Page 1

PODZIM / ZIMA 2016

tož - Josef Holcman • ozvěny Zlínského kraje - Karel Pavlištík • osobnosti - Jana Koštuříková • paměti - Martina Šlancarová • tenkrát - Petr Pálka • malý místopis - Aleš Naňák • rozhovory - Bohuslav Matyáš • umění - Radovan Jančář • genius loci - Blanka Petráková • život - Jaroslav Zapletal • litera­tura - Tomáš Ježek • za plotem - Libuše Holá • dozvuk

ZVUK

Č A S O P I S P R O K U LT U R U A S P O L E Č E N S K É D Ě N Í

ZLÍNSKÉHO

KRAJE


Editorial RADOVAN JANČÁŘ

Vážení čtenáři, dovolte mi, abych Vás pozval k prostřené tabuli podzimního a zimního dvojčísla časopisu ZVUK a připravenému menu Jídlo v dějinách i současnosti. Nejrůznější kulinářští mistři i „mistři“ zcela ovládli mediální prostor a novodobému kultu nakonec neodolala ani redakční rada ZVUKu. Nebylo jednoduché pro Vás přichystat prostřenou tabuli, neboť nestačí jenom umět vařit, ale je zapotřebí umět udělaná jídla, v našem případě texty, pěkně urovnat na mísu a tuto případně podat na vkusně upravený stůl. Posuďte sami: „Nežli se začne prostírati, musí se stůl vyměřiti, dostačí-li pro počet osob, jež k němu mají zasednouti. Pro osobu čítá se průměrně 60 cm. Nejdříve pokryje se stůl vlněným kobercem neb plstěnou pokrývkou, a pak teprve příslušným ubrusem nebo ubrusy, které mají však býti stejného tkaniva i vzoru a stkvíti se sněžnou bělostí. Doprostřed tabule dá se váza s květinou, neb vysoký dort, aneb stojan s drobným cukrovím a s obou stran staví se po délce tabule košíčky s ovocem, misky s desertem, někdy též kandelábry s voskovými svíčkami. Na kraj stolu položí se pro každou osobu plochý talíř. Na pravou stranu jeho dá se lžíce a nůž, na levou vidlička: nahoru za talíř položí se přes příč malá lžička a desertní nožejček. Na talíř položí se vkusně složený ubrousek a houska. Za každý talíř postaví se sklenice na vodu, dvě sklenice na víno, z nichž jedna větší, druhá menší. Pije-li se pivo, musí se připojit ještě sklenice na pivo, rovněž popřípadě ještě jedna na víno šampaňské. Láhve s vodou a vínem umístí se přiměřeně na tabuli, jakož i slánky, pepřenky a nádoby s octem, olejem a hořčicí a miska s tlučeným cukrem. Všechny tyto věci musí být tak postaveny, aby každý z hostů jich mohl snadno dosáhnouti a nemusil kvůli nim obtěžovat svého souseda. Velmi důležitou věcí jest, aby bylo dostatečné množství nádobí a příborů, neboť se musí oboje po každém jídle měniti. Talíře musí být náležitě prohřáty, aby jídlo na nich nestydlo. Dobře podařený slavnostní oběd jest chloubou každé hospodyně. Aby takovým byl, jest především třeba stanoviti případný jídelní lístek (viz obsah časopisu). Jest také velmi trapné, jsou-li hosté shromážděni, čekati na začátek oběda (doufám tedy, že ZVUK dostanete v řádném termínu).“ Za sebe i celou redakční radu Vám přeji dobré chutnání i trávení se ZVUKem a vše dobré v roce 2017!

Vánoční koleda z Francovy Lhoty Sedí pantáta na kraj stola, u něho čepička sobolová, pod tú čepičkú tři dukáty, dajte nám, pantáto, ste bohatý.

Dajte nám, dajte, máte-li dáti, je nám tu zima pod okny státi. Jeden je nahý, druhý je bosý, a tom je najhorší, co koš nosí.


Obsah TOŽ

O gospodinu Nenadovi a slivovici – JOSEF HOLCMAN 3 OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE PRO AMICIS MUSAE 2016 – MICHAELA NĚMCOVÁ 6 Kašava získala titul Vesnice roku 2016 – KAREL PAVLIŠTÍK 7 Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje – PETR ČÍHAL, MARTA KONDROVÁ 9 Lidová stavba roku 2016 – ALENA POSPÍŠILOVÁ 14 V knihovnách se pořád něco děje – ZDEŇKA FRIEDLOVÁ 16 OSOBNOSTI Zločin Antoše Horsáka – JIŘÍ JILÍK 20 František Bartoš – JANA KOŠTUŘÍKOVÁ 23 Projev k jubileu Františka Bartoše – KAREL PAVLIŠTÍK 29 Jubilující fotograf Jindřich Štreit, Vsetín a Romové – OLGA MEHEŠOVÁ 30 PAMĚTI František Mořic Dubský a jeho deník – MARTINA ŠLANCAROVÁ 35 Sto let od úmrtí císaře Františka Josefa I. – JOSEF KRAMÁŘ 37 TENKRÁT Židé a jejich perzekuce ohledně potravin a stravování v Holešově a Kroměříži v době holokaustu – PETR PÁLKA 44 V úterý pařené hozky, ve čtvrtek mrvánka – PAVEL PORTL 50 MALÝ MÍSTOPIS Co bylo vepsáno do kamene – ALEŠ NAŇÁK 55 Okolo Moravy chodníček krvavý… – FRANTIŠEK RYBNIKÁŘ 59

Z historie výroby sýrů v Kroměříži – JITKA ZEZULOVÁ ROZHOVORY … s Tomášem Ježkem – BOHUSLAV MATYÁŠ UMĚNÍ Textilní tvůrci z celého světa vystavují v Uherském Hradišti – MARIE MARTYKÁNOVÁ Zapomenutý fotograf Josef Dudešek (1885-1947) – RADOVAN JANČÁŘ Král šerosvitu neuhlídal svou svíci – TOMÁŠ JEŽEK GENIUS LOCI Architekt Hubert Gessner? Posaďte se, vězte a vizte – PETR ODEHNAL Sláva lázeňského hotelu – BLANKA PETRÁKOVÁ ŽIVOT Chvála zdravé výživy – JAROSLAV ZAPLETAL Zlín si vyzkoušel, jak se jedlo u Baťů – MICHAELA MITÁČKOVÁ Paměti rodiny v receptech uložené – TOMÁŠ JEŽEK, JIŘÍ JILÍK LITERATURA Mít křídla z duhy – MARTIN HORKÝ Poslední verše – TOMÁŠ JEŽEK ZA PLOTEM Dopis čtenářky – LIBUŠE HOLÁ DOZVUK Acta musealia – HANA JABŮRKOVÁ Za Evou Eliášovou – BŘETISLAV KOTYZA Slovácká slivovice provoněla Redutu – RADOVAN JANČÁŘ A NA KONEC Umění lhát v politice – RJJZTJ Bibliografie 2011 - 2016

62 67 78 80 83 87 90 95 101 106 110 112 114 117 118 119 120 121

Přední strana obálky: TARGUS, Krajina zimní (Winterlandschaft), olej na plátně, 1984. Soukromá sbírka prof. Gerharda Zwiebelschnitta, Lausanne, Švýcarsko. Foto © AUVIES.


Foto © archiv MJVM Zlín.

TOŽ


O gospodinu Nenadovi a slivovici JOSEF HOLCMAN

Tož takové sci-fi, jaké jsem zažil letos v souvislosti se srpnovým koštem slivovice ve Vizovicích, nelze vymyslet ani vyfabulovat, to dokáže napsat jenom přesný součet životních náhod. Ale ještě předtím, než vám o tom napíšu, si pokládám otázku, zda takový příběh o užití kořalky sem patří, když toto číslo ZVUKu má pojednávat o gastronomii, tedy o jídle a vlastně taky o pití. Ale to si přeberte sami: buď budete číst o krutě poučné a velmi pravděpodobné náhodě, nebo napíšu něco dietního či jalového. Kdo jste se rozhodli pro to druhé, tak přeskočte tuto rubriku a přečtěte si něco o nositelích tradic v Ozvěnách Zlínského kraje. Vy, co jste nepřeskočili, tak vězte, že já na ten slivovičný košt jezdím rád už čtrnáct roků a vynechal jsem jen jednou, to když jsme byli se ženou v roce 2014 v Jizerských horách. Tam jsme zašli v pátek, v době zahájení koštu, na oběd do hospody a nad vchodem stálo: Dnes je tak krásný den – byla by škoda ho nevidět dvakrát. Krásný den to byl, ale přesto se v mojí duši naráz vzedmula mohutná vlna lítosti nad mým tělem, které nebylo přítomné na vizovickém koštu. Na jeho obhajobu musím napsat, že tam nejde o slivovici nebo jiné kořalky, ale o to, že lidé se tam pod záminkou pití scházejí, aby si povykládali a zazpívali. A okoštovali sušené trnky a hrušky ponořené do slivovice nebo hladké wiliamsky. Pojedli trnkovou omáčku s jelením plátkem nebo zabí3

Jelínkův vizovický košt. Foto © www.rjelinek.cz

jačku, tedy temná jelítka a v bělostných střívkách nadité jitrničky se zelím – můžete si vybrat sladké nebo kyselé, bílé i červené. Na Valašsku se pořád drží rčení, že: Trnky a zelé, živobytí celé. A po jídle vychutnáváme pokračování toho chutného slova košt: Ťuky, ťuky, ťuk na zdraví, a k tomu se průběžně zakusují trnkové či hruškové frgále. U toho na nás září srpnové slunko a zelená pastva pro oči: okolní krajina s pruhovanými kopci švestkových sadů nebo ovcemi vzorně vypasenými svahy. No, odolejte tomu a nedejte si štamprlku, i když vám to lékaři a policajti zakazují. Letos 19. srpna jsme se tam nechali s Karlem Pavlištíkem zavézt řidičem od Jelínků, který na začátku cesty ještě zabočil k hotelu Moskva, kde měl nabrat nějakého Srba, co dodává likérce ostružiny a jiné drobné ovoce. Podali jsme si ruce, ale Srb jménem Nenad nakonec řekl, že pojede vlastním vozem, ráno musí odjet domů. Varoval jsem ho. TOŽ


Jelínkův vizovický košt. Foto © www.rjelinek.cz

Jelínkův vizovický košt. Foto © www.rjelinek.cz

Potkali jsme se asi za půldruhé hodiny na nádvoří likérky a to už bylo pod dojmem pár štamprlí ostružinovky, malinovice, borůvkovice a dalších, tedy za situace, že celkové uvolnění protíná vaše tělo od uší až po palce u nohou. Varoval jsem ho podruhé, ale on pravil, že auto zaparkoval za bránou firmy a pojede na hotel autobusem, přinejhorším ho zaveze řidič služebním vozem. Ulevilo se mně, klíče jsem po něm nechtěl. A měl jsem v hlavě plničké prázdno a lýtka lehká, tuhnutí přichází až v noci. Karla Pavlištíka pak zpěvák Franta Segrado s valašským portášem pasoval na Rytíře modré trnky, já jsem u toho prý cifroval. Připil jsem si s muzikanty cimbálové muziky z Kyjova a s kdekým, i s diabetiky, kteří si mezi hlty slivovice kdesi za dveřmi píchali inzulín, a cítil jsem se být vítězem. No, nakonec z toho nebyla ani remíza, ale ještě za světla mě dopravili dobří lidé až k baráku ve Zlíně. Následující den jsem měl úplně pokažený. Měl jsem totiž službu na soudě. Dopoledne mně volali ze státního zastupitelství, že musím do práce rozhodnout o nějakém Srbovi, kterého v noci lapli TOŽ

policisté u Vizovic, řídil s alkoholem v krvi. Tlumočník, zapisovatelka, policie, státní zástupkyně, sedmadvacet telefonátů. Mladý pan Nenad mezitím bručel v cele předběžného zadržení, protože nadýchal přes jedno promile. Když mě uviděl v taláru, tak polykal vzduch a civěl k nebesům, otevřel ústa, ale jazyk měl dřevěný. „Gospodin Nenad, u koliko sati vy ste juče odlazili iz grada Vizovice?“ zeptal jsem se svojí turistickou chorvatštinou, abych mu jazyk rozvázal. „Vy ste sudija?“ zašeptal. Co jsem mu měl říct? Tak jsem se ho zeptal, co celý den jedl. Odpověděl skromně, že ráno mu bylo blbě a kolem oběda začal trpět nechutenstvím. Skončili jsme zasedání v sedm hodin večer, dostal podmínku se zákazem řízení a byl pokorný i spokojený. Na pranýři si ho tady nenecháme, mohl hned odjet, dokud trestní příkaz nenabyl právní moci. Jeho hlavní starostí však bylo, aby se to nedozvěděl jeho otec v srbských horách Jastrebac, prý by mu podle tradice mohl nařídit až měsíční půst. 4


Foto © archiv MJVM Zlín.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE


PRO AMICIS MUSAE 2016 MICHAELA NĚMCOVÁ

Letošní ročník slavnostního ocenění PRO AMICIS MUSAE věnované „Přátelům múz“ za významný, dlouhodobý a podstatný přínos kulturnímu rozvoji regionu se uskutečnil dne 25. října 2016 na akademické půdě pedagogické školy v Kroměříži. Ceremoniál se nesl v duchu příjemného podzimního odpoledne se slavnostní atmosférou, kterou obohatilo vystoupení pěveckého kvarteta ELITKVARTET studentek 4. ročníku SPgŠ Kroměříž, které lahodily přítomným nejen zajímavě vybraným repertoárem, ale rovněž svými vzácně sladěnými hlasy. Ocenění je udělováno každoročně, zpravidla jednomu kandidátovi, a to už od roku 2005, kdy navázalo na podobně koncipovanou cenu za kulturu. S oceněním se pojí finanční odměna 50 tisíc korun a výtvarný symbol PRO AMICIS MUSAE ztvárňující skleněný tulipán. Kulturní komise Rady Zlínského kraje vybírala z celkem jedenácti nominací: profesor akad. sochař Jan Ambrůz, hudebnice a pedagožka Růžena Děcká (nominována 2x), folkloristka, publicistka a vedoucí Odboru kultury a památkové péče krajského úřadu PhDr. Romana Habartová, výtvarnice Kornelie Němečková, předsedkyně Klubu UNESCO v Kroměříži MUDr. Eva Nováková, filmový historik Jiří Novotný, dlouholetý ředitel Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě PhDr. Pavel Popelka, CSc., historička Slováckého muzea v Uherském Hradišti PhDr. Blanka Rašticová, hudebník František Segrado, předsedkyně Občanského sdružení pro záchranu barokního hřbitova OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

MUDr. Eva Nováková Foto © Jiří Balát.

ve Střílkách Marie Skřítková a ředitelka územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Kroměříži PhDr. Jana Spathová. Jednotlivé nominace posoudila kulturní komise Rady Zlínského kraje a učinila návrh k ocenění, na základě kterého bylo v roce 2016 uděleno Zlínským krajem ocenění paní MUDr. Evě Novákové za její celoživotní přínos v oblasti kultury Zlínského kraje, zejména za realizaci zápisu Arcibiskupského zámku a zahrad na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Po slavnostním předání ocenění následovala komentovaná prezentace s fotografiemi zachycující životní dráhu laureátky paní Evy Novákové, která si svým neutuchajícím entuziasmem a veselými vzpomínkami získala přítomné hosty a další přátele múz. Hosty provázel celým večerem pan Mgr. Jiří Jablunka, vedoucí vystupujícího sboru. Slavnostní ceremoniál byl zakončen písní, kterou si oceněná přála – Jednou budem dál… a skladbou The Rose v podání báječných dívek z ELITKVARTET. 6


Kostel v Kašavě. Foto © archiv obce Kašava.

Předávání ocenění. Foto © Jiří Balát.

V minulých letech ocenění PRO AMICIS MUSAE získali: PhDr. Karel Pavlištík, CSc., Pavel Hejcman, Mojmír Trávníček, PhDr. Josef Jančář, CSc., Otmar Oliva, Mgr. Helena Chybová, Mgr. Jiří Severin, PhDr. Eva Urbachová, JUDr. Josef Holcman, Václav Maňas ml., PaedDr. Jiří Jilík, Vlasta Grycová a PhDr. Věra Kovářů.

Kašava získala titul Vesnice roku 2016

Dědina obklopená hradbou karpatských hor, od nepaměti žijící v určitém odloučení od ostatního světa, ale snad právě proto si zachovávající zjevnou rázovitost, patrnou v mluvě i v charakteru a srdečnosti zdejších obyvatel. Tomu odpovídá i bohatý společenský a kulturní život, udržování tradičních zvyků a svátků, které připravují za přispění obce místní spolky a folklorní soubory v čele s proslulou Kašavou. Kašava se představuje… Foto © archiv obce Kašava.

KAREL PAVLIŠTÍK

V letošním ročníku užitečně motivační soutěže Vesnice roku organizované Ministerstvem pro místní rozvoj spolu s řadou dalších institucí se zúčastnilo 251 obcí z celé publiky včetně sedmnácti obcí Zlínského kraje. První místo získala malá podhorská Kašava v severovýchodním cípu Zlínského kraje. Celostátní hodnotící komise soutěže zdůvodnila své rozhodnutí takto: 7

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE


Tak už nezbývá než sa veselit. Potěšme sa kulturním programem, zazpívajme si aj zatancujme, co kde je dobrého pojezme… a popijme, co hrdlo ráčí a tělo unese. Tož vitajte na Kašavě, pán bůh daj dobrý deň.

Starostovo poděkování

Kašava se představuje. Foto © archiv obce Kašava.

Budoucnost života obce představuje moderní školní areál s mladým cílevědomým vedením a šikovnými žáky. Slavnostní předání cen celostátní soutěže úspěšně připravila vítězná obec. Projev jejího starosty Josefa Jarcovjáka nás zaujal natolik, že ho zveřejňujeme místo redakčního komentáře…

Uvítací projev starosty Josefa Jarcovjáka Vzácní hosté, přátelé z daleka aj z blízka, moji Kašavjané. Mám velkou radost, že jste přijali pozvání na dnešní slavnost. Tradice velí: po dobře vykonanej práci sa mosí pro chasu uspořádát aldamáš – to je zákon. Důvody k uspořádání slavnosti sú splněné, jak jsem říkal už při krajské slavnosti, kus užitečné práce jsme vykonali, s dobrým úmyslem jsme sa zešli, paní ministryně s panem ministrem korunky věnovali a gazda Mišák sa tentokrát pořádně praštil přes kapsu – to sa mosí nechat. Za mimořádný dar půl miliona korun od Zlínského kraje panu hejtmanovi, radním aj zastupitelom moc děkujeme. OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Jsem pochopitelně rád, že se Kašavě v této soutěži dostává ocenění nejvyššího. Všichni krajští vítězové jsme šli do soutěže s touhou dosáhnout úspěchu a všichni víme kolik bylo zapotřebí úsilí k přípravě a k samotné prezentaci. Proto chci v této slavnostní chvíli upřímně poblahopřát všem ostatním, kdo v letošní soutěži v  hodnocení poroty obstáli. Účastnili jsme se soutěže, jejíž smysl nespočívá v rozdmychávání plané rivality. Zúčastnili jsme se soutěže, která výrazně přispívá k zlepšení existenčního, společenského i kulturního života všech obyvatel v obci a dává smysl práci těch, kdo se ve svých obcích odhodlali převzít od svých spoluobčanů kredit ke službě věcem veřejným. Proto můj velký dík vyhlašovatelům soutěže, komisařům, všem, kteří tuto soutěž připravili. My se v naší obci dlouhodobě snažíme dosáhnout toho, aby obec nebyla jejím obyvatelům jenom bydlištěm, ale domovem – tedy místem, ve kterém nebudou jen opraveny chodníky a veřejné budovy, ale ve kterém s pocitem lidské důstojnosti prožijeme každý smysluplně svůj život, slušně vychováme své děti, poskytneme jim kvalitní základní vzdělání, postaráme se o uchování tradic našich předků a rozvineme kulturní život. Vítězství v soutěži nás ujišťuje, že kráčíme správným směrem. Proto děkuju ze srdce všem, kdo k uskutečnění tohoto cíle budoucího vývoje naší Kašavěnky ja8


Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje PETR ČÍHAL, MARTA KONDROVÁ

Kašavská kovárna. Foto © archiv obce Kašava.

kýmkoli způsobem přispíváte, a moje poděkování a vzpomínka i všem, kteří se zasloužili v minulosti a dnes už tu s námi nejsou. Dnes si tu slávu pěkně užijeme, duša je v péřú, zítra si možeme o hodinu víc pospat, ale v pondělí už zas hybaj do práce, šak jí máme kolem dokola neurekom. Děkuju vám za pozornost a přeju dobré pobavení. 9

Již pět let oceňuje Zlínský kraj tvůrce věnující se některé z původních rukodělných technik. V návaznosti na celostátní ocenění udělované ministrem kultury ČR Nositel tradice lidových řemesel zřídil Zlínský kraj titul Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje, který je veřejnou formou uznání osobnostem, jenž se snaží o udržování, prezentování a kvalifikované předávání tradičních rukodělných technik v regionu. Zlínský kraj se tak plně zapojil do aktivního naplňování usnesení vlády z 11. června 2003 o Koncepci účinnější péče o tradiční lidovou kulturu s vědomím nutnosti podpory, uchování a dalšího rozvoje těchto hodnot ve svém regionu. Titul Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje byl zřízen v roce 2011 a již v následujícím roce byli oceněni první laureáti. Návrhy na udělení titulu mohou na základě Statutu uveřejněném na webových stránkách Zlínského kraje a Slováckého muzea od 1. října každého roku do 28. února roku následujícího předkládat vědecké a odborné instituce, muzea, občanská sdružení, jiné neziskové a zájmové organizace, fyzické osoby působící v daném oboru, orgány státní správy a samosprávy. Návrhy doručené do Slováckého muzea v řádném termínu v písemné i elektronické podobě včetně povinných příloh, jsou zpracovány do podoby nominačních listů, které Centrum péče o tradiční lidovou kulturu Zlínského kraje předává Odboru kultury Zlínského kraje jako podklad k jednání odborné OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE


Ocenění tvůrci v roce 2012, zleva Ivan Šulák, František Zuska, Jiří Machaníček. Foto © Ladislav Chvalkovský.

komise. Doporučení odborné komise k udělení titulu Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje konkrétním osobnostem je předloženo ke schválení Radě Zlínského kraje. V každém roce byly oceněny tři osobnosti věnující se různým rukodělným technikám. Vý��� robky oceněných laureátů od roku 2014 do sbírek nakupuje Slovácké muzeum, které plní funkci krajského pověřeného pracoviště péče o tradiční lidovou kulturu. Spolu s oceněnými mistry rukodělné výroby z roku 2016 Zlínský kraj udělil tento titul již patnácti tvůrcům.

2012 Jiří Machaníček z Uherského Hradiště – v oboru sekernictví, tesařství Ivan Šulák z Velké Lhoty – v oboru zakuřovaná hrnčina František Zuska ze Zlína – v oboru předměty zhotovované ze slámy OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Jiří Machaníček se vyučil truhlářem, poté pokračoval nástavbou na Středním odborném učilišti a průmyslové škole dřevařské v Bystřici pod Hostýnem. Více jak třicet let působí v oboru dřevostavby, dřevovýroby a nábytku a zhotovuje kvalitní truhlářské výrobky. Ivan Šulák vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou ve Vsetíně. Věnoval se tvoření z hlíny a výrobě širokého sortimentu předmětů ze zakuřované hrnčiny jak užitkového, tak dekorativního charakteru vysoké estetické hodnoty a výjimečného řemeslného zpracování. Ivan Šulák je bohužel první z laureátů titulu, který již není mezi námi. Zemřel v roce 2015. František Zuska pracoval v podniku Svit a v projekčním ústavu Centroprojekt Zlín. Byl dlouholetým organizačním vedoucím souboru Vonica a jedním z vedoucích dětského souboru Vonička ve Zlíně. Věnuje se práci s přírodními pletivy. Od roku 1974 se zaměřuje na tvorbu ozdob a dekorativních předmětů ze slámy, vytváří ozdoby, slaměné muší ráje i betlémy.

2013 Ludmila Kalivodová z Vizovic – v oboru drobné zvykoslovné předměty, práce z těsta – vizovické pečivo Božena Vráželová z Nového Hrozenkova – v oboru práce se  dřevem, řezbářství – štípané holubičky Stanislava Žabková z Vizovic – v oboru drobné zvykoslovné předměty, práce z těsta – vizovické pečivo Ludmilu Kalivodovou do tajů výroby vizovického pečiva zasvětila tchyně Marie Kalivodová. Dlouhodobě spolupracovala s oblastním závodem Ústře10


dí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti. Při své práci využívá tradičního tvarosloví vizovického pečiva zahrnující zoomorfní prvky, tvoří však i náročnější kompozice (např. betlémy). Předávání znalostí pokračuje v rodinné linii dále, neboť se tomuto oboru již řadu let věnují také obě dcery. Boženu Vráželovou přivedl k řezbářství a výrobě štípaných holubiček její otec Josef Michalčák. V minulosti spolupracovala s oblastním závodem Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti, v současnosti především s Valašským muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Své umění a zkušenosti předala svým dcerám, pravidelně také předvádí zhotovování štípaných holubiček pro širokou veřejnost. V roce 2015 byla oceněna titulem ministra kultury ČR Nositel tradice lidových řemesel. Stanislava Žabková pochází z Prahy. Sňatek ji zavedl do Vizovic, kde více než dvacet pět let pracovala jako vedoucí tamní městské knihovny. Vždy ji zajímala tvořivá rukodělná činnost místních obyvatel, nejvíce však hotovení vizovického pečiva, které se učila u nejprestižnějších lidových tvůrkyň Vizovicka.

2014 Marie Skrežinová ze Zlechova – v oboru drobné zvykoslovné předměty, výroba umělých květin, vonic a vínků Antonín Moštěk z Vlčnova – v oboru práce s hlínou – kamenina, hrnčina, majolika Josef Fryzelka z Vlachovic – v oboru práce se dřevem – výroba bednářských výrobků Marii Skrežinovou seznámila se zhotovováním textilního kvítí, věnců a vonic její maminka. 11

Hejtman Zlínského kraje MVDr. Stanislav Mišák s oceněnými v roce 2014, zleva Antonín Moštěk, Marie Skrežinová, Josef Fryzelka. Foto © Ladislav Chvalkovský.

Je poslední tvůrkyní zabývající se výrobou jednotlivých textilních lístečků a jejich následným skládáním do květů, stonků a voniček i svatebních věnců a součástí svatebního pentlení. Ovládá tvarosloví a barevnost těchto nezbytných krojových doplňků ve většině obcí Slovácka, Hané i severní Moravy. Je mistryní v oboru, který je dnes ohrožen zánikem, avšak bez jejích výrobků si nedokážeme představit slavnostní a obřadní kroje na Slovácku i v dalších regionech České republiky. Za svou práci obdržela v roce 2008 ocenění ministra kultury ČR Nositel tradice lidových řemesel, v roce 2013 cenu Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby v regionu. Antonín Moštěk navštěvoval učňovskou školu ve Strážnici, kde se učil u vynikajícího znalce výroby lidových fajánsí Heřmana Landsfelda. Byl dlouholetým pracovníkem keramických dílen oblastního střediska Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti. V současné době se jeho OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE


Rok 2015. Zleva Ing. Ladislav Kryštof, člen Rady ZK, Marie Sekaninová, Antonín Hájek, MVDr. Stanislav Mišák, hejtman Zlínského kraje, Lenka Macečková. Foto © Ladislav Chvalkovský.

dílna v rodném Vlčnově zaměřuje především na produkci užitkové kameniny. V roce 2001 byl jako jeden z prvních výrobců oceněn titulem ministra kultury ČR Nositel tradice lidových řemesel. Josef Fryzelka se vyučil stolařem a prakticky se zdokonaloval v domácí dílně pod vedením svého otce a strýce, zkušených bednářů. Po roce 1989 začal s provozem vlastní bednářské dílny. Své zkušenosti předává dvěma synům, a tak se zdá, že bednářská tradice v rodině bude pokračovat i v nastupující generaci. V roce 2015 byl oceněn titulem ministra kultury ČR Nositel tradice lidových řemesel.

2015 Lenka Macečková z Nového Hrozenkova – v oboru textilní techniky – síťování (necování) – síťovaný čepec a krojové součásti valašského kroje, hotovené touto technologií Marie Sekaninová z Topolné – v oboru drobné zvykoslovné předměty – vyškrabované kraslice OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Antonín Hájek z Uherského Hradiště – v oboru práce se dřevem – soustružení, zdobení cínem, intarzie Lenka Macečková pracuje jako zdravotní sestra. Dlouhodobě se však v rámci volného času věnuje vyšívání a v posledních letech již velmi ojedinělé technice – síťování. Její tvorba je precizní, zachovává staré technologické postupy a přesně kopíruje vzory na původních krojových součástkách. Své znalosti již mohla předávat dalším zájemcům prostřednictvím rukodělných kurzů. Marie Sekaninová je vynikající tvůrkyní zdobení kraslic technikou vyškrabování. V minulosti spolupracovala s oblastním závodem Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti. Obměňuje a vytváří osobité vzory i typické květinové kompozice. Své umění předala již několika nástupcům včetně své dcery. Antonín Hájek se vyučil obráběčem kovů. Znalost technologie obrábění ho přivedla k jeho velké zálibě – práci se dřevem. Mezi jeho výrobky patří především drobné užitkové a dekorativní předměty, často zdobené ornamentem vytvořeným vyléváním cínem. Svou práci prezentoval již několika výstavami i katalogy a za svoji celoživotní činnost v tomto oboru byl v roce 2008 oceněn Cenou Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby, udělovanou městem Uherské Hradiště, a v roce 2011 získal z rukou ministra kultury také titul Nositel tradice lidových řemesel.

2016 Rozálie Blažková z Osvětiman – v oboru práce s přírodními pletivy – pletení z kukuřičného šustí 12


Vladislava Hrubešová z Velkých Karlovic – v oboru práce s textiliemi – těžká a lehká krojová krejčovina – šití a zdobení valašských krojů Taťána Malinová z Uherského Hradiště – drobné zvykoslovné předměty – výroba slámových kraslic Rozálie Blažková se s výrobou z kukuřičného šustí seznámila u své sestry Etely, pracovnice bratislavského Ústředí lidové umělecké výroby. Postupně se začala věnovat pletení výrobků z kukuřičných provázků samostatně, když se po svatbě dostala do Osvětiman. Tuto výrobu tak vrátila do regionu, kde měla historicky své místo. Pod zručnýma rukama vznikají kabely, košíčky, podložky pod hrnce, prostírky a další věci, které jsou nejen pro běžné využití, ale mají díky dokonalému zpracování také vysokou estetickou úroveň. V roce 2007 byla oceněna titulem ministra kultury ČR Nositel tradice lidových řemesel, v roce 2013 byla oceněna také Cenou Vladimíra Boučka��������� udělovanou městem Uherské Hradiště. Vladislava Hrubešová již od dětství projevovala vztah k ručním pracím – zejména k šití, pletení a háčkování, kterému se naučila od své maminky. Cílevědomým studiem literatury a sbírkových fondů muzeí získává informace o valašském kroji, čerpá také od žijících pamětníků. Dlouhodobě spolupracuje s Valašským muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Několikrát za rok předvádí na různých muzejních akcích pro veřejnost a předává tak zájemcům obecné informace o valašském kroji, jeho nošení a údržbě. Krojové součástky z její dílny jsou dokonalými ukázkami ruční práce, citlivého přístupu ke kroji jako celku a vždy jsou zhotoveny z nejkvalitnějšího dostupného materiálu. 13

Letošní ocenění tvůrci. Zleva Vladislava Hrubešová, Taťána Malinová, Rozálie Blažková. Foto © Ladislav Chvalkovský.

Taťána Malinová se základy techniky výroby kraslic polepovaných slámou naučila od své známé na počátku devadesátých let. Postupně se začala soustředit na vlastní tvůrčí práci a zdokonalovat nové vzory kraslic. Technika polepování kraslic slámou patří k nejnáročnějším. Pro výrobu kraslic používá nejčastěji vejce slepičí, holubí, husí a výjimečně vyrobí kraslici i z vejce pštrosího. Taťána Malinová vytváří velmi precizní, jemné až filigránské vzory, které stále zdokonaluje a přetváří. Každá její kraslice je originální i při užití stejného nebo obdobného vzoru téměř postrádá byť jemné nedokonalosti ruční práce a vzory působí jako geometricky přesné. V  roce 2015 obdržela z rukou starosty Uherského Hradiště Cenu Vladimíra Boučka. Všichni ocenění za dlouhá léta práce ve svém oboru patří mezi skutečné mistry, kteří ovládají technologii, zpracování materiálu i tvarosloví výrobků do nejmenších detailů a ve svém rodinném zázemí vychovávají následovníky, kteří mohou tuto zručnost dále rozvíjet a předávat dál. OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE


Lidová stavba roku 2016 ALENA POSPÍŠILOVÁ

Snaha chránit památky lidového stavitelství je naprosto přirozeně dána potřebou člověka setkávat se s minulostí, navazovat na tradice, mít své místo v toku dějin, v sepětí s materiální, sociální a duchovní kulturou. Z generace na generaci se přenáší materiální i duchovní hodnoty, které jsou zdrojem vzdělanosti a kultivovanosti národa. Nositelem těchto hodnot jsou i místa, kde člověk žil a žije. Jednotlivá vesnická sídla jsou charakteristická svým umístěním v krajině, rozmanitostí, půdorysnou a prostorovou skladbou zástavby. Ta, přestože se mění, prohlubuje právě díky prvkům tradičního lidového stavitelství pocit identity a jistoty domova, vytváří tradici. A tradice, ať v obecné rovině nebo dílčím způsobem – např. v lidovém stavitelství a architektuře, posiluje naše kořeny a jen díky zdravým kořenům pak můžeme růst. Proto je potřeba tradici chránit a podporovat. Z iniciativy Zlínského kraje vznikl v roce 2008 projekt Lidová stavba roku, jehož cílem je podpořit a ocenit vlastníky, kteří jsou ochotni přičinit se o záchranu a využití památek lidového stavitelství na území Zlínského kraje. Titul „Lidová stavba roku“ je každoročně udělován za příkladnou obnovu stavby tradiční lidové architektury ve Zlínském kraji. Ti nejlepší získávají společně s uznáním také finanční odměnu ve výši 50 tisíc korun. V průběhu let se díky pozitivnímu přístupu mnoha zástupců obcí a úsilí soukromých majitelů objektů lidového stavitelství podařilo dosáhnout při obnově kulturního dědictví mimořádných výOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Slavnostní předávání uznání Lidová stavba roku 2016. Foto © Jiří Balát

sledků. V minulých letech tak byly ve Zlínském kraji oceněny tyto památkové obnovy: Vinohradnická búda ve Veletinách (2008), Usedlost čp. 6 v Komni (2009), Soubor staveb usedlosti čp. 18 zv. Šenk v Karolince (2010), Vinohradnická stavba ve Veletinách (2011), Fojtství čp. 60 v Jasenné (2012), Venkovská usedlost čp. 37 ve Zlámanci (2014) a Domek čp. 256 v ulici Říčanská ve Vizovicích (2015). V roce 2013 ocenění uděleno nebylo. V r. 2016 byly nominovány k udělení uznání „Lidová stavba roku Zlínského kraje“ dvě příkladné obnovy. Tou první je usedlost čp. 115 ve Vlachovicích, která se nachází v těsné blízkosti centra obce. Jedná se o klasické jihovalašské stavení sedláka z konce 19. století, které se dochovalo v celém svém komplexu. Zrekonstruovaný objekt již slouží jako živé muzeum, které není zaměřeno jen na ukládání zajímavých či vzácných předmětů, dokumentů a informací, vážících se k této lokalitě a životu v ní, ale je rovněž místem, kde má veřejnost, zdejší spolky a další možnost se setkávat, vzájemně se inspirovat 14


Usedlost čp. 115 ve Vlachovicích. Foto © archiv odboru KUL a PP KÚZK.

a především přispívat k hledání souvislostí, k udržování a rozvíjení místní tradic a zvyků. Druhou nominovanou obnovou pro rok 2016 bylo přenesení sloupkové stodoly z obce Břestek do Muzea v přírodě – Parku Rochus v Uherském Hradišti. Přemístěním stodoly z původního místa se podařilo objekt zachránit před nevratnou likvidací. Stodola byla využita v rámci revitalizace bývalého vojenského cvičiště Rochus v Uherském Hradišti, kde dnes plní z velké části svou původní funkci hospodářského objektu sloužícího k uskladnění zemědělského nářadí, strojů i země15

dělských produktů. Jako stavba muzea v přírodě je stodola využívána pro výukové programy, vzdělávací akce, exkurze a další volnočasové aktivity pořádané v přírodním areálu. Titul „Lidová stavba roku Zlínského kraje“ v roce 2016 a s ním spojenou finanční odměnu 50 tisíc korun získala obec Vlachovice za obnovu usedlosti čp. 115. Ocenění převzali zástupci obce z rukou hejtmana Zlínského kraje MVDr. Stanislava Mišáka v rámci slavnostního vyhlášení výsledků dne 11. 10. 2016.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE


V knihovnách se pořád něco děje ZDEŇKA FRIEDLOVÁ

Česká republika má nejhustší síť knihoven na světě, jak vyplývá ze studie, provedené pro Nadaci Billa a Melindy Gatesových. Studie zjistila, že v ČR je jedna knihovna na každých 1 971 obyvatel – a to je při přepočítání na populaci čtyřikrát víc, než je evropský průměr a dokonce desetkrát víc než ve Spojených státech, kde je knihovna na každých 19 583 obyvatel. (Zdroj: Why Libraries Are Everywhere in the Czech Republic, The New York Times, 21. července 2016) Ve Zlínském kraji působí 396 knihoven zřizovaných městy a obcemi, jedna knihovna připadá na 1 458 obyvatel. Knihovny v kraji spravují knihovní fond, který zahrnuje přes 3 miliony knih, časopisů, map, grafik, zvukových a dalších typů dokumentů a ročně jejich služeb využije na místě nebo prostřednictvím online služeb přes 3 150 000 uživatelů (údaje za rok 2015 podle publikace Knihovny ve Zlínském kraji 2015 publikované na webu Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně www.kfbz.cz/ vydane-publikace-edicni-cinnost). Knihovny si udržují své návštěvníky v době internetu a elektronických publikací díky tomu, že většina z nich dovedla zareagovat na změnu potřeb svých uživatelů. Jsou místem, kde se lidé setkávají nejen při akcích jako jsou autorská a scénická čtení, výstavy, tvůrčí dílny, přednášky, nejrůznější kursy, workshopy, ale i jen tak na kus řeči, v rámci klubových a zájmových schůzek. Jejich studovny umožňují soustředěnou práci s vyOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Čtenářský štrůdl 2015, předávání čestných legitimací do knihovny rožnovským místostarostům. Foto © archiv Městská knihovna Rožnov pod Radhoštěm.

užitím klasických dokumentů i zdrojů dostupných elektronicky. Dění v knihovnách potvrzuje, že potřeba osobního setkávání a komunikace je stálá a knihovny pro její realizaci mohou nabídnout kultivovaný, bezpečný a všem dostupný prostor. Vedle toho je nezastupitelná role knihoven jako institucí podporujících školní a celoživotního vzdělávání a míst paměti, která pečují o uchování literárního dědictví. Zlínský kraj každoročně podporuje prostřednictvím programu regionálních funkcí činnost veřejných knihoven finanční dotací, která umožňuje poskytování odborných a vzdělávacích služeb knihovnám a jejich provozovatelům, včetně dodávání výměnných souborů knih do obecních knihoven. Pomáhá tak provozovatelům knihoven v obcích a městech, jejichž role pro zajištění dostupnosti knihovnických a informačních služeb pro všechny obyvatele je nezastupitelná. 16


Pro úspěšnou činnost knihoven je klíčová osobnost knihovníka, jeho vzdělání, profesionální kompetentnost a vlastnosti. Z celkového počtu téměř 400 veřejných knihoven ve Zlínském kraji je 269 knihoven a poboček tzv. neprofesionálních, tzn., že úvazek knihovníka je menší než 15 hod. týdně. Především těmto knihovnám je určena odborná pomoc financovaná z programu regionálních funkcí. Zlínský kraj a Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně od roku 2013 oceňují práci veřejných knihoven a knihovníků udělením titulu Knihovna roku Zlínského kraje a zvláštního uznání jednotlivcům. Obdobně jako ve Zlínském kraji hodnotí a oceňují knihovníky v deseti krajích České republiky. Kritéria a pravidla hodnocení knihoven se v jednotlivých krajích liší. Společné pro všechna ocenění knihoven je snaha vyjádřit úctu a poděkovat těm, kteří nepovažují práci v knihovně jen za zaměstnání a neváhají mu věnovat svou energii, kreativitu a volný čas při zachování plně profesionálního přístupu. Jak probíhá ocenění knihoven ve Zlínském kraji? Výzvu k nominacím vyhlašuje Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně spolu se Zlínským krajem tradičně na jaře. Na organizaci soutěže se kromě krajské knihovny podílí i městské knihovny v Kroměříži, Uherském Hradišti a ve Vsetíně. Hlavní organizátorkou a dobrým duchem celé soutěže je Ing. Jana Tomancová, která má v krajské knihovně na starosti koordinaci odborné spolupráce veřejných knihoven v kraji. V květnu 2016 se sešlo v krajské knihovně ve Zlíně celkem 25 nominací. Následovalo pečlivé hodnocení plnění jednotlivých kritérií odbornou komisí. Knihovny, které postoupily do druhého 17

Oceňování knihoven a knihovníků Zlínského kraje roku 2016. Foto © Jiří Balát.

kola, hodnotící komise navštívila a na místě posoudila péči o knihovní fond i vzhled knihovny. Knihovny byly hodnoceny podle ukazatelů o jejich činnosti, plnění standardů knihovnických a informačních služeb a podle toho, jak se knihovna podílí na vzdělávání a kulturním životě města nebo obce. Slavnostní ceremoniál se uskutečnil 20. září 2016 v sídle Zlínského kraje pod záštitou Ing. Ladislava Kryštofa, člena Rady Zlínského kraje pro kulturu a cestovní ruch. Čtyři knihovny získaly titul Knihovna roku 2016 Zlínského kraje: Obecní knihovna Rajnochovice, Místní knihovna Veletiny, Městská knihovna Rožnov pod Radhoštěm a Obecní knihovna Oldřichovice. Oceněné knihovny se mohou pochlubit vysokým počtem čtenářů ve vztahu k počtu obyvatel, kvalitními službami, dobrou komunikací s veřejností a zajímavými projekty a akcemi. Často fungují jako komunitní centra obcí a měst. OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE


Beseda Mainské lesy. Foto © archiv Místní knihovna Veletiny.

Čtyři vybrané knihovnice obdržely zvláštní uznání za vynikající práci v knihovnách: Milada Ševčíková (Obecní knihovna Střílky), Helena Brettschneiderová (Masarykova veřejná knihovna Vsetín), Milada Rokytová (Městská knihovna Staré Město) a Helena Zvoníčková (Místní lidová knihovna ve Štítné nad Vláří). Mimořádné osobní ocenění člena Rady Zlínského kraje Ladislava Kryštofa získala Věra Matůšů, dlouholetá knihovnice Obecní knihovny v Trnavě. Všechny oceněné knihovnice mají společné to, že k běžné činnosti připojují řadu aktivit pro děti a dospělé a svou práci vykonávají s velkým zaujetím a nasazením. Při přípravě slavnostního vyhlášení oslovila Jana Tomancová z krajské knihovny své kolegyně a kolegy s otázkou: Co se vám v knihovně v poslední době nejvíce povedlo? Přišlo několik odpovědí a když jsem si je s odstupem času znovu četla, našla jsem v nich inspiraci i pro tento článek. O dvě z nich bych se chtěla podělit i se čtenáři ZVUKu. OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Monika Cimalová, Knihovna Veletiny: Nejvíce mne těší to, že se nám podařilo dokončit úpravy knihovny, a vzniklo tak prostředí inspirující čtenáře k tomu, aby zde sami navrhli nebo přímo uskutečnili nějaké setkání. Jde například o Noc s (Ko)perníkem, kterou celou zorganizovali kluci, posezení u pletení, které si uspořádaly naše kreativní ženy, výtvarné činnosti iniciuje jedna paní malířka, která se sem před časem přistěhovala, a konečně s kurzem kreativní práce na počítači mne oslovil místní šikovný pan grafik. A jen doufám, že tím to nekončí.  Pavel Zajíc, ředitel Městské knihovny Rožnov pod Radhoštěm: V knihovně, ač to někdy nevypadá, se pořád něco děje. A tak napsat, co se povedlo nejvíce, je těžké. Nicméně: V letošním roce jsme rádi, že město vypsalo veřejnou architektonickou soutěž na přístavbu k současné kapacitně nedostačující budově. Také se nám podařilo umístit do veřejného prostoru šest knihobudek, daří se nám udržet zájem čtenářů o četbu (výrazně nám neklesají statistiky). Mimořádně se vyvedly letošní Večerníčky na kamenech, stále pokračuje dlouholetý projekt Město v mé paměti a řada dalších aktivit, které nalezly v knihovně svůj domov. Knihovna prostě žije lidmi, kteří ji navštěvují, a to je nejdůležitější. Dává to smysl naší práci. Knihovnice a knihovníci často věnují knihovně a svým čtenářům svoje schopnosti a čas nad rámec pracovní doby i finančního ocenění. Přináší jim to radost, uspokojení a vědomí užitečnosti jejich práce, která je někdy skrytá, mravenčí a na první pohled neviditelná. Proto je třeba, aby veřejnost o nich věděla a aby zaznělo i oficiální poděkování. 18


Foto © archiv Slováckého muzea Uherské Hradiště.

OSOBNOSTI


Zločin Antoše Horsáka JIŘÍ JILÍK

Když někdo v době archeologických výzkumů na výšině v Uherském Hradišti v Sadech (Derfli) zahlédl ve skupině pracovníků drobného šedivého staříka, na pohled drobnějšího než lopata, kterou nabíral hlínu a vyhazoval z výkopu, mohl být jist, že je to Antoš Horsák, pomocník v archeologickém týmu Viléma Hrubého. Působil velice křehce, měl však sílu v rukou a dovedl uchopit nejen špachtli a štěteček, ale když bylo třeba i krumpáč a lopatu. Jako by ho těch sedm let, které strávil ve vězení na Mírově, fyzicky zocelilo, ale trpěl psychicky a byl nešťastný až do posledních dnů svého života v roce 1972. Tolik si přál, aby mohl z tohoto světa odejít bez cejchu kriminálníka, ale osud, nebo Bůh, na něhož věřil, mu toho nedopřál. „Až do svého zatčení v roce 1949 – to mi bylo skoro 60 roků – odsloužil jsem poctivě třicet sedm roků. Prodělal jsem první světovou válku jako dobrovolník první výzvy na obranu Těšínska, hájil slovenské hranice, prošel ofenzivami smrti na Soči a Piavě v Italii. Za 2. světové války jsem byl po celou dobu v aktivním odboji proti okupantům, byl jsem zatčen, vyšetřován. Spolu se zemřelou ženou jsme byli vyznamenáni medailí odboje. Nikdy jsem nikomu neublížil, nikdy nelhal, ale naopak se snažil všem pomáhat. Prožil jsem sedm strastiplných let v žaláři, většinou na Mírově. Jako 76letý stařec pracuji pro Velkou Moravu pod vedením doc. dr. Viléma Hrubého na těžkém terénu, a to s lopatou a krumpáčem, aniž bych se za to styděl. … Nerad bych odcházel ze života s vědomím, že kolem mne jsou lidé, kteří by se domnívali, že jsem chtěl svou vlast zradit nebo poškodit. … Je však OSOBNOSTI

Antoš Horsák (vpravo) se svým pomocníkem Tondou Hanákem při archeologickém výzkumu v Kunovicích. Foto © archiv autora.

nutno, aby se konečně našel někdo, kdo by mne zbavil Kainova znamení velezrádce a vyzvědače.“ Tak píše 30. dubna 1966 v dopise adresovaném Ústřednímu výboru Komunistické strany Československa. Podobných dopisů zaslal po svém propuštění z vězení orgánům státní správy, justice i stranickým orgánům několik. Nechce se smířit s cejchem vlastizrádce a vyzvědače, nestojí o milost, žádá obnovu procesu, chce být očištěn, chce, aby bylo nahlas řečeno, že byl odsouzen nespravedlivě, že není zrádce. Bylo to, jako když hrách na zeď hází. A kdože to vlastně byl Antoš Horsák? A jakého zločinu se dopustil? Narodil se roku 1891 v Kunovicích jako druhé dítě z deseti sourozenců v rodině drobného zemědělce. Jen díky přímluvě učitele a faráře mu rodiče 20


umožnili studium. Po maturitě na hradišťském gymnáziu se stal posluchačem bohosloví v Olomouci, avšak jeho studia přerušila první světová válka, jejímiž bojišti prošel jako příslušník 3. pěšího pluku. Po válce se do semináře již nevrátil a jako osmadvacetiletý nastoupil do zaměstnání u Státních drah. Stal se inspektorem a od roku 1947 přednostou stanice Staré Město-Velehrad. Studia, byť nedokončená, v něm probudila zájem o historii Slovanů a dál se vzdělával jako samouk. Vedle latiny a němčiny ovládl ruštinu, slovinštinu a srbochorvatštinu, a tak se mu staly přístupnými naše i vídeňské archivy, v nichž dohledával prameny k dějinám rodné obce. Když ve středověkém rukopisu narazil na zmínku o tom, že za Velké Moravy mělo být arcibiskupství přeneseno ze zničeného Velehradu do Kunovic, nadchl se představou doložit mlhavou domněnku historickými i archeologickými důkazy. Záhy se stal členem Archeologického spolku Starý Velehrad, v němž byl kolegou dnes již legendárních postav velkomoravské archeologie – P. Jakuba Hudečka, P. Františka Přikryla, Karla Hanáka, Antonína Zelnitiuse i generačně mladšího, tehdy ještě učitele, Viléma Hrubého. A současně zahájil vlastní archeologické výzkumy ve Véskách, v Derfli a hlavně v Kunovicích, neboť byl stále více přesvědčen, že v době Velké Moravy hrály významnější roli, než jim bylo obecně přisuzováno. Výsledky dílčích výzkumů publikoval ve Sborníku velehradském. Okupace v březnu 1939 přivedla Antoše Horsáka do řad příslušníků protinacistického odboje. S manželkou pomáhají výsadkové skupině poručíka Šperla, vedle toho dodává veliteli odbojové skupiny Carbon Josefu Bogatajovi zprávy o pohybu a přesunech německých vojsk po železnici. Po válce, 21

v roce 1947, je jeho odbojová činnost oceněna Čs. vojenskou medailí za zásluhy II. stupně „v uznání vynikajících vojenských činů mimo boj, jimiž se zasloužil o čsl. armádu“. Bezprostředně po válce naplněn optimismem pokračuje každou volnou chvíli v bádání a archeo­ logických výzkumech, aniž by jen tušil, že se zanedlouho ocitne v soukolí vykonstruovaných politických procesů proti „nepřátelům lidově demokratického zřízení“. K událostem, které navždy změnily jeho život, došlo v březnu roku 1949. Po letech je vylíčil následovně: „Byl jsem tehdy přednostou na nádraží ve Starém Městě. Jednoho dne mně neznámý muž, který nastupoval do vlaku, dal do ruky obálku s podotknutím, že se z obsahu všechno dozvím. V dopise podepsaném pouze jménem Karel jsem byl žádán, abych sepisoval, co se na nákladních vlacích vyváží na trati Bohumín, Břeclav, Brno. Po čase jsem našel ve schránce druhý dopis se žádostí o informace, jaká továrna se staví v Uherském Brodě. Odpověď opatřenou tajným kódem jsem měl položit u patnácté lípy na frekventovaném místě naproti vchodu do nemocnice. Bylo mi jasné, že jde o provokaci. Oba dopisy jsem spálil.“ 8. října 1949 ve tři hodiny třicet minut v noci byl Antoš Horsák zatčen, vzat do vazby a vyšetřován. Po psychicky vyčerpávajícím výslechu a pod pohrůžkou násilí učinil doznání, že na dopisy odpověděl. V protokolu, který podepsal, byla vynechávána volná místa, kam mohl vyšetřovatel dopsat a vložit do úst obviněného prakticky cokoliv. Pak nebyl problém vytvořit obraz zločince, který vyzrazuje nepříteli tajné informace a pro protistátní činnost se snaží získat i další lidi. Tím se podle obžaloby zařadil „do jednoho šiku škůdců národa a reakčníků nejhrubšího zrna, ať ve vlasti, OSOBNOSTI


Antoš Horsák (druhý zleva) jako voják v první světové válce. Foto © archiv autora.

či v zahraničí, byť v dobách nesvobody prokázali mnozí z nich dobré služby vlasti a národu. Hlavní líčení se konalo v Uherském Hradišti ve dnech 20. až 22. února 1951. Na lavici obžalovaných neseděl sám, ale s osmi dalšími obviněnými, členy někdejší odbojové skupiny Carbon, kteří netušili, že organizace protikomunistického odboje, k níž se přihlásili, je dílem agenta StB Karla Kostelníčka. Téhož, jemuž se podařilo pomocí fiktivních dopisů učinit spoluviníkem také Antoše Horsáka. Antoš Horsák byl v procesu s Carbonem odsouzen za vlastizradu a vyzvědačství k dvanácti letům vězení nepodmíněně, ztrátě majetku a ztrátě občanských práv na pět let. Většinu trestu si odseděl ve věznici na Mírově. Když v roce 1951 zemřela jeho žena, žádost, aby se mohl zúčastnit jejího pohřbu, byla zamítnuta. Propuštěn byl na základě amnestie v roce 1956 a vrací se do Kunovic. Je to smutný návrat – nemá zhola nic a marně hledá zaměstnání, aby měl aspoň na jídlo. KunoOSOBNOSTI

vjané, až na výjimky, si od něho udržují rezervovaný odstup, ne snad, že by se ho báli jako kriminálníka, ale nikdo si nechce zadat s „politickým“, aby sám neupadl do podezření. Oporu Antoš Horsák najde v neteři, již vychoval a která mu poskytne byt a skrovné živobytí. Nepropadá malomyslnosti a uchyluje se k archeologii, která mu dává aspoň na chvíli zapomenout na vše špatné, co ho potkalo. A tak jednoho dne navštíví ve Starém Městě někdejšího druha z archeologického spolku Viléma Hrubého, který v té době provádí archeologické výzkumy, korunované objevy základů církevní velkomoravské architektury ve Starém Městě a Sadech. Není to poprvé, co Vilém Hrubý pomůže člověku proskribovaného režimem. Horsák bude mít nejednou příležitost odvděčit se Hrubému svou znalostí lokálního místopisu. V jednom z dopisů mu docent Hrubý píše: „Kdybys zjistil nějaké místo v Kunovicích, kde by bylo možno předpokládat velkomoravské osídlení, mohli bychom spolu i tam zarýpnout…“ Taková výzva je silným životabudičem a Antoš se výzkumům zcela oddá. Vedle práce v terénu po večerech usedá k psacímu stroji a píše knihu s názvem Uherskohradišťsko v otázce Velehradské, v níž představuje svoji romantickou hypotézu o Kunovicích coby velkomoravském Veligradu. S cejchem vlastizrádce se však nikdy nesmířil, cítí se vyděděncem, a proto znovu a znovu žádá o obnovu procesu, jíž se nikdy nedočkal. Přesto se ještě dočkal světla, které ozářilo zbylé roky jeho života. Ve vězení na Mírově se spřátelil se spoluvězněm, jímž byl akademický sochař Jaroslav Šlesinger (1911-1955) z Jemnice, autor sochy T. G. Masaryka odhalené v Jihlavě v roce 1948. Sochař, který po tříletém věznění vyšel po osvobození z koncentračního tábora v Oranienburku 22

ZVUK Zlínského kraje - PODZIM / ZIMA 2016  
ZVUK Zlínského kraje - PODZIM / ZIMA 2016  
Advertisement