Issuu on Google+

1 New York 1. prosince 2012

Hodiny odbily půlnoc. Laura hypnotizovala pohledem sta­ robylý, rytinami pokrytý kámen, který ležel přímo před ní na dřevěné desce starého pracovního stolu. Měla skoro pocit, jako by před ní postavy vyryté do zvětralého vápence ve světle stolní lampy tančily. Protřela si oči. Bylo už pozdě. Byla unavená a měla by konečně jít domů. Ještě naposledy přejela prsty po liniích jednoho z nápisů, když jí to najednou došlo. Má to! Konečně na to přišla. Trápila se s těmi hieroglyfy celé dny a  teď konečně pochopila význam prvního z nich. V překladu zněl: Je zapsáno. Obrátila pozornost k další části nápisu a její rozčilení vzrostlo. Tentokrát na to přišla skoro hned. Znamenala v cyklech času. To je ono. Přesně pro tyhle chvíle Laura Shepherdová žila. Chvíle, kdy věci začnou dávat smysl, kdy člověk pochopí, co se pokoušeli sdělit lidé, kteří žili před tisíci lety. Věděla, že tenhle ká­ men je důležitý. Svého druhu byl největší, jaký kdy viděla, a teď také věděla proč. Byl to bezpochyby kámen, do kterého bylo vy­ ryto mayské proroctví spojené s budoucností, a ona právě teď roz­ šifrovala část prvního ze dvou soustředných kruhů piktogramů. Nápis tedy říkal: Je zapsáno… v cyklech času…, že… Laura se opřela v židli a zadívala se na velký oblý kus kamene s hlubokým uspokojením. Kvůli tomuhle určitě stálo za to opustit Cambridge i kraj, kde se narodila. — 13 —


Když se ovšem podívala na zbývající hieroglyfy, její nadšení pohaslo. Na většině z nich se natolik podepsal zub času, že bude těžké, možná dokonce nemožné, je přeložit. Co to na tom kameni může být? Co nám chtěli staří Mayové sdělit o  budoucnosti? Měla pocit, že na to snad nikdy nepřijde. Natáhla se po hrnku s kávou. Studená. Přesně v té chvíli za­ slechla divný zvuk, který ji vytrhl ze zamyšlení. Byl tajemný a  strašidelný, jako by někdo šeptal nebo monotónně odříkával slova v jí neznámém jazyce: „Oxlahun baktun, mi katun, mi tun, mi kin, oxlahun baktun, mi katun, mi tun, mi kin.“ Zvedla hlavu a zvuk ustal. Pomyslela si, že se jí to jen zdálo, a obrátila pozornost zpátky ke kameni, ale zvuk se ozval nanovo. Jako by vycházel z chodby za dubem obloženými zdmi její kan­ celáře. Lauře přeběhl mráz po zádech. Kdo je ještě takhle pozdě v noci v muzeu? Noční vrátný Jacob to asi nebude. Je to tak hodinka, co jí říkal, že si sedne ve vrátnici k televizi a podívá se na jakýsi film. Určitě si ho nepustil tak nahlas, že by ho slyšela až sem. Přikradla se proto ke dveřím a poslouchala chvíli za jejich matným sklem. Žádné vysvětlení to ale nepřineslo. Otevřela tedy dveře a vyhlédla do chodby. Chvilku trvalo, než si oči zvykly na tmu, ale pak bylo jasné, že na chodbě nikdo není. Viděla jen matný odraz bezpečnostních světel na linoleem pokry­ té naleštěné podlaze. „Haló?“ zkusila. Ozvěna nesla její hlas chodbou. Žádná odpověď. Zdálo se, jako by zvuk přicházel ze šachty schodiště, a  tak opatrně vykročila do chodby a nahnula se přes ozdobné mosazné zábradlí. Z  chodby o  patro níž padalo na honosné mramorové schodiště bledé světlo. „Je tam někdo?“ zavolala a šepot znenadání ustal. Laura začala opatrně sestupovat po schodech, když měla na­ jednou pocit, že z  chodby dole zaslechla tlumené žuchnutí, po kterém nastalo ticho. Srdce se jí rozbušilo. Sešla na konec schodů a  vykoukla za roh. Nikde nikdo, jen zpoza matného skla jedněch dveří v  chodbě prosvítal paprsek světla. — 14 —


Nejistě prošla temnou chodbou a přistoupila ke dveřím. Byly pootevřené. Nápis na skle oznamoval: Dr. R. Smith. „Haló?“ zkusila to znovu a v hlase měla strach. Nikdo se ne­ ozval. Zvedla ruku a  zaklepala, srdce jí divoce tlouklo. Dveře se s vrznutím o kousek pootevřely. Pořád žádná odpověď. Zhluboka se tedy nadechla a  otevřela je dokořán. Když na­ hlédla dovnitř, vyděšeně couvla. Za stolem seděla zhroucená postava muže kolem třicítky. Bez hnutí, popelavě šedou tvář na stolní desce. Byl to Lauřin kolega doktor Ron Smith a zdálo se, že nedýchá. „Rone!“ vykřikla a rozběhla se k němu. Popadla ho za ramena a zatřásla jím, ale zůstal bezvládný. „Rone Smithi!“ zkusila znovu. Chovala se jako smyslů zbave­ ná. Udeřila ho do tváře, znovu s ním ze všech sil zatřásla, ale Ron jí jen bezvládně, bez jakékoliv odezvy visel v rukách. V tu chvíli si všimla, že muž drží cosi v prstech a svírá to tak křečovitě, že mu až zbělely klouby. Znovu s ním divoce zatřásla a on tu věc upustil. Byla velká, vypadala jako z křišťálu a pomalu se kutálela po desce stolu, až se zastavila přímo před Laurou. Ta strnula, přestala se pokoušet probrat Rona a s hrůzou na onu věc zírala. Ze stolu se na ni šklebila lebka. Lebka z jediného kusu křišťálu. Laura na ni snad celou věčnost hleděla jako uhranutá. Pak se vzpamatovala, popadla Ronův telefon a  zavolala zá­ chranku.

— 15 —


2 Než se Laura nadála, hemžila se místnost policisty ze soudní­ ho, kteří hledali otisky, všechno zkoumali a věci i papíry ukládali do průhledných igelitových sáčků. Laura tam stála a sledovala, jak policejní fotograf pořizuje fotografie Ronova tichého, neživé­ ho těla. Detektiv Frank J. Dominguez byl mohutný tmavý chlap, který se pohyboval s jistotou člověka, který slouží u policie už pěkných pár let. Sklonil se nad tělem a důkladně si je ze všech stran pro­ hlédl. „Takže jste slyšela něco jako šepot?“ zeptal se a podezřívavě si Lauru prohlížel. „Sešla jste dolů zjistit, co se děje, a přesně takhle jste ho tady našla. Je to tak, paní doktorko?“ Hlas měl hluboký a ostrý, jako by se v něm odrážela celoživotní práce na ulici. „A-Ano,“ odpověděla váhavě Laura, která ještě nepřekonala šok z  pohledu na Rona Smithe, jehož zhroucené tělo stále ještě viděla nad deskou stolu. Bylo pro ni velmi těžké pochopit, že tohle mrtvé tělo je Ron Smith, který se na ni dneska odpoledne tak zářivě usmál v kantýně, Ron Smith, který nosíval dost hrozné svetry a každý rok trávil dovolenou v letovisku na Cape Cod. K detektivovi přistoupil jeden z mladších policistů. „Prohledali jsme celou budovu, ale nikde není ani stopy po nikom, kdo by tu neměl co dělat, pane.“ Dominguez přikývl a obrátil se k Lauře. „Vy tedy říkáte, že tu pracoval už v době, kdy jste sem nastou­ pila, a přece ho skoro neznáte?“ Laura z jeho hlasu poznala, že něco takového nechápe. „Ano, Ron je…, chci říct byl,“ opravila se, „spíš uzavřený člo­ věk.“ — 16 —


„Hm, vážně?“ Dominguez se lhostejně zahleděl na Ronovo tělo. Viděl už příliš mnoho podobných věcí, aby to na něj nějak zapůsobilo. „Takže abych to shrnul…“ Otočil se zpátky k Lauře a pozor­ ně se na ni podíval. „Oba jste… Jak to bylo?“ Zalistoval zpátky zápisníkem, až našel potřebnou stránku. „Experti na staré Maye, a vy přesto netušíte, na čem doktor Smith před smrtí pracoval?“ Podle toho, jak to řekl, asi neměl v oblibě experty, ať se zabý­ vali čímkoli. „Přesně tak,“ odpověděla trochu rozpačitě Laura, „každý z nás má velice přesně vymezenou oblast zájmu. Já se soustředím na hieroglyfy a  Ron se zabýval spíš antropologickou stránkou věci.“ „A tak to opravdu chodí?“ podivil se Dominguez. Brr! Tihle inťoši z muzeí, pomyslel si. Nedokázal si vybavit žádný jiný obor, kde by dva lidé dělali téměř stejnou práci a přitom by jeden nevě­ děl, čím se zabývá ten druhý. Přišlo mu ovšem velmi podivné, že v celém muzeu byli po půlnoci právě jen tihle dva mayští specia­ listé a teď je najednou jeden z nich mrtvý. Laura se pokusila o vysvětlení: „Když jsem před pár lety za­ čala trávit víc času v kanceláři, převzal Ron veškerou práci v te­ rénu.“ „Opravdu? Proč?“ „Měla jsem… rodinné povinnosti,“ odpověděla. Bezděky se rukou dotkla stříbrného medailónku ve tvaru srd­ ce, který jí visel kolem krku. „Asi nevíte o nikom, kdo by ho měl z nějakého důvodu plné zuby nebo by ho aspoň neměl zrovna dvakrát v lásce?“ „Kdepak, u Rona ne,“ prohlásila. „Byl to milý a tichý člověk.“ „A co třeba někdo nebo něco, co by dělalo starosti jemu? Ne­ ptal se na něj třeba někdo neznámý nebo tak něco neobvyklého?“ Detektiv odříkával svůj seznam standardních otázek s jasně patr­ ným nezájmem. Laura zavrtěla hlavou. Při představě, že možná Rona někdo zabil, ji zamrazilo. To nepřichází v úvahu, ujišťovala se. Pravda, ve své kanceláři slyšela — 17 —


nějaké zvuky. V muzeu musel být ještě někdo další. Ale stejně, proč by někdo chtěl zabít Rona? „Netušíte, jestli neměl nějaké finanční těžkosti, zdravotní pro­ blémy, rodinné potíže nebo cokoliv jiného?“ „Pokud já vím, tak ne,“ odpověděla Laura, „snad jen že jeho žena umřela před několika lety na rakovinu.“ Všude kolem ní sbírali policisté Ronovy věci a ukládali je do označených sáčků. „Nevíte náhodou, co je tohle?“ Detektiv ukázal na záhadný předmět na Ronově stole. „Ne. Nic podobného jsem v životě neviděla.“ Laura si onu podivnou věc upřeně prohlížela. Je to jen pár chvil, co se vysmekla mrtvému z  prstů a  přikutálela se přímo před ni. Když si na to vzpomněla, přeběhl jí po zádech mráz. Věc měla stejné rozměry jako skutečná lidská lebka, byla ale vyrobena z průhledného materiálu, který vypadal jako ryzí křišťál. „Ale když jsem ho našla, držel ji v ruce,“ upřesnila. „Jste si tím jistá?“ ujišťoval se detektiv. „Úplně. Když jsem s ním zatřásla, vypadla mu z prstů.“ „Dobře,“ řekl Dominguez a obrátil se ke svým mužům, „chla­ pi, doličný předmět číslo jedna!“ Laura sledovala, jak policejní fotograf pořizuje několik detail­ ních záběrů lebky, a pak se objevili dva kriminalisté v rukavicích, opatrně předmět zvedli a zapečetili ho do krabice, kterou označili a odnesli pryč. Dorazila dvojice mužů s nosítky a detektiv Dominguez Lauru jemně pobídl: „Snad abyste radši šla. Tohle nebude moc hezká podívaná.“ „Děkuju, to je v pořádku,“ slyšela sama sebe. Cítila se podivně nezúčastněná, jako by se to celé dělo někomu jinému. Když záchranáři začali zvedat mrtvé tělo, zahlédl detektiv cosi, co zatím Ronovo zhroucené tělo ukrývalo. „Co to sakra…?“ zavrčel. Laura se nahnula dopředu, aby viděla, co to je. Na desce stolu ležel rukou spěšně napsaný lístek. Rukopis po­ znala. Byl to Ronův poslední vzkaz. Byl jednoduchý: Viděl jsem budoucnost… — 18 —


2012: Tajemství křišťálové lebky