Page 1

1 ANGLIE 1806 Moje drahá slečno Marchová, modlím se, abyste mi odpustila, že jsem tak troufalý a kontaktuji vás tímto poměrně nekonvenčním způsobem… „Tak povězte mi, slečno Wickershamová, máte nějaké zkuše− nosti?“ Odněkud z hlubin rozlehlého jakobínského domu se ozval příšerný hluk. Ačkoli tělnatý majordomus, který vedl rozhovor, sebou viditelně trhl a hospodyni, stojící vzpřímeně u čajového stolku, unikl slabý výkřik, Samanta ani nemrkla. Z boční kapsy odřené kožené tašky, která jí spočívala u nohou, vytáhla úhledný balíček a nabídla ho majordomovi. „Pane Beck− withe, určitě shledáte, že moje doporučující dopisy jsou v po− řádku.“ Ačkoli bylo poledne, v malém ranním salonku vládlo přítmí. Mezerami mezi těžkými sametovými závěsy sem jen stydlivě proniklo pár paprsků světla, které vytvářely na vzácném turec− kém koberci rubínové barvy jemné proužky. Voskové svíce ve svícnech, rozestavěných na několika malých stolcích, zaplňovaly kouty mihotavými stíny. Místnost čpěla plesnivinou a zatuchli− nou, jako by nebyla léta větraná. Kdyby okna a zrcadla zdobily černé girlandy, Samanta by přísahala, že tuto domácnost navždy opustil někdo velmi drahý. Majordomus přijal z její ruky v bílé rukavičce papíry a rozložil je. Hospodyně natáhla dlouhý krk, aby mu viděla přes rameno, a Samanta se jen modlila, aby tlumené světlo pracovalo v její pro− spěch a zabránilo mu prozkoumat načmárané podpisy příliš dů− kladně. Paní Philpotová byla hezká žena neurčitého věku, vzpří− mená a stejně štíhlá, jako byl majordomus kulatý. Ačkoli tvář měla bez vrásek, černý uzel vlasů v týlu jí prokvétal stříbrem. 9


„Jak vidíte, sloužila jsem dva roky jako guvernantka u lorda a lady Carstairsových,“ informovala Samanta pana Beckwitha, který papíry zběžně prohlížel. „Když znovu začala válka, spolu s několika dalšími guvernantkami jsem se dobrovolně starala o vojáky a námořníky, kteří se vrátili z bojů na souši nebo na moři s vážnějšími zraněními.“ Hospodyně se nedokázala opanovat a mírně sevřela rty. Sa− manta věděla, že ještě existují lidé, podle nichž jsou ženy, jež se starají o vojáky, stěží lepší než známé vojandy – nemravná stvo− ření, která se ani nezačervenají při pohledu na mužskou nahotu. Ucítila, že jí rudnou tváře, a zvedla bradu o něco výš. Pan Beckwith na ni pohlédl přes drátěné obroučky brýlí. „Mu− sím konstatovat, slečno Wickershamová, že jste poněkud… mlad− ší, než bychom potřebovali. Tak namáhavá služba vyžaduje ženu, která je… vyspělejší. Možná jednu z dalších uchazeček…“ Když Samanta pozvedla obočí, ztichl. „Nevidím žádné další uchazečky, pane Beckwithe,“ pozname− nala a posunula si prstem brýle, které jí špatně seděly. „Vzhledem k velkorysému platu, který nabízíte v inzerátu, jsem očekávala, že před vaší branou bude stát fronta.“ Ozval se další rachot, tentokrát blíž než předtím. Znělo to, jako kdyby se nějaké obrovské zvíře nemotorně pohybovalo ve svém brlohu. Paní Philpotová rychle obešla židli za hlasitého šustění svých naškrobených spodniček. „Dáte si ještě čaj, má drahá?“ Když ho nalévala z porcelánové konvice, ruka se jí třásla tak silně, že se čaj přeléval přes okraj Samantina podšálku do jejího klína. „Děkuji vám,“ zamumlala Samanta, která si pokradmu ruka− vičkou vysušovala zvětšující se skvrnu na sukni. Podlaha se viditelně třásla, stejně jako paní Philpotová. Přidu− šený řev, který se ozval v příští sekundě, byl okořeněn proudem naštěstí nesrozumitelných slov. Nebylo pochyb: někdo, nebo ně− co, se blíží. Pan Beckwith vrhl zděšený pohled na zlacené dvoukřídlé dve− ře, které vedly do další místnosti, vyskočil a na jeho vysokém čele se objevily kapky potu. „Tohle možná není nejvhodnější chvíle…“ Vrazil Samantě do ruky její doporučující dopisy a paní Philpo− tová jí odebrala hrníček s podšálkem z druhé ruky a postavila je 10


s hlasitým cinknutím na servírovací stolek. „Beckwith má pravdu, mé dítě. Musíte nám prominout. Možná jsme byli příliš ukva− pení…“ Žena pomohla Samantě na nohy a táhla ji k francouz− skému oknu, které vedlo na terasu a bylo zastřené těžkým závě− sem. „Ale moje taška!“ protestovala Samanta a vrhla přes rameno bezmocný pohled k místu, kde předtím seděla. „Nestarejte se, dítě,“ konejšila ji paní Philpotová a odhalila stisknuté zuby ve zdvořilém úsměvu. „Pošleme lokaje. Přinese vám ji ke kočáru.“ Jak se hluk přibližoval a kleteb přibývalo, zary− la žena nehty do Samantina rukávu z hrubé hnědé vlny a pobídla tak dívku k pohybu. Pan Beckwith proběhl kolem nich a rychle otevřel jedno z francouzských oken, sahajících od podlahy až ke stropu. Vpustil tak do místnosti jasnou záplavu dubnového slun− ce. Ale dřív než mohla paní Philpotová Samantu vystrčit na tera− su, tajemný hluk ustal. Všichni tři se otočili a zírali na zlacené dveře na protější straně místnosti. Chvíli bylo slyšet jen tikání zlatých francouzských hodin, sto− jících na polici nad krbem. Pak se ozval zvláštní zvuk, jako by něco šmátralo u dveří nebo na ně škrábalo. Něco velkého a vztek− lého. Samanta mimovolně ustoupila o krok dozadu; hospodyně s majordomem si vyměnili vědoucí pohled. Dveře se rozlétly a obě křídla narazila s mohutným bouch− nutím do stěn. Na prahu dveří se neobjevilo zvíře, ale muž. Nebo spíš to, co zbylo z muže, který zapomněl na zásady dobrého vy− chování. Zcuchané a zanedbané tmavě plavé vlasy mu visely na ramena, která téměř vyplňovala celou šířku dveří. Kalhoty z je− lenice mu přiléhaly těsně ke štíhlým bokům a obepínaly obliny jeho svalnatých stehen a lýtek. Na tvářích měl několikadenní vous, který mu dodával pirátský vzhled. Kdyby mezi zuby svíral zahnutou pirátskou šavli, Samanta by vyběhla z domu ve strachu o svoji čest. Na nohou měl jen punčochy. Pod krkem mu zplihle visel po− mačkaný nákrčník, který vypadal, jako by se ho někdo pokoušel několikrát uvázat, ale pak toho ve vzteku nechal. Nepranou košili, u níž mu scházela asi polovina knoflíků, se ani nenamáhal zastrčit 11


do kalhot. Odhalovala značnou část svalnaté hrudi, lehce porostlé zlatými chloupky. Muž strnul ve dveřích, pak sklonil hlavu v podivném úhlu, jako by naslouchal něčemu, co mohl slyšet jenom on. Jeho aris− tokratické chřípí se zachvělo. Samantě se zježily drobné chloupky na šíji. Nemohla se zbavit dojmu, že to je její vůně, po níž pátrá, že vycítil její přítomnost. Už téměř přesvědčila sama sebe, že je to absurdní, když tu se muž vrhl vpřed s ladností divoké šelmy a zamířil přímo k ní. Ale v cestě mu stála polstrovaná pohovka. Přestože Samantě vyšel z hrdla varovný výkřik, muž narazil přímo do pohovky a skácel se na podlahu. Horší než samotný pád bylo to, že prostě zůstal ležet na zemi, jako by neměl žádný zvláštní důvod vstát. Vůbec žádný. Samanta jen stála jako přimrazená, zatímco Beckwith přispě− chal k muži. „Můj pane! Mysleli jsme, že spíte po obědě!“ „Je mi líto, že jsem vás zklamal,“ zavrčel hrabě ze Sheffieldu přidušeným hlasem do koberce pod sebou. „Někdo mě asi zapo− mněl uložit do kolébky.“ Vytrhl se ze sevření svého sluhy a ztěžka se postavil na nohy. V té chvíli mu dopadlo na tvář světlo, linoucí se sem otevřeným oknem. Samanta se zajíkla. Muž měl koutek levého oka rozseknutý čerstvou, ještě zarud− lou jizvou, která se táhla tváří dolů jako rozeklaný blesk. Kůže kolem ní byla napjatá. Kdysi to bývala andělská tvář vynikající mužnou krásou, kterou se pyšní jen princové a serafíni. Ale teď byla navždy poznamenána ďábelským znamením. Možná to ne− zavinil ďábel, pomyslela si Samanta, ale samotný bůh, který žárlil na to, že pouhá lidská bytost může být tak dokonalá. Věděla, že by se měla od muže odvrátit, ale nedokázala to. Jeho poničená krása byla mnohem svůdnější, než kdy může být dokonalost. Muž používal své zohyzdění jako masku, za níž skrýval jaký− koli náznak zranitelnosti. Ale nemohl udělat nic, aby zamaskoval náhlý chaos, který se mu zračil v očích, zelených jako mořská pě− na. Ty oči se nedívaly na Samantu, ale skrze ni. 12


Znovu se mu rozšířilo chřípí. „Tady je žena,“ prohlásil s ne− zvratným přesvědčením. „Samozřejmě, že tady je, můj pane,“ ozvala se paní Philpotová pohotově. „Právě jsem popíjela s Beckwithem odpolední čaj.“ Hospodyně znovu chytila Samantu za paži. Tiše ji tak žádala, aby se vzdálila. Ale nevidomý pohled Gabriela Fairchilda Saman− tu přikoval k podlaze. Gabriel se k ní začal přibližovat, sice poma− leji, ale se stejnou rozhodností jako předtím. Samanta si v té chvíli uvědomila, že by bylo bláhové zaměnit jeho obezřetnost za sla− bost. Jeho zoufalství ho činilo ještě nebezpečnějším. Zejména pro ni. Blížil se k ní s takovou prudkostí, že paní Philpotová ustoupi− la do stínu a nechala Samantu, ať mu čelí sama. Ačkoli jí její in− stinkt zprvu velel utéct, přinutila se stát zpříma a bez pohnutí. Její strach byl neodůvodněný. To už stál téměř vedle ní. Muž obezřetně začichal ve vzduchu. Samantu by nenapadlo, že svěží citronovo−verbenová vůně, kte− rou si nanesla za uši, může být pro muže tak lákavá. Ale při po− hledu na jeho tvář se cítila jako harémová tanečnice, čekající na to, aby potěšila sultána. Kůže na celém těle se jí napjala. Připadalo jí, jako by se jí dotýkal, aniž zvedl jediný prst. Když ji začal obcházet, otáčela se zároveň s ním. Byl to jakýsi primitivní instinkt, který nechtěl dovolit, aby se postavil za ni. Ko− nečně zůstal stát. Byl tak blízko, že cítila živočišné teplo vycháze− jící z jeho kůže a dobře viděla jednotlivé zlaté řasy lemující jeho zvláštní oči. „Kdo je to?“ zeptal se a zaměřil svůj pohled nad její levé ra− meno. „A co chce?“ Nežli se sluhové zmohli na odpověď, Samanta pevně řekla: „Ona, můj pane, je slečna Samanta Wickershamová a přišla žádat o místo vaší opatrovnice.“ Hrabě zaměřil svůj prázdný pohled dolů, zkřivil rty, jako by byl pobaven tím, že jeho kořist je tak malá. Odfrkl si. „Opatro− vnice, říkáte? Někdo, kdo mě bude uspávat písničkou, cpát mi kaši do úst po lžičkách a utírat mi“ – odmlčel se na dost dlouho, aby přinutil oba sluhy vykřiknout hrůzou – „bradu, když se po− bryndám?“ 13


„Nemám hlas na zpívání ukolébavky a jsem si jistá, že si do− kážete otřít… bradu sám,“ odpověděla Samanta sladce. „Moje úloha bude spočívat v tom, že vám pomohu zvyknout si na novou situaci.“ Naklonil se k ní blíž. „A co když si nechci zvyknout? Nebo se přizpůsobit? Co když chci být sám v tomhle pekle, abych v něm mohl v klidu a míru shnít?“ Paní Philpotová vyjekla, ale Samanta se nedala vyvést z míry jeho lhostejným rouháním. „Nemusíte se za mě červenat, paní Philpotová. Můžu vás ujistit, že jsem zvyklá na takové dětinské výbuchy. Během své praxe guvernantky jsem často zažila, že se mí svěřenci s chutí pokoušeli testovat hranice mé trpělivosti zá− chvaty vzteku, když nebylo po jejich.“ Hrabě, uražen srovnáním s tříletým dítětem, ztišil hlas do výhrůžného chrapotu. „Předpokládám, že jste je z toho vyléčila.“ „Chtělo to určitý čas. A trpělivost. V této chvíli se zdá, že vy jste požehnán jedním a já tím druhým.“ Poděsil ji tím, jak rychle se otočil k panu Beckwithovi a paní Philpotové. „Co vás opravňuje myslet si, že tahle bude jiná než ty předešlé?“ „Předešlé?“ opakovala Samanta a tázavě zvedla obočí. Majordomus a hospodyně si vyměnili provinilé pohledy. Hrabě se obrátil zpět k Samantě. „Předpokládám, že se nezmí− nili o vašich předchůdkyních. Podívejte, nejdřív jsme tady měli starou Coru Gringottovou. Byla skoro stejně tak hluchá, jako já jsem slepý. Tvořili jsme opravdu krásný pár. Strávil jsem hodně času neustálým hledáním její ušní trumpety, do které jsem musel řvát. Jestli mi paměť dobře slouží, nevydržela tady ani čtrnáct dní.“ Začal přecházet před Samantou sem a tam. Jeho dlouhé nohy udělaly vždy přesně čtyři kroky dopředu a čtyři dozadu. Bylo velmi jednoduché představit si ho, jak rázuje po palubě lodi a vy− křikuje rozkazy, zatímco mu zlaté vlasy vlají ve větru a pronikavý pohled má upřený ke vzdálenému horizontu. „Pak přišla ta žába z Lancashiru. Byla to už od začátku ustrašená osůbka. Mluvila téměř šeptem. Dokonce se ani neobtěžovala vyzvednout si mzdu nebo se sbalit. Vyběhla s vřískotem do noci, jako by ji honil nějaký šílenec.“ 14


„To si dovedu představit,“ zamumlala Samanta. Hrabě se zastavil, ale pak pokračoval v přecházení. „Minulý týden jsme ztratili drahou vdovu Hawkinsovou. Zdálo se, že má pevnější konstituci a bystřejší rozum než ostatní. Než odtud odsupěla, doporučila Beckwithovi, aby nenajímal opatrovnici, ale ošetřovatele ze zoo, protože jeho pán zřejmě patří do klece.“ Samanta byla ráda, že nemůže vidět, jak jí zacukaly rty. „Tak vidíte, slečno Wickershamová, nejsem vhodný objekt pro jakoukoli pomoc, zejména tu vaši. Takže se můžete vrátit někam do třídy nebo k rodině s malými dětmi, nebo odkud jste vlastně přišla. Není třeba, abyste mrhala svým drahocenným časem. Ani mým.“ „Promiňte, můj pane!“ zaprotestoval Beckwith. „Není nezbyt− né být neomalený k mladé dámě.“ „Mladá dáma? Ha!“ Hrabě zvedl ruku tak prudce, že málem urazil vršek fíkusu, který vypadal, jako by ho nikdo nezalil nej− méně deset let. „Z jejího hlasu bych usoudil, že je to zakyslá, jízlivá bytost, která v sobě nemá ani ždibec něžnosti. Pokud mi chcete najmout nějakou ženu, možná byste měli hledat dole na Fleed Streat, tam byste našli vhodnější osobu. Nepotřebuji opatro− vnici! Potřebuji dobrou…“ „Můj pane!“ vykřikla paní Philpotová. Její pán byl možná slepý, ale ne hluchý. Prosebný výkřik paní Philpotové ho umlčel rázněji než rána pěstí. Hrabě se šarmantně otočil na patě a uklonil se před křeslem, které stálo vlevo od Samanty. „Žádám vás za prominutí, že jsem tak dětinsky vybuchl, slečno. Přeji vám hezký den a hezký život.“ Pak se obrátil ke dveřím salonu a rozhodně vyrazil kupředu, aniž by zpomalil nebo hmatal kolem sebe. Možná by dosáhl svého cíle bez újmy, kdyby kolenem nenarazil do rohu nízkého maha− gonového stolku s takovou silou, až sebou Samanta cukla. Zalila ji vlna soucitu. Hraběti vyšla z úst neslušná nadávka. Nakopl stolek tak prudce, že narazil na protější stěnu a rozlámal se. Hrabě na třetí pokus nahmatal slonovinovou dveřní kouli a s impozantním bouchnutím vyrazil ven. Jak postupoval hlouběji do domu, ozývaly se postupně údery a kletby, které slábly, až nakonec ustaly. 15

Do svítání tvá  

Historická romance