Page 1

Studia Mediaevalia Bohemica

recenze

PĹ™emyslovci. BudovĂĄnĂ­ Ä?eskĂŠho stĂĄtu, vyd. Petr Sommer – DuĹĄan T eĹĄtĂ­k – Josef Ĺ˝emli'ka ve spoluprĂĄci s PavlĂ­nou MaĹĄkovou a Robertem NovotnĂ˝m, NakladatelstvĂ­ LidovĂŠ noviny, Praha   s., ISBN --1-!- ReprezentativnĂ­ publikace, urÄ?enĂĄ ĹĄirokĂŠmu okruhu zĂĄjemcĹŻ o Ä?eskĂŠ dÄ›jiny, je dĂ­lem rozsĂĄhlĂŠho tĂ˝mu autorĹŻ (celkem ! badatelĹŻ, z nich dva zahraniÄ?nĂ­). RozhodujĂ­cĂ­ Ăşloha pĹ™i koncepci dĂ­la pĹ™ipadla trojici editorĹŻ z Centra medievistickĂ˝ch studiĂ­ v Praze, z nichĹž DuĹĄan TĹ™eĹĄtĂ­k se jiĹž, bohuĹžel, jeho vydĂĄnĂ­ nedoĹžil. S ohledem na pĹ™ipomĂ­nku sedmisetletĂŠho vĂ˝roÄ?Ă­ ĂşmrtĂ­ poslednĂ­ho pĹ™emyslovskĂŠho panovnĂ­ka VĂĄclava III. v roce 1 je takĂŠ zĹ™ejmĂŠ, Ĺže vydĂĄnĂ­ se oproti pĹŻvodnĂ­mu zĂĄmÄ›ru ponÄ›kud opozdilo. TĹ™i roky jsou sice ve srovnĂĄnĂ­ s pojednĂĄvanĂ˝m obdobĂ­m tĂŠměř osmi staletĂ­ historickĂŠho vĂ˝voje (od příchodu prvnĂ­ch SlovanĹŻ okolo tĹ™etiny 1. stoletĂ­ po rok 1) jen nepatrnĂ˝m zlomkem Ä?asu, ale pĹ™esto skuteÄ?nost, Ĺže vÄ›tĹĄina textĹŻ byla napsĂĄna a uzavĹ™ena v letech 1 Ä?i nejpozdÄ›ji , je na obsahu knihy jiĹž znĂĄt. Nebylo moĹžnĂŠ akceptovat nejnovÄ›jĹĄĂ­ archeologickĂŠ objevy Ä?i mezitĂ­m publikovanĂŠ badatelskĂŠ vĂ˝sledky. KromÄ› Ăşvodu od editorskĂŠ trojice, kterĂ˝ je struÄ?nĂ˝m pĹ™ehledem Ä?eskĂŠ historiograďŹ e, je dĂ­lo rozvrĹženo do pÄ›ti zĂĄkladnĂ­ch tematickĂ˝ch celkĹŻ. PrvnĂ­ z nich nese nĂĄzev PĹ™emyslovci, Ä?eskĂ˝ stĂĄt a Evropa, a usiluje tedy o zaÄ?lenÄ›nĂ­ Ä?eskĂŠ problematiky do evropskĂŠho kontextu. Je logickĂŠ, Ĺže prĂĄvÄ› zde dostali slovo zahraniÄ?nĂ­ autoĹ™i: Robert Bartlett se zaměřil na srovnĂĄnĂ­ Ä?eskĂŠho pĹ™emyslovskĂŠho stĂĄtu se stĹ™edovÄ›kĂ˝m Skotskem, z Ä?ehoĹž vyplynuly jak shodnĂŠ jevy, buÄ? spoleÄ?nĂŠ zemĂ­m latinskĂŠho kĹ™esĹĽanskĂŠho ZĂĄpadu nebo vyplĂ˝vajĂ­cĂ­ z nÄ›kterĂ˝ch vĂ­cemĂŠnÄ› nahodilĂ˝ch podobnostĂ­, tak samozĹ™ejmÄ› tĂŠĹž Ĺ™ada rozdĂ­lĹŻ, danĂ˝ch odliĹĄnĂ˝mi podmĂ­nkami geograďŹ ckĂ˝mi i historickĂ˝mi. Jerzy Strzelczyk zkoumal mĂ­sto Ä?eskĂŠho pĹ™emyslovskĂŠho stĂĄtu v zĂĄpadoslovanskĂŠm kontextu, pĹ™iÄ?emĹž nezastĂ­rĂĄ, Ĺže navazuje na odkaz FrantiĹĄka Grause. StěŞejnĂ­ Ä?ĂĄst tohoto celku pĹ™edstavuje text Jana KlĂĄpĹĄtÄ›, v nÄ›mĹž sumarizuje problematiku, kterĂĄ byla pĹ™edmÄ›tem monograďŹ e o promÄ›nÄ› Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ ve stĹ™edovÄ›ku, pĹ™iÄ?emĹž zdĹŻrazĹˆuje jejĂ­ ukotvenost v transformaÄ?nĂ­ch procesech, prochĂĄzejĂ­cĂ­ch – pochopitelnÄ› s rĹŻznĂ˝mi speciďŹ ckĂ˝mi akcenty a chronologickĂ˝mi posuny – celou Evropou. Kriticky se vyrovnĂĄvĂĄ s příliĹĄ Ä?ernobĂ­lĂ˝mi vĂ˝chodisky studia transformaÄ?nĂ­ch procesĹŻ, kterĂ˝m se nevyhnuly ani tak vynikajĂ­cĂ­ osobnosti medievistiky jako Georges Duby: samozĹ™ejmÄ› dneĹĄnĂ­ kritiÄ?tÄ›jĹĄĂ­ a vyvĂĄĹženÄ›jĹĄĂ­ soudy jsou podmĂ­nÄ›ny obrovskĂ˝m posunem ve znalostech, jimiĹž disponujeme mj. dĂ­ky úŞasnĂŠmu vĂ˝voji přírodovÄ›dnĂŠho poznĂĄnĂ­, napĹ™. v oblasti historickĂŠ klimatologie. CelĂ˝ oddĂ­l vhodnÄ› uzavĂ­rĂĄ doplĹˆkovĂ˝ box, jehoĹž autorem je opÄ›t J. KlĂĄpĹĄtÄ› a v nÄ›mĹž jsou vyobrazeny a komentovĂĄny iluminace dvou vĂ˝znamnĂ˝ch Ä?eskĂ˝ch stĹ™edovÄ›kĂ˝ch kalendĂĄ-

1


recenze

riĂ­ – v brevĂ­Ĺ™i Lva, velmistra kĹ™iĹžovnĂ­kĹŻ s Ä?ervenou hvÄ›zdou, z roku !1 a v brevĂ­Ĺ™i klĂĄĹĄtera sv. Jiří na PraĹžskĂŠm hradÄ› z doby kolem roku . DruhĂ˝ oddĂ­l knihy je nazvĂĄn Doba poÄ?ĂĄtkĹŻ a vracĂ­ se tak nezbytnÄ› ke koĹ™enĹŻm vĂ˝voje Ä?eskĂŠ stĂĄtnosti. SouhrnnĂ˝ vĂ˝klad D. TĹ™eĹĄtĂ­ka, sahajĂ­cĂ­ od poÄ?ĂĄtkĹŻ slovanskĂŠho osĂ­dlenĂ­ Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ aĹž po obnovu Ä?eskĂŠho pĹ™emyslovskĂŠho stĂĄtu po krizi na pĹ™elomu tisĂ­ciletĂ­, proklĂĄdajĂ­ vhodnÄ› tĹ™i samostatnĂŠ boxy, vÄ›novanĂŠ Ä?eskĂ˝m hradiĹĄtĂ­m ranĂŠho stĹ™edovÄ›ku (Martin Gojda), stĹ™edoÄ?eskĂŠ pĹ™emyslovskĂŠ domĂŠnÄ› (Jiří SlĂĄma) a v souÄ?asnĂŠ dobÄ› velmi aktuĂĄlnĂ­ otĂĄzce knĂ­ĹžecĂ­ch a velmoĹžskĂ˝ch dvorcĹŻ (NaÄ?a ProfantovĂĄ). K TĹ™eĹĄtĂ­kovu textu pĹ™ece jen jedna vĂ˝hrada: jestliĹže na s. 1 prezentuje slovanskou expanzi jako postup „jen slabÄ› mocensky organizovanĂ˝ch rolnĂ­kĹŻâ€œ, je zjevnĂŠ, Ĺže text vznikl jeĹĄtÄ› pĹ™ed tĂ­m, neĹž autor sĂĄm docenil vĂ˝znam vĂ˝sledkĹŻ archeologickĂŠho vĂ˝zkumu Ä?asnÄ› slovanskĂŠ sĂ­delnĂ­ aglomerace v RoztokĂĄch u Prahy (Ä?i patrnÄ› obdobnĂ˝ch vĂ˝sledkĹŻ z areĂĄlu pozdÄ›jĹĄĂ­ho velkomoravskĂŠho hradiĹĄtÄ› na Pohansku u BĹ™eclavi). Na jejich zĂĄkladÄ› se totiĹž zdĂĄ bĂ˝t zĹ™ejmĂŠ, Ĺže stupeĹˆ organizace Ä?asnÄ› slovanskĂŠ spoleÄ?nosti v Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ch byl vyĹĄĹĄĂ­, neĹž se soudilo pouze na zĂĄkladÄ› znalosti jednoduchĂ˝ch agrĂĄrnĂ­ch sĂ­dliĹĄĹĽ typu BĹ™ezno u Loun, a musĂ­me takĂŠ pĹ™edpoklĂĄdat, Ĺže ani SlovanĂŠ se nemohli na novÄ› obsazenĂ˝ch ĂşzemĂ­ch prosadit bez patĹ™iÄ?nĂŠ mocenskĂŠ opory organizovanĂ˝ch bojovnickĂ˝ch druĹžin. Na TĹ™eĹĄtĂ­kĹŻv text navazuje samostatnou kapitolou k VelkĂŠ MoravÄ› archeolog Pavel KouĹ™il, pĹ™iÄ?emĹž za nejdĹŻleĹžitÄ›jĹĄĂ­ informaci tohoto příspÄ›vku, kterĂĄ bohuĹžel dosud nepronikla ve vÄ›tĹĄĂ­ mĂ­Ĺ™e mimo prostĹ™edĂ­ ĂşzkĂŠ skupiny medievistĹŻ, zabĂ˝vajĂ­cĂ­ch se ranĂ˝m stĹ™edovÄ›kem, a tedy pĹ™edevĹĄĂ­m neovlivnila obecnĂŠ historickĂŠ povÄ›domĂ­, budovanĂŠ napĹ™. texty uÄ?ebnic dÄ›jepisu, poklĂĄdĂĄm zdĹŻraznÄ›nĂ­ skuteÄ?nosti, Ĺže jiĹž v . stoletĂ­ existuje na MoravÄ› Ĺ™ada opevnÄ›nĂ˝ch center (StarĂŠ MÄ›sto – Ostrov sv. Jiří, MikulÄ?ice, Olomouc-Povel), povÄ›tĹĄinou se vyvĂ­jejĂ­cĂ­ch kontinuĂĄlnÄ› do . stoletĂ­, pĹ™iÄ?emĹž mnoĹžstvĂ­ nĂĄlezĹŻ doklĂĄdĂĄ, Ĺže zde ĹžijĂ­cĂ­ slovanskĂŠ elity pĹ™ejĂ­maly na jednĂŠ stranÄ› zvyklosti elit avarskĂ˝ch (poÄ?etnĂŠ nĂĄlezy kovĂĄnĂ­, pochĂĄzejĂ­cĂ­ch z bojovnickĂ˝ch opaskĹŻ), tak i franskĂ˝ch (ostruhy s hĂĄÄ?ky). Vznik VelkĂŠ Moravy tak – shodnÄ› s TĹ™eĹĄtĂ­kovĂ˝m vĂ˝kladem – nebyl v ŞådnĂŠm případÄ› aĹž zĂĄleĹžitostĂ­ tĹ™icĂĄtĂ˝ch let . stoletĂ­, ale vyrĹŻstal logicky ze starĹĄĂ­ch zĂĄkladĹŻ a v okamĹžiku, kdy po porĂĄĹžce AvarĹŻ Karlem VelikĂ˝m a zhroucenĂ­ kaganĂĄtu vzniklo ve vĂ˝chodnĂ­ stĹ™ednĂ­ EvropÄ› mocenskĂŠ vakuum, slovanskĂŠ elity vyuĹžily novĂŠ politickĂŠ konstelace k budovĂĄnĂ­ vlastnĂ­ch stĂĄtnĂ­ch ĂştvarĹŻ, z nichĹž jednĂ­m byla i Morava. P. KouĹ™il, na rozdĂ­l napĹ™. od D. TĹ™eĹĄtĂ­ka Ä?i N. ProfantovĂŠ, uvaĹžuje jeĹĄtÄ› o samostatnĂŠm nitranskĂŠm knĂ­ĹžectvĂ­, pĹ™ipojenĂŠm k MoravÄ› aĹž ve tĹ™icĂĄtĂ˝ch letech . stoletĂ­, byĹĽ upozorĹˆuje na fakt, Ĺže pĹ™edvelkomoravskĂĄ hradiĹĄtÄ› se na Slovensku vyskytujĂ­ na sever od ĂşzemĂ­ ovlĂĄdanĂ˝ch pĹŻvodnÄ› Avary (dnes by na tomto mĂ­stÄ› autor jistÄ› pĹ™ipomenul novĂŠ vĂ˝znamnĂŠ objevy na hradiĹĄti BojnĂĄ v PovaĹžskĂŠm Inovci). Pobedim a dalĹĄĂ­ hradiĹĄtÄ› na zĂĄpad od VĂĄhu vnĂ­mĂĄ jako souÄ?ĂĄst zajiĹĄtÄ›nĂ­ hranic Moravy a o novĂ˝ch hradiĹĄtĂ­ch na jihu Slovenska a zejmĂŠna v prostoru mezi VĂĄhem a Hronem konstatuje, Ĺže vznikla teprve v prĹŻbÄ›hu prvnĂ­ tĹ™etiny . stoletĂ­, tedy v prostoru ovlĂĄdanĂŠm pĹ™edtĂ­m mocensky Avary. Vznik hradiĹĄĹĽ zde musel nÄ›kdo iniciovat a zĹŻstĂĄvĂĄ otĂĄzkou, zda tu byly přítomny mĂ­stnĂ­ elity, kterĂŠ k tomu byly zpĹŻsobilĂŠ. Jako logicky oprĂĄvnÄ›nÄ›jĹĄĂ­ proto shledĂĄvĂĄm vĂ˝klad spatĹ™ujĂ­cĂ­ v Nitransku oblast, do nĂ­Ĺž mocensky expandovali MoravanĂŠ a vytvoĹ™ili zde ĂşdÄ›lnĂŠ knĂ­ĹžectvĂ­, jĂ­mĹž zĹŻstalo 


Studia Mediaevalia Bohemica

po celou dobu existence VelkĂŠ Moravy. TakĂŠ tato kapitola je doplnÄ›na o samostatnĂ˝ box, kterĂ˝ N. ProfantovĂĄ vÄ›novala dokladĹŻm vlivu VelkĂŠ Moravy na ĂşzemĂ­ ÄŒech. HospodĂĄĹ™skĂ˝m pomÄ›rĹŻm, obchodu a poÄ?ĂĄtkĹŻm mincovĂĄnĂ­ v ÄŒechĂĄch se vÄ›nuje kapitola Jiřího SlĂĄmy, struÄ?nĂĄ, ale pĹ™esto velmi vĂ˝stiĹžnĂĄ. Kapitolu doprovĂĄzĂ­ box vÄ›novanĂ˝ PraĹžskĂŠmu hradu (Jan FrolĂ­k). Jen struÄ?nĂŠ slovnĂ­ pĹ™ipomenutĂ­ vazby PraĹžskĂŠho hradu s opevnÄ›nĂ˝m podhradĂ­m na MalĂŠ StranÄ› mi pĹ™ipadĂĄ mĂĄlo dĹŻraznĂŠ a mĂŠnÄ› zasvÄ›cenĂ˝m Ä?tenĂĄĹ™em snadno pĹ™ehlĂŠdnutelnĂŠ, vĂ­ce by se na tomto mĂ­stÄ› uplatnil plĂĄnek Ä?i pohledovĂĄ rekonstrukce. StruÄ?nĂ˝ box N. ProfantovĂŠ zdĹŻrazĹˆuje roli ÄŒech jako ĂşzemĂ­, v nÄ›mĹž lze sledovat přímou kontinuitu vĂ˝voje ĹĄperku od VelkĂŠ Moravy aĹž do . stoletĂ­. Kapitola Gens Bohemanorum – kmen ÄŒechĹŻ je opÄ›t z pera D. TĹ™eĹĄtĂ­ka a shrnuje jeho – dnes jako paradigma obecnÄ› uznĂĄvanĂ˝ – pohled na konstituovĂĄnĂ­ kmene ÄŒechĹŻ jakoĹžto jedinĂŠ etnickĂŠ i politickĂŠ entity na stejnojmennĂŠm geograďŹ ckĂŠm ĂşzemĂ­, kterĂĄ se teprve postupnÄ› diferencuje na menĹĄĂ­ Ăştvary – civitates, ovlĂĄdanĂŠ jednotlivĂ˝mi knĂ­Ĺžaty a dle nÄ›kdejĹĄĂ­ teorie Julia Lipperta, pĹ™evzatĂŠ VĂĄclavem NovotnĂ˝m a obhajovanĂŠ prakticky aĹž do sedmdesĂĄtĂ˝ch let . stoletĂ­ starĹĄĂ­ generacĂ­ archeologĹŻ v Ä?ele s Rudolfem Turkem, oznaÄ?ovanĂŠ mylnÄ› rovněŞ jako kmeny. A opÄ›t je kapitola obohacena o dvojici boxĹŻ N. ProfantovĂŠ, z nichĹž prvnĂ­ se zabĂ˝vĂĄ knĂ­ĹžecĂ­m hrobem z KolĂ­na a druhĂ˝ problematikou knĂ­ĹžecĂ­ druĹžiny. K poslednĂ­ kapitole oddĂ­lu o pĹ™emyslovskĂŠm mĂ˝tu a prvnĂ­ch Ä?eskĂ˝ch svÄ›tcĂ­ch byl opÄ›t nepochybnÄ› povolanĂ˝m D. TĹ™eĹĄtĂ­k. Jeho vĂ˝klad (v intencĂ­ch monograďŹ Ă­ MĂ˝ty kmene ÄŒechĹŻ a PoÄ?ĂĄtky PĹ™emyslovcĹŻ) doplĹˆuje box AneĹžky MerhautovĂŠ, vÄ›novanĂ˝ nejstarĹĄĂ­m vyobrazenĂ­m Ä?eskĂ˝ch svÄ›tcĹŻ a hmotnĂ˝m pamĂĄtkĂĄm na nÄ›. RozsĂĄhlĂ˝ tĹ™etĂ­ oddĂ­l ÄŒechy knĂ­ĹžecĂ­ se zabĂ˝vĂĄ vĂ˝vojem Ä?eskĂŠho stĂĄtu v . a . stoletĂ­. J. Ĺ˝emliÄ?ka dal ĂşvodnĂ­ (pomÄ›rnÄ› rozsĂĄhlĂŠ) pĹ™ehledovĂŠ kapitole vĂ˝mluvnĂ˝ nĂĄzev SpoleÄ?nost v podruÄ?Ă­ stĂĄtu, kterĂ˝m deklaruje svĹŻj pohled na toto obdobĂ­. AutorĹŻv vĂ˝klad je rozhodnÄ› promyĹĄlenĂ˝ a koncisnĂ­, byĹĽ ne vĹĄechny jeho zĂĄvÄ›ry jsou bezespornĂŠ. NaråŞím zde na nedĂĄvnou diskusi o problematice pozemkovĂŠ drĹžby v ranÄ› stĹ™edovÄ›kĂ˝ch Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ch. PĹ™estoĹže tato polemika byla Ä?asto vedena zbyteÄ?nÄ› ostĹ™e a ad personam, domnĂ­vĂĄm se, Ĺže mÄ›la smysl. PĹ™inejmenĹĄĂ­m donutila ĂşÄ?astnĂ­ky sporu co nejpreciznÄ›ji formulovat svĂŠ pĹ™edstavy a stanoviska a jsem pĹ™esvÄ›dÄ?en, Ĺže napĹ™. nejnovÄ›jĹĄĂ­ Ĺ˝emliÄ?kova studie,  kterĂŠ si vysoce cenĂ­m, vdÄ›Ä?Ă­ za mnohĂŠ prĂĄvÄ› tĂŠto diskusi a pĹ™edstavuje urÄ?itĂ˝ myĹĄlenkovĂ˝ posun oproti pĹ™ece jen ponÄ›kud jednostrannÄ› akcentovanĂŠ „privatizaci“ Ä?eskĂŠho stĂĄtu ve . stoletĂ­.  Ve zde recenzovanĂŠm textu se samozĹ™ejmÄ› novĂŠ vĂ˝sledky analĂ˝z problematiky pozemkovĂŠ drĹžby jeĹĄtÄ› neprojevujĂ­. Ĺ˝emliÄ?kovu kapitolu doprovĂĄzejĂ­ dalĹĄĂ­ boxy, z nichĹž prvnĂ­ je vÄ›novĂĄn vĂ˝voji praĹžskĂŠ sĂ­delnĂ­ aglomerace a jeho autorem je J. Ĺ˝emliÄ?ka. Ĺ koda, Ĺže ani na jeho mapkĂĄch se neobjevuje nejstarĹĄĂ­ opevnÄ›nĂŠ podhradĂ­ PraĹžskĂŠho hradu na MalĂŠ StranÄ› (.–. stoletĂ­), doloĹženĂŠ vĂ˝zkumy Jarmily ÄŒihĂĄkovĂŠ a prezentovanĂŠ mj. na vĂ˝stavÄ› StĹ™ed Evropy okolo roku . HradskĂ˝m centrĹŻm (opÄ›t vÄ?etnÄ› Prahy) se vÄ›nuje box P. Sommera, LuboĹĄ PolanskĂ˝ a ZdenÄ›k PetrĂĄĹˆ vytvoĹ™ili celkem tĹ™i boxy vÄ›novanĂŠ Ä?eskĂ˝m mincovnĂ­m raĹžbĂĄm od . do . stoletĂ­ (poslednĂ­ z nich by tedy 1) Josef Ĺ˝emli'ka, O „svobodnĂŠ soukromosti“ pozemkovĂŠho vlastnictvĂ­ (K rozsahu a kvalitÄ› velmoĹžskĂŠ drĹžby v pĹ™emyslovskĂ˝ch ÄŒechĂĄch), ÄŒeskĂ˝ Ä?asopis historickĂ˝ 107, 2009, s. 269–308. 2) Josef Ĺ˝emli'ka, ÄŒeskĂŠ 13. stoletĂ­: „privatizace“ stĂĄtu, ÄŒeskĂ˝ Ä?asopis historickĂ˝ 101, 2003, s. 509–541.




recenze

obsahově patřil již do čtvrtého oddílu Čechy královské ). Po Žemličkově přehledu byl dán prostor opět problematice Moravy, kterou představuje Zdeněk Měřínský způsobem, který je v souladu s koncepcí editorů díla. Box Jana Zelenky, zabývající se císařem Fridrichem I. Barbarossou a jeho vztahem k Čechám, je do moravské kapitoly vložen bez přímé souvislosti s ní (důvodem byla patrně snaha prostřídat tok souvislého výkladu kapitoly, a oživit tak čtenářovu pozornost). Kapitolu Cesta ke křesťanské společnosti napsali společně D. Třeštík a P. Sommer. Vracejí se v ní nejprve zpět do . století, aby poté sledovali všechny důležité momenty ve vývoji církevní organizace, ale i v christianizaci společnosti až do přelomu .–. století. Text prokládají boxy: P. Sommer a J. Sláma představují zevrubně hnězdenská bronzová vrata a na nich vyobrazené scény svatovojtěšské legendy, P. Sommer se zabývá nejstaršími kláštery Čech a Moravy a J. Žemlička se věnuje venkovským románským kostelům, přičemž se v souladu s probíhající diskusí vyjadřuje s kritickou opatrností k problematice tzv. vlastnických tribunových kostelů. D. Třeštík pojednal v následující kapitole téma ideje státu a národa v přemyslovských Čechách, které vhodně doplňují i boxy A. Merhautové k přemyslovskému cyklu nástěnných maleb v rotundě ve Znojmě a J. Žemličky o symbolech panovnické moci a o volbě a nastolování českých knížat. Čtvrtý oddíl knihy pod názvem Čechy královské otevírá opět studie J. Žemličky, který k ní připojil boxy o Zlaté bule sicilské a o královských korunovacích Přemyslovců. Autorkou dalšího boxu o opavských Přemyslovcích je Jana Konvičná, Václavu II. a Václavu III. se jako jediným panovníkům dostalo samostatných boxů či medailonů od Dany Dvořáčkové-Malé a Karla Maráze. Jistě napadne, že podobné boxy by si „zasloužila“ většina přemyslovských panovníků, ale chápu, že publikace by tím narostla o další desítky stran. Poslední z boxů je dílem Mileny Bravermanové a J. Žemličky a zabývá se pohřby přemyslovských knížat a králů. Chtěl bych se ovšem ještě vrátit k zásadnímu textu J. Žemličky, který v něm představuje svou koncepci přechodu od raného do vrcholného středověku, rozpracovanou v řadě předchozích studií i v monografii o počátcích Čech královských.  Přestože v zásadě s touto koncepcí souhlasím a jako celek pokládám Žemličkův text za promyšlený, systematický a respektuhodný, přece jen se neubráním námitce: na s. ! se objevují modelová schémata uspořádání a fungování hradských provincií-kastelánií v polovině . století a v proměnách . století. Domnívám se, že první schéma pro polovinu . století nevystihuje plně situaci, která byla – pokud máme na mysli majetkovou držbu – v té době již rozhodně komplikovanější (připouštím ovšem, že model je vždy jistým zjednodušením skutečnosti). V rukou velmožů, předáků a dalších družiníků nebyla už pouze beneficia, propůjčená panovníkem, ale disponovali také pozemkovým majetkem trvalého charakteru. Jistě, velkou část získali od panovníka formou darů a výsluh, prameny však dokládají též patrimoniální držbu, a to nejen v podobě obhospodařované půdy s usedlostmi rolníků, kteří se tak stávali jejich poddanými. Velmoži vlastnili také dvorce s nevolnou čeledí, v nichž sídlili (kanovník Zbyhněv držel takto před rokem  po otci Bohuňovi dvůr v Úněticích, jehož součástí byl i vlastnický kostel). Od počátku . století lze doložit v omezené míře 3) Josef Žemli'ka, Počátky Čech královských. Proměna státu a společnosti (1198–1253), Praha 2002.




Studia Mediaevalia Bohemica

také prodej a koupi půdy (paní Bohatěj), finančně se mezi sebou vyrovnávali kvůli vlastnictví pozemků dokonce i blízcí příbuzní (opět kanovník Zbyhněv a jeho nejmenovaný bratr). Objevují se první soukromé fundace klášterů (okolo – bratři Vilém a Heřman a Vilémov na Čáslavsku) i první doklad užívání predikátu (Markvart z Doubravy). Populační nárůst vyvolával hlad po nové půdě, a protože staré sídelní území již mnoho možností nenabízelo, osídlení se rozšiřovalo se stále narůstající intenzitou do poloh se střední nadmořskou výškou, která byla do té doby součástí lesních komplexů. Z nich panovník vyčleňoval nejen pro církevní instituce, ale i pro příslušníky družinných elit pevně ohraničené újezdy, v nichž pak probíhal osídlovací proces (např. dva újezdy byly již před rokem  v držení pražského biskupa Jana a z jeho odkazu je získal nově zřizovaný premonstrátský konvent na Strahově). Je nemyslitelné, a v tom se s J. Žemličkou shodneme, že by přitom újezdy byly předmětem dočasného propůjčování. Jejich osídlení totiž vyžadovalo ze strany nových nabyvatelů vynaložení poměrně značných investic, jejichž návratnost byla dlouhodobá. Bez záruky trvalého vlastnictví by takové investice postrádaly smysl. Institut újezdů se tak stával jedním z nástrojů vedoucích k prolomení monopolu knížecího vlastnictví půdy – a použiji-li Žemličkova termínu – k privatizaci pozemkové držby. V tomto ohledu tedy probíhaly změny zcela jistě již po celé . století, i když proces nepochybně postupně gradoval a ve . století vyvrcholil. Problematiku zakládání měst pojednal v samostatné kapitole Jiří Doležel a doplňuje ji box Zdeňka Dragouna, věnovaný pražským románským domům, u něhož je třeba ocenit zejména aktuálnost – využívá i nejnovějších výsledků archeologických záchranných výzkumů v Praze, např. na náměstí Republiky. Následuje závažná kapitola Osídlení českých zemí na sklonku přemyslovské epochy, jejímž autorem je J. Klápště. Zaujme nápaditostí a snahou neopakovat již vícekráte publikované. Stručný dovětek je datován do . srpna  a patrně se jedná o jeden z nejpozdnějších zásahů do textu knihy. Kapitolu doprovázejí neméně inspirativně zpracované boxy. S velkým zájmem jsem četl příspěvek Pavla Boliny k problematice újezdů, představené na příkladu dvojice sousedních újezdů olešnického a sebranického v blízkosti česko-moravské hranice, i box J. Klápště ke kolonizaci. Druhé vlně christianizace společnosti se věnuje s velkou akribií P. Sommer, vhodným doplňkem je box P. Maškové k venkovským pohřebištím, byť se převážnou částí (řadová pohřebiště) vrací tematicky zpět do raného středověku. Kapitoly o zakladatelské činnosti posledních Přemyslovců a o dvorském umění doby nastupující gotiky sepsal neméně poučeně Jiří Kuthan. K první z těchto kapitol přičinil Tomáš Durdík box k výstavbě královských hradů, Tomáš Krejčík shromáždil doklady státní symboliky a J. Kuthan sám představil pečetě posledních Přemyslovců. Druhou z kapitol doprovázejí boxy Pavla Soukupa o rytířské kultuře ve . století a o dvorské kultuře a počátcích národních literatur (obě témata se do jisté míry překrývají). Pátý oddíl knihy nese název Státní a dynastické reálie a soustřeďuje příspěvky zabývající se dalšími doplňkovými tématy. Markéta Marková pojednala zajímavým způsobem problematiku vývoje hranic přemyslovského státu, J. Žemlička se zabývá otázkou národnostní a již názvem upozorňuje na odlišnost vnímání „našich“ a „cizích“ Němců, připojuje ovšem také téma židovské minority. Box Martina Musílka 


recenze

k mÄ›stskĂŠmu patriciĂĄtu do kapitoly jistÄ› vhodnÄ› zapadĂĄ. PomÄ›rnÄ› rozsĂĄhlĂĄ a zajĂ­mavÄ› a Ä?tivÄ› napsanĂĄ ( jak se u tohoto tĂŠmatu ostatnÄ› sluĹĄĂ­) je kapitola Marie BlĂĄhovĂŠ o pĂ­semnĂŠ kultuĹ™e stĹ™edovÄ›kĂ˝ch ÄŒech. StaĹĽ Evy DoleĹžalovĂŠ o pĹ™emyslovskĂŠ tradici v dobÄ› lucemburskĂŠ oddĂ­l zavrĹĄuje. NekonÄ?Ă­ tĂ­m ovĹĄem zdaleka celĂĄ kniha. NepochybnÄ› přínosnĂ˝ a nĂĄpaditÄ› provedenĂ˝ je prosopograďŹ ckĂ˝ soupis Ä?lenĹŻ pĹ™emyslovskĂŠ dynastie, na kterĂŠm pod vedenĂ­m LuboĹĄe PolanskĂŠho pracovali David Kalhous, Petr Kopal a Irena MoravcovĂĄ. K nÄ›mu se vĂĄĹže tĂŠĹž příloha s pĹ™emyslovskou genealogiĂ­. NĂĄsleduje struÄ?nĂ˝ chronologickĂ˝ pĹ™ehled a zĂĄvÄ›r, kterĂ˝ dvojice pozĹŻstalĂ˝ch editorĹŻ P. Sommer a J. Ĺ˝emliÄ?ka oznaÄ?ila jako Vzkaz pĹ™emyslovskĂŠ epochy dneĹĄku. UĹžiteÄ?nost knihy dĂĄle zvyĹĄujĂ­ souhrnnĂ˝ poznĂĄmkovĂ˝ aparĂĄt, organizovanĂ˝ po jednotlivĂ˝ch kapitolĂĄch textu, rozsĂĄhlĂ˝ seznam pramenĹŻ a literatury, seznam vyobrazenĂ­, resumĂŠ v angliÄ?tinÄ› a rejstřík, umoĹžĹˆujĂ­cĂ­ vyhledĂĄvat podle jmen a mĂ­st ( jen ve velmi omezenĂŠ mĂ­Ĺ™e tĂŠĹž dle pojmĹŻ). Mohlo by se zdĂĄt, Ĺže kritickĂ˝mi pĹ™ipomĂ­nkami dĂĄvĂĄm najevo „nespokojenost“ s recenzovanĂ˝m dĂ­lem, nicmĂŠnÄ› opak je pravdou. VidĂ­m v nÄ›m svĂ˝m zpĹŻsobem grandiĂłznĂ­ poÄ?in, jakĂ˝ch nenĂ­ u nĂĄs mnoho. Vzniklo dĂ­lo vskutku vĂ˝pravnĂŠ, reprezentativnĂ­, urÄ?enĂŠ nejen pro odbornĂ­ky – medievisty, ale přístupnĂŠ (aĹž na cenu, kterĂĄ je ovĹĄem adekvĂĄtnĂ­ tomu, co kniha nabĂ­zĂ­) i ĹĄirokĂŠmu okruhu zĂĄjemcĹŻ o Ä?eskĂŠ dÄ›jiny. NepochybnÄ› mĂĄ pĹ™edpoklady, aby zaujalo a aby napomohlo k formovĂĄnĂ­ obecnĂŠho historickĂŠho povÄ›domĂ­ na Ăşrovni aktuĂĄlnĂ­ch poznatkĹŻ vÄ›dy. SplnĂ­-li tento cĂ­l, a v to věřím, zaujme v Ä?eskĂŠ historiograďŹ i nepĹ™ehlĂŠdnutelnĂŠ mĂ­sto jako vĂ˝sledek kolektivnĂ­ho ĂşsilĂ­ nÄ›kolika generacĂ­ autorĹŻ (od nejstarĹĄĂ­, zavrĹĄujĂ­cĂ­ svĂŠ celoĹživotnĂ­ ĂşsilĂ­, aĹž po tu slibnÄ› nastupujĂ­cĂ­). PodÄ›kovĂĄnĂ­ nĂĄleŞí pĹ™edevĹĄĂ­m editorĹŻm, lze si pĹ™edstavit, jak obtĂ­ĹžnĂ˝ Ăşkol na sebe vzali. Lze litovat, Ĺže DuĹĄan TĹ™eĹĄtĂ­k se vydĂĄnĂ­ knihy nedoĹžil, zĂĄroveĹˆ si jĂ­ vĹĄak vytvoĹ™il dĹŻstojnĂ˝ pomnĂ­k. TomĂĄĹĄ VelĂ­mskĂ˝

ZdeĹˆka HledĂ­kovĂĄ, ArnoĹĄt z Pardubic. Arcibiskup, zakladatel, rĂĄdce, VyĹĄehrad, Praha  (= VelkĂŠ postavy Ä?eskĂ˝ch dÄ›jin ) ! s., ISBN ---- Osobnost prvnĂ­ho praĹžskĂŠho arcibiskupa pĹ™itahuje pozornost Ä?eskĂŠ historiograďŹ e jiĹž od poslednĂ­ tĹ™etiny . stoletĂ­. Po tĹ™ech pozdnÄ› stĹ™edovÄ›kĂ˝ch Ĺ˝ivotech a baroknĂ­m Ĺživotopise z pera Bohuslava BalbĂ­na se ArnoĹĄt po druhĂŠ svÄ›tovĂŠ vĂĄlce doÄ?kal dvou pozitivistickĂ˝ch biograďŹ Ă­ od VĂĄclava ChaloupeckĂŠho a Jana KapistrĂĄna VyskoÄ?ila, jeĹž po faktograďŹ ckĂŠ strĂĄnce donedĂĄvna pĹ™edstavovaly standardnĂ­ dĂ­la.  Od tĂŠ doby vzniklo k ArnoĹĄtovÄ› osobnosti jiĹž jen nÄ›kolik drobnÄ›jĹĄĂ­ch biograďŹ ckĂ˝ch statĂ­,  vedle 1) VĂĄclav ChaloupeckĂ˝, ArnoĹĄt z Pardubic, prvnĂ­ arcibiskup praĹžskĂ˝, Praha 1946; Jan KapistrĂĄn Vysko'il, ArnoĹĄt z Pardubic a jeho doba, Praha 1947. 2) Srov. Jaroslav V. Polc, ArnoĹĄt z Pardubic, in: Lebensbilder zur Geschichte der bĂśhmischen Länder 3. Karl IV. und sein Kreis, hg. Ferdinand Seibt, MĂźnchen – Wien 1978, s. 25–42; rozĹĄĂ­Ĺ™enĂĄ Ä?eskĂĄ verze vyĹĄla in: Otec vlasti, ed. J. V. Polc, Ĺ˜Ă­m 1980, s. 119–161.



Smb 09 106 111  

rec. Přemyslovci. Budování českého státu

Advertisement