Issuu on Google+

Studia Mediaevalia Bohemica shrnujĂ­cĂ­ch řådcĂ­ch na konci kaĹždĂŠ podkapitoly, zatĂ­mco vlastnĂ­ text je vyplnÄ›n Ĺživotopisy a dĂ­ly nejznĂĄmÄ›jĹĄĂ­ch pĹ™edstavitelĹŻ danĂŠ doby, popřípadÄ› bohatĂ˝mi citĂĄty z jejich dÄ›l. Souvislost mezi tÄ›mito Ăşdaji a vĂ˝vojem ĹĄkolskĂŠho kurikula ovĹĄem nenĂ­ vĹždy zcela zĹ™ejmĂĄ, stejnÄ› tak jako smysl nÄ›kterĂ˝ch dlouhĂ˝ch pĹ™ekladovĂ˝ch pasåŞí, kterĂ˝mi je text bohatÄ› proloĹžen. Kapitola mĂĄ evidentnÄ› kompilaÄ?nĂ­ charakter, coĹž by samo o sobÄ› a navĂ­c v ĂşvodnĂ­ Ä?ĂĄsti knihy nemuselo bĂ˝t na ĹĄkodu, kdyby ovĹĄem autor uvĂĄdÄ›l ve vĹĄech případech zdroje svĂŠho textu takovĂ˝m zpĹŻsobem, aby bylo jasnĂŠ, odkud kterĂĄ informace pochĂĄzĂ­. Tyto vĂ˝hrady vĹĄak nic nemÄ›nĂ­ na přínosu zbytku knihy, z nÄ›hoĹž vynikajĂ­ pĹ™edevĹĄĂ­m Ä?ĂĄsti tĂ˝kajĂ­cĂ­ se recepce OvidiovĂ˝ch dÄ›l v poezii . stoletĂ­ ve Ä?tvrtĂŠ kapitole. Z vÄ›cnĂ˝ch nesrovnalostĂ­ je tĹ™eba upozornit na dvÄ›: uvĂĄdÄ›t jako pramen pro pĹ™ijetĂ­ kĹ™esĹĽanstvĂ­ na MoravÄ› baroknĂ­ historii TomĂĄĹĄe PeĹĄiny z ÄŒechorodu je ponÄ›kud neobvyklĂŠ (s. ) a rovněŞ tvrzenĂ­, Ĺže autor slavnĂŠ Alexandreidy Gualterus de Castellione se jinak nazĂ˝vĂĄ takĂŠ ab Insulis Ä?i z Lille, se do textu dostalo zĹ™ejmÄ› jen nedopatĹ™enĂ­m a spojenĂ­m dvou velkĂ˝ch postav literatury . stoletĂ­ v jednu (s. !). Kamenem Ăşrazu publikace je ovĹĄem jejĂ­ jazykovĂŠ zpracovĂĄnĂ­. Napsat Ä?eskou knihu a pĹ™itom nebĂ˝t rodilĂ˝m mluvÄ?Ă­m je sice vĂ˝konem vĂ­ce neĹž heroickĂ˝m a obdivuhodnĂ˝m, nicmĂŠnÄ› je to poznat snad na kaĹždĂŠ strĂĄnce. OdhlĂŠdnemeli od obrovskĂŠho mnoĹžstvĂ­ rĹŻznĂ˝ch pĹ™eklepĹŻ a kostrbatĂ˝ch spojenĂ­, trpĂ­ touto skuteÄ?nostĂ­ pĹ™edevĹĄĂ­m autorovy vlastnĂ­ pĹ™eklady, kterĂŠ v knize zaujĂ­majĂ­ velice dĹŻleĹžitĂŠ mĂ­sto. Autor sice v Ăşvodu tvrdĂ­, Ĺže se pĹ™i pĹ™ekladu snaĹžil pĹ™edevĹĄĂ­m o Ä?itelnost, vĂ˝sledky jsou vĹĄak na nÄ›kterĂ˝ch mĂ­stech jak z dĹŻvodu pĹ™eklepĹŻ, tak nevhodnÄ› zvolenĂ˝ch vĂ˝razĹŻ tĂŠměř nesrozumitelnĂŠ (zĂĄvaĹžnÄ›jĹĄĂ­ nedostatky lze najĂ­t pĹ™edevĹĄĂ­m v pĹ™ekladech na s. , 0, , !0, , pro příklad uveÄ?me pouze, Ĺže slovo pohrdatel, pĹ™eklad pro contemptor na s. , neexistuje a nonum opus na s.  nenĂ­ novĂŠ dĂ­lo). DĂĄle se v Ä?eĹĄtinÄ› pouŞívĂĄ pro zasvÄ›cenĂ­ kostela slovo patrocinium, nikoliv zĂĄĹĄtita (s. 0), a stejnÄ› tak nenĂ­ tĹ™eba pĹ™eklĂĄdat francouzskĂŠ nĂĄzvy (napĹ™. kostel St. Pierre-lePuellier jako kostel sv. Petra DÄ›tĂ­ na s. ) Ä?i latinskĂĄ jmĂŠna (napĹ™. sv. Lupus jako sv. Vlk na s.  nebo Hugo Primas OrleĂĄnskĂ˝ v prvnĂ­m pĂĄdÄ› jako PrimĂĄt, coĹž evokuje prĂĄvÄ› opak toho, co mÄ›la tato pĹ™ezdĂ­vka vyjadĹ™ovat – autor sĂĄm navĂ­c pouŞívĂĄ nekonsekventnÄ› obÄ› moĹžnosti).



RovněŞ nenĂ­ jasnĂŠ, co znamenĂĄ krvavĂŠ hladkĂĄtorskĂŠ (!) divadlo (s. ). VĂ˝hrada k velkĂŠmu mnoĹžstvĂ­ chyb ovĹĄem nemĹŻĹže v případÄ› tĂŠto publikace směřovat jen k autorovi, ale spĂ­ĹĄe na odpovÄ›dnĂŠho redaktora Ä?i korektora. BohuĹžel kvĹŻli odbytĂŠ redakÄ?nĂ­ prĂĄci kniha ztratila na přístupnosti a srozumitelnosti i v mĂ­stech, kterĂĄ si plnÄ› zaslouŞí Ä?tenĂĄĹ™ovu pozornost. Anna Kernbach

2omas WĂźnsch, Deutsche und Slawen im Mittelalter. Beziehungen zu Tschechen, Polen, SĂźdslawen und Russen, R. Oldenburg Verlag, MĂźnchen   s., ISBN --0-! PseudohistorickĂŠ pokusy o legitimizaci, nacionalismus, nĂĄrodnostnĂ­ pĹ™edsudky, jazykovĂŠ bariĂŠry, projekce soudobĂŠho politickĂŠho boje do historickĂŠho diskurzu nebo prostĂĄ nedorozumÄ›nĂ­ nepĹ™edstavujĂ­ zdaleka plnĂ˝ vĂ˝Ä?et problĂŠmĹŻ, jeĹž doprovĂĄzely na pĹŻdÄ› celĂŠ Evropy diskuze historikĹŻ o vztazĂ­ch mezi jednotlivĂ˝mi nĂĄrody nebo komplexnÄ›jĹĄĂ­mi, povÄ›tĹĄinou etnicky a jazykovou příbuznostĂ­ deďŹ novanĂ˝mi celky. To platĂ­ samozĹ™ejmÄ› a dalo by se dodat bezezbytku i pro slovanskĂŠ a nÄ›meckĂŠ prostĹ™edĂ­. PĹ™edklĂĄdanĂŠ shrnujĂ­cĂ­ zhodnocenĂ­ slovansko-nÄ›meckĂ˝ch vztahĹŻ ve stĹ™edovÄ›ku z pera 2omase WĂźnsche si klade za cĂ­l ukĂĄzat slepĂŠ uliÄ?ky dosavadnĂ­ho přístupu a naznaÄ?it novĂŠ cesty, kterĂ˝mi by se diskuze na vÄ›cnÄ›jĹĄĂ­ rovinÄ› v budoucnosti mohla ubĂ­rat. CelĂ˝ velmi komplexnĂ­ soubor otĂĄzek slovansko-germĂĄnskĂŠho stĹ™etĂĄvĂĄnĂ­ ve stĹ™edovÄ›ku v sobÄ› pĹ™itom podle autora skrĂ˝vĂĄ jeĹĄtÄ› znaÄ?nĂ˝ potenciĂĄl, jehoĹž vytěŞenĂ­ je vĹĄak vĂĄzĂĄno jednak na schopnost pĹ™ekonat pĹ™edsudky, a potom takĂŠ na schopnost vymanit se z tradice nĂĄrodnĂ­ho dÄ›jepisectvĂ­. InspiracĂ­ jsou mu napĹ™. koncepty zachĂĄzenĂ­ s cizĂ­mi prvky v kontaktnĂ­m prostĹ™edĂ­ kulturnĂ­ hranice ( J. Osterhammel) nebo snahy o pĹ™ekonĂĄnĂ­ etnocentrickĂŠho vidÄ›nĂ­ stĹ™edovÄ›kĂ˝ch dÄ›jin (S. Brather). NÄ›meckou historickou obec vyzĂ˝vĂĄ 2omas WĂźnsch, aby se vzdala konceptu jednosmÄ›rnĂŠho ovlivĹˆovĂĄnĂ­ slovanskĂŠho prostĹ™edĂ­ ze ZĂĄpadu a zaměřila se spĂ­ĹĄe na sledovĂĄnĂ­ vzĂĄjemnĂŠho ovlivĹˆovĂĄnĂ­ obou kulturnĂ­ch prostĹ™edĂ­. KoneckoncĹŻ lze


zprĂĄvy a referĂĄty těŞko obhĂĄjit odliĹĄnost přístup ke slovanskĂŠmu prostĹ™edĂ­ oproti přístupu k Francii, ItĂĄlii nebo Ĺ panÄ›lsku. Za rĂĄmec svĂ˝ch Ăşvah zvolil pasovskĂ˝ historik vzĂĄjemnĂŠ politicko-diplomatickĂŠ vztahy, neboĹĽ, jak vysvÄ›tluje v zĂĄvÄ›ru prvnĂ­ Ä?ĂĄsti svĂŠ knihy, „jejich vliv na moĹžnost rozvoje ostatnĂ­ch kontaktnĂ­ch ploch byl vĂ˝raznĂ˝â€œ (s. ). Linie politickĂŠho dÄ›jepisectvĂ­ je patrnĂĄ pĹ™edevĹĄĂ­m v prvnĂ­ Ä?ĂĄsti, jeĹž zabĂ­rĂĄ bezmĂĄla Ä?tyĹ™i pÄ›tiny vĂ˝kladu, a v nĂ­Ĺž se autor zaměřil na oblasti ÄŒech a Polska a jejich vztahy ke stĹ™edovÄ›kĂŠ římskĂŠ říťi. VĂ˝klad politickĂ˝ch dÄ›jin, otĂĄzky mĂ­ry zĂĄvislosti na říťi nebo naopak svĂŠbytnosti, ba i krĂĄtkodobĂ˝ch aspiracĂ­ na velmocenskĂŠ postavenĂ­, vĹĄak u obou zmĂ­nÄ›nĂ˝ch oblastĂ­ rozdÄ›luje skuteÄ?nost, Ĺže u ÄŒech-Moravy ĹĄlo o „relativnÄ› homogennĂ­ komplex zemĂ­â€œ (s. ), zatĂ­mco v případÄ› piastovskĂŠho a jagellonskĂŠho Polska je nutnĂŠ zohlednit jak Slezsko, PomoĹ™any a Ä?ĂĄsti panstvĂ­ řådu nÄ›meckĂ˝ch rytířů, tak skuteÄ?nost, Ĺže Polsko bylo dlouhou dobu rozdÄ›lenĂŠ na jednotlivĂŠ regiony. Vedle politickĂ˝ch dÄ›jin nevynechal autor ani otĂĄzky vzĂĄjemnĂŠho vztahu a ovlivnÄ›nĂ­ pĂ­semnĂŠ kultury, jazyka, prĂĄvnĂ­ch zvyklostĂ­, umÄ›nĂ­, nĂĄboĹženstvĂ­ nebo obchodu. Tyto oblasti jsou pro nÄ›j mĂ­sty setkĂĄvĂĄnĂ­ kultur. VĂ˝kladem probleskujĂ­ i nĂĄznaky, Ĺže jde o celoevropskĂ˝ prostor, jehoĹž jednota snad mĹŻĹže bĂ˝t vyjĂĄdĹ™ena podobnostĂ­ transformaÄ?nĂ­ch procesĹŻ zmÄ›ny, spoleÄ?nĂ˝m latinskĂ˝m jazykem, nĂĄboĹženstvĂ­m nebo umÄ›nĂ­m. MoĹžnostem syntĂŠzy jsou vĹĄak stanoveny limity v podobÄ› rĹŻznĂŠ mĂ­ry zpracovĂĄnĂ­ jednotlivĂ˝ch tĂŠmat. V druhĂŠ, podstatnÄ› kratĹĄĂ­ Ä?ĂĄsti encyklopedickĂŠ příruÄ?ky je Ä?tenĂĄĹ™ seznĂĄmen se zĂĄkladnĂ­mi obrysy nÄ›meckĂ˝ch vztahĹŻ s Ruskem a Slovany obĂ˝vajĂ­cĂ­mi oblasti BalkĂĄnu, dneĹĄnĂ­ho Rakouska a Ä?ĂĄsti nÄ›kdejĹĄĂ­ho UherskĂŠho krĂĄlovstvĂ­. VzĂĄjemnĂŠ ovlivĹˆovĂĄnĂ­ v tomto geograďŹ ckĂŠm prostoru je hodnoceno jako interakce ve smyslu „punktuelnĂ­ho vzĂĄjemnĂŠho pĹŻsobenĂ­â€œ (s. ). Lze nepochybnÄ› ocenit odvahu, s jakou se autor pustil do nevdÄ›Ä?nĂŠho Ăşkolu shrnout na znaÄ?nÄ› omezenĂŠm prostoru tematicky velmi rĹŻznorodou a obsĂĄhlou lĂĄtku, jejĂ­Ĺž pouhĂŠ bibliograďŹ ckĂŠ podchycenĂ­ pĹ™esahuje moĹžnosti jedinĂŠho historika. EncyklopedickĂ˝m zpĹŻsobem je Ä?tenĂĄĹ™ proveden vĂ­ce neĹž tisĂ­ciletou tradicĂ­ Ä?esko-nÄ›meckĂ˝ch a polsko-Ä?eskĂ˝ch vztahĹŻ. Bylo by sice moĹžnĂŠ vytknout, Ĺže hlavnĂ­ pozornost je vÄ›novĂĄna politickĂ˝m dÄ›jinĂĄm, na druhou stranu

to vÄ›rnÄ› odråŞí mĂ­ru pozornosti, kterĂĄ byla tomuto tĂŠmatu vÄ›novĂĄna. Je vĹĄak tĹ™eba takĂŠ pĹ™ipomenout, Ĺže zatĂ­mco napĹ™. v prostĹ™edĂ­ Ä?eskĂŠ pĹ™emyslovskĂŠ medievistiky pĹ™edstavoval vztah k říťi jednu z kardinĂĄlnĂ­ch otĂĄzek, na nÄ›meckĂŠ stranÄ› jde spĂ­ĹĄe o okrajovĂ˝ fenomĂŠn. To vĹĄak nenĂ­ jedinĂĄ pĹ™ekĂĄĹžka v Ă˝kladu. Pokud je totiĹž tĂŠma nÄ›mecko-slovanskĂ˝ch vztahĹŻ prezentovĂĄno jako monolitickĂ˝ vztah, vymezenĂ˝ v podstatnĂŠ Ä?ĂĄsti textu na vztahy Ä?esko-nÄ›meckĂŠ a polsko-nÄ›meckĂŠ, vznikĂĄ tĂ­m problematickĂŠ zjednoduĹĄenĂ­. JiĹž Christian LĂźbke se proto v jednĂŠ z prvnĂ­ch reakcĂ­ na knihu autora ptĂĄ, co je vlastnÄ› mĂ­nÄ›no onĂ­m oznaÄ?enĂ­m NÄ›mci? Kterou Ä?ĂĄst říťe majĂ­ vlastnÄ› stĹ™edovÄ›cĂ­ historici a spisovatelĂŠ z ÄŒech na mysli? Bylo by vĹĄak moĹžnĂŠ se i ptĂĄt, proÄ? se autor nepokusil odkĂĄzat na obecnÄ›jĹĄĂ­ celoevropskĂŠ trendy, coĹž by nejen v konkrĂŠtnĂ­m případÄ› tzv. Ostkolonisation, s ohledem na pozoruhodnou monograďŹ i k „evropskĂŠ kolonizaci“ Petera Erlena, souznĂ­valo s celkovou koncepcĂ­ jeho dĂ­la, odkazujĂ­cĂ­ na podobnosti evropskĂŠho vĂ˝voje. JistÄ› lze souhlasit hlavnÄ› s poukazem na nutnost internacionalizace tohoto tĂŠmatu, doprovĂĄzenou ĹĄirĹĄĂ­ vÄ›cnou diskuzĂ­ nad historickĂ˝mi, archeologickĂ˝mi, lingvistickĂ˝mi, prĂĄvnĂ­mi a dalĹĄĂ­mi problĂŠmovĂ˝mi okruhy. V kaĹždĂŠm případÄ› vĹĄak jde o zajĂ­mavĂ˝ příspÄ›vek do oboustrannĂŠ nÄ›mecko-slovanskĂŠ vÄ›deckĂŠ diskuze, jeĹž se snaŞí kriticky reektovat vlastnĂ­ tradici bĂĄdĂĄnĂ­ a zĂĄroveĹˆ hledĂĄ optimĂĄlnÄ›jĹĄĂ­ a obecnÄ›jĹĄĂ­ rĂĄmec pro vysvÄ›tlovĂĄnĂ­ jednoho z mnoha tĂŠmat vzĂĄjemnĂŠho potĂ˝kĂĄnĂ­ ve stĹ™edovÄ›kĂŠ EvropÄ›. JiĂ­ Knap

Jiří Ĺ pi~ka, Petrarca: Homo politicus. Politika v ĹživotÄ› a dĂ­le Franceska Petrarky, Argo, Praha   s., ISBN --!--

Francesco Petrarca je historiky vnĂ­mĂĄn a posuzovĂĄn pĹ™edevĹĄĂ­m jako jeden z klĂ­Ä?ovĂ˝ch humanistickĂ˝ch autorĹŻ. Je umĂ­stÄ›n na poÄ?ĂĄtek intelektuĂĄlnĂ­ tradice humanismu, studovĂĄn jako jeden ze zakladatelĹŻ humanistickĂŠ rĂŠtoriky a novĂĄtor v oblasti latinskĂŠ epistolograďŹ e (Ronald G. Witt, Susanna Barsella, Christopher S. Celenza, Margaret L. King). NejĹĄirĹĄĂ­mu publiku je pak pĹ™edevĹĄĂ­m znĂĄm jako bĂĄsnĂ­k a humanista, autor lyrickĂ˝ch bĂĄsnĂ­ a dopisĹŻ římskĂŠmu cĂ­saĹ™i




Smb 10 300 301