Page 1

Prolog Mnichov, Německo / Bali, Indonésie „Rusky sice celkem umím,“ prohlásil ministr obrany Bud Halliday, „ale přesto bych raději zůstal u angličtiny.“ „To mi nevadí,“ odvětil ruský plukovník s těžkým přízvukem. „Vždycky uvítám, když se můžu pocvičit v cizím jazyce.“ Halliday se Rusovu rýpnutí kysele usmál. Všeobecně se tradovalo, že Američané chtějí v zahraničí mluvit jen anglicky. „Výborně. Vyřídíme to rychle.“ Avšak místo aby začal, zadíval se na stěnu plnou nepovedených portrétů jazzových velikánů jako Miles Davis a John Coltrane, zaručeně ofocených z novin. Když plukovníka spatřil na vlastní oči, začal mít o této schůzce pochybnosti. Zaprvé byl mladší, než si Halliday představoval. Měl husté plavé vlasy bez sebemenší vlnky, krátce střižené jako pravý ruský voják. A zadruhé vypadal jako muž činu. Hallidayovi neušlo, že se mu pod oblekem z levné látky boulí pevné svaly. Čišel z něj zvláštní klid, který Hallidaye znervózňoval. Ale nejvíc ministra zneklidňovaly jeho oči: byly světlé, zapadlé v  důlcích a snad ani jednou nemrkly. Jako by se díval jen na fotografii, nikoli do opravdových lidských očí. Jejich podivné vzezření podtrhoval i baňatý žilkovitý nos. Zdálo se, že ten člověk nemá žádnou duši, jen nezlomnou vůli připomínající nějakou zlou mytickou postavu, o níž Halliday v mládí četl v knížce od H. P. Lovecrafta. Chtělo se mu vstát a bez ohlédnutí odejít, ale překonal se. Přece se sem netrmácel jen tak zbůhdarma. Smog, který dusil Mnichov, měl temně šedý odstín jako Karpovovy oči a dokonale odrážel ministrovu náladu. Jak rád by tuhle trapnou parodii na město nikdy nespatřil, ale na podobné úvahy už bylo pozdě. Vystoupil z obrněné limuzíny Lincoln v Rumfordstrasse plné turistů a teď seděl v nějakém pochybném sklepním jazzovém klubu. Čím byl ten Rus tak výjimečný, že kvůli němu americký ministr obrany vážil cestu přes půlku planety do města, 7


které se mu tolik hnusilo? Boris Karpov totiž působil jako plukovník u FSB 2, tedy nové ruské bezpečnostní služby, jež se oficiálně měla zaměřovat na boj proti drogám. Skutečnost, že se důstojníkovi této organizace podařilo nejen předat Hallidayovi zprávu, ale dokonce ho vylákat z  Washingtonu, signalizovala raketový mocenský vzestup FSB 2. Karpov naznačil, že má možná něco, co by Hallidaye zajímalo. Ministr obrany se mohl jen domnívat, oč jde, a ze všech sil se snažil uhodnout, co za to asi Rus bude chtít. Velice dobře věděl, že nic nedostane zadarmo. Byl to ostřílený harcovník politických bojů, které zahalovaly prezidenta jako prachová bouře ve vyprahlé krajině. Uvědomoval si, že cenu druhé strany je někdy bolestné přijmout, ale na scéně domácí i mezinárodní politiky vládnou kompromisy. Přesto by Halliday Karpovovu nabídku možná nevyslyšel, nebýt náhlého oslabení své pozice u  prezidenta. Nečekaně strmý pád Luthera LaVallea, kterého si vybral za šéfa vojenské špionáže, silně otřásl Hallidayovým postavením. Přátelé i spojenci ho za zády kritizovali či pomlouvali a on si kladl otázku, kdo z nich mu jako první vrazí pomyslnou dýku do zad. Pohyboval se však v oboru dost dlouho, aby věděl, že naděje někdy přichází v nepříjemných podobách a může připomínat i lůžko plné hřebů. Doufal, že mu obchod s Karpovem poskytne politický kapitál, který obnoví jeho prestiž u prezidenta i mocenskou základnu ve vojensko-průmyslovém komplexu. Když trio na pódiu spustilo kravál, Halliday si znovu v duchu vybavil spis Borise Karpova, jako by v něm snad tentokrát měl konečně najít nějaké kloudné údaje – cokoli, třeba jen jeho zrnitou či rozostřenou fotku. Žádný takový snímek samozřejmě neexistoval a informace se omezovaly na čtyři řídké odstavce na jediném listu papíru s vodoznakem PŘÍSNĚ TAJNÉ. Vzhledem k nepříliš kladnému vztahu americké vlády k Rusku neměla Národní bezpečnostní agentura valné povědomí o dění uvnitř ruského politického systému, nemluvě o FSB 2, jejíž skutečné cíle byly utajené ještě mnohem víc než činnost FSB, tedy následnické organizace neblaze proslulé sovětské tajné policie KGB. 8


„Vypadáte roztěkaně, pane Smithi,“ řekl Rus. Dohodli se, že na veřejnosti budou používat krycí jména pan Smith a pan Jones. Ministr otočil hlavu. V podzemních prostorách se cítil nesvůj, na rozdíl od Karpova, jenž mu stále víc připadal jako nějaký tvor z temnot. Zvýšil hlas, aby ho v řinčení nástrojů bylo slyšet. „Nic nemůže být vzdálenější pravdě, pane Jonesi. Jen nasávám atmosféru podniku, který jste vybral.“ Plukovník se hrdelně uchichtl. „Máte zvláštní smysl pro humor.“ „Teď jste mě prokoukl.“ Plukovník se nahlas zasmál. „To se uvidí, pane Smithi. Jelikož neznáme ani vlastní ženy, není moc pravděpodobné, že bychom znali své… protějšky.“ Drobné zaváhání přivedlo Hallidaye k úvaze, zda Karpov nechtěl místo toho neutrálního slůvka říci spíše protivníky. Nezabýval se úvahami, zda si je Rus vědom jeho politické pozice, protože na tom nezáleželo. Zajímalo ho jen to, jestli mu jím nabízený obchod pomůže. Hudební trio prudce změnilo tempo, z čehož ministr vytušil, že zřejmě začala nová píseň. Předklonil se nad příliš hořkým pivem, kterého se téměř ani nedotkl. Jeho oblíbenou značku Coors v tomhle lokále bohužel neměli. „Půjdeme k věci, ano?“ „Rozhodně.“ Plukovník Karpov položil dlaně na svá opálená předloktí. Klouby na rukou měl mozolnaté a zbrázděné jako Skalisté hory. „Jistě vám, pane Smithi, nemusím vysvětlovat, kdo je Jason Bourne.“ Při vyslovení toho jména Hallidayovi ztvrdly rysy. Měl pocit, jako by ho Rus postříkal tekutým dusíkem. „Kam tím míříte?“ zeptal se toporně. „Já vám Jasona Bournea zabiju, pane Smithi.“ Halliday nemarnil čas dotazováním, jak Karpov ví, že chce jeho hlavu – při Bourneově nedávném pobytu v Moskvě byla Národní bezpečnostní agentura v takové pohotovosti, že i hluchému a slepému muselo být jasné, že je to člověk určený k likvidaci. „To je od vás velice šlechetné, pane Jonesi.“ „O šlechetnost tu nejde, pane Smithi. Mám své vlastní důvody, proč by měl zemřít.“ 9


Při tomto doznání se ministr mírně uvolnil. „Dobrá, řekněme, že Bournea opravdu zabijete. Co za to chcete?“ Následoval drobný pohyb, který by u jiného člověka šlo označit za mžiknutí oka, ale Hallidayovi to spíš připadalo, jako by někdo přešel po Bourneově hrobě. Mrkla na něj smrt. „Tenhle pohled znám, pane Smithi. Vím, že očekáváte to nejhorší – vysokou cenu. Ale výměnou za to, že mi dáte svolení beztrestně zabít Bournea, po vás žádám, abyste mi vytrhl trn z paty.“ „Který si nemůžete vytrhnout sám.“ Karpov pokýval hlavou. „Teď jste mě prokoukl, pane Smithi.“ Oba muži se zasmáli, i když úplně jiným tónem. „Takže…“ Halliday spojil prsty. „Kdo to je?“ „Abdulla Chúrí.“ Ministrovi se sevřelo srdce. „Hlava Východního bratrstva? To jste mě mohl rovnou požádat, abych zavraždil papeže.“ „Papežova smrt by ani jednomu z nás nic nepřinesla, ale vražda Abdully Chúrího je něco úplně jiného.“ „To jistě. Ten chlap je radikální islamista a hodně nebezpečný. Zrovna teď si potřásá rukou s  prezidentem Íránu. Ale Východní bratrstvo je celosvětová organizace. Chúrí má hodně přátel na vysokých místech.“ Ministr rázně zavrtěl hlavou. „Pokus o jeho likvidaci by znamenal politickou sebevraždu.“ Karpov přikývl. „To všechno je bezesporu pravda. Ale co teroristická činnost Východního bratrstva?“ Halliday se ušklíbl. „Výplod fantazie, neověřené zprávy, nic víc. Nikdo z  našich tajných služeb v  životě nenašel ani střípek důkazu, že Východní bratrstvo má něco společného s  teroristy. A věřte mi, že jsme se o to snažili.“ „O tom nepochybuji. Znamená to, že jste nenašli žádné důkazy teroristické činnosti v domě profesora Spectera.“ „Pan profesor byl každopádně lovcem teroristů, ale pokud jde o tvrzení, že měl i jiné zájmy…“ Halliday pokrčil rameny. Plukovníkovu tvář náhle zkřivil úsměv. Na stole mezi nimi se vzápětí objevila žlutá obálka bez označení. „V  tom případě pro vás tohle bude mít velkou hodnotu.“ Karpov posunul obálku k Hallidayovi, jako kdyby mu dával šach mat. 10


Když ministr obálku otevřel a začal si prohlížet obsah, Karpov dodal: „Jak víte, FSB 2 se zabývá především mezinárodním obchodem s drogami.“ „Také jsem to slyšel,“ řekl Halliday suše. Bylo mu jasné, že tahle ruská organizace má mnohem širší záběr. „Před deseti dny,“ pokračoval Karpov, „jsme zahájili finální fázi drogové razie v  Mexiku, na které jsme pracovali přes dva roky, protože Kazaňská mafie, což je jedna z  moskevských zločineckých band, se dala na narkotika a  hledala jejich bezpečný zdroj.“ Halliday přikývl. O  Kazaňské mafii i  jejím šéfovi Dimitriji Maslovovi něco málo věděl. „Musím s potěšením konstatovat, že akce skončila jednoznačným úspěchem,“ řekl ruský plukovník. „Při prohlídce domu drogového bosse Gustava Morena jsme zabavili notebook, který už nestačili zničit. Informace, které teď čtete, pocházejí z jeho harddisku.“ Hallidayovi přeběhl mráz po zádech. Papíry byly plné čísel, odkazů a poznámek. „Tohle jsou finanční toky. Ten mexický drogový kartel platilo Východní bratrstvo. Padesát procent zisků šlo na nákup zbraní, které putovaly do různých přístavů na Středním východě prostřednictvím letecké společnosti Air Afrika.“ „Jejím jediným vlastníkem je Nikolaj Jevsin, největší obchodník se zbraněmi na světě.“ Plukovník si odkašlal. „Víte, pane Smithi, v našich mocenských kruzích jsou síly nakloněné Íránu, protože my chceme jejich ropu a oni zase náš uran. Znáte to, energie jsou dnes na prvním místě. Takže jsem se s Abdullou Chúrím dostal do nepříjemné situace, kdy sice mám důkazy o jeho teroristické činnosti, ale nemůžu na jejich základě jednat.“ Naklonil hlavu. „Snad byste mi s tím mohl pomoci.“ Když Halliday upokojil své rozbušené srdce, otázal se: „Proč chcete Chúrího odstranit?“ „Můžu vám to říct,“ ucedil Karpov, „ale pak vás bohužel budu muset zabít.“ Byl to starý a otřepaný vtip, ale plukovníkovy světlé, neúprosné oči při něm děsivě mrkly, a proto ministra napadlo, že Karpov 11


možná nežertuje. Nechtěl si to ověřovat v praxi, a tak učinil rychlé rozhodnutí. „Zlikvidujte Jasona Bournea a já se vší svou vahou zasadím o to, aby Abdulla Chúrí dostal, co mu patří.“ Jenže plukovník už třásl hlavou. „To mi nestačí, pane Smithi. Oko za oko, to je pro mě férový obchod.“ „My lidi nevraždíme, pane plukovníku,“ pronesl Halliday toporně. Rus se jedovatě uchichtl. „Ovšemže ne,“ pravil jízlivě a pokrčil rameny. „Každopádně já, pane ministře, žádné takové zábrany nemám.“ Halliday zaváhal, ale jen na chvíli. „Promiňte, nechal jsem se unést a zapomněl jsem na naši dohodu, pane Jonesi. Pošlete mi celý obsah toho harddisku a zařídím to.“ Sebral odvahu a zadíval se do těch bledých očí. „Souhlasíte?“ Boris Karpov krátce po vojensku kývl. „Ano.“ Když plukovník vyšel z jazzového klubu, zjistil polohu Hallidayova lincolnu a strážců tajné služby seřazených podél Rumfordstrasse jako cínoví vojáčci. Vykročil opačným směrem, zahnul za roh, sáhl si do úst a vytáhl plastové vycpávky, které změnily tvar jeho čelisti. Pak si sundal z  nosu žilkovanou baňku z  latexu, vyjmul z očí šedé kontaktní čočky a uložil je do umělohmotné krabičky. Znovu byl sám sebou. Zasmál se. U  tajné služby  FSB 2 skutečně pracoval jistý plukovník Boris Karpov. Byl to známý Jasona Bournea, a právě proto se za něj Leonid Danilovič Arkadin vydával. Ta ironie se mu líbila: Karpov navrhl likvidaci svého vlastního přítele. A navíc byl vláknem v pavučině, kterou Arkadin tak umně splétal. Od toho amerického politika nehrozilo žádné nebezpečí. Arkadin dobře věděl, že Hallidayovi lidé nemají tušení, jak Karpov vypadá. Arkadin prošel důkladným výcvikem tajné skupiny Treadstone, kde se naučil neponechávat nic náhodě. A ke ztělesnění Karpova měl velice dobrý důvod. Na stanici Marienplatz nastoupil do metra a dokonale splynul s davem cestujících. O tři zastávky dál na něj na stanoveném místě čekalo nenápadné auto. Jakmile nastoupil, rozjelo se směrem 12


k mezinárodnímu letišti Franze Josefa Strausse. Měl rezervaci na let společnosti Lufthansa do Singapuru v 1:20 a odtud bude v 9:35 pokračovat do Denpasaru na ostrově Bali. Zjistit Bourneovo místo pobytu bylo lehčí než ukořistit laptop Gustava Morena, protože lidé z firmy NextGen Energy Solutions, kde pracovala Moira Trevorová, věděli, kam spolu odjeli. I v případě toho počítače však nakonec slavil úspěch. Měl totiž naštěstí mnoho špionů v řadách Kazaňské mafie a jeden z nich byl řízením osudu v domě Gustava Morena hodinu před razií ruských bezpečnostních sil. Pláchl i s usvědčujícími důkazy, které Abdullu Chúrího pošlou na jistou smrt. Až Arkadin zastřelí Bournea. Jason Bourne si užíval klidu a  pohody. Po dlouhé době konečně přestal truchlit po Marii a  trápit se pocitem viny. Ležel vedle Moiry na bale, ohromném balijském rozkládacím lehátku s doškovou střechou podepřenou čtyřmi vyřezávanými dřevěnými sloupky. Odpočívadlo přiléhalo k nízké kamenné zídce u tří­ úrovňového bazénu s  výhledem na Lombockou úžinu na  jihovýchodě ostrova Bali. Jelikož Balijci byli velice všímaví a na nic nezapomínali, vždycky když si šli před snídaní zaplavat, ochotně jim rozložili lůžko a  servírka jim bez požádání přinesla Moiřin oblíbený koktejl Východ slunce: chlazený džus z kyselého pomeranče, manga a mučenky. „Čas je svým vlastním pánem,“ pronesla Moira zasněně. Bourne se ošil. „Cože?“ „Víš, kolik je hodin?“ „Je mi to fuk.“ „Myslím to tak, že jsme tady deset dní, a mně to připadá jako deset měsíců.“ Zasmála se. „Nemíním to nijak špatně.“ Rorýsi se vrhali jako netopýři ze stromu na strom nebo přelétali nad hladinou nejvyššího z bazénů. Tlumené pleskání příboje přicházející zdola působilo konejšivě. Před chvílí jim dvě balijské holčičky přinesly hrst čerstvých květin v míse z palmových listů, kterou samy upletly. Vzduch byl proto prosycený exotickými vůněmi plumérie a bělokvětu. Moira se k němu obrátila. „Je to přesně tak, jak se říká. Na Bali se zastavil čas a vejde se do něj mnoho lidských životů.“ 13

Bourneův klam  

Edice Napětí

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you