celou noc prospala, to je vám jistě jasné.“ Lucinda zaklapla knihu a  zvedla se. „Nespala jsem, paní,“ začala, ale umlkla, když postřehla, že oči paní Devereauxové planou hněvem. „Přestaňte mi věšet bulíky na nos,“ rozkřikla se na ni stařena. „Mrtvá ještě nejsem a nejsem ani slepá!“ Helena Devereauxová teď seděla zpříma na posteli a Lucinda viděla, jak se natahuje po sklenici s vodou na stolku vedle. Přinutila se k rychlejšímu pohybu, než jaký jí umožňovala postava, a chopila se sklenice dřív, než ji stařena mohla sevřít v prstech. „Co si to dovolujete?“ zasyčela Helena. „Okamžitě mi to dejte, slyšíte?“ 11


Lucinda se zhluboka nadechla, v duchu počítala do deseti a pak zdráhavě podala sklenici s vodou pacientce. Helena v tu ránu vychrstla její obsah ošetřovatelce do obličeje a pak jí mrštila na opačný konec pokoje, kde se sklenice roztříštila o  stěnu. „A  teď mi řekněte, kde je?“ obořila se Helena na Lucindu. „Kde je Kevin?“ Lucinda zalapala po dechu a šokovaná pohlédla na stařenu. Věděla, kdo je Kevin – v Devereaux v Jižní Karolině by se nenašel nikdo, kdo by to nevěděl. Ale tady se neukázal už roky, a jak by tedy Lucinda Willoughbyová mohla vědět, kde je. „Chci ho tady,“ poroučela Helena chraplavým roztřeseným hlasem. „Umírám a chci vidět svého syna, než bude pozdě. Chci ho vidět!“ Lucinda náhle nabyla dojmu, že situaci pochopila. Natáhla se po stařenině seschlé ruce, aby ji uchopila do své. „Teď se pěkně uklidněte, paní Heleno,“ pronesla svým nejvybranějším profesionálním tónem. „V  mojí péči nezemřete. Ještě jsem neztratila jediného pacienta a  vy první nebudete.“ Za řeči změřila staré ženě tep. Měla jej mírně nepravidelný, ale Lucinda věděla, že za to může stařenin hněv, nikoli hrozba srdečního záchvatu. „Neuklidním se,“ odsekla Helena a ruku jí vytrhla. „Umírám a vy to víte! Chci ještě předtím vidět Kevina!“ Její hlas přerostl v  ostré vřískání a  očima hledala na stole něco dalšího, čím by mohla hodit. „Sežeň mi ho, slyšíš? Je to tvoje povinnost, ty líné budižkničemu…“ „Mami! Co se děje, mami?“ Helena odvrátila zrak od ošetřovatelky a  upřela jej na svou dceru, která stála ve dveřích pokoje a  přidržovala si župan na prsou. „Kevina!“ opakovala. „Chci Kevina! Chci ho vidět a chci s ním mluvit!“ Marguerite Devereauxová se zamračila a vrhla pohled na Lucindu, která mohla jen bezmocně pokrčit rameny. Heleně Devereauxové výměna pohledů neušla a  z  očí jí opět vyšlehly blesky. „To žádná z vás nerozumí anglicky?“ rozkřikla se. „Umírám a chci vidět svého syna!“ Zvrátila se do polštářů, protože jí výbuch hněvu odčerpal energii. Její křehký hrudník se divoce zvedal a zase klesal a ona náhle dýchala namáhavě, jako by se o ni 12


skutečně pokoušela smrt. Lucinda Willoughbyová se okamžitě chopila jejího zápěstí a silnými prsty znovu hmatala po stařenině pulsu. Vzápětí jej našla, a když zjistila, že pacientce buší srdce jako zběsilé, okamžitě se měla k činu. „Sklenku vody, slečno Marguerite,“ přikázala. „Rychle.“ Předešlý hněv už byl zapomenut. Jemně nadzdvihla starou ženu do sedu a navršila za ni polštáře. Když se Marguerite vrátila z koupelny, měla už Lucinda připravený Helenin lék. Obratně vsunula pilulky mezi pacientčiny tenké rty a  pak u  nich přidržela sklenici, dokud stařena nenasála tolik vody, aby léky spláchla. O chvíli později se dech Heleny Devereauxové zklidnil a tep se srovnal. Teprve když se ujistila, že bezprostřední nebezpečí pominulo, dala Lucinda očima znamení Margueritě, aby s ní vyšla na chodbu. „Co se stalo?“ zeptala se Marguerite stísněně, když Lucinda zavřela dveře. „Nevím. Usnula jsem, a když jsem se probudila, rozkřičela se na mě.“ „Ale proč?“ naléhala Marguerite. Potom si vzpomněla na matčina slova a vzala ošetřovatelku za paži. „Je to pravda?“ ptala se rozechvělým hlasem. „Opravdu umírá?“ Lucinda Willoughbyová zaváhala jen na okamžik a pak přikývla. „Zrovna teď mohla zemřít,“ řekla. Odmlčela se, ale pak se rozhodla, že nemá důvod nedoříct, co načala. „Může za to ta její výbušnost, slečno Marguerite. Kdyby se dokázala přestat rozčilovat, mohla by tu s námi být ještě léta. Ale s takovou ne. Bude se dál na každého utrhovat a každou takovou situací si přitěžuje. Jelikož všichni víme, že se nezmění, smiřme se raději s tím, že zemře.“ Marguerite stála chvíli bez pohnutí a  vyrovnávala se s  tím, co ošetřovatelka právě řekla. Samozřejmě věděla, že má pravdu, věděla to už roky. Matka nemůže žít věčně. Ale na té staré ženě vždycky bylo něco, čím budila dojem nesmrtelnosti. Marguerite si nedokázala představit dům, kde prožila celý svůj život, bez matčiny přítomnosti. A přece před pár minutami spatřila v jejím výrazu známky smrtelnosti, viděla, jak ji po zapadlých tvářích hladí smrt. 13

Nemilovaní  

Edice Napětí

Advertisement