Issuu on Google+

Studia Mediaevalia Bohemica

Eva DoleĹžalovĂĄ, SvÄ›cenci praĹžskĂŠ diecĂŠze  –, HistorickĂ˝ Ăşstav AV ÄŒR, Praha  (= Opera Instituti Historici Pragae, Ĺ˜ada A – Monographia !) ! s.,  tabulek, ! grafĹŻ, pĹ™iloĹženo CD RelaÄ?nĂ­ DatabĂĄze Liber Ordinationum Cleri, ISBN --0-- Liber ordinationum cleri praĹžskĂŠ arcidiecĂŠze z let !–0 (dĂĄle jen LOC), tedy soupis klerikĹŻ pĹ™istupujĂ­cĂ­ch k jednotlivĂ˝m stupĹˆĹŻm svÄ›cenĂ­, je dĂĄvno znĂĄmĂ˝m a dĂ­ky AntonĂ­nu Podlahovi tĂŠĹž ediÄ?nÄ› zpřístupnÄ›nĂ˝m pramenem.  PĹ™esto aĹž do nedĂĄvnĂŠ doby nebyl Ä?eskĂ˝mi historiky příliĹĄ vyuŞívĂĄn. MnozĂ­ badatelĂŠ v nÄ›m hledali biograďŹ ckĂŠ Ăşdaje k osobĂĄm jednotlivĂ˝ch duchovnĂ­ch, mnozĂ­ pracovali s celkovĂ˝m poÄ?tem svÄ›cencĹŻ, nicmĂŠnÄ› hlubĹĄĂ­ vyuĹžitĂ­ pro studium stĹ™edovÄ›kĂŠho duchovenstva se omezilo pouze na dva regiony: VĂ­tÄ›zslav Ĺ imĂĄk tak uÄ?inil pro oblast Pojizeří, FrantiĹĄek Ĺ mahel pro region TĂĄborska. OstatnĂ­ historikovĂŠ pĹ™ed masou osob v seznamu kapitulovali a LOC musel necelĂŠ stoletĂ­ od svĂŠho vydĂĄnĂ­ Ä?ekat aĹž na dobu, kdy se v historickĂŠ vÄ›dÄ› uplatnĂ­ poÄ?Ă­taÄ?e s databĂĄzovĂ˝mi programy umoĹžĹˆujĂ­cĂ­mi souhrnnĂŠ zpracovĂĄnĂ­ zdĂĄnlivÄ› nepĹ™ehlednĂŠho mnoĹžstvĂ­ dat. V ÄŒeskĂŠ republice tato doba nastala s jistĂ˝m zpoĹždÄ›nĂ­m v . letech minulĂŠho stoletĂ­ a tehdy Eva DoleĹžalovĂĄ zaÄ?ala pracovat na disertaÄ?nĂ­ prĂĄci, jejĂ­mĹž cĂ­lem bylo zpracovĂĄnĂ­ a vyhodnocenĂ­ databĂĄze svÄ›cencĹŻ vystupujĂ­cĂ­ch v LOC. DoktorskĂĄ prĂĄce byla pĹ™edloĹžena roku , recenzovanĂĄ publikace je jejĂ­ mĂ­rnÄ› upravenou verzĂ­.  StĹ™etĂĄvĂĄnĂ­ autorky a pramene nebylo vĹždy jednoduchĂŠ. Jak sama pĹ™iznĂĄvĂĄ, na poÄ?ĂĄtku stĂĄla příliĹĄ optimistickĂĄ pĹ™edstava o Ăşplnosti a systematiÄ?nosti pramene, coĹž vedlo k nepříliĹĄ vhodnĂŠmu navrĹženĂ­ struktury databĂĄze, kterĂĄ pak musela bĂ˝t v prĹŻbÄ›hu pracĂ­ modiďŹ kovĂĄna. DramatickĂ˝ zlom nastal v okamĹžiku, kdy byly do databĂĄze zadĂĄny jiĹž tĂŠměř vĹĄechny Ăşdaje z pramene: doĹĄlo ke kolapsu harddisku poÄ?Ă­taÄ?e, s nĂ­mĹž autorka pracovala, a v dĹŻsledku toho zĹŻstala zachovĂĄna pouze zĂĄlohovanĂĄ surovĂĄ data v tabulkĂĄch, nikoliv vlastnĂ­ relaÄ?nĂ­ databĂĄze. Po zralĂŠ Ăşvaze se autorka rozhodla setrvat u tÄ›chto navzĂĄjem propojenĂ˝ch tabulek. PrĂĄce s nimi je sice sloĹžitÄ›jĹĄĂ­, v zĂĄsadÄ› vĹĄak postaÄ?ujĂ­. JeĹĄtÄ› neĹž autorka zapoÄ?ala s vyhodnocovĂĄnĂ­m pramene, seznĂĄmila se dĹŻkladnÄ› s dochovĂĄnĂ­m obdobnĂ˝ch seznamĹŻ svÄ›cencĹŻ v EvropÄ›, a protoĹže nejvĂ­ce se podobnĂ˝ch pĂ­semnostĂ­ dochovalo v Anglii a anglosaskĂĄ historiograďŹ e jim takĂŠ vÄ›novala nejvĂ­ce pozornosti, absolvovala studijnĂ­ pobyt ve SpojenĂŠm krĂĄlovstvĂ­. Zde se dĹŻkladnÄ› seznĂĄmila jak s mĂ­stnĂ­mi ordinaÄ?nĂ­mi seznamy, dochovanĂ˝mi zpravidla v rĂĄmci biskupskĂ˝ch kancelĂĄĹ™skĂ˝ch register, tak s moĹžnostmi vyuĹžitĂ­ databĂĄzovĂ˝ch programĹŻ pĹ™i prosopograďŹ ckĂŠm bĂĄdĂĄnĂ­. UkĂĄzalo se, Ĺže anglickĂŠ ordinaÄ?nĂ­ seznamy ze . a !. stoletĂ­ jsou zpravidla daleko systematiÄ?tÄ›jĹĄĂ­ a ĂşplnÄ›jĹĄĂ­ neĹž LOC, a proto jsou pro databĂĄzovĂŠ zpracovĂĄnĂ­ daleko vhodnÄ›jĹĄĂ­. DĂ­ky srovnĂĄnĂ­ 1) Liber ordinationum cleri, ed. AntonĂ­n Podlaha, Praha 1922 (= Editiones archivii et bibliothecae S. F. Metropolitani capituli Pragensis 9). 2) Eva DoleĹžalovĂĄ, ProsopograďŹ ckĂ˝ vĂ˝zkum svÄ›cencĹŻ praĹžskĂŠ diecĂŠze z let 1395–1416, DoktorskĂĄ disertaÄ?nĂ­ prĂĄce FF UK, Praha 2004.




recenze

s anglickými prameny Doležalová dobře poznala „nedostatky“ svého pramene a meze při jeho statistickém zpracování.  Vedle komparace s anglickými ordinačními seznamy se autorka musela vypořádat i s úpravou svěcení v obecném i partikulárním kanonickém právu pozdního středověku. Přitom se ukázalo, že právě v oblasti svěcení duchovenstva se vedle obecných norem hojně uplatňovaly místní zvyklosti příslušných provincií a diecézí. Z tohoto zjištění plyne, že při nedostatku pramenů domácí provenience se nelze jednoduše uchýlit ke komparacím s okolními diecézemi či provinciemi, a tím méně ke sbírkám papežských dekretálů, které vytvářejí jen jakýsi obecný rámec. Přestože LOC o podmínkách a průběhu svěcení neposkytuje mnoho informací a normativní prameny jsou relativně skoupé, pokusila se autorka na základě roztroušených zpráv rekonstruovat praxi svěcení kleriků v předhusitské pražské diecézi. Také tento důkladný výzkum normativních, liturgických či diplomatických pramenů pomohl vyvarovat se řady mylných interpretací předchozích generací historiků.  Paralelně s publikováním předběžných výsledků statistického vyhodnocení pramene ! autorka dále vylepšovala strukturu své databáze a korigovala některé předchozí omyly a nepřesnosti. Na konci tohoto – pro mnohé sotva představitelného – badatelského úsilí stojí recenzovaná publikace. Struktura knihy odráží výše popsanou badatelskou odyseu autorky. Po úvodu (kap. ), jenž je spíše osobně laděnou předmluvou a poděkováním všem autorčiným průvodcům, následuje vstupní kapitola Ordinační seznamy jako historické téma, v níž autorka nejprve shrnuje stav dochování středověkých ordinačních seznamů v Evropě a literaturu o nich, a pak se obrací k českému bádání o ordinačním seznamu z let !–0. V následujících třech kapitolách se zaměřuje na teologický význam svěcení a pojetí duchovního stavu v teologii i kanonickém právu (kap. ), přibližuje (ideální) průběh svěcení duchovenstva v pozdně středověké latinské církvi (kap. ) a konečně rekonstruuje proces svěcení na základě pramenů pražské diecéze (kap. !), mezi nimiž vedle strohých zmínek synodálních statut zaujímají důležité místo speciální liturgické knihy biskupských bohoslužebných úkonů, tzv. pontifikály. Nejvýznamnějším z nich je bezpochyby pontifikál litomyšlského biskupa Alberta ze Šternberka, jenž také zprostředkovává nejvíce informací o průběhu svěcení duchovenstva. Následující dvě kapitoly poskytují základní úvod do vlastního pramene a do způsobu jeho zpracování. V 0. kapitole autorka přináší základní popis LOC, v . kapitole pak přibližuje strukturu databáze a metody vyhodnocení pramene. Obě tyto kapitoly

3) Studijní pobyt ve Spojeném království sice autorka absolvovala již v počátcích svého studia ordinačních seznamů (srov. poděkování na s. 14), výsledky komparace LOC s anglickými ordinačními seznamy ovšem publikovala teprve s jistým odstupem – viz Táž, Srovnání českých a anglických ordinačních seznamů z pozdního středověku, Český časopis historický 103, 2005, s. 761–800. 4) Srov. především Táž, Teorie a praxe svěcení kleriků v předhusitských Čechách, in: Církevní správa a její písemnosti v pozdním středověku, red. Ivan Hlaváček – Jan Hrdina, Praha 2003 (= Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica 2/1999; Z pomocných věd historických XV), s. 171–181. 5) Táž, Eine vorläufige quantitative Auswertung der Ordinationsliste von Klerikern in der Prager Erzdiözese (1395– 1416), in: Geist, Gesellschaft, Kirche im 13.–16. Jahrhundert, hg. František Šmahel, Praha 1999 (= Colloquia mediaevalia Pragensia 1), s. 214–222; Táž, Obraz kléru v pražské arcidiecézi v předvečer husitské revoluce na základě zpracování Liber ordinationum cleri (1395–1416), in: VIII. sjezd českých historiků Hradec Králové 10.–12. září 1999, Praha 2000, s. 150–153.




Studia Mediaevalia Bohemica

jsou nezbytnĂ˝m Ăşvodem pro nĂĄsledujĂ­cĂ­ rozbor pramene i pro vĹĄechny, kdo budou vyuŞívat databĂĄzi svÄ›cencĹŻ praĹžskĂŠ diecĂŠze uloĹženou na pĹ™iloĹženĂŠm CD-ROM. DatabĂĄze se sklĂĄdĂĄ z ! navzĂĄjem propojenĂ˝ch tabulek, z nichĹž zĂĄkladnĂ­ tabulka obsahuje hesla ke vĹĄem   zĂĄznamĹŻm o jednotlivĂ˝ch svÄ›cenĂ­ch vĹĄech zĂşÄ?astnÄ›nĂ˝ch osob. Ty jsou zde uvĂĄdÄ›ny nejprve ve stejnĂŠ formÄ›, jak pĹ™ichĂĄzejĂ­ v LOC – tedy s latinizovanĂ˝m kĹ™estnĂ­m jmĂŠnem, jmĂŠnem otce v genitivu a mĂ­stem pĹŻvodu zpravidla v ablativu. NĂĄsleduje v jednotlivĂ˝ch sloupcĂ­ch standardizovanĂ˝ tvar kĹ™estnĂ­ho jmĂŠna svÄ›cence, jeho otce i mĂ­sta pĹŻvodu, pĹ™iÄ?emĹž vĹĄechny tĹ™i sloupce jsou propojeny s tabulkami standardizovanĂ˝ch kĹ™estnĂ­ch jmen, povolenĂ˝ch jmen otcĹŻ a urÄ?enĂ˝ch mĂ­st pĹŻvodu. PodobnĂ˝m zpĹŻsobem jsou Ĺ™eĹĄeny i dalĹĄĂ­ sloupce zĂĄkladnĂ­ tabulky: titul, k nÄ›muĹž byl svÄ›cenec vysvÄ›cen, typ beneďŹ cia, skuteÄ?nost, zda svÄ›cenec je, Ä?i nenĂ­ kanovnĂ­kem, standardnĂ­ nĂĄzev prvnĂ­ a případnÄ› i druhĂŠ kapituly, akademickĂ˝ titul, stupeĹˆ svÄ›cenĂ­, Ä?Ă­slo diecĂŠze, Ä?Ă­slo arcijĂĄhenstvĂ­, Ä?Ă­slo ceremonie, datum svÄ›cenĂ­, Ä?Ă­slo mĂ­sta svÄ›cenĂ­, Ä?Ă­slo svÄ›titele – vĹĄechny tyto sloupce odkazujĂ­ na samostatnĂŠ dĂ­lÄ?Ă­ tabulky. PoslednĂ­mi sloupci zĂĄkladnĂ­ kapituly jsou pak kombinace standardnĂ­ch tvarĹŻ, tzv. kombinace  a vĂĄha řådku podle kombinace . Tyto sloupce umoĹžĹˆujĂ­ s urÄ?itou pravdÄ›podobnostĂ­ rozhodnout, zda osoby se shodnĂ˝m jmĂŠnem, jmĂŠnem otce i mĂ­stem pĹŻvodu u rĹŻznĂ˝ch svÄ›cenĂ­ jsou totoĹžnĂŠ, Ä?i nikoliv. Po pĹ™edstavenĂ­ struktury databĂĄze autorka pĹ™echĂĄzĂ­ k jejĂ­mu statistickĂŠmu vyhodnocenĂ­. Nejprve se vÄ›nuje celkovĂŠmu poÄ?tu svÄ›cencĹŻ k jednotlivĂ˝m stupĹˆĹŻm svÄ›cenĂ­ (kap. .), pak poÄ?tu svÄ›cencĹŻ podle jednotlivĂ˝ch arcijĂĄhenstvĂ­ (.), intervalĹŻm mezi svÄ›cenĂ­mi (.) a koneÄ?nÄ› titulĹŻm svÄ›cenĂ­ (.). Z celkovĂŠho poÄ?tu veĹĄkerĂ˝ch svÄ›cenĂ­ ( ) nejvĂ­ce pĹ™ipadĂĄ na svÄ›cenĂ­ akolytĹŻ ( ), zbylĂ˝ poÄ?et se dÄ›lĂ­ mezi podjĂĄhny ( !), jĂĄhny ( ) a knÄ›ze ( 0). Z uvedenĂ˝ch Ä?Ă­sel plyne dĹŻleĹžitĂ˝ zĂĄvÄ›r, Ĺže v pĹ™edhusitskĂ˝ch ÄŒechĂĄch byl sice velmi znaÄ?nĂ˝ poÄ?et zĂĄjemcĹŻ o duchovnĂ­ kariĂŠru, kteří zĂ­skali niŞťí svÄ›cenĂ­; v opozici k tomu vĹĄak stojĂ­ relativnÄ› omezenĂ˝ poÄ?et skuteÄ?nĂ˝ch duchovnĂ­ch, kteří zĂ­skali nÄ›jakĂŠ beneďŹ cium a mohli se postupnÄ› uchĂĄzet o jednotlivĂŠ vyĹĄĹĄĂ­ stupnÄ› svÄ›cenĂ­, spojenĂŠ s celibĂĄtem. ZajĂ­mavĂĄ jsou takĂŠ Ä?Ă­sla o přísluĹĄnosti klerikĹŻ k diecĂŠzĂ­m. Vedle logickĂŠ pĹ™evahy praĹžskĂŠ arcidiecĂŠze (  zĂĄznamĹŻ o svÄ›cenĂ­ klerikĹŻ) se zde setkĂĄme takĂŠ se  zĂĄznamy z olomouckĂŠ,  z vratislavskĂŠ a 0 z litomyĹĄlskĂŠ diecĂŠze. MenĹĄĂ­mi poÄ?ty osob je ovĹĄem zastoupeno celkem  diecĂŠzĂ­. Statistika zastoupenĂ­ jednotlivĂ˝ch arcijĂĄhenstvĂ­ v praĹžskĂŠ diecĂŠzi zĹ™ejmÄ› odråŞí jejich rozlohu a lidnatost, je vĹĄak otĂĄzkou, zda takĂŠ hustotu farnĂ­ sĂ­tÄ› a případnĂŠ dalĹĄĂ­ faktory. S poÄ?tem pĹ™es  , resp.   zĂĄznamĹŻ vede praĹžskĂŠ a bechyĹˆskĂŠ arcijĂĄhenstvĂ­, na opaÄ?nĂŠm konci se nachĂĄzĂ­ malĂŠ bĂ­linskĂŠ arcijĂĄhenstvĂ­ s pouhĂ˝mi  zĂĄznamy. Pokud jde o dobu mezi jednotlivĂ˝mi svÄ›cenĂ­mi, DoleĹžalovĂĄ vymezuje dvÄ› varianty: pomalou, kdy mezi stupnÄ›m akolyty uplynulo – let, a rychlou, kdy vĹĄechna svÄ›cenĂ­ probÄ›hla v rozmezĂ­ tří let. Autorka pĹ™edpoklĂĄdĂĄ, Ĺže zatĂ­mco u prvnĂ­ varianty doĹĄlo k vysvÄ›cenĂ­ na akolytu jiĹž v jinoĹĄskĂŠm vÄ›ku, ve druhĂŠ variantÄ› se tak stalo aĹž kolem . roku, jehoĹž dosaĹženĂ­ bylo podmĂ­nkou pro kněŞskĂŠ svÄ›cenĂ­. Titul svÄ›cenĂ­ byl v praĹžskĂŠm ordinaÄ?nĂ­m seznamu uvĂĄdÄ›n jen zřídka, pouze u asi   zĂĄpisĹŻ – coĹž je mimo jinĂŠ dĹŻleĹžitĂ˝ rozdĂ­l oproti systematiÄ?tÄ›jĹĄĂ­m anglickĂ˝m ordinaÄ?nĂ­m seznamĹŻm. Proto si kladu otĂĄzku, zda statistickĂŠ vyhodnocenĂ­ titulĹŻ 


recenze

svÄ›cenĂ­ o nÄ›Ä?em vypovĂ­dĂĄ. ObĂĄvĂĄm se, Ĺže jedna dvacetina je zde příliĹĄ malĂ˝m vzorkem, jehoĹž reprezentativnost mĹŻĹže bĂ˝t z Ĺ™ady dĹŻvodĹŻ omezenĂĄ. V . kapitole nĂĄsleduje statistickĂŠ vyhodnocenĂ­ celkem  mĂ­st svÄ›cenĂ­. OpÄ›t nepĹ™ekvapuje, Ĺže mezi nimi dominuje katedrĂĄlnĂ­ kostel sv. VĂ­ta (celkem  ceremoniĂ­ a pĹ™es   zĂĄpisĹŻ o svÄ›cenĂ­), je vĹĄak velmi zajĂ­mavĂŠ, Ĺže katedrĂĄle vĂ˝znamnÄ› konkuruje klĂĄĹĄter dominikĂĄnek u sv. Anny na ĂšjezdÄ›, jenĹž byl druhĂ˝m nejvĂ˝znamnÄ›jĹĄĂ­m mĂ­stem svÄ›cenĂ­ v praĹžskĂŠ diecĂŠzi (  zĂĄpisĹŻ). SvÄ›cenĂ­ se Ä?astÄ›ji konala takĂŠ v dalĹĄĂ­ch praĹžskĂ˝ch svÄ›tskĂ˝ch i řådovĂ˝ch svatynĂ­ch a v hradnĂ­ kapli sv. Jiří v ÄŒeskĂŠm KrumlovÄ›, kde se konalo celkem  ceremoniĂ­, nepochybnÄ› z iniciativy RoĹžmberkĹŻ. DvakrĂĄt se svÄ›cenĂ­ konalo v klĂĄĹĄteĹ™e augustiniĂĄnĹŻ v arcibiskupskĂŠ Roudnici, mimořådnÄ› pak i v dalĹĄĂ­ch mimopraĹžskĂ˝ch lokalitĂĄch, coĹž autorka vysvÄ›tluje zĂĄjmem mĂ­stnĂ­ho svÄ›tskĂŠho Ä?i řådovĂŠho duchovenstva. NĂĄsledujĂ­cĂ­ kapitola je vÄ›novĂĄna termĂ­nĹŻm svÄ›cenĂ­, kde autorka sleduje mj. zĂĄvislost termĂ­nĹŻ svÄ›cenĂ­ a stupĹˆĹŻ svÄ›cenĂ­. UvĂĄdĂ­ vĹĄechny doloĹženĂŠ termĂ­ny, kterĂŠ byly vcelku rovnomÄ›rnÄ› rozptĂ˝leny po celĂŠm liturgickĂŠm roce, vymezuje ty nejoblĂ­benÄ›jĹĄĂ­ z nich a pak se pokouĹĄĂ­ zjistit, zda nÄ›kterĂŠ termĂ­ny byly oblĂ­benĂŠ pro urÄ?itĂ˝ stupeĹˆ. Z tohoto srovnĂĄnĂ­ vyplĂ˝vĂĄ, Ĺže u vyĹĄĹĄĂ­ch stupĹˆĹŻ svÄ›cenĂ­ nejÄ?astÄ›ji probÄ›hlo podjĂĄhenskĂŠ svÄ›cenĂ­ v sobotu Sitientes, jĂĄhenskĂŠ v sobotu Caritas a kněŞskĂŠ v sobotu Venite adoremus tĂŠhoĹž roku. Tento postup odpovĂ­dal poĹžadavku kanonickĂŠho prĂĄva, aby se vyĹĄĹĄĂ­ svÄ›cenĂ­ uskuteÄ?nila bÄ›hem jednoho roku. V . kapitole se autorka obracĂ­ k osobĂĄm svÄ›titelĹŻ, jimiĹž byli nejÄ?astÄ›ji pomocnĂ­ biskupovĂŠ praĹžskĂŠ diecĂŠze, oznaÄ?ovanĂ­ prĂĄvÄ› podle tĂŠto Ä?innosti jako biskupovĂŠ svÄ›tĂ­cĂ­. Statistika je zde ponÄ›kud osvěŞena zĂĄkladnĂ­mi ĹživotopisnĂ˝mi Ăşdaji o jednotlivĂ˝ch svÄ›tĂ­cĂ­ch biskupech, kteří jsou zpravidla opomĂ­jenĂ˝mi postavami Ä?eskĂŠ stĹ™edovÄ›kĂŠ cĂ­rkve (s vĂ˝jimkou osob, z nichĹž se pozdÄ›ji stali sĂ­delnĂ­ biskupovĂŠ). Z tohoto dĹŻvodu snad mohla autorka svÄ›tĂ­cĂ­m biskupĹŻm vÄ›novat i vĂ­ce prostoru, rozhodnÄ› se jĂ­ vĹĄak podaĹ™ilo poukĂĄzat na velmi zajĂ­mavĂŠ badatelskĂŠ tĂŠma. CennĂ˝m příspÄ›vkem k budoucĂ­ prosopograďŹ ckĂŠ studii o svÄ›tĂ­cĂ­ch biskupech praĹžskĂŠ arcidiecĂŠze jsou takĂŠ dvÄ› podkapitoly, v nichĹž autorka studuje vztah osob svÄ›titelĹŻ k mĂ­stu svÄ›cenĂ­ a termĂ­nĹŻm svÄ›cenĂ­. Ze struktury knihy ponÄ›kud vyboÄ?uje . kapitola, osobnÄ› bych ji zaĹ™adil spĂ­ĹĄe aĹž na konec jako urÄ?itĂ˝ exkurz. JednĂĄ se totiĹž o statistiku kĹ™estnĂ­ch jmen svÄ›cencĹŻ i jejich otcĹŻ, coĹž je tĂŠma, jeĹž přímo nesouvisĂ­ s problematikou svÄ›cenĂ­, resp. se strukturou stĹ™edovÄ›kĂŠho duchovenstva, jednĂĄ se vĹĄak o velmi zajĂ­mavĂ˝ příspÄ›vek ke stĹ™edovÄ›kĂŠ Ä?eskĂŠ onomastice. V samostatnĂ˝ch podkapitolĂĄch zde autorka pĹ™inĂĄĹĄĂ­ cennĂŠ Ăşdaje o Ä?etnosti jmen Ä?eskĂ˝ch zemskĂ˝ch patronĹŻ Prokopa, VĂĄclava, VĂ­ta, VojtÄ›cha, Zikmunda a JeronĂ˝ma, a to v generaci otcĹŻ i samotnĂ˝ch svÄ›cencĹŻ. SrovnĂĄnĂ­ dvou generacĂ­ zde umoĹžĹˆuje vcelku zĹ™etelnÄ› pozorovat promÄ›ny Ăşcty jednotlivĂ˝ch patronĹŻ v Ä?ase: Ăşpadek kultu sv. VĂ­ta a VojtÄ›cha, stejnÄ› jako vzestup Ăşcty sv. Zikmunda, JeronĂ˝ma a Prokopa, jenĹž souvisĂ­ s translacĂ­ ZikmundovĂ˝ch ostatkĹŻ do Prahy, resp. se systematickou podporou slovanskĂ˝ch svÄ›tcĹŻ a oĹživenĂ­m slovanskĂŠ liturgie ze strany Karla IV. K otĂĄzce pĹŻvodu klerikĹŻ se autorka navracĂ­ v nĂĄsledujĂ­cĂ­ kapitole, pĹ™iÄ?emĹž sleduje Ä?etnost zastoupenĂ­ jednotlivĂ˝ch lokalit mezi mĂ­sty pĹŻvodu. PĹ™ipouĹĄtĂ­, Ĺže 


Studia Mediaevalia Bohemica

nenĂ­ zcela jistĂŠ, zda mĂ­sta pĹŻvodu oznaÄ?ujĂ­ skuteÄ?nĂŠ rodiĹĄtÄ› Ä?i bydliĹĄtÄ› klerikĹŻ, anebo farnost, z nĂ­Ĺž se ke svÄ›cenĂ­ hlĂĄsili. ProtoĹže jsou vĹĄak mezi mĂ­sty pĹŻvodu vĂ˝znamnÄ› zastoupeny takĂŠ nefarnĂ­ lokality, pĹ™iklĂĄnĂ­ se opatrnÄ› k prvnĂ­ moĹžnosti. V tabulkĂĄch Ä?.  a a pak pĹ™inĂĄĹĄĂ­  lokalit s nejvyĹĄĹĄĂ­m poÄ?tem kandidĂĄtĹŻ svÄ›cenĂ­, resp. kandidĂĄtĹŻ kněŞskĂŠho svÄ›cenĂ­, v podkapitolĂĄch se pak vÄ›nuje jednotlivĂ˝m arcijĂĄhenstvĂ­m a pĹ™edstavuje nejvĂ˝znamnÄ›jĹĄĂ­ lokality v jejich rĂĄmci. SamostatnĂŠ podkapitoly jsou dĂĄle vÄ›novĂĄny kapitulĂĄm, MoravÄ› a neÄ?eskĂ˝m diecĂŠzĂ­m. Ăšdaje shromĂĄĹždÄ›nĂŠ ve . kapitole a přísluĹĄnĂ˝ch tabulkĂĄch poskytujĂ­ Ĺ™adu zajĂ­mavĂ˝ch zjiĹĄtÄ›nĂ­. Pomineme-li jasnou pĹ™evahu praĹžskĂ˝ch mÄ›st, nekopĂ­ruje poÄ?et svÄ›cencĹŻ vĹždy velikost jednotlivĂ˝ch lokalit. ZatĂ­mco z Ĺ˝atce pochĂĄzelo  a z Klatov  svÄ›cencĹŻ, daleko lidnatÄ›jĹĄĂ­ KutnĂĄ Hora zĹŻstĂĄvĂĄ pozadu se  svÄ›cenci, ÄŒeskĂŠ BudÄ›jovice se  svÄ›cenci. Naproti tomu pĹ™ekvapuje nadmÄ›rnĂŠ zastoupenĂ­ nÄ›kolika mÄ›steÄ?ek. Ze MĹĄena se hlĂĄsilo  svÄ›cencĹŻ, z Radnice , z HostounÄ› . ShromĂĄĹždÄ›nĂĄ Ä?Ă­sla jistÄ› o nÄ›Ä?em vypovĂ­dajĂ­ – otĂĄzkou vĹĄak je, o Ä?em. Autorce se nepodaĹ™ilo nalĂŠzt nÄ›jakĂĄ obecnĂĄ vysvÄ›tlenĂ­ a je pravdÄ›podobnĂŠ, Ĺže takovĂĄ ani neexistujĂ­. DoleĹžalovĂĄ v tomto smÄ›ru polemizuje s hypotĂŠzou FrantiĹĄka Ĺ mahela, jenĹž na zĂĄkladÄ› rozboru tĂĄborskĂŠho regionu dospÄ›l k zĂĄvÄ›ru, Ĺže mezi mĂ­sty pĹŻvodu svÄ›cencĹŻ v LOC dominujĂ­ lokality s farnĂ­ ĹĄkolou – podle autorky se tato hypotĂŠza na materiĂĄlu celĂŠho LOC nepotvrdila. OsobnÄ› jsem i jĂĄ k tĂŠto tezi ponÄ›kud skeptickĂ˝, neboĹĽ stav poznĂĄnĂ­ sĂ­tÄ› farnĂ­ch ĹĄkol podle mĂŠho nĂĄzoru nenĂ­ natolik uspokojivĂ˝, aby bylo moĹžno vyslovit obdobnĂŠ Ăşsudky. NezbĂ˝vĂĄ neĹž souhlasit, Ĺže prĂĄvÄ› v teritoriĂĄlnĂ­m pĹŻvodu svÄ›cencĹŻ spoÄ?Ă­vĂĄ hlavnĂ­ pole pro dalĹĄĂ­ bĂĄdĂĄnĂ­ o LOC, kdy bude nutno vĂ˝sledky databĂĄzovĂŠho zpracovĂĄnĂ­ kombinovat s jinĂ˝mi prameny, zejmĂŠna s konďŹ rmaÄ?nĂ­mi a erekÄ?nĂ­mi knihami a soudnĂ­mi akty praĹžskĂ˝ch generĂĄlnĂ­ch vikåřů. TakĂŠ tyto prameny jsou v poslednĂ­ch letech zpracovĂĄvĂĄny pomocĂ­ poÄ?Ă­taÄ?ovĂŠ databĂĄze TeritoriĂĄlnĂ­ cĂ­rkevnĂ­ sprĂĄva v pĹ™edhusitskĂ˝ch ÄŒechĂĄch, jejĂ­Ĺž budoucĂ­ propojenĂ­ s databĂĄzĂ­ svÄ›cencĹŻ se přímo nabĂ­zĂ­. 0 ZdĂĄ se totiĹž, Ĺže rozdĂ­lnĂĄ Ä?etnost svÄ›cencĹŻ z jednotlivĂ˝ch lokalit mĹŻĹže nÄ›co vypovĂ­dat o hustotÄ› sĂ­tÄ› farnĂ­ch, vikĂĄĹ™skĂ˝ch, kaplanskĂ˝ch a oltĂĄĹ™nickĂ˝ch beneďŹ ciĂ­ v danĂŠm regionu, tedy jinĂ˝mi slovy o stavu nabĂ­dky na lokĂĄlnĂ­m trhu beneďŹ ciĂ­. JinĂŠ moĹžnĂŠ vysvÄ›tlenĂ­, kterĂŠ uĹž se vymykĂĄ z moĹžnostĂ­ databĂĄzovĂ˝ch metod, mĹŻĹže spoÄ?Ă­vat v osobnĂ­ch vlastnostech faråřů a ostatnĂ­ch duchovnĂ­ch v jednotlivĂ˝ch lokalitĂĄch, kteří mohli na budoucĂ­ svÄ›cence zapĹŻsobit svĂ˝m příkladem Ä?i případnÄ› pĹ™esvÄ›dÄ?ivou „kampanĂ­â€œ. JiĹž jen struÄ?nÄ› k dalĹĄĂ­m kapitolĂĄm. V podkapitole .! se autorka vÄ›nuje příjmenĂ­m a jinĂ˝m rodovĂ˝m přízviskĹŻm svÄ›cencĹŻ a jejich otcĹŻ. I tato podkapitola směřuje spĂ­ĹĄe k onomastice neĹž ke stĹ™edovÄ›kĂŠ cĂ­rkvi a duchovenstvu. . kapitola je vÄ›novĂĄna kariĂŠrĂĄm klerikĹŻ, dokumentovanĂ˝m v LOC. Toto tĂŠma bohuĹžel nelze – alespoĹˆ prozatĂ­m – studovat komplexnÄ›; ploĹĄnĂ˝ vĂ˝zkum dalĹĄĂ­ho uplatnÄ›nĂ­ svÄ›cencĹŻ bude snad moĹžnĂ˝ po dokonÄ?enĂ­ databĂĄzovĂŠho zpracovĂĄnĂ­ konďŹ rmaÄ?nĂ­ch

6) Srov. Jana SynovcovĂĄ-Borovi~kovĂĄ – Blanka ZilynskĂĄ, DatabĂĄze TeritoriĂĄlnĂ­ cĂ­rkevnĂ­ sprĂĄva v pĹ™edhusitskĂ˝ch ÄŒechĂĄch, in: CĂ­rkevnĂ­ topograďŹ e a farnĂ­ sĂ­ĹĽ praĹžskĂŠ cĂ­rkevnĂ­ provincie v pozdnĂ­m stĹ™edovÄ›ku, red. Jan Hrdina – Blanka ZilynskĂĄ, Praha 2007 (= Colloquia mediaevalia Pragensia 8), s. 9–21.




recenze

knih. Proto se autorka obracĂ­ jen k nÄ›kolika relativnÄ› dobĹ™e znĂĄmĂ˝m skupinĂĄm svÄ›cencĹŻ a do kontextu jejich kariĂŠr zaÄ?leĹˆuje Ăşdaje z LOC. KonkrĂŠtnÄ› se vÄ›nuje hlavnĂ­m pĹ™edstavitelĹŻm a odpĹŻrcĹŻm Ä?eskĂŠho reformnĂ­ho hnutĂ­, kanovnĂ­kĹŻm, osobÄ› Zikmunda AlbĂ­ka z UniÄ?ova, nÄ›kolika faråřům, kteří nezĂ­skali v řådnĂŠm termĂ­nu kněŞskĂŠ svÄ›cenĂ­ a museli se zodpovĂ­dat pĹ™ed soudem generĂĄlnĂ­ch vikåřů, jen velmi struÄ?nÄ› pak graduovanĂ˝m klerikĹŻm a klerikĹŻm z neÄ?eskĂ˝ch diecĂŠzĂ­. K ordinaÄ?nĂ­m seznamĹŻm ze stĹ™edovÄ›kĂŠ Anglie, struÄ?nÄ› pĹ™edstavenĂ˝m jiĹž v Ăşvodu knihy, se vracĂ­ kapitola !, jeĹž pĹ™inĂĄĹĄĂ­ i jejich detailnĂ­ komparaci s LOC. Knihu uzavĂ­rĂĄ velmi obĹĄĂ­rnĂŠ shrnutĂ­ v Ä?eskĂŠm i anglickĂŠm jazyce. Velmi dĹŻleĹžitou souÄ?ĂĄstĂ­ knihy jsou necelĂŠ tĹ™i desĂ­tky tabulek a celkem ! grafĹŻ, kterĂŠ nejen ilustrujĂ­ text knihy, ale souÄ?asnÄ› pĹ™inĂĄĹĄejĂ­ i mnoho ĂşdajĹŻ a faktĹŻ, kterĂŠ v samotnĂŠm textu nejsou explicitnÄ› zmĂ­nÄ›ny. Nepostradatelnou souÄ?ĂĄstĂ­ publikace je takĂŠ pĹ™iloĹženĂŠ CD s databĂĄzĂ­ LOC. Ta historikĹŻm umoĹžĹˆuje provĂĄdÄ›t v LOC vlastnĂ­ reĹĄerĹĄe a v kombinaci s Podlahovou edicĂ­ ji vyuŞívat i k ĹĄĂ­Ĺ™eji koncipovanĂ˝m vĂ˝zkumĹŻm. DostĂĄvĂĄm se k zĂĄvÄ›reÄ?nĂŠmu hodnocenĂ­. MĂĄm-li hodnotit vÄ›cnĂ˝ přínos knihy, musĂ­m pĹ™ipustit, Ĺže pokud od nĂ­ nÄ›kdo oÄ?ekĂĄvĂĄ pĹ™evratnĂĄ zjiĹĄtÄ›nĂ­ o stavu duchovenstva v Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ch na sklonku pĹ™edhusitskĂŠ doby, bude zĹ™ejmÄ› ponÄ›kud zklamĂĄn. Nikoliv vinou autorky, ale v dĹŻsledku neĂşplnosti a nesystematiÄ?nosti pramene zĹŻstalo mnoho dĹŻleĹžitĂ˝ch otĂĄzek otevĹ™eno. DomnĂ­vĂĄm se vĹĄak, Ĺže autorka udÄ›lala pĹ™i zpracovĂĄnĂ­ svĂŠho pramene maximum: dĹŻkladnÄ› analyzovala svÄ›tĂ­cĂ­ praxi v pĹ™edhusitskĂŠ praĹžskĂŠ arcidiecĂŠzi, objasnila okolnosti vzniku LOC, poukĂĄzala na nesrovnalosti v tomto prameni, u vÄ›domĂ­ vĹĄech tÄ›chto omezenĂ­ zpracovala poÄ?Ă­taÄ?ovou databĂĄzi a opatrnÄ› ji statisticky vyhodnotila. TĂ­m vĹĄĂ­m vytvoĹ™ila velmi solidnĂ­ zĂĄklad pro dalĹĄĂ­ bĂĄdĂĄnĂ­, kterĂŠ se mĹŻĹže orientovat napĹ™. na jednotlivĂĄ mĂ­sta a oblasti, z nichĹž svÄ›cenci pochĂĄzeli, anebo takĂŠ na celou diecĂŠzi – to vĹĄak teprve po dokonÄ?enĂ­ databĂĄze TeritoriĂĄlnĂ­ cĂ­rkevnĂ­ sprĂĄva v pĹ™edhusitskĂ˝ch ÄŒechĂĄch, kterou snad bude moĹžno s databĂĄzĂ­ LOC propojit. Petr Elbel




Smb 10 278 283