Page 1

září

Párek JUNIOR Novou součástí časopisu Párek je příloha Junior. Tentokrát obsahuje dvě fotoreportáţe z exkurze do divadla a archívu.

Recenze v čísle: BESTIE UVNITŘ - Liselotte a Soren HAMMEROVI Jednoho pondělního rána najdou děti ve školní tělocvičně něco opravdu děsivého. Pět nahých a zmrzačených těl visí s geometrickou přesností ze stropu tělocvičny. Vypadá to téměř jako veřejná poprava. Pro komisaře Konrada Simonsena a jeho oddělení vraţd je tento případ jedna velká hádanka. Proč takové okázalé provedení?

PŘÍBĚH BIAFRY - Frederick FORSYTH Reportáţní příběh z válečného konfliktu v africké Biafře – nigerijské provincii, na jejímţ území se nacházejí bohaté zásoby ropy a která se na sklonku šedesátých let minulého století pokusila získat nezávislost – je Forsythovým debutem, avšak ani po čtyřiceti letech od prvního vydání neztratilo na čtivosti.

ROZŠÍŘENÍ BITEVNÍHO POLE – Micheal HOUELLEBECQ Kultovní francouzský román z roku 1994, který Francouze rozdělil na Houellebecqovy bezvýhradné příznivce a zuřivé odpŧrce. Hlavní hrdina, třicetiletý střední kádr, odborník na informatiku, se suchou ironií líčí v první osobě svŧj banální ţivot bez ambic, bez přátel a bez lásky. Zatímco kolem něho kolegové bojují o zvýšení platu a snaţí se urvat co nejvíc rozkoší, protagonista upadá do depresí.

ZRŦDA – Nacuo KIRINO Juriko a Kazue, které si na střední škole začaly vydělávat prostitucí, byly v prŧběhu jednoho roku zavraţděny stejně brutálním zpŧsobem. Jejich tragický osud líčí a komentuje Juričina o rok starší sestra: postupně odkrývá souvislosti, jeţ mezi oběma vraţdami vyvstávají, „detektivní“ rovina děje však stále více ustupuje intimní zpovědi vypravěčky.

SMRŠŤ – Johan THEORIN Chladný, ponurý říjen na ostrově Öland. Joachim nedal na pověry o ostrově a se svou rodinou se nastěhoval na statek Aluden. Tato usedlost však byla vystavěna ze dřeva lodního vraku a všem obyvatelŧm přineslo toto místo jen neštěstí.

Ročník XII.

č.9, září 2012


RECENZE: Bestie uvnitř Liselotte a Soren Hammerovi „Tak, kterýpak to bude? Ještě jste si nevybral?“ Několik vteřin zůstal mužův výraz bez změny, ale pak se mu tvář spokojeně rozjasnila, olízl si rty a mazlivě odpověděl: „Tak já bych si dal tady toho třetího.“ Přestoţe tato věta zazní aţ v polovině knihy, dá se vlastně povaţovat za nosný prvek celého příběhu. „Bestie uvnitř“ (orig. Svinehunde, 2010) je další z mnoha skandinávských krimi thrillerŧ, které doslova dobyly celou Evropu. Jejími autory jsou dánští sourozenci Liselotte a Soren Hammerovi, jeţ tímto titulem započali sérii krimi příběhŧ s hlavní postavou kriminálního komisaře kodaňského oddělení vraţd Konrada Simonsena. Do současnosti vydali další dva příběhy - „Alting har sin pris“ a „Ensomme hjerters klub“. Uţ na přebalu jeden komentář píše, ţe to není jen obyčejný kriminální román, ţe i něco podstatného chce sdělit. A čím více se jako čtenář pak noříte do děje, tím více chápete tuto myšlenku. To, kolem čeho se celá kniha točí, je pedofilie. Pedofilie, ukájení se na dětech, je sexuální zločin, na který se i v dnešní době, kdy se aţ moţná přehnaně chápavě pohlíţí na sexuální deviace jako spíše na něčí osobní neštěstí, většinová společnost nedívá s ţádným pochopením. Vše začíná jednoho podzimního rána, kdy děti čekající na začátek školy najdou v tělocvičně oběšená těla pěti muţŧ. Nejen oběšená, ale taktéţ bestiálně zohyzdněná. Policie v čele s Konradem Simonsenem není ani schopna zjistit, kdo jsou obětmi tohoto zuřivého útoku. A proč se to odehrálo právě ve škole? Konradova skupina krok za krokem odkrývá celé pozadí zločinu, a vy začínáte chápat obludnost celého dialogu, kterým článek začínám. To něco dalšího, co kniha přináší, je pak diskutabilní pohled na tyto zločiny, kdy obecně společnost vidí v pachatelích spíše obdivuhodné hrdiny, kteří se rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou a vykonat právo, neţ jako asociály a vrahy. Autorská dvojice dokázala velmi dobře zakombinovat do příběhu onen morální prvek, který v tomto ţánru vytváří něco odlišného. Problém není jen v tom, ţe s policií odmítá spolupracovat mnoho svědkŧ, ale i přímo ve vyšetřovací skupině tento vnitřní rozpor dělá dost zlé krve. Hammerovi v knize pouţili tzv. columbovský styl, kde jako čtenáři víme, kdo je pachatelem, a sledujeme pak strastiplnou cestu za vyšetřením případu. Tento zvolený postup překvapivě přináší značné zvyšování napětí, protoţe je to skutečně hra „kočky s myší“, kdy ona skupina „rozhněvaných“ mstitelŧ tímto činem pouze rozjela něco většího, přímo celosvětovou mediální kampaň proti pedofilii, jeţ v mnohých lidech pustila ven onu „bestii uvnitř“. Mnoţství obětí tím jen roste. Zcela v duchu tradice těchto moderních severských krimi thrillerŧ autoři kladou značný dŧraz na samotné charakteristiky postav, kterých je v příběhu nemálo (moţná by se aţ hodilo, kdyby kniha obsahovala seznam postav). Obzvlášť v tomto případě, kdy rozdílnost lidských charakterŧ určuje i stranu, na kterou se postava v případu postaví. „Bestie uvnitř“ je brilantně napsaný thriller, který Vás zaručeně nenechá v klidu. Bylo by moţná zajímavé zjistit, kolik čtenářŧ by se přidalo na stranu práva nebo spravedlnosti. V překladu Michaely Weberové vydalo nakl. Host, 2012. Bohdan BoboKing Volejníček

Příběh Biafry Frederick Forsyth Pro většinu českých čtenářŧ bude termín Biafra s největší pravděpodobností neznámý. Pokud tedy nejste odborník na dějiny Afriky. Tito odborníci by věděli, ţe je to


název malého vzbouřeneckého státu, který se oddělil od Nigérie. Hlavním dŧvodem, proč je dneska tento stát neznámý, je fakt, ţe existoval jen od roku 1967 do roku 1970, a de facto celá jeho historie je zaloţená na jedné válce s Nigérií, kterou především díky chování Velké Británie a Spojených státŧ prohrál. Já, přestoţe dějiny Afriky jsou mi téměř neznámé, slovo Biafra znám díky tomu, ţe uţ desítky let jsem velkým obdivovatelem britského spisovatele Fredericka Forsytha (*1938). Většina jeho díla byla do češtiny překládána a vydávána pár let po vydání v Británii. Jedinou výjimkou je paradoxně jeho prvotina, kterou vydal v roce 1969 - „Příběh Biafry“ (orig. Biafra Story). Na český překlad jsme si museli počkat aţ do jara 2012, kdy ji vydal Kniţní klub, jenţ poslední roky pravidelně zásobuje náš trh jak novinkami, tak především dotisky a reedicemi jeho děl. „Příběh Biafry“ je nejen první kniha F. Forsytha, ale výjimečná je i díky tomu, ţe je to vlastně jeho (téměř) jediný nebeletristický výtvor. V letech 1967 aţ 1969 Forsyth pŧsobil v Biafře jako válečný reportér nejprve pro BBC, pak uţ jako novinář na volné noze. Uprostřed ani ne tak války, ale spíše genocidy, popisoval historii několikaletého konfliktu: „Podstatná část rukopisu vznikla během ledna 1969 v malém karavanu zaparkovaném na ulici ve městě Umuahia, tehdejší biaferské metropoli. Panovalo příšerné dusno a od psaní mě často vyrušovaly bitevníky MiG, dodávané Rusy a pilotované Egypťany v nigerijských sluţbách…“ Vzniklo tedy skutečně ţurnalistické dílo, které pracuje se dvěma zásadami, jeţ dostal začínající mladý Forsyth – novinář od svého prvního šéfredaktora: „zjisti si fakta“ a „vyprávěj je podle pravdy“. Uţ v úvodu autor musí přiznat, ţe kniha není nezúčastněným popisem, protoţe to, co viděl a zaţil, ho jednoznačně postavilo na stranu bránící se Biafry a jejich obyvatel. Dalším prvkem, kterého si kaţdý čtenář knihy určitě všimne, je autorŧv silný protibritský a vŧbec protizápadní postoj. Není kapitoly, kdy by se „neopřel“ do politiky Velké Británie tehdejší doby, která k jeho překvapení nedala „ruce pryč“ od konfliktu, ale aktivně vojensky podporovala diktátorskou vládu Nigérie a postoj Biafry a jejich představitelŧ zcela bezostyšně hanila před světovou veřejností. Za vším samozřejmě stály ekonomické zájmy, coţ je jev, který určuje postoj západních velmocí ke konfliktŧm v třetích zemích dodnes. Osobně se po přečtení aţ divím, ţe Forsytha neodsoudili za protivládní výpady. „Příběh Biafry“ je sice kniha zapadající do ţurnalistiky, ale uţ v této prvotině je značně cítit autorovo vypravěčské nadání. To nadání, které se v roce 1971 naplno ukázalo v jeho celosvětovém bestselleru, dneska uţ kultovní knize „Den pro Šakala“, a posléze v desítkách dalších knih. „Příběh Biafry“ i přes někdy aţ ubíjející přesnou faktografii, je moţné číst jako napínavý politický a válečný thriller o zvěrstvech a podvodech, které bohuţel stály statisíce lidských ţivotŧ. Kniha od svého prvního vydání prošla několika revizemi, a nám se do rukou tedy dostává ta nejnovější, doplněna dodatky jak autora, tak i překladatele Michala Prokopa. Bohdan BoboKing Volejníček

Zrŧda Nacuo Kirino Setkání s tvorbou autorŧ ze země vycházejícího slunce českému čtenáři aţ tak často nabízeno není. Kromě celosvětově uznávaného, a i u nás velmi čteného H. Murakamiho, se nejčastěji na kniţních pultech setkáte s překlady populárních japonských manga komiksŧ. Svou troškou do japonského mlýna tak letos přispělo nakl. Kniţní klub – Euromedia group vydáním románu „Zrŧda“ od Nacuo Kirino (*1951). Jak uţ sám název odkazuje, spojujícím slovem tohoto několikavrstveného románu je zrŧdnost. Zrŧdnost myšlení všech postav, zrŧdnost chování moderní japonské společnosti, zrŧdnost ve společenském postavení ţen. Japonsko, které si spojujeme s termíny jako dokonalost, přesnost, úsluţnost a respekt, nám japonská autorka Kirinová nabízí ve zcela odlišném světle. A není jediná. Stačí si připomenout knihy např. Rju Murakamiho. Oba rozbíjejí zrcadla spořádané japonské společnosti a odhalují obrazy, které nadšený turista ze Západu nevidí. V případě Nacuo Kirinové je to zejména psychické a sexuální násilí na ţenách. Ovšem onu zrŧdnost v jejím románu zosobňuje především aţ psychicky deviantní přístup hrdinek k jejich roli ve společnosti, či postavení ţen v ţivotě. Celý děj knihy se točí kolem postavy Juriko, dívky naprosto étericky krásné, tak krásné, aţ je to zrŧdné. Dokonale tvarovaná „porcelánová panenka“, která je výjimečná v očích ostatních nejen pro svou krásu, ale i coby


míšenka - dítě Japonky a bílého muţe, Švýcara podnikajícího v Japonsku. Okolí je jí doslova fascinováno, a Juriko uţ od dětství pochopila své postavení a především vliv, který svým zjevem má na muţe. Zcela otevřeně přiznává, ţe jejím posláním a jedinou ţivotní touhou je být pouhou sexuální hračkou muţŧ. Prostituování jako smysl ţivota. Její postoje ale mají zhoubný vliv na další dívky. V očích její starší sestry, která je vlastně hlavním vypravěčem knihy, je pouhou zrŧdou, jak tělesně, tak duševně. Jejich vzájemná nenávist je provází celým ţivotem, a ani vraţda Juriko coby stárnoucí prostitutky nedokáţe změnit sestřiny názory. Do děje příběhu vstupuje právě vyšetřováním vraţdy jak Juriko, tak další prostitutky Kazue, která se sestrami v mládí chodila na stejnou prestiţní střední školu a byla silně ovlivněna osobností Juriko. „Zrŧda“ je vlastně skládankou rŧzných deníkŧ a výpovědí čtyř postav, které jsou pro knihu nejpodstatnější. Jak samotné vypravěčky, tak Juriko, Kazue, a v neposlední řadě i jejich vraha. Texty si v mnohém protiřečí, jak si kaţdá z postav přizpŧsobuje realitu svému vnímání světa. Dá se téměř tvrdit, ţe je pak na čtenáři určit, co se kde skutečně stalo, co kdo skutečně řekl a udělal. To vše ve stylistickém značně čtivém slohu. Jako čtenář jsem si dokázal přímo vizualizovat ten přesně daný „rytmus“ japonské společnosti, s jeho společenskou i firemní etiketou a hierarchií. I s jistou xenofobií vŧči nejaponcŧm. Tedy tím, proti čemu se tak hrdinky snaţí vzbouřit svým chováním a myšlením. Nebo moţná šokovat. Kniha je sice dle textu na obálce jakoby řazena do detektivek, ale tento ţánr je spíše na okraji zájmu. Svým pojetím je to obdobné jako u knihy „Číňan“ od H. Mankella. Jak se píše na přebalu: „Zrŧda je dokonalou, nic nezastírající psychologickou sondou do duše dnešních japonských ţen.“ Z japonského originálu „Gurotesuku, 2003“ přeloţila Anna Křivánková. Bohdan BoboKing Volejníček

Rozšíření bitevního pole Michel Houellebecq Kdyţ v roce 2004 vyšlo první české vydání Houellebecqova románu „Rozšíření bitevního pole“, napsal Ladislav Nagy ve své recenzi: „Nicméně ať je názor čtenářŧ jakýkoli, všichni musejí uznat jedno: Houellebecq je nepřehlédnutelný.“ Tato moţná banálně znějící věta ale přesně vystihuje čtenářský postoj k tomuto „klasikovi“ současné francouzské literatury. Nepřehlédnutelný pro jeho neurvalou kritiku společnosti, pornografické scény, pesimismus, xenofobii či otevřené pohrdání muslimy a islámem. Nenáviděn či oslavován, komerčně je tak úspěšný, ţe uţ po vydání druhého románu se stal finančně nezávislým spisovatelem na volné noze, jenţ opustil milovanou i nenáviděnou Francii a odstěhoval se na irský venkov. Román „Rozšíření bitevního pole“ (orig. Extension du domaine de la lutte, 1994) má v sobě jasnou paralelu s ţivotem svého autora. Stejně jako Houellebecq i hrdina příběhu je mladý „perspektivní“ počítačový odborník, který uţ ale ve třiceti nevidí nic přitaţlivého na dalším setrvání v ţivotě. Utápí se v depresi, alkoholu, bez lásky, a na konec šťasten a svobodný se cítí jen v psychiatrické léčebně. Bez jakéhokoliv nadšení pro cokoliv se nechává unášet proudem. Pracuje, protoţe nějak se ţivit musí, ale bez jakékoliv vlastní iniciativy. Poslouchá příkazy – půjdeš tam a budeš čekat, dokud bude potřeba, pojedeš tam a tam – všechno se stoickým klidem, proti ničemu otevřeně nerevoltuje, ale vše vnitřně kriticky komentuje, pohrdavě a ironicky. Celé soudobé společenské šabloně, podle které musíš jít nekompromisně za úspěchem a penězi, či být krásný a sexy (nejlépe obojí), se sám vysmívá. Na všem nám ukazuje jen přetvářku, skryté pohrdání, které navenek prezentuje závaznými společenskými „plky“. Jako např. u odchodu kolegy do dŧchodu. Ale nejvíce se v knize zaměřuje na sexuální touhy, či spíše sexuální „normy“. Nosnou dějovou linií je cesta hlavní postavy po venkovských regionech, kde má prezentovat nový počítačový program ministerstva zemědělství. Na tuto nudnou sluţebku je mu přidělen Tisserand. Pozitivně naladěný mladík, který je ale tak fyzicky neatraktivní, ţe ani za peníze s ním ţádná nechce. Přesto jakoby stále cítil nějakou naději, ţe někde … nějaká snad musí na něj čekat. S velkou dávkou škodolibosti a pohrdání je přitom manipulován naším hrdinou, a to aţ do tragického konce. Mŧţeme říci, ţe Houellebecq ve svých dílech přináší značně deprimující ţivotní filozofii, která je jím prezentováná bez jakýchkoliv okras. Vţdy jde přímo ke kořenu věci, a to za pouţití výraziv


inklinujících k pornografii, xenofobii atd. Vše jakoby bylo pouhý zmar: „Ţivot mŧţe být klidně zároveň prázdný a krátký. Dny líně plynou, aniţ za sebou zanechají stopu či vzpomínku, aţ jednou naráz přestanou.“ Na jedinečný čtenářský záţitek má pak vliv i vynikající překlad a doslov Alana Beguivina, který přeloţil většinu jeho děl, třeba i poslední román „Mapa a území“. Bohdan BoboKing Volejníček

Smršť Johan Theorin Švédský ostrov Öland je místo, kde spisovatel Johan Theorin (*1963) trávil své dětství. Vybral si ho rovněţ za dějiště svých krimi thrillerŧ, které začaly knihou „Mlhy Ölandu“ (orig. Skumtimmen, 2007), jiţ s velkým čtenářským ohlasem vydalo loni na podzim nakl. MOBA. Na počátku letošního května pro české čtenáře nachystalo stejné nakladatelství další knihu z volné ölandské tetralogie – „Smršť“ (orig. Nattfåk, 2008). Öland je přes léto idylickým severským místem se sytě modrou oblohou, nádhernou přírodou a svěţím mořským povětřím. Ale v zimních měsících ukazuje i odvrácenou tvář – prudké bouře, schopné ničit i zabíjet. Pro hlavního hrdinu románu, Joakima, je to nejen místo jeho nového domova, ale i únik před vzpomínkami na rodinné neštěstí, které chce nechat ve Stockholmu. Jenţe letní pohodu brzy vystřídá podzimní ponurost a něco jako nepřejícný osud mu zasadí další ránu. Jednoho rána najdou na pobřeţí utonulé tělo jeho ţeny Katrine. Toto je sice hlavní dějový motiv příběhu, ale ne jediný. Theorin do svého díla zakomponoval vícero dějových linií, procházejících několika staletími. Čerpal především z historek svých prarodičŧ, jejichţ rodiny na ostrově ţily po celá staletí. Tajuplné místní historky a pověsti jsou viditelné téměř na kaţdé stránce knihy – statek Aludden postavený z vrakŧ potopených lodí s obřadní místností pro mrtvé, obětní močály starých pohanských rodŧ, světlo nefunkčního majáku ohlašující příchod tragické smrti atd. To, co například vyuţívá ve svých krimi románech Mons Kallentoft (Zimní oběť, Letní smrt), tedy dějových „komentářŧ“ mrtvých obětí, zde Johan Theorin nechává hrát přímo první housle. „Smršť“ je sice román ověnčený literárními krimi cenami jako Nejlepší švédský kriminální román roku, Glass Key Award autorŧ krimi ze Skandinávie či The Duncan Lawrie International Dagger od CWA, osobně bych si dovolil knihu nazvat spíše mysteriózním thrillerem, který mi svým vyzněním připomíná další výborný švédský thriller – „Muţ pod schody“ od Marie Hermanson. Dokonce bych asi moc nikomu nevyčítal, kdyby knihu zařadil mezi duchařské horory. Třeba onen krimi prvek, který prostupuje celou knihou hlavně v podobě dvojice mladých kriminálníkŧ, jeţ mají dětinskou radost, kdyţ přejedou kočku či psa, povaţuji za prvoplánový a béčkovitý. Naopak role duchŧ mrtvých většiny postav je více neţ primární. Jako celek ale příběh funguje hlavně díky propracovaným postavám, uvěřitelnosti jejich pohnutek a chování, bez kterých si moderní skandinávský thriller dneska nelze snad představit. Kdyţ k tomu připočtete mrazivou atmosféru vyvolanou nejen severským podnebím, dostanete příběh, který vás dokáţe vtáhnout a nepustit. A nevěřte autorovu tvrzení, ţe kdyţ na ostrově člověk někoho zabije, neexistují pro to ţádní svědci. V překladu Jaroslava Bojanovského vydalo nakl. MOBA, které na podzim chystá další titul z cyklu – „Zkamenělá krev“. Bohdan BoboKing Volejníček


Ve středu 29. srpna jsme se vydali na výlet do Divadla Antonína Dvořáka.

Přivítal nás provozní šéf NDM Karel Ulrich ….


A zavedl nás do míst, kam se divák jen tak nedostane. Stál jsme na jevišti, prohlédli jsme si zkušebnu, šatny, vlásenkárnu, baletní sál, kostymérnu i nahrávací studio.

Dozvěděli jsme se spoustu nových informací a návštěva se nám moc líbila. Rádi přijdeme zase a třeba na nějaké pěkné představení…


Ve středu 25. července se děti a knihovnice z knihoven Přívoz, Petřkovice,Vítkovice a Fifejdy vydaly na exkurzi do Archivu města Ostravy. Dostalo se nám velmi milé přivítání od paní ředitelky PhDr. Blaţeny Przybylové. Paní ředitelka se také ujala úvodního slova. Dozvěděly jsme se o zaloţení a vzniku města Ostravy a byly nám ukázány nejstarší dokumenty k zaloţení města Ostravy.

Prohlédly jsme si studovnu ve staré budově a prošly sklady v budově nové… Děti měly zvídavé otázky. Překvapilo je, ţe do Archivu se nechodí s prŧkazkou jako do knihovny, ale aby mohly samy přijít studovat a bádat, musí uţ mít občanský prŧkaz ,nebo přijít za doprovodu rodiče.

Děkujeme za velice příjemnou a poučnou prohlídku Archivu města Ostravy. Moc se nám zde líbilo.

Párek IX.  

Elektronický časopis Párek, číslo 9, 2012. Elektronický časopis Knihovny města Ostravy pro literární gurmány. Jedinečný průvodce labyrintem...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you