Issuu on Google+

1 Berkshireský kurýr 7. října 1816 S  radostí vítáme zpět Johnnyho Tringa, který před šesti lety vyplul na moře a jeho rodina se již vzdala naděje, že ho ještě někdy spatří. Mocné námořnictvo Jeho Veličenstva a jeho stateční muži jej spolu s dalšími dvěma tisíci nešťastnými křesťanskými dušemi vysvobodili z rukou krutých mohamedánských pirátů z Alžíru, již je celá ta léta věznili. Většina oněch nešťastníků pocházela z teplých středomořských krajin. Oč více vděčnosti vůči našemu Pánu musí Johnny Tring pociťovat, když se nyní mohl vrátit do své vlasti a opět se těší jejímu příjemnému svěžímu podnebí. Spíš si na něj po těch letech bude dost těžko zvykat, pomyslela si Laura Gardeyneová a přitáhla si k ramenům teplý vlněný pléd. Slunce se schovalo za mraky a chladný závan větru zašustil novinami. Na trávník se sneslo pár zežloutlých listů z koruny mohutného dubu. Ale po tak dlouhém zajetí by se každý radoval, že je zase doma. „Mami, můžu si vzít míč?“ zavolal na Lauru její tříletý syn, když k ní celý udýchaný přiskotačil. Usmála se na dítě a  podala mu balon a  plátěný pytlík. „Co kdybys požádal chůvu, abyste spolu postavili věž z kostek? Můžeš se pak do stavby trefovat balonem.“ Chlapec se rozběhl k chůvě. Laura se zamyšleně zahleděla na jeho podsaditou postavičku v plátěných žlutých kalhotách a krát7


kém modrém sáčku. Jak je šťastný a bezstarostný. Ta výsada bývá zpravidla dopřána pouze dětem. Dospělým jen velmi zřídka. Laura se rozhlédla po okolí. Přírodně navržený park s majestátními starými stromy, jenž přiléhal ke Caldfort House, vypadal krásně i za tak pochmurného dne. Na trávníku svažujícím se k řece Cald se poklidně popásaly ovce. Caldfort House se vypínal na nevysokém kopci. Důstojně vyhlížející světlá stavba o  čtvercovém půdorysu byla ukázkovým příkladem moderního venkovského sídla. Jak to napsal Lovelace? Kamenné zdi nejsou vězením železné mříže klecí. Spíš útočištěm Pro mysl čistou a mírnou. A mohlo by to být i naopak. Z malebného místa se může stát pochmurný žalář, o jakém píše skotský básník Robert Burns. V pochmurném žaláři se probouzím a pláču… Z  melancholické nálady ji náhle vytrhl synův smích. Laura neměla v  povaze oddávat se podobným úvahám. Koneckonců, nemůže si až tolik stěžovat na svůj úděl. Jiné ženy jsou na tom mnohem hůř. Přišla sice o  manžela, ale od té doby už uplynul téměř celý rok a díky vysoké vdovské rentě se až do konce života nemusí obávat chudoby. A jejím štěstím je malý syn Harry. Sledovala chlapce, jak kutálí červený kožený balon. Na první pokus rozbořil nejméně polovinu věže. Na tříleté dítě si počínal velmi zručně, a  nebylo divu. Jeho otec vynikal snad v  každém druhu sportu. Tmavé kadeře zdědil Harry po Lauře, ale jinak nesl rodové rysy Gardeyneových – mohutnou bradu, hnědé oči a statnou postavu. Při chlapcově dalším výkopu padl celý zbytek věže. Laura odložila noviny a nadšeně zatleskala. „Výborně, Harry! Bravo!“ Vrhl se jí do náruče a  pak se opět rozběhl s  balonem proti věži, kterou mezitím chůva znovu postavila. Trefil jen hranu stavby, ale ozvala se při tom silná rána. Harry se přiřítil jako orkán. „Mami! Mami!“ 8


Laura ho chlácholivě vzala na klín. Že by bouřka? pomyslela si. K šedé obloze se s pokřikem zvedlo hejno vran. Byl to výstřel! Laura stiskla syna v náručí. „Neboj se, miláčku. To si jen strýček Jack vyrazil na lov.“ Chůva zamířila k lavičce. „Mám vzít pana Harryho dovnitř, madam?“ „Ne, není třeba. Reverend Gardeyne se jistě drží v bezpečné vzdálenosti a Harrymu se venku moc líbí, viď, miláčku?“ Harry na okamžik zaváhal, ale pak přikývl, vyprostil se z Lauřina klína a rozběhl se pro balon. Laura se s  námahou přinutila k  úsměvu. Pak stočila pohled k  lesíku, jenž se rozprostíral mezi domem a  vesnicí Cald St. Edwin. Z  toho místa vyšel výstřel, ale nikoho tam nezahlédla. Vyplašené vrány se opět snesly na zem. Jistě je to právě tak, jak řekla. Její švagr by si určitě při střelbě nepočínal lehkovážně a dává si dobrý pozor, kam míří. Jack Gardeyne sloužil jako místní vikář a do jeho farnosti patřily vesnice St. Edwin a St. Mark. Dělal svou práci dobře, ale tak jako všichni Gardeyneové, nacházel i on hlavní radost svého života v lovu a rybaření. Za šest let manželství stačila Laura přivyknout životu mezi psy, koni a střelnými zbraněmi. Ty jí až donedávna žádnou starost nedělaly. Do té doby, než pojala podezření, že reverend Jack Gardeyne by si přál Harryho smrt. Lauru zamrazilo. Znovu, tak jako už tolikrát předtím, se snažila samu sebe přesvědčit, že nikdo, zvláště ne vikář, by přece nechtěl ublížit svému malému synovci. Ani kdyby chlapec stál mezi ním a rodovým titulem i všemi loveckými radovánkami, jimž by se jinak mohl do sytosti oddávat. V  hloubi duše tomu ale příliš nevěřila a  jen stěží z  chlapce dokázala spustit oči, jako by ho tím snad mohla ochránit před nebezpečím. Tak jako tak však na něj nemůže dohlížet v každém okamžiku, a  až bude Harry starší, nebude ho moci mít neustále pod dohledem. Bude mu muset dopřát volnost k chlapeckým dobrodružstvím, za současného stavu věcí si ale něco takového jednoduše neumí představit. 9


Laura náhle zpozorovala, že Harry se začíná tvářit znuděně a vymýšlí neplechu. Je čas, aby si trochu zdříml… Vyskočila z lavičky a rozběhla se k němu. Harry těsně předtím hodil míč tak, že prolétl kolem chůvy a  teď se kutálel po svahu k  řece. Chlapec se za ním pustil, ale Lauru vylekalo něco jiného. Z lesa se vyřítil černý pes a hnal se za balonem. Doběhl k němu jako první a popadl ho do zubů. Harry vystrašeně couvl. Pak se otočil a vrhl se k Lauře. Sevřela ho v náručí, a i když jí samotné zběsile tlouklo srdce strachem a úzkostí, něžně chlapce konejšila. „Nesmíš být tak zbabělý, Harry! Rek ti neublíží.“ Laura zamračeně vzhlédla k  majiteli zvučného hlasu. Jack Gardeyne k nim kráčel s rozšafným úsměvem na rtech. Jak by ho někdo mohl pokládat za padoucha? Byl to vitální, bodrý muž statné, poněkud korpulentní postavy. Pod paží nesl pušku, ale její hlaveň měl bezpečně sklopenou k zemi. V prostém venkovském oděvu nevypadal vůbec nebezpečně, v ruce však svíral zastřeleného bažanta. Při pohledu na bezvládně svěšenou ptačí hlavu se Laura bezděčně zachvěla. „Strýček má pravdu, miláčku,“ oslovila syna a snažila se nedat najevo nervozitu. „Jeho pes ti neublíží.“ Řekla to s důrazem, který platil spíše pro Jacka než pro chlapce. Když k nim přispěchala chůva, Laura jí předala Harryho a pak přešla k retrívrovi a zatáhla za míč. „Pusť, Reku!“ Pes zlověstně zavrčel. V Lauře zahlodal strach, ale míč nepustila. Chtěla dát Jackovi najevo, že nemá co do činění jen s malým chlapcem, ale také s ní. Pohledem ho vyzvala, aby zasáhl. Jeho úsměv malinko ztuhl. „Reku, pusť! K noze!“ Pes nechal balon a běžel k pánovi. Když se vedle něj usadil, Laura měla pocit, jako by se zlomyslně ušklíbl, ale to měla nejspíš na svědomí její bujná fantazie. Jack zavrtěl hlavou. „Milá Lauro, nezdá se ti, že starost o Harryho trochu přeháníš?“ V poslední době se už několikrát vyjádřil v podobném duchu. Zjevně se snažil ji od syna nepozorovaně odpoutat a  Laura se 10


obávala, že pomalu získává svého otce, lorda Caldforta, na svou stranu. „Jsou mu teprve tři roky, Jacku,“ opáčila, zatímco otírala míč kapesníkem. „Na tvrdší školu má ještě dost času.“ Neodpustila si protiútok. „Divím se, že sis vyrazil na lov. Dostali jsme zprávu, že na Emmu už přišly porodní bolesti.“ „U toho mě v domě nepotřebují,“ řekl. „Navíc, už jsem si to odbyl třikrát, jak si jistě pamatuješ.“ „Snad bude všechno v pořádku.“ „Porodní bába tvrdila, že není důvod k obavám. Jenom doufám, že to tentokrát bude kluk. Otec by měl radost. Vždycky je dobré mít kromě dědice v  záloze dalšího mužského potomka,“ zazubil se. Lauře se sevřelo hrdlo, ale pohlédla mu zpříma do tváře. „To nepochybně, ale jaká je pravděpodobnost, že by se Harrymu mohlo něco přihodit? Děti už neumírají tak často jako dříve.“ „Naštěstí! Přesto si však Hospodin k sobě občas některé vezme. Moudrý muž se modlí o přízeň, ale vždycky počítá s tím, že může dojít k neštěstí.“ Pokynul jí na pozdrav. „Poroučím se, sestro. Stavím se na chvíli za otcem a pak se vrátím domů.“ Dívala se za ním, jak se ubírá k  domu a  za sebou táhne po trávě mrtvého bažanta. V duchu se snažila přesvědčit samu sebe, že si jakoukoli hrozbu z jeho strany jen namlouvá. Jack Gardeyne je zbožný muž a dobrý vikář. Zodpovědně plní své úkoly, připravuje si působivá kázání a organizuje pomoc pro potřebné, kteří žijí v jeho farnosti. Je to dobrý otec a laskavý manžel. Ve skutečnosti se ke své Emmě chová pozorněji, než se choval Hal k ní poté, co skončily líbánky. Pohlédla na Harryho. Ležel ospale v chůvině náručí a unaveně si opíral hlavu o její rameno. „Je čas jít do hajan, miláčku,“ řekla, jako by se nic nestalo, a sehnula se pro kostky a míč. Litovala jen, že je Jack na cestě k domu. Na další setkání s ním neměla vůbec náladu. Povzdechla si. Od Jacka je jistě ohleduplné, že svého churavého otce tak často navštěvuje, aby s ním promluvil, zahrál si karty a zasmál se lechtivým mužským žertům. Laura by se mu sama ráda víc věnovala, ale lord Caldfort o  hovor se ženami nestál. 11


Mimoto zastával názor, že by ženy nikdy neměly hrát o peníze, a jeho samotného jiná hra nebavila. Narovnala se a  utáhla šňůrku na pytlíku s  kostkami. S  lordem Caldfortem se nevycházelo právě nejsnadněji, ale Laura se ho snažila chápat. Dříve vedl velmi aktivní život, ale když se z něj stal mrzák, zahořkl vůči osudu, který se mu vysmál do očí tím, že jej připravil o  zdraví právě v  době,  kdy zdědil bratrův titul a rodinné sídlo. Gardeyneovi byli vskutku nešťastná rodina. Lauřin tchán přišel k titulu jen díky tomu, že jediný syn jeho bratra se ztratil ve Středomoří. A jeho starší syn, Lauřin manžel Hal, zemřel ve věku dvaatřiceti let. Jejich syna Harryho žádné neštěstí nepotká. To Laura sama sobě svatosvatě slíbila. Vzala noviny, ujistila se, že nic nezapomněla, a vykročila k domu. Caldfort House ji kdysi uchvátil. Nebyl nijak zvlášť velký, což jí velmi vyhovovalo, protože sama vyrůstala ve skromném sídle. Stavba stála pouhých dvaapadesát let a byla dokonale navržena jako pohodlné rodinné sídlo s dostatkem prostoru pro příležitostné hosty. Působila velmi elegantně a měla spoustu velkých oken, kudy dovnitř pronikalo světlo. Ano, v dobách, kdy vedli s Halem rušný společenský život, si na venkově ráda občas užila trochu klidu. Ale od té doby, co tady celé měsíce trčí se zatrpklým lordem Caldfortem a podivínskou lady Caldfortovou, je to něco docela jiného. A teď ještě to neblahé podezření, které v ní budí Jack! Dům je pro ni náhle příjemný asi tak jako towerské vězení! Laura podala chůvě hračky a noviny a vzala od ní svého syna. Ani mu nevytáhla z  pusy palec, který si Harry cucal pokaždé, když ho něco rozrušilo nebo když byl hodně unavený. Je pro ni tím nejcennějším, co na světě má. Musí ho stůj co stůj ochránit. Ať se její obavy zdají sebebláznivější, nemůže si dovolit je brát na lehkou váhu. Nikdy by si neodpustila, kdyby se Harrymu stalo něco, čemu mohla zabránit. Čím více se blížili k domu, tím pomaleji kráčela. Obvykle se neoddávala plané lítosti nad minulostí, ale nyní na ni dolehla. O svatebním dni si připadala, že se na ni usmálo všechno štěstí 12


světa, ale v manželství mnoho radosti nenalezla a teď měla před sebou velmi pochmurné vyhlídky. Ve svých pouhých čtyřiadvaceti letech zůstává uvězněná na rodinném sídle. Lord Caldfort trval na tom, a nejspíš do jisté míry oprávněně, aby jeho budoucí dědic vyrůstal v  Caldfort House. Umožnil jí, aby ho občas odvezla pryč, ale jen na krátké návštěvy její rodiny. Ji samotnou tchán nijak neomezoval, ale jak by mohla opustit Harryho, byť na několik málo dní, když se tolik obává o jeho bezpečí? Napřímila se a vešla do domu, jenž měl být jejím vězením až do doby, kdy se její syn bude schopen o sebe postarat.

13


Hvězdička