Page 1

1 Tvrdé rysy vytesané do kamene. Tváře bojovníků s vystouplými lícními kostmi, nehybné jako posmrtné masky, ale jejich otevřené oči se dívají do dáli zpod naježeného obočí. Stojí pevně jako na přehlídce, strnule. Jedna řada za druhou. Celá armáda vykopaná ze země. Pěšáci, lučištníci, kopiníci stojí v bojovém šiku. Tři tisíce dvě stě deset kamenných vojáků… Je počátek 21. století. Terakotová armáda pochoduje od třetího tisíciletí před naším letopočtem. Když je každý voják jiný, každý má jinou tvář, jiný pohled, znamená to, že každý z nich byl vytesán podle někoho, kdo skutečně žil? A co se pak s těmi živými stalo? Proud světla září z projektoru na plátno. V zatemněném sále se tváře posluchačů změnily ve světlé skvrny. Žena, která promítá snímky, stojí zády k nim. Ostré světlo tvoří kolem její hlavy aureolu šedivých, nakrátko ostříhaných vlasů. To, co říká, nezní jako přednáška, ale spíš jako rozhovor s někým, kdo může odpovědět pouze mlčením. Na plátně stojí čtyřicet řad bojovníků armády císaře Š’Chuangti. Všichni v  životní velikosti, ve zbroji, s  kopími v  rukou stojí v  dlouhém příkopu, neustále připraveni k  obraně nebo útoku. Jsou barevní jako exotičtí ptáci: mají černé štíty s  bílými nýty, pozlacené knoflíky, tmavomodré kalhoty a zelené pláště; kopiníci mají hnědé štíty s červenými nýty, oranžové knoflíky a červené pláště. Na další fotografii je další tvář, úplně jiná než předcházející. Postavy v pestrobarevných oděvech zaplňují malé plátno a jejich kontury jsou mnohem výraznější než kontury těch, kdo je pozorují z hlubin potemnělého sálu jako přes tlusté sklo akvária. „Hrobka se rozkládá na ploše dvou kilometrů čtverečních.“ Podle způsobu, jakým Veronika vysvětluje všechny detaily, je poznat, že pro ni nejsou tím nejdůležitějším. „V  roce 1974 byla odkryta jiná hrobka obdélníkového tvaru, o  rozměrech dvacet 9


krát šedesát metrů. Ale podobné jámy jsou ještě tři. Je možné, že mohyla u hory Li, mauzoleum císaře Š’Chuang-ti, ukrývá také kosti skutečných vojáků, kteří stáli modelem terakotové armádě. Co skrývají další hroby? Není snad historie lidstva také seznamem zločinů zahrabaných do země?“ Zvláštní přednáška. Je v ní více otázek než odpovědí. Má se archeologie pořád dívat do minulosti, nebo by se měla pokoušet nalézat poučení pro budoucnost? Můžeme dnes hovořit o banalizaci smrti? Můžeme se spokojit s odhalením minulosti, aniž bychom v  ní viděli varování pro dnešek, zítřek a  další dny? Tyto otázky Veronika zpočátku kladla sama sobě. Kolegům z fakulty se nezdály nijak důležité. A  posluchači, ponoření ve tmě, ještě netuší, kam míří, proč místo aby mluvila o vykopávkách z období neolitu ve Svatokřížských horách, jichž se osobně účastnila a napsala o  nich svou disertační práci, dělá přehled různých druhů smrti a tvrdí, že archeologie má odhalovat všechno, co je ukryto, aby budoucnost neopakovala zločiny minulosti… „Dnes se pokusíme zjistit, jak smrt ztrácela v minulosti osobní rozměr, jak se místo nalézání stop života člověka začal hledat způsob, jak zakrýt násilnou smrt, a to ne jednotlivců, ale tisíců lidí. Jinak umíraly oběti bohům, jinak obyvatelé Pompejí pod mořem lávy, jinak panovníci, kteří chtěli přežít svou smrt, přinutit svými ohromnými sarkofágy ostatní, aby na ně nezapomněli.“ Na začátku promítla snímky z  vykopávek u  Pekingu, kde le­žely pozůstatky sinantropa, oběti kanibalské slavnosti staré 500  000 let. Na plátně zůstala fotografie hrobu a  ona naléhavě sdělila posluchačům, jako by je chtěla připravit na pointu své přednášky: „Kanibalismus stále existuje, i když ve dvacátém století změnil svou formu. Spočívá v tom, že ne jednotlivci, ale celé národy požírají jiné, zahrabávají jejich pozůstatky do země a doufají, že nebudou nikdy objeveny…“ Sál ponořený do tmy, protnut pramenem světla, plul jako archa dálavami času. Veronika stiskem tlačítka přeskakovala z jednoho období do druhého. Celá tisíciletí trvala jen okamžik a  ona se, místo aby detailně popisovala vykopávky, vracela k myšlence, že archeologie je nekonečné vyprávění, protože začíná na počátku 10


dějin a dneškem stále nekončí. Tam, pod zemí, čeká na odhalení to, co chtěla historie navždy ukrýt na základě jednostranně uzavřené smlouvy mezi vrahy a jejich oběťmi: že obě strany zachovají tajemství… Právě v té chvíli Veronika promítá snímky barevné terakotové armády. Na barevné fotografii je vidět, jak se z  písku vynořuje další postava válečníka starého tisíce let. Za ním je vidět další. Na zježeném obočí se usadila zrníčka písku. Písek je na terakotových víčkách, na rtech. Veronika se odvrací od plátna. V  šeru přednáškové místnosti odříznuté od denního světla vidí jasné obrysy obličejů. Nevidí jejich oči ani ústa. Cítí jen, že tam jsou. „Císařská garda měla hlídat posmrtný klid panovníka. Než císař zemřel, rozhodl se zničit vzpomínku na ty, kdo žili před ním a zanechali v dějinách nějakou stopu. Všechno mělo začínat a končit jím. Proto vydal dekret o pálení knih a vyhlásil, že každý, kdo by tajně přechovával Knihu písní nebo úvahy různých myslitelů, bude odsouzen k smrti i s celou rodinou. Kolikrát byl tento rozsudek vynesen? To se nikdy nedozvíme.“ Pohřebiště bojovníků stojících na věčné stráži vypadá trochu jako barevný dav na velkém náměstí dnešního velkoměsta. Jedním stiskem tlačítka Veronika přenáší armádu císaře Š’Chuangti z počátku 21. století do třetího století před naším letopočtem. Kamenné tváře mizí z  plátna. Místo nich se objevuje černobílé magma. Světlá oblaka na temném nebi? Nebo ovce na úpatí hory? Nastává ticho plné očekávání. Všichni přítomní cítí, že to, co za okamžik uvidí, má být pointou přednášky. Veronika se nadechuje jako plavec před skokem do hluboké vody. „Existují nesmrtelné armády a  mrtvé armády. Jsou armády, které střeží něčí věčný odpočinek, a armády, které byly k věčnému odpočinku odsouzeny. Existuje armáda, která je také zasypána pískem, mnohem početnější než ta z terakoty. V dnešní době se smrt zbavená symbolů, odsunutá do pozadí, zasypaná vrs­tvou písku, stává důvodem, proč je zločin stále ještě jedním ze způsobů provádění politiky. Zapomíná se přitom, že kromě obětí zakopaných v zemi jsou ještě jiné: lidé, kteří nepohřbili své mrtvé a musejí s tím žít…“ 11


Obraz na plátně se zaostřuje, černobílé magma s nevýraznými obrysy se proměňuje ve vybledlou lebku. Na plátně se objevuje další snímek: něčí ruka vkládá tužku do roztřepeného otvoru v týlu. „Stačí deset gramů olova…“ Veronika o krok ustupuje, postavila se tak, aby proud světla z  projektoru zářil nad její hlavou. Zvedá ruku. V prstech drží malý předmět, který se leskne ve světle reflektoru. Posluchači se po sobě tázavě dívají. „To je nábojnice po kulce ráže 7.65 firmy Geco, která se používala v pistolích Walther v Katyni.“ Když to říká, její ruka je stále natažená nahoru. Mhouří oči v proudu ostrého světla, které proudí skrz její šedivé vlasy. Kulka se na okamžik zatřpytí jako prsten. „Vy jste ji tam našla?“ zazní otázka. Veronika nevidí tazatele. Odmítavě kroutí hlavou, opouští kužel světla a na plátno promítá další fotografii. Na dnech odhalených jam jsou vidět lidská těla. Všichni se snaží rozeznat detaily snímku. Na okraji děr je vidět tmavý les. Dívají se spolu s ní, ale vidí to samé, co ona? „Ta nábojnice je odtamtud?“ ptá se student, který je ve tmě neviditelný. „Ano,“ odpovídá. „Je to moje nejdůležitější vykopávka.“ „Byla jste tam?“ zeptalo se nějaké děvče. „Ne. Teprve se tam chystám.“

12

Katyň  

Historická řada

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you