Page 1

Studia Mediaevalia Bohemica

Kathrin Utz Tremp, Von der Häresie zur Hexerei. „Wirkliche“ und imaginäre Sekten im Spätmittelalter, Hahnsche Buchhandlung, Hannover  (= MGH Schriften !) XXIX +  s., ISBN --!-!!-1 Ĺ vĂ˝carskĂĄ badatelka, kterĂĄ na sebe nedĂĄvno upozornila svĂ˝mi rozsĂĄhlĂ˝mi pracemi o valdenskĂ˝ch ve Fribourgu,  svoji novou knihu rozdÄ›lila na dvÄ› Ä?ĂĄsti. PrvnĂ­ je vÄ›novĂĄna „skuteÄ?nĂ˝m“, druhĂĄ imaginĂĄrnĂ­m sektĂĄm od . do konce !. stoletĂ­. Tato posloupnost mĂĄ svoji vnitĹ™nĂ­ logiku, neboĹĽ vychĂĄzĂ­ z domnÄ›nky, Ĺže Ä?arodÄ›jnickĂŠ sekty zdÄ›dily ze stĹ™edovÄ›kĂ˝ch herezĂ­ vĂ­ce, neĹž se zatĂ­m pĹ™edpoklĂĄdalo. Nejen to, autorka soudĂ­, i kdyĹž opÄ›t jen hypoteticky, Ĺže prĂĄvÄ› toto pokĹ™ivenĂŠ doznĂ­vĂĄnĂ­ stĹ™edovÄ›kĂ˝ch kacĂ­Ĺ™stvĂ­ odliĹĄuje evropskĂŠ Ä?arodÄ›jnictvĂ­ od jeho mimoevropskĂ˝ch projevĹŻ. Jak je moĹžnĂŠ, Ĺže pĹ™i tak enormnĂ­m zĂĄjmu o toto tĂŠma naznaÄ?enĂĄ souvislost aĹž dosud unikala pozornosti? Podle autorky proto, Ĺže problematika honu na Ä?arodÄ›jnice byla domĂŠnou historikĹŻ novovÄ›ku, a to jiĹž pĹ™ed zĂĄkladnĂ­mi pracemi Josepha Hansena z let  a .  Dovoluji si k tomu vlastnĂ­ poznatek: tĂ­m, Ĺže studium reformace rovněŞ nĂĄleĹželo ke klasickĂ˝m tĂŠmatĹŻm novovÄ›kĂŠ historie, pĹ™ehlĂ­Ĺžely se a stĂĄle se jeĹĄtÄ› pĹ™ehlĂ­ĹžejĂ­ reformnĂ­ a reformaÄ?nĂ­ nĂĄbÄ›hy jednak v jihofrancouzskĂŠm katarstvĂ­, jednak v lollardstvĂ­ a husitstvĂ­. V tĂŠto spojitosti Utz Tremp v nĂĄvaznosti na G. Audisia a J. SĂŠguye okrajovÄ› pĹ™ipouĹĄtĂ­, Ĺže valdenskĂŠ a husitskĂŠ sektĂĄĹ™stvĂ­ pĹ™erostlo v cĂ­rkevnĂ­ organizace.  VlastnĂ­mu vĂ˝kladu autorka pĹ™edĹ™adila pomÄ›rnÄ› rozsĂĄhlĂ˝ Ăşvod zaměřenĂ˝ na heretickĂŠ „elementy“ jednak v pÄ›ti nejstarĹĄĂ­ch popisech Ä?arodÄ›jnickĂ˝ch sekt, jednak v odbornĂŠ literatuĹ™e. Dva z tÄ›chto popisĹŻ, na jejichĹž soubornĂŠm vydĂĄnĂ­ se Utz Tremp podĂ­lela,  ukazujĂ­ dosti zĹ™etelnou nĂĄvaznost na nÄ›kterĂŠ typickĂŠ znaky stĹ™edovÄ›kĂŠho sektĂĄĹ™stvĂ­, jakĂ˝mi bylo zejmĂŠna uvedenĂ­ do sekty, zĂĄvazek utajenĂ­, spojenĂ˝ Ä?asto s pĹ™etvĂĄĹ™kou, nebo noÄ?nĂ­ schĹŻzky. VĹĄechny pĹ™itom do stĹ™edu pozornosti uvĂĄdÄ›jĂ­ kult Ä?ĂĄbla nebo tĂŠĹž dĂŠmona Ä?i zlĂŠho ducha, kterĂ˝ by bylo moĹžnĂŠ vztĂĄhnout pouze ke katarskĂŠmu dualismu. Kde se najednou vzala ta zĂĄplava noÄ?nĂ­ch sluĹžebnĂ­kĹŻ Ä?ĂĄblovĂ˝ch? K odpovÄ›di se podle autorky nejvĂ­ce pĹ™iblĂ­Ĺžil Herbert Grundmann, jenĹž nejprve z typologie stĹ™edovÄ›kĂ˝ch kacířů a nĂĄslednÄ› tĂŠĹž z rozboru inkviziÄ?nĂ­ch pramenĹŻ dospÄ›l k zĂĄvÄ›ru, Ĺže se z pĂ­semnĂ˝ch traktĂĄtĹŻ tohoto druhu Ä?asem stal literĂĄrnĂ­ Şånr, mĂ­sty dokonce tak sobÄ›staÄ?nĂ˝ a nezĂĄvislĂ˝, Ĺže si vytvĂĄĹ™el imaginĂĄrnĂ­, nikdy neexistujĂ­cĂ­ sekty, jakĂŠ ĂşdajnÄ› mÄ›li tvoĹ™it adamitĂŠ nebo luciferiĂĄni. V nĂĄvaznosti na Grundmanna 1) Kathrin Utz Tremp, Waldenser, Wiedergänger, Hexen und Rebellen. Biographien zu den Waldenserprozessen von Freiburg im Ăœchtland (1399 und 1430), Freiburg Schweiz 1999 (= Freiburger Geschichtsblätter, Sonderband); TĂĄĹž, Quellen zur Geschichte der Waldenser von Freiburg im Ăœchtland (1399–1439), Hannover 2000 (= MGH Quellen zur Geistesgeschichte des Mittelalters XVIII). 2) Joseph Hansen, Zauberwahn, Inquisition und Hexenprozess im Mittelalter und die Entstehung der grossen Hexenverfolgung, Leipzig 1900, pĹ™etisk MĂźnchen 1983, 2000; TýŞ, Quellen und Untersuchungen zur Geschichte des Hexenwahns und der Hexenverfolgung im Mittelalter, Bonn 1901, pĹ™etisk Hildesheim 1963. 3) Autorka odkazuje zejmĂŠna na prĂĄce Jeana SĂŠguye, z nichĹž tu staÄ?Ă­ uvĂŠst heslo Sectes, in: EncyclopĂŠdie du protestantisme, dir. Pierre Gisel, Paris 1995, s. 1427–1441. Na SĂŠguye se odvolĂĄvĂĄ i Gabriel Audisio, Les vaudois. Histoire d´une dissidence (XIIe–XVIe siècle), Paris 21998, s. 301–305. 4) L’imaginaire du sabbat. Édition critique des textes les plus anciens (1430 c.–1440 c.), edd. Martine Ostorero – Agostino Paravicini Bagliani – Kathrin Utz Tremp – Catherine Chène, Lausanne 1999 (= Cahiers lausannois d’histoire mĂŠdiĂŠvale 26).




recenze

si autorka dala za Ăşkol ukĂĄzat, Ĺže i v případÄ› pozdnÄ› stĹ™edovÄ›kĂŠho Ä?arodÄ›jnictvĂ­ ĹĄlo o typus obdobnÄ› imaginĂĄrnĂ­ch sekt. Ke „skuteÄ?nĂ˝m“ sektĂĄm autorka na prvnĂ­m mĂ­stÄ› Ĺ™adĂ­ katary v jiĹžnĂ­ Francii a severnĂ­ ItĂĄlii, pĹ™iÄ?emĹž svĹŻj pĹ™ehlednĂ˝ vĂ˝klad s vĂ˝jimkou vÄ›rouky a rituĂĄlĹŻ osadnĂ­kĹŻ z Montaillou pĹ™evĂĄĹžnÄ› zaloĹžila na monograďŹ i Malcolma Lamberta. ! Z toho jeĹĄtÄ› neplyne, Ĺže je v tomto případÄ› uĹžiteÄ?nÄ›jĹĄĂ­ sĂĄhnout po pĹ™edloze, neboĹĽ Utz Tremp znalecky spřådĂĄ svĹŻj vĂ˝klad ve vĂ­ce vertikĂĄlnĂ­ch i horizontĂĄlnĂ­ch liniĂ­ch, na něŞ postupnÄ› navazovala dalĹĄĂ­mi kapitolami. PouÄ?nĂĄ je tu mimo jinĂŠ jejĂ­ kritickĂĄ reexe o katarech v okcitĂĄnskĂŠ vesnici Montaillou, jeĹž ve svÄ›tovou znĂĄmost uvedl svou Ăşspěťnou knihou Emmanuel Le Roy Ladurie. Tento bestseller dÄ›jepisnĂŠ literatury se po svÄ›tÄ› rozbÄ›hl v sedmi jazykovĂ˝ch verzĂ­ch ve vĂ­ce neĹž   exemplåřích. 1 Postupem Ä?asu vyĹĄlo na povrch, Ĺže Le Roy Ladurie lehkĂ˝mi, eroticky vlĂĄÄ?nĂ˝mi pohyby svĂŠho ĹĄtÄ›tce naÄ?rtl pĹŻsobivou, nicmĂŠnÄ› skuteÄ?nosti dosti vzdĂĄlenou skicu tĂŠto pradĂĄvnĂŠ vesnickĂŠ pospolitosti. Autorka se proto ve svĂŠm pĂĄtrĂĄnĂ­ po vÄ›rouce a rituĂĄlech vesniÄ?anĹŻ z Montaillou dovolĂĄvĂĄ latinskĂŠ edice Jeana Duvernoy, tĹ™ebaĹže i ta, jak doloĹžila, mĂĄ svĂŠ slabiny. ChĂĄpu, Ĺže v případÄ› Montaillou autorka nemohla knihu historika novovÄ›kĂ˝ch dÄ›jin obejĂ­t, v případÄ› valdenskĂ˝ch sektåřů mne vĹĄak zaskoÄ?ilo, Ĺže oporou jĂ­ byly pĹ™ehlednĂŠ dÄ›jiny od Euana Camerona a zmĂ­nÄ›nĂŠho jiĹž Gabriela Audisia, neboĹĽ oba jsou rovněŞ specialisty na ranÄ› novovÄ›kĂĄ nĂĄboĹžensky nonkonformnĂ­ spoleÄ?enstvĂ­.  O dĹŻvodech, kterĂŠ autorku vedly pominout monograďŹ i Arno Borsta, se mohu jen dohadovat. KaĹždĂŠho, kdo si våŞí pracĂ­ Amedea MolnĂĄra, pak zaskoÄ?Ă­, Ĺže se Utz Tremp ojedinÄ›le, a navĂ­c vĹždy s kritickĂ˝m odstupem, dovolĂĄvĂĄ jen jeho pĹ™ehlednĂ˝ch dÄ›jin valdenstvĂ­, kterĂŠ vydal v roce  spolu s G. Gonnetem.  Pokud jde o koncept valdensko-husitskĂŠ internacionĂĄly, mĂĄ to v jejĂ­m případÄ› znaÄ?nĂŠ oprĂĄvnÄ›nĂ­, neboĹĽ sama pĹ™esvÄ›dÄ?ivÄ› vyvrĂĄtila MolnĂĄrovu domnÄ›nku o silnĂŠ ozvuÄ?nosti husitstvĂ­ ve Fribourgu a ve Ĺ trasburku, dvou hlavnĂ­ch zĂĄkladnĂĄch valdenstvĂ­ v nÄ›meckĂŠ jazykovĂŠ oblasti. I kdyĹž v odmĂ­tavĂŠm stanovisku k MolnĂĄrovÄ› internacionĂĄle stojĂ­ autorce mimo jinĂŠ po boku Gabriel Audisio, Euan Cameron a Georg Modestin, pĹ™ece jen se mi zdĂĄ, Ĺže spolu s vaniÄ?kou spoleÄ?nÄ› vylĂŠvajĂ­ i dĂ­tÄ›. StejnÄ› zavĂĄdÄ›jĂ­cĂ­ totiĹž mĹŻĹže bĂ˝t (a v tomto případÄ› patrnÄ› tĂŠĹž je) jak snaha propojenĂ­ valdenstvĂ­ s husitstvĂ­m doloĹžit, tak i ĂşsilĂ­ tuto Ăşdajnou symbiĂłzu vylouÄ?it. Kam se pĹ™iklonĂ­ zaÄ?Ă­najĂ­cĂ­ vĂ˝zkum pramenĹŻ k zahraniÄ?nĂ­m diskusĂ­m o husitstvĂ­, zatĂ­m nelze pĹ™edvĂ­dat. Utz Tremp se dovolĂĄvĂĄ E. Camerona nejen v otĂĄzce interpretace ĂşdajnĂ˝ch narĂĄĹžek Jakoubka ze Stříbra na valdenskĂŠ, ale i v případÄ› tzv. romĂĄnskĂ˝ch valdenskĂ˝ch ve . a !. stoletĂ­.

5) Malcolm D. Lambert, e Cathars, Oxford 1998. 6) Autorka jeĹĄtÄ› nevÄ›dÄ›la o Ä?eskĂŠm pĹ™ekladu, kterĂ˝ vydalo praĹžskĂŠ vydavatelstvĂ­ Argo: Emanuel Le Roy Ladurie, Montaillou, okcitĂĄnskĂĄ vesnice v letech 1294–1324, Praha 2005. 7) Viz výťe pozn. 3 a Euan Cameron, Waldenses. Rejections of Holy Church in Medieval Europe, Oxford 2000. 8) Giovanni Gonnet – Amedeo MolnĂĄr, Les vaudois au Moyen Ă‚ge, Torino 1974. SouběŞnÄ› MolnĂĄr vydal pod svĂ˝m jmĂŠnem upravenou Ä?eskou a italskou verzi: ValdenĹĄtĂ­. EvropskĂ˝ rozmÄ›r jejich vzdoru, Praha 1973; Storia dei valdesi 1. Dalle origini all’ adesione alla Riforma (1176–1532), Torino 1974. S pozdÄ›jĹĄĂ­m pĹ™ekladem do nÄ›mÄ?iny, jak mi sdÄ›lil, spokojen nebyl: Die Waldenser. Geschichte und europäisches AusmaĂ&#x; einer Ketzerbewegung, Berlin 1980.




Studia Mediaevalia Bohemica

PrĂĄvÄ› v tomto ohledu totiĹž MolnĂĄr dĂ­ky svĂ˝m jazykovĂ˝m znalostem zpřístupnil bĂĄdĂĄnĂ­ novĂŠ zdroje poznĂĄnĂ­.  Po vĂ­ce mĂŠnÄ› orientaÄ?nĂ­m vĂ˝kladu o valdenstvĂ­ v romĂĄnskĂ˝ch a nÄ›mecky mluvĂ­cĂ­ch zemĂ­ch (vÄ?etnÄ› ÄŒech a Rakouska) Ä?tenĂĄĹ™ zbystří pozornost, kdyĹž se dostane k oddĂ­lu nazvanĂŠmu Waldenser oder Hexen? Podle autorky je totiĹž pro rozpoznĂĄnĂ­ „pĹ™echodu“ od hereze k Ä?arodÄ›jnictvĂ­ vĂ˝znamnĂ˝ francouzskĂ˝ vĂ˝raz „vaudois“, kterĂ˝ od pĹ™elomu . a !. stoletĂ­ oznaÄ?oval nejen valdenskĂŠ, ale i lidi obvinÄ›nĂŠ z magickĂ˝ch praktik. OtĂĄzku, proÄ? se tak stalo, nelze zodpovÄ›dÄ›t jen pĹ™enesenĂ­m oznaÄ?enĂ­ „vaudois“ na vĹĄechny kacĂ­Ĺ™e anebo houĹževnatou zlovĹŻlĂ­ inkvizitorĹŻ (tak Audisio). JeĹĄtÄ› dříve, neĹž se Utz Tremp sama zaÄ?ala pĂ­dit po skutkovĂŠ podstatÄ› u tří velkĂ˝ch inkviziÄ?nĂ­ch procesĹŻ s valdenskĂ˝mi Ä?i katary v Piemontu v letech !,  a /, v dosavadnĂ­ literatuĹ™e vyhledala a kriticky posoudila moĹžnĂŠ indicie, k nimĹž v případÄ› valdenskĂ˝ch nĂĄleĹžely vedle endogamie tĂŠĹž noÄ?nĂ­ schĹŻzky s ĂşdajnĂ˝mi orgiemi. VÄ›tĹĄina autorĹŻ od Josepha Hansena po Normana Cohna a Andrease Blauerta soudila, Ĺže naĹ™Ä?enĂ­ valdenskĂ˝ch jako sodomitĹŻ nebo Ä?ernokněŞnĂ­kĹŻ bylo pouhou etiketou bez reĂĄlnĂŠ příÄ?iny. Pouze Wolfgang Behringer se zcela nedĂĄvno pozastavil nad tĂ­m, proÄ? by „pravĂ­â€œ valdenĹĄtĂ­ mÄ›li bĂ˝t oznaÄ?ovĂĄni za „Hexe(r)“, kdyĹž jim i bez toho jako kacířům hrozila smrt na hranici.  Behringer se pokusil nalĂŠzt vysvÄ›tlenĂ­ v charismatickĂ˝ch a ĹĄamanskĂ˝ch schopnostech valdenskĂ˝ch kazatelĹŻ, kteří je pĹ™i noÄ?nĂ­ch setkĂĄnĂ­ch pĹ™edĂĄvali dalĹĄĂ­m vyvolenĂ˝m. Autorka tuto ĹĄamanskou teorii odmĂ­tla s tĂ­m, Ĺže pĹ™i pĹ™echodu od kacĂ­Ĺ™stvĂ­ k Ä?arodÄ›jnictvĂ­ neĹĄlo o pouhĂŠ etikety, nĂ˝brĹž o promÄ›nu, kterĂĄ se uskuteÄ?nila v „hlubokĂ˝ch vrstvĂĄch“. PĹ™i podrobnĂŠm rozboru výťe uvedenĂ˝ch piemontskĂ˝ch inkviziÄ?nĂ­ch pramenĹŻ z let ! aĹž  Utz Tremp zjistila ( jako jiĹž pĹ™ed nĂ­ Grado G. Merlo) „smÄ›s valdenskĂ˝ch, katarskodualistickĂ˝ch a magicko-Ä?arodÄ›jnickĂ˝ch prvkĹŻâ€œ. RozhodujĂ­cĂ­ „element“ (autorka tohoto pojmu naduŞívĂĄ v rĹŻznĂ˝ch souvislostech) synkretistickĂŠho vĂ˝voje od „skuteÄ?nĂŠâ€œ valdenskĂŠ sekty k sektÄ› imaginĂĄrnĂ­ch Ä?arodÄ›jĹŻ a Ä?arodÄ›jnic pĹ™itom vidĂ­ v katarskĂŠm dualismu, jenĹž stavÄ›l na roveĹˆ Boha i Ä?ĂĄbla. Odtud jiĹž nebylo daleko k pojetĂ­ tzv. consolamentu jako protivĂĄhy veÄ?eĹ™e PĂĄnÄ› a zĂĄmÄ›ny noÄ?nĂ­ho setkĂĄvĂĄnĂ­ jako liturgie „synagogy“, kterĂŠ musĂ­ Ä?elit „ecclesia“ – cĂ­rkev Kristova. NemĹŻĹžeme zde zachĂĄzet do podrobnostĂ­, zvlĂĄĹĄtÄ› kdyĹž jde o subtilnĂ­ interpretaci pramenĹŻ na stranÄ› jednĂŠ a o postiĹženĂ­ dÄ›jinnĂŠ reality v zastrÄ?enĂ˝ch, pro nĂĄs vzdĂĄlenĂ˝ch konÄ?inĂĄch Piemontu na stranÄ› druhĂŠ. Mnohem bliŞťí jsou nĂĄm valdenĹĄtĂ­ v Braniborsku, PomoĹ™anech a Rakousku, jimĹž autorka vÄ›nuje poslednĂ­ Ä?ĂĄst svĂŠho vĂ˝kladu o „skuteÄ?nĂ˝ch“ sektĂĄch. SpojujĂ­cĂ­m Ä?lĂĄnkem mĂ­stnĂ­ch procesĹŻ z konce . stoletĂ­ byl inkvizitor Peter Zwicker, jenĹž vedle katalogu otĂĄzek a protokolu ĹĄtÄ›tĂ­nskĂŠho procesu po sobÄ› zanechal traktĂĄt Cum dormirent homines. Autorka se tu shoduje s mĂ­nÄ›nĂ­m P. Billera, podle nÄ›hoĹž si Zwicker jako inkvizitor poÄ?Ă­nal umĂ­rnÄ›nÄ›ji neĹž jako autor polemiky s ĂşdajnĂ˝m pekelnĂ˝m svĹŻdcem, s nĂ­mĹž se nikdy nepotkal. Pro objasnÄ›nĂ­ luciferiĂĄn-

9) Srov. mj. Amedeo MolnĂĄr, Fragment de la Confession taborite dans un manuscrit Vaudois de Cambridge, Mediaevalia Bohemica 3, 1970, s. 253–264. ZazlĂ­vat ovĹĄem autorce nelze, Ĺže neznĂĄ MolnĂĄrovy Ä?eskĂŠ statÄ›, zvlĂĄĹĄtÄ› pokud vychĂĄzely v KostnickĂ˝ch jiskrĂĄch. To je příklad i drobnĂŠho Ä?lĂĄnku NovĂ˝ doklad o husitskĂŠm valdenstvĂ­, KostnickĂŠ jiskry 61, 1976, Ä?. 40. 10) Srov. mj. Wolfgang Behringer, How Waldensians became witches: Heretics and their journey to the Other world, in: Communicating with the Spirits, edd. Gabor Klaniczay – Eva Pocz, Budapest – New York 2005, s. 155–192.




recenze

ství tyto prameny nepostačují, a proto těžiště svého výkladu Utz Tremp přesunula do druhého dílu věnovaného imaginárním sektám. V návaznosti na výzkumy Herberta Grundmanna a jeho následovatelů Alexandra Patchovského a Roberta Lernera se Utz Tremp vydala po stopách luciferiánů a sektářů svobodného ducha. I když autorka je v obou těchto kapitolách zcela závislá na svých předchůdcích, vyplatí se tu pozorně sledovat její vývody, neboť tvoří nosnou spojnici mezi povědomím o reálných sektách a jejich fiktivními odrůdami. Zvlášť významné místo tu již ve . století připadlo inkvizičnímu šetření Konráda z Marburgu, na jehož základě papež Řehoř IX. roku  rozšířil povědomí o sektě, jejíž členové údajně pořádají noční orgie včetně sodomie, líbají na zadku černého kocoura a uctívají muže, v němž není zatěžko rozpoznat padlého anděla Lucifera. S odvoláním na pronikavé rozbory A. Patchovského autorka rovněž považuje toto německé luciferiánství za roztříštěné zbytky katarské věrouky, jež Konrád z Marburgu sestavil na principu obracené křesťanské liturgie do podoby učení imaginární sekty.  Trochu složitější se mi jeví imaginárnost sekty svobodného ducha. Výklad Roberta Lernera, s nímž autorka odmítá reálnost této sekty, nevzal totiž náležitě v potaz všechny prameny. Bodem křehkosti této teorie jsou podle mého zdání sektáři z Flander a Pikardie, kteří se v předvečer husitské revoluce uchýlili do Čech a kteří zde záhy nalezli své následovníky. Své pojetí jsem naznačil jinde, otázka však zatím nenalezla všeobecně přijatelné řešení.  Četba této monografie je nejen náročnou, ale i vzrušující četbou. Autorka se zevrubně zabývá prameny i literaturou, vždy má však přitom na zřeteli své hlavní téma, k němuž směřuje i v dílčích analýzách. I když výklad postupuje vpřed se zjevnou vnitřní logikou, i když co chvíli četbě napomáhá shrnující retrospektiva, přece jen je obtížné v recenzi běžné délky zachytit všechna přínosná zjištění této neobyčejně závažné monografie. Je mi líto, že se tím ochuzuje přínos právě těch kapitol, do nichž autorka vložila výsledky vlastních výzkumů o vzniku stálé inkvizice a pronásledování čarodějnic v západním Švýcarsku. Luciferiánské dědictví se totiž znovu vynořilo v procesech proti valdenským ve Fribourgu kolem roku . Jelikož původní učení této sekty bylo již promíšeno jinými heretickými prvky (částečně též převzatými i z husitské věrouky), inkvizice o to snadněji mohla konstruovat rádoby obecné znaky čarodějnictví. Těm pak jednotlivě i v jejich souhrnu přisuzovala pro jejich služebnost vládci pekel mnohem větší škodlivost než kacířství. Na rozdíl od napravených a kajícných kacířů, kteří měli naději vrátit se do lůna církve, čarodějníkům a čarodějnicím pro jejich nenapravitelnost náležela hranice za všech okolností. Svoji roli tu sehrálo i to, že německy mluvící bludaře vyslýchali francouzští inkvizitoři, kteří tak měli volnou ruku k libovolné konstrukci svých dotazníků i protokolů. Snad i proto jediná dosud známá vyobrazení středověkých čarodějnic a uctívačů ďábla se vztahují k francouzskému prostředí, a to zejména k inkvizičnímu tribunálu, který v letech !–1 posílal v Arrasu hromadně na smrt stoupence sekty zvané „vaudois“. Že tu nejde o valdenské kacíře, je zřejmé ze záplavy soudobých traktátů, 11) Z řady studií A. Patschovského, na něž se autorka odvolává, považuji za užitečné zmínit tu, jež se přímo obírá diabolizací hereze: Der Ketzer als Teufelsdiener, in: Papsttum, Kirche und Recht im Mittelalter. Festschrift für Horst Fuhrmann zum 65. Geburtstag, hg. Hubert Mordek, Tübingen 1991, s. 317–334. 12) Naposled srov. Die Hussitische Revolution 1, Hannover 2002 (= MGH Schriften 43/1), s. 700–715.




Studia Mediaevalia Bohemica

z nichĹž mÄ›l nejvÄ›tĹĄĂ­ ohlas Tractatus contra sectam Valdensium Jana Tinctora (Jean Taincture). NÄ›kterĂŠ rukopisy s francouzskou verzĂ­ majĂ­ ĂşvodnĂ­ miniaturu s vyobrazenĂ­m sabatu, kterĂ˝ se sice odehrĂĄvĂĄ na opuĹĄtÄ›nĂŠm mĂ­stÄ›, avĹĄak v dosahu ohrazenĂŠho mÄ›sta. Ve stĹ™edu scĂŠny mohutnĂ˝ kozel ztÄ›lesĹˆuje Ä?ĂĄbla, jehoĹž zadku se klanÄ›jĂ­ jeho nenĂĄpadnĂ­, sluĹĄnÄ› odÄ›nĂ­ ctitelĂŠ se svĂ­Ä?kami v rukou. PrĂĄvÄ› tento kontrast vyvolal diskusi o skrytĂŠm vĂ˝znamu vyobrazenĂ­, odliĹĄujĂ­cĂ­m se jednak od ĂşsmÄ›vnĂ˝ch Ä?arodÄ›jnic poletujĂ­cĂ­ch na koĹĄtÄ›ti na strĂĄnkĂĄch rukopisu s dĂ­lkem Champion des Dames od Martina Le Franca, jednak od pitoresknĂ­ch vĂ˝jevĹŻ, kterĂŠ iluminĂĄtor rukopisu BN Paris Ms. fr. 1, fol. r umĂ­stil do ztemnÄ›lĂŠ oblohy nad mÄ›stem v pozadĂ­ a do dvou medailonĹŻ s vĂ˝jevy jakoby mimo Ä?as a prostor. Pokud bych mÄ›l svou troĹĄkou pĹ™ispÄ›t do neuzavĹ™enĂŠ diskuse, pak snad domnÄ›nkou, Ĺže iluminĂĄtor dal tĂ­m najevo svĹŻj odstup od pĹ™enĂĄĹĄenĂ­ fantasknĂ­ho vĂ˝myslu do soudobĂŠ reality.  S pĹ™ibĂ˝vajĂ­cĂ­m poÄ?tem upĂĄlenĂ˝ch Ĺžen narĹŻstal postupnÄ› na sĂ­le fenomĂŠn honu na Ä?arodÄ›jnice, kterĂ˝ poskvrnil evropskĂŠ dÄ›jiny ranĂŠho novovÄ›ku. KoĹ™eny tohoto procesu, jak pĹ™esvÄ›dÄ?ivÄ› potvrdila Kathrin Utz Tremp, sahajĂ­ hluboko do stĹ™edovÄ›ku. Autorka se v zĂĄvÄ›ru dovolĂĄvĂĄ Ericha Meuthena, podle nÄ›hoĹž ke konci !. stoletĂ­ hereze s vĂ˝jimkou Ä?eskĂ˝ch husitĹŻ a romĂĄnskĂ˝ch valdenskĂ˝ch tĂŠměř zcela zmizely ze scĂŠny a ustoupily honĹŻm na Ä?arodÄ›jnice.  ZĂĄsluhou autorky je, Ĺže podnÄ›tnÄ› a prĹŻkaznÄ› doloĹžila transformaci heretickĂŠho substrĂĄtu katarstvĂ­ a valdenstvĂ­ pĹ™es imaginĂĄrnĂ­ luciferiĂĄnstvĂ­ k nemĂŠnÄ› imaginĂĄrnĂ­mu pozdnÄ› stĹ™edovÄ›kĂŠmu Ä?arodÄ›jnictvĂ­. FrantiĹĄek Ĺ mahel 13) Reprodukci miniatury nalezneme jako frontispis recenzovanĂŠ knihy. Zde takĂŠ na s. 625–630 podrobnÄ› o diskusi, do nĂ­Ĺž mimo jinĂŠ zasĂĄhl A. MolnĂĄr spolu s G. Gonnetem. VyobrazenĂ­ Ä?arodÄ›jnic na koĹĄtÄ›ti z rukopisu Champion des dames jsem otiskl v HusitskĂŠ revoluci 2, Praha 21996, obr. 57 na s. 180. 14) Erich Meuthen, Das 15. Jahrhundert, MĂźnchen 21984, s. 150n.

Franz-Josef Schweitzer, Europäische Texte aus der Hussitenzeit ( – ). Adamiten, Pikarten, Hussiten, €elem, Dresden   s., ISBN ---1- Kniha Franze-Josefa Schweitzera nese mnohoslibnĂ˝ nĂĄzev. Pod „evropskĂ˝mi texty z husitskĂŠho obdobĂ­â€œ si lze pĹ™edstavit leccos. Ve skuteÄ?nosti publikace pĹ™inĂĄĹĄĂ­ ĹĄest textĹŻ nizozemskĂŠho a Ä?eskĂŠho pĹŻvodu z let –, kterĂŠ majĂ­ poslouĹžit jako zĂĄklad pro novĂŠ osvÄ›tlenĂ­ pikartskĂŠ problematiky. Jako svou hlavnĂ­ tezi autor postuluje ovlivnÄ›nĂ­ radikĂĄlnĂ­ho husitstvĂ­ heterodoxnĂ­mi proudy francouzsko-nizozemskĂŠho pomezĂ­. SouÄ?asnÄ› je kniha koncipovĂĄna jako polemika se zĂĄvÄ›ry Alexandra PatschovskĂŠho, kterĂ˝ pĹ™ed deseti lety zpochybnil historicitu adamitskĂŠ epizody tĂĄborskĂ˝ch dÄ›jin, kdyĹž oznaÄ?il jejĂ­ hlavnĂ­ pramen za ĂşÄ?elovou manipulaci sestavenou z dobovĂ˝ch kliĹĄĂŠ.  1) Alexander Patschovsky, Der taboritische Chiliasmus. Seine Idee, sein Bild bei den Zeitgenossen und die Interpretation der Geschichtswissenschaft, in: Häresie und vorzeitige Reformation im Spätmittelalter, hg. FrantiĹĄek Ĺ mahel, MĂźnchen 1998 (= Schriften des Historischen Kollegs, Kolloquien 39), s. 169–195. Patschovsky paradoxnÄ› stĂĄl coby iniciĂĄtor u zrodu Schweitzerovy knihy, srov. pĹ™edmluvu, s. 9.



Smb 09 118 122  
Advertisement