Page 1

podzim / zima 2015

tož - Josef Holcman • ozvěny Zlínského kraje - Světlana Divilková • osobnosti - Pavel Stojar • paměti - Anežka Prchlíková • tenkrát - Radovan Jančář • malý místopis - Petr Pálka • rozhovory - Bohuslav Matyáš • umění - Alena Prudká • genius loci - Vít Jakubíček • život - Jaroslav Zapletal • litera­tura Petr Odehnal • za plotem - Dolores Bata Arambasic • dozvuk

zvuk

Č a s o p i s p r o k u lt u r u a s p o l e č e n s k é d ě n í

Zlínského

kraje


Editorial radovan Jančář Vážení čtenáři, když si redakční rada před necelým rokem zvolila za ústřední téma zimního čísla ZVUKu migraci a vystěhovalectví, neměla pochopitelně ani potuchy, jak aktuální, ožehavá a celou evropskou společností rezonující bude tato otázka na konci roku 2015. Zdá se, že pro současnou situaci, kdy se do Evropy valí jedna vlna uprchlíků za druhou, neexistuje dobré řešené. Jenom špatné nebo ještě horší. Ale nakonec jsou někdy i špatná řešení ta nejlepší možná. Paradoxně i naše dějiny vlastně začínají mytickou pověstí o praotci Čechovi, jehož lid se usadil v zemi zaslíbené. Historicky zažil český a moravský národ oba protipóly vystěhovalectví, exulantství a emigrace. Vzpomeňme například na traumatizující bod českých dějin – bitvu na Bílé Hoře a následný exodus nekatolických exulantů v čele s Janem Amosem Komenským. Nebo na útěk židovských spoluobčanů z předválečného Československa před nastupujícím fašismem. Další velkou vlnou byla emigrace z totalitního komunistického Československa po roce 1948 a poté po roce 1968. Země tak přišla o značnou část především intelektuálních elit. Ale zažili jsme i příliv uprchlíků z Haliče a Itálie v prvním roce Velké války, kdy jsme byli všichni společně příslušníky habsburského mocnářství, politický exil u nás našlo mnoho uprchlíků z Německa a později i Rakouska po nástupu Adolfa Hitlera k moci. A nesmíme zapomínat i na celé rodiny řeckých komunistů (12 000 uprchlíků), které po porážce v občanské válce v roce 1949 našly domov právě v Československu. Nové číslo ZVUKu přináší celou řadu zajímavých příběhů spojených právě s těmito motivy. Neopomněli jsme ani připomenutí výrazné osobnosti Ludvíka Vaculíka, našeho věrného čtenáře a velkého příznivce, který nás v letošním roce opustil. Právě jemu jsme věnovali fotografie na předělových stranách. Zajímavou reakci vzbudil v minulém čísle otištěný článek o zajateckém táboře ve Zlíně. V rubrice Genius loci tak najdete dopis čtenáře, odezvu autorky textu i nezávislý pohled historika na dané téma. Závěrem chci jménem celé redakční rady popřát všem čtenářům i příznivcům ZVUKu šťastné a požehnané Vánoce, klid a pohodu a v současné emocemi rozjitřené a neklidné době především pokojný a ničím (nikým) nerušený rok 2016.

Slovacke noviny, 23. 12. 1914 Na předělových stranách jsou portréty Ludvíka Vaculíka. Foto © Miroslav Potyka.


Obsah tož Taková duše – Josef Holcman 3 ozvěny zlínského kraje Jakých bylo patnáct let existence 6 Zlínského kraje? – světlana divilková Vyšlo nové číslo časopisu Východní Morava 7 – radovan jančář 8 Lidová stavba roku – ladislav kryštof osobnosti Madla Vaculíková – připravil josef holcman 12 15 Za Josefem Kolaříkem – ondřej bláha Pocta zlínskému fotografovi 18 Pavlu Koskovi – pavel stojar paměti Moje rodné Veletiny – anežka prchlíková 22 tenkrát Vystěhovalectví na Slovácku moravském 26 – radovan jančář Není pravda, že na světě není prostoru 31 – hana kuslová malý místopis Čtenářský spolek ve Zlíně vznikl před sto třiceti 38 lety, anebo ještě dříve – světlana divilková Kloboucký obchodník 40 Antonín Zima – petr odehnal O učiteli Maxi Winderovi a konci německé školy v Židovském městě Holešov – petr pálka 45 rozhovory

52 … s Karlem Pavlištíkem – bohuslav matyáš umění Výstava Historie stavebnice Merkur v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně – yvona činčová 59 Fenomén ohýbaného nábytku – olga mehešová 60

Bohumír Lindauer: Plzeň – Klobouky – Woodville – petr odehnal Kouzlo rodinného loutkového divadla 1900 až 1950 ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových – alena prudká genius loci Emil Macura: Jsem rád, že jsem mohl změnit názor… – připravila svatava navrátilová Zajišťovací tábory ve Zlíně po druhé světové válce – david valůšek Zlínská škola umění (1939-1949) – vít jakubíček Když se Návojná stala zemí Skalních orlů – aleš naňák život Žaves – jaroslav zapletal Barevné baroko, oživlá secese – josef holcman Srpnový týden roku 1968 ve Valašském Meziříčí – josef kramář literatura Terasa – petr odehnal Čarovný kraj – připravil tomáš ježek za plotem Náš Klenot – dolores bata arambacis dozvuk Jilíkovo perlení – bohuslav matyáš Všetičkova Olomouc literární 2 – lukáš neumann První věty v životech Josefa Holcmana – tomáš ježek Moje netradiční seznámení s Ludvíkem Vaculíkem – miroslav potyka Radovan Jančář získal Mezinárodní cenu E. E. Kische – tomáš ježek a na konec Člověk se nemá tak snažit… – RJJZTJ

62 65

72 75 77 82 87 92 96 104 105 110 113 114 116 118 119 120


to탑


Taková duše Josef Holcman

Tož jsme načali druhé čtvrtstoletí existence tohoto časopisu, který v hlavách pár snílků vznikal ještě před revolucí a hned po ní si vytvořil okruh spolupracovníků, dopisovatelů i čtenářů, který se za tu dobu nijak výrazně nezměnil, což podle dvou názorů na takovou skutečnost může být považováno jak za plus, tak za mínus. Každé číslo ZVUKu má svoje téma, dané ještě v době, kdy redakční rada neví nic o tom, co nás potká za rok. Toto číslo si zadalo téma migrace už koncem letošní zimy. Nevím, jestli odchod ze světa může být také považován za migraci, ale na tom teď nezáleží. Jeden ze spolupracovníků ZVUKu takto emigroval do místa narození před půl rokem, nicméně migrace byla jeho celoživotním osudem. Z měšťanky v Brumově odešel do Zlína a přes několik přestupních stanic se ocitl v Praze; ovšem i odtud prchal do Dobřichovic. Po celé trase svojí cesty si zapisoval, jakoby sám pro sebe, co viděl, co si o tom myslel a hlavně: co s tím dělat. Zapsal si také, že psaní, které nebolí, je prázdné: Skoro všichni píší o tom, co bolelo jiné. Pokud píše člověk jenom pro přátele, tak to je jako by kupoval auto, aby jezdilo chvíli. Psaní musí být napořád. Normální je nepsat; kdyby všichni psali, kdo bude číst? Zdravý a vyrovnaný člověk nepíše. Ale aj vyrovnaný člověk občas kolísá. Psaní je pěstování individuality. A také je to psaní dobrý zvyk: vynucuje si nějakou námahu, studium, četbu. Psaní je možnost jak zvítězit nad něčím, nad čím se reálně zvítězit nedá. Co řekl, to napsal. Co napsal, za to ručil svojí svobodou, čímž obsluhoval i svobodu naši. Měl smysl a instinkt pro sílu i slabost 3

doby. Nepomyslel na to, že tím sám sebe přetvářel v člověka a umělce originálního ražení. Za umělce se však nepovažoval, ba ani za vzdělance. Sochař Otmar Oliva kdysi v televizním pořadu Krásný ztráty prohlásil, že není umění bez Boha. Chtěl tím snad říct, že ateista není schopen vytvořit umělecké dílo? Myslím, že ne, protože i v době, kdy dlel Bytem v hrůze, považoval za své bližní i komunistické bachaře. Pokusím se bez toho, že bych se ho optal, dešifrovat jeho vzkaz. O tom, jestli má člověk duši, se pochybuje či nepochybuje – do toho nemíním nikomu mluvit. Ten Brumovjan, který ve svém psaní jako jeden z mála spisovatelů dokázal jít až na krev, hlavně tu vlastní, kdysi v Posledním slově v Lidových novinách napsal, že každý má duši takovou, k jaké se během života dohrabe. Víme, že člověk je jediný živočišný druh obdařený rozumem a vůlí. A taky pokušením. To jsou kategorie neviditelné stejně tak jako duše, která je schopna v člověku vyvolat touhu po imaginaci. Umění je těžko definovatelný výraz potřeby a schopnosti duše, chcete-li lidského ducha, vést rozhovor či souboj s rozumem; Picasso pravil: Kdybych věděl, co je to umění, nikdy bych se tím netajil. Umění je možná překračováním hranic lidského bytí; pokusem přežít sebe sama nejen v potomstvu, ale v díle a poselství; pokušením nahlédnout za oponu věčnosti třeba tak, jak se o to pokusil Mojžíš v knize Exodus: Dovol mi spatřit Tvou slávu! Bůh to odmítá: Nemůžeš spatřit mou tvář… Prochází kolem Mojžíše, přičemž mu zakryje oči vlastní dlaní, kterou pak stáhne: Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo. Od tohoto tajuplného příběhu jako by se dějinami umění odvíjely spekulace o tom, kudy vede tož


Pohřeb Ludvíka Vaculíka. Foto © archiv redakce.

pomyslná hranice mezi zasažením božskou molekulou inspirace a řemeslem, které člověk zvládne rutinou a zručností. Francouzský malíř Cézanne, jak se píše v životopisné knize o něm, když namaloval lom světla tak, jak dlouhá léta snil, když tedy nahlédl za oponu, když uzřel Boha, a máme-li věřit Mojžíšovi, tak jenom zezadu, stejně svůj obraz v záchvatu lítostivého vzteku roztrhal. Bez umění nebylo by dramatu a katarze (Poslední slovo z 18. 4. 2006). Pokud je jeho nositel tož

a způsob jeho tvorby bytostně spjat s národem (jak velké slovo, pravda) a jeho prohrami i vítězstvími, náladami i potřebami, pak mně z toho vychází, že Ludvík Vaculík sice odešel 6. června tohoto roku, ale jeho psaní zůstane živé, protože přesahuje onu „ztracenou“ generaci, která většinu života prožila v nesvobodě. Vaculíkova duše se dohrabala ke svému nositeli (možná to bylo naopak), a tak vznikl testament, jehož hnacím motorem byla touha po svobodě a víra v ni.

4


ozvěny zlínského kraje


Jakých bylo patnáct let existence Zlínského kraje? Světlana Divilková

Na tuto otázku se pokouší odpovědět Almanach Zlínský kraj 2000-2015. Respektive na ni odpovídají volení zástupci kraje a úředníci Krajského úřadu v rozhovorech a vzpomínkách, které jsou obsaženy v nové publikaci vydané k patnáctému výročí od vzniku samostatného Zlínského kraje. Nešlo o to popsat důkladně všechno, co se odehrálo, protože to by snad ani nebylo možné. Spíše jsme chtěli formou vzpomínek zachytit to, co utkvělo lidem, kteří u toho byli, a připomenout si události a situace, které byly ještě nedávno živé, ale velmi rychle se vytrácejí z paměti, vysvětlil ředitel Krajského úřadu Zlínského kraje Vladimír Kutý. Tak jako se dnes chodí do archivů a kronik, i tato publikace snad poslouží někdy v budoucnu těm, kdo se třeba budou zajímat o etapu, kterou jsme mohli prožít a zaznamenat, dodal. Almanach obsahuje rozhovory se všemi hejtmany Zlínského kraje, Františkem Slavíkem, Liborem Lukášem i Stanislavem Mišákem. Vývoj a změny v jednotlivých oblastech, jako například školství, zdravotnictví, kultura, financování, popisují v samostatných kapitolách vedoucí příslušných odborů Krajského úřadu Zlínského kraje. Zajímavé jsou i hlavní statistické údaje a jejich srovnání s ostatními kraji České republiky a také fotodokumentace významných událostí uplynulých patnácti let. Nešlo nám ani tak o bilancování, jako spíše o zachycení etapy vzniku samostatného Zlínského kraje připomenutím některých důležitých faktů nebo událostí, a také osobních postřehů či vzpomínek Ozvěny zlínského kraje

těch, kteří patnáct let dějiny Zlínského kraje nesli na svých bedrech, uvedla editorka almanachu Helena Mráčková. Nová krajská publikace je postupně distribuována do městských a obecních knihoven ve Zlínském kraji a bude tak přístupná veřejnosti. Almanach, prostřednictvím něhož čtenáři získají přehled o fungování krajské samosprávy, volně navazuje na publikaci vydanou před pěti lety k desátému výročí vzniku samostatného kraje, nazvanou Putování časem Zlínským krajem. Tato dvousetstránková publikace s bohatým obrazovým doprovodem včetně historických fotografií přinesla nejzajímavější fakta o území z hlediska jeho osídlení, krajiny, způsobu hospodaření, vzdělávání, zajištění sociální a zdravotní péče, i z pohledu kulturního vyžití či způsobu trávení 6


volného času kdysi a dnes. Autorsky publikaci připravil historik Zdeněk Pokluda s redaktorkou Helenou Mráčkovou a grafikem Josefem Ruszelákem ve spolupráci s širokým týmem odborníků z krajského úřadu, z muzeí, archivů a řady dalších organizací.

Vyšlo nové číslo časopisu Východní Morava Radovan jančář

Poněkud se zpožděním (vročení 2014) se ke čtenářům dostalo již čtvrté číslo historického časopisu Východní Morava. Nevíme, zda byla časová prodleva zapříčiněna nedostatkem financí (což u periodik tohoto typu nebývá nic neobvyklého), technickými nebo redakčními problémy, nicméně na kvalitě nového čísla Východní Moravy se to rozhodně neprojevilo, ba právě naopak. Redakce i autoři textů udrželi vysoce nastavenou laťku z předchozích let a čtenáři opět najdou celou řadu obsahově velmi zajímavých textů. Stěžejní kapitolu opět tvoří rubrika Články, z níž bych rád upozornil zejména na texty Lukáše Čoupka a Heleny Beránkové. Čoupkova stať Duch neklidu panuje v obci o sporech pudmistrů a obcí na panství Velehrad je napsána velmi čtivě (některé citace jsou úsměvné ještě i po více než 150 letech) a domnívám se, že osloví nejenom odbornou, ale i laickou skupinu čtenářů. Článek Heleny Beránkové nám představuje osobnost člověka, jehož fotografie zná takřka každý místopisný badatel, ale už méně ví o jejich autorovi Eduardu Hor7

ském. Kapitolu dále doplňují studie Karla Müllera Pečeti a znak města Kroměříže, Martiny Šlancarové Návštěvy prezidenta Tomáše Gariggua Masaryka na Kroměřížsku a Vyhodnocení rostlinných makrozbytků z hradu Bánova (autorek A. Gardelkové Vrtelové a M. Látkové). Poslední obsáhlejší materiál Dalibora Janiše a Radima Vrly se podrobně zaobírá stavebními proměnami zlínského zámku. Rozsahem menší, ale obsahem interesantní jsou další dva texty v oddíle Drobnosti. Záslužná jsou dvě ohlédnutí za osobnostmi, které již nejsou mezi námi – za nestorem moravské amatérské genealogie a kelčským patriotem Vladimírem Rolincem a za malířem, grafikem a publicistou Břetislavem Dadákem. Na své si zcela jistě přijdou zájemci o odbornou historickou literaturu a také o regionální a místopisné knihy, jejich recenze Ozvěny zlínského kraje


a ‚anotace tvoří značnou část tohoto čísla. Nechybí ani Kronika, v níž se dozvíme vše podstatné o dění ve státních okresních archivech ve Zlíně, Kroměříži, Uherském Hradišti a Vsetíně v roce 2013. Dvě stě stran textu nepochybně udělá radost (a určitě i poslouží) všem zájemcům o historické, národopisné, literární a společenské dění nejenom našeho regionu.

Lidová stavba roku Ladislav Kryštof

Projekt Lidová stavba roku vznikl v roce 2008 z iniciativy Zlínského kraje a klade si za cíl podpořit vlastníky ochotné přičinit se o záchranu a využití památek lidového stavitelství na území Zlínského kraje. Vítězové vždy zároveň s uznáním obdrželi i finanční odměnu ve výši 50 tisíc korun, která je jak motivační pobídkou, tak i možností uhradit některé náklady spojené se stavebními pracemi. Jednotlivé návrhy posuzují členové hodnotící komise jmenovaní Radou Zlínského kraje z řad odborné veřejnosti. Na základě doporučení hodnotící komise pak Rada Zlínského kraje rozhoduje o vítězi. Získaný titul představuje mimořádné uznání, které je udělováno za příkladnou obnovu stavby tradiční lidové architektury ve Zlínském kraji. V souvislosti s ním mnohým možná vyvstává otázka: „Proč bychom si měli všímat památek a proč je chránit?“ Odpověď je velmi jednoduchá, je dána bytostnou potřebou člověka setkávat se s minulostí, navazovat na tradice, mít své místo v historii a duchovní kultuře. Prostřednictvím historie člověk získává pozitivní vztah k místu, kde žije. Ozvěny zlínského kraje

Spektrum chráněných hodnot se stále rozšiřuje. Můžeme chránit jednotlivé objekty, struktury města a krajiny, ale stejně tak i nehmotné hodnoty, jako jsou místní tradice, obyčeje a zvyky. V případě hmotných statků se ochrana rozšiřuje směrem od chráněných jednotlivostí k ochraně celých územních celků. Každá historická stavba je určitým způsobem jedinečná a naším prioritním zájmem je uchování jejích charakteristických znaků. Málokterá stavba se zachovala v podobě, v jaké byla kdysi postavena. Většina objektů postupně prodělala větší či menší stavební zásahy. Lidové stavby, i když ne vždy, jsou často objekty, které slouží svým majitelům k trvalému či rekreačnímu bydlení. Jsou proto každodenně konfrontovány s nároky uživatele na praktičnost, estetiku a určitý stupeň pohodlí, odpovídající současné civilizační úrovni. Představy a potřeby uživatele se tak dostávají do protikladu s možnostmi, které dochovaná historická stavba nabízí. Z praxe však víme, že ne vždy je to neřešitelný problém. Na území Zlínského kraje lze vzpomenout celou řadu příkladů, kdy pozitivním přístupem zástupců obce a díky úsilí majitelů objektů bylo docíleno při obnově kulturního dědictví v dané lokalitě mimořádných výsledků. A právě takové počiny jsou hodnoceny i v rámci projektu „Lidová stavba roku“. Dalším velmi aktuálním důvodem je i popularizační, propagační a osvětová činnost v tomto odvětví a srozumitelná argumentace jeho přínosů vedoucí k zachování kulturních hodnot vesnického prostoru a lidového stavitelství. Historicky první uznání Lidová stavba roku získala v roce 2008 vinohradnická búda ve Veletinách. Tato stavba je součástí vesnické památkové rezervace – souboru búd, ve kterých se zachovaly do dnešních dnů prastaré stavební techniky (stěny vystavěné 8


Vítězná stavba roku 2015. Foto © A. Naňák.

z dusané hlíny, nabíjené mezi prkennou příhradou, hliněné omítky, hliněné podlahy, původní tesařské spoje aj.). Objekt prošel v letech 2003 až 2007 rozsáhlou památkovou obnovou, před níž se stavba v důsledku nedostatečné údržby ze strany předcházejícího vlastníka nacházela v havarijním stavu. V roce 2009 se Lidovou stavbou roku stala usedlost č. p. 6 v Komni, kterou obec Komňa vykoupila v roce 2006 za účelem revitalizace, neboť také tento objekt, dlouhá léta neobývaný a neudržovaný, se nacházel v havarijním stavu. Náročná stavební obnova proběhla v letech 2007 a 2008. Za zmínku stojí, že usedlost se stala v pořadí již třetím zachráněným objektem v obci a také příkladem a impulsem pro ostatní vlastníky staveb, kteří se velmi často rozhodují, zda stavbu tohoto charakteru zachovat a využívat, nebo raději demolovat. 9

O rok později byl Lidovou stavbou roku vyhlášen soubor staveb usedlosti č. p. 18 v Karolince. Tento komplex se skládá ze čtyř památkově chráněných staveb a přilehlých pozemků, a také dvou staveb novějších, které jsou v areálu kulturní památky. Všechny budovy prošly v letech 1999-2009 památkovou obnovou. Po rekonstrukci slouží obytný dům zv. Šenk č. p. 18 Orságů-Bitalovských k trvalému bydlení a nová srubová stavba k bydlení rekreačnímu. Všechny stavby zahrnuté do kulturní památky byly postaveny Pavlem Orságem v roce 1747. Přes své stáří jsou stavby, které tvoří trojstranný dvůr, vzácně zachovalé. Vzhledem ke stupni zachování se jedná o významný doklad původní lidové roubené architektury lokální formy valašského domu a nezastupitelným způsobem se uplatňuje v panoramatu obce. Ozvěny zlínského kraje


Jarmila Semeráková, majitelka vítězné stavby roku 2015. Foto © L. Valouch.

V roce 2011 získala titul Lidová stavba roku vinohradnická stavba ve Veletinách, která je dalším autentickým dokladem starých stavebních postupů a technik. K výstavbě bylo použito místních materiálů, kamene, hlíny a tvrdého dřeva ručně opracovaného, doškové krytiny. Objekt byl ve velmi špatném technickém stavu a navíc do stavby masivně zatékalo. Pro záchranu byla proto nutná urychlená a bezodkladná obnova. Provedené práce pozitivním způsobem ovlivnily stavebnětechnický stav objektu a přispěly k zachování jeho historické hodnoty. Obnova exteriéru i interiéru vinohradnické stavby a jejího okolí přispělo ke zvelebení stavby samotné a také areálu Vesnické památkové rezervace ve Veletinách v části Stará Hora. Další vítěznou stavbou se v roce 2012 stalo fojtství č. p. 60 v Jasenné, jehož historie sahá až do roku 1585. Toto fojtství, i když bylo několikrát stavebně upravováno, náleží k nejlépe dochovaným původním stavbám svého druhu na Valašsku. Před stavební obnovou byl stav střešní krytiny a některých dřevěných konstrukcí a omítek velmi Ozvěny zlínského kraje

neutěšený. V rámci náročné stavební obnovy, která proběhla v letech 2010 až 2011, došlo nejen ke zhodnocení této ojedinělé kulturní památky, ale zejména byla zajištěna bezpečnost a prodloužení funkčnosti a životnosti stavby. V roce 2013 ocenění Lidová stavba roku uděleno nebylo, neboť přihlášené stavby nesplňovaly zadaná kritéria. Roku 2014 se tohoto uznání dostalo usedlosti č. p. 37 ve Zlámanci. Usedlost byla do roku 2010 ve velmi špatném stavebnětechnickém stavu. Až díky snaze nových majitelů došlo k náročné obnově areálu, kdy revitalizace obytného domu a postupná obnova celého prostranství usedlosti ukazuje, že lze skloubit požadavek na uchování kulturněhistorických hodnot objektu s požadavky na moderní bydlení a nároky uživatelů. Letošní Lidovou stavbou roku se stal domek č. p. 256 ve Vizovicích. Dům byl původně opravován svépomocí, později, po prohlášení objektu za kulturní památku, se obnova začala připravovat ve spolupráci s orgánem památkové péče. V letech 2011 a 2012 proběhly stavební úpravy na exteriéru i v interiéru památky, přičemž celkový výsledek ohodnotila komise jako velmi zdařilý. Tradiční lidové stavitelství patří ke kulturnímu bohatství Zlínského kraje a prostřednictvím dochovaných objektů či prvků lidové architektury můžeme lépe poznat a pochopit pestrost jednotlivých oblastí Zlínského kraje, na jehož území se setkává region Slovácko, Valašsko a Haná. Projekt Lidová stavba roku má nesporně značný význam a věřím, že také v budoucnu bude oceňovat a zviditelňovat stavby, které si naši pozornost zaslouží.

10


osobnosti


Madla Vaculíková připravil josef holcman

Marie Komárková se narodila 25. listopadu 1925 ve Spešově u Blanska. V roce 1949 se provdala za Ludvíka Vaculíka, s nímž má tři syny: Martina, Ondřeje a Jana. Od roku 1991 je členkou redakčního kruhu časopisu ZVUK. Je autorkou knih Drahý pane Kolář… (1994), Drahý pane Kolář… Kniha druhá (1999) a Já jsem oves (rozhovory s Pavlem Kosatíkem z roku 2002, doplněné vydání z roku 2012). Jak je patrné, paní Vaculíková (jak by řekl Ludvík) se dožívá devadesáti let. Vměstnat dlouhý a pohnutý životní osud do dvou tří stránek časopisu je nemožné; proto jsem se pokusil sestavit jakousi mozaiku ze svědectví kamarádů a přátel. Práce to byla složitá, protože oni se i přes svůj věk pořád čímsi zabývají, a navíc: člověk je nesmí vylekat žádným úkolem a ptát se musí nenápadně. Vladimíru Karfíkovi jsem napsal a on se dva týdny neozval. Pak odepsal, že je nemožnej, že zapomněl. Omluvil se, ale jak uvidíte v závěru této rubriky, stihl napsat esej v termínu, o jaký jsem ho požádal. Cestovatel Miroslav Zikmund pořád přijímá návštěvy a stále třídí svůj archiv, takže jenom po telefonu: Madlu znám od chvíle, kdy mně vyprávěla, jak svízelně Ludvík připravoval svůj projev na sjezd spisovatelů v roce 1967, jak byl nedůtklivý, přidušený, jak se trápil naléhavostí té chvíle. A od té doby až dosud jsem viděl, jak Madla měla Ludvíka ráda a odpustila mu hříchy, které vršil, než se kajícně vrátil. Etnolog Karel Pavlištík, pořád pendlující mezi muzeem a Strážnicí (i mým vinným sklepem), osobnosti

mi napsal: Madlino člověčenství neumím postihnout nějakou definicí. Duchovní základ její osobnosti je přítomný ve všem, čeho se dotkne. Třeba ve schopnosti svým hlubokým soucitem pomoci unést bolest provázející tragický zásah do života svých přátel. Čím starší jsem, tím méně chuti mám na filozofování. Dcery Veronika s Markétou jsou každý večer u mne. Když jsem jim položil tvoji otázku Kdo je pro nás paní Madla, Veronika pravila lakonicky: Modla. A pak jsme hodnou chvíli mlčeli. Já k Madle chovám hlubokou úctu především pro její nebetyčné člověčenství. Hluboce vnímám také to, že si byly Madla s mojí Boženkou velice blízké, tiše, ale intenzívně. Slaměný básník František Zuska mluvil o jubilantce s nadšením, přestože před nedávnem, když trhal jabka pro kamaráda, spadl ze čtyřmetrové jabloně (i s potlučenýma rukama plete ozdoby ze slámy a bere telefony): Tož Madla je pro mě vzácná kamarádka, vzor po mravní stránce. Žena, která zažila v životě hodně nepěkných chvilek, žena toužící po řádu, ale i romantice. Žena, pro niž vždycky na prvním místě byla rodina. Její příjezdy do Zlína pro nás znamenaly těšení, upřímnost v setkávání a pak vzpomínání nad jejími knížkami. Spisovatel Antonín Bajaja měl čas až napotřetí, protože učí, píše, jezdí do Prahy a provází americké návštěvy Zlínem. Pravil, že paní Madla byla andělem strážným Ludvíka v duchovním slova smyslu. Ale bylo to vzájemné: když přecházeli ulici, tak Ludvík ji držel za ruku a dovolil jí přejít, až byla silnice prázdná. Byli k sobě v tomto smyslu přirostlí, Ludvík byl jejím andělem strážným zase fyzicky. Když jsem předešlé věty zaznamenal a přečetl, tak jsem si povzdechl, že takové charakteristiky jsou na svatořečení. Svěřil jsem se s tím Karlu Pavlištíkovi, který opáčil: Kdo si to bude myslet, ať si 12


Tak jsem po Pavlištíkových a Bobákových slovech přestal uvažovat nad nějakou vyvážeností s tím, že čtenář si slova o oslavenkyni (a hlavně její skutky) přebere sám. A vzpomněl jsem si na svoji maminku, která odešla předloni, takže mám její vlastnosti v čerstvé paměti: klidná, rozvážná, tichá, pracovitá a pokorná. Pevná, kritická a někdy i tvrdě upřímná. Tím jsem sám sobě dokázal, že paní Madla nespadla z nebe a že je z tohoto světa. Paní Madlo, aspoň tolik zdraví, abyste mohla vychutnávat potěšení z Vaší široké rodiny a dobřichovického zahradního domova, Vám přeje za celý ZVUK Josef Holcman.

Portrét Marie Vaculíkové Projev Františka Bobáka na vernisáži Jiřího Koláře a představení knihy Madly Vaculíkové Drahý pane Kolář v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně dne 2. února 1995. Madla Vaculíková. Foto © archiv autora.

to myslí. Říkám to tak proto, že se u Madly setkáváme s něčím, s čím se dnes už setkáváme víc než zřídka! No, ale přece, ptal jsem se sám sebe, nebylo by v jejích vlastnostech nějaké slabší místo? Hledal jsem v zápisech Františka Bobáka (zemř. v roce 2008, autora knih Moje svědectví o listopadových událostech roku 1989 ve Zlíně a Zlínská jitra), spolužáka Madly i Ludvíka. Při uvítání na besedě s nimi ve Zlíně 12. dubna 1995 pravil: Ludvík se často projevuje jako tvrdohlavý, svérázný a neústupný, Marie jako klidná, rozvážná, tichá, pracovitá a pokorná. Této charakteristice by se však oba silně bránili a měli by pravdu. I já znám Ludvíka jako velmi sebekritického, laskavého, vstřícného, a Marii jako pevnou, kritickou a někdy i tvrdě upřímnou. 13

Zdá se, že už bylo řečeno vše podstatné a dodat něco k tomu nese nebezpečí rozmělňování a ředění. Přesto mně dovolte dvě doplňující poznámky. Zaprvé – Marie Vaculíková a Zlín. Byla „mladou ženou“ Baťovy školy práce. Poznala tedy Baťův Zlín – jeho kázeňský řád, jeho uspěchanost, nemilosrdnost, rvavost a tvrdou práci u obuvnického kruhu. Ale poznala i jeho velkorysost v nabídce životních šancí. Opírala se o přátelství svých vrstevníků v dobách zlých. Pomáhala slabším na břeh, když se topili. Vnímala dychtivě všemi smysly dospívající dívky krásu jarního, letního, podzimního i zimního města. Možná (to nevím určitě, jen tak usuzuji), první lásky ji právě ve Zlíně učinily citlivou, vnímavou a milostiplnou. Zlín ji formoval do dnešní podoby. Nebo aspoň k tomu formování přispěl. Proto se ráda osobnosti


Ludvík a Madla Vaculíkovi při besedě se čtenáři v knihkupectví Portál v Uherském Hradišti. Foto © Miroslav Potyka.

vrací, proto ji rádi vítáme. Méně jako hosta, více jako člověka, který sem patří. Druhá poznámka se týká její knihy. Po jejím přečtení jsem si velmi přál, aby někdo moudrý, literárně vzdělaný a dostatečně citlivý napsal fundovanou recenzi. Těch recenzí bylo mnoho. Mám je, domnívám se, všechny. Jsou různé – některé pěkné, některé povrchní, mezi nimi i téměř urážlivé. Mám dojem, že se v nich málokomu podařilo (nebo snad nechtěli?) objevit v knize to, čím se stala autorka mnohým čtenářům drahou. Objevil to, myslím si, nejvíce Mistr Jiří Kolář, který ji jemně donutil psát dopisy. Pokus o vystižení významu knihy je pokusem o vystižení osobnosti Marie Vaculíkové. Kde jiní ztrácejí víru, ona stále věří. Kde jiní podléhají zoufalství, ona přechovává v sobě jiskřičku naděje, kde jiní už dávno ztrácejí a možná i proklínají lásku, ona stále miluje. Zatím literární kritici zkoumají, zdali kniha Marie Vaculíkové je literaturou, a zaujati svými literárněvědeckými úvahami přicházejí k velmi osobnosti

opatrnému názoru, že to asi literatura není, lidé čtou, nacházejí v ní souzvuk s vlastními názory na společnost, na život, obdivují víru spisovatelky v dobro, radují se s ní ze zázraku přírody, pláčou při čtení, neboť si uvědomují, jak je jim její utrpení blízké, a děkují jí za úlevu, kterou při čtení pociťují, i za dar smíření s vlastním těžkým životem. Z její knihy totiž cítíte, že život není jen bolest a také není jen štěstí, že je v něm namícháno od všeho trošku, a aby se v tom člověk vyznal, aby unesl tu tíhu utrpení a štěstí, musí mít oči, uši, ale i srdce otevřené, musí v sobě i kolem sebe hledat to, co ho přesahuje a co dává životu smysl. Někteří tomu říkají dobro, pravda, Marie Vaculíková velmi cudně a opatrně říká Bůh. Nikomu ho nevnucuje, ani netvrdí sebevědomě, že ho našla. Ale ví, že ho hledá, a tuší, kde a v čem je.

Práce na celý úvazek Vladimír Karfík

Být ženou spisovatele jistě není jednoduché, být paní Vaculíkovou pak byla jistě práce na celý úvazek. Nemůžu vydat přesnější svědectví o její účasti na Vaculíkově literární a publicistické práci, i když jsem paní Madlu poznal dávno před půlstoletím. Tehdy mě zaujal její živý zájem o dění kolem nás (Sekyra vyšla ve velké řadě Života kolem nás), všímala si věcí, jež nám unikaly, rozsah zájmů měla obdivuhodný a myšlení pozoruhodné. Pro Ludvíka svým kritickým pohledem určitě neznamenala pouhý korektiv jeho názorů a postojů, byla jedním z tykadel, jimiž vnímal svět. Zdá se mi, že v tomto smyslu její působení léty zesilovalo, všímáme si totiž, že stále častěji se na ni ve svých textech Vaculík odvolával. Na počátku devadesátých let z Paříže často přijíž14


děl Jiří Kolář. Byl velmi zvědavý, co se v Praze děje nového, zajímaly ho i věci mimoumělecké. Léta jsem ho zpravoval dopisy, jež jsem psával každého nedělního večera a v pondělí odesílal. Kdykoli přijel do Prahy, scházeli jsme se s ním a s přáteli, vždy jsme sedávali s Karlem Šiktancem a Ivanem Wernischem v Mělnické vinárně, později na druhém břehu, když obnovili léta zavřenou kavárnu Savoy. Do pánské společnosti jsem přivedl paní Madlu, seznámil ji s Kolářem, a od té chvíle u stolu nechyběla snad nikdy. Svými postřehy a názory přinášela oživení. Vzpomínám, jak se mě Kolář ptal, co je to za knihu Jak se dělá chlapec. Něco jsem mu převyprávěl, myslím, že objektivně, Kolář mě však přerušil rigorózním rozhodnutím: Tak to nebudu číst. Připomínám, že Jiří Kolář byl moralista, zveřejňovat intimity ze soukromého života odmítal. Paní Madle však naslouchal vždycky pozorně. A nebylo to jenom tím, že se jako vždy k ženám choval rytířsky. Galantnost šla stranou, když se mu ženy v diskusi snažily v něčem oponovat. Už si nepamatuji, jak k tomu došlo; asi tak, že sedánky nemohly být tak časté, a Kolář v paní Madle vycítil člověka, který mu může pomoci udržovat živý kontakt s Prahou. Tak se rodily dopisy, jež z její ruky putovaly pravidelně do Paříže, později z nich pak vznikla kniha Drahý pane Kolář. Při psaní Českého snáře si Ludvík Vaculík uvědomil, že píše svědeckou knihu, ale že i kniha píše jeho. I paní Madle zasáhlo psaní dopisů do života: aby měla o čem zajímavě psát, musela zajímavým okamžikům a setkáním vycházet vstříc. Cestou velmi přirozenou se ústní vyprávění téměř bezděky proměnilo v poutavé epistolární svědectví úseku jednoho života. 15

Za Josefem Kolaříkem Ondřej Bláha

S trochou nadsázky by se dalo říct, že podobně jako v divadle (či na divadle) neexistují malé role, ani ve vědě neexistují malá témata. Vědec, který se zodpovědně a invenčně věnuje tématům, která přináší region, v němž žije a k němuž má osobní a „prožitý“ vztah, nedělá pro vědu o nic méně než ten, koho zajímají témata širší, široká či vůbec obecná. V lingvistice, a zvláště v dialektologii a onomastice, což jsou disciplíny, které jsou s konkrétními regiony asi nejúžeji propojeny, to platí víc než jinde. A právě jak dialektologii, tak onomastice se po celý život zodpovědně a invenčně věnoval lingvista a vysokoškolský pedagog Josef Kolařík. Narodil se 1. května 1934 v Pozlovicích u Luhačovic – asi není úplná náhoda, že zrovna Pozlovice jsou jednou ze čtyř set dvaceti českých, moravských a slezských venkovských obcí, v nichž byl sbírán nářeční materiál pro monumentální dialektologické dílo Český jazykový atlas (vyšel v šesti svazcích velkého formátu v l. 1992 až 2011 – Pozlovice, jejichž dialekt tvoří přechod mezi nářečími valašskými a slováckými, jsou na všech mapách v atlase vyznačeny pod číslem 743). Vybaven výbornou praktickou znalostí nářečí a zároveň vřelým vztahem ke spisovnému jazyku, odešel Josef Kolařík po maturitě do Brna na tehdejší Univerzitu J. E. Purkyně, kde studoval u některých významných lingvistů – jmenujme především všestranného bohemistu a slavistu Františka Trávníčka, který kromě několika důležitých mluvnic a řady prací o vývoji jazyka publikoval už ve 20. letech 20. století reprezentativní přehled moravských nářečí, osobnosti


PhDr. Josef Kolařík. Foto © rodinný archiv.

a dále Arnošta Lamprechta, badatele především v oboru historického vývoje zvukové roviny jazyka, jenž byl spoluautorem oblíbené a hojně užívané Historické mluvnice češtiny. Tito dva hlavní Kolaříkovi učitelé ovlivnili a vymezili, jak ostatně i on sám uváděl, celé jeho další odborné směřování. Po krátkém působení na střední škole, kde získal potřebný „dotyk“ s pedagogickou praxí, nastoupil Josef Kolařík na Pedagogický institut osobnosti

v tehdejším Gottwaldově (tedy ve Zlíně), ale po reorganizaci vzdělávání budoucích učitelů nastoupil (už jako čerstvý třicátník – v r. 1964) na tehdy právě založenou Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Na tamní Katedře českého jazyka a literatury se brzy stal oblíbeným učitelem, který k badatelskému profilu a vůbec k dobrému jménu tohoto pracoviště přispíval celých třicet pět let. V r. 1999, kdy šel Josef Kolařík do důchodu, měl za sebou mj. i čtyřleté působení na olomoucké Cyrilometodějské teologické fakultě, a čekal jej ještě více než rok přednášení na Slezské univerzitě v Opavě, kde vypomáhal zejm. s jazykovou přípravou budoucích knihovníků. Jako pedagog a bohemista však Josef Kolařík zanechal jistou stopu i daleko za hranicemi naší vlasti – v roce 1986 absolvoval studijní a přednáškový pobyt na Filozofické fakultě Státní univerzity ve Volgogradě (tamní studenty uváděl do historické mluvnice češtiny a do základů české dialektologie). Zmíněné osobní jazykové zázemí a zkušenost s různými podobami češtiny přivedly Kolaříka velmi záhy k odborné dialektologické práci. Už v roce 1968 publikoval ve sborníku olomoucké pedagogické fakulty studii o archaismech v nářečí na Luhačovicku – právě toto nářečí, které se nachází na samotném okraji českého jazykového území, obsahuje už z tohoto důvodu prvky neobyčejně staré. Celá řada jazykových změn, jejichž zdrojem je většinou středočeské centrum a které se šíří jako kola na vodě, na Luhačovicko jednoduše nedospěla. Také Kolaříkova studie o redukované výslovnosti hlásky í na Zlínsku (z roku 1971) je v české lingvistice dosud pokládána za důležité zpracování jednoho dialektologického detailu a totéž platí i o zajímavé Kolaříkově studii z roku 1975, 16


která pojednávala o expresivní stránce nářečí na Luhačovicku (v titulu je zmíněn přímo „citový život“ tamních obyvatel a jeho odraz v jazyce). Širší záběr mají Kolaříkovy kapitoly o nářečí na Zlínsku ve „zlínském“ svazku Vlastivědy moravské z roku 1995 a v ruském sborníku Voprosy regionaľnoj ling­ vistiki, vydaném ve Volgogradě v roce 2002 (zde se Kolařík věnuje opět nářečí na Luhačovicku). Dialektologie přirozeně neopomíjí ani jazyk měst – Josef Kolařík se brzy etabloval na asi největšího znalce běžně mluveného jazyka ve Zlíně, jemuž věnoval mj. svou více než třísetstránkovou kandidátskou disertaci (obhájenou v Ústavu pro jazyk český Akademie věd v roce 1992), dále publikoval knížku Běžně mluvený jazyk obyvatel v Napajedlích (1998) a některé menší studie. Natrvalo se Josef Kolařík do dějin dialektologie zapsal také svým lexikografickým dílem z posledních let života – Nářečním slovníkem Luhačovického Zálesí (2010). Se stejnou jistotou a se stejným osobním vkladem do tématu jako v dialektologii se Kolařík pohyboval i v oblasti onomastiky, tedy nauky o vlastních jménech. Té se intenzivněji věnoval hlavně v druhé části své odborné dráhy. V roce 1985 publikoval v olomouckém fakultním sborníku studii o místních jménech na Luhačovicku a o čtyři roky později vystoupil na brněnské konferenci s významným obecněji laděným příspěvkem o způsobech tvoření tzv. chrématonym, tedy jmen různých lidských výrobků. Chrématonymům a jejich lingvistickému třídění se věnoval podnětně ještě vícekrát – např. ve stále citované studii z roku 1991. Obecně známá je také Kolaříkova brožura Jména řek, potoků, rybníků a vodních nádrží na Zlínsku z roku 1993 a zejména pak Luhačovický uličník aneb Průvodce (nejen) po názvech ulic města (2010). Nejno17

věji pak vyšla úctyhodná onomastická monografie Tajemství jmen v Podhradí (2015), která je syntézou Kolaříkových onomastických zájmů. V závěru své odborné dráhy, zejm. po odchodu do důchodu, jenž však v jeho případě nebyl rozhodně důchodem badatelským, přenesl Josef Kolařík své onomastické zájmy k tématu neobyčejně zajímavému a málo zpracovanému – k problematice patrocinií, tedy zasvěcení kostelů a kaplí. Patrocinia velmi často vypovídají o duchovním klimatu konkrétního regionu v konkrétní době – přinášejí důležité informace kulturněhistorické. V roce 1995 publikoval přímo programový článek, naznačující způsoby zkoumání patrocinií i závažnost výsledků, které by toto zkoumání mohlo přinést – některá důležitá zjištění Kolařík publikoval o tři roky později v článku o patrociniích v olomoucké arcidiecézi. Josef Kolařík nebyl pouze pedagogem a lingvistou, ale také člověkem s širokými kulturními zájmy, a zejm. se schopností zaměřit své činy k pozvednutí úrovně konkrétních kulturních podniků. Kolaříkův celoživotní zájem o divadlo vyústil v aktivní péči o kulturu jevištní mluvy – např. v Režijní knize Divadla pracujících Zlín z roku 1990 jsou zachyceny Kolaříkovy pokyny k tomu, jak vystavět živý jevištní dialog ve východomoravském dialektu (u příležitosti nastudování hry Vojtěcha Vackeho Jak se bubnuje na princezny). Dialektolog a onomastik Josef Kolařík zemřel v Malenovicích dne 13. února 2015 – odešel v něm člověk, který pocházel z rodu oněch pilných a skromných vědců, kteří k duchovním hodnotám svého regionu přispívají jako málokdo jiný.

osobnosti


Pocta zlínskému fotografovi Pavlu Koskovi Pavel Stojar

Pavel Kosek (1944-2014) patřil k nejvýznamnějším fotografům, kteří ve druhé polovině dvacátého století navázali na slavný odkaz propagačního a filmového oddělení firmy Baťa. Stejně jako jeho další generační souputníci ale bohužel neprávem zůstává ve stínu těchto slavnějších jmen baťovského období. Největší prezentaci jeho díla tak lidé mohli zhlédnout až letos v září, rok po umělcově smrti. Velký retrospektivní projekt, který během září hostily tři výstavní prostory ve Zlíně, ukázal tři nejvýraznější polohy tvorby zlínského fotografa. Abstraktní tvář Koskovy práce z konce padesátých a především z první poloviny šedesátých let představila výstava Informel v Galerii Václava Chada ve zlínském zámku. Série fotografií Příroda-město-člověk v Městském divadle zahrnovala především záběry z ulic a zákoutí Zlína a jeho okolí převážně z šedesátých let. Dnes jsou neocenitelným dokumentem doby a lidí, kteří v ní žili. Tato témata ve foyer divadla doplnily figurální akty, které představovaly zvláště na přelomu šedesátých a sedmdesátých let významnou část Koskovy práce. Soubor snímků v divadle ilustruje Koskův posun od informelu, přes akty, až po převažující fotografie krajiny, architektury a sakrálních míst. A tady se dostáváme ke třetí tváři Koskova díla. Ta byla také k vidění v rámci tohoto zlínského výstavního trialogu, a to v předsálí Evangelického osobnosti

Pavel Kosek. Foto © archiv autora.

kostela. Na rozdíl od předchozích byly na výstavě Cesty barevné snímky. Pavel Kosek nefotografoval jen své město a kraj, ale po roce 1990 vytvořil i pozoruhodné cykly fotografií z Francie a později ze Spojených států, kam ho osud zavál, když jeho dcera Petra spojila svým sňatkem s Tinem Hammidem rodinu Koskovu s rodinou Alexandra Hackenschmieda, který byl ve třicátých letech kameramanem a fotografem Filmových ateliérů Baťa a později vlivným představitelem nezávislého amerického filmu. Baťovo město jako inspirace Pavel Kosek vyrůstal v prostředí cihlových domků zlínské baťovské čtvrti Letná. Ve Zlíně také vystudoval střední průmyslovou školu che18


Zlín. Foto © Pavel Kosek.

Vršava, 1958. Foto © Pavel Kosek.

mickou. Rodné město jej inspirovalo od začátku, své první fotografie pořídil v jeho ulicích a zákoutích. Předložil je také u přijímacích zkoušek na Filmovou akademii múzických umění v Praze. I na škole pak v rámci ročníkové práce pracoval na projektu, v kterém zachycoval baťovskou architekturu města. V šedesátých letech nestál stranou tehdejších moderních minimalistických směrů ve výtvarném umění. Výtvarný život ve Zlíně šedesátých let, tehdy Gottwaldově, byl díky mladým umělcům, kteří se neustále potýkali s potížemi prezentovat svou tvorbu, poměrně bohatý a stal se tehdy mladému fotografovi Pavlu Koskovi velkou inspirací. Bedřich Baroš, Jaroslav Hovadík, František Nikl, Svatopluk Slovenčík, Miloš Šindler a Ladislav Včelař byli hybateli výtvarného kulturního dění tehdy socialistického města obuvi, místa bývalé firmy Baťa. Z těchto výtvarníků byl Koskovi nejvíce blízký Bedřich Baroš. Z mnohých proudů moderní fotografie podlehl v raném tvůrčím období mladý fotograf Kosek svodům poválečné české abstrakce – informelu, říká Koskův přítel a kolega, fotograf Pavel Dias. 19

Po období věnovanému informelu navazuje Kosek na tvorbu významných českých fotografů Karla Plicky, který také svého času pracoval pro zlínské filmové ateliéry, a Josefa Sudka. S oběma se osobně znal. Zřejmý vliv na něj měli i další fotografové spojení s tradicí propagačního a filmového oddělení firmy Baťa, později Svit, ať už Jan Lukas nebo Antonín Horák. A bezpochyby svou roli hrál i odkaz proslulých zlínských živnostenských prvorepublikových ateliérů, jako byli Evják, Sovička a Husička. Pro mladého Pavla Koska to muselo být velmi inspirativní podhoubí. Umění a reklama Během studia oboru umělecká fotografie na FAMU ve druhé polovině šedesátých let chvíli pobýval v Praze, po ukončení studia v roce 1974 se ale vrátil do rodného města, kde žil až do smrti. V umělecké činnosti se věnoval aranžované figurální fotografii, stylizovaným aktům, sociálnímu dokumentu, portrétům, divadelní fotografii a fotografii různých materiálových struktur. osobnosti

ZVUK Zlínského kraje podzim/zima 2015  
ZVUK Zlínského kraje podzim/zima 2015  

Časopis pro kulturu a společenské dění. Ukázka z čísla podzim/zima 2015. Časopis je v prodeji na recepci 14|15 BAŤOVA INSTITUTU v budově 15...

Advertisement