Page 1

1 David Webb, profesor lingvistiky na Georgetownské univerzi­ tě, kráčel pod tíhou hromady neopravených seminárních prací po zatuchlých zadních chodbách ohromné Healyho koleje. Mířil do kanceláře šéfa katedry Theodora Bartona a měl zpoždění, tudíž to vzal svou oblíbenou zkratkou přes úzké temné průchody, o nichž vědělo jen málo studentů. Webbův život poklidně plynul za hranicemi akademické půdy. Jeho rok určovaly jednotlivé semestry. Tuhá zima, kdy to všechno začínalo, posléze neochotně ustoupila váhavému jaru a poslední týdny druhého semestru byly ve znamení vedra a  vysoké vlh­ kosti. Část jeho já, která vzpomínala na někdejší život v tajných službách americké vlády a  udržovala přátelský styk s  bývalým řídicím důstojníkem Alexandrem Conklinem, však s tímto pokli­ dem vytrvale zápasila. Už se chystal zahnout za roh, když uslyšel zvýšené hlasy, uštěpačný smích a po stěně se rozběhly zlověstné stíny. „Ty jeden zasranej rákosníku, my ti ten tvůj žlutej mozek vyra­ zíme z palice!“ Bourne složil hromádku papírů na zem a  rozběhl se za roh. V  příští chvíli spatřil tři mladé černochy v  kabátech až po kot­ níky, kteří výhrůžně obstoupili jakéhosi Asijce a přitlačili ho ke zdi chodby. Měli zvláštní postoj: nohy mírně pokrčené v kolenou a volně svěšené ruce, které se jemně kývaly, takže jejich těla vypa­ dala jako tupé a surové zbraně, odjištěné a připravené k útoku. Webb si s  úlekem uvědomil, že obětí je jeho oblíbený student Rongsey Siv. „Slyšíš, rákosníku?“ zavrčel jeden z  agresorů, šlachovitý vý­ rostek s  bezohledným a  omámeným výrazem ve zpupné tváři. „Přišli jsme si pro zboží, který by se dalo vyměnit za cingrlátka.“ „Cingrlátek není nikdy dost,“ přidal se jiný s orlem vytetova­ ným na tváři a otočil tam a zpět velkým hranatým prstenem, jed­ 21


ním z mnoha, které měl na pravé ruce. „Nebo snad nevíš, o čem mluvím, žlutá hubo?“ „Jo, žluťáku,“ řekl ten zfetovaný s vyvalenýma očima. „Netvař se jako neviňátko.“ „Chce se bránit,“ zavrčel mladík s potetovanou tváří a naklonil se k  Rongseyovi. „Co jako hodláš dělat, srovnáš nás jako bojovník kung-fu?“ Chraptivě se rozesmáli a naoko kopali směrem k Rongseyovi, který se ještě víc přikrčil ke stěně. Třetí černoch, svalnatý a zavalitý, vytáhl z  bohatých záhybů dlouhého kabátu baseballovou pálku. „Tak dost. Pracky naho­ ru, žlutá hubo. Zpřelámeme ti hnáty.“ Plácl si pálkou do dlaně. „Chceš to najednou, nebo postupně?“ „Hej,“ vykřikl zfetovaný černoch, „ten si vybírat nebude.“ Vytáhl vlastní pálku a výhrůžně přistoupil k Rongseyovi. Když omámený mladík švihl pálkou, Webb zasáhl. Byli tak zabraní do svých špinavých hrátek a jeho příchod byl tak neslyš­ ný, že si ho všimli až na poslední chvíli. Webb levou rukou zachytil feťákovu pálku, která už se skláně­ la k Rongseyově hlavě. Potetovanec po Webbově pravici hlasitě zaklel a vymrštil ruku zaťatou v pěst, z níž trčely prsteny s ostrý­ mi hranami mířícími na profesorova žebra. V té chvíli vystoupila z temného zákoutí Webbovy hlavy osob­ nost Jasona Bournea a  pevně se chopila vlády. Webb bicepsem odrazil ránu tetovaného útočníka, udělal krok dopředu a vrazil mu loket do hrudi. Mladý muž se skácel k zemi a bolestí se chytil za prsa. Třetí zabiják, větší než jeho dva kolegové, cosi zamumlal, od­ hodil pálku a vytasil vystřelovací nůž. Vrhl se na Webba, ten však neuhnul a ostře ho sekl do vnitřní strany zápěstí. Nůž spadl na podlahu chodby a odlétl pryč. Webb zahákl levou nohu za sou­ peřův kotník a trhl. Velký rváč padl na záda, převalil se a odlezl po čtyřech. Bourne vytrhl baseballovou pálku ze sevření zfetovaného zabijáka. „Ty zkurvenej fízle,“ zamumlal gangster. Zornice měl rozšířené a rozostřené vlivem drog. Vytáhl zbraň – levnou a běž­ ně dostupnou pistoli – a namířil na Webba, který však se smrtící 22


přesností máchl pálkou a zasáhl ho mezi oči. Feťák zavrávoral, vykřikl a zbraň upustil. V  tu chvíli vyběhli zpoza rohu dva členové univerzitní ochranky, které zburcoval hluk potyčky. Prohnali se kolem Web­ ba a s dusotem spěchali za rváči, kteří bez pozdravu prchli podpí­ rajíce svého zfetovaného druha. Prolétli zadními dveřmi budovy do jasného odpoledního slunce se strážnými v patách. Navzdory zásahu ochranky Webb cítil, že mu v  těle plane Bour­neova touha pronásledovat vrahy. Jak rychle procitla z dří­ moty a  jak snadno ho dokázala opanovat! Nebylo to proto, že to sám chtěl? Webb se zhluboka nadechl, trochu se vzpamatoval a obrátil se čelem k Rongseyovi Sivovi. „Pane profesore!“ rozkašlal se Rongsey. „Nevím, jak…“ Půso­ bil hodně přepadle. Jeho velké černé oči ukryté za skly brýlí byly otevřené dokořán. Jinak se jako obvykle tvářil netečně, avšak v těch očích Webb viděl všechen strach světa. „Už je po všem.“ Webb vzal Rongseye kolem ramen. Měl pro kambodžského uprchlíka slabost, která teď opět prosákla jeho zdrženlivou profesorskou maskou. Nemohl si pomoci. Rongsey se musel vypořádat s velkou nepřízní osudu – za války přišel skoro o celou rodinu. On i Webb se svého času pohybovali po stejných jihoasijských džunglích, a  ať se Webb snažil sebevíc, nedokázal se ze spárů toho horkého a vlhkého světa nikdy docela vymanit. Bylo to jako úporná horečka, která se neustále vrací. Webb pocítil záchvěv vzpomínky, jako by snil s otevřenýma očima. „Loak soksapbaee chea tay?“ Jak ti je? zeptal se khmersky. „Nic mi není, pane profesore,“ odvětil Rongsey stejným jazy­ kem. „Ale pořád ne… Chci říct, jak jste…?“ „Nepůjdeme ven?“ navrhl Webb. Věděl, že schůzku s Barto­ nem už nestihne, ale bylo mu to úplně jedno. Shrábl ze země vystřelovací nůž i pistoli. Když kontroloval její mechaniku, úder­ ník se zlomil. Vyhodil nepoužitelnou zbraň do koše, ale nůž si zastrčil do kapsy. Za rohem mu Rongsey pomohl s  rozsypanými seminárními pracemi. Pak mlčky vykročili chodbami, které se směrem k čelu budovy stále víc zaplňovaly. Webb znal zvláštní povahu tohoto ticha, hustou tíhu času, který se po prožitém násilí jen pozvolna 23


vrací k normálu. Něco podobného poznal kdysi v džungli. Podiv­ né a znepokojivé však bylo, že nyní se podobná situace odehrála na rušné akademické půdě. Když vyšli z chodby, přidali se k houfu studentů tlačících se hlavními dveřmi do Healyho koleje. Hned za vchodem se upro­ střed podlahy leskl posvátný znak Georgetownské univerzity. Valná většina studentů ho obcházela, školní legenda totiž pravi­ la, že ten, kdo na něj šlápne, nikdy nedostuduje. Rongsey patřil k těm, kteří se znaku obloukem vyhýbali, avšak Webb prošel bez sebemenších výčitek přímo jeho středem. Venku je přivítalo bledé jarní slunce a  vzduch s  nádechem pučících květů. Před sebou měli stromy a staré nádvoří, za nimi se tyčila mohutná budova Healyho koleje s impozantní georgián­ skou cihlovou fasádou, vikýři z devatenáctého století a břidlico­ vou střechou, nad níž se tyčila šedesát metrů vysoká věž s hodi­ nami. Kambodžan se otočil k Webbovi. „Pane profesore, děkuji vám. Kdybyste nepřišel…“ „Rongseyi,“ odpověděl Webb vlídně, „nechcete si o tom pro­ mluvit?“ Studentovy oči byly temné a neprostupné. „Co se k tomu dá říct?“ „To záleží na vás.“ Rongsey pokrčil rameny. „Já to přežiju, pane profesore. Oprav­ du. Nebylo to poprvé, kdy mi někdo nadával.“ Webb chvíli stál, hleděl na Rongseye a přitom ho náhle zapla­ vil takový nával citu, až ho začaly pálit oči. Chtěl toho chlapce vzít do náruče, přitisknout ho k sobě a slíbit mu, že už se mu nikdy nestane nic zlého. Věděl však, že Rongsey by to gesto vzhledem ke své buddhistické průpravě nepřijal. Kdoví, co se odehráva­ lo pod tou jeho neprostupnou slupkou. Webb už viděl řadu lidí podobných Rongseyovi, kteří kvůli válce a nesnášenlivosti mezi kulturami zažili zabíjení, či dokonce zhroucení celých civilizací, což si většina Američanů vůbec nedokázala představit. Cítil s ním silnou spřízněnost, citové pouto, jež podbarvovala strašlivá bolest vycházející z rány v jeho nitru, která se nikdy úplně nezahojí. 24


Oba zřejmě prožívali stejné duševní pohnutí, ale neodhodla­ li se to vyřknout nahlas. Rongsey profesorovi s mírným a téměř smutným úsměvem znovu zdvořile poděkoval a  pak se roz­loučili. Webb stál osamoceně mezi studenty a učiteli spěchajícími ko­ lem, a přece věděl, že není tak docela sám. Přes veškeré jeho úsi­ lí se o  slovo znovu hlásila agresivní osobnost Jasona Bournea. Pomalu a  zhluboka dýchal, usilovně se soustředil a  s  pomocí duševních technik, které ho naučil přítel psychiatr Mo Panov, se snažil potlačit bourneovskou stránku své osobnosti. Nejdřív se zaměřil na okolí, na modré a  zlatavé odstíny jarního odpoled­ ne, na šedivý kámen a  červené cihly budov kolem nádvoří, na procházející studenty, na usměvavé tváře dívek, na smích chlap­ ců a vážné rozhovory profesorů. Vstřebával každý prvek v jeho celistvosti a  pokoušel se zakotvit v  daném čase a  místě. Teprve poté mohl obrátit myšlenky do svého nitra. Před dávnými lety pracoval pro zahraniční službu v Phnom­ penhu. Tehdy byl ženatý, ale ne se svou současnou manžel­ kou  Marií, nýbrž s  Thajkou jménem Dao. Měli spolu dvě děti, Joshuu a Alyssu, a bydleli v domě na břehu řeky. Amerika válčila se Severním Vietnamem, ale boje se přelily i do sousední Kam­ bodže. Jednou odpoledne, když byl v práci, se jeho bližní koupali v řece, kde je zastihla palba z letadla. Všichni zemřeli. Webb tenkrát málem zešílel žalem. Nakonec prchl ze své­ ho domu i z Phnompenhu do Saigonu a stal se z něho muž bez minulosti i  budoucnosti. Byl to Alex Conklin, kdo vysvobodil zkroušeného a  zhrouceného Davida Webba ze  saigonských ulic a vychoval z něj prvotřídního tajného agenta. V Saigonu se Webb naučil zabíjet, obracet nenávist k  sobě samotnému směrem ven a vylévat si vztek na jiných. Když se z jednoho člena Conklinovy skupiny, odbojného ztroskotance Jasona Bournea, vyklubal nasa­ zený špion, Webb ho osobně popravil. Bourneova totožnost se mu časem začala zajídat, musel však uznat, že mu často posloužila jako záchranné lano. Jason Bourne zachránil Webbovi život toli­ krát, že to snad ani nedokázal vyčíslit. Byla by to celkem zábavná myšlenka, kdyby to nebyla pravda. 25

Bourneův odkaz  

edice Napětí

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you