Page 1

1 „N

eměli jsme opouštět Seforis. Prokrista, to přece musel vidět i slepec.“ „Vážně? Tak proč nějaký slepec nepromluvil a neřekl to, než jsme odjeli? Jsem si jistý, že zvláště slepce by Ridefort vyslechl a věnoval mu patřičnou pozornost.“ „Tu jízlivost si strč někam, Beline, myslel jsem to vážně. Co tu vůbec děláme?“ „Čekáme, až nám řeknou, co máme dělat. Čekáme na smrt. To je přece údělem vojáků, ne?“ Templářský rytíř Alexandr Sinclair naslouchal tiché, ovšem ostré hádce za svými zády, snažil se však vypadat lhostejně, ne­ boť ačkoli zčásti souhlasil s hořkými stížnostmi sira Antoina de Lavisse, nemohl si dovolit dát to najevo. Mohlo by to narušit disciplínu. Přitáhl si šál těsněji k obličeji a postavil se ve třmenech, aby přehlédl ztemnělé ležení rozkládající se kolem. Odevšad slyšel přidušené zvuky kradmých pohybů a vzdálený arabský hlas, část litanie, jež se ozývala celou noc, výkřiky „Alláhu Akbar“, Bůh je veliký. Za zády mu stále reptal Lavisse. „Proč by člověk při smyslech opouštěl odolné, bezpečné postavení za kamennými hradbami a se spoustou pitné vody pro celou armádu a vydával se uprostřed léta na tažení do pouště? Navíc proti nepříteli, který v té poušti žije, rojí se jako kobylky a horko mu nevadí? Prosím tě, Beline, řekni něco. Potřebuji, abys mi na tu otázku odpověděl.“ „Tak se neptej mě.“ V  Belinově hlase zaznívalo znechucení a frustrace. „Proboha, běž a zeptej se Rideforta. Ten k tomu přemluvil toho pitomého krále a určitě ti rád vysvětlí proč. A potom tě nejspíš přiváže k  sedlu, zaváže ti oči a  pošle tě do pouště s nahým zadkem pro pobavení Saracénů.“ Sinclair se zprudka nadechl. Nebylo spravedlivé klást veškerou vinu za jejich současné nesnáze na bedra Gérarda z Ridefortu. Templářský velmistr byl příliš snadným a výstavním terčem. 13


Kromě toho Guy z Lusignanu, jeruzalémský král, musel být ve­ den, jestliže měl něčeho dosáhnout. Byl to král jen podle jména, korunovaný díky naléhání jeho oddané ženy Sibylly, sestry předchozího krále a  nyní právoplatné jeruzalémské královny. Jako vládce byl naprosto neschopný, od přírody slabý a nerozhodný. Rozhořčení muži za Sinclairovými zády však nehledali spravedlnost, stěžovali si jen proto, aby se jim ulevilo. „Pst! Podívej, přichází Moray.“ Sinclair se zamračil do tmy a lehce natočil hlavu, aby se mohl podívat na svého přítele sira Lachlana Moraye, který přijížděl na koni, připraven na vše, co přinese rozednění, ačkoli do něho musela zbývat ještě alespoň hodina. Sinclaira to nepřekvapilo, bylo jasné, že během této děsivé, nervy drásající noci se nikomu nepodařilo usnout. Odevšad se ozýval kašel, chraplavý a dráždivý kašel mužů lapajících po dechu a dusících se v kouři. Saracéni rojící se pod rouškou temnoty v kopcích všude kolem založili v  noci množství požárů a  pryskyřičný zápach z  doutnajících trnitých keřů každou minutou sílil. Sinclaira také začalo škrábat v krku, ale přinutil se mělce dýchat, vzpomínal, jak před deseti lety, když poprvé vstoupil do Svaté země, nikdy neslyšel o žádném Saracénovi. Teď to bylo nejpoužívanější slovo, popisovalo všechny věrné, horlivé válečníky proroka Mohameda – ještě přesněji kurdského sultána Saladina – bez ohledu na jejich národnost. Saladinova říše byla ohromná, podařilo se mu spojit dvě velká muslimská území Sýrie a Egypta a jeho armádu tvořily všemožné národy nevěřících, od tmavých beduínů z Malé Asie přes mulaty a  ebenové Núbijce z  Egypta. Všichni ovšem mluvili arabsky a všichni se nazývali Saracéni. „Nuže, vidím, že nejsem jediný, kdo se dorůžova vyspal.“ Mo­ ray zastavil vedle Sinclaira a pobízel koně kupředu, dokud oba rytíři nebyli těsně vedle sebe. Sledoval Sinclairův pohled vzhůru do tmy, kde se nad nimi tyčily dva vrcholky známé jako Rohy Hattínu. „Jak dlouho myslíš, že budeme ještě na světě?“ „Obávám se, že dlouho ne, Lachlane. Nejspíš už v  poledne budeme všichni mrtví.“ „I ty? Doufal jsem, že mi řekneš něco jiného, příteli.“ Moray si povzdechl. „Nikdy bych nevěřil, že tolik mužů může umřít 14


kvůli šílenství jednoho nadutého chvastouna…, bláznovství bezvýznamného tyrana a královské zbabělosti.“ Město Tiberiada, kam mohli dorazit předchozí noci, s  tamní zásobárnou pitné vody leželo necelých šest mil před nimi, ovšem velitelem města byl hrabě Raymond z Tripolisu a Gérard z Ridefortu, templářský velmistr, už před mnoha měsíci usoudil, že toho muže nenávidí, nazval ho muslimským přeběhlíkem, zrádným a nedůvěryhodným. Navzdory veškeré logice nabádající zamířit do bezpečí a  ochránit armádu Ridefort předešlého odpoledne rozhodl, že ne­chce dojet do Tiberiady příliš brzy. Tentokrát nešlo o neochotu setkat se znovu s  Raymondem z  Tripolisu, neboť Raymond se nacházel zde v táboře s armádou, citadelu v Tiberiadě bránila v jeho nepřítomnosti manželka, lady Eschiva. Ať už měl Ridefort pro své rozhodnutí jakékoli důvody, nikdo se mu neodvážil protiřečit, protože většina rytířů patřila mezi templáře. Ridefort upozornil ostatní velitele, že poblíž se ve vesničce Maskana nachází studna, a tak se utáboří přes noc a dolů k Tiberiadskému jezeru se vydají ráno. Guy z Lusignanu by jako jeruzalémský král pochopitelně mohl Ridefortův návrh okamžitě vetovat, ovšem v  souladu se svou váhavou povahou přistoupil na Ridefortovy požadavky, v čemž ho podpořil také Renaud ze Châtillonu, další hrozivý templář a  někdy spojenec velmistra. Châtillon, vztekloun a  křivopřísežník, dokonce ještě arogantnější a autokratičtější než Ridefort, byl kastelánem pevnosti Kerak, známé jako Vraní hrad, nejúžasnější bašty na světě, a  těšil se pověsti muže, jehož egyptský, syrský a mezopotámský sultán Saladin z celé francké armády nejvíc ne­ návidí. Tak byl tedy vydán rozkaz a  jeruzalémská armáda, největší, jaká se za osmdesát let trvání království shromáždila, se zastavila a utábořila, zatímco legie Saladinova početného vojska – jenom jezdectvo mělo nad Franky desetinásobnou početní převahu – ji takřka dokonale obklíčily. Ještě před setměním byla francká armáda dvanácti set rytířů podporovaných deseti tisíci pěšáky a asi dvěma tisícovkami příslušníků lehké jízdy sevřena ze všech stran, a tak rozbila nepohodlný tábor, bohužel příliš pozdě zne15


chucená a rozčilená rychle se šířící zprávou, že studna, u níž se velitelé rozhodli zastavit, je vyschlá. Nikoho nenapadlo ověřit to předem. Když po setmění začal pofukovat lehký větřík, s  povděkem vítali lehké ochlazení, ovšem za necelou hodinu už vánek proklínali, neboť k nim celou noc přinášel kouř. Teď začínalo nebe blednout prvním světlem nadcházejícího dne a  Sinclair hluboko uvnitř cítil, že pravděpodobnost, že by on či jeho společníci přežili nadcházející hodiny, je přinejmenším mizivá, protože šance proti takové přesile jsou směšné. Templářští rytíři, jejichž heslo znělo „První v útoku, poslední v ústupu“, se rádi chvástali, že jediný křesťanský meč dokáže rozdrtit stovku nepřátel. Toto naduté přesvědčení vedlo k neskutečnému masakru početného vojska templářů a špitálníků v Cressonu před měsícem a pár dny. Všichni muži z křesťanského vojska kromě velmistra Rideforta a čtyř raněných, bezejmenných rytířů našli toho dne smrt. Armáda, která je dnes obklíčila, ovšem tomuto vychloubačnému nesmyslu nejspíš učiní rychle přítrž jednou provždy. Saladinovu armádu tvořila téměř výhradně pohyblivá, houževnatá lehká jízda. Válečníci seděli na neuvěřitelně hbitých jemenských koních, měli pouze lehkou zbroj, která je nebrzdila v rychlosti, třímali zbraně z damascenské oceli a lehká smrtonosná kopí s dřevěnými hroty. Dokonale zvládali taktiku nenadálého útoku a  ústupu, bojovali v  malých, rychlých a  vysoce pohyblivých skupinách, měli dobrou organizaci, vedení i disciplínu. Byly jich nesčetné tisíce, ale všichni hovořili stejným jazykem, arabsky, což jim poskytovalo ohromnou výhodu oproti Frankům, z nichž mnozí nerozuměli ani jazyku křesťana bojujícího hned po jejich boku. Sinclair už měsíce věděl, že armádu, kterou Saladin shromáždil do svaté války – právě ony houfy, které je teď obklopovaly ­–, tvoří kontingenty z  Malé Asie, Egypta, Sýrie i  Mezopotá­ mie, a věděl také, že vedením rozmanitých armádních divizí byli pověřeni Saladinovi zuřiví kurdští spojenci, jeho elitní vojáci. Podle pověstí čítala jen jízda asi patnáct tisíc mužů, na vlastní oči viděl, že doprovodná pěší podpora je tak početná, že při postupu na francký tábor zaplnila celý obzor, kam až oko dohlédlo. 16


Sinclair jasně slyšel, že mezi jeho muži se od úst k ústům nese zpráva o  osmdesáti tisících mečích. On sám se domníval, že se počet blíží spíše padesáti tisícům, ovšem nepřinášelo mu to žádnou útěchu. „Vinu za tohle neštěstí nese Ridefort, Sinclaire. Oba to dobře víme, tak proč to nepřipustíš?“ Sinclair si povzdechl a otřel si rukávem oči. „Protože nemůžu, Lachie. Nemůžu. Jsem rytířem Templu a on je mým velmistrem. Váže mě k němu slib poslušnosti. Víc už nemůžu říct, jinak bych se slibu zpronevěřil.“ Lachlan Moray si odkašlal a odplivl, aniž by se zajímal kam. „Nuže, dobrá, můj velmistr to není, takže můžu říkat, co chci, a já si myslím, že je blázen… on a všichni podobní. Král a templářský velmistr jsou jeden jako druhý a  to zvíře Châtillon je ještě horší než oba dohromady. Je šílené a ponižující trčet tady za těchto podmínek. Chci jet domů.“ Koutek Sinclairových úst se zdvihl v úsměvu. „Do Inverness je dlouhá cesta, Lachlane, možná to dnes nestihneš. Nejlepší bude, když zůstaneš tady a budeš se mi držet nablízku.“ „Jestli mě ti pohané dneska zabijí, budu tam dřív, než slunce zapadne za Ben Wyvis.“ Moray zaváhal, pak se podíval na přítele. „Říkáš, abych se držel u tebe? Nejsem z tvé kompanie a ty jsi zadní voj.“ „Ne, nejsi.“ Sinclair zíral na východ, kde obzor rychle světlal. „Mám ale takový pocit, že než se dnes slunce vyšplhá o něco výš, nebude už záležet na tom, kdo jede vedle koho, ať je templář nebo ne. Drž se u mě, příteli, a jestli máme umřít a dostat se domů do Skotska, pak půjdeme spolu, stejně jako jsme spolu přišli sem.“ Jeho pohled sklouzl ke světlu, jež začínalo prozařovat mohutný černý stín, královský stan. „Král je vzhůru.“ „To je škoda,“ zamumlal Moray. „Zrovna dneska mohl zůstat v posteli. Tak by byla aspoň jistá naděje, že uděláme něco správně a vyvázneme odsud živí.“ Sinclair se ušklíbl. „Nedělej si plané naděje, Lachlane. Jestli přežijeme dnešek, stanou se z nás zajatci a prodají nás do otroctví. Lepší umřít rychlou smrtí…“ Přerušilo ho vřeštění trumpety, ruce spustil automaticky ke zbraním u pasu. „Nuže, je čas se shromáž17


dit. Nezapomeň, drž se poblíž. Při první příležitosti – a zaručuji ti, že na ni nebudeš čekat dlouho – se stáhni dozadu do našich řad. Najdeš nás snadno.“ Moray poplácal přítele po rameni. „Pokusím se, pokud tím neohrozím své přátele. Opatruj se.“ „Budu, ale v ohrožení jsme dnes všichni, a to víc než kdy jindy. Nesmíme však prodat své životy lacino, a jelikož jsou moji bratři templáři, máš větší šanci, že si zabojuješ s námi, než kdybych se já připojil k tvým druhům, ať jsou jakkoli stateční. Buď sbohem.“ Oba muži se obrátili a  zamířili na svá místa, Sinclair mezi templářské rytíře na úpatí pahorku za královým stanem a Moray mezi narychlo shromážděné mužstvo křesťanských rytířů a dobrodruhů, kteří vyslyšeli Guye z Lusignanu, jenž je po své korunovaci volal do zbraně. Právě tito muži nyní obklopili krále a vzácný relikviář Pravého kříže, který se tyčil nad nimi. Když Sinclair vzhlédl, všiml si, že se blíží rozbřesk, nebe na východě se růžově rdělo. Poté se navzdory všemu otřásl, neboť si na světlajícím nebi všiml nové zářící hvězdy. Oproti většině svých společníků nebyl pověrčivý, ovšem jen stěží dokázal potlačit nepříjemné pocity, jež se u něho v posledních dnech vyskytovaly. Hvězda se poprvé objevila před pouhými deseti dny, přesně tři týdny po masakru templářských rytířů u Cressonu, a pohled na ni vzbudil mezi Franky hrůzu, protože se jednalo o další v dlouhé řadě podivných událostí pozorovaných v  poslední době na nebi. Od minulého roku došlo k šesti zatměním slunce a dvěma zatměním měsíce. Pro většinu lidí to znamenalo osm znamení, že Bůh není spokojen s děním ve své Svaté zemi. Poté se objevila tato záře, hvězda tak jasná, že byla vidět i ve dne. Někteří tvrdili, a  kněží jim nijak neodporovali, že se znovu ukazuje Betlémská hvězda, svítí na nebi, aby franckým válečníkům připomněla jejich povinnosti k Bohu a jeho milovanému synovi. Sinclair věřil spíše tomu, co se povídalo mezi francouzsky ho­ vořícími Araby, které znal. Ti se domnívali, že se hvězdy pohybují nezávisle na sobě a že některé nejjasnější hvězdy na nebeské báni se zkrátka dostaly do zákrytu a spojily svůj svit, čímž vytvořily toto zářivé světlo tak jasné, že je často bylo možné spatřit i v pravé poledne. 18

Korouhev cti  

Historická řada

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you