__MAIN_TEXT__
feature-image

Page 1

HADRIÁN Z p ra v o d a jec p ř in á še jíc í de n n í p o h l e d z p rv n í l i n i e X X . mez in á ro d n íh o f est iv a lu v H ra d c i Kr á l o v é .

MILOSLAVA KÖNIGA jsem zastihla před Besedou po představení Velvet Havel, kde hrál roli Václava Havla. Sedli jsme si na lavičku do stínu a povídali si o tom, jak přistupoval ke své roli, co ho při tvorbě inspirovalo, ale taky třeba o tom, jestli se – podobně jako Havel – „snaží někdy jógovat“.

2014

K licp er ovo d ivad lo Hr ad ec K r álové the atr e@k licp er ovo d ivad lo.cz www.k licp er o vod ivad lo .cz 3 0 . č er v n a 2 0 14 - č . 10

S FANATICKOU UPŘÍMNOSTÍ

Jak se vám dnes hrálo pro hradecké festivalové publikum? Docela příjemně. Reakce nebyly tak bouřlivé, jak občas bývají, ale hrálo se mi příjemně. Akorát bylo šílené horko.

V listu najdete:

Str. 2-3 – 20 ročníků festivalu Divadlo evropských regionů

Str. 4 – Glosárium Str. 5 – Hradecký festival ruskýma očima Str. 6 – Matija Solce: Cestování je způsob mého života Str. 6 – Jsem FAGI Str. 7 – Glosárium Str. 7 – Dvě Maryši a dvě Rozáry

Str. 8-11 – XX. ročník festivalu Divadlo evropských regionů ve fotografiích Str. 12 – Závěrečné slovo ředitele

Inscenaci Velvet Havel režíroval Jan Frič. Dobře se vám s ním spolupracovalo? Moc dobře. My jsme spolu totiž dělali ještě předtím na Kladně Přízraky a hned nato jsme navázali Havlem Na zábradlí. Takže už jsme se znali. On je hrozně nápaditý a má velký smysl pro humor, který mě baví a přistupuji na něj úplně oddaně. Je to moc dobrá spolupráce.

Pamatujete si na první čtenou? Měli jsme ji na půdě Divadla Na Zábradlí a hrozně jsme se tam nasmáli. Pak, když už jsme to začínali zkoušet, tak jsem si chvíli říkal, ježkovy zraky, to vůbec nebude vtipný. Ta předloha od Miloše Orsona Štědroně je moc dobrá. Já vlastně hraju ještě v jedné jeho věci – v Gočárovi – a mám pocit, že je v psaní textů čím dál lepší.

(každoročně) zůstal. Fyzicky – a přes rok i duševně, díky festivalu jezdím do Hradce za divadlem i během roku. Dřív za Morávkovým (ale i Krobovým, Rajmontovým, Nekvasilovým atd.) divadlem, teď za Drábkem (Špinarem, Fričem etc.). A to vše díky festivalu. Považuji dny (večery, noci, snad jen „rána bych zrušil“) na hradeckém festivalu za jedny z nejšťastněji a nejužitečněji strávených dnů v mém „divadelním“, ale i „nedivadelním“ životě: endorfiny tu každoročně čerpám nejen z herců, ale hlavně z publika. To se v Plzni, Ostravě, Brně, ani v Praze nevidí, aby město, rozrostlé během festivalu takřka na dvojnásobek, vzalo divadlo na svém území tak doslova „za své“.

Proto všichni ti, kdo pitvají, často s významně povytaženým obočím, úroveň těch či oněch inscenací či jejich výběr, hodnotí vlastně jen polovinu (možná tu méně podstatnou) festivalu. To, čím se DER liší od všech mně známých oficiálních festivalů, je právě publikum, z 90% mladší o dvě generace než já, které si z přehlídky spontánně udělalo svůj velký divadelní (hudební, taneční) mejdan: tady můžou větší tu i cizozemská města Hradci už 20 let jen tiše závidět. Proto je možné metodou „ochutnávky“ kdykoli z oficiálního progr amu přejít k jedné ze stovek Open Air akcí, a často, v dobrém i špatném, nevycházet z údivu.

Pokračování na str. 3

2 0 R O Č N Í K Ů D I VA D L A E V R O P S K Ý C H R E G I O N Ů

Z těch dvaceti ročníků jsem vynechal jen jeden, a to hned ten první. Prostě se to ke mně nedoneslo. Pro druhý ročník už zapracovala 2 500 let nejspolehlivější z divadelních „píárek“, totiž šuškanda. Tam musíš jet, to si nenech ujít, opakovali kolegové na katedře i jinde, Herman, Hyvnar, Kříž, ale nejvíc kolega Pavlovský, jeden z nejvěrnějších přespolních divadelních „hradečáků“. Myslel jsem, že tak Petr plamení jen kvůli svému proslulému loutkářskému šovinismu - činoherní, hudební, kabaretní, ba i Národní divadlo shrnoval totiž vždy, málem slovníkem Václava Klause, pod lehce opovržlivý pojem „neloutkové divadlo“. A tak, abych mu udělal radost, přijel jsem. A už jsem tu

Pokračování na str. 2


2

Pondělí 30. 6. 2014

2 0 R O Č N Í K Ů D I VA D L A E V R O P S K Ý C H R E G I O N Ů

Pokračování ze str. 1

Jako jsem v pátek v noci já, ne-nadšen z oficiálního programu, v radničním Atriu, kam jsem zabloudil spíš omylem, nevyšel hodinu z údivu a stoupajícího nadšení z jednoho z nejlepších autorských zpívaných kabaretů, z praž-ského VLKABARETU a z představení Předválečný kabaret roku 2014. (Naposled jsem byl takto nadšen snad jen z prvých Zuzan v Semaforu). Právě tahle neoficiálnost a otevřenost, z níž na nás číhá na každém kroku nějaké to dobré či nemilé překvapení (což je pel každé improvizace, a vlastně každého divadla) patří stabilně k dalším mým hradeckým závratím. Poslední moje věta nemůže znít jinak, než jako dík otci zakladateli, který to má všechno na svědomí. Navrhuji proto poslancům (přinejmenším východočeským) přijmout zákon: Ladislav Zeman zasloužil se o české divadlo. Vladimír Just

Dvacet let je kus života. To číslo lze vnímat i jako deprimující fakt, neboť může značit krácení pozemské cesty. Hradecké, zcela podstatné epizody v kalendáři znamenaly však pro mne vždy ty nejsvětlejší chvíle roku. Obsahovaly harmonickou směs poznání, emocí, napětí i pohody. Vřelý dík Ladislavu Zemanovi za velkorysou režii. Jan Kerbr

Návrat do rodného města, spojený s předprázdninovou omamnou vůní lip a růží v Jiráskových sadech a s velebným hlasem zvonů z Bílé věže. Setkání s divadelními přáteli. Zážitky z pozoruhodných inscenací Klicperova divadla i dalších domácích i zahraničních souborů. Diskuse s jejich tvůrci. Objev „nové krve“ současného českého divadla mladé generace autorů, režisérů a herců. Výměna názorů s kritiky. A především – radost z profesionality. Radost z divadla. Radost ze života. Alena Morávková

Každoroční červnová cesta do Hradce Králové je pro mě cestou za radostí z divadla. Tryská z jeviště, prostupuje hlediště a strhuje je. Zdůrazňuje silná místa představení a pomáhá překrýt případná slabší a problematická. Díky programům Open Air přesahuje i do ulic a mění město v dějiště divadelního svátku, jaký jsem nikde jinde nezažil. Dodávám, že nejsoustavněji prostředkuje divákovi tuto radost soubor Klicperova divadla a dává tím dobré vysvědčení svému uměleckému šéf ovi i řediteli celé instituce. Milan Uhde

Stačí prostudovat výčet účastníků všech dvaceti ročníků festivalu (viz katalog str. 59–63: redakci díky!), aby si člověk potvrdil vlastní zkušenost a učinil nezvratný závěr: Tehdy, na počátku celé historie se v pravou chvíli (doba postsametového optimismu) na pravém místě (divadelní genius loci HK je unikátní) ocitl ten vpravdě pravý člověk – blázen z povolání Ladislav Zeman! Následujících dvacet let dalo za pravdu jeho vizionářskému pojetí festivalu jako široce otevřené platformy pro konfrontaci těch nejrozmanitějších převtělení divadelní múzy. A dokázal festivalem nakazit/pobláznit svůj tým, celé město i spoustu spřízněných duší mezi divadelníky, kteří kromě nabitého programu družně vytvářejí též atmosféru, která nemá jiné obdoby. Jsem upřímně ráda, že jsem měla to štěstí přispět několika „ruskými avantýrami“ k hradeckému divadelnímu zázraku a ze srdce děkuji jeho strůjci a hybateli L. Z. za posilu ve víře, že „divadlo (navzdory všemu) žije!“. Vlasta Smoláková

Hradecký festival? – Výkladní síň českého a trošku také evropského divadla. Příležitost vidět přátele z různých koutů Čech a Evropy. Uvolněná atmosféra. Možnost debatovat o všem možném mezi

Annie Girardot a Ladislav Zeman, 2003

HADRIÁN

nebem a zemí. Každoroční radost. A velká inspirace! Kari Senius

Divadlo evropských regionů pravidelně absolvuji už více než-li desetiletí. K předchozímu zaujetí architektonickou krásou města rychle přibylo okouzlení nad rozsahem a kvalitou festivalového programu, kde se každoročně dařilo představit nejlepší inscenace z obou zdejších divadel, přivézt na jejich jeviště mnohé významné české i zahraniční hosty, a nadto tuto profesionální nabídku vhodně propojovat s velmi pestrými akcemi Open Air. Z hlediska své profese jsem vždy oceňoval možnost shlédnout zde desítky inspirativních nastudování, setkat se s mnoha jejich tvůrci a zároveň se nechat unést předletní přátelskou atmosférou končící sezony. Můj obdiv a vděk za tento svého druhu zázrak náleží řediteli Ladislavu Zemanovi, který dokázal festival iniciovat a se svými spolupracovníky systematicky prosazovat a budovat, a to nejen pro odbornou veřejnost, ale pro všechny milovníky Thálie zblízka i z dáli. Klicperovci byli již čtyřikrát prohlášeni „Divadlem roku“ a Hradec Králové se po zásluze stal synonymem průbojného jevištního kumštu. Pevně doufám, že se v tomto duchu bude hradecký festival rozvíjet i v příštím dvacetiletí, a hodláme mu držet palce. Vít Závodský

Milí hradečtí přátelé, je pro mne nejen velkou ctí, že jste si na mne vzpomněli, přes ten můj stále rostoucí věk, že se tak ocitám mezi vámi o několik generací (minimálně) mladšími, čímž mi tak pořád prodlužujete mou vlastní přítomnost, ale, a to hlavně: udělali jste mi radost. Jako v té básničce, a ještě lépe: Když máš radost a víš o tom, řekni nám to aspoň potom – říkám vám to předem. Udělali jste mi radost, že se můžu letošního festivalu v Hradci zúčastnit aspoň trochu aktivněji. Pokračování na str. 3

Ivan Vodochodský a Čechov Čechům, 2003


HADRIÁN

Pondělí 30. 6. 2014

pokračování ze str. 1

J a k ý b y l v á š k l í č p ř i h l ed á n í p o s t a v y Václava Havla? Hlavní klíč byl text. My jsme se samozřejmě dívali na nějaké dokumenty, o Havlovi se toho dá spoustu vyhledat, ale nechtěli jsme dělat nějakou karikaturu Václava Havla nebo vytvořit jeho dokonalou repliku. Takže jsme s Honzou Fričem vycházeli hlavně ze Štědroňova textu, občas jsme si dovolili nějaké vtípky ke gestům, která má Havel velmi výrazná, ale jinak … On byl myslím Havel hrozně upřímný a takový pravdoláskař; tak jsem si říkal, že ho budu hrát tak, že dělá všechno úplně naivně. Až s takovou fanatickou upřímností. Váš Havel byl tak trošku Elvis… Ten záměr vyšel už od Miloše Štědroně i s tím, že jsme to tak rozjeli s kytarou a že se to hraje vždycky jako natáčení filmu, kde si Havel dovolí jít do stylizace, protože

je prostě hrdina. A Elvis – je to myslím taková dobrá možnost, jak Havla hrát.

V inscenaci zpíváte jako Elvis, ale ve vašem repertoáru se objeví i protestsongy, country nebo rap. Který z těchto stylů je vám nejbližší? To nevím. Každá písnička v inscenaci je stylově úplně jiná. Taky je tam taková šílená mantra – ta fistule. Všechno má něco do sebe. Nejbližší mi asi není nic, mám to rád tak celkově. Jak se vám hrálo s představitelkou Olgy – Marií Spurnou? Mně se zdálo, že si spolupráci oba docela užíváte. Marie Spurná je prostě úžasná, geniální herečka, takže za ní já jsem hrozně rád.

Našel jste si něco, co máte s Václavem Havlem společné? V určitém smyslu jsem taky trochu pravdoláskař a dost se beru vážně, tak možná to je nám nějak blízké.

3

A jaký máte vztah k józe? Žádný. Vůbec jógu nedělám. Jsem nepohyblivý úplně strašně; mám zkrácené všechny šlachy snad už od narození, nikdy jsem to nezkoušel a vůbec mě to neláká. Máte nějaký oblíbený Havlův citát? Já nevím, ony ty citáty jsou v něčem hrozně dobré, ale v něčem jsou pro mě šíleně patetické …

Jak se vlastně vyvíjel váš pohled na Havla během tvorby inscenace? Myslím, že tím, jak je hodně mytizovaný, taková celebrita, tak bylo docela hezké mu přidávat různé chyby a udělat z něj normálního, chybujícího člověka… až takového elvisovského julínka. Ale já si z něj nedělám legraci, to vůbec ne. Spíš je to příjemné setkání s ním jako s člověkem, než jako s nějakým mytickým hrdinou. Marta Ebenová

2 0 R O Č N Í K Ů D I VA D L A E V R O P S K Ý C H R E G I O N Ů

Pokračování ze str. 2

Protože ten svůj příspěveček chápu jako hommage, začnu děkováním: dík za těch nádherných devatenáct let (ten první ročník jsem prošvihla, protože jsem si prostě nevyzvedla v Divadelním ústavu poštu s pozváním od pana Morávka – to on mě sem zatáhl a tak velký dík i jemu), za devatenáct let prázdnin jako u Julese Verna. Žádné opakování, každé léto bylo trochu jiné, jenom to slunko svítilo stejně a pořád v plném lesku. Za to taky děkuju, za to slunce a tomu slunci. Onehdy jsem vzpomínala na osmdesátá léta, kde pro mne hrál čas jakousi důležitou roli – šlo o cenzuru a o zákaz vydání – o gag, že kdyby bylo bývalo Národní divadlo postaveno o dva tři roky dřív, šla by pravděpodobně do stoupy knížka o scénografii XX. století. Tady v Hradci má čas jinou funkci: v mých vzpomínkách jsme pořád stejně mladí jako na začátku celého toho festivalového dobrodružství. Takže děkuji taky času. Moji kamarádi prostě stárnout odmítali a

Marta Kubišová, 2003

i a ztráty jsou, pokud si to příliš neidealizuji, menší, než bývá v kraji zvykem. A tak je třeba poděkovat za ten pramen mládí i hradeckému pohostinství, i soutoku Labe s Orlicí. Té vodě a městu a jeho slavné historii. Vizi avignonského festivalu, který si ten hradecký vzal za svou první inspiraci. Není možné dopustit se přehánění. Možná přehnané vize? Ale bez vizí to přece nejde. Děkuji všem, kteří ty společné vize realizovali. Realizovali je v čele s panem ředitelem Ladislavem Zemanem. Věra Ptáčková (Převzato z internetového časopisu Klicperova divadla POT&LESK)

Od samého začátku jsou Regiony pokusem navázat ztr acenou kontinuitu s Evropou. Jenomže souvislosti jsou stále víc narušeny lidmi toho času u moci. Kulturu oni sami k životu nepotřebují, a jiným ji odpírají snažíce se zejména z divadla učinit nejchudobnější Popelku kontinentu. A stačilo by tak málo:

srovnat krok s ostatními zeměmi Evropské unie. Už i Balkán nebo Pobaltí poskytuje umění podmínky lepší! Přesto je dvacetiletí Regionů fascinující. V příkladném finančním minimalismu se na festivalu objevovali Annie Girardotová, Jurij Ljubimov, Sergej Fedotov a desítky dalších světových kumštýřů. Dneska už je nezaplatíme... Regiony obzor českého divadla nevídaně rozšířily. Kdo se na nich za dvacet let neobjevil, může se pyšnit jen přívlastkem „provinciální“. Jeden zážitek zdůrazním zvláště. Pitínského Liška Bystrouška ze Slováckého divadla dojala k slzám i kritičku tak neúprosnou, jakou je Jana Machalická... Jenom se strašně bojím, aby od jedenadvacátého ročníku nebylo všechno jinak. Važme si, a doufejme že prvního dvacetiletí festivalu, jako směrníku cesty do Evropy. Ladislavu Zemanovi sluší se poděkovat, že ten směr určil, a na jeho následovnících bude, aby se mu v nešťastně typické české prostřednosti nezpronevěřili. Jiří P. Kříž

Jan Kačer, 2003


4

GLOSÁRIUM

NENÍ VRTOCH JAKO VRTOCH

V duchu Športniků se mi ode dneška chce „jakoby vyjadřovat se“ k dění na festivalu osobně, za sebe. Mám pocit, že se v divadelní dramaturgii objevují pocty známým osobnostem „jako že“ stále častěji. „Jsou hodnoty, které jsou jako kdyby zapomenuty“, ale my nechceme, aby zapomenuty byly. Se zájmem sleduji, jak odlišně na mě jednotlivé kusy působí. Chápu, že my všichni, jakkoliv mladí, nemůžeme odolat a musíme se k životům některých osobností, k jejich snům, vítězstvím, prohrám i vášním „nějak kulturně jako kdyby vyjádřit“. Jsou neodolatelní. Nepřekonatelní. Méliés, Diderot, Gagarin, Pazderková, Havel. Jsou nám blízcí, rozumíme jim, obdivujeme je. Dramatizujeme jejich dramatické osudy. Ale stejně, jako mám po některých představeních radost a cítím k tvůrcům i jejich postavám lásku, mám po jiných pocit, že kdyby nevznikly, „ani by se nic nestalo“. Neviděla jsem všechny. Gagarina divadla Športniki, Diderota Badoc Theatre Paris a Velvet Havla Miloše Orsona Štědroně. Gagarin a Diderot měli šarm a kouzlo. Navzdory všem svým vrtochům a lidským nedostatkům měli něco, co si mě podmanilo. Měla jsem pocit, že jsem se dotkla člověka. Že jsem ho objala. Člověka, bytost hodnou milování. Diderot i Gagarin byli nositeli nějakých významných poselství, ať už byla forma představení minimalistická nebo naopak vesele teatrální a pompézní. Jurij se nakonec s diváky rozdělil o šampaňské a divadelníci o krabici s ovocem a zeleninou. Francouzi vyzvali diváky k odvaze žít a být užitečný. Oproti tomu Velvet Havel se pro mě stal osobností téměř nesnesitelnou. Kdybych ho neznala, nerespektovala a nectila, nedokázala bych představení dokoukat do konce. Havlova postava tak, jak byla ztvárněna v představení Miloše Orsona Štědroně, mě odpuzovala. Líbila se mi Olga, ale i její představitelka Marie Spurná, jinak tak silná a přesná v charakteristice výjimečné ženy, sklouzla v určitém momentu představení k šaškování

a pitvoření a zapadla tak do plejády špatných kabaretních čísel ostatních postav. Nečetla jsem dopředu program a neznala žádné recenze, takže jsem až později zjistila, že záměrem tvůrců bylo podat obraz Havla tak, jak ho prezentoval bulvár. Nutno dodat, že bulvár mě nezajímá ani na novinových stáncích, tím méně v divadle! Hlasitá, špatná hudba, kvílení a svíjení. Jediná sympatický scéna byla ta z Polska. Ale jemný slovní humor některých situací stejně nakonec pohltil nevkus textu i většiny výstupů. Gagarin říkal na konci představení divákům: Když jsem byl tam nahoře, uvědomil jsem si, že tady dole, jsme všichni stejní. Ale jestli je vyvrcholením života Václava Havla přejmenování ruzyňského letiště, tak já jsem Lajka. -km-

FIGURY A AKROBACIE

V sobotu La Putyka odehrála šesté a na tomto festivalu poslední představení svého ryze mezinárodního projektu Dolls. Divácká návštěvnost byla i pošesté více než značná a nutno podotknout, že zaslouženě – především vzhledem k neuvěřitelným akrobatickým výkonům účinkujících. Nelze před nimi nesmeknout klobouk. Velmi příjemně mě překvapil návrat Rosti Nováka k výtvarné metafoře a práci s materiálem. Pět performerů–akrobatů rozehrávalo realistickou scénu představující jakýsi polorozbořený pavlačový dům. Pět postav (dva páry a jeden solitér) existujících ve svém izolovaném světě, možná squatteři, možná fragment civilizace po globální katastrofě, si nacházelo vztahy k figurativním zpodobněním člověka; snad z podobných důvodů, jako si je nacházeli první lidé. Projekt Dolls o sobě tvrdí, že se inspiruje „lidmi, kteří se věnují rituálům, pracují se zvířaty a hrají loutkové divadlo“; má tedy zřejmě ambici o antropologický přesah. Během 90 minut trvání představení jsme měli možnost sledovat jejich trojí přístup k antropomorfizovanému materiálu: jako k dítěti, jako k ženě a jako k transcendentální bytosti. Snad nejlépe a nejzajímavěji se podařilo propojit téma figury–ženy se specifickou vybaveností páru akrobatů. Muž a žena na visuté hrazdě předvádějí milostnou hru. V kritickém momentě však muž ženu upustí a ta spadne na matraci. Několikrát se muž ženu pokouší znovu na hrazdu dostat – ta se mu však brání a odmítá jeho nabídky. Muž si nachází náhradu – figurínu z plastické hmoty. Dává jí jméno – Helga. Chová se k ní jako ke skutečné ženě, a tím ji oživuje. Milostnou hru opakuje posléze s ní. Ovšem ani svou novou partnerku neudrží a i ta mu spadne. Opuštěná žena začíná na svou plastovou rivalku žárlit. Snaží se opět svého bývalého partnera zaujmout. Zpevňuje své tělo a stylizuje se do figuríny. Muž o ni začne opět jevit zájem a společně rozehrávají

Pondělí 30. 6. 2014

HADRIÁN

náročnou choreografii na hrazdě, kdy partnerka je zcela toporná – jako by skutečně byla z nepoddajného materiálu. Nakonec si dokonce vymění role a žena táhne toporného muže. Zato žena z druhého páru si řeší svou frustraci z toho, že nemůže mít dítě, přivlastněním si panenky. Její muž na její řešení frustrace přistupuje; animuje panenku zpodobující dítě a dává jí jméno Šárka. Jakmile však představa nerealizované matky začne ženu samotnou přerůstat, snaží se ji muž izolovat od figury dítěte. Pohybová vybavenost páru napomáhá rozehrávat tahanice o „dítě“, neslouží však přímo k budování jejich vztahu k umělému „dítěti“; vztah mezi choreografií a figurou není tak přímý jako u výše zmíněného páru.¨ Poslední performer k sobě nemá svůj ženský protějšek. Jeho první choreografie otevírá celé představení – během ní vytváří ze sochařské hlíny primitivní sošku snad jakéhosi bůžka, kolem něhož jako bytost na pomezí člověka a zvířete dokola tančí. Z mého pohledu jeho nejsilnější výstup (používám slovo výstup, protože ač byl celek mnohem více fluidní než jiné projekty La Putyky, přesto se jisté číslování nedá přehlédnout) přišel ve chvíli, kdy měl končetiny navázané na lanech a ostatní čtyři herci s ním manipulovali jako s loutkou – sám se stal materiálem, se kterým do té doby manipuloval sám, či který uctíval. Během tohoto výstupu se však vztah manipulovaného a manipulujících vyvíjí, až se nakonec úplně převrátí a lidská loutka se vymaní ze svého vedení. Dalším jeho „číslem“ je choreografie s čímsi jako obří voodoo panenkou, obalenou odlupující se sádrou. Performer se s ní ztotožní a jeho tělo přijímá údery, které této velké „panence“ ostatní muži udělují, v tomto případě se pravděpodobně vztah figura–člověk realizoval nejpříměji. Z výše popsaného snad pro čtenáře vyplývá, že celý tvar je rozhodně významotvorný, ne ovšem úplně snadno a jednotně interpretovatelný. Co mi jako divákovi u této produkce scházelo, byl jasněji artikulovaný klíč, který by mi pomohl se přesněji zorientovat. Nedostal jsem zprávu, zda pro chápání celku je důležitější jeho obrazovost či narativnost. Necítil jsem z projektu Dolls definitivní rozhodnutí, zda chce být komplexně provázaným, lineárně vystavěným divadelním dílem, u něhož na základě kauzality mohu vnímat proměny vztahů postav k sobě navzájem, antropomorfizovanému materiálu a dramatickému prostoru, či zda bych ho lépe měl vnímat jako sérii lehce na sebe navazujících a tematicky propojených obrazů. Jednoduše: zda chce být projekt Dolls více nový cirkus nebo divadlo. Mně osobně by další vývoj La Putyky směrem ke zdivadelňování nebyl ani v nejmenším nesympatický. -ksy-


Pondělí 30. 6. 2014

5

ROZHOVOR NEJEN PRO MUŽE O ŽENÁCH, CIRKUSU A DĚTECH HADRIÁN

Odpovídají MARINA RAJKINA a TEREZA DUROVA, organizátorky moskevského mezinárodního divadelního festivalu Gavroche pro děti a mládež. Program festivalu tvoří výhradně inscenace tvůrců z jedné evropské země. Představily se na něm již soubory třeba z Holandska, Dánska nebo Francie a v roce 2016 by festival měl hostit divadla z České republiky. Festival Gavroche byl založen v roce 2006 a je pojmenovaný podle postavy odvážného „chlapce z barikád“ z románu Victora Huga.

Marina Rajkina pracuje jako redaktorka kulturní rubriky časopisu Moskovskij Komsomolec a Tereza Durova je režisérka, umělecká ředitelka a zakladatelka Teatriuma na Serpuchovke, který festival pořádá.

Tereza Durova a Marina Rajkina Co bylo impulzem k založení festivalu Gavroche? MR: (smích) No to je vtipná historka. Byla jsem na avignonském festivalu, plavala v bazénu a jak tak plavu, připlavu si až k šéfovi francouzského kulturního centra. On se mě ptá: Co tady děláš? A já: Koukám na divadlo, hlavně na dětská představení! A on: Víš, že jsem šéfoval dětskému divadlu v Dijonu? A já na to: Tak pojďme udělat v Moskvě festival! Festival pro děti! A on na to: Skvělý nápad! Pak jsem přijela do Moskvy a řekla Tereze o naší ideji a ona prostě řekla: Proč by ne? A tak jsme, byť jsme vůbec nevěděly, jak se takový festival dělá, založily svůj vlastní. TD: Mně se hrozně zamlouvala představa: jedna země, jeden festival. Díky tomu je možné představit tu zem dětem v širším spektru a komplexněji, včetně toho, že uvidí a poznají nejen divadlo, ale i jakým jazykem se v dané zemi mluví, čím je zajímavá, jaké divadlo se tam dělá… Důkazem toho, že to byl dobrý nápad, je osmý ročník, který je před námi. Festival je vždy v září a probíhá ve dvou etapách. Jsou to dva prodloužené víkendy, mezi kterými probíhá speciální program. MR: Musím dodat, že to vše je možné jenom díky tomu, že se festival koná v divadle, které vede Tereza. Nikde jinde v Moskvě by to nebylo možné. TD: U nás v divadle máme ideální podmínky, je to zoraná země, kde jsme zaseli semínko a ono dál roste.

Jak jste se do st al i na h rad e c ký fe st i val , re sp ek ti ve , j ak j st e se o něm dověděly? MR : To, že jsme tady, je dílem náhody a šťastného setkání – v Moskvě jsme ve Vachtangovově divadle potkaly Vlastu Smolákovou. Zapovídaly jsme se a skončilo to tím, že se v roce 2016 budeme věnovat právě české kultuře, českému divadlu. TD: Setkání... To je tak... Jsou lidi, kteří mají několik let pravidelný sex a děti se jim nenarodí, a pak jsou lidi, co se potkají poprvé nebo jenom jednou, a narodí se jim dítě. Je to taková „nebeská“ záležitost – co se má stát, stane se. A stejně tak je to i s naším festivalem - setkaly jsme se a ono se to děje.

Čím je podle vás specifická atmosféra divadelních festivalů? MR: Je to skvělá věc, ve smyslu, že se nám dostává koncentrované informace, jak o divadle, tak i o zemi a místě, kde festival probíhá. A my to teď právě zažíváme ve vztahu k českému divadlu. TD: Je to velice důležité i pro ty, kteří přijíždějí na festivaly hrát. Je to závan čerstvého vzduchu, do žil se vám dostane nová a svěží krev. Věci vidíte z jiné perspektivy, dostáváte nové impulzy, rozšiřujete si obzory a navíc se dostanete mimo svůj okruh, poznáváte nového diváka.

Mají festival Gavroche a Divadlo evropských regionů něco společného? MR: Společného mají pramálo. Rozdílné jsou v tom, že tady v Hradci žije festivalem celé město, náš festival je koncentrovaný, respektive se odehrává pouze u nás v divadle. Zdejší festival je jak pro děti, tak pro dospělé, Gavroche je zaměřený pouze na děti a mládež. To, co mají oba společného, je, že i my hledáme pro náš festival to nejneobyčejnější a nejlepší. TD: Dalším rozdílem je, že se snažíme, aby náš festival byl multižánrový, to znamená, že v programu jsou činoherní a loutková představení, ale i balet, cirkus či opera. Pro mě pak je nejdůležitější, že díky našemu festivalu mohou ruské děti vidět divadlo cizích zemí. Asi se nestává, že když lidé cestují do zahraničí, vezmou své děti do divadla. Půjdou do muzea, projdou si obchody, to ano, ale do dětského divadla se nejspíš nedostanou.

Terezo, pocházíte z „cirkusácké rodiny“ s dlouhou tradicí. Jak se transformovala vaše zkušenost s těžkým, ale krásným životem cirkusových umělců do divadla? TD: Co udržuji ve svém divadle jako dědictví z cirkusových let, je disciplína. Herci mají pravidelné tréninky akrobacie a gymnastiky, neboť představení jsou často fyzicky dost náročná a musí být proto v dobré kondici. A také mají pěveckou průpravu. Atmosféra cirkusáctví se do našeho divadla přenesla ale i v tom, že v něm žijeme a fungujeme společně - staráme se vzájemně o své děti, které u nás v divadle doslova vyrůstají, je to zkrátka místo prorostlé dětmi a životem. Pulzujícím životem - jen bez maringotek. Já jsem principálka, ale dělám všechno, co je potřeba, ať je to zašití kostýmu pro herce, mytí podlah nebo hlídání dětí. To však neznamená, že je v divadle demokracie, divadlo je pro mě záležitost autoritativní, protože tam je jeden vůdce, jeden šéf, jeden principál. Máme stanovená jasná pravidla: na jevišti se nesmí jíst a pít, do divadelního klubu se nesmí v kostýmech. Nikdy se k jevišti neotáčíme zády. Manéž je místem, kde se dějou zázraky a kde jsme svědky úžasných výkonů. Ale taky místem, kde se umírá. A takové místo musíte pořád mít na očích! Když jsem byla malá a hrála v cirkusu, musela jsem mít vždycky čistý nejen kostým ale i prádlo. Byli jsme totiž vždy připraveni na možnost, že skončíme v nemocnici nebo na hřbitově... Vybrali byste si tady na festivalu nějaké inscenace na svůj festival? MR: My si ten divadelní prostor teprve mapujeme, necháváme se okouzlovat a unášet tím, co zde vidíme. Před příjezdem jsme měly samozřejmě určitou představu o českém divadle. To, co jsme zatím viděly, ji však opravdu hodně předčilo. Velice nás zaujala například představení Čert tě vem! Divadla Alfa nebo divadla Športniki a také osobnost Rosti Nováka.

Michala Maurská Překlad: Vlasta Smoláková


6

Pondělí 30. 6. 2014

C E S T O VÁ N Í J E Z P Ů S O B M É H O Ž I VO TA

HADRIÁN

Nikoli nutně v tomto pořadí a často i tím vším najednou je Slovinec, který přijal Čechy za své a kterého Češi přijali za svého. Cestovatel, vedoucí hudebního a divadelního festivalu (etno) Histeria, kapelník skupiny Fekete seretlek, iniciátor mezinárodního loutkářského centra Koper a protagonista autorského loutkového divadla – Teatro Matita. Tím vším je MATIJA SOLCE. Tentokrát jsme spolu hovořili hlavně o tom, jakým způsobem tvoří.

Své divadelní inscenace si neumíš představit bez hudby. Když začínáš pracovat na projektu, v jakém vztahu jsou pro tebe příběh, hudba a intonace? Projekty začínám tvořit ze dvou uhlů pohledu – jednak z tematického; to znamená, že se odrážím od tématu, na které aplikuji způsob komunikace představení. Tím si vytvořím určitý princip, pravidla hry, která se musí divák naučit, aby ho mohlo představení oslovit. Je to pokaždé hledání nových možností vyjadřováni, hledání jazyka, kterým bude představení vyprávět. Pak si začnu hrát - hrát s rytmizací a dynamikou motivů, začnu hledat možnosti změn, proměn a „zcizováků“. Je to intuitivní součást procesu, která spojuje úlomky motivů vycházejících z tématu. Ty dvě části se někdy spojí až v závěru procesu tím, že pointa vznikne intuitivně, překvapivě - hudebně. Hudební (intuitivní) percepce umožňuje různé interpretace, vrstvení realit a bezprostřednost. Pro mne je hudba v procesu jenom nástroj pro aplikaci tématu. Hudba se někdy jeví jako dramaturgie, jako interakce, jako abstraktizace divadla, které by jinak zůstalo ploché a vyprávěcí, jaksi klasické. Tvoříš ve státních divadlech i v nezávislých souborech. Jaký je rozdíl v tvůrčím procesu? Rozdíl je především v organizaci - hlavně jde o to, v jakém kontextu postavím svou produkci. Je úplně jiné, když udělám alternativní underground pro velikou, na dětského diváka zaměřenou instituci, než když tvořím se dvěma herci, kteří budou s inscenací jezdit po celém světě. Teď už si dávám pozor na to, aby inscenace co nejvíc vyhovovala specifickým podmínkám, ve kterých bude existovat. Už mám pár takových sirotků, pěkných představení, která se však dostala do archivu velkých institucí proto, že se tam takové věci nehrají.

A když to porovnáš s prací se studenty z DAMU? Do procesu výuky zapojuji jak techniku tak i budování inscenace a hraní v nejrůznějších podmínkách. Vždy jako výstup z workshopu vytvoříme inscenaci, aby si studenti mohli vyzkoušet při hraní na festivalech různé odezvy publika. Umělec musí být flexibilní, musí umět reagovat na momentální situaci, na širší kulturně–sociální, politické nebo fyzické okolnosti.

Hodně cestuješ, hraješ a tvoříš v zahraničí. Jak to ovlivňuje tvou metodu práce a chápání divadla? Jde mi stále o výzvy, je to škola života. Nikdy nemůžeš zopakovat představení bez 100% aktivní přítomnosti herce. Ze svých představení se trochu snažím udělat sociální události, kde se mohou diváci navzájem cítit a kde je probořena čtvrtá stěna. Cestování je způsob

mého života, ale pomalu se pokouším odbourávat efektivní a rychlé pracovní postupy a snažím se soustředit na pomalejší tvůrčí procesy, které fungují v mém okolí.

Open Air Programu ses zúčastnil se studenty z DAMU s inscenací Život Ma ry . Na školní ch i nsce nací ch se obvy kle aktivně podí lí š i jako hudebník - dirigent představení, pod jehož taktovkou studenti vytvářejí nový, imaginární svět. Během představení připouštím improvizaci. Někdy improvizuji i já, coby dirigent. Podle potřeby můžu měnit dynamiku a tím korigovat dramaturgii atd. Snažím se co nejvíc nechat představení na samotných studentech, jenomže po krátkém zkušebním procesu, kdy se koncept i kompozice postaví za pár dnů, není čas na dokonalé sehrání hudebního konceptu s konkrétním divadelním tvarem. To vyžaduje hodně přesnosti a energie skupiny.

Inscenace Malý salamandr přechází silnici, které je založené na poezii Srečka Kosovela - ve Slovinsku velmi známého básníka, bylo součástí hlavního festivalového programu. Jak se tahle inscenace zrodila? Poezie Srečka Kosovela je známa spíš jako expresionistická a vzpurná, ale my jsme šli do jeho nitra, do jemného ticha, kde vládnou krajiny, atmosféry, někdy i dětská hra. Snažili jsme se vizualizovat jeho imprese a jemně je nabídnout divákovi, který leží, kouká se, možná že i usne, ale to nám vůbec nevadí. Jako dítě jezdí očima po stropu kopule a přijímá impulsy slov, hudby, obrazu a doteku. Divák se může sám rozhodnout, co bude vnímat, co ho zaujme. Je to loutkové divadlo bez loutek, kde jsou děti aktivní spolutvůrci představení. Jak takové představení prožívají účinkující? Jak říkám, snažíme se diváky jenom jemně navést na cestu – aby šli stejně jako salamandr přes silnici, který vlastně ani neví, proč jde. Ví jenom, že mu je teplo, jde jen tak. Snažíme se probouzet intuici, zapomenout na racio. Taková představení jsou jemná a obtížná, protože herec musí korigovat atmosféru, a to nemůže dělat „násilím“, protože není součástí obrazu na jevišti. Proto se každé představení vyvine jinak. Zoran Petrovič


HADRIÁN

Pondělí 30. 6. 2014

pokračování ze str. 4

10 VTEŘIN PLACHOSTI

„Jé, to je hrozná škoda, zrovna když jste přijeli, není žádné divadelní představení, jenom tančírna Minoru…“ S desetiminutovým zpožděním vrážíme s manželem a dvěma dětmi do divadla. Ze sálu se ozývají salvy smíchu a žádná hudba. Jak to? Ještě se netančí? Přišli jsme o skvělý úvod? Uvaděčka nás pouští už jen nahoru, protože v sále se hraje. Pod námi se otevře nový svět okouzlujícího divadelního představení Anežka ráda tančí. Minorští, tak jak jsme zvyklí, rozesmávají publikum tím, že kombinují a vrší humor slovní, zvukový i situační. Nezapřou v sobě loutkáře ani muzikanty. Stojí vedle sebe v řadě jako při „theatre games“ a s pohledem upřeným dopředu (podobně jako v Perníkové chaloupce), rozžívají před zraky diváků pomocí zvuků a drobnou animací obrazy z rodinného života, tenisového zápasu či potápění. Rytmizace, magické obrazy, indiáni při snídani, děvčátko sedící na měsíci… Skladby, které prolínají celým Můžete se ptát, proč rozhovor k úternímu představení HaDivadla vychází až v posledním čísle. Vysvětlení obratem podám. Po sérii průtahů, špatných kontaktů a termínových problémů konečně tento rozhovor spatřil světlo světa v úplné podobě. Mohlo se totiž i stát, že rozhovoru bude jen polovina. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a s hrdostí v srdci vám předkládám k přelouskání rozhovor se SÁROU VENCLOVSKOU a ERIKOU STÁRKOVOU o roli Maryši a Rozáry, ve kterých se navzájem představení od představení střídají.

Zkoušely jste role Maryši a Rozáry odděleně nebo dohromady? SV: To by ani nešlo odděleně zkoušet, naše postavy se potkávají, takže to by byla pořádná schizofrenie zkoušet sama se sebou. ES: Dohromady.

Neovlivňovaly jste se navzájem při interpretaci postavy Maryši? SV: Je jasné, že jsme se navzájem zlehka ovlivňovaly, ale spíš inspirovaly, máme hezký vztah i jako lidi i jako kolegyně, takže jsme si pomáhaly. ES: Samozřejmě, že ovlivňovaly. Bylo pro mne podstatné sledovat kolegyni k vytvoření si náhledu situací z VENKU - mimo jeviště. Hodně mi to pomohlo při práci na roli. Díky Sáro.

Máte nějak rozděleno, jestli jedna z vás je spíše Maryša a jedna více Rozára? SV: Ne ne, já osobně mám obě ráda. ES: Ne. Netrpíte během představení menší schizofrenií? Nemáte například nutkání hrát místo Maryši Rozáru a naopak?

představením, vznikají ze zvuků vrzání dveří, z plašení molů, ranního zívání, otvírání šuplete, mazání čerstvě upečeného toastu nebo fénování. Anežka má ráda zvuky a sladký. Nacházíme se v tom všichni, poznáváme se v postavách na jevišti, ale jenom do okamžiku, kdy se ukáže, nebo pro pozornějšího diváka potvrdí, že hlavní hrdinka příběhu, děvčátko Anežka nevidí. Čemporita, která do té doby loutku vodila, se stává slepeckou holí a vede ji dál, tentokrát v jiných souvislostech. A nám dochází, proč v průběhu představení Anežka několikrát opakovaně do něčeho narazila a proč se pořád tak upřeně dívala před sebe. Abychom ale nebyli dlouho smutní, nebo abychom snad nezačali přemýšlet, useknou Minorští potlesk i klaněčku a hned nás zvou do tančírny, která má po deseti minutách následovat. Takže zatímco se dělá prostor na scéně, my si prohlížíme výstavu v Draku a povídáme si o tom, co bylo nejlepší. Moje dcera Áňa má jasno. Nejkrásnější scéna byla, jak si Anežka

DVĚ MARYŠI A DVĚ ROZÁRY Z HADIVADLA

SV: Spíš někdy mívám pocit před přestavením, že bych měla náladu na „Rózu“, nebo naopak, ale po začátku mě to přejde, nijak to neřeším. ES: Ne.

Stalo se vám někdy, že jste začaly hrát omylem roli té druhé? SV: Mno, pocitově ano… hlavně když jsme přeskakovaly během zkoušek několikrát z role do role, pak Rozára některé z nás hrála větší drama než Maryša. ES: Ne v představeních. Při zkoušení jsem se více soustředila na postavu Maryši a moc mi nezbylo místo na to, abych se hlouběji zabývala postavou Rozáry. Což mne v konečném důsledku mrzí, protože ta postava je pro inscenaci stejně důležitá.

7

sedla do lampy a vypadala jako děvčátko na měsíci a taky jak se máma s tátou ráno v posteli domlouvali, kdo s Anežkou vstane. „Vstát chtějí samozřejmě oba, ale nakonec to vyhrává táta.“ Když se vrátíme do sálu a kapela začíná hrát, trvá jen deset sekund, než vstoupí první tanečníci na parket. Vzápětí se roztančí většina. My plašší zůstáváme okounět a je nám dobře, že u toho můžeme být, a že jsme všichni spolu. -kmJak se cítíte na scéně? Přeci jen je na české poměry neobvyklá – neiluzivní a nenázorná. Scénický prostor i s veškerým mobili á ř e m s e v l a s t n ě v y t v á ř í s l o v e m a hereckou akcí. SV: Cítím se o to báječněji, že to tak je scéna prostá, čistá, bez jediného zvuku mimo naše hlasy, divák i my si to můžeme fantazií domalovat, jak je nám libo. Přece jen, je to hra z jiného století, někdo si představí skutečnou „selskou světnici“, někdo něco současnějšího. ES: Na scéně se cítím výborně. Snažila jsem se pro inscenaci dostat ze sebe maximum. Hodně jsem v sobě musela zapřít zažité herecké „šuplíky“ a myslet jinak, abych v konečném důsledku pochopila režijní koncept – MINIMALISMUS, který má dle mého názoru obrovskou vnitřní sílu právě v tom, že je to odfoklorněno a zbaveno klasického tradičního pojetí Maryši. Pro mne to bylo velmi podstatné zkoušení. Maryša mi bude chybět. Jakub Štorm


XX. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ HRADEC KRÁLOVÉ, 21. - 30. 6. 2014

Festivalový triumvirát: Eliška Finková, Ladislav Zeman a Martina Erbsová

Kristýna Kociánová

Kari Senius, Milan Uhde a Vladimír Just Foto: E. Stanovská

Foto: E. Stanovská

L. Zeman, V. Ptáčková, J. Kerbr, A. Morávková a V. K. Klicpera


Andrej Sannikau

Jan Vápeník a Karel Brožek

Petr Zelenka

Yehezkel Lazarov

Sergej Fedotov

Vladimír Marek

Ladislav Zeman a Bohdan Holomíček Miroslav Krobot

Lenka Loubalová a Jan Hřebejk


Régis de Martrin-Donos

Josef Ptáček Martina Nováková


V čele se svým šéfredaktorem slaví redakce HADRIÁNA své 15. narozeniny


HRAJEME 12

Pondělí 30. 6. 2014

HADRIÁN

PONDĚLÍ 30. ČERVNA

Divadlo DRAK – 10:00 VOLNÁ PROHLÍDKA LABYRINTU DIVADLA DRAK Divadlo DRAK Hradec Králové – CZ

PONDĚLÍ 30. 6.

14:00 Villa Mysteria / OAP CENTRUM, CHILL-OUT ZÓNA, VÝSTAVY / Villa Mysteria

Studio Beseda – 16:00 KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ? Městská divadla pražská Praha – CZ

15:00 Žižkovy sady / RC POHODA - VOLNOČASOVÉ AKTIVITY / Prostor Pro, o. p. s. Hradec Králové / D

Hlavní scéna – 19:00 ILUZE Slovenské národní divadlo Bratislava – SK

15:00 Žižkovy sady / KAVÁRNA RESPEKT / Respekt /

17:00 Žižkovy sady / RYTMY KONGA / o.s. Mama Mundele Rynholec / 20' 21:00 Jižní terasy / ŠKOLNÍ VÝLET / Školní výlet Hradec Králové / 20'

KONCERT

PONDĚLÍ 30. ČERVNA LACO DECZI & CELULA NEW YORK

Vážení a milí festivaloví diváci!

Jubilejní XX. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů právě dnes končí a desáté číslo festivalového zpravodaje HADRIÁN může jako první zveřejnit statistické údaje o počtech divadelních produkcí a zúčastněných diváků. Klicperovo divadlo odehrálo na svých scénách 48 představení divadel z 8 zemí pro 27 800 diváků. Divadlo DRAK připravilo 47 představení souborů ze 6 zemí pro 5 500 diváků. V Open Air programu pak shlédlo 271 produkcí (divadelních, hudebních a výtvarných – včetně pouličních) na 56 000 diváků. Celkem tedy na všech oficiálních scénách a na ulicích a v různých zákoutích města navštívilo 366 představení, koncertů a performancí 89 300 diváků! Za všechny pořadatele XX. festivalu Divadlo evropských regionů 2014 vám upřímně děkuji za nádhernou atmosféru na všech festivalových scénách! Přeji vám krásné prázdniny a dovolené a všichni se na vás opět těšíme po prázdninách v další divadelní sezoně! Ladislav Zeman, ředitel Klicperova divadla, Hradec Králové

PŘ E DNO STN Í ZAJIŠTĚ NÍ VSTUPENEK NA FESTIVAL 2015!!! S předplatným už příští rok festivalové hity nepropásnete!

Předplatitelé Klicperova divadla totiž mají od příští sezony nárok na přednostní výměnu festivalových abonentních kuponů. S prodejem předplatného začíná divadlo 25. srpna.

Podrobnosti najdete již brzy na www.klicperovodivadlo.cz

KLICPEROVO DIVADLO o.p.s. podporují:

HADRIÁN – zpravodaj přinášející denní pohled z první linie Mezinárodního divadelního festivalu v Hradci Králové. – Redakce: Ladislav Zeman, Marta Ebenová, Michala Hadušovská, Jakub Maksymov, Kateřina Molčíková, Lucie Němečková, Linda Petáková, Zoran Petrovič, Jana Slouková, Marie Šobková, Jakub Štrom, Luděk Taneček, Zdeněk A. Tichý, Lucie Vojtíšková & special guest Fagi. Vydává KLICPEROVO DIVADLO o.p.s. Hradec Králové, Dlouhá 99. Telefon: 495 514 590-1; theatre@klicperovodivadlo.cz, www.klicperovodivadlo.cz. Vychází každý den v době konání XX. Mezinárodního divadelního festivalu 21.– 30. 6. 2014. Tiskne Protisk Hradec Králové. Cena 9.50 Kč.

Profile for Klicperovo divadlo

Hadrián 2014 - č. 10  

Hadrián 2014 - č. 10  

Advertisement

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded