Issuu on Google+

1 15. února Praha Podplukovník doktor Jonathan „Jon“ Smith se zastavil pod stinnou klenbou starobylé gotické věže na konci Karlova mostu. Téměř pět set metrů dlouhá stavba překlenující Vltavu ze Starého Města na Malou Stranu tu stála už více než šest set let. Smith si kamenný most hodnou chvíli důkladně prohlížel. Mračil se. Pro tuto schůzku by raději zvolil nějaké rušnější místo, které skýtalo lepší přirozenou ochranu. Na rozdíl od širších a novějších mostů sloužících automobilové dopravě a tramvajím byl Karlův most vyhrazen pro pěší. V podmračeném podvečeru však téměř zel prázdnotou. Po většinu roku byl tento historický monument zlatým hřebem, který díky své kráse a  architektonické hodnotě přitahoval houfy turistů i pouličních prodejců. Nyní se však Praha halila do zimního hávu a  v  klikatém říčním údolí se hromadily studené vlhké páry prosycené smogem. Obrysy vznešených renesančních a barokních paláců, kostelů a domů rozostřoval šedavý opar. Smith se lehce zachvěl v  mrazivém vzduchu, zapnul si zip kožené bundy a  vstoupil na most. Byl to vysoký elegantní čtyřicátník s  rovnými tmavými vlasy, pronikavě modrýma očima a vysedlými lícními kostmi. Ozvěna jeho kroků se zprvu slabě odrážela od kamenného zábradlí vysokého do pasu, ale brzy veškeré zvuky pohltil opar stoupající z řeky, který se pomalu válel přes most a postupně zakrýval výhled na oba jeho konce. Z čím dál hustší mlhoviny vystupovali jiní lidé, většinou státní zaměstnanci a prodavači, kteří kolem něj lhostejně spěchali domů a zase rychle mizeli v kouřmu. Smith kráčel dál. Po obou stranách se z mlhy nořily tiché, nehybné sochy svatých stojící naproti sobě na mohutných pískovcových pilířích podpírajících dlouhou promenádu. Jako by ho 11


provázely na určené místo setkání. Američan došel doprostřed, zastavil se a vzhlédl k pokojné tváři svatého Jana Nepomuckého, katolického duchovního umučeného v  roce 1393, jehož zbědované tělo bylo vrženo do řeky právě z tohoto mostu. Část jinak zčernalého bronzového reliéfu zobrazujícího jeho mučednickou smrt jasně zářila: naleštil ji bezpočet chodců, kteří si na ni sahali pro štěstí. Smith se z náhlé pohnutky předklonil a také přejel prsty po světcově ruce. „Nevěděl jsem, že jste pověrčivý, Jonathane,“ ozval se za ním tichý unavený hlas. Smith se s rozpačitým úsměvem otočil. „Kdo nic nedělá, nic nezkazí, Valentine.“ Doktor Valentin Petrenko k němu přistoupil s černou aktovkou, kterou pevně svíral v rukavici. Byl podstatně menší a podsaditější než Smith a  za silnými brýlemi mu nervózně mžikaly posmutnělé hnědé oči. „Děkuji, že jste se se mnou sešel mimo prostory konference. Uvědomuji si, že je to poněkud nezvyklé.“ „Nelamte si s tím hlavu,“ uklidnil ho Smith a ironicky se pousmál. „Věřte mi, že je to lepší než dalších pár hodin poslouchat výsledky Kozlíkovy poslední práce o epidemiích tyfu a hepatitidy A někde v Tramtárii.“ V Petrenkových ostražitých očích na okamžik problesklo pobavení. „Doktor Kozlík nepatří k nejlepším řečníkům,“ přitakal. „Ale jeho teorie v zásadě platí.“ Smith přikývl a  trpělivě čekal, až mu ruský lékař vysvětlí, proč o toto tajné setkání tak stál. On i Petrenko se v Praze účastnili velké mezinárodní konference o rozvoji infekčních nemocí ve východní Evropě a v Rusku. Smrtelné choroby, jejichž nebezpečí bylo ve vyspělém světě už dávno zažehnáno, se na území bývalého sovětského impéria vinou zanedbaného zdravotního systému a zhroucení starých komunistických pořádků šířily jako nezvladatelný požár. Oba muži se na řešení tohoto rostoucího zdravotního rizika významně podíleli. Jon Smith byl kromě jiného zkušený molekulární biolog, jenž působil ve Vojenském výzkumném institutu pro infekční choroby ve Fort Detricku v americkém státě Maryland. 12


A Petrenko zase patřil k předním odborníkům na vzácné nemoci v  moskevské Ústřední nemocnici. Pracovně se znali už několik let a navzájem se respektovali. Když si tedy Petrenko vzal Smithe stranou a požádal o soukromý rozhovor mimo dějiště konference, Američan bez váhání svolil. „Potřebuji vaši pomoc, Jone,“ přiznal Rus konečně. Ztěžka polkl. „Mám důležité informace, které se musí dostat ke zdravotnickým orgánům na Západě.“ Smith se na něj pozorně zadíval. „Čeho se týkají, Valentine?“ „Jedné choroby, která se objevila v Moskvě. Jde o něco úplně nového,“ hlesl Petrenko. „A já se toho bojím.“ Smithovi přeběhl mráz po zádech. „Povídejte.“ „Před dvěma měsíci jsem viděl první případ,“ sdělil mu Petrenko. „U malého dítěte, sedmiletého kluka. Přišel ve strašných bolestech s  úpornou horečkou. Jeho lékař si nejdřív myslel, že je to obyčejná chřipka. Ale chlapcův stav se dramaticky zhoršil. Začaly mu vypadávat vlasy. Skoro po celém těle mu naskákaly hrozné krvácející boláky a bolestivé vyrážky. Začal trpěl chudokrevností. A pak mu postupně selhaly veškeré orgány – játra, ledviny, a nakonec i srdce.“ „Ježíšikriste!“ vydechl Smith při představě krutého utrpení, jímž si ten chudák musel projít. Zachmuřil se. „Příznaky odpovídají vážnému případu nemoci z ozáření, Valentine.“ Petrenko přikývl. „Ano, to jsme si původně mysleli.“ Pokrčil rameny. „Ale nenašli jsme jediný důkaz, že by chlapec přišel do styku s radioaktivním materiálem. Doma to nebylo, ve škole taky ne. Ani nikde jinde.“ „Šlo o něco infekčního?“ zeptal se Smith. „Ne.“ Rus důrazně zavrtěl hlavou. „Nikdo jiný kolem něj neonemocněl. Rodiče, kamarádi ani lidé, kteří o něj pečovali.“ Ušklíbl se. „Testy neodhalily známky nebezpečné virové nebo bakteriální infekce, i toxikologie vyšla negativně. Nenašli jsme žádné stopy jedů ani chemikálií, které by mohly napáchat takovou spoušť.“ Smith tiše hvízdl. „To zní dost děsivě.“ „Byla to hrůza,“ souhlasil Petrenko. Sundal si brýle, nervózně si je vyleštil a pak znovu nasadil, aniž by přitom odložil aktovku. „Ale pak do nemocnice začali přicházet další lidé trpící stejnými 13


příznaky. Nejdřív jeden děda, bývalý funkcionář komunistické strany. Pak starší žena. A nakonec mladý muž – urostlý pomocný dělník, který byl vždycky zdravý jako řípa. Všichni během několika dní zemřeli v bolestech.“ „Jen ti čtyři?“ Ruský vědec se smutně pousmál. „O těch čtyřech vím,“ pronesl tiše. „Ale klidně mohli být i  další. Úředníci z  ministerstva zdravotnictví jasně řekli, že pokud nechceme vyvolat zbytečnou paniku a  dát potravu bulvárním médiím, nemáme se zbytečně vyptávat. Samozřejmě jsme proti tomu bojovali, a to i na nejvyšších místech, ale všechny naše žádosti o  podrobnější informace byly nakonec zamítnuty. Dokonce jsme dostali zákaz bavit se o těch případech s kýmkoli mimo úzký kroužek vědců.“ Smutek v jeho očích se prohloubil. „Jeden člověk z Kremlu mi dokonce řekl, že čtyři nevysvětlená úmrtí jsou drobností v rámci statistické chyby. Poradil mi, abychom se raději zaměřili na AIDS a  další nemoci, které v Matičce Rusi zabíjejí tolik lidí. Informace o těch záhadných úmrtích byla mezitím prohlášena za státní tajemství a skončila pod úředním zámkem.“ „Pitomci,“ zavrčel Smith. Cítil, jak se mu zatíná čelist. Mlčení a utajování jsou zhoubou vědy. Snaha z politických důvodů ututlat případy nové choroby může jen přispět k rozvoji katastrofální epidemie. „Tak tak,“ hlesl Petrenko. Pokrčil rameny. „Ale já se na žádném zakrývání skutečnosti nehodlám podílet. Proto jsem vám přinesl tohle.“ Rus jemně poklepal na bok své černé aktovky. „Jsou v ní veškeré lékařské informace o čtyřech známých obětech včetně vzorků krve a  vybraných tkání. Můžu jen doufat, že se vám a  vašim kolegům na Západě podaří o  mechanismech této nové choroby zjistit víc. Dřív než bude pozdě.“ „Co vám hrozí, jestli ruské úřady zjistí, že jste ty údaje propašoval ven?“ zeptal se Smith. „To nevím,“ přiznal Petrenko. „Proto jsem vám je chtěl předat tajně.“ Vzdychl. „Situace v naší zemi se rychle zhoršuje, Jone. Mám velkou obavu, že naši vůdci usoudili, že je bezpečnější a snadnější vládnout s pomocí síly a strachu než s pomocí argumentace a rozumu.“ 14


Smith chápavě pokýval hlavou. Zprávy z  Ruska sledoval s rostoucím znepokojením. Prezident Viktor Dudarev býval příslušníkem tajné komunistické policie KGB a  jako agent působil v tehdejším Východním Německu. Po zhroucení Sovětského svazu se Dudarev přidal na stranu reformních sil a jeho hvězda rychle stoupala. Nejdřív dostal na starost řízení FSB, nové Federální bezpečnostní služby, pak se stal premiérem, a  nakonec vyhrál prezidentské volby. Po celou tu dobu mnozí lidé zoufale chtěli věřit tomu, že je upřímným zastáncem demokratických zásad. Dudarev však všechny oklamal. Ve chvíli, kdy se bývalý agent KGB ujal nejvyššího úřadu v zemi, odhodil svou masku a začal se projevovat jako člověk, kterého více než budování demokracie zajímá uspokojování vlastních ambicí. On a jeho přisluhovači shromažďovali ve svých rukou stále větší moc. Nová nezávislá média dostávala náhubek a ocitala se znovu pod kontrolou vlády. Firmy, jejichž vlastníci se protivili Kremlu, byly oficiálními výnosy rušeny nebo přicházely o  majetek konfiskací kvůli údajným daňovým únikům. Političtí rivalové byli umlčováni, a když to nešlo po dobrém, státem řízený tisk je před celou veřejností očernil. Satirici dali Dudarevovi přezdívku „Car Viktor“. To označení už však dávno přestalo být vtipem a stále více vystihovalo drsnou realitu. „Pokusím se vás z toho vynechat,“ slíbil Smith. „Ale jakmile se ta zpráva dostane na veřejnost, státní orgány zjistí, kdo ji vynesl. A  ona se nakonec na veřejnost dostane.“ Upřel pohled na ruského lékaře. „Možná byste měl odejít do ciziny. Bylo by to pro vás bezpečnější.“ Petrenko povytáhl obočí. „Myslíte požádat o politický azyl?“ Smith přikývl. Vědec zavrtěl hlavou. „To bych neudělal.“ Pokrčil rameny. „Rusem jsem a Rusem zůstanu. Neopustím vlast jen kvůli strachu.“ Smutně se usmál. „A navíc, jak to říkají filozofové? K vítězství zla stačí, když dobří lidé nic neudělají? Víte, já tomu věřím. Takže zůstanu v Moskvě a pokusím se bojovat proti zlu zevnitř.“ „Prosím vás, pomozte mi,“ ozvalo se náhle z  mlhy. Bylo to česky. Smith i Petrenko se překvapeně otočili. 15


Kousek od nich stál mladý muž se  strnulou tváří a  natahoval levou ruku, jako by žebral o peníze. Z hřívy mastných tmavých vlasů mu vykukovala drobná stříbrná náušnice ve tvaru lebky. Pravou ruku ukrýval v dlouhém černém kabátě. Nedaleko za ním postávali další dva muži, podobně oblečení a špinaví. I oni měli v uších lebky. Smith menšího ruského vědce instinktivně zakryl tělem. „Promiňte, ale já vám nerozumím. Mluvíte anglicky?“ Dlouhovlasý muž pomalu svěsil levou ruku. „Vy jste Američan, že?“ Řekl to tónem, který se Smithovi nelíbil. „Ano.“ „Výborně,“ odtušil muž rázně. „Američané jsou bohatí. A já jsem chudý.“ Jeho tmavé oči šlehly po Petrenkovi a pak se vrátily ke Smithovi. Usmál se a přitom vycenil zuby jako dravec shlížející na svou kořist. „Takže mi dáte přítelovu aktovku. Jako dárek.“ „Jone,“ zamumlal naléhavě Rus za jeho zády. „To nejsou Češi.“ Vlasáč ho zaslechl a lhostejně pokrčil rameny. „Doktor Petrenko má pravdu. Skvělý postřeh, gratuluji.“ Plavným pohybem vytasil z kabátu vystřelovací nůž a vysunul čepel ostrou jako břitva. „Ale stejně chci tu aktovku. Hned.“ Zatraceně, zaklel Smith v duchu a sledoval, jak je trojice začíná obkličovat. Mírně ustoupil – a zarazil se o zábradlí, pod nímž tekla Vltava. Ocitli se v úzkých. Neozbrojení proti přesile na mostě zahaleném mlhou, to skutečně nebyla dobrá situace. Naděje, že stačí odevzdat aktovku a nic se jim nestane, klesly na minimum, když gangster tak nenuceně a sebejistě vyřkl Petrenkovo jméno. Tady nešlo o  běžné přepadení. Pokud se Smith nemýlil, ti hoši byli profesionálové a  jako takoví věděli, že po sobě nemají zanechávat svědky. Přinutil se k slabému pousmání. „No když je to takhle… Jak si přejete, ale není snad třeba, aby tady někdo přišel k úrazu.“ „To jistě ne, kamaráde,“ ujistil ho chlap s  nožem a  stále se krutě usmíval. „A teď řekněte panu doktorovi, ať mi hezky podá tu tašku.“ Smith se zhluboka nadechl a cítil, jak se mu zrychluje tep. Do žil se mu vyplavila dávka adrenalinu, která uspíšila jeho reflexy, takže se mu najednou zdálo, jako by se svět kolem něj zastavil. 16


Moskevský vektor