Issuu on Google+

Výška a hloubka Industriální stopy Příloha Fárej!

Kladno Záporno Kulturní revue pro Kladno Podzim 2007 Číslo 3 50 Kč

obálka_fin.indd

1

15.8.2007, 19:12

+-


Obsah

Kladno Záporno

VÝŠKA A HLOUBKA O komínaření (prekiontrii) a výstupu na )( /Jan Červený/.................................................................................3 Srovnávací diagram kladenských komínů /Jan Červený/ .................................................................................8 Osudy českých vertikál – vznešené, vzdorující, padlé /Martin Vonka, Andrea Houdková/ ...................... 10 Pivovar Buštěhrad – minulost a budoucnost /Jaroslav Pergl/ ....................................................................... 15 Vápenné pece v Kladně mohou být kulturní památkou /Tomáš Voldráb/................................................... 16 Poldovácké periodikum Zábranář /Jiří Sázavský, Anater/ .............................................................................. 18 Nákres výšek ve městě /Helena Jiráková/......................................................................................................... 19 Uložení uhelných slojí a hloubky důlních jam /Karel Melichar/..................................................................... 20 V Rozdělově na Vítězné třídě tyčí se tam věžové domy /Lenka Novotná, Zuzana Vlčková/ ..................... 22 Výška mostu rovná se hloubce pádu z něj /Sára Petřínská/ .......................................................................... 24

kulturní revue pro Kladno 2007, ročník 2. číslo 3 (1. 9. 2007) vychází 2x ročně vydává o.s. Kladno Záporno IČO: 270 41 565 adresa: Na Vyhaském 3167, 272 01 Kladno e-mail: redakce@kladno-zaporno.cz evidenční číslo MK ČR E 17006 ISSN: 1802-1530 cena: 50 Kč redakční okruh: Jan Červený, Helena Jiráková, Lukáš Krinke, Petra Líbová, Jiří Mika, František Müller, Lenka Novotná, Dagmar Šubrtová, Zuzana Vlčková, Pavla Žvachtová.

Jak se stane, že se žena pustí do hornictví /Lenka Novotná/ ........................................................................ 29

grafická úprava a sazba: Šárka Holá, Helena Jiráková, Petra Líbová tisk: Reproprint Praha s.r.o.

Super akce /František Müller/ ............................................................................................................................. 32

www.kladno-zaporno.cz

VÝŠKA / HLOUBKA /Lenka Novotná/ ................................................................................................................ 26

Vyšín, Marcalík a hloubka ostrosti ...................................................................................................................... 33 Laco Deczi /Lenka Novotná/ ............................................................................................................................... 38

4. číslo revue Kladno Záporno vyjde v březnu 2008.

Po čem na Džbáně šlapeme aneb tip na výlet /Václava Melčová/............................................................... 39 Keltové z Boiohaema a jejich hit – černá sapropelitová bižuterie /Václava Melčová/.............................. 40 Svatba s rozhledem? Na Kožovce ano! /Lenka Novotná/............................................................................... 41 Divadelní hra „Na šachtě“ Otakara Zachara /Jan Červený/ ......................................................................... 42 A Coal Fire /Frances Sander/............................................................................................................................... 44 Těžní věže /Tomáš Voldráb/................................................................................................................................. 46 Víte, kde hledat v Kladně potápěče? /Zuzana Vlčková/ .................................................................................. 48 I japonské děti znají krtka /Zuzana Vojtíšková/................................................................................................ 50 Stopami kladenských nakladatelů /Petr Šámal/............................................................................................... 52 Tisk z výšky a z hloubky /František Müller/........................................................................................................ 54 Ne, ty koleje vedly tudy /Roman Hájek/............................................................................................................. 55 Jiří Kolář /Helena Jiráková/ ................................................................................................................................. 56

obálka_fin.indd

2

15.8.2007, 22:18

Poděkování Třetí číslo revue Kladno Záporno vyšlo s finanční podporou Statutárního města Kladna a Středočeského kraje. Děkujeme.


Příběh hloubky a výšky

Dvojčata – Válovky /Lenka Novotná/ ................................................................................................................ 58 Havírna /Jiří Mika/ ................................................................................................................................................ 60 Kulturní navigace /František Müller/.................................................................................................................. 62

V jedné své povídce použil Gustav Meyrink úsloví: „Kdo chce pátrat v hlubinách, musí vystoupit na hory.“ Je to temný příběh o smyslu lidského počínání, které je symbolicky vyjádřeno hledáním dna v hlubokém horském jezeře.

Topoly nejlíp vyzní na poli /Jan Červený/ .......................................................................................................... 64 Plyndojem /Jan Červený/...................................................................................................................................... 64 Češi v Moldávii /Pavla Žvachtová/ ..................................................................................................................... 66 Hrajeme si s Kladnem Zápornem........................................................................................................................ 67

Když jsme jako téma 3. čísla revue Kladno Záporno zvolili uhelné doly, protože na ně je především zaměřena kladenská část bienále Industriální stopy 2007, vynořila se téměř automaticky paralela hloubka – výška. Doly ji představují dvojicí šachty a těžní věže. Pro průmysl, jenž navázal na těžbu uhlí, byly charakteristické vysoké komíny, které dodnes zůstaly jako dominanty a vertikály v krajině, i když už jsou často bez využití nebo slouží náhradním účelům, třeba jako telekomunikační stožáry. Vápenné věže na hutích daly vzniknout lomu Amerika u Mořiny, atraktivnímu strmými stěnami i hlubokým jezerem... Jaký příběh by se asi dal napsat o tomhle lidském počínání, po němž zbyly šachty, věže, komíny, jámy nebo také jen prázdný prostor jako po zbořeném kladenském plynojemu? Uhlí shořelo v pecích a v kamnech, železo zrezivělo a vápenec se proměnil ve vysokopecní strusku, která skončila v cihelně a pak třeba v domcích hornické kolonie. Na lidi zůstaly v lepším případě vzpomínky a po jejich činnosti, jež se snažila vzepřít nadvládě průmyslu, nečetné kulturní památky, jako jsou stavby Josefa Hoffmanna nebo knihy kladenských nakladatelů.

Fotopoznávačka ..................................................................................................................................................... 68

Doufáme, že náš příběh, který vznikl na stránkách tohoto čísla časopisu, není příliš temný a nostalgický. Prosvětlují ho rozhovory s kladenskými dlouhány a další současná témata. A k osvěžení snad přispěje i přiložená hra Fárej. (jm)

Industriální stopy otisknuté do knih /Jiří Mika/ ................................................................................................ 91

Vysoká a nízká filozofie /Jan Červený/............................................................................................................... 69 Vánoční stromek – vystřihovánka ....................................................................................................................... 70 BIENÁLE INDUSTRIÁLNÍ STOPY Vinařice, místo kde bydlím /Pavla Žvachtová/.................................................................................................. 72 Kladno minulé a budoucí /Jiří Mika/ .................................................................................................................. 74 Josef Hoffmann a Kladno /Radoslava Schmelzová/........................................................................................ 75 Nabídky cestovních kanceláří VADOS a LAMPOS ........................................................................................... 77 Kdo na Kladensku těžil uhlí .................................................................................................................................. 78 Hornické kolonie na Kladensku /Tomáš Voldráb/............................................................................................ 80 Hornický skanzen Mayrau, Vinařice u Kladna /Dagmar Šubrtová, Radoslava Schmelzová/................... 84 Hutníci /Jiří Hanke/ ............................................................................................................................................... 85 Consummatum est – dokonáno jest /Jiří Pergl/ ............................................................................................... 86 Dole v dole – rozhovor s fotografem Josefem Seifertem /Dagmar Šubrtová/ ............................................ 87 Báseň Pavla Kolmačky........................................................................................................................................... 88 Povídky Karla Vepřeka........................................................................................................................................... 89 Hornický pěvecký sbor Kladno /Jan Uváček/.................................................................................................... 90 Klub přátel Hornických tradic /Štěpán Matula, Jaroslav Grubner/ .............................................................. 92 Výchoz uhelné sloje ve Vrapické oblasti /Jaroslav Grubner/ ......................................................................... 93 Vzpomínky na haldy /Alena Satýnková/ ............................................................................................................ 94 strana: 1

vyska_hloubka_fin.indd

1

15.8.2007, 19:16

+


�����������������������������������

�����������������

������������������������������������

������������������ ��� ������������

��������������� �������

������������������� ������������� ������������������������������������������������������������������������������������������������������ �������������������������������������������������������������������������������������������

vyska_hloubka_fin.indd

2

15.8.2007, 19:18


��

O komínaření (prekiontrii) a výstupu na )( Svaz českých komínářů (SČK) je sdružení asi 530 lidí, kteří rádi lezou na komíny a chladící věže (prekiontrické objekty). Lezení (lezba) má svá pravidla a členové mezi sebou soutěží o největší počet nalezených metrů a prvovýstupů. Komínáři mají velmi podrobně propracované internetové stránky www.kominari.cz. Nalezneme tu spoustu údajů a odkazů, slovníček pojmů, stanovy, zajímavosti, záznamy televizních relací věnovaných komínářům a v neposlední řadě také kontakt na vedení SČK s prosbou, aby (jsouc zaneprázdněno) nebylo obtěžováno „zbytečnostma“. S přesvědčením, že tento článek zbytečnost není, jsem se na zaneprázdněné vedení obrátil. Zaneprázdněné vedení (konkrétně předseda SČK) mě odkázalo na zástupce pro věci „grofální a lusomické“ Dannyho, údajně (i skutečně) největšího znalce kladenských komínů. Danny byl zájmem potěšen a sraz jsme si dali u chladicí věže (megalofobia) v Koněvu. Od začátku jsem přesvědčený, že na třicet pět metrů vysokou chladicí věž nevylezu, i když chápu, že pro komínáře je megalofobium pětatřicítka s žebříkem chráněným klecí to nejbanálnější, co se dá pokořit… No, snad pár šprušlí na zkoušku a zase dolů na zem. Přijíždí auto a z něj vystupují tři sympatičtí lidé - Danny, Koman a Agnes, která ale nemůže být na fotografii, protože její maminka by prostřednictvím revue Kladno Záporno zjistila, že má doma komínářku roku 2006 (což Agnes nechce). Členství v této organizaci zatajuje před svými rodiči značná část (nejen) mladých členů, dokonce i sám spoluzakladatel a duchovní otec Svazu Vladimír Randýsek. Ten svoji zálibu léta úspěšně skrýval, až do doby, kdy si jeho rodiče zakoupili časopis, kde byla reportáž s názvem „Vzhůru na komín“ a upoutávka na titulní straně s jeho ženou Kristýnou: „Když lezu nahoru, vždycky se bojím,“ říká Kristýna. Nicméně jeho rodiče jsou doktoři a tomu vděčí prekiontrie za mnohé „latinské“ termíny, včetně klasifikace komínů podle výšky (15-49 m LT - lystecitní trepariozóm, 50-99 m MT- morfolní trepariozóm,

100-199 m RU - rizistropní ulhorf a nad 200m GU - globonický ulhorf). To, že mám tu čest s komínáři roku (Dannym a Agnes), jsem se dozvěděl na žebříku chladicí věže a vědomí tak povolané společnosti ve mně vyvolalo smíšené pocity. Zmíněný titul dostali oba za prvenství v počtu nalezených metrů (14 kilometrů za rok), což je cca 38 výškových metrů denně… Uvážíme-li, že jeden komín se může započíst pouze třikrát (pravidlo trisingulace) a že v jednom dni lze započíst pouze jeden komín (pravidlo lobodréze), dochází nám, co to obnáší být Komínářem roku… „Větší šílence nenajdeš,“ ujišťuje mě Koman. Naopak Danny mě ujišťuje, že větší šílence najdu, že jsou to například jiní dva, kteří chtějí mezi dvěma nejmenovanými komíny natáhnout lanovku. Cestou na chladicí věž soustavně střídám dvě základní strategie, jak se s výškou vyrovnat: 1) Nevnímám, co je pode mnou, 2) Vnímám moc dobře, co je pode mnou, a vůbec mi to nevadí. Nakonec stejně sklouznu zpátky ke zlaté střední cestě mezi oběma těmito pocity, a tou je obyčejný strach a pocit závratě. Komínáři (nejen) roku mě ale povzbuzují a k jejich cti nutno říct, že mě ani v nejmenším nepřemlouvají. Problém přichází ve dvou třetinách výšky věže, která má jak známo tvar )(. Tam se celá výhodná situace, kdy má člověk pocit, že leze po alespoň trošku nakloněné ploše, překlápí, a člověk musí překonat převis. Ten je ale (jak jsem neomylně zespodu odhadl) překážkou zejména psychickou. Na převisu se po každém metru snažím aklimatizovat. Když však vidím kolegy už pouhé tři metry nad sebou, prostě zatnu zuby a vylezu. Ačkoliv se to dalo předpokládat, tak nahoře, kde člověk čeká instinktivně záchranu, číhá pro změnu pohled do vnitřku chladicí věže. Tyto dvě výšky (vnitřní a vnější) dělí jen uzoučký ochoz na zdi věže. Přes zmíněný pocit nestability, který řeším sedem, se dostavuje pocit štěstí.

Jan Červený

Mezitím se udělalo krásně a je dobře vidět do dálky - hlavně na ostatní prekiontrické objekty. Ne nadarmo je na komínářských stránkách u Kladna podtitul „Prekiontrický ráj“. Na věži se k nám přidává ještě opozdilý Martin, jediný komínář z Kladna. Na otázku, proč je v Kladně (prekiontrickém ráji) tak málo komínářů, odpovídá: „Myslím, že tady jsou divný lidi, většina mladejch se snaží žít tak nějak moderně a nevnímaj ty komíny jako zajímavost, že to tu někdo vybudoval, že to má svojí hodnotu.“ Rozhlížíme se a noví přátelé mi ukazují, který komín lezli a který (zatím) ne, a já se marně snažím v jejich osobních databázích a rekordech zorientovat. „Tak to máš se vším všudy,“ říká Koman, když vidí dole kýmsi přivolanou policii. Proti Svazu českých komínářů stojí totiž pomyslný Svaz českých policistů (SČP), tvořený příslušníky nejrůznějších druhů policie, a také tzv. „kotelníci“ – hlídači a příslušníci ochranek. Moji průvodci mají pochopitelně s policií nejrůznější zkušenosti (a to nejen negativní - byly i případy, kdy policie chránila komínáře před rozlícenými kotelníky). Danny leze dolů první, aby věc vyřídil, a my ostatní pomalu za ním. Máme štěstí, protože jednání Městské policie je velmi slušné, prý dokonce nejslušnější zatím vůbec. Slušnost je odzbrojující věc - nezbývá, než slíbit, že na věž už nepolezeme, a slib dodržet. Vyrážíme tedy na vycházku po Koněvu. „Jednou jsem byl obviněnej z průmyslový špionáže a musel jsem před ochrankou mazat fotky z foťáku. Jenže jsem přeskočil před kotelníkovými zraky fotky z konce na začátek a ukázal jsem, že je to už jiná fabrika, takže jsem nakonec smazal jenom pár fotek ze sta,“ říká Danny. Na památku mu tak zůstaly fotografie, které dokumentují již neexistující podobu továrny. „Problémy s ochrankou k tomu už tak nějak patří. S tím musíš počítat. Asi dvakrát jsme taky platili pokutu.“ K otázce pokut mají ale komínáři jasný postoj - každý koníček nebo sport něco stojí. Nevím, jestli se dají mezi příslušníky Svazu českých policistů řadit i hlídací psi, nicméně i s tě

strana: 3

vyska_hloubka_fin.indd

3

15.8.2007, 19:19

+


prstech jedné ruky. Zrovna komín v Libušíně je důkazem, že komínařina je koníček starý jako komíny samy. Několik metrů pod vrcholem komína (dmychadlem) jsou tam do cihly vyškrábána jména Táhal, Řezáč, Gaus s textem „1968“ a „Za SSSR okupace“. V Libni se zase zvěčnila celá řada lezců v různých dobách (počínaje rokem 1914). Podepisování se na komín není běžnou součástí lezeckého rituálu, naopak spíš převažuje snaha komín opustit v nedotčeném stavu. Někdy to ale prostě ujede a ruka rozechvělá vzrušením iniciály do cihly vyryje. V případě, že už na komíně „podpisové“ místo je (jako v Libni), je podpis naopak skoro žádoucí. Alespoň mají ostatní komínáři cestou co číst a komín se stává sdělením a místem paměti. Ale - všeho s mírou. U těchto komínářů, kteří se zajímají i obecně o industriální dědictví, frčí spíš právě cihláky. U cihláků totiž lezec míjí spáru za spárou a na každé cihličce si uvědomí, s jakou přesností a péčí ji sem kdosi kdysi položil a jaké je komín vlastně dílo. Při cestě nahoru ke dmychadlu se lze dozvědět, kde komín opravovali nebo že je komín nastavovaný, a ve vypálených cihlách lze spatřit i otisky prstů, jež tam zanechal člověk, který může být už třeba sto let po smrti. Betonové komíny jsou při pohledu na plášť během lezby nuda, ale zas to pod nimi pěkně duní.

mi měli už Danny a Agnes co do činění. „To ani nevíš, jak rychle umíš vylézt na plot… Ale psi jsou občas i hodní. V jedné staré textilce byl jenom pes bez kotelníka. Byl ve zuboženém stavu a jedl i suchý chleba. Dali jsme mu buřta, přelezli plot a komín pokořili. Se psem jsme se pak pomazlili a spokojeně jsme odjeli.“ Ale zpátky k SČK. Má tahle organizace obdobu ve světě? Nezdá se. Na nejvyšším komínu Evropy (najvišji dimnik v Evropi) ve Slovinském Trbovlje (globonický ulhorf 360/1 – výška 360 metrů) je sice nápis „Mikuž & Kirn was here“, ale zdá se, že se jedná o individuální počin. I v jiných zemích jsou jistě „komínáři“, ale nikde nejsou tak dobře organizovaní a už vůbec nemají tak propracované pojmosloví jako v Čechách. Naopak, mezi českými komínáři je pestré zastoupení jiných národností (Švédsko, Francie, Čína, Kamerun, USA…). Svaz českých komínářů má také jednu čestnou členku, která žije v současné době v Austrálii. Čestné členství pro ni jako dárek k životnímu jubileu zařídila její přítelkyně. Dotyčná má na ně ale plné právo – v padesátých letech iniciovala (coby šestnáctiletá dívka) výstup na osmdesátimetrový komín elektrárny v Hodoníně. Výška komínů se měří určením co nejpřesnější rozteče mezi stupadly a vynásobením jejich počtem. Na dotaz, zda se míry ověřují, nebo se změří jednou a dál se přenášejí z generace na generaci, odpovídá Danny, že se občas přeměřují, protože nikdo není neomylný. Jako příklad uvádí své vlastní měření (jak se později ukázalo) 25 metrového komínu, kde naměřil o sedm metrů méně. Chybu vysvětluje Danny tím, že měl sedm piv, což je Dannyho jediný a poslední přečin proti komínářským pravidlům, a budiž mu ke cti, že se k němu přiznal. Zpětně to vnímá jako velkou nerozvážnost a díky své bystrosti vyvozuje z této shody pravidlo „co pivo, to metr dolů“. A Koman věc domýšlí do důsledku: „Takže kdybys vypil patnáct piv a vylezl bys patnáctimetrovej komín, tak jako bys vlastně nic nevylezl…“

Jak Danny, tak Koman jsou stavaři, takže není těžké rozpoutat zanícenou debatu o technologii zdění komínů, zužujících se cihlách, nárožních cihlách oktagonů a dalších otázkách. Prameny chybí, ale jisté je, že řemeslo vyžadovalo neobyčejnou přesnost. „Jedinej křivej komín není kupodivu cihlák, ale betonovej. Ten je v Maloměřicích v Brně,“ říká Danny a mně až teď dochází, že je tam proto, protože v Maloměřicích se odjakživa málo měří. „Natřeli ho takovejma pruhama, aby to opticky srovnali, ale stejně je to vidět.“ „Jo, ten je křivej jak prase,“ dodává Koman. „Mimochodem, kousek od toho komínu se narodila Magdalena Kožená,“ dodává pro úplnost Agnes. „Další zvláštností je třeba jeden komín v Mladé Boleslavi, ten má uvnitř kramle dávaný do spirály. To vůbec nechápu – to je snad vtip….“

Cestou po rudném mostě se kocháme pohledem na cihlovou dvaasedmdesátku (MT 72 - morfolní trepariozóm). Obzvláštní respekt chovají komínáři také k cihlovému komínu v Libušíně, který má 100 m, čímž se řadí do kategorie RU (rizistropní ulhorf). Takhle vysoké cihelné komíny by se v Čechách daly spočítat na

vyska_hloubka_fin.indd

4

Záměrně jsem dosud nepoložil obligátní otázku: Kolik lidí už spadlo? Danny je ale na tu otázku zřejmě tak zvyklý, že to už nemůže vydržet a ptá se sám: „Ještě jsi se neptal, kolik lidí už spadlo.“ Říkám, že vím (jeden

15.8.2007, 19:19


- je to na internetu), ale přesto se dozvídám následně některé pozoruhodné informace. Neštěstí se stalo na nejvyšším komínu v Čechách (elektrárna Chvaletice 305 m – Globonický Ulhorf – GU 305/8). Dotyčný ho celý vylezl. Teprve cestou zpátky spadl z desetinové výšky (30 m) po jakémsi srdečním selhání. Od té doby se každý rok dělá „Memoriál Tomislava Vopálenského“ – společenská událost, kdy se sejde několik desítek komínářů a podniknou výstup na nějaký komín s ochozy, kde je dost místa na pokec. Tomislav Vopálenský se tedy stal zakladatelem posmrtné divize SČK a komínáři tak jsou organizovaní i po své smrti. Každý rok se do posmrtné divize přesouvají i zbořené komíny, takže členové posmrtné divize mají co kořit. „Lezení je bezpečný. Nejkritičtější jsou paradoxně první metry, protože kramle nebo žebřík začínají až ve výšce, kam se musíš dostat třeba po hromosvodu,“ říká Danny. „U cihláků jsou ještě někdy ve špatným stavu horní partie komínu. Komínář musí stav poškození správně odhadnout, takže se i stane, že radši nedokoří komín až na dmychadlo.“

Komínář –šaman? Představa středu světa je společným jmenovatelem celé řady světových mýtů. Osa světa je symbolizována stromem, totemem, horou – přírodní nebo umělou – a v případě komínu je symbolika ještě složitější díky ohni. Hlavní funkcí osy světa je, že spojuje tři základní úrovně: podzemí, náš pozemský svět a nebe. Ačkoliv motiv prolomení úrovní známe i z křesťanství (vzpomeňme Jákobův žebřík), nejzajímavější obrazy přináší zřejmě studium „primitivních“ náboženství. Výstup symbolizuje přechod do jiného stavu vědomí, do styčného prostoru, kde je možná komunikace s bohy. Z toho důvodu je tento akt výsadou šamana. Náš dnešní svět osu nemá. Kdybychom ji však najít přece jen chtěli, nabízí se průmyslové komíny jako slibné východisko, a hle – komínář se v tomto světle jeví být přímým nástupcem šamana, respektive šamanem dnešní doby. Kolik z adrenalinového vzrušení komínáře je rezonancí šamanovy extáze?

Procházku zakončujeme u tradičního výletního místa – u vápenek. Když tak před nimi stojíme na úzkém betonovém rozhraní násypek, přichází řeč na strach a závratě. „Při padesátym výstupu jsem začal mít hrozný závratě,“ říká Koman (KOMíny – ANtény). „Pak se to zase zlepšilo a teď se to zase mírně horší.“ „Já, čím jsem starší, tím se bojím víc,“ přisvědčuje Danny. „Třeba na jednu pětaosmdesátku jsem jednou vylezl a ještě jsem se nakláněl dovnitř s foťákem. Když jsem tam lezl nedávno podruhý, tak jsem byl rád, že jsem se nataženou rukou dotknul nahoře, jak jsem se bál. Mám dny, kdy se bojím víc a kdy míň, hodně to záleží na komínu - jakej je, jak mi sedí, jakej je den a tak.“ A zase Koman: „Taky už jsem se na to jednou v půlce vyflák.“ Mezitím Agnes leze na ocelovou konstrukci u vápenek. Když se jí určité místo nezdá, raději se vrací. Vida, tak i komínáři se někdy bojí! Sedmiletý klučík, který celou akci sleduje, poučuje Agnes, jak se má lézt. Možná budoucí druhý komínář v Kladně.

foto Martin Vonka

vyska_hloubka_fin.indd

5

15.8.2007, 19:20


pokomíní

číslo

třída typ

výška ochoz detail

bilighorze

popis

pg

pk

LM

GPS

KLADNO

35

SPO

1454

lm

1424

LT

H

21

Ub

N

HD

Obvodní oddělení Policie, Kladno (Kralupská)

STC

KD

koman

50°9‘19.73“N, 14°8‘10.28“E

N111 3LT

S

16

Ub

4.0

HC

Nemocnice Kladno (Vančurova)

STC

KD

Mc

50°8‘30.02“N, 14°5‘24.49“E

N112 LT

S

31

Ub

@

CC

Nemocnice Kladno

STC

KD

Mc

50°8‘29.74“N, 14°5‘23.66“E

N115 LT

S

24

Ub

4.0

HC

S & V Stock skladový areál, Kladno (Milady Horákové)

STC

KD

Mc

50°7‘23.13“N, 14°7‘7.61“E

N121 2LT

C

15

Ub

^0

CC

Ites s.r.o. (dříve Mobila), Kladno (Petra Bezruče)

STC

KD

Mc

50°8‘32.89“N, 14°6‘6.03“E

42

1

Pekárny Delta, Kladno - Kročehlavy

STC

KD

0894 LT 1522 LT

C

16

Ub

^0:0

C

areál SOLVENT s.r.o., Kladno - Kročehlavy (Wolkerova)

STC

KD

666

50°7‘38.28“N, 14°6‘39.03“E

N102 LT

H

18

1

^4

HD

Depo kolejových vozidel Kladno - Kročehlavy (M. Horákové)

STC

KD

666

50°7‘44.58“N, 14°6‘39.29“E

1079 MT

M

95

1

)(

HD

Elektrárna a tepllárna ECKG Kladno

STC

KD

koman

50°9‘11.25“N, 14°7‘47.33“E

1080 MT

S, T

91

3

@, 0

H, CC

Elektrárna a tepllárna ECKG Kladno

STC

KD

koman

50°9‘12.99“N, 14°7‘39.46“E

1011 6MT

P

64

2

0

HC

Sochorová válcovna TŽ, Kladno

STC

KD

koman

50°9‘20.7“N, 14°10‘13.1“E

1409 MT

P

81

2

0

HC

Sochorová válcovna TŽ, Kladno

STC

KD

koman

50°9‘20.12“N, 14°10‘9.21“E

1523 MT

P

84

2

0

2HC

Sochorová válcovna TŽ, Kladno

STC

KD

666

50°9‘5.36“N, 14°9‘37.74“E

N101 2LT

P

30

1

0

HD

Sochorová válcovna TŽ, Kladno

STC

KD

666

50°9‘6.22“N, 14°9‘39.74“E

N103 LT

C

25

Ub

^888.8 A

CC

Kladensko-rakovnické pivovary n.p., pivovary Kladno, Kladno - Kročehlavy (Dlouhá)

STC

KD

666

50°8‘26.06“N, 14°6‘40.81“E

B039 LT

C

3X

Ub

4.00:0

BB

Kladensko-rakovnické pivovary n.p., pivovary Kladno, Kladno - Kročehlavy (Dlouhá)

STC

KD

666

50°8‘25.38“N, 14°6‘40.98“E

B040 LT

C

2X

Ub

K 8:8

BB

Kladensko-rakovnické pivovary n.p., pivovary Kladno, Kladno - Kročehlavy (Dlouhá)

STC

KD

666

50°8‘27.84“N, 14°6‘41.89“E

Číslo

Výška

214

pořadové číslo komína zdolaného příčetně

43

N025

pořadové číslo komína zdolaného nepříčetně (list N)

Ochozy

B014

pořadové číslo komína nezdolaného z důvodů nelezitelnosti (list B)

2

1001

prekiowebofoto

Typ

239

Komín byl zbourán

C H S

Třída LT

-

vyska_hloubka_fin.indd

Listecitní trepariozóm (15 - 49 metrů)

Výška komínu v metrech

J

ostatní (jiné či kombinované materiály)

Detail )(

Megalofóbium, hyperboloid alias chladící věž

K

Kohoutnatec - ventilační komín sladovny

Klasický cihlák - kužel, oktagon či výjimečně hranol

čh

Čapí hnízdo

Novodobý cihlák - (stupňovitý) hranol, či kvádr

8

oktagon

Komín z betonových segmentů (skruží apod.)

4

čtvercový profil kruhový profil

Počet trifilačních bodů - ochozů (nebo třeba Ub/1 - počet pův./nepůvodních)

MT

Morfolní trepariozóm (50 - 99 metrů)

T

Komín z betonových tvárnic

0

RU

Rizistropní ulhorf (100 - 199 metrů)

M

Komín z monolitického betonu

^

komín ze střechy (kromě Kohoutnatce)

GU

Globonický ulhorf (200 a více metrů)

P

Trubička, plechový komín

@

vícehranný komín - vlnovec (typ „S“)

strana: 6

6

15.8.2007, 19:20


Poldi Kladno

A

0276 RU

M

118

4

0

HD

Poldi Kladno

STC

KD

koman

50°9‘31.69“N, 14°6‘58.93“E

0341 LT

M

35

1

)(

HD

Poldi Kladno

STC

KD

koman

50°8‘57.9“N, 14°7‘13.48“E

0406 MT

C

72

Ub

0

CC

Poldi Kladno

STC

KD

koman

50°9‘1.25“N, 14°7‘16.27“E

0812 MT

C

50

Ub

0

CC

Poldi Kladno

STC

KD

koman

50°9‘31.69“N, 14°6‘58.93“E

0820 2MT

P

65

Ub

0

HC

Poldi Kladno

STC

KD

koman

50°9‘28.19“N, 14°7‘15.67“E

0821 MT

P

65

Ub

0

HC

Poldi Kladno

STC

KD

koman

50°9‘26.24“N, 14°7‘17.4“E

0831 MT

C

52

Ub

0

CC

Poldi Kladno („Poldi“)

STC

KD

koman

50°9‘9.13“N, 14°7‘15.67“E

0832 LT

C

35

Ub

0

CC

Poldi Kladno

STC

KD

koman

50°9‘10.44“N, 14°7‘12.5“E

0901 LT

P

24

Ub

0

HD

Poldi Kladno

STC

KD

koman

50°9‘37.32“N, 14°7‘24.12“E

0902 MT

C

56

Ub

CC

Poldi Kladno

STC

KD

koman

50°9‘36.9“N, 14°7‘24.16“E

0972 LT

C

40

Ub

CC

Poldi Kladno

STC

KD

koman

50°9‘34.8“N, 14°7‘25.2“E

1100 LT

C

41

Ub

0

CC

Poldi Kladno

STC

KD

koman

50°9‘19.23“N, 14°7‘12.91“E

1138 LT

P

31

Ub

0

CC

Poldi - Noval Kladno

STC

KD

50°8‘46.52“N, 14°6‘38.14“E

N125 LT

P

40

1

0

HD

Poldi - Noval Kladno

STC

KD

666 o~

50°8‘46.41“N, 14°6‘51.55“E

50°8‘45.95“N, 14°6‘28.5“E

1554 LT

C

40

1

48.0:0

H, CC

Poldi - Zeolit Kladno („Zeolit“)

STC

KD

o~

N132 LT

C

34

Ub

^0

CC

Poldi Kladno

STC

KD

666

50°9‘9.11“N, 14°7‘15.09“E

N133 LT

P

20

Ub

0

HC

Poldi Kladno

STC

KD

666

50°9‘8.53“N, 14°7‘13.44“E

N134 LT

P

23

Ub

^0

CC

Poldi Kladno

STC

KD

666

50°9‘7.24“N, 14°7‘11.17“E

N152 LT

P

25

Ub

^0

HD

Poldi Kladno

STC

KD

Mc

50°8‘52.62“N, 14°6‘52.67“E

Atyp - nadstandardní architektonické, nebo nestandartní konstrukční prvky (mohutný podstavec, masivní hlava, zvláštní konstrukce apod.)

Příklad - v pořadí odspodu sokl.dřík:hlava: 4.80:0 - sokl čtvercový, dřík nejdříve oktagon, posléze kruhový, hlava (kruhová) 4.0 - sokl čtvercový, komín s kruhovým profilem bez výrazné hlavy 8.8:8 - oktagonský komín se soklem a ozdobnou hlavou K 0:0 čh - Kouhoutnatec s kulatým průřezem, zdobenou hlavou a čapím hnízdem Bilighorze

_C

poloviční ochrana - obruče

_D

plná ochrana - klec

CV, HV

pouze vnitřní bilighorze - použitelná i nepoužitelná

T

stupačky (to moderní - na tyči jsou po stranách stupadla)

L

schodiště

Popis

Název objektu, ulice a čp, město případně čtvrť

Y

stupačky původní

Pg

Zkratka pregionu

BB

bez bilighorze, nebo zatím nedosažena (sopouch zazděn apod.)

Pk

Zkratka pokomíní

CC/H - pro výstup k vrcholu lze zvolit kramle (s pol. ochranou) či žebřík bez ochrany HD,CC - cesta k vrcholu vede nejdříve po žebříku s klecí a poté po kramlích s obručemi

Příklad kombinací bilighorze

2HD - komín má dvě stejné bilighorze

L.M.

Letecký snímek komína na www.mapy.cz (uprostřed snímku)

C_

kramle

CC - kramle s poloviční ochranou, C - pouze kramle

GPS

Souřadnice udávající polohu komína

H_

žebřík

HD - žebřík s plnou ochranou, HC - žebřík s obručemi

Zaevidován

Datum prvovýstupu provedeného členem SČK

strana: 7

vyska_hloubka_fin.indd

7

15.8.2007, 19:20

+


vyska_hloubka_fin.indd

8 15.8.2007, 19:22

Poldi 52m

Konฤ›v 72m

Sochorovรก vรกlcovna 84m

ECKG 91m

Poldi 118m

ECK 147m

strana: 8


vyska_hloubka_fin.indd 9 15.8.2007, 19:22

Pekárny 30m

Pivovar 32m

Koněv 40m

Koněv 40m

Pekárny 42m

strana: 9

Poldi 30m

+


Martin Vonka, Andrea Houdková

Osudy českých vertikál - vznešené, vzdorující, padlé

-

vyska_hloubka_fin.indd

V době, kdy lidé slezli ze stromů, přestali se drbat v kožichu a ovládli oheň, se začaly stavět komíny. Nejprve malé, jako součást lidských obydlí, a postupem doby, technického rozvoje a prosperity větší a zdobnější. Komíny tvoří nedílný prvek našeho životního prostoru. Někdy je okolo sebe ani nevnímáme a míjíme je bez povšimnutí. Komíny jsou odrazem dob dávných i současných. Nechme se unášet těmito hrdými vertikálami, z nichž některé stojí již od století páry. Mnoho jich ale již bohužel padlo pod tíhou času, nebo kvůli dravým a necitlivým developerům. V ČR je odhadem 5 až 6 tisíc komínů, z toho cca 40% je cihelných, a z toho je odhadem pětina starších jak 100 let (dle aktuálního stavu databáze Svazu českých komínářů - SČK). V následujících řádcích se chceme zabývat především starými cihelnými komíny, jejich příslušné továrny ponecháme v pozadí, i když vztah mezi ní, resp. kotelnou a komínem je věru přímo sourozenecký. Komín reprezentuje fabriku. Komín je symbol, který je viditelný z dálky a ukazuje „tady vytváříme hodnoty a tady mají lidé práci“. Komín navrhoval stavitel zpravidla se stejnou důsledností a smyslem pro detail jako ostatní přilehlé stavby. Komín je symbolem prosperity místa. Dnes už však mnohé z toho neplatí v takovém měřítku jako dříve. Každý komín je díky svému místu a jeho přilehlému okolí, konstrukci i výšce naprosto originální a má svou jedinečnou atmosféru, kterou v neposlední řadě dotvořili i lidé, kteří na komíně nechali v minulosti svou stopu. Na komínech lze nalézt nejen cedulky identifikující komínářskou firmu a nápisy komínářských mistrů s uvedenými letopočty, ale i např. razítko od výrobce cihel. Komín lze po výšce rozdělit na tři základní části. Na základech je postaven podstavec (sokl), na něj navazuje vlastní tělo komínu (dřík), které je zakončeno hlavou. Propracovanost těchto dílčích prvků dodávala komínu na vznešenosti, poukazovala na umění stavitele a zámožnost a prosperitu továrníka. Nejstarší komíny měly osmiboký (oktagonální) profil dříku (zřídka čtverhranný, či jiný). Komíny byly vyzdívány z pálených plných cihel různých formátů (např.

o rozměrech 29 x 14 x 7 cm), nároží oktagonálních dříků byla ze zalomených plných cihel. Z těchto plných cihel (s tvarem i mírně do oblouku) byly výjimečně vyzděny i komíny s kruhovým profilem dříku (v období při přechodu na radiální cihly). Od počátku dvacátého století se dřík vyzdíval z tzv. komínovek (radiální cihly s dutinami) s povrchovou úpravou - glazurou do kruhového profilu. Staré komíny byly většinou časem doplněny o ztužující ocelové obruče, které mají za úkol staticky zajistit zděný profil komínu. Podstavce komínů bývají čtvercové, oktagonální, nebo později pouze kruhové, mívají různé úrovně a případně i materiálové řešení (cihla, kámen, pískovec, beton), jejich výzdoba bývá taktéž rozmanitá, mohou je zdobit různé vyzdívané prvky, římsy, niky, apod. Kouřovody jsou do komínů napojeny buď přímo do podstavce, a to nad, nebo pod úrovní terénu. Hlavice komínů byly zpravidla mohutné a rozšiřující se, byly ozdobně propracovány. Mnoho komínů má dnes hlavy bohužel ubourané z důvodu běžné degradace horních partií komínu, neboť je levnější hlavu a případně část dříku ubourat a zakončit betonovým věncem, než komín vyzdít do původního stavu. Technicky zajímavou skupinou komínů jsou komíny s reservoárem na vodu. Tyto komínové vodojemy sloužily svému příslušnému průmyslovému areálu pro zásobování užitkovou nebo i pitnou vodou. Těchto komínů byly kdysi na území ČR desítky, v současné době má SČK v databázi 22 těchto unikátů (15 stojících, 7 zbořených). Nádrže na vodu mají tvar komolého kužele (s velmi blízkými poloměry spodní a horní podstavy) posazeného větším poloměrem nahoru a jsou neseny mohutnými krakorci nebo železobetonovými deskami. Vodojemy mají objem přesahující i 100 m3 a jsou zděné, betonové, nebo i plechové bez dodatečné tepelné izolace (poklesu teploty vody pod bod mrazu zabraňuje teplo ze spalin). Podél dříku komínu vedou k reservoáru vodovodní trubky, které jsou buď obezděny, nebo volně loženy. Tento článek nás seznámí s osudy různých typických provozů a jejich starými cihelnými komíny, které vznikaly

strana: 10

10

15.8.2007, 19:23

v době, kdy žili naši předkové, jejichž jména si většina z nás nejspíš nepamatuje. Každý komín sdílí s fabrikou svůj jedinečný osud, my se zde pokusíme zhruba nastínit osudy pouze některých. Nové cihelné a ostatní komíny ponechejme ponecháváme (opraveno podle původního) stranou. Cihelny Dříve měla snad každá vesnice cihelnu. Jejich komíny nebyly nikdy přespříliš zdobné, pouze zřídka na nich nalezneme nadstandardní architektonické prvky a mozaiky. Výjimkou je např. cihelna v Nemilanech u Olomouce z poloviny 19. století, která je kulturní památkou, dnes ale bohužel v dezolátním stavu. Konstrukce cihelen byly různé, většinou však sestávaly z kruhové pece s komínem v její ose. V posledních 50ti letech uhasly pece většiny ze starých cihelen, někde tak rychle, že uvnitř najdeme dosud naskládané nevypálené cihly. V současné době se cihly, resp. keramické tvarovky a jiné keramické stavební výrobky prvky vyrábějí pouze v několika desítkách moderních cihelen, zpravidla pod rakouskou taktovkou. Některé původní cihelny byly rozšířeny, vedle jiných byla postavena cihelna zcela nová (s novým komínem) (např. v obci Přeštice), většina starých cihelen byla ale ponechána svému osudu a začala tak chátrat – např. Třebichovice (jeden z nejvyšších komínů z českých původních starých cihelen – 59 metrů), Mutěnice, Zákupy, Škvořetice, Křižany, Chyše, Petrohrad, aj. Na mnoha místech se dnes opuštěně vzpíná pouze komín sám a kolem něj jsou třeba jen pole a lesy - např. cihelna Seménkovice (kulturní památka) nebo v Lenešicích u Loun, Stehelčeves (s přimontovaným telekomunikačním ochozem s anténami – díky nim bylo zachráněno před demolicí i spousta jiných dalších komínů – provozovatel sítě ušetří na výstavbě stožáru, naopak majitel vydělá buď na prodeji komínu, nebo na jeho pronájmu). Některé cihelny jsou přebudovány na jiné účely. V Novém Bydžově slouží dnes cihelna jako prodejna, původní účel dnes připomínají pouze klenby v interiéru. , fasády jsou nové, její vzhled je strohý a pozbývající vazby na pů-


vodní užití. Battistova cihelna v Ďáblicích z roku 1893 se v současné době přebudovává údajně na kavárnu (33 metrů vysoký oktagonální komín byl opraven, jeho hlava byla znovu vyzděna do původního stavu). Aktuální databáze SČK obsahuje celkem 89 komínů českých cihelen (včetně nefunkčních, či již s jiným účelem).

dálku poukazovaly, že tam někde je pivovar, se mohou pyšnit vyzděnými římsami, profily a případně mozaikami (vyzděnými nebo malovanými). Velmi působivé je také přenesení tíhy sladovnického komínu pomocí mohutné klenby/kopule na okolní nosné konstrukce hvozdu. V minulém století se začala výroba sladu a piva centralizovat do větších podniků a spousta malých pivovarů tak zanikla a přestala do okolí šířit svoji typickou sladovnickou vůni sladu. Pivovary jsou buď již zbořeny, nebo opuštěny, jako např. pivovar Zlonice (komín kotelny a sladovnický komín z období 1875 - 1892). Pivovarské komíny se časem buď rozpadnou samy, nebo jsou demolovány, nebo v nejlepším případě je obnovena jejich sláva alespoň v podobě vkusné a citlivé přestavby pro náhradní využití, jak se nyní děje například v Kostelci nad Černými Lesy nebo v Hořicích. Velmi zdobný komín je v pivovaru Braník (1898 – 1899), jeho podstavec i hlava jsou obohaceny o nadstandardní architektonické prvky, dřík i hlava nesou vyzděné mozaiky. Konstrukčně do detailu jde také například jeden

Pivovary a sladovny Pivo se v českých zemích pilo všude. A všude se taky vařilo. Před průmyslovou revolucí v 18. století to byly malé pivovary, s rozvojem nových technologií se začaly budovat pivovary nové, nebo přestavovat a modernizovat původní. Z této doby má snad každý pivovar svůj komín, který sloužil kotelně a varně. Pokud k pivovaru příslušela ještě sladovna se svým hvozdem, přibyl komín sladovny s typickým zakončením z plechových profilů (původní jsou plechové kuželovité stříšky a jiné profily, novější jsou pak plechové korouhve). Někde vznikaly i samotné sladovny bez pivovaru (např. v Táboře, Písku, či v pražské Podbabě). Komíny pivovarů jsou již propracovány o něco více než komíny cihelen. Především sladovnické komíny, které již n a

vyska_hloubka_fin.indd

11

15.8.2007, 19:24


ze dvou komínů varny bývalého pivovaru v Kladně (především podstavec), naopak kvality a patinu sladovnického komínu zde překryla omítka. Řada pivovarů se svými komíny byla již dříve renovována pro náhradní využití - Zámecký pivovar Zbraslav, pivovar v Michli – dnes domov seniorů Sue Ryder, na Vinohradech, kdy byl po požáru v roce 2002 vystavěn do původní podoby jeden ze dvou sladovnických komínů, oktagonální komín z roku 1894 požár naopak přežil bez větší úhony. V Českém Krumlově lze přímo na ulici osahat starý pivovarský komín dnes příslušejícího k sídlu Nadace Egona Schieleho. V původním textu byla řeč i o pivovaru? Po některých pivovarech zůstala jen torza – např. komín pivovaru přibližně z roku 1908 v Praze-Libni nyní dominuje přilehlému supermarketu, některé komíny se nepodařilo zachránit, jako např. v Holešovicích, kdy e 31 metrů vysoký 100 let starý komín musel uvolnit v roce 2006 místo nové luxusní zástavbě(sladovnický komín

-

vyska_hloubka_fin.indd

s humny a další budovy jsou zachovány – proběhla zde konverze). Mnoho povšimnutí hodných komínů hodných povšimnutí také nadále slouží svým pivovarům již i po celé století, jako např. pivovaru Staropramen na Smíchově a Braníku, v Plzni, Českém Krumlově, Lounech a mnoha dalším. Aktuální databáze SČK obsahuje celkem 92 komínů českých pivovarů a sladoven. Cukrovary Cukrovary se svými komíny byly po necelé dvě století dominantami našich měst a obcí – nejen vizuálně, ale i svým typickým zápachem. Zpravidla se sice komín nepostavil podle vznešených návrhů zpracovaných stavitelem, ale i tak byly velmi často architektonicky vyvedené, počínajíce podstavcem a hlavou konče. Z mnoha důvodů se ale některé původní cukrovarské komíny nedožily současné doby v původním stavu – původní oktagonální komíny byly nahrazeny na stejném místě komínem y novějšími z radiálních cihel (občas byl zachován původní podstavec a na něj byl nastavěn nový kruhový profil dříku komínu). Sláva komínů a cukrovarů byla veliká, cukr se i vyvážel, cukr byl deviza, cukr přispíval v první polovině 20. století ke stabilitě měny. Cukrovary Provoz v cukrovarech ale v posledních padesáti letech postupně končí, zejména pak po roce 1989, a to jak z důvodů privatizace, centralizace a modernizace výroby, tak například z důvodů evropské politiky, kdy majitel několika českých cukrovarů holandská firma Eastern Sugar využila nabídky EU a odprodala své kvóty na cukr pod podmínkou zastavení výroby ve svých českých cukrovarech. Komíny ve své době patřívaly k nejvyšším stavbám té doby. Běžně dosahovaly výšky 50-70 metrů. Ke skvostům patří oktagonální komíny cukrovaru v Lenešicích u Loun (výška 73 metrů, 1880, stav ohrožený) a v Bohušovicích nad Ohří (74 metrů, 1871) – tyto komíny se řadí mezi jedny z nejvyšších oktagonálních komínů v ČR. Dosud funkční je cukrovar v Dobrovicích. V jeho areálu se nachází 65ti metrový komín s reservoárem na vodu (z cca desátých let 20. století) a 57 metrový oktagonální komín se zdobnou hlavicí (z roku 1857). Oba dva komíny jsou v perfektním stavu, majitel dbá na jejich pravidelnou údržbu.

strana: 12

12

15.8.2007, 19:27

Další funkční cukrovar se nachází ve Zvoleněvesi, původní komíny se ale nedochovaly, cukrovaru dominuje 70 metrů vysoký komín z roku 1922. Naopak po cukrovaru v Modřanech zbyl již pouze 53 metrový oktagonální komín z roku 1861 s mohutným podstavcem. Komín bude dle vizualizace investičního záměru zachován jako tradiční dominanta okolí a bude začleněn do kontextu nové residenční a komerční výstavby pod názvem Neo Riviera. Developer Neocity Group plánuje postavit čtyři 35ti patrové budovy v sousedství komínu, takže to bude dominanta vskutku legrační. Také ve Smiřicích zbyl po cukrovaru pouze 50ti metrový oktagonální komín (1868), který je nyní obležen kopami substrátu, což také napovídá reklamní nápis „SUBSTRÁTY“ na dříku komínu (reklamní účely jsou dalším možným prvkem, kdy nefunkční komín je vhodné zachovat a nechat jej vydělávat peníze). Na soklu komínu byly zdobným písmem vymalovány verše: „Málo a častěj přikládej, hradítka přivírej, na vodu pozor měj, pořádku vůbec dbej!“. Dnes jsou verše přestříkány sprejery. Mnoho cukrovarů dnes slouží jako místo pro podnikání různým subjektům, prostory vyhovují strojním, skladovým, logistickým a jiným účelům. Mnoho komínů je na určitou dobu zachráněno díky instalacím telekomunikačních ochozů na dříky komínů – např. 42 metrů vysoký oktagonální komín v Hospozíně (rok 1883), v Klobukách (56 metrů, rok 1871) či Velvarech, kde dominuje 65 metrů vysoký komín s dříkem kruhového profilu a vysokou profilovanou hlavou (tento komín také není původní, pochází z 20. let 20. století, kdy nahradil původní komín). Aktuální databáze SČK obsahuje celkem 54 komínů českých cukrovarů. Další skupiny průmyslových areálů již nelze tak dobře charakterizovat. Textilky, přádelny, sklárny, jatka, strojírny, mlékárny, lihovary a jiné provozy mají velmi rozdílné osudy. Poukažme pouze na některé opravdu výjimečné staré komíny těchto provozů. V Dolní Smržovce byla na konci 19. století vybudována přádelna firmy Johanna Priebsche Dědicové (takový je název)? zvaná Klášter (dnes firma SEBA T), kdy název plně koresponduje s impozantní architektonickou kvalitou fasád a přilehlého komínu, který lze zařadit mezi nejpropracovanější a nejhodnotnější komíny v ČR. Komín je vysoký 58 metrů, přičemž skoro polovinu výšky


tvoří podstavec v několika úrovních, které se liší materiálovým řešením a použitými ornamenty. Na poslední osmibokou úroveň soklu nenásilně navazuje válcový dřík vyzděný ze žlutých radiálních cihel a na něm sedí mohutná ozdobná hlavice. Komín je dodnes funkční a je ve velmi dobrém stavu. Podnik ale není schopen konkurovat levným asijským dovozcům, Klášter se tedy zavírá a jeho osud je zatím nejasný. 10 km jižně od Smržovky, a to v Železném Brodě, byla v polovině 19. století u náhonu řeky Jizery vybudována přádelna bavlny továrníka Johanna Liebiega, která se stala největší svého druhu v regionu. V areálu se nacházejí dva vertikální skvosty – jeden komín z roku 1867 – 52 metrů, dodnes je funkční, druhý pravděpodobně z konce 19. století, který je zakonzervovaný, jeho hlava byla ubourána a současná výška tak činí 49 metrů. Na první pohled komíny upoutají především mohutnými podstavci, opět v několika úrovních oddělených mi prolamovanými, bohatě profilovanými římsami a patinou svých cihel. Postavce jsou ve své podstatě čtvercové, ale v rozích jsou prolamovány a jsou v nich vyzděny malé niky. Dříky jsou oktagonální, vyzděné z plných cihel a doplněné po výšce několika vystupujícími malými klenbami. Dnes zde sídlí firma HYBLER TEXTIL s.r.o.. Na seznamu kulturních památek je textilka firmy Feigl & Widrich v Chrastavě. Komín není ani tak krásný a tak starý jako výše zmíněné, avšak přímo navazuje svým oktagonálním podstavcem na unikátně vyvedenou secesní kotelnu a společně tak tvoří jeden ladný celek. Kotelna je postavena z režného zdiva a je propracována do takových detailů, že plně může konkurovat nejhonosnějším sídlům své doby. Komín z roku 1905 je 60 metrů vysoký a má dřík kruhového profilu, je vyzděn ze žlutých radiálních cihel a zakončen je dvojitou římsou, na kterou navazuje ozdobná hlava s mozaikou z černých cihel. Komín i kotelna jsou již nefunkční, v plánu je konverze objektu, komín bude zachován. V Aši se poblíž centra začala ve 40. letech 19. století stavět textilní továrna společníků Geipel & Jäger. Továrna se stavěla na etapy, pravděpodobně v 80. letech 19. století byla přistavěna přádelna a kotelna se svým 38 metrů vysokým komínem. Komín má nezvykle štíhlý

vysoký podstavec na čtvercovém půdorysu z červených pálených plných cihel se žlutě omítanými nikami (tato kombinace materiálů a barev je v tomto kraji tradiční). Dřík kruhového profilu je vyzděný z plných cihel a je přerušen několika průběžnými římsami, komín zakončuje mohutná ozdobná hlava ve dvou úrovních. Současný majitel Textilana a.s. některé budovy v továrním areálu nadále využívá a rekonstruuje, kotelna je však zbavena technologie a komín je nefunkční. Poblíž se nachází ještě další dva architektonicky podobné komíny (neméně skvostné), pravděpodobně od téhož stavitele. Jeden z nich patřil k barevně z roku 1858 a v současné době panuje sám bez své továrny nad parkovištěm u dvou nákupních středisek a benzínové pumpy. Na pražském Žižkově (část Parukářka) se od roku 1870 začala stavět továrna na střelné zápalky a náboje pánů Selliera a Bellota, která je taktéž známa dle svého výrobního sortimentu jako Kapslovna. 40ti metrový Čtyřicetimetrový komín má mohutný podstavec na čtvercové základně, na něj navazuje oktagonální dřík se zdobnou hlavou. Po původní továrně zbylo jen několik budov a komín, který je zakonzervovaný a ve výborném stavu. Zbylé původní stavby Kapslovny včetně komínu jsou neuctivě pohlceny okolní novou residenční zástavbou z roku 1998. Jedním z nejstarších průmyslových závodů v Praze je strojírna v Karlíně – od roku 1850 v majetku J. J. Rustona (odtud neoficiální název Rustonka). Přibližně z této doby pochází kotelna se svým 42 metrů vysokým oktagonálním komínem, který se tak řadí mezi jeden z nejstarších komínů y v Praze (všech komínů - nových i starých - je v Praze dle databáze SČK aktuálně 312). Osmiboký podstavec zakončený římsou byl původně napůl odhalen venku ve štítu kotelny, po roce 1900 byl obklopen přístavbou, je tedy viditelný pouze dřík, který vyčnívá ze střechy a je spoutaný červenými stahovacími obručemi a zakončený omítnutou hlavou. Komín a přilehlé budovy jsou v současné době ohroženy, areál stojí v místě budoucího silničního průtahu Rohanské nábřeží – Voctářova, který je již ve výstavbě (již mu podlehly další dva staré komíny). Komín ani další budovy nejsou památkově chráněny, je čistě na vůli investora, zda něco zachová.

Nejezděme obdivovat jen krásu nejen hradů, zámků nebo různých přírodních útvarů, ale navštivme i staré vertikály. Vždyť i pivovary, textilky, sklárny, cukrovary, strojírny a další industriální objekty jsou nedílnou součástí tradičního obrazu české krajiny stejně neodmyslitelně jako ostatní památky. Pozvedněme někdy hlavy a pokochejme se symbolikou dávných dob, zamysleme se a chraňme toto vertikální dědictví. Vždyť si to zaslouží nejen pro zachování ukázky zručnosti a umu dávných mistrů a tradice dané doby, ale i pro svůj genius loci. Databáze SČK Současná databáze SČK čítá přes 2200 komínů (z toho je 110 zahraničních) a každým dnem stále přibývají. Databáze, aneb Pregiony, je rozpracovaná do takových detailů, že je v ní u většiny komínů uveden popis objektu, ke kterému patří (patřil), materiál komínu, výška, počet ochozů (původní / dodatečné), typ bilighorze, GPS, lokalizace (pregion = kraj a pokomíní = okres, obec), datum a jména evidujících komínářů. Specialitou pregionů je převedení tvaru komína na číselnou kombinaci (především u cihelných komínů), což je užitečné především v současné době, kdy SČK nemá on-line databázi a chybí tak systém pro centralizovaný sběr fotodokumentace. Tzn. že tvar komínů (od podstavce přes dřík až po hlavu) je dle transparentní metodiky převeden na číselnou kombinaci a dle tohoto kódu si lze snadno představit základní geometrii komínu. Hlavním tvůrcem metodiky je komínář Tom Droppa. Na naplňování databáze se podílejí aktivní členové Svazu českých komínářů. Také se pracuje na elektronické on-line databázi komínů, která bude obsahovat mimo jiné i historii daného komínu a okolní továrny, fotodokumentaci, bližší slovní popis konstrukce komínu a další užitečné informace. Současná excelovská podoba pak bude převedena do systému on-line databáze, jejímž programátorem je komínář Martin Kukačka (www.web4u.cz). Autoři jsou členy Svazu českých komínářů (www.kominari.cz), poděkování patří Výzkumnému centru průmyslového dědictví (www.vcpd.cvut.cz), z jejichž registru byla převzata některá data o továrnách. foto Martin Vonka

strana: 13

vyska_hloubka_fin.indd

13

15.8.2007, 19:27

+


Helena Jirรกkovรก - Lezec vyska_hloubka_fin.indd

14

15.8.2007, 19:27


Pivovar Buštěhrad – minulost a budoucnost Téma zaniklých pivovarů, zpravidla nápadných zásluhou vysokých komínů, a zároveň zasutých do hloubky zapomnění, si zaslouží místo v samostatném čísle revue Kladno Záporno. Než k tomu dojde, připomínáme alespoň pivovar v Buštěhradě, jehož osud právě vzbuzuje zájem i starosti místních občanů. V krátkém příspěvku se k tomu vyjádřil buštěhradský kronikář Jaroslav Pergl. Obec Buštěves, vlastněná rodem Bezdružických z Kolovrat, byla povýšena králem Vladislavem II. Jagelonským v roce 1497 na městečko s názvem Buckov, se všemi výsadními právy, tzn. i s právem várečným a šenkovním. Nevíme sice přesně, kdy byl pivovar postaven, ale protože jeho provoz znamenal pro majitele značný finanční přínos, domnívám se, že s jeho stavbou příliš neotálel. Předpokládaný vznik byl tedy kolem roku 1500. Nejstarší písemná

Jaroslav Pergl

zmínka je sice až z roku 1548, kdy majetek Jetřicha II. Bezdružického dědili jeho synové Jan a Vladislav. K pivovaru již tenkrát patřila i sladovna a chmelnice nad Buckovem (místní označení Na Chmelnici se dochovalo do dnešních dnů). Z toho vyplývá, že zdejší pivovar patří k nejstarším v Čechách. Dědictvím přešel z vlastnictví rodu Kolovratů na Annu Marii z Lobkovic, která se provdala za knížete Sasko-Lauenburského. Za třicetileté války byl značně poškozen a vypleněn, poté znovu opraven a zprovozněn. Další dědičkou byla známá majitelka panství Anna Marie Františka Toskánská a po ní se opět dědictvím dostal pivovar do rukou bavorských vévodů, kteří jej nechali přestavět v barokním slohu samotným Anselmem Luragem, slavným architektem pracujícím pro nejvyšší šlechtu na pražském hradě, Staroměstském náměstí i jinde. Dalšími složitými cestami dědictví se dostal buštěhradský pivovar do majetku Habsburků, a tím i císaře. Po vzniku republiky roku 1918 propadl, jako celý císařský majetek, státu, v jehož vlastnictví byl až do roku 1993, kdy jej v privatizaci získala firma LEVEL. Ta původně uvažovala o jeho znovuzprovoznění, ale

nakonec jej využívala jako skladovací prostory, dílny a ubytovny pro své zaměstnance. Z budov patřících k pivovaru se jí podařilo velice vhodným způsobem zrenovovat dům bývalé školy na moderní byty. Pokud mám správné informace, firma LEVEL se dále chystá k rekonstrukci pivovarského sklepa (na křižovatce dolního náměstí s Tyršovou ulicí), ze kterého by měla vzniknout stylová vinárna, což místní obyvatelé určitě uvítají. Lze jen doufat, že zástupci společnosti LEVEL budou stejně citlivě postupovat i s rekonstrukcí zbývajících barokních částí pivovaru. Chtěli bychom, aby zůstal i pro další generace zachován ráz dolního náměstí a okolí rybníků jako klidová zóna, a to nejen pro rybáře, ale i pro maminky s dětmi, kterých i v Buštěhradě v poslední době konečně přibývá. Přestavba bývalých průmyslových staveb na moderní byty – lofty s dalším příslušenstvím v podobě třeba uměleckých ateliérů, případně dílen uměleckých řemesel nebo výstavních prostor ve spojení s ubytováním pro návštěvníky města by byla určitě přínosným řešením. To všechno v Buštěhradě – kousek od Prahy – citelně chybí.

strana: 15

vyska_hloubka_fin.indd

15

15.8.2007, 19:27

+


Vápenné pece v Kladně mohou být kulturní památkou

Vápenné pece v areálu bývalé Vojtěšské huti - Koněv v Kladně mají šanci stát se kulturní památkou. Příslušné řízení zahájilo Ministerstvo kultury začátkem června tohoto roku. Vápenky jsou jakýmsi hmotným symbolem celého areálu. Staly se ústředním motivem pro 3. mezinárodní bienále Industriální stopy konané v Kladně a v Praze v roce 2005 a RNDr. Václav Cílek je v knize Makom – Kniha míst označil za „chrám svaté Trojice nějakého neznámého náboženství“. Věže vápenek výrazně doplňují krajinný ráz Kladenska a jejich fotografie se často objevují v novinách a odborných publikacích. Právě silueta industriální dominanty je základním motivem průmyslem poznamenané krajiny. Vápenné pece stály dlouho na okraji zájmu a jen zcela náhodně nebyly zbořeny. Přišly sice o své technické zařízení, neztratily však nic ze své stavební podstaty. Vápenné pece jsou typické pro místa, kde se vápenec přímo těží. Kladno je výjimkou. Pro Pražskou železářskou společnost (PŽS)1) bylo výhodnější pálit vápno přímo v Kladně a využít k tomu vysokopecní plyn, který huť druhotně produkovala. Tavení kyselých nučických rud vyžadovalo neobyčejně velké množství vápence ve vsázce a životní otázkou železáren byl koks, který PŽS musela dovážet. Kladenské sloje spékaného uhlí byly totiž vytěženy už v roce 1886. Vojtěšská huť odebírala vápenec z najatých, později i vlastních lomů, především v Tachlovicích, kde byl velmi vhodný vápenec pro hutní

-

vyska_hloubka_fin.indd

16

Tomáš Voldráb

účely. V meziválečném období byl na Berounsku těžen největší lom v ČSR Amerika u Mořiny, který patřil PŽS. Jednalo se vlastně o celý komplex lomů, v nichž se denně těžilo několik set vagónů vápence, jenž byl odvážen vlastní železniční tratí Kladno - Nučické dráhy (KND) do kladenských hutí. V letech 1927-1929 byly v železárnách na místě bývalé rudné aglomerace vedle vnitropodnikového nádraží KND zvaného Semmering postaveny čtyři velké šachtové vápenné pece. První dvě byly postupně uvedeny do provozu v srpnu a září 1928 a další v říjnu 1929. S rozšířením vysokých pecí čtyři vápenné pece nestačily a musela být postavena nová pec č. V, která byla dokončena 30. 1. 1940. Postavila je firma Pittel a Brausewetter Praha

15.8.2007, 19:27

podle plánu firmy Oberschlesische - Industrie - Bau A. G., Gleiwitz. Násypy provedla firma Skorkovský, přístřešek bří Prášilové. Pece se skládají ze dvou částí: násypné komory a tělesa vlastní pece. Několik metrů vysoké terénní vlny mezi nádražím a železárnami bylo využito k zahloubení stavby železobetonových komor na surový vápenec. Strop násypek tvoří železobetonové překlady v podobě roštu, na kterém byly připevněny kolejnice. Drobný vápenec dovážený po železniční vlečce KND byl sypán přímo do komory. Kruhovou monolitickou podstavu každé pece tvoří šest podpěr, spojených v horní části prstencem, který podstavu přesahuje a sloužil jako obslužný ochoz. Ve vnitřním prostoru podstavy byla k ústí pece připevněna ocelová násypka, do které se šesti otvory samočinně vypouštělo vypálené vápno. Na podstavu nasedá v několika vrstvách vyzděná šachtová pec. Vnitřní zdivo pece je ze šamotových cihel, vnější z červených cihel „zvonivek“. Pec se skládá z několik metrů vysokého válce, na který nasedají tři komolé kužele postupně se zmenšujícího průměru až do konečné výšky 31,43 m. Zdivo pecí je na řadě míst stažené ocelovými pruty proti rozpínavosti. Vnitřní kuželovitý prostor (šachta) má v dolní části průměr 6 metrů, do poloviny šachty sahá vnitřní kužel o průměru 4 metry. Vápno se pálilo v prostoru mezi zdivem pece a vnitřním kuželem hrubě čištěným kychtovým plynem, který byl přiváděn potrubím


od vysokých pecí do okružního plynového kanálu pece. Odtud byl plyn rozveden průduchy do prostoru na pálení vápna. Vzduch byl přiváděn otvory na vnějším obvodu pece umístěnými nad plynovými průduchy. K regulování přívodu plynu a vzduchu, stejně jako k čištění ��achty, sloužily četné otvory po obvodu pece. Řada z nich je dodnes osazena litinovými dvířky. Přístup k těmto otvorům zabezpečovalo sedm železných ochozů a několik pracovních plošin, které byly mezi sebou spojeny schodišti. Každá pec měla svůj výtah na vápenec, umístěný v prostoru mezi pecí a násypkou. Spálené plyny byly stahovány do sběrného okružního kanálu pod kychtou, odkud byly odsávány potrubím do železných komínů vysokých 43 metrů. Tříděný prach a drobné vápno se vypouštěly do sklápěcích vozů, které byly výtahem vyzdviženy na koleje v úrovni železáren a přesouvaly se dále úzkorozchodnou drahou přímo k vysokým pecím. Na základě poznatků provedených při provozu prvních pecí bylo u pece č. V použito slabšího zdiva, zato byla celá pec vyztužena plechovým nýtovaným pláštěm. V důsledku zeslabeného zdiva nebyl vysokopecní plyn, kterým se pec vytápěla, přiváděn do pece okružním kanálem ve zdivu, ale okružním plechovým vedením zavěšeným vně pece. Strojní zařízení odpovídalo strojnímu zařízení ostatních pecí. Přepálené vápno ve vsázce mělo zpočátku také své nevýhody. Při vysoké zásaditosti byla struska citlivá na převápnění, což se projevovalo potížemi při chodu vysoké pece a také na jakosti železa. Jen částečně se tyto potíže podařilo později odstranit. Hlavní úkol, uspořit co nejvíce koksu, však přepálené vápno rozhodně splnilo. Ukončení provozu vápenných pecí souviselo se zastavením výroby surového železa v Kladně v roce 1975. Na přelomu 60. a 70. let byly zbořeny první dvě pece s označením č. I a II. Do začátku roku 1997 bylo z vápenných pecí č. III, IV a V odstraněno vše železné včetně mostků, výtahů, kouřovodů a veškeré strojní technologie. Z každé pece bylo sneseno pět ochozů a pec č. V přišla o spodní část svého ocelového pláště. Zbořen byl také přístřešek zásobníků. Současný stav třetí a čtvrté pece je srovnatelný. Drobné praskliny na vnějším zdivu vážně neohrožují stabilitu pecí, navíc jejich konstrukce je na řadě míst stažena ocelovými pruty. Pátá pec postrádá ve své dolní části ocelový plášť, který ji chránil, takže dochází k uvolňování cihel a erozi zdiva. Patrně nejvážnější problém nastal od-

řezáním některých částí nosníku železobetonového mostu u páté věže, jehož současný stav bych považoval za kritický. Podpůrné nosníky bude pravděpodobně nutné zajistit, aby se zabránilo zhroucení mostní konstrukce. Vápenné pece byly stavěny na dynamické zatížení, provozní tlaky a vysoké teploty, takže nehrozí bezprostřední samovolná destrukce způsobená povětrnostními vlivy. Po nějakém čase bude nejspíš nutné zhodnotit jejich stav a případně provést určitý stabilizační zásah. V současné době je na území Čech jen malé množství dochovaných pecí tohoto typu a žádná z nich nedosahuje takové velikosti. Dnešní provozy na zpracování vápence prošly rozsáhlou přestavbou a využívají moderních technologií a pracovních postupů. Vývoj ve vápenictví můžeme sledovat i v kladenských železárnách. Vápenné pece jsou důležitým dokladem pokroku ve výrobě 20. a 30. let 20. století. Ten je patrný zejména v rozdílu mezi zděnými pecemi č. III a IV a zdokonalenou pecí č. V využívající kombinace slabého zdiva a celokovového pláště. Vše je navíc doloženo kompletní stavební dokumentací včetně podrobných stavebních plánů, statických výpočtů a technických zpráv. Původní podobu pecí můžeme sledovat i na řadě zachovaných fotografií. Zájem o industriální stavby ve Vojtěšské huti každoročně stoupá. Příznačné stopy zaniklé činnosti se zde staly estetickou hodnotou. Ty by se mohly uplatnit i v památkové hodnotě vápenných pecí s užitím motivu kontrolované industriální ruiny, podobně jako u zřícenin středověkých hradů. Až na počáteční zajištění nevyžadují pece příliš náročné udržovací práce. Podobný metodický postup se uplatňuje například ve Völklingenu, kde byl komplex bývalých hutí zařazen na seznam památek UNESCO. V areálu kladenských železáren se dodnes nacházejí stavby, které pocházejí ze samého počátku huti a mají historickou hodnotu. K nejcennějším objektům patří budova prádla uhlí čp. 265 z roku 1865, kde je zachováno členění budovy a ve fasádě z opukového zdiva jsou patrné původní záklenky z červených cihel. Mezi nejstarší budovy patří dům ředitele čp. 1817 postavený před rokem 1869 s původními architektonickými prvky (členění štítů, komíny) a s řadou zachovaných řemeslných detailů – vstupní dveře. Zachován zůstal rovněž štít první konvertorové Bessemerovy ocelárny z roku 1875 v novorománském neomítaném zdivu. Velkou pozornost si zaslouží i hala skladů z let 1911-1912 v Dubici,

navržená ve stylu moderny s náročně řešenou subtilní konstrukcí ocelového krovu, jehož projekt pochází z pražské kanceláře Bratři Prášilové a Co. Nejpůsobivější jsou trosky stavby koksoven, rudného zásobníku s železobetonovým mostem a pozůstatek kdysi nejvyššího plynojemu u nás. V tomto směru je nutno zdůraznit citelnou absenci studie, která by řešila budoucí využití celé Vojtěšské huti jako celku a zhodnotila stavební fond nejen z pohledu památkové péče, ale také v návaznosti na blízké městské centrum.

Poznámky : 1. Pražská železářská společnost existovala až do znárodnění v roce 1946, kdy byly železárny a ocelárna Poldi sloučeny ve Spojené ocelárny n. p. Kladno. Prameny: SOA Chodov, fond PŽS

strana: 17

vyska_hloubka_fin.indd

17

15.8.2007, 19:27

+


Poldovácké periodikum Zábranář

Jiří Sázavský, Anater

„Kterak zaměstnancova vina po světě chodila“

-

vyska_hloubka_fin.indd

... zlepšení péče o bezpečnost práce, a tak zvrátit nepříznivý vývoj pracovní úrazovosti ... všechny záznamy o těchto instruktážích se provádí do knihy instruktáží na pracovišti ... nesmí za chodu stroje hoblovku přelézat, stoupat na stůl a vozit se na něm ... ČSN 34 0165 věcně odpovídá IEC 446 (v současné době v revizi) ... provozní nehoda (havárie) musí být nahlášena předsedovi podnikové havarijní komise, který povolá k výkonu pracovní činnosti podnikovou havarijní komisi jmenovanou příkazem podnikového ředitele č. 10/86 ... v porovnání se světem se dá v podstatě říci, že jsme nevytvořili technické normy izolovaně od světa ... protože postiženého v kritický okamžik úrazu nikdo neviděl a ani z výpovědi nepřímých svědků nelze určit pohyb postiženého, je nutno vidět příčinu v nesprávném počínání ...

ně přistavila, zajistila je proti ujetí a kolej opustila“. Také strojvedoucí, který v předmětné době byl přímým nadřízeným postiženého, nezajistil v žádoucí míře podmínky pro bezpečné provedení práce svého podřízeného.

Dne 19. 6. 1984 došlo na pracovišti provozu ocelárny 2 PH k těžkému úrazu 36letého J. R., strojvedoucího úzkorozchodné dráhy závodu 9 – doprava. Postižený zajišťoval na noční směně z 18. na 19. 6. přístavbu vozů v halách ocelárny. V kritické době, ve 3.20 hodin, kdy odpojoval od lokomotivy vůz ložený kokilami, pokládal jeřábník klešťového jeřábu provozu ocelárny na odpojovaný vůz ještě další kokilu. Při tom došlo k pohybu vozu, který postiženému přimáčkl pravou ruku mezi nárazníky.

V souvislosti s tím byla podnikem uplatněna řada hmotných postihů vůči pracovníkům, kteří se na úrazové nehodě přímo podíleli, nebo kteří svým nedostatečným dozorem nevytvářeli podmínky pro bezpečnou práci svých podřízených. Postižený J. R. nebude dále v podniku zaměstnáván ve funkcích strojvedoucího nebo pomocníka strojvedoucího.

Vyšetřováním této úrazové nehody bylo zjištěno, že hlavní příčinou úrazového děje bylo nebezpečné počínání jeřábníka klešťového jeřábu. Ve smyslu platných předpisů (mj. Příručka pro jeřábníky – podnikové pokyny 533/15/73) „smí jeřábník pracovat, až když posunovací četa (v tomto konkrétním případě postižený) vozy správ-

Samotný zraněný J. R. nevěnoval dostatečnou pozornost pracovní situaci v hale provozu. Jednou z podstatných okolností vzniku úrazového děje (zejména z hlediska nedostatečné pozornosti postiženého) byla pak i skutečnost, že, jak bylo po úrazové nehodě zjištěno, byl postiženému prokázán dechovou zkouškou a následným lékařským vyšetřením obsah alkoholu v krvi. Zákaz požívání alkoholických nápojů před prací a při ní je taxativně vymezen podnikovými směrnicemi (Směrnice č. 161/26/83). Je proto zarážející, že postižený, jak bylo při vyšetřování zjištěno, se dopustil přestupků proti tomuto ustanovení již vícekrát. Nesvědčí to o potřebné odpovědnosti nadřízených pracovníků postiženého, kteří mu tyto přestupky zřejmě tolerovali.

Z uvedeného případu těžkého úrazu zákonitě vyplývá i nutnost věnovat ještě větší péči výchově pracovníků k dodržování bezpečnostních předpisů (v tomto případě zejména u prací spojených s provozem zdvihacích a dopravních prostředků), zvýšení účinného, nekompromisního dozoru vedoucích, řídících pracovníků, a v neposlední řadě výchově pracovníků k dodržování všech zásad osobní kázně, nutných k bezpečnému výkonu práce zvlášť na rizikových pracovištích našeho podniku.

strana: 18

18

[závěr] „...je v naší moci a záleží jenom na nás, abychom dodržováním bezpečnostních pravidel při provozu vleček předešli možnosti ohrožení zdraví nebo života svého nebo svých spolupracovníků.“ GŘ Hutnictví železa odbor personální a sociální práce

15.8.2007, 19:27

zdroj: „Zábranář“ – čísla z let 1984 -1990


+-

Nadmořské a jiné Výšky v Kladně

Centrum (náměstí Starosty Pavla) se nachází v nadmořské výšce 381 m, nejvyšší místo je v lese Propadník na západním okraji města (430 m), nejnižším bodem je místo, kde Dřetovický potok za Vrapicemi opouští území města (283 m).

poděkování za poskytnuté informace patří panu Luštincovi z kladenského magistrátu

radnice 34 m výška věže 18m výška střechy

kostel Nanebevzetí Panny Marie 51m výška věže 22m výška střechy

věžáky 45 m

vodojem v lese (Rozdělov) 51m

bývalý plynojem 80 m strana: 19

vyska_hloubka_fin.indd

19

15.8.2007, 20:29

+


Uložení uhelných slojí a hloubky důlních jam v centrální Karel Melichar části kladenského revíru Historie těžby uhlí se na Kladensku uzavřela 29. června 2002, tedy před pěti lety, kdy byl vytěžen poslední vůz uhlí z dolu Schoeller v Libušíně. Uzavřela se tak 230 letá etapa těžby uhlí v této oblasti. Trvalo pouhých 230 let, aby se vytěžilo to, co příroda tvořila miliony let. Méně se již v širší veřejnosti ví, odkud se toto uhlí těžilo a jak a kde byly uhelné sloje uloženy. Pokusme se to trochu přiblížit. Kladenská tabule je geograficky parovina, ve které nečetné drobné potoky vytvořily za miliony let řadu údolí a sníženin. Tabule se mírně vlní, ale zůstává jednotvárná. Konečné utváření povrchu vzniklo až ve čtvrtohorách. O geologickém vývoji Kladenska nám mohou podat svědectví již jenom archivní dokumenty bývalých dolů. Pohled do dávné geologické minulosti této oblasti nám umožnily svislé důlní jámy, které sloužily jako otvírková důlní díla četných dolů. Dále to byly překopy ražené v hlušinách a chodby ražené v uhelných slojích. Sloje Kladensko - Rakovnicko - Slánské jsou jezerního původu. Utvářely se v období mladšího karbonu, mladších prvohorách asi před 320–280 miliony let. Na zemském povrchu byl tehdy prakontinent Pangea a naše nynější území se nacházelo někde poblíž tehdejší-

-

vyska_hloubka_fin.indd

ho rovníku. Teplé a vlhké podnebí v této části prakontinentu umožnilo vzrůst mohutných karbonských pralesů, jež tvořily stromovité plavuně, přesličky a kapradiny. Ty se splavovaly do depresí – proláklin vytvořených na zvlněném podloží tvořeném starohorními usazeninami přeměněnými na chloritické břidlice - fyllity. V těchto proláklinách se nahromadilo obrovské množství dřevní hmoty. Po zaplavení těchto prostor jílovitými a pískovcovými hmotami byl zamezen přístup vzduchu a nastal proces karbonizace, zuhelnatění. Původně byl povrch těchto slojí víceméně vodorovný. Horotvorné tektonické pochody, které následovaly, roztrhaly souvislou uhelnou pánev na celou řadu jednotlivých ker, které se vzájemně posunovaly výškově a směrově a pod tlakem nadloží se zabořovaly a nakláněly převážně k severu až severozápadu pod úhlem asi 6–10°. Nejspodnější sloj je tzv. Základní kladenská sloj. Je uložena v převážné většině kladenské pánve. Většinou byla nedobyvatelná co do mocnosti i kvality. Pouze ve východní části revíru byla větší mocnosti a také se zde dobývala. Na Základní kladenské sloji spočívá několikametrový vulkanogenní „brouskový obzor“ tvořící meziloží mezi touto slojí a svrchnější Hlavní kladenskou slojí. Nej-

strana: 20

20

15.8.2007, 19:33

spodnější část brouskového obzoru je tvořena bělavým arkosovým pískovcem s kaolinickým tmelem, zvaným „bělka“. Následují polohy písčitých jílovců a tufitů. Hlavní kladenská sloj, geologicky svrchní radnická sloj, je nejdůležitější slojí středočeského permokarbonu. Dosahuje mocnosti 0–12 m (na bývalém dole Thinnfelt). Bezprostřední nadloží tvoří slídnaté jílovce (zvané mydlákv), pískovce a někde také slepence. Ty se střídají v různých mocnostech karbonského pásma až na poměrně malou mocnost povrchových druhohorních usazenin. K radnickému souslojí se v Kačickém poli druží souslojí lubenské se třemi slojemi. Ty byly označovány jako Dolínská sloj, Střední lubenská sloj a Kačická sloj. Na dole Tuchlovice je tzv. Dolínská sloj označována jako „Okrajová“. Uložení slojí předznamenalo hloubky budoucích důlních jam. Od přímých výchozů slojí na Vrapicku, které „vycházely“ přímo na povrch, a v nichž začalo dolování již od 70. let 18. století a těžilo se zde v naprosté většině štolami. Postupem času se jámy prohlubovaly až do 500 metrových hloubek v západním směru. Nejhlubší jáma byla jáma N 3 dolu Kladno v Libušíně.


vyska_hloubka_fin.indd

21

15.8.2007, 19:34


V Rozdělově na Vítězné třídě tyčí se tam věžové domy

Lenka Novotná, Zuzana Vlčková

Věžové domy byly postaveny v letech 1954–1957 podle projektu architektů Josefa Havlíčka, Karla Filsaka a Karla Bubeníčka. Třináctipodlažní domy na půdorysu písmene T s portikem a vstupní halou v přízemí mají bohatě členěné fasády z barevných keramických materiálů a po obou stranách každého vchodu keramická domovní znamení zobrazující různá zvířata – podle kterých se dá také snadno najít cestu domů... Za to patří dík autorům této výzdoby, významným českým sochařům Martě Jiráskové, Haně Wichterlové, Břetislavu Bendovi nebo Bedřichu Stefanovi.

-

vyska_hloubka_fin.indd

Šestice věžových domů v městské části Rozdělov je jednou z dominant Kladna. I když sám jeden z autorů projektu Josef Havlíček ve své knize Návrhy a stavby říká: „Nejde vlastně vůbec o dominantu, neboť opakování věžových domů tvoří v krajinném pohledu hřebenový motiv povahy horizontální, který nekonkuruje budoucí skutečné dominantě výškové budovy při novém kladenském středu, jak to má na mysli směrný plán.“ I přesto, že šlo v podstatě o stavbu poplatnou době vzniku (věžáky jsou typickým příkladem socialistického realismu v architektuře), odborníci označují dílo za mezník v dějinách české architektury. I díky tomu jsou vedeny na seznamu nemovitých kulturních památek, což je třeba zohledňovat při opravách, které tak trvají nejen déle, ale jsou i finančně náročnější. Číselné určení jednotlivých věžáků vzešlo z postupu výstavby. První věžák byl dostavěn a připraven k obývání na straně vzdálenější od středu města, a tak se správně počítají odtud, tedy od Rozdělova. I když lidé je většinou počítají od města – z druhé strany. Vznikne tím maximálně jen nepatrné nedorozumění, že se lidé na schůzce nesejdou, protože čekají u dvou jiných domů… Nechceme se zabývat tím, co měl na mysli směrný plán. Chceme si jen prostřednictvím vzpomínek obyvatel věžáků připomenout dobu jejich vzniku…

Manželé Kunovi, kteří bydlí ve čtvrtém věžovém domě od roku 1957, byli ochotni poskytnout pár svých vzpomínek: „Když vejdete do haly, uvidíte slovácké výjevy – tanečnice v krojích, které namaloval akademický malíř Řehoř. Pro odpočinek návštěvníků i nájemníků domu byly ve vstupní hale dva konferenční stolky, dvě koženkové lavice a šest koženkových taburetek. Součástí výzdoby haly byla také dřevěná sloupková osvětlovací tělesa. Před vstupem do haly byla kočárkárna a u bočních východů do dvora vznikly místnosti pro kola a motorky. V prvním suterénu byly prádelny, sušárna a žehlírna vybavené pračkami, odstředivkami a žehlicím strojem. Toto vybavení mělo všech šest domů a také vytápění měly věžáky shodné, podlahové. Také zde byla vybudována spalovna, ale nikdy nebyla zprovozněna! Ve druhém suterénu se nacházejí dodnes strojovny – vody, topení, havarijní elektroinstalace – a také protiletecký kryt a sklepy jsou v obou suterénech. V každém poschodí byly uzavíratelné komory s popelnicemi, které se pravidelně vyvážely. Na terasu ve dvanáctém patře se chodívalo sušit prádlo. Na terase nad třináctým poschodím jste měli možnost opalovat se a sprchovat… Přední část prvního poschodí patřila společenským místnostem a kancelářím.“ Paní Fialová, která vykonávala třicet let funkci domovnice v druhém věžáku, vzpomíná na tu dobu s nostalgií: „Tak, jak to

před padesáti lety... (dobová pohlednice)

strana: 22

22

tady vypadalo, to asi víš. Koberce, sedačky v hale na posezení, obrovské květiny, ve výtahu zrcadlo… Lidé byli víc při sobě. Když někdo zemřel, tak se v baráku vybíralo na věnec. Když jsem domovničila, tak mě lidé se vším pomáhali. Ještě teď mně občas někdo pohladí po rameni a poví, že za Fialky to tady bylo lepší. Jde o to, že se vyměnila spousta nájemníků v domě, došlo ke generační výměně. Mně samotné je osmdesát pět let. A lidé, co tu bydlí nově, nejsou a ani nemůžou být tak sblížení, ale myslím, že to zase přijde. Lidé jsou tu většinou hodní.

15.8.2007, 19:34


V době, když jsme se sem přistěhovali, se stalo veliké neštěstí. Parta mladých kluků si hrála ve sklepě a asi něco zapálili. Ve sklepě začalo hořet, kluci nemohli najít klíče a tak se snažili dostat okýnkem ze sklepa ven. Okýnko je dost vysoko, postupně si všichni pomohli a lezli si na ramena, tím se dostali na svobodu, ale poslední kluk se ven nedostal a zadusil se ve sklepení dýmem. Klíč se pak našel u jednoho z kluků v kapse. To bylo tenkrát velké neštěstí. Kryty se za nás nikdy nepoužily, ale pořád se uklízejí a někdy se přední část nechávala otevřená a v předsálí se hrával ping pong.“ Z knihy Josefa Havlíčka: „… poznamenejme k věžovým domům alespoň tolik, že při šesti bytech v podlaží má každý z nich 78 bytových jednotek a v přízemí úměr-

ná společenská zařízení (vstupní halu, klubovny, zasedací síně a dvě obchodní místnosti), při čtrnácti podlažích má každý z nich 3 výtahy a veškerý současně dostupný komfort. Je postaráno o rezervní zařízení při poruše proudu, aby výtahy nepřestaly jezdit.“ A tak zkuste vyjet do třináctého patra a zajděte si na „terasu – rozhlednu“ a pak bez obav zase dolů… třeba až do druhého suterénu a můžete tak učinit podobně, ale vždy o chlup jinak v šestici věžáků, které zde kdysi (a není to tak) dávno znamenaly abnormální vybavenost a komfortní podmínky bydlení. Dnes jsou mírně omšelé a stále je potřeba udržovat je při životě. Popřejme jim tedy dlouhá léta a další generace nájemníků…

Keramická domovní znamení foto Zuzana Vlčková ...a dnes (foto Lenka Novotná)

Literatura: HAVLÍČEK, Josef. Návrhy a stavby. 1. vyd. Praha : SNTL, 1964. HRNČÍŘOVÁ, Květa. Vzorné sídliště v Kladně. Slánský obzor. 2006, roč. 14, s. 71-76 strana: 23

vyska_hloubka_fin.indd

23

15.8.2007, 19:34

+


Výška mostu rovná se hloubce pádu z něj Při hledání paralelních míst Kladna a Prahy se nabízí srovnání Nuselského mostu a mostu Sítenského. Oba dva mosty nepřekonávají řeku, ale především široká údolí s menšími toky a spojují různé městské části. Myšlenka na překlenutí nuselského údolí se datuje od počátků dvacátého století a první soutěž na řešení mostu je z dvacátých let minulého století, kdy narůstající automobilová doprava vyvolala potřebu rychlého dopravního spojení s pankráckou plání, jakožto novou rozvojovou plochou Prahy. Idea přemostění vedla k uspořádání další architektonické soutěže na Nuselský most v roce 1933. Realizace však byla odložena z důvodů hospodářské krize na začátku třicátých let. Po válce se uskutečnila ještě jedna soutěž v roce 1953. K výstavbě pražského mostu se přistoupilo o téměř další dvě desítky let později. Most byl dokončen až v roce 1973 na základě projektu Vojtěcha Michálka a Stanislava Hubičky z roku 1967.

-

vyska_hloubka_fin.indd

Nuselský most dostal jméno Most Klementa Gottwalda, jak bylo tehdy v našich krajích zvykem. To už ale most na Sítné stojí, a je tedy zřejmé, odkud se tvůrci „nuseláku“ inspirovali (?). Pražský větší bratříček je 485 m dlouhý a překonává údolí hluboké v průměru 42,5m pomocí předepjaté železobetonové konstrukce na čtyřech štíhlých železobetonových sloupech ve tvaru V. Most na Sítné neměl tak výrazné jméno, aspoň ho nemusel měnit. Je dlouhý 113,9 m, vysoký kolem 15 m (měřeno od nivelety vozovky k hornímu líci základové patky), šířka mezi zábradlím je 19,5 m, má pět polí nesených čtyřmi dvojicemi železobetonových pilířů. Návrhy na Sítenský most se konkretizují v šedesátých letech. Projektován byl od roku 1962. Stavební povolení je datováno 11. 11. 1962, hlavním statikem je ing. František Nosek. Dokončení stavby mostu spadá do roku 1966.

s t r a n a : 24

24

15.8.2007, 19:34

Sára Petřínská

Před vlastní stavbou mostu byla už ve čtyřicátých letech prováděna masivní navážka z obou protilehlých stran, která zužovala údolí v místech plánované trasy ulice a budoucího přemostění. Situování mostu bylo dáno urbanistickými plány, které měly počátek již v předválečné republice. Existuje i názor, že původně mělo být sítenské údolí namísto mostu překonáno vozovkou zbudovanou právě na navezeném valu. K tomuto řešení naštěstí nedošlo, ačkoliv vize valu jako budoucí hráze přehrady s vodní plochou a písečnou pláží nedaleko zimního stadionu je velmi lákavá. Nuselský most kromě intenzivní automobilové dopravy (přímé pokračování dálnice Praha - Brno) umožňuje ve spodním tubusu provoz trasy C pražského metra. Sítenský most zespodu metro nemá, ale ve svém tělese přenáší inženýrské sítě a také ho hřeje na bříšku teplo-


vod, kterým proudí teplo do sítenského sídliště a pak dál do Kročehlav. Předmostí „síteňáku“ zdobí na kladenské straně ruina bývalé galerie výtvarného umění a čerpací stanice. Na straně kročehlavské dominuje Hotel Kladno jako paralela pankráckého hotelu Fórum (dnes Corinthia). Kladenský most je součástí významné městské dopravní tepny, ač jeho velkorysá čtyřproudovost je logicky negována maximální povolenou rychlostí 50 km/h sledovanou radarem. Na druhou stranu to otevírá prostorové možnosti pro další druhy dopravy. Mám na mysli třeba cyklisty. A jelikož Kročehlavy jsou o pár metrů výš, sklon mostu (2,5%) umožňuje samospádem pohodlný skate sjezd na kladenskou stranu do areálu sítenských škol. Výhledy z obou zmiňovaných mostů jsou, jak jinak,

různé, ale v obou případech atraktivní. Zatímco z pankráckého předmostí lze sledovat široké panorama od strahovského kopce až po Vinohrady, ze Sítné se naskýtá pohled na měnící se, možná pro někoho skomírající průmyslové panorama Kladna v popředí s pekárnami a v pozadí za dobré viditelnosti s vlnícím se Středohořím a horou Říp. Vidíme-li my Říp, musel Praotec Čech z Řípu vidět, krom země medem a strdím oplývající, také Kladno. Tehdy ještě jako klády v lesích… Lidský aspekt vyznívá ve prospěch mostu Sítenského. Zatímco Nuselský most je zatížen častými skokanskými produkcemi sebevrahů (po překonání drátěných bariér, které byly již několikrát zvýšeny, je pád do hlubin ulic v Nuslích na 100% smrtelný), kladenský most má za sebou jistě o poznání méně tragických pokusů. Ve všeobecnou známost vešel jeden, z devadesátých let, který

smrtelný naštěstí nebyl, a další následovníci už většinou buď jedou raději do Prahy a cestou si to rozmyslí, nebo o nich nevím. Jedno pozitivní mají naše dva mosty, jako i všechny ostatní, společné – pod mostem neprší!

Literatura a zdroje: VEBR, Jaroslav. Soudobá architektura ČSSR. Panorama, 1980 www.libri.cz/databaze/mosty/ archiv Stavebního úřadu v Kladně Poděkování patří panu Miroslavu Luštincovi za vyhledání archivních projektů.

Foto zleva: 1 a 2: Sítenské údolí kolem r. 1947 3: Navážka v místě budoucího předmostí kolem r. 1947 4: Most na Sítné před dokončením, r. 1966 (vše archiv + -) Repro: Soutěžní projekt Nuselského mostu – Ing. J. A. Holman a Arch. Z. Pešánek, publikováno r. 1927 strana: 25

vyska_hloubka_fin.indd

25

15.8.2007, 19:34

+


VÝŠKA/HLOUBKA

Lenka Novotná

Páni, jaké to asi je měřit dva metry, vidět přes všechny lidi v davu, dosáhnout, kam nikdo nedosáhne, zkrátka být viděn!!! To musí být skvělé, ale myslí si to samé ti skutečně vysocí?

Lucie Růžičková Kladno, 187 cm Jaké to je být vysokou ženou? Nosím si svoji výšku světem už dost dlouho, tak si ji už tak často neuvědomuji. Jen když nějaký úplně cizí člověk si mě začne s úžasem přeměřovat. Vyvolá to u mě úsměv. Kdysi jsem se červenala. Je potřeba se s výškou smířit a zhodnotit pozitivní přínos. Určitě se neschováte v davu. Rodiče mi říkali: „výška to je elegance“, ale choďte elegantně na úplně placatých podrážkách. Tak jsem začala nosit podpatky… To bylo boulí, co jsem si udělala o věci, které má běžný člověk vysoko nad hlavou. Je potřeba se dívat vzhůru, aby člověk o svou hlavu nepřišel, a možná to pomohlo také utvořit můj životní postoj – vzhlížet do dálek a nebýt při zemi. Jaké má vaše výška výhody – kladné stránky (jestli vůbec nějaké vidíte)? V dobách hluboké totality, když se stály fronty pořád a na vše, šetřila mi výška čas tím, že jsem s přehledem rychle zhodnotila situaci, zda to, nač se stojí fronta, je v dostatečném množství, aby se na mne ještě dostalo, a zda to vůbec stojí za to. Také když si dáte s někým schůzku, lehce se v davu najdete. Svou výšku jsem ocenila v přeplněných hromadných dopravních prostředcích, kdy si lidé funí do tváří – tam nahoře se přeci jen dýchá volněji. Další výhodu jsem pak objevila v zaměstnání, kdy si postava jaksi automaticky zjednává respekt obchodních partnerů.

-

vyska_hloubka_fin.indd

Jaké má nevýhody, zápory, mínusy? Už jsem hovořila o boulích od různých snížených stropů, dveří a držáků v hromadných dopravních prostředcích. Také nakupování oblečení vyžaduje větší úsilí. První velkou nevýhodu jsem objevila v tanečních, kdy jsem zjistila, že všichni zapsaní kluci jsou o hlavu menší než já.

Máte nějaký konkrétní příběh z poslední doby se svou výškou? Byla jsem na nějaké akci pro rodiče s dětmi. Děti dostávaly balónky. Jedné holčičce provázek vyklouzl z ruky a balónek se přilepil na strop. Holčička začala plakat a její maminka trénovat skok vysoký za provázkem. Nepomohlo ani vysadit si holčičku na ramena. Mně stačilo natáhnout prsty a balónek se vrátil ke své majitelce.

Robin Tichopád Gymnázium Kladno, 17 let, 205 cm Kolik měříš? A nemyslíš, že už jsi moc vysoký? No tak moje přesná výška je asi 205 cm. Už nerostu. Nedávno jsem dělal nějaký testy, jestli jako nejsem vysokej přespříliš. Výsledek je, že netrpím gigantismem, nejsem příliš vysoký – tedy netrpím. Vnímáš někdy svou výšku jako výhodu? Myslím, že moc výhod tahle výška nemá. Samozřejmě, když chceš něco podat z vrchní police, jsem ten pravej… Jinak jsou s tím spíš jen problémy. Většinou neseženu oblečení, nikam se nevejdu… Nejhorší je to v MHD – to je opravdu pekelný! Takže jsi nerad takhle vysoký? Že bych byl nějakej nešťastnej, to zase ne! Normálně, když si takhle vykračuju po ulici, nepřipadám si velikej, prostě normální. Až když se s někým bavím „zblízka“, tak mě bolí za krkem. Vzpomeneš si na nějaký konkrétní zážitek s výškou? Hm, lidi se mě vždycky zeptají, jestli nehraju košíkovou, já vždycky odpovím, že ne. Jo, pak mi taky říkají, že jsem podobnej mladýmu Krausovi, ale to asi nemá nic společného s výškou. Nedávno jsme třeba potkali nějaký přátelský cikány a ti byli z mojí výšky hrozně u vytržení. Dokonce se smíchy váleli po zemi, ale byli v pohodě.

strana: 26

26

15.8.2007, 19:34


Tomáš Výborčík 26 let, 203 cm Kdy se ti stává, že jsi za svou výšku rád? Když šroubuju žárovku v paneláku. Tam jsou totiž stropy vysoký přesně tolik, kolik dosáhnu. Nebo při malování pokojů, nemusím na štafle, zvládnu to ze země… Také to imponuje ženám, což je velký klad. Lépe se navazuje kontakt a u mužů přirozený respekt, což pomáhá v profesním styku. V jednom případě jsem mohl získat práci hned, a to jen díky své výšce. Jednalo se o práci exekutora… Takže by se dalo říct, že být vysoký má více výhod než… Víc je určitě nevýhod! Ale pocit, že převyšujete, převáží veškerá negativa. Výška je pro opačné pohlaví zajímavá a u mužů vzbuzuje závist… Kdy a čím tě tedy výška trápí? Zaprvé výška bolí! Už v 16 letech jsem si mohl vyzkoušet jak. Dosáhl jsem tenkrát výšky 198 cm a šlehnul jsem si ji pořádně do hlavy o futro. Nebo na motorce vypadám jak vosa na bonbonu. Výška hrozně moc omezuje. Ať už myslím na nákup motorky, postele nebo oblečení… Shánění košil s dlouhým rukávem je problém mnohdy neřešitelný. A zdraví?! Záda strašlivě bolí! A nějaká konkrétní příhoda s výškou? Tuhle jsem v Praze byl na nějaké akci a manželka Matušky – Olinka se mnou prohodila pár slov, prý právě proto, že jsem vysoký… (pozn. redakce: nevíme, zda zařadit do kladů či záporů). A také si mě vybrali v U.S.A. do basketbalového týmu kvůli výšce, což byla příjemná zkušenost. Ale zase na druhou stranu – na zápase Chicago Bulls – Miami Heat jsem se dostal hned za lavičku hráčů. Pivot Bulls Luc Longley měří 220 cm a já měl v té době 198 cm – už jsem se tedy také cítil menší a menší, až jsem byl úplně nejmenší…

strana: 27

vyska_hloubka_fin.indd

27

15.8.2007, 19:34

+


Dámy, jaké to asi je využít svých vnad a nosit hluboký dekolt. Dosáhnout toho, že na vás všichni hledí, zkrátka být viděna!!! To musí být skvělé, ale myslí si to samé ta s hlubokým výstřihem?

Iva Chudobová 27 let, Kladno, hloubka výstřihu… Proč jste se rozhodla nosit tak hluboký výstřih? Mé rozhodnutí nebylo samovolné, jelikož jsem obdařena geneticky díky svým předkům, kterých si nesmírně vážím. Vážím si tedy i toho, co mi bylo svěřeno. Samozřejmě – mám to ráda a mají to rádi i jiní. A proto jsem se rozhodla nebýt sobecká a ukázat to formou hlubokého výstřihu v případě, že je na to vhodná situace a nálada. Má tento dekolt nějaké klady a má vůbec nějaké zápory? Do kladů hlubokého výstřihu se dá počítat přitažlivost očí, což v negativním smyslu znamená, že už těžko jejich oči postoupí od výstřihu k mým hlubokým očím a jejich tajemství. Další kladná věc je vzdušnost otevřené plochy... Na druhou stranu však zkuste udržet vše na svém místě při hlubokém předklonu. Pak tu máme milovníky plných hlubokých výstřihů. Je jich dost a vybrat z nich se dá pár solidnějších. Ne však vždy je jejich zájem hlubší než onen výstřih. Jedinci s hlubším zájmem, ale plochým vkusem si mohou připadat ohroženi hloubkou výstřihu... Bojí se, že se v něm zřejmě ztratí, kdo ví. Kde nakupujete… Ano, ráda bych upozornila na tvorbu výstřihu. Kladný je dostatek materiálu pro modelaci vkusné hloubky, ale zkuste v kladenském okrese narazit na dobře zásobený obchod s prádlem a profesionální obsluhou! Prozradím vám bez mučení, že je jen jeden! Ano pouze jeden! Je U Hvězdy a mohu ho doporučit, má skvělý servis zákazníkům – tedy spíše zákaznicím. Zakončila bych tvrzením, že hluboký výstřih se musí umět nosit s noblesou, pak má úspěch. Máte nějaký konkrétní zážitek s vaším dekoltem? Ale ano, mám jich mnoho. Ku příkladu můj výstřih zachránil hodnotný šperk. Při prožívání plaveckého výkonu se řetízek sklouzl a držel...

Dámy a pánové, jaké to asi je vyžít jen z toho, co si najdete v lese? Mít tak hluboko do kapsy, že musíte spát v lese? Dosáhnout toho, že na vás všichni hledí jako na póvl!!! To musí být strašné, ale myslí si to samé ten, kdo má opravdu hodně hluboko do kapsy?

Jiří Pírko Kladno – bezdomovec, 0,- Kč (stav konta) Jak se přihodilo, že máte dnes hluboko do kapsy? Po dvaceti letech jsem přišel o práci, dost mě to sebralo. Bral jsem podporu, ale pro můj věk mě nikde nechtěli zaměstnat. A tak jsem se propadal do depresí a prohluboval se můj negativní pohled na věc, tedy na svět. Žena se se mnou rozvedla a dětem jsem nechtěl moc chodit na oči. Různě jsem si půjčoval peníze a začal kouřit a pít. Ve stavu opilosti nebylo všechno tak černé. Hluboko do kapsy už mám pět let a bydlím v Kladně u lesa… Jaké to má výhody? Neplatím nájem a nemusím mít službu na mytí chodby, nepotkám se s žádným sousedem ve výtahu a v létě se díky lesním plodům docela dobře najím. Vlastně se najím po celý rok, protože lidé vyhazují celá kuřata… Lítají skoro do pusy, stejně jako v té pohádce… Víte jaké? A nevýhody? V zimě je mi zima. Jo, a noviny si vždycky přečtu až druhý den, tak si připadám takový opožděný. Rád jsem chodil do kina, ale teď koukám leda tak na zajíce.

-

vyska_hloubka_fin.indd

ilustrační foto

strana: 28

28

15.8.2007, 19:34


Jak se přihodí, že se žena pustí do hornictví…

Montánní etnografka PhDr. Olga Skalníková, CSc. Žena, která chtěla věnovat celý svůj život vědě a výzkumu v oblasti etnografie a folkloristiky. Tento sen jí byl ale umožněn jen zčásti. Musela odejít do předčasného důchodu, ale i tak za sebou zanechala velký kus práce. Mimo jiné založila v Ústavu ČSAV pracovní skupinu pro výzkum průmyslových oblastí. Její zásluhou vznikla monografie s názvem Kladensko – národopisný obraz života kladenských horníků koncem 19. a na počátku 20. století. Tato energická dáma oslavila 11. května své 85. narozeniny a my jsme se spolu sešly pár dní po oslavě a povídaly si nejen o Kladensku…

Jak vlastně došlo k výzkumu o hornících na Kladensku? V roce 1952 jsem končila na filozofické fakultě na národopise (nynější etnografie), zároveň jsem dělala divadelní vědu. S profesorem Chotkem – ordinářem na národopise – jsme si nepadli vůbec do oka. Přišla jsem s tím, že bych dělala práci o hornictví. Řekl, že to do národopisu nepatří, a došlo k velkému sporu. Nakonec jsem ji udělala naplno o Příbramsku. A právě v roce 1952 byla založena Akademie věd. Stala jsem se naštěstí první zaměstnankyní kabinetu pro národopis. Za dva roky se z něj stal Ústav pro etnografii a folkloristiku a nyní je to Etnologický ústav. Svou disertační práci jsem dělala o Příbramsku, kam jsem se dostala díky příbuzným. Odmala jsem tam jezdila s tetou a v každé rodině byl horník. Začala jsem tedy Příbramskem. Když jsem přišla do ústavu, hned jsem udělala program výzkumu hornictví. Byla to novinka, ale pouze u nás – ve světě to novinka nebyla. Byla jsem hrozně tvrdohlavá a stála jsem si za svým. Chodila jsem na hornický seminář, který vedl profesor Husa. Odtud jsem znala několik historiků, kteří měli stejný zájem. Tam jsme se s několika kolegy domluvili – protože tehdy nebyly peníze (jako že stále nejsou) – že se pustíme do Kladna. Byla jedním z důvodů blízkost ku Praze? Ano, že je to blízko, byl hlavní důvod a dělaly se tam také brigády od fakulty. Prosadili jsme tedy Kladno a jeli jsme tam ve dvou skupinách. Jedna skupina národopisců a druhá skupina historiků, tu vedl Jan Havránek, později profesor historie – Honza je už také po smrti. S Havránkem jsme se snažili výzkum vést a organizovat. Zájem tam byl, první obcí byl naštěstí Brandýsek… Moc se nám tam líbilo a lidé byli ohromně fajn. Nabídli nám, že můžeme bydlet v hospodě u nádraží, že je tam nevyužitý sál a že nám dají železné postele a matrace, ale tím to skončilo. Měli jsme už celý výzkum naplánovaný, tak jsme jeli s Honzou zpět do Prahy a vytáhli jsme maminkám a babičkám deky, polštáře a prostěradla.

Lenka Novotná

V hospodě u nádraží jste bydleli dlouho? První výzkum trval asi šest týdnů... Obhlédli jsme si terén, samozřejmě všude se chodilo pěšky… Pak jsme se pustili do Cvrčovic – to bylo kousek z Brandýsku – a dále do Švermova, Libušína a na závěr do Vinařic. Tam jsme měli výbornou informátorku, Karolinu Štikovou – byla to lidová historička, všechny si nás hrozně oblíbila. V knize je také její portrét. První rok jsme bydleli v Brandýsku. Potom jsme se usídlili v Kladně a vyjížděli jsme odtud do okolních vesnic. Historici se ustálili nakonec čtyři – Havránek, Kárník, Franc, s tím ani nevím, co se stalo, a Ludmila Šmilaurová – zamilovali se do sebe s Kárníkem a vzali se. Jak dlouho jste se věnovali Kladensku? Šlo to ohromně rychle. Soustředili jsme se na to, v roce 1953 jsme začali a v padesátém devátém už studie vyšla. Jaký jste si na začátku vytyčili cíl a na jak dlouho jste počítali, že výzkum bude? Skutečně to bylo na úplném počátku existence ústavu. Kdo měl ruce nohy, nějakým způsobem se zapojil. I když tam byl třeba jen měsíc… Ono nás tehdy bylo dohromady jen deset interních a pět externích, ale vznikla např. bohatá dokumentace od skupiny dr. Baláže a jeho spolupracovníků mimo ústav. V celém kladenském okrese studovali lidové stavby… Potom už se na nás tlačilo, abychom práci dokončili, že jsou další úkoly. V knize je veliká část zaplněna písněmi, kdo má tuto hudební část na svědomí? Na Kladensku se jako nejnosnější ukázal právě folklór. Před několika dny jsem měla narozeniny a byla jsem pozvaná k bývalému řediteli Etnologického ústavu – sám je hudební etnolog. Mluvili jsme právě o hornických kapelách v monografii, kterou dával dohromady kolega Nušl, takový nenápadný samotář. V ústavu se řešilo, zda to zvládne či nezvládne. Dala jsem mu důvěru. A právě teď jsme o tom mluvili, jak je to velice cenná strana: 29

vyska_hloubka_fin.indd

29

15.8.2007, 19:34

+


práce. Gregor např. dělal na Ostravsku. Zkrátka je víc regionálních studií i o hornických kapelách, ale tahle o Kladensku je nejkvalitnější. Sběrem písní se zabývali kolegové Janáčková, Vycpálek, Karbusický. Zajímalo by mě, jak by to vypadalo dneska, kdybychom někoho poprosili o písničku. Jestli by nám zazpíval… Víte, moje zkušenost z výzkumu na Kladensku byla ta, že jsem poznala tolik skvělých lidí a nebyla to žádná výjimka – ti staří havíři i jejich manželky. Přitom jsme tam nebyli vůbec v dobré době, po Únoru, ale nikdo se neprojevoval politicky. Měli ohromný zájem o to, že někdo s nimi chce mluvit o minulosti, o jejich životě. Okamžitě reagovali, když jsme chtěli písničku. Posílali nás dál třeba „ob dva domy za Frantou“... Vzpomenete si na konkrétní osud někoho, s kým jste se při výzkumu potkala? Karolina Štiková byla slepá na jedno oko, protože na Vinařické horce odsekávala kostky a jednou jí vlétl odštěpek do oka. Byla vdova. Osudy některých lidí byly hrozně kruté. Co všechno jsme se tam dozvěděli! Zase z druhé strany byli dědové, kteří seděli na lavičkách, kouřili a byli úplně šťastní, že můžou někomu vyprávět. Nám všem to prostředí ohromně dalo. Měla jste přátele z Kladenska pak na celý život? Ano, kromě Karoliny Štikové to byl jeden starý pán, jmenoval se Karel Vlasák ze Stehelčevsi. Jezdili za námi do Prahy. Tady mám poslední dopis od Karoliny, to už byla opravdu stará paní. Je to tak deset let, co umřela. Psala charakteristiky nás všech, s kterými se potkala. Kolega Spilka o ní napsal cennou knihu Šípek u haldy. Josef Spilka byl specialista na přísloví. Na Kladensku se soustředil na hornický humor. Profesor Vycpálek byl zase hudebník a zabýval se lidovým tancem a písněmi. Chodil s manželkou, proti nám byli staří, ale i tak s námi všecko absolvovali. Bydleli v hotelu Slávia.

-

vyska_hloubka_fin.indd

Kde jste v Kladně bydleli vy? My jsme bydleli v hotelu u Poldovky. Celý den jsme se živili houskami, občas jsme do hotelu chodili na večeře a domluvili jsme se, že tam můžeme i nocovat.

Jen nechápu, jak jste vše dali dohromady… Musíte být nadšená pro věc. Přímo na Kladně jsem výzkum nedělala, ale z gruntu mám udělaný Brandýsek, Vinařice, Švermov, bokem Pchery a Cvrčovice. Máme tady teď v Praze cvrčovický chleba. Pořád si říkám, že se na tu pekárnu musím jet podívat, protože dělají tak dobrý chléb… Bylo něco, co se do monografie dát nemohlo třeba z politických důvodů? Akademik Horák měl autoritu nestraníka, na kterého si nikdo netroufl. A tak jsme ani knihu nemuseli nikam dávat. Takovéhle problémy nebyly. Žádné tendenční záležitosti v knize nejsou. Většina lidí, s kterými jsme přišli do styku, velice ctili Zápotockého. Ženské proto, že ho pamatovaly jako mladého fešáka. Brali ho jako jednoho ze svých. Prostřednictvím Karoliny Štikové jsem se seznámila s paní Zápotockou, což byla velice příjemná žena. Byla nešťastná, když měla bydlet ve vile v Dejvicích. Jednou jsme tam u ní s Karolinou byly na návštěvě a ona si přála: „Holky, budeme sedět v kuchyni?“ Tak jsme seděly v kuchyni. Když se řekne folklór, tak si většina lidí představí Moravu, tanec, zpěv. Nikoho by nenapadlo zařadit pod folklór hornictví… To téma jsem probojovala. Jako první věc jsem udělala dotazník, co všechno by se v této oblasti mělo zkoumat, a publikovala jsem větší stať, ke které jsem dotazník připojila. Tak rozsáhlý výzkum jako v Kladně se uskutečnil i na Ostravsku? Ano, Ostravsko má také takový rukopis, ale bohužel nebylo mu přáno, aby se kdy vydal. S výzkumem se končilo v roce 1966, pak přišel rok 68 a pak normalizace… Rukopis leží v ústavu a moje partie se ztratila, když jsme se snažili o vydání. Udělali si na Landeku svůj skanzen, takže peníze od města šly pak tam. V archivu ústavu je rukopis kompletní, ale většina autorů je už po smrti, jen já se držím. Na jakých dalších zajímavých místech jste dělali výzkum? Po Kladensku jsme byli ve Svatoňovicích, odkud je

strana: 30

30

15.8.2007, 19:34

Karel Čapek – malý revír, ale byl to moc hezký výzkum. Pak už jsme museli podle zadání začít dělat Ostravsko a na tom jsme spolupracovali s kolegy z Brna a přímo s ostravskými kolegy z vysokých škol a z muzea. Sice nevyšla monografie, nepovedlo se vše zakončit, ale ty jednotlivé studie z jednotlivých oborů udávají velice dobrý obraz o tom, jak to na Ostravsku v té době vypadalo. Já na Ostravsko nemůžu vůbec jet, jak je mi líto, že je vše zdevastované… Snaží se zachraňovat zbylé budovy, ale začali pozdě. Hornictví ale nebylo tím jediným, čím jste se zabývala. Mimo hornictví jsem dělala třeba na Těšínsku výzkum vesnické společnosti. Také jsem se účastnila například expedice za rumunskými Čechy, což je v dnešní době hrozně populární… Manžel pracoval v aeroliniích a byl poslán do Afriky do Guinee. Postavila jsem si hlavu, že chci jet s ním. Na vlastní náklady mě pustili z Akademie na čtyři měsíce. Hrozně ráda jsem pracovala v terénu. Máte oblíbenou vesničku v okolí Kladna? To je Brandýsek, on je tak kouzelný. Zůstala tam jediná těžní věž. Nikdy se tam nefáralo, byly tam snad spodní vody, ale brandýští si věž dokázali udržet. To se například nepovedlo na Příbramsku, kde na Březových horách byly šachty a těžní věže, které tvořily panorama obce, ale bohužel se neuchovaly. Při výzkumu jste se dostala i do dolů? V Příbrami a v Ostravě jsem byla, ale v Kladně ne. A jaký to byl zážitek, jestli se tomu dá říct zážitek? V Příbrami jsem byla v tisícimetrové hloubce – široké chodby, elektrické světlo… V Ostravě nám umožnili, abychom šli do porobů, kde vleže rubali uhlí, tak to je opravdu zážitek. Jinak ale vůbec nevnímáte, že jste v takové hloubce. Pak jsem byla také v dole v Jižní Africe, když byl syn v exilu a já tzv. v důchodu. V 70. letech jsem musela odejít z Akademie. Jediné, co bylo dobré, že když jsem nechtěla peníze, tak jsem dostala výjezdní doložku. V africkém dole – tam je vše pro návštěvníky děláno velkolepě, vidíte celý pracovní postup.


Setkala jste se s pověstmi o hornících? V každém revíru byly nějaké pověsti. Jeden článek mám celý věnovaný pověstem o zlatě. Na Ostravsku se kolegyně Sokolová zabývala speciálně pověstmi. Bohužel přišla také o rukopis. Jak se přihodí, že se žena pustí do hornictví… Když je blázen jako já! Mně to nepřišlo zvláštní. Odmala jsem jezdila na Příbramsko, švagr mé tety byl sice železničář, ale jinak byl v každé rodině štajgr. Od tří let jsem se v jejich prostředí pohybovala. Propagovala jsem, že dělníků je tady tolik a nikdo si toho nevšímá. Začala jsem tím, že jsem psala o dělnickém oddílu, který měl být na národopisné výstavě v roce 1895. Uváděla jsem základní statistiky. Vždyť jsme byli průmyslová velmoc pro Rakousko-Uhersko! A jak padlo rozhodnutí, že se stanete etnografkou? Vdávala jsem v roce 1944. V pětačtyřicátém se narodil Petr, můj syn. Pak jsem měla do roka druhého syna, který jako miminko zemřel na černý kašel. Byla jsem z toho hodně špatná. Manžel se vrátil z vojny, kde se seznámil s různými umělci, a rozhodl se, že půjde na filozofickou fakultu – na divadelní vědu. Já jsem byla rodinou, jak svou, tak svého muže, předurčena pro domácnost: „Když jsi vdaná a máš dítě, tak buď doma.“ Záviděla jsem spolužačkám, co chodily na vysokou. Když se stalo tohle neštěstí, tak ke mně rodina byla shovívavá a mohla jsem na vysokou školu jít. Během studia jsem měla ještě dvě další děti. Div si na mě neukazovali, tenkrát to nebylo vůbec obvyklé. To jste zvládala tři děti a vysokou školu? Šla jsem na estetiku a filozofii s vědomím, že chci dělat taneční kritiku, ale kolega Igor Křovák, který studoval divadelní vědu a národopis, mě začal lákat na přednášky profesora Chotka. Už jsem věděla, že filozofie profesora Kozáka a dalších je na mě moc. Šla jsem se tedy na jednu přednášku podívat a po roce jsem se přepsala na národopis… Velké štěstí jsem tam neměla, protože s panem profesorem Chotkem, při vší úctě, jsme se neshodli. Naopak docent Pražák byl první, kdo sebral písně o Lidicích. Docentka Stránská zase přednášela kroje, což byla otrava, ale mně bylo blbé tam nechodit. Ona

byla výborná, ale pořád počítat knoflíky na kroji nebylo pro mě to pravé. Seznámila jsem se s kolegy z historie na přednáškách profesora Husy. Nebyla to jednoduchá cesta, ale zase jsem měla štěstí, že jsem se dostala do Akademie... Můj syn je sociální antropolog, tak cítím zadostiučinění, že to pokračuje tímto směrem dál. S Kladnem jste měla i později něco do činění? Jezdila jsem do Kladna dlouhá léta do divadla. Milica Gedeonová, rodinná přítelkyně, posílala pozvánky na představení, ale už tam nepracuje, tak tam ani nejezdím. Až budeme hrát, tak vás pozvu na naše amatérské divadlo… Já jsem také hrála divadlo – za války. Amatérské studio Čin, vedl ho Déda Papež, už jako profesionální herec, bohužel loni umřel. Parta se po nějakém čase trhla, že je divadlo Čin moc konzervativní. S jedním režisérem jsme odešli a pokřtili jsme své divadlo na D Tvář. Hráli jsme v sále Francouzského institutu ve Štěpánské. Po 45. roce vedl soubor asi tři roky Štěpán Skalský, z kterého se stal známý filmový režisér. Za jeden film získal v Benátkách Zlatého lva. Takže jsem měla za sebou i několikaletou divadelní kariéru. Už nemáme rudou záři nad Kladnem, co si o konci Poldovky myslíte? Upřímně řečeno jsem myslela, že s Poldovkou to dopadne dobře, když tam bude soukromý majitel. Vždyť měli výrobní program ušlechtilé oceli a vývoz do celého světa! Poldovka měla štěstí ve filmu Skřivánci na niti, navždy zůstane pěkný obraz doby.

Utajené společné téma časopisu je, že se ptáme na sny a cíle. Zda byly dosaženy a také jestli se sny zdají… Sny se mi nezdají, maximálně chvilkové, ale já nejsem snivá. Buď spím, anebo nespím. Možná po páté hodině, když ještě jednou usnu, tak nějaká blbost nebo neblbost… A sny – cíle? Nechci si stěžovat, ale tím, že jsem byla donucena jít v 54 letech do důchodu a byla jsem tak odříznuta od materiální základny, přišla jsem o nejlepší léta. Mohla jsem dělat další výzkumy. O to jsem byla připravena. Měli jsme ředitele – tvrdého normalizátora. Byl ředitelem všeho, co se oboru týkalo, všude měl bratrance estébáky… Poslední práce jsem věnovala horníkům v Praze – seminář Národního technického muzea. Na Smetanově nábřeží je pomník císaře Františka I. s fontánou a tam jsou dva horníci. O tom jsem napsala článek a pak jsem napsala další o havířských domech. V Praze je minimálně pět domů, některé už od 15. století, kterým se říkalo „U havíře“. U Stavovského divadla je Havířská ulice, kde je v prvním patře socha havíře… Jste tedy stále hodně aktivní… Aktivní nejsem, protože nejsem schopna si udělat pořádek ve svých šuplatech. Jen jsem toho mohla udělat mnohem víc, kdybych měla dvacet let k dispozici. Můžete psát úvahy do šuplíku, ale nemůžete dělat výzkum. Přijedete se podívat na projížďky po dolech v Kladně? Jistě ráda přijedu.

Zase pro novou generaci je příjemné, že se Kladno zvelebilo a vyčistilo. Po hornících jako by se slehla zem.... Spousta lidí, i z Prahy, se stěhuje do Kladna. Jsou tam levné byty, je to blízko a je tam hezky. Víte, jaké dnes cítím zadostiučinění, že tato kniha vznikla, když žádní horníci už nejsou. Kolega Havránek se nedávno vyjádřil takto: „Nikde se mi tak dobře nepracovalo jako na Kladensku.“ A skutečně, fakticky to pro nás všechny bylo zjevení.

strana: 31

vyska_hloubka_fin.indd

31

15.8.2007, 19:34

+


František Müller

Ne, nejsem v gay klubu, ti hoši s podmalovanými víčky jsou havíři a uhelný prach jim nakreslil pod oči linky jak Max Factor – maskér filmových hvězd. Přišli po šichtě zapít mour z hrdla krušovickým pivem. Taky si dám. Cože? Stojí jen korunu osmdesát? To je asi nějaká promo akce, a já nerozumím tý recesi, že kvůli tomu dokonce postavili sólo Krušovickou pivnici, která přece už dávno neexistuje… Vycházím ven a překvapuje mě, že po pěší zóně jezdí tolik aut. Kola jim drnčí na kočičích hlavách. Vzpomínám, kam vlastně jdu. Ano, chtěl jsem se jen zastavit u bývalého kolegy. Něco mi dluží. Ale koukám, on si kvůli mně zrušil i zvonek u dveří! To je mu podobný. Tak se zeptám dole v květinářství. Ale copak? Řekni, kde ty kytky jsou? Že by zvadly? Místo zeleně a originální designové keramiky – kožichy a kožešiny. Něco tady nehraje. V patře domu na rohu probíhá prudká cikánská hádka, až řinčí sklo v okně a sype se na asfalt chodníku. Lidé uskakují, fronta na zeleninu se rozestupuje a pak se opět řadí do klidného zástupu. Otáčím se a jdu zpátky směrem k sokolovně. Proti mně svítí pozdně odpolední až večerní slunce. Paprsky vykreslují reliéf ulice, občas se zaleskne kovový hřeb přechodu pro chodce. Postavy lidí někam spěchají, nerozeznávám obličeje, jen fádní siluety. S nikým se nezdravím, nikdo mě též nezdraví.

-

vyska_hloubka_fin.indd

Procházím boční ulicí vedle tělocvičny. Houfy lidí nastupují do podivně zakulacených autobusů. Celé zástupy

lidí s naditými síťovkami. Cedule Praha přes Buštěhrad, Slaný přes Knovíz…

Odcházím. Nad hlavou svítí nápis STYL. Jo, to je přesný, i skleničky tam mají á la sedmdesátá léta.

To mi připomíná, že musím ještě koupit něco k jídlu. Tady je přece supermarket. Ale kde je? Už ho zrušili? Takový barák, a jak rychle zmizel i s parkovištěm. Je tu jen pokračující zástavba přízemních domků jako z minulého století. Možná nějaká nová reklama. Na rohu koukám skrze stromy, aspoň že ten gympl nechali.

Venku se již zešeřilo. Před kinem Sevastopol hlouček lidí, u gastronomu stahují roletu. Jdu a nořím se do zrzavého dýmu. Zas nějaký experiment? Voní to jak odpich na martinkách. Dým houstne, světlo slábne. Ztrácím se.

Přejdu ulici a někam zapadnu na panáka. Snad mně to pomůže. Těch novot je už na mě dnes nějak hodně. A jéje! Místo China Restaurantu je tu kavárna. Proč ne? Čína je dnes na každém rohu a v kdejakém shopping mallu, tak proč nebýt trochu stylový. A interiér je fakt vychytaný. Jednoduchý, střídmý, a řekl bych opravdu stylový. Vypadá to na takový umírněný retro. Má to atmosféru. Sedám si do semišového polokřesílka. Dám si kafe a něco ostřejšího, co mě postaví na nohy. Co? Moji oblíbenou singlovku nemají? Tak mi přineste třeba to zelený, co má ta dáma vedle. Polykám. No, otřes. Zapiji to kávou. Dole něco mezi zuby, aha, to je lógr. To se ještě dělá? Vrchní, starší pán ve smokingu, je překvapen z mého údivu nad nízkými cenami a přináší ručně psaný účet. Dnes je všude nějaká akce, už si zvykám. Krach cen, nejnižší cena, likvidace, super akce, jako bych to neznal.

strana: 32

32

15.8.2007, 19:34

Ráno vstávám. Je půl osmé. Ještě bych si klidně dvě hodiny nechal líbit. Cítím se, jako bych celou noc nespal, ale toulal se někde ulicemi. Jenže práce nečeká. Nebo možná už právě čeká, a na mě. Ještě jsem trochu zmaten z té včerejší procházky Kladnem. Vysrknu ranní kafe a vyjdu ven na ulici. A všechno je, zdá se, jak má být. Už žádné kouřící veterány na ulicích, žádné extra kostýmy a ordinérní účesy. V jakém Kladně jsem to minule vlastně byl? Už mi to pomalu dochází. Ano, někde jsou tu nezávisle dvě Kladna. Tři? Co tři! Desítky, stovky Kladen. A možná tisíce. Každý má v hlavě minimálně jedno Kladno, které si žije svým vlastním životem. Stačí si do něj udělat výlet. Až tam taky vyrazíte, pozdravujte. Jen se mi stále vkrádá otázka: Byl jsem v Kladně, nebo v Záporně? A kde jsem teď…?


Nad fotografiemi

Zdeněk Kuchyňka

Jaroslava Vyšína Jaroslav Vyšín (narozen 1951) stojí na pomezí profesionální a amatérské fotografie. Od roku 1986 pracoval jako fotograf ve Fotooddělení Poldi SONP Kladno, poté v Okresním muzeu Kladno (dnes Sládečkově vlastivědném muzeu v Kladně), ale jeho umělecká tvorba vznikala a vzniká takříkajíc „ve volném čase“. Naplňuje obsah slova „amatér“ v jeho původním smyslu, je tedy tím, kdo něco dělá s láskou. Jako ne-Kladeňák jsem se s fotografem Vyšínem setkal až v roce 1994, kdy jsem nastoupil do Kladenských novin, s nimiž on v té době spolupracoval. Od té doby vytvořil k mým článkům, ale i k článkům kolegů Michala Janaty a Martina Soukupa řadu vynikajících reportážních fotografií, třeba o noční službě kladenské městské policie. Zaznamenal na film portréty zajímavých osobností, které v té době přijížděly do Kladna. Jsem ale přesvědčen, že srdci Jaroslava Vyšína byly a jsou nejbližší fotografie, které vyjadřují prchavou náladu krajiny. Fotografování krajiny odpovídá autorovu naturelu. Je spíše ponořen do svého nitra a krajina je právě tím modelem, s nímž může být docela sám. Člověka pouští do svých snímků až postupně. A to jenom tehdy, dokresluje-li náladu fotografovaného místa. To je vidět v jeho zatím jediné samostatné fotografické knize Kladno – Hledání poezie. Mohli se o tom přesvědčit i návštěvníci letošní výstavy v Kavárně – vinárně Ateliér, kde autor představil fotografie z Českého středohoří.

-

vyska_hloubka_fin.indd

Jako v pohádkách i o osudu Jaroslava Vyšína rozhodovaly tři sudičky, které mu do vínku daly fotoaparát a dar fotografického vidění. Nebylo to ale hned v kolébce, až tak pohádkový přece jen život nebývá. První sudičkou byl na základní škole ve Vinařicích pan učitel Zelenka, který ho naučil zvládat fotografickou techniku a práci ve fotokomoře. O řadu let později, když se vrátil z vojny, do jeho osudu zasáhly zbylé dvě sudičky – fotografové Oldřich Pernica a Josef Fousek, kteří – jak Jaroslav Vyšín doslova říká – „mu ukázali, o čem umělecká fotografie vlastně je.“ Jaroslav Vyšín se ale nevydal cestou jejich napodobování. Pochopil totiž, že si musí najít svoji vlastní cestu, protože jedním z hlavních rysů umění je jeho opravdovost. Každým dílem, které vytvoříme, říkáme – nebo bychom alespoň měli říkat všem kolem sebe: „Takhle vidím svět já a nikdo jiný.“ Fotograf Josef Sudek, když dostal na matnici svého velkého fotoaparátu tu správnou konstelaci tvarů, světel a stínů, říkal: „Hudba hraje.“ A stejné „hraní hudby“ slyším i já před Vyšínovými fotografiemi. Jaroslav Vyšín - Perky z dolu Max strana: 34

34

15.8.2007, 22:05


Jaroslav Vyšín - Kalová pole dolu Max

strana: 35

vyska_hloubka_fin.indd

35

+

Jaroslav Vyšín - Důl Mayrau

15.8.2007, 22:05


-

vyska_hloubka_fin.indd

Jaroslav Vyšín - Eroze strana: 36

36

15.8.2007, 22:05


Jaroslav Vyšín - Dopravník na dole Mayrau

Jaroslav Vyšín - Z cyklu haldy s t r a n a : 37

vyska_hloubka_fin.indd

37

15.8.2007, 22:05

+


LACO DECZI & CELULA NEW YORK v Kladně Po dubnovém koncertu Laca Decziho v kladenském Divadélku s nadšením zakupuji noviny MF DNES a hledám, hledám, hledám alespoň krátkou zprávu o akci pořádané Občanským sdružením ARTEUM… Dozvídám se sice, že koncert věnovaný zesnulému Karlu Svobodovi, plánovaný na 24. května (tedy prosím pěkně přesně až za měsíc), se nekoná a posouvá na později (tedy na někdy, což je opravdu důležitá informace). Dále mám možnost se dočíst, že si Marta Kubišová zazpívala v Americe a s dcerou a přáteli se jela podívat i do New Yorku. Ale že někdo z Ameriky zavítal sem k nám do Kladna a hrál dokonce s newyorskou kapelou, o tom se ne a ne dočíst ani řádku… Přitom je to čerstvá a vzácná událost. Laco Deczi vyrazil z USA s kapelou Celula New York na světové turné, začínající u nás v Čechách, pokračující na rodné Slovensko a pak dál do exotičtějších míst… Po koncertě, který by roztančil každého – jen kdyby bylo „místo kde tančit“, se část redakce vydala za vynikajícím jazzmanem, který ještě než jsme se vůbec na něco zeptali, začal (s časopisem Kladno-Záporno v ruce) mluvit o tom, jak se muzikant dostane v Americe do televize jedině, když někoho zabije... Vyrážíte takhle často z Ameriky na turné? Tak dvakrát do roka vypadneme s klukama ven. Teď jedeme Českou republiku, Slovensko, pak do Španělska, Maroka a na Kanárské ostrovy. Jaká města vás čekají ještě v Česku? Uherský Brod, Brno, Ostrava, Bruntál a Uherské Hradiště. Těšíte se domů na Slovensko? Jedeme tam za mámou. Mám ji v Bratislavě. Těším se moc. Jak dlouho turné trvá? Zhruba dva měsíce.

vyska_hloubka_fin.indd

38

Ale bydlíte… Definitivně v New Yorku. V Americe jsou srovnatelné kluby s tím naším kladenským? A také přijde tolik lidí jako sem? Taky. Ale tam jich je tolik! Něco je menšího, něco většího, ale je toho strašně moc. I muziky, je roztroušená všude možně. Váš syn takový americký klub vlastní. Syn měl klub na 70. ulici, ale prodal ho. Tam to žilo…

Proč se Váš syn – bubeník kapely, jmenuje Vajco? Protože je z vajec, tak se jmenuje Vajco. To je jednoduchý. Nad čím přemýšlíte, když hrajete? To je spíš mechanická záležitost, ale jednou v Redutě jsem viděl při hraní hosta, jak mi pije pivo. Tak jsem myslel na to, že musím zkrátit sólo, aby mně tam něco zbylo.

V knížce Laco Deczi na plný plyn se píše o vašich „akcích“, třeba jak jste na hostivařské přehradě zkoušel potápěcí zařízení vyrobené z trombónu a hadic od vysavače. Bavíte se takhle i v Americe? Tu knížku mi napsal kamarád Jirka Šebánek (během koncertu Laco Deczi vzpomněl, že Jiří Šebánek, duchovní otec Járy da Cimrmana, začátkem dubna zemřel)… No, v Americe třeba vyprávím lidem, jak tady na Východě nemáme kanalizaci a doma máme nízký stropy, že chodíme v předklonu, a udupáváme si hliněnou podlahu… A věří vám lidé? No jo. Zahrajete si ještě někdy blues? Dneska jste ho hrál, když jste si vzpomněl na Jiřího Šebánka… Já hraju všechnu muziku, i dechovku. Někdy mám koncerty jenom s pianem, takový jsem měl nedávno v Harlemu na 106. ulici. Ale s těmahle klukama, to je samá Latina. Není vám líto, když lidé na vašem koncertě netančí, i když vaše muzika k tomu přímo vybízí? Většinou máme vepředu plac a všichni tančí jako divý. Hráli jsme v Českém Krumlově, přišlo asi 700 lidí. Pořád jsme přidávali a přidávali a šli jsme v pět ráno úplně hotový domů. Tady to bylo taky skvělý.

15.8.2007, 22:06

V Kladně jste se zjevil z ničeho nic… Hrál jsem tady, ale je to už hrozně dávno. Znám se s Jiřím Hankem, je to výborný fotograf. Má Vás ve své knížce Stop Time také na fotografiích, to jsou fotky odkud? Ze Slaného, jezdili jsme tam hrát na festival, ještě než jsem odjel ve čtyřiaosmdesátém do USA. A pak jsme tam hráli ještě v roce 2001. To je ta fotka, jak už Vajco není malej a štíhlej. Tady jsme hrát nemohli, jezdili jsme do Německa a do Belgie. Také jsme si říkali, kolik vám tak asi je let… Strašně moc. No, brontosaurus. Kam zmizeli kluci… asi ještě balej.


Laco Deczi se narodil 29. 3. 1938 v Čeklicích, později Bernolákově, na Slovensku. V letech 1957 až 1962 hrál amatérsky v Bratislavě. V 60. létech hrál již profesionálně v pražských kapelách SHQ Karla Velebného a Reduta kvintet. V roce 1967 založil vlastní kapelu Jazz Celula, současně byl také členem Jazzového a tanečního orchestru Čs. rozhlasu. V roce 1984 emigroval do Německa a pak do USA. S formací Celula New York vyráží pravidelně na turné, mimo jiné i do České republiky. V kladenském divadélku hráli 24. dubna 2007 ve složení: Laco Deczi – trubka, Nob Kinukawa – basová kytara, Vaico Deczi – bicí, Eric Meridiano – keyboards, Marcel Vlček – perkuse, v druhé polovině jako host také Zdeněk Fišer - kytara.

Rozhovor zaznamenala Lenka Novotná, ale vznikl za milé asistence Zuzany Vlčkové, Jana Červeného a Jiřího Miky v Kladenském divadélku krátce po koncertě… (foto Ilias Popovský)

Po čem na Džbáně šlapeme aneb tip na výlet PhDr. Václava Melčová Severozápadní dráhou docestujete do Mutějovic na rozhraní okresů Rakovník a Louny. Pahorkatina Džbán, pod kterou ves leží, se zvedá v táhlých nízkých hřbetech nad okolní krajinu od Krušovic a hostí mnohou zajímavost. Ve druhohorách byly zdejší lokality dnem mělkého moře. Bažinatá pobřeží pokrývaly porosty, které se staly uhelnými močály. Na Džbáně se těžilo uhlí, tzv. kounovská černouhelná sloj vycházela ve starověku až na povrch, a tak Keltové usazení v blízkých Mšeckých Žehrovicích používali toto uhlí ve svých tavicích pecích a v kovárnách při zpracování železa. Tehdy si také všimli, že součástí uhelné sloje je rovněž švartna (sapropelit), která sice také hoří, ale mnohem více se hodí k jiným věcem. Začali z tohoto materiálu vyrábět proslulé švartnové náramky (viz samostatný článek). Jinak ale na Džbáně šlapeme hlavně po opuce, druhohorní hornině, směsi pískovce a vápence. Je velice měkká, rychle se rozpadá a její odkryté stěny mohou někomu připadat jako staré kamenné zdi. Opuka byla také stavebním materiálem odpradávna používaným těmi, kdo tuto starou kulturní krajinu kdy obývali.

strana: 39

vyska_hloubka_fin.indd

39

15.8.2007, 22:07

+


Keltové z Boiohaema a jejich hit – černá sapropelitová bižuterie PhDr. Václava Melčová Švartnový náramky jak smůla černý..., zpívával kdysi ve své písni Podobenství o náramcích Robert Křestan. Co to ta švartna vlastně je? A jakéže to náramky, ptal se leckdo už tehdy.

-

vyska_hloubka_fin.indd

Nejprve k oné tajemné švartně: geologicky vzato jde z hlediska výhřevnosti o nekvalitní černouhelnou hmotu, která vznikla před miliony let – je to původně bahnitá kaše z tzv. kamenouhelných močálů, obsahující nemnoho zkamenělého dřeva, zbytky různých živočichů, kostry ryb a všelikou žoužel nazvanou odborně sapropelní kal. Evropskou proslulost získala kounovská švartna od onoho Kounova mezi Kladnem a Rakovníkem, který hostí také známé „kounovské kamenné řady“. Zde tvořila dosti mocné nadloží uhelné sloje, která tu vychází na povrch a blízko k povrchu. Keltové, sídlící 300 let př.n.l. poblíž těchto kopců v okolí Nového Strašecí, uhlí i se švartnou těžili a topili s ním také ve svých železářských pecích a kovářských výhních. Tak objevili vlastnosti švartny a počali z ní – když zjistili, že k topení se hodí málo – vyrábět později proslulou sapropelitovou bižuterii. Samo slovo švartna má zajímavý a magický původ . Nepochází totiž z německého schwarz (=černý), ale přímo ze starogermánského svart (= černý, temný). A také Svart alf byli temní, černí elfové ze staronorských legend, žijící pod zemí. Slovo svart obsahuje stará i moderní holandština a znamená nejen černý, ale také temný. Švartnové náramky se dostaly z Poddžbánska do celé barbarské Evropy (nálezy na Britských ostrovech i jinde). Vyrobit náramek ze švartny, který Keltové a Keltky nosili zásadně na levé ruce (asi z magických důvodů – blíže k srdci), dalo poměrně dost práce. Experimenty se

zjistilo, že to vyžadovalo minimálně 8 hodin…Nicméně náramků se v hrobech ve střední, západní i severozápadní Evropě našlo dost. Pro pozdní Latén to byl zkrátka módní hit! Kdo neměl torques (bronzový nákrčník) a sapropelitový náramek, nemohl asi tehdy do slušné společnosti… Náramek z kounovské švartny zdobil i ruku kněžny z Reinheimu, jejíž nádherně rekonstruovaný komorový hrob lze obdivovat v Evropském kulturním parku Reinheim-Bliesbruk nedaleko jihoněmeckého Saarbrückenu. Také se zjistilo, že ženy nosily náramky ze švartny spíše na zápěstí, muži spíše nad loktem levé paže – patrně z praktických důvodů. Zkrátka, výrobky z kounovské švartny se staly výhodným artiklem laténského zahraničního obchodu, její výroba vzkvétala hlavně v okolí Mšeckých Žehrovic, proslulých také nálezem hlavy keltského héroa. Švartnový náramek je hladký, centimetr až dva (ale někdy i mnohem více) silný, jednoduchý kruh, jeho barva je matně černá, občas se v jeho hmotě zalesknou zrnka perleti anebo se v ní vyskytne šedá pecka. Nápadná je jeho lehkost. Člověk věci neznalý jej může považovat za výrobek z nějakého exotického druhu dřeva. Se stupňujícím se zájmem o dědictví našich keltských předků stoupá i zájem o zdobení se keltskými šperky. Švartnové náramky jsou pro svou jednoduchost stále moderní a nesou také své odvěké kouzlo magického talismanu pro štěstí… Jedny z prvních novodobých švartnových náramků vyrobil už v sedmdesátých letech 20. století pan Fencl z Krušovic, obce, která leží nedaleko kounovské černouhelné sloje. Ukázal je přátelům a známým, k nimž patřil také umělecký kovář Petr Melč z nedalekých Mutějovic,

strana: 40

40

15.8.2007, 22:07

odkud je na Kounov, coby kamenem dohodil. Petr se začal díky svému zájmu o Kelty a o staré řemeslné technologie a techniky výrobou ze švartny zabývat více, a tak už v roce 1996 vlastně znovuobjevil technologii výroby sapropelitové bižuterie. Příležitostně ve své dílně začal zhotovovat náramky, dle mínění odborníků od pravých k nerozeznání. Obdaroval jimi některé přátele z řad archeologů, pár jich vlastní muzea v Žatci a Rakovníku nebo Archeologický ústav v Praze… Zájemců přibývalo, a tak Petrovy náramky nastoupily stejnou cestu do Evropy jako ty prapůvodní a potěšily již řadu Keltů ve Francii, Německu ,Belgii a Itálii. Prodávaly se ve skanzenech jako je německo-francouzský Reinheim, jihofrancouzský Beynac, belgické Aubichie a holandský Archeon. Výroba, i když s poněkud zmodernizovanou technikou, je velice náročná na čas. Švartna má totiž břidlicovitou odlučnost, je třeba odstranit zvětralé části horniny a opatrně vybrušovat tvar... Kdo má chuť a trpělivost, může zkusit najít kousek švartny a vyrobit si náramek sám. Musí také počítat s tím, že se notně umaže černým mourem. Těm, kdo vytrvají, doporučujeme k získání správného lesku náramku použít buď archeokompatibilní vepřové sádlo, ať již ve formě špeku či mazlavé, anebo modernější modrou indulonu….

www.celtic-smith.cz


Svatba s rozhledem? Na Kožovce ano! Lenka Novotná

Z turistické příručky se můžete dozvědět spoustu informací o Kožově hoře. Například že rozhlednu tu roku 1929 vyprojektoval architekt Jaroslav Beránek pro kladen-

ský odbor Klubu československých turistů. Že samotná stavba byla svěřena kladenskému staviteli Vilému Procházkovi a chata s rozhlednou byla slavnostně otevřena 11. května 1930. Z různých materiálů se také dozvíte, že v roce 1948 byl objekt KČST násilně odebrán a začal sloužit hlavně jako restaurace. Nyní spadá pod Jednotu Kladno. Ale ani z internetu se nedozvíte, jaké to je… přijít si na Kožovu horu a necítit se ani trochu jako na kopci, vylézt si – zadarmo – na rozhlednu a jen a jen se kochat. A po slezení se občerstvit v místní restauraci. Dostanete se sem autem nebo na kole… Můžete si ale také udělat krásnou – nejen nedělní – procházku z Kladna směrem na Braškov – na jih. Kožovu horu spravuje už třináct let Zdeněk Vašata. Tedy restauraci, rozhlednu i hotel, spíše hotýlek. Dřív jste měli možnost ubytovat se v sedmilůžkovém pokoji, nyní jsou v provozu už jen čtyři malé dvoulůžkové pokoje… Pokud si chcete udělat výlet nebo třeba na chvíli zmizet světu i přes noc, máte jedinečnou příležitost. Vyrazte na Kožovu horu! I když jste na hoře, jste uprostřed lesa a daleko od civilizace – není vás vidět ani slyšet. Vůbec není lehké uvěřit tomu, že z rozhledny obklopené ze všech stran vysokými stromy může být něco vidět. Ale po výšlapu 131 schodů zjistíte, že máte celý kraj jako na dlani! Vyhlídková plošina ve výšce 487 metrů n. m. nabízí rozhled do širokého okolí. Podle slov pana Vašaty se někteří turisté rozhlížejí až příliš a pak zapome-

nou v dešti, mrazu pozavírat nahoře okna. „Někdy se tam musím vyškrábat třeba třikrát za den. Když začíná přituhovat i v restauraci, znamená to, že nahoře někdo nezavřel pro samé kochání okna.“ A pan Vašata? Ten už se po třinácti letech výhledem dávno nekochá… Spíš občas trne, má sice Kožovku rád a vnímá ji jako krásný objekt, ale spojení rozhledny s restaurací není zrovna dvakrát šťastné… „Někteří návštěvníci posílení alkoholem bezmyšlenkovitě házejí z oken rozhledny láhve, aniž by je trápilo, zda je někdo venku pod nimi.“ A tak pro provozovatele není rozhledna jen radost. Znovu podotýkám, že pocit rozletu nezažijete jinak než na vlastní kůži, a tak vzhůru na Kožovku! Přeju vám dobrou viditelnost, příjemné posezení a v případě potřeby i dostatečné utajení. A nezapomeňte na okna… Víte, že se zde dokonce konají svatební hostiny? Nabízí se tedy i možnost říct si na rozhledně ano…

strana: 41

vyska_hloubka_fin.indd

41

15.8.2007, 22:07

+


Divadelní hra „Na šachtě“ Otakara Zachara O kladenském občanu Otakaru Zacharovi (18701921) by se dalo psát v tématech Kladno a… umění, chemie, alchymie, pivo, divadlo a vůbec – nejlepší by asi bylo vyhlásit pro některé z dalších čísel revue samostatné téma „Otakar Zachar“. Aktuálního tématu – hloubky – se však dotýká jeho krátká divadelní hra „Na Šachtě“. Text hry vyšel nákladem spisovatelovým a vytiskla jej knihtiskárna V. Kotrba v Praze v roce 1910. Hra, která byla podle všeho uváděna „na místní scéně jednu sezónu“, je zajímavá hlavně díky prostředí, do kterého je zasazena. Děj se odehrává na „starší šachtě v Kladně“ v roce 1900. Je jisté, že v přenesení dělnického prostředí na jeviště tušil Zachar jistou atraktivnost a divadelní účinnost (výtah, z něhož vystupují umazaní horníci, stroje v pohybu, telefony apod.), a to i v době, kdy bylo hornictví běžným a rozvinutým odvětvím. Přenesení dolu na jeviště muselo být pro všechny strany zajímavé. Jak pro ty, kteří byli s realitou šachty dobře seznámeni (mohli kibicovat a kritizovat provedení scény), tak i pro ty, kteří v dole nikdy nebyli. Snad chtěl Zachar zanechat i jakýsi odkaz. Konečně, z některých písemných dokladů minulého století je vidět, že průmysl fascinoval část lidí odjakživa, i bez dnešní přidané hodnoty v podobě nostalgie, malebnosti nebo bizarnosti. Mimo přinesení dolu na jeviště šlo Zacharovi také o zachycení a ilustraci některých jeho názorů na sociální otázky, zejména alkohol. Zacharovy názory jsou přinášeny v dialogu Vrchního a Komisaře, který prolíná téměř celou hrou. Zachar, provozovatel kročehlavského pivovaru, obhajuje alkohol ústy Komisaře. Ten nakonec „vyhraje“, protože jeho názory jsou potvrzeny průběhem událostí.

-

vyska_hloubka_fin.indd

Zde je zhuštěný děj hry s krátkými ukázkami. Celé drama začíná zostra – již první replika s sebou přináší napětí:

Naddůlní: Dál. Počkej, počkej, štajgře! Máš sebou ty dynamitové patrony? (Důlní Šimek kývá) Dál. A hned o několik řádků níže se nastolí základní zápletka: Assistent: Zdař Bůh! Co jest s vámi? Šimek: Ale scházejí mi ti dva, Netušil se Zimou. Assistent: A jaký je to pořádek? Šimek: Nu není, není, pane assistente. Holt, někde zase Zima přebral. Nahne si teď (učiní posuněk k pití) v poslední době velmi rád a často. Assistent: To tak. Udělá-li to ještě jednou, dáme ho z trestu na haldu. Netušil se Zimou se dostavují a opilý Zima má cosi na srdci. Netušil mu ale radí mlčet a po výtkách nadřízených se celá parta ubírá do výtahu. Čtenáři začíná být jasné, že se nejedná o komedii. Vrchní: Tak co, mám pravdu? K včerejšímu rozhovoru v kasině se tenhle Zima hodí jako vycpaný pták do přírodopisné přednášky… Hlavní věc zůstává v platnosti. Alkohol byl, jest a bude příčinou zla a zhouby malých lidí. Nebýti jeho, nebyly by zde tyto sociální chorobné úkazy. Toť nesporno… Komisař: ... ...(Se (Se smíchem) Zvláštní věc, že také nám neškodí. Aspoň to včerejší pivo bylo jak křen. Vrchní: Bylo. Komisař: (Ironicky) Podivno, že jednoho hřeje životodárným teplem a druhého smrtelně pálí. (Směje se) Vrchní No toť pochopitelno. Přece jsme morálně silni proti zákeřným útokům sociálního nebezpečí. Toť přece příznak inteligenta. Komisař: Tak proto sluší ospravedlniti včerejší znamenité pivo v kasině.

strana: 42

42

15.8.2007, 22:07

Mezitím Zachar mistrně brnká na nervy nastolenou hrozbou dynamitové exploze a prohlubuje mrazivé tušení, jak v thrilleru: Vrchní: Kdo klade při třetí partě dynamit? Naddůlní: Důlní Šimek, jak je nařízeno. Netušil vypomáhá. Vrchní: …Myslím na Zimu, který je v partě, a jak vidím, dnes u poklopu. Naddůlní: Ale kdež. Ožralovi nemůže se nic dát do ruky… Vrchní: …Mám obavu, že jednou nám provede nějakou nepříjemnost. Po této replice máme de facto naprostou jistotu, že Šimek nenesl dynamitové patrony (z hlediska dramatu) jen tak pro nic za nic. Mezitím pokračuje disputace Vrchního a Komisaře o škodlivosti alkoholu a potažmo o tom, co jsou příčiny a co důsledky. Komisař: Omyl leží v theoretickém předpokladu a ve skutečných příčinách života. Vrchní: (Ze sousedního pokoje) Jen dále, slyším vás. Komisař: Lidé se domnívají, že neštovice jsou příčinou nemoci, ale ve skutečnosti není tak. Neštovice jsou jen zevní příznak organické ochablosti, jež byla příčinou neštovičné infekce. Lidé se domnívají, že střelný prach a dynamitová explose způsobují válku, a přece ví každý, že příčinou její jest vášeň, nenávist, vládychtivost, která musí předcházeti v duši člověka… Vrchní: Ale to přece nedokazuje neškodnost alkoholu? Komisař: Nesdílím náhled o jeho škodlivosti, sice bych jej sám nepil. Ale hledejte příčinu k jeho zneužití a věřte, že ji najdete. Zlo zmenší se vám pak samo, poněvadž přechází jinam. Hledejte…


Vkrádá se otázka po možnostech a smyslu nového uvedení hry. Rád bych se mýlil, ale zdá se mi, že dnešnímu divákovi by asi neměla co říct. Některá témata jsou snad aktuální i dnes a možná bychom se i divili nad různými paralelami. Problém však je tato témata vysvobodit z tak konkrétního a neaktuálního prostředí. Případné uvedení navíc komplikuje až dojemná snaha autora o tragičnost. Dramaturg chápe, že případným shozením této snahy popře jeden ze základních smyslů textu. Zkrátka legrace by to možná byla, ale nebyl by to Zachar.

Debata se po chvíli stáčí na roli rodiny: Komisař: Ó, kolik slz, neštěstí a rozervanosti způsobí – žena. A kolik zase štěstí a spokojenosti a výkonnosti dovede zase – též žena… Žena jest našemu pracujícímu člověku vším. Veďte ji k práci a čistotě – budou její muž i její děti pracovití a čistí. Naučte ji dobře a úsporně vařit, budou jak její muž, tak i děti dobře živeni a naučte ji šetřit a za několik let si z malé dělnické mzdy postaví hezký domek. Ale naučte ji za svobodna nepleše, zahálce a lundráctví a jděte se podívat na jejího muže a na její děti. Muž našich pracovních tříd nemá času, aby se zabýval rodinou, a proto život a blaho rodiny zakládá a podmiňuje jedině spořádaná žena.

Jedno východisko by tu snad přece jen bylo. Hra by byla zajímavá jako doplňkový program prohlídky důlního skanzenu Mayrau, samozřejmě v jedinečném nastudování místních horníků. Zdař bůh!

Poplašný zvonek hlásí neštěstí v druhém patře. Ukazuje se, že se opilý Zima pokusil o sebevraždu zapálením dynamitové patrony. Zimu přivážejí výtahem. Zima ve velkých bolestech umírá. Netušil, kamarád Zimy, prozradí přítomným, proč se Zima opíjel a proč spáchal ohlašovanou sebevraždu. Už dlouho prý trpěl častými nevěrami své ženy. Všichni jsou pohnuti. Po chvíli je ohlášena Zimova žena. Ta běží k Zimovi a naříká, všichni se odvrací. Vrchní: Ano, pane komisaři. (Podává mu ruku s důrazem) Měl jste zcela pravdu… Komisař: (Pokrčí rameny) Bohužel. (Odejde) (Přes jeviště nesou v nosítkách Zimu, za nímž Zimová pláče a štká. Venku hrčí odjíždějící kočár. Ostatní se dívají za odcházejícími. Opona zvolna padá.) strana: 43

vyska_hloubka_fin.indd

43

15.8.2007, 22:11

+


A Coal Fire

Frances Sander

A coal fire. Nothing can evoke memories of my childhood more vividly than the flickering flames of a ‘real’ fire. And until I was sixteen, when we moved from a flat in town to a modern bungalow in the suburbs, a coal fire was what we, and everyone I knew, had at home. Certainly, coal was important in our lives then. Although our flat was quite modern, a coal fire was the only means we had of heating. As a child growing up in post-war Scotland the impact that coal and food rationing and the shortages of that period had on our lives was neither apparent to me nor specially burdensome – as I had never experienced anything else I accepted it as ‘normal’ that my mother could only buy meat when she had enough coupons, that a ‘real’ boiled egg was something that one could not have every day and that joining a long queue at the greengrocer was always a good idea in case there was something ‘under the counter’ being saved for regular customers. My mother, and all the other mothers I knew, accepted these things if not cheerfully, at least with resignation, and concentrated all their domestic efforts on the practicalities of being economical and wasting nothing. Food rationing came to an end while I was still at primary school. The long queues and shortages in the shops became a thing of the past, but coal remained rationed and in short supply until 1958. By this time I was a teenager and perhaps this is why I remember more clearly my parents’ seemingly endless conversati-

-

vyska_hloubka_fin.indd

ons about our coal allocation. To keep even one room of the house warm throughout the winter months was a difficult task and as a result all sorts of economies were practised to eke out our coal supply. Our annual coal allocation was bought all at once, in summer, when the price of coal became cheaper. This was possible for us because, since we didn’t have a car, we were able to store our coal in the garage that was attached to our ground floor flat instead of using the small coal cupboard inside the flat which only could accommodate a few sacks of coal at a time. All summer there would be what seemed to me as a child, a huge mountain of coal in one corner that I was, of course, forbidden to touch or climb. I was only allowed to watch as mother sorted out the biggest and best lumps and built a little wall with them in the opposite corner. Then the medium sized pieces were used for the fire and the dross that remained was shovelled up and piled behind mother’s little wall. Only when all the smaller pieces of coal were used up did father take the coal hammer and break up the big pieces from mother’s wall. This I always watched with keen interest and anticipation because it signalled the beginning of my favourite part of the coal storage process – the making of briquettes from the dross. Even when I was quite little, this was one of the winter weekend jobs that father and I did together. In the garage he first prepared the square wooden moulds to make the briquettes, packing them in rows into

strana: 44

44

15.8.2007, 22:11

a shallow tray laid on the floor while I merely watched. Then came my favourite part of the process - the part where I ‘helped’. While I stirred with a stick, father sprinkled a small quantity of cement into some water in an old bucket. To this mixture he gradually added shovelfuls of dross until the mixture thickened and filled the bucket. Although father had strict instructions not to let me get too dirty we were soon both covered in coal dust and spattered from head to foot with this thick black muddy mixture. Then father gave me an old soup ladle and, while he held the bucket, I had the job of ladling the thick black mud into each of the wooden moulds in turn. This was a gloriously messy process and one that, looking back, I think he really enjoyed as much as I did. Naturally it was father’s job to clean up the bucket, ladle and all the mess that I had made! Then he would sneak me into the kitchen to get washed without mother seeing just how filthy I was. The next day when I had the opportunity I would go to the garage and poke at the briquettes with a stick to see if they had hardened but I had to wait patiently till the following weekend to go with father to take them out of their moulds and stack them up ready to be used in the fire. Somehow I always managed to get just as dirty doing this as I had the on the previous occasion with the stirring and ladling of the wet mixture. But when mother was called to admire our workmanship she always declared herself so delighted with the briquettes that she didn’t mind the filthy state of our clothes, hands and faces.


Slovníček k textu „A Coal Fire“ (zahrnuje pouze významy slov v jejich použití v textu) coal fire to evoke vividly to flicker suburb means impact food rationing shortage apparent burdensome coupon queue greengrocer effort to remain allocation to eke out annual lump dross to shovel up to pile anticipation mould shallow tray merely to stir to sprinkle bucket to spatter soup ladle in turn to sneak filthy to poke to stack up to admire workmanship to declare to be delighted to mind

- otevřený krb vytápěný uhlím - vyvolávat (vzpomínky apod.) - živě - plápolat - předměstí - prostředek - účinek, vliv - přídělový systém na potraviny - nedostatek - zřejmý, zjevný, jasný - tíživý, obtížný - poukázka, zásobovací lístek - fronta (řada čekajících lidí) - hokynář - úsilí, snaha, námaha - zůstat, trvat - příděl - vyrovnat, nastavit, protlouci se - roční, každoroční - hrouda, kus - odpad - smést (na lopatu) - dát na hromadu - očekávání - forma - mělký - forma, koryto - jenom, pouze - míchat - nasypat - kbelík - postříkat - naběračka - postupně (jeden po druhém) - plížit se - špinavý, zamazaný - rýpat, šťourat se - naskládat - obdivovat - zručnost - vyjádřit, vyslovit se - být potěšen, být nadšen, kochat se - vadit strana: 45

vyska_hloubka_fin.indd

45

15.8.2007, 22:12

+


Těžní věže

Tomáš Voldráb

Těžní věž dolu, zvláštní symbol hloubky, který míří do výšky. Zvedá se vysoko nad terén, aby upozornila na to, co se děje pod ní. Těžní věž či jámová stolice slouží především k uložení vodicích kotoučů pro těžná lana, na kterých jsou zavěšeny těžné klece. Výška věže se řídí výškou klecí, výkonností těžného stroje atp. Železné těžní věže se stavěly obyčejně 20 až 25 metrů vysoké (Ronnovská měla 22 metrů), jsou však i vyšší. Stavba věže musela být velmi solidní, aby vydržela namáhání lana, a proto mají silné vzpěrové nohy proti tahu lana k těžnímu stroji. Jako klasické dominanty hornické krajiny z Kladenska úplně nezmizí. Ministerstvo kultury šest z nich zařadilo na seznam nemovitých kulturních památek. Čtenáře možná překvapí, že se jako první dočkaly památkové ochrany dvě dnes již zaniklé stavby; těžní věž dolu Ludmila ve Cvrčovicích a zděná jámová budova dolu Jan II. v Libušíně. Obě stavby byly prohlášeny památkou v roce 1964. Hrázděná konstrukce těžní věže dolu Ludmila byla prý ale natolik chatrná, že byla 31. 7. 1988 z památkové ochrany vyjmuta a při zasypávání jámy stržena. Empírová jámová budova dolu Jan pak podlehla nedostatečné údržbě. Podle slov ing. Kružíka byl příčinou zřícení severozápadní stěny špatný okapový svod vedený ve zdivu. Promáčená zeď nevydržela prudký pokles teploty a mráz na jaře 1986 zdivo roztrhal. Dodnes zůstala po jámové budově dolu zděná pata s částí ocelové těžní věže. Objekty včetně zařízení a dvě těžní věže dolu Mayrau byly prohlášeny kulturní památkou v roce 1994

-

vyska_hloubka_fin.indd

a ve stejném roce zahájil činnost hornický skanzen. Skanzen měl být uchován v modelu tzv. posledního pracovního dne, respektive zůstat v takovém stavu ode dne, kdy šachtu opustí poslední havíř. Ne zcela se tuto myšlenku podařilo naplnit, protože po ukončení těžby v roce 1997 byla zbořena kotelna. Některé další prostory a vybavení dílen byly vyrabovány. Pohled na „poslední pracovní den“ byl poněkud tristní a musel být pro potřeby skanzenu alespoň trochu upraven. Díky dlouholetému úsilí řady nadšenců můžeme dodnes obdivovat secesní linie parních strojů. Po zrušení muzea Poldi se Majrovka stala jedinou institucí, která schraňuje technické unikáty Kladenska a zastává zcela nenahraditelnou funkci. Spojení industriální galerie a každoročních uměleckých workshopů, organizovaných Dášou Šubrtovou (za podpory OKD, města Kladna a MK ČR) přispívá k oživení a prezentaci této mimořádné památky. Opravdovou krajinnou dominantu představuje těžní věž dolu Michael v Brandýsku. Kulturní památkou byl prohlášen v roce 1996. Ocelová příhradová těžní věž byla vložena do původní těžní budovy při pokusu o znovuotevření dolu v roce 1907. Současný vlastník provozuje v budovách dolu autodílnu a v nedávné době dostala část stavby novou střechu. Elegantní konstrukce těžní věže na svoji konzervaci teprve čeká. Obdobně dominantní postavení vytvářel důl Ronna v Hnidousích, jehož záchrana se bohužel nezdařila. Ronnovka byla kvalitním výtvarně pojatým dílem. Geometrický dekor z červených cihel se na stavbách

strana: 46

46

15.8.2007, 22:13

střídal s plochými omítanými částmi. Všechny provozní, obytné a správní objekty dolu byly sjednoceny a nesly shodné prvky. Postup demoličních prací byl překvapivě velice rychlý, a to natolik, že řízení o prohlášení kulturní památkou bylo předčasně ukončeno. Přispěl k tomu nejspíš fakt nešťastného výkladu přidělování dotací v rámci útlumových programů. Finanční prostředky mohly být použity na demolice všech těžních věží, ne však na jejich konzervaci a záchranu. Stát v podstatě přispíval na likvidaci památek, které chtěl a také měl chránit. Rozsáhlý průzkum, který provedl Státní památkový ústav v Ostravě, navrhl k zápisu kulturních památek třináct důlních staveb nebo areálů v kladenském kamenouhelném revíru. Nakonec byla zapsána těžní věž dolu Schoeller, větrná jáma Pustinka v Tuchlovicích, budova a těžní stroj dolu Kübeck a strojovna dolu Max. Dosud zachovaná dřevěná těžní věž v jámové budově dolu Kübeck je bez nadsázky naprosto unikátní. Dřevěné trámoví věže je poslední autentickou ukázkou původního konstrukčního řešení důlní stavby před prováděnými modernizacemi na počátku 20. století. Na přelomu 70. a 80. let byla sice stavba značně přestavěna a těžní budova byla dokonce snížena o jedno patro, věže se však až na vzduchové zabednění příliš nedotkla. Náraziště bylo znehodnoceno odřezáním některých částí o něco později, při provádění ohlubňového povalu a zasypávání jámy, kdy byl celý vnitřní prostor vylit betonem až do výšky 40 centimetrů nad původní podlahu. Jednoznačnou snahou by mělo být zajištění konstrukce


těžní věže, odstranění nevhodného bednění a nové prolomení dříve zazděných oken. Kübeck byl památkou srovnatelnou s dolem Mayrau. Nejstarší elektrický těžní stroj Siemens-Halske byl právě zde zachován v provozu až do roku 1997, než byl na začátku roku 2004 rozkraden do šrotu. Je až neuvěřitelné, že zloději byli schopni překulit obrovský stator motoru přes litinový rám stroje a vyhodit ho z prvního patra strojovny oknem. Zůstal zde pouze buben na těžní lano. Kübeck tak přišel o podstatnou část své hodnoty, ale i zbývající fragmenty stroje jsou pro technickou památku jako takovou důležité. Bez technologie nebo jejich částí by technická památka jako Kübeck nemohla existovat. Dobrým znamením je, že nový majitel konečně přistoupil k rekonstrukci budov a odvrátil tak jejich dlouholeté chátrání. Kübeck by měl nově sloužit pro potřeby Červeného záchranného kříže. Opravy se dočká snad i budova bývalé elektrocentrály. Jako poslední byl na Kladensku uzavřen důl Schoeller, jehož těžní věž systému Tomson je mezi místními věžemi raritou. Pod památkovou ochranu spadá pouze jámová budova a těžní věž dolu. Strojovna, ve které je umístěn těžní stroj výroby Českomoravská-Kolben-Daněk pod ochranu bohužel zatím nespadá. Jáma sloužila jako větrná, kdysi byla její původní podoba narušena zazděním oken a stržením novorenesanční fasády. Velký úspěch představuje natření a zakonzervování těžní věže provedené v loňském roce. Méně šťastná je však použitá světle šedá barva. Téměř katedrální jsou prázdné objekty bývalého dolu František – Josef / Zápotocký v Dubí. Důl prošel rozsáhlou rekonstrukcí, při níž byly vystavěny v letech 1913-18 nové objekty kotelny, strojoven a budovy destilace. Budovy jsou zakončeny lomeným štítem a krajními pilony. Jednolodní, v případě strojoven dvoulodní halové prostory mají monumentální termální okna. Fasáda budov, bez výrazného zdobného prvku, dosahuje účinku jen dělením a zcela jednoduchým stupňováním. Celkově je z nich patrný vliv secese hraničící s architektonickou modernou. Sídlí zde společnost Konstruktiva a je škoda, že objekty dál chátrají a v některých místech bývalé strojovny se dokonce propadá střecha. Přitom univerzální prostory strojoven a kotelny, ze které byly v nedávné době odstraněny dva zděné kotle, by mohly být dál využívány pro druhotnou výrobu nebo skladování. V po-

dobné situaci se nachází strojovna dolu Wannieck v Kamenných Žehrovicích. Ministerstvo kultury navíc zamítlo prohlásit budovu kulturní památkou, a tak hrozí její naprosté zničení. Strojovna s modernistickým dekorem, kazetovým členěním, obdélníkovými okny a stropními světlíky s výrazným motivem vejcovce, patří mezi nejkvalitnější dochované důlní dílo. Také by mohla být nově využívána, přitom by náklady na její záchranu prozatím nedosahovaly závratné částky. Výborný příklad konverze představuje strojovna dolu Max v Libušíně. Hala ve stylu německého Bauhausu je nejen dobře udržovaná, ale dál slouží výrobě. Poslední důlní stavbu, kterou ministerstvo kultury zařadilo na seznam památek v roce 2001, představuje zástupce funkcionalismu, větrací jáma dolu Tuchlovice – Pustinka. Železobetonová stavba těžní věže se strojovnou a větrníkem stojí na hranici Lánské obory v ohradě místního chovatele a není volně přístupná. Pustinka byla postavena v roce 1951 a na svoji dobu byla mimořádnou architektonickou realizací. Podle Miloše Matěje dosahoval důl Jaroslav v Tuchlovicích stejných kvalit, přesto se zápis nezdařil. Technické stavby a památky stále narážejí na svoji minulost, kdy představovaly pro své okolí zátěž. Obecně jsou vnímány negativně a neslučují se s představou „krásného“ města nebo „nedotčené“ krajiny. Památková ochrana je v současné době nejspíše jedinou možností, jak cenné industriální stavby uchovat pro budoucí generace. Tvrzení, že máme hodně památek, je stejná demagogie, jako říkat, že máme hodně vzduchu. Industriál má navíc určitou nevýhodu v rozmanitosti, kdy je každá technická stavba v podstatě originální. Pokud nebyly stavěny ve stejné době stejným projektantem, nejsou nikdy shodné. Vždy podléhaly místu a vývoji v technologiích. Je jasné, že nemůže být zachován veškerý stavební fond průmyslových objektů včetně jejich zařízení, a také netvrdím, že všechny industriální stavby byly kvalitní. Narážím spíš na skutečnost, že se neprovádí řádná dokumentace staveb určených k demolici. Mnohdy se ani neví, zda stavba měla nějaký význam, protože majitel průzkum neumožnil. Stejně lehce končí v hromadách suti barokní pivovar (Hostouň), jako na šrotišti parní buchary z roku 1890 (volné kovárny 2,3 Poldi Hütte). Zařízení nebo staveb, které se podaří zachránit, či ještě lépe uvést v nový život, je prozatím zoufale málo.

strana: 47

vyska_hloubka_fin.indd

47

15.8.2007, 22:14

+


Víte, kde hledat v Kladně potápěče?

-

vyska_hloubka_fin.indd

Zajděte ve čtvrtek večer do hospody Na Amálce. Určitě natrefíte na několik členů klubu Sportovních potápěčů Kladno. Jejich základna je sice v Kubelíkově ulici, v domku za školní budovou zvanou „Nová Amálka“, kde možná někteří čtenáři pamatují i bazén. V klubovně je mimo jiné kompresor, jímž se plní „flašky“ (pozor, nikdy bomby!). A je tam také sklad vybavení, které klub zapůjčí případnému zájemci, aby se mohl rozhodnout, zda potápění je ten pravý sport. Klubovní život však zjevně tepe ve zmíněné hospůdce. A čtvrtek také není náhodně vybraný den – domlouvají se akce na blížící se víkend. Klub vstoupil letos už do svého sedmačtyřicátého roku, v roce 1960 vznikl pod patronací Svazarmu původní klub KLAPOT (Kladenští potápěči). Historie potápění na Kladně však začala mnohem dříve – těsně po válce, kdy se tomuto sportu začala věnovat parta mladých kluků, kteří byli ovlivněni filmy a knihami Hanse Hasse, rakouského dokumentaristy, který ještě před Jacques Yves Cousteauem otevřel divákům netušenou nádheru korálových moří. V Kladně byl průkopníkem sportovního potápění Vlastimil Hrůza, který se také hodně zasloužil o výrobu potápěčského vybavení z dostupného materiálu. Většina se vyráběla doma na koleně, v časopisech se objevovaly návody – např. k výrobě potápěčské masky z dětského pryžového kbelíčku a dýchací trubice z novodurové trubky. První pokusy s podomácku vyrobenými maskami se odehrávaly v nádržích někdejšího dolu Zápotocký. Masky byly zhotoveny ze starých plynových masek. Potápění bylo podporováno, zejména proto, že i armáda potřebovala specialisty. Vznikla tak potřeba se organizovat a předávat si zkušenosti. Mezi těmi, kteří stáli u zrodu potápěčského klubu v Kladně, byli učitel Rudovský, Karel Herget, Karel Vokoun, Karel Koula, Zdenka Hrůzová, Pešák, Trnka a jiní. Technika však byla stále nedostupná, občas se podařilo dovézt něco ze zahraničí, ale bylo toho žalostně málo. Největší zásluhu na vybavení kladenských potápěčů měl Vlastimil Hrůza, který začal v závodě Kablo vyrábět masky na vlastnoručně zhotovené formě, později

začal na lisech na opravu kabelů lisovat první ploutve. Za zmínku stojí také družba s potápěči z NDR, kteří zakoupili pro kladenské potápěče první potápěcí přístroj Dragger (Kladeňáci jim na oplátku sehnali motor z motocyklu Jawa). V začátcích provozoval klub svou činnost pod patronací závodu Kablo Kladno, v pozdějších letech přešel pod Poldi Kladno, byl přejmenován, získal klubovnu a možnost trénovat v nově otevřeném krytém bazénu. Na oplátku potápěči čistili tehdy ještě 3,8 m hluboký bazén, ale také prováděli čištění a údržbu chladících zařízení v závodě Poldi. Počet členů klubu se za dobu jeho existence měnil, pohyboval se mezi 20 – 50. Stávající členská základna se vytvořila hlavně z nadšenců, kteří hledali nové možnosti využití svého oblíbeného živlu – vody. V osmdesátých letech bylo velmi populární rychlostní plavání s ploutvemi, pořádaly se soutěže, v nichž Kladno získávalo body. Potápějících se žen není mnoho, zejména odečteme-li přítelkyně, družky a manželky potápěčů, kterým v podstatě nic jiného nezbývá. Po roce 1989 se zjednodušila pravidla pro získání oprávnění a zároveň se potápěčské vybavení stalo dostupnějším. Zájemců o tento sport přibývalo. Kladenští potápěči začali objevovat zejména lomy – ať už v okolí Kladna, nebo kousek dál na Příbramsku to byly žulové lomy ve Vševilech a Hříměždicích, jejichž průzračná voda byla největším lákadlem. Bohužel, dnes už jsou tyto lokality pro potápěče nezajímavé – ve vševilském lomu se opět těží a v hříměždickém se výrazně zhoršila kvalita vody. Lomy v nejbližším okolí jako Velká a Malá Amerika nebo Mexiko měli kladenští potápěči prozkoumané poměrně záhy, a tak začali hledat jiné vody. Začali se potápět na Slapech a na Orlíku, kde je sice v hloubkách tma a bahno, ale najdou se i vraky a zbytky

strana: 48

48

15.8.2007, 22:14

Před Amálkou, foto Petr Michl objektů k prozkoumávání. I to bylo záhy málo, a tak ještě před rokem 1989 začaly první výjezdy do zahraničí, tehdy ještě do východního Německa na jezero Helensee u Frankfurtu nad Odrou. Později se otevřela spousta dalších možností, z lokalit relativně blízkých je to hlavně oblast Hallstattu v Rakousku, kde se horská jezera zdají být přímo rájem pro milovníky tohoto sportu. A pak přicházejí další lokality, oblíbené mezi movitými


vyznavači potápění – Chorvatsko, Egypt, Keňa a mnohé další. Tím se jaksi mimochodem dostáváme k ne nepodstatné skutečnosti, a to k finančním nákladům, s nimiž je sportovní potápění spojeno. Potápěči však potvrzují, že kvalitní vybavení není nějakou „frajeřinou“, ale díky dokonalejším technologiím snižuje rizika tohoto sportu. Některým potápěčům stačí spíše rekreační potápění v zajímavých lokalitách, zabývají se fotografováním pod vodou, vyhledávají vraky. Ale byli tu také ti, kteří potřebovali o trochu více adrenalinu a začali hledat novou výzvu. Našli ji ve spolupráci s pražským klubem 1-05 Geospeleos, členem České speleologické společnosti. Pro potápění v jeskyních musí potápěč získat speciální oprávnění, tedy napřed se potápí s instruktorem v již zmapovaných a popsaných podzemních lokalitách, získává zkušenosti, a teprve po vykonání zkoušek se může začít sám ponořovat do tajemných podzemních prostorů. Předpokladem úspěchu u zkoušky jsou v případě jeskynního potápění také znalosti z některých vědních oborů, protože při ponoru do značných hloubek, které jsou uzavřeny nejrůznějšími geologickými útvary, musí potápěč být schopen na základě znalostí odhadnout jejich charakter, musí se orientovat podle proudění vody a co je hlavní, musí být schopen prostor zmapovat v takové kvalitě, aby bylo možné výsledek zveřejnit. Pokud tak potápěč neučiní, jako by v daném místě nikdy nebyl. Dle dobře informovaného zdroje existují dva typy speleopotápěčů – jedni se potápějí, mapují a publikují. Druzí se sice potápějí jako o život, ale nemapují a nepublikují, takže jako by nebyli, pokud by ovšem nebyli zajímaví a známí právě tím. Jeskynní potápěči se hodně věnují mapování podzemí Českého i Moravského krasu, což s sebou nese jistá rizika, a proto také vznikla Speleologická záchranná služba, která vstupuje do řešení krizových situací ve spojení s ostatními složkami Integrovaného záchranného systému, nejčastěji s Hasičským záchranným sborem. Mezi členy SZS jsou i jeskynní potápěči z SPK.

Kladenští potápěči však nežijí jen potápěním, prý by to byla nakonec nuda. Jezdí zdolávat hory, sjíždějí vodu, společně lyžují. A účastní se sportovně-společenských akcí, které pořádají společně s jinými potápěčskými kluby. Oblíbený je podvodní maškarní rej na Popelíkách na přehradě Orlík. Koncem prosince se zase v lomu Amerika koná velké setkání potápěčů, které uzavírá sezónu. Petrbokův memoriál organizuje klub 1-05 Geospeleos z Prahy a je to závod na starých kolech (nemusí to nutně být vysoká kola, ale dobové oblečení je vítáno). SPK zvítězil již několikrát za sebou, a to i v letošním roce. Kladenští nezůstávají v organizaci akcí pozadu.V hospodě Na Amálce se koná letos již 4. ročník soutěže zvané „Zlatej držák“. Zlatým držákem se stává ten, kdo vypije nejvíce piv, aniž by musel navštívit WC. Není dán žádný časový limit, způsob pití piva je také zcela na hráčích. V prvním ročníku zvítězil borec, kterému se podařilo vypít 19 piv a kousek. Iniciátorem soutěže a velmi populárním členem klubu je Honza Enčev, který je také autorem loga klubu SPK, ale je především velmi zkušeným potápěčem - účastnil se překonání hloubkového rekordu v Hranické propasti a podílel se na proplavání dlouho odolávajícího sifonu v jeskyni Kessel v rakouské lokalitě Hirlatz. Na základě informací členů klubu Iva Záruby a Františka Hanzla zpracovala Zuzana Vlčková foto Ivo Záruba

Chcete se také potápět? Napište na e-mail ivo.zaruba@narexpha.cz. Pokud se chcete dozvědět víc, podívejte se také na: www.potapeci-kladno.cz www.stranypotapecske.cz www.geospeleos.com

strana: 49

vyska_hloubka_fin.indd

49

15.8.2007, 22:14

+


Vzpomínky na kouřící kladenské komíny a parní lokomotivy aneb

I japonské děti znají Krtka

Zuzana Vojtíšková

Světoznámá postavička animovaných pohádek a dětských knížek, charakteristická svým smíchem, ale i usedavým pláčem, loni oslavila padesátiny. Autor Krtka výtvarník Zdeněk Miler (*1921) přišel na svého hrdinu náhodou. Chtěl najít postavičku, která by byla jiná než Disneyho figurky, a přitom by byla dětem milá. Stále ho nic zvláštního nenapadalo, až jednou při procházce zakopl o cosi na louce. Byla to krtina. Ovšem cesta ke Krtkovi byla ještě složitá: podle Brehmova atlasu zvířat je krtek jakousi černou myší, která nemá ani uši, pouze výrazný čumák. Pan Miler ale trpělivě kreslil svého Krtka tak dlouho, až se mu zrodila dnes známá postavička.

-

vyska_hloubka_fin.indd

Narodil jste se na Kladně. Vzpomínáte na rodné město rád, bylo vám někdy tvůrčí inspirací? Je takové zvláštní, z jiného těsta, moc se mi tam nelíbilo. Teď už se to trochu změnilo, ale z dětství si pamatuji především kouřící komíny, což se mi nikdy moc nezamlouvalo. Své zážitky z Kladna jsem při práci použil až později, když jsem dělal film O milionáři, který ukradl slunce. Dneska už ale na město vzpomínám rád, protože Kladno je pro mě určitá „sociální poezie“, není už tak tvrdé, jak kdysi bývalo. Třeba Podprůhon a další dříve sociální čtvrtě byly za mého dětství hodně smutné, ale ze vzpomínek jsem je vymazal a z Kladna mi zůstaly jen kouřící komíny a taky mašiny, zvláště parní. Můj strýc byl totiž mašinfíra, a když jsem nosil tatínkovi do práce jídlo, musel jsem jít vždycky přes provozovnu, kde byly parní lokomotivy. Strýc mě jednou vzal nahoru a pro mě byl úžasný zážitek pozorovat muže, jak házel uhlí do tendru. Když dneska jede parní lokomotiva z pražského Bráníka, rád se s ní svezu, abych si tu atmosféru připomněl.

strana: 50

50

15.8.2007, 22:14

Na Kladně jste žili s babičkou, jak vás ovlivnila ona? Vzpomínám si, že bydlela na výminku v podkroví našeho rodinného domku; byla to tehdy asi sedmdesátiletá moc hodná, udřená stará žena. Měla krásné upracované ruce, na které jsem se chodil dívat. Jednou jsem k ní přišel a ona mi řekla: „Víš co, Zděndo, vezmeme si židli, sedneme si k oknu a budeme se dívat na mraky.“ To bylo ohromné, protože si mě vzala na klín a dívali jsme se, jak se mraky pomalinku mění: jednou to byl šesti nebo sedmihlavý drak, který se pomalinku rozptýlil a vznikla z něj princezna nebo víla a potom třeba kočka. Takhle jsme se bavili celé odpoledne a mě to hrozně těšilo, protože jsme si pořád vymýšleli. Babičce vlastně děkuji za to, že mi otevřela okno do světa poezie, fantazie a pohádky. Je pravda, že váš tatínek také maloval? To byl malíř amatér: byl účetním Pražské železářské společnosti, pracoval do večera a k tomu měl zahrádku, o kterou pečoval. Na malování mu zbývala jen sobota a neděle, na kterou jsem se těšil, vždycky jsem si vzal židličku, posadil jsem se za tatínka a on si rozdělával barvy. Měl rád obrázky Joži Úprky a překresloval je tak, že si koupil pohled, rozčtverečkoval ho, napnul si plátno, které také rozčtverečkoval, a pak zkopíroval první, druhý, třetí čtvereček, až postupně přenesl celý obraz, který pak vymaloval. Bylo to hezké. Občas mi vedl ruku a já maloval s ním. Jak vám šlo malování ve škole? Tam jsem měl další velký zážitek, který mi moc pomohl. Chodil jsem do třetí obecné a měli jsme kreslení. Přišel pan učitel Matyáš a řekl nám, abychom si vyndali slabikáře a našli v nich horu Říp od Mikoláše Alše. Byla to jenom černobílá kresba a my jsme měli obrázek převést do barev. Dostal jsem tenkrát od rodičů krabičku


Bylo pro vás obtížné dostat se na umělecko průmyslovou školu? Nebylo to jednoduché, ale našel jsem Karla Součka, pozdějšího národního umělce, který bydlel na Kladně v Kročehlavech a chodil na UMPRUM. Poradil mi, abych si nakreslil portrét, a tak jsem poprosil babičku, aby mi seděla tři hodiny bez hnutí jako model. Vyhověla mi a já jsem si s jejím obličejem vyhrál tak, že ho dodnes považuji za jeden z nejlepších portrétů, které jsem udělal. Mám ho zarámovaný ve svém ateliéru a rád se na něj dívám, protože mi dává sílu pro další práci. Je to opravdu babička, jaká skutečně byla. Od Karla Součka jsem se naučil ještě jednu věc: jezdili jsme spolu vlakem z Kladna do Prahy a on celou dobu chodil od jednoho kupé ke druhému a kreslil si lidi, jak spí, jak čtou noviny, jak paní štrikuje a tak podobně. To jsem od něj pak převzal a celé cesty jsem prokreslil; dokonce, když jsem vystoupil z vlaku, měl jsem pořád skicák v ruce a ještě při chůzi jsem kreslil paní, která šla přede mnou. Na přijímacích zkouškách jsem si hrál s každým detailem, a když jsme potom dostali tříhodinovou pauzu před tím, než nám oznámí výsledky, šel jsem si sednout na Letnou na lavičku a dvě hodiny jsem se tam modlil jako malé dítě, abych se na UMPRUM dostal. Vyšlo to a byl jsem šťastný, ale pak přišli Němci, byl pohřeb Jana Opletala a po něm zavřeli školy. Náhodou jsem se dostal do zlínských kudlovských ateliérů, kde se zakládal kreslený film a sháněli tam kreslíře. Zůstal jsem ve Zlíně tři roky. Pak jste se vrátil do Prahy a natočil pohádku O milionáři, který ukradl slunce. Byla úspěšná?

vyska_hloubka_fin.indd

51

Byla to dost velká práce, ale hotový film putoval na festival do Benátek a získal tam bronzovou medaili v kategorii animovaného filmu. Byl jsem šťastný, nikdy jsem na nic podobného nepomyslel… Další můj film, který uspěl v Benátkách, byl Jak krtek ke kalhotkám přišel. Dostal hlavní cenu – Benátského lva. Kde všude znají děti Krtka? Doslova po celém světě. Velmi známý je v Německu, protože jsem dvacet let spolupracoval se západoněmeckou televizí Westdeutscher Rundfunk. Kromě toho je Krtek populární i v Anglii a Itálii a poslední dobou si ho oblíbily děti v Japonsku. Nedávno u mě byla japonská překladatelka Yuko, která umí česky, a přeložila už deset knížek s Krtkem.

Poznámka: 28. 10. 2006 udělil prezident republiky Zdeňkovi Milerovi státní vyznamenání Medaili Za zásluhy I. stupně. Tentýž rok se stal Zdeněk Miler čestným občanem města Kladna.

Autorkou upravená a rozšířená verze rozhovoru, který vyšel v Týdeníku Rozhlas č. 35/2006.

Do Krtka jste prý promítnul své vlastnosti a charakter. Je to pravda? To je tak: když herec dobře zahraje svou úlohu, obyčejně hraje sám sebe. Aniž bych záměrně chtěl, asi jsem opravdu dal do Krtka všechno, co ve mně bylo dobrého. Chtěl jsem, aby můj Krtek rozdával radost, aby si ho každý zapamatoval a mohl s ním žít celý život třeba jako s oblíbeným medvídkem z dětství. Chtěl jsem, aby byl Krtek usměvavý a roztomilý, dělal jsem ho vždycky rád a s radostí a budu vděčný, když Krtek pomůže dětem po celém světě ve všech nesnázích a radostech.

Foto: Michal Drtina

s pastelkami a použil jsem při malování snad všechny barvy. Za hodinu pan učitel obcházel lavice a díval se, co jsme udělali. Když přišel ke mně, zastavil se a dlouze se na můj výkres zahleděl. Najednou z ničeho nic odešel ze třídy, za chvilku přišel a vedl s sebou asi šest učitelů z vedlejších tříd. Celý ten průvod se zastavil u mé lavice a já trnul, co jsem proved, jestli nebudu mít nějaký průšvih, ale oni se postavili do půlkruhu a pan učitel hrdě řekl: „Podívejte se, co ten Miler namaloval!“ Byla to pochvala, jakou jsem nikdy nezažil, a tak jsem si řekl, že od té chvíle budu pořád kreslit. Dostal jsem takový impulz, že jsem všude s sebou nosil malý skicák s tužkou a neustále jsem kreslil.

strana: 51

15.8.2007, 22:14

+


Stopami kladenských nakladatelů Petr Šámal

-

vyska_hloubka_fin.indd

Je tomu právě deset let, co Aleš Zach nabídl zájemcům o pražský místopis pomůcku v podobě průvodce Stopami pražských nakladatelských domů (Thyrsus 1996). Ve své zatím poslední práci opustil historickou metropoli a spolu s několika spolupracovníky se vydal do míst, jež se začala bouřlivě rozvíjet mnohem později. Kniha Nakladatelské Kladno. Z dějin kladenské knižní kultury vydává počet z tohoto výletu. Kulturní historik, editor, bibliograf a knihovník Aleš Zach se po dlouhá léta zabývá dějinami nakladatelského podnikání. Výsledky jeho bádání čtenář nalezne zejména na stránkách nejrozsáhlejšího projektu české literární historie posledních let – Lexikonu české literatury. Podílel se na heslech takových meziválečných nakladatelských podniků, jakými byly například Melantrich, Leopold Mazáč, Odeon, Orbis, J. Otto, Václav Petr, Josef Portman a další. V devadesátých letech se Zachův záběr posunul i k období poválečnému, když nejdříve vydal slovník Kniha a český exil 1949–1990 (Torst 1995), v němž zachytil a bibliograficky popsal většinu exilových nakladatelských projektů. Kromě toho spolupracoval na právě vycházejících Dějinách české literatury 1945–1989, pro které napsal obsáhlý přehled dějin nakladatelství. Ovšem práce věnované novějším tématům jsou spíše autorovou odpovědí na aktuální potřebu zaplnit ta místa našich novodobých kulturních dějin, jimž dlouhou dobu nebyla či spíše nemohla být věnována adekvátní pozornost. Obdobím, jež nejvíce poutá jeho pozornost, je fin de siècle. Jako jeden z klíčových spolupracovníků nakladatelství Thyrsus (název odkazuje k vydavatelskému projektu Jiřího Karáska ze Lvovic) se podílel na vydávání Karáskova díla či na edicích spisů Arthura Breiského. Přelomu 19. a 20. století také věnoval knižní studii Příběh štočků (Thyrsus 2002), jejíž výtvarnou exkluzivitu a snad i jistou okrajovost, pokud jde o téma, lze chápat i jako osobní polemické gesto vůči utilitárnímu a konzumnímu zaměření naší přítomnosti. Na příkladě recenzované knihy o dějinách kladenské nakladatelské kultury se pokusím naznačit příznačné

rysy Zachova psaní. Kniha je rozdělena do tří částí: za přehledovou studií (s. 5–84) následuje bibliografický soupis nakladatelských kladnensií (s. 85–138) a slovník osobností spojených s kladenskými kulturními dějinami (vypracovali jej Eva Wróblewská a Jiří Mika). Charakter úvodní kulturněhistorické studie naznačuje již název: „Kladenský nakladatelský příběh“. Autor vypráví chronologicky uspořádaný „příběh“, který začíná v sedmdesátých letech 19. století a končí o sto let později, totiž úmrtím tiskaře Josefa Cipry v roce 1970. Zachův styl je záměrně „neakademický“ – v knize neužívá poznámkového aparátu, který obvykle naznačuje odborné ambice textu, ani nepracuje s terminologií oborů, jejichž předmětem se kniha zabývá (literární historie, dějiny knihy, mediální studia). Čtenářem může být jak laický zájemce o regionální historii, tak specializovaný literární historik. Nehledě na autorovu okázalou distanci od teoretizování o metodách lze jeho práci označit za příklad mikrohistorického přístupu k dějinám. Vlastní podoba studie nezapře dlouholetou zkušenost lexikografa. Spíše než problémově uspořádaný výklad (v daném případě například s ohledem na typy vydávané literatury) je Zachovi blízký žánr slovníkového hesla. V jeho rámci zpravidla shrnuje dostupná biografická fakta týkající se nakladatele, poté se věnuje povaze vydávané produkce, výtvarné úpravě knih a bilancuje ekonomickou úspěšnost podniku. Pozornost věnovaná životním osudům, dramatům či kuriozitám je jedním z charakteristických rysů Zachova stylu a v jeho podání dokládá, že i slovníkové heslo může být čtivým žánrem (viz například výklad o kročehlavském sládkovi, spisovateli a nakladateli okultistické literatury Otakaru Zacharovi či pasáž o alimentačních povinnostech kladenského knihkupce a příležitostného nakladatele Karla Stejskala). Dalším příznačným rysem je zájem o regionální místopis (podniky jsou zpravidla přesně lokalizovány, včetně současné adresy, výklad většinou doprovázejí jejich dobové fotografie) a o rodinné historie či historky. Při charakteristice profilu jednotlivých nakladatelů

strana: 52

52

15.8.2007, 22:14

obálka a grafická úprava Veronika Botová


Aleš Zach s knihou Nakladatelské Kladno (foto Ilias Popovský)

převažuje přístup hodnotící nad interpretativním. Povahu beletristické produkce Zach většinou naznačí v obecné rovině, často s ohledem na její dobovou obvyklost (srov. formulace jako „typický dobový repertoár“), podrobněji se samozřejmě věnuje výjimečným či profilovým titulům nakladatele. Důkladněji (a někdy i jistěji) působí jeho výklady o výtvarné podobě vydávané produkce a posouzení řemeslné úrovně. Měřítkem kvality při celkovém hodnocení nakladatele je pro Zacha propracovanost nakladatelského programu, respektive to, zda se jej dařilo realizovat v životaschopných edicích. Tomuto nároku většina kladenských nakladatelů nevyhověla; zřetelnou dominantu úvodní studie tak představuje pojednání o kladenské knihtiskárně J. Šnajdr. Jejímu majiteli se podle Zacha opravdu zdařilo vytvořit „svébytný nakladatelský program“, který přesáhl regionální význam. Druhým vrcholem kladenského nakladatelského podnikání je v recenzované knize projekt Nakladatelství mladých, jímž se však výklad pomalu blíží k závěru (bylo zlikvidováno v roce 1949). Poutavost úvodní kulturněhistorické studie by však neměla zastínit neméně cennou část bibliografickou, zahrnující 514 v danou chvíli zaznamenaných knih, hudebnin či seriálů, které byly v Kladně vydány. Bibliografickým soupisem kladenský nakladatelský příběh graduje. Teprve po jeho přečtení totiž nabývají předchozí portréty kladenských nakladatelů konkrétnější kontury, teprve nyní se čtenář například dozví, že oněmi „dramatickými příběhy ženského utrpení“, které vydával Bohumil Špinka, byly například prózy Proč jsi mě miloval-. Román ženy vražednice či V okovech lásky. Román lásky a utrpení hezké fabričky. Zdařilým grafickým prvkem, který oživuje bibliografickou část, je využití nakladatelských edičních značek. O vydání Nakladatelského Kladna se zasloužila Středočeská vědecká knihovna v Kladně. Je správné, že místní kulturní centrum iniciovalo vznik knihy, jež svou odbornou, ale i výtvarnou úrovní (ta je dílem Veroniky Botové) rozhodně přesahuje běžné regionální publikace a mohla by být inspirací i dalším (nejen středočeským) městům.

„Paní a pánové, milí přátelé! Když jsem odevzdal do tisku knížku, která dnes zásluhou Středočeské vědecké knihovny vychází, pokoušel jsem si dodatečně zdůvodnit opovážlivost, s níž jsem se já – Nekladeňák – pustil do kladenského historického tématu. Nepatrnou rodinnou spojitost s Kladnem jsem nakonec objevil: V červnu roku 1908, tedy téměř před devětadevadesáti lety, složila v kladenském Soukromém ústavu ku vzdělání učitelek s právem veřejnosti zkoušku dospělosti s vyznamenáním moje babička Anna Boháčková. Tato vášnivá čtenářka, kterou podle tradovaného vyprávění už v rodné Třebovli nemohli pouštět na pastvu s knížkou, aby hejno husí, které měla hlídat, neskončilo v sousedově obilí, byla jistě – pokud to ovšem ústavní předpisy dovolovaly – pilnou návštěvnicí kladenské Obecní knihovny. Její návštěvy obou tehdejších kladenských knihkupectví na Královské třídě – Šolcova v čp. 91 a Stejskalova v čp. 291 – se však většinou zřejmě omezovaly na toužebné prohlížení výkladních skříní. Pokud se jí někdy podařilo ušetřit drobný peníz, kupovala si asi knížky veršů, které ji inspirovaly k vlastním básnickým pokusům. Ty tajně posílala svému snoubenci učiteli Josefu Zachovi, za něhož se roku 1910 provdala. Rodina se nakonec usadila na opačném konci dnešního Středočeského kraje v Kolíně, kde dědeček kromě jiných kulturních aktivit spoluzakládal Muzeum básníků Karla Legera a J. S. Machara a ze svého skromného učitelského platu vydal několik bibliofilských tisků s kolínskou tematikou. To, že k pokusu o napsání regionálních nakladatelských mikrodějin jsem nebyl vyzván z rodného Kolína ani odjinud, ale právě z Kladna, ve mne zesiluje přesvědčení, že pověstné a dlouho hledané kladenské Záporno není poblíž Říčan, jak se snaží dokázat odborníci v posledním čísle revue Kladno Záporno, ale poněkud dále na severovýchod…“ Aleš Zach, z projevu ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně 23. května 2007

strana: 53

vyska_hloubka_fin.indd

53

15.8.2007, 22:15

+


Tisk z výšky a tisk z hloubky

František Müller

Výška a hloubka má zásadní význam v rozlišování grafických technik v oblasti umělecké grafiky. Existují i další skupiny technik, jako je tisk z plochy, ale tím se teď zabývat nechci. Proč tedy výška a hloubka? Grafik či rytec vytvoří do desky za použití rozličných rydel motiv určený k tisku. Motiv je vyryt zrcadlově obráceně, což je dobré vědět, ale s výškou ani hloubkou to nesouvisí. Tiskař vezme desku, nanese barvu, přiloží papír a tiskne. Mnohdy je grafik, rytec i tiskař jedna osoba. To s tím také nesouvisí, ani není potřeba to vědět. Proč tedy konečně tisk z výšky či z hloubky? Vše záleží na tom, z které části tiskařské desky se barva přenáší na papír. Je to buď z horních ploch desky, nebo z vrypů, čili z hloubky. Výškový rozdíl je pouhých pár setin, možná desetin milimetru, nanejvýš bude kolem milimetru nebo dvou u dřevořezu. Například pokud, teoreticky vzato, buddhistický mnich někde v Himalájích v nadmořské výšce 5000 metrů vytiskne grafický list technikou suché jehly, je to stále tisk z hloubky, i kdyby si satinýrku dovlekl na Everest. A kdyby, opět čistě teoreticky, horník v šachtě o přestávce místo svačiny vyryl a vytiskl nějaký linoryt, je to stále tisk z výšky. Pro doplnění je dobré vědět, že bankovky a ceniny se obvykle tisknou technikou ocelorytu, tedy z hloubky. Je tomu tak proto, že hlubotisk z ocelové desky dovoluje téměř neomezený tiskový náklad v nezměněné kvalitě. Výroba podomácku naskenovaných a na inkoustové tiskárně vytisknutých pětitisícovek při akutní potřebě peněz nemá se skutečným tiskem bankovek nic společného. Proto se to také velmi brzy provalí. Slovníček: česky: mědiryt suchá jehla lept oceloryt dřevořez linoryt

německy: der Kupferstich die kalte Nadel die Radierung der Stahlstich der Holzschnitt der Linolschnitt

anglicky: engravin dry-point etching steel engraving woodcut linocut

francouzsky: gravure au burin pointe-séche eau-forte gravure sur acier gravure sur bois gravure sur linoléum vpravo nahoře: Jan Konůpek, 1916, suchá jehla (tisk z hloubky) vpravo dole: Bohuslav Valenta, 1987, linoryt (tisk z výšky)

-

vyska_hloubka_fin.indd

vlevo: Oldřich Kulhánek, Miloš Ondráček – ocelorytina (tisk z hloubky) (Z grafické sbírky a z peněženky autora) strana: 54

54

15.8.2007, 22:15


Někde o tom není pochyb. Dvě souběžné kolejnice, milenci rozdělení čtrnácti sty třiceti pěti milimetry, nesměle vykukují ze křoví a dávají tušit, že tudy někdy projížděly vlaky. Někde o tom pochyb je. Můžete si myslet, že kolejnice ležely někde tady mezi poli, nebo možná támhle. V těchto situacích lze hrát zábavnou hru: „Ne, ty koleje vedly tudy!“. Že sis spletl koryto potoka s náspem trati, poznáš dost brzy na vlastní kůži. Taková vycházka po zaniklé železniční trati je víc než jen cesta odněkud někam. Poznáš na ní, jak rychle si příroda bere zpět, co jí patří. A taky začneš uvažovat nad tím, jaký účel mají některé věci v tomto světě, a možná – až se vprostřed kopřivového háje budeš rozhodovat, jestli tam nebo zpátky – se začneš pídit i po své úloze na téhle planetě…

Roman Hájek

Doporučené vybavení Kalhoty – dlouhé (nepohodlné sic, šplhají-li stupně Celsia k závratným výšinám, k nezaplacení ovšem, šplhají-li kopřivy k tvým kolenům); obuv – pevná (sandál přijde vhod, strouhou jdeš-li v brod, pokud chceš jít po trati, pohory se vyplatí); nervy – rovněž pevné. Možnosti občerstvení Místní obyvatelé bývají vstřícní a přátelští. Rádi nabídnou žíznivému poutníku žejdlík vody. O stravu se dělí s menší radostí. Poslední záchranu poskytne Jednota Třebichovice, přesvědčíš-li majitele, že má otevřít a prodávat. Ostružiní habaděj. Lány lesních jahod. Žampióny na pražcích. Start Zvoleněves, nádraží.

Ale kdyby sis přeci jen myslel, že to je cesta odněkud někam, tak tady je návod odkud a kam.

Cíl Kladno-Švermov, nádraží.

Náročnost Optimální pro mladé muže nebo muže středního věku. Milenecké páry jen v případě, že jim to klape. Malé děti pouze unesete-li je na zádech. Těhotným ženám nedoporučeno, komukoli o holi zapovězeno.

Trať stoletá, ba víceletá. Od Kladna po Vinařice otevřena již 1856. Od Vinařic do Zvole – nééé! Vsi 1886. Funus vystrojen 1982, leč úsek Kladno-Vinařice v rekonstrukci 1986 a ve funkci donedávna. Start – Zvoleněves. Výstup z vlaku. Zády k nádražní budově přejít přejezd. Najít první ulici vlevo. Tou rovně a dál, jen dál. Za chvíli rybník. Trochu představivosti, a jako by tu zase jezdil vlak. Cesta mizí v trní a ostružiní. Jen blázen by se prodíral, když vedle vede pohodlná silnice (7 aut do hodiny). Podlešín. Za cedulí se jménem obce pátrej vlevo po uzounké cestičce (taky vlastně k Mayrovce). Zřetelný násep. Mostek a přejezd. Ještě i s kolejemi, zázrakem přežily vysoké výkupní ceny železa. Krásný a romantický úsek. Nálada bezvadná. Doporučeno k hromadným fotografiím. Za obcí kamenný viadukt. Traťové těleso se ztrácí v poli. Nutná rozvaha. Do Knovíze lze i po silnici. Ortodoxní vyznavači procházek po tratích, nechť skáčou hopsa přes ovsa. U lesa opět vidět trať. Ostružiní, hloží,

Vhodná doba pro vycházku Březen až duben, když sleze sníh (kopřivy a obilí jsou ještě malé). Náročnějším outdoorovým expedicím lze doporučit květen až červenec. Maximální vegetační porost. Mačetu s sebou. Pro milovníky adrenalinových zážitků doba žní. Nutno mít dobré běžecké boty (útěk před kombajnem). V zimě je to na nic, na běžkách tu neprojedete. Délka trasy Zřejmě 17 kilometrů. Měřící přístroje sveřepě trvají na pětadvaceti.

zkrátka trny. Místy srny. Povětšinou plaché. Knovíz. Možno sčítat utržené škody a utržené kapsy u kalhot. Malebná vesnička, kanibalské obřady jsou už jen chabou ozvěnou pravěku. Na silnici připomíná železniční trať jen neumělá záplata. Za silnicí několik nových domů vyšší střední třídy. Za nimi vpravo hleď bývalé nádraží, dnes normální obytný dům hlídaný normálním německým ovčákem. Trať viditelná až k mostu silnice R7. Pod mostem hnízdo bažanta, střepy a trocha stínu. Úplně vlevo pole, v ornici možná ještě skryté koleje. Lze se hádat, kudy vedly, doporučeno však po kraji pole dobýt obec Jemníky.. Časem se objeví schůdná cesta, trať je z ní vidět vlevo. Dovede nás k silnici. Za silnicí pohodlná pěšina po pravé straně dráhy. Ač je drážní těleso v těchto místech schůdné (nevadí-li lopuch, kopřivy, traviny, bez a hloží), pohodlnější je jít po pěšině. Chatová osada – v prachu cesty leží i tvé kolejnice, lampy u bývalé nádražní budovy, kterou někdo konvertoval v úhledný domeček. Po silnici doprava. Děkuješ dobrým duchům za pohodlnou cestu, byť rozteklý asfalt atakuje podrážky tvých bot. Po silnici až do Třebichovic přes barokní (a pseudobarokní) malebné (a pseudomalebné) Saky.. Dráha dráhy místy zřetelná – neplést s korytem potoka. Za obcí Třebichovice ze země vystupují koleje, jakoby zničehonic, vyloupnuvše se z trávy. Vinařice-nádraží. Opravdu to vypadá jako nádraží, s prvky letištní architektury. Areál oplocen, hlídá ohaře, aby nepokousali náhodné kolemjdoucí. Zprava silnice. Po ní obejdeš plot. Po šesti stech stopách vpravo můstek přes železniční koridor. Zcela zachovaná trať. Plynulý porost přesliček a lesních jahod. Poslední příkoří – dostat se na koleje. A pak už jen najít správnou délku kroku a rozhlížet se kolem, nasávat, inhalovat. Krása, klid, operety pěvců, střelba z nedaleké střelnice. Kýč. Divukrásný úsek, cestička k Mayrovce. Možná malá odbočka – návštěva skanzenu – poučné a naučné. Pokračujeme dále, nachytat trochu radiace na Barré, až se před námi objeví frekventovaná silnice. Na Cikánce (dnes opět Kübeck). A to je, milé děti, cíl.

strana: 55

vyska_hloubka_fin.indd

55

15.8.2007, 22:15

tip na výlet

Ne, ty koleje vedly tudy!

+


Jeden kladenský (spolu)občan Básník a výtvarník Jiří Kolář 1914 Protivín – 2002 Praha

Jiří Kolář je mnohými historiky umění považován za největšího českého básníka. Narodil se v Protivíně, ale v letech 1922 – 1945 žil v Kladně. Dokázal se vypracovat z dělníka v uznávaného umělce. Ve čtyřicátých letech se stal členem skupiny 42. Do této skupiny se začlenil jako básník a poezii se také po celá čtyřicátá a padesátá léta věnoval. V padesátých letech strávil 9 měsíců ve vazbě za svou sbírku Prométheova játra. Později v jeho tvorbě převážilo výtvarné umění, známé jsou jeho koláže. Tento text chce přiblížit tohoto umělce především jako básníka. Může nás těšit, že když už ne v čase, tak alespoň v prostoru se s Jiřím Kolářem potkáváme díky společnému prožitku z města Kladna. „Týden co týden přijížděl Kolář na schůzky Skupiny (42) z chmurného hornického města nedaleko Prahy, Kladna; a bylo to v tomto proletářském městě, kde, sám proletář, prožil své dětství a mládí. Syn pekaře a švadleny, od dětství pomáhal svému otci za ranní tmy v pekárně. Chtěl se vyučit sazečem, ale byla hospodářská krize, v tiskárně nepřijímali, vzal si ho tedy do učení truhlář, který bydlel naproti přes chodbu; po vyučení místo ztratil a od té doby žil většinou z podpor v nezaměstnanosti – flink na rozích ulic a po hospodách Kladna, který se k práci dostal jen příležitostně. I celá rodina zůstala věrna svému proletářskému údělu: jedna sestra je dělnicí, druhá si vzala truhláře, bratr je číšník.“ Tak popisuje Kolářovy začátky Jindřich Chalupecký, teoretik skupiny 42. Význam Kolářovy básnické tvorby spočívá v tom, že narušil stávající způsob vnímání poezie a přinesl na ni zcela nový pohled. Snažil se o bezprostřední zachycení života takového, jaký je – ve své syrovosti a opravdovosti. Sám o tom píše: „Celý den se mnou lomcuje otázka, jak zachytit alespoň několik okamžiků, nezkreslených, nevymyšlených, pravdivých a všedních, několik okamžiků věčné řeči každodenního života.“

-

vyska_hloubka_fin.indd

Jedním z hlavním způsobů, kterým se o to pokouší, je zachycení reálného obrazu prostředí, tedy města. Je

příznačné, že příroda Koláře až ostentativně nezajímala. Poetika města, kterého si nejprve všímá Kolář a posléze celá skupina 42 (jejímž symbolem se stává libeňský plynojem), spočívá v zobrazení periferií, továren, strojů, ale také lidské anonymity a osamělosti. Ač se tato témata dnes zdají být samozřejmá, v kontextu čtyřicátých let to byla témata nová, v českém prostředí do té doby neprozkoumaná. Můžeme se domnívat, že na vytvoření obrazu městského prostředí mělo na Koláře značný vliv právě Kladno. Jeho rodina bydlela v Kladně č.p. 906 a v Újezdě pod Kladnem č. 74. Oba domy však bohužel dnes už nestojí. Kolář o svém kladenské životní etapě píše: „Většinu let, kdy člověk nejintenzivněji a nejčistěji chápe svět, jsem prožil v Kladně, v bytě s pohledem přímo na hutě, na vysoké pece, kde celé noci byly ozařovány přísvitem žhavé lávy,kterou vylévali hutníci. Když jsem pod zorným úhlem této scenérie a pocitu z ní poprvé četl Sandburga (pozn. red. - americký básník okouzlený civilizací) - jako by se najednou stal mým rodným básníkem.“ Kladno není pro něj však městem, ke kterému by se ve své tvorbě nějak významně vracel (jako byla např. pro Jiřího Ortena Kutná Hora), věnoval mu však kromě dalších zmínek i tuto báseň:

strana: 56

56

15.8.2007, 22:15

Helena Jiráková Kladnu Jdi mi k šípku Pikové dámě již dávno dal jsem košem Jaru vrátil trojského koně Jeseň má nyní v práci můj šat Inu umouněným vzadu Marcipánem k jmeninám stoletého dělníka Rouškou Veroničinou do níž se utřel krvácející kominík I městem továrních Janošíků jsem nazval tě Ale – ale – odpusť … /Ódy a variace/ Vedle nepřikrášleného prostředí města všímá si Kolář také řeči obyčejných lidí – řeči hovorové, mluvené. /Mezi očima upoutanýma večerníky / Mezi mastnými prsty / Proudí bahno žvanění/. V jeho básních se objevují často imperativy – člověk má pocit, jako by zaslechl útržky hovoru z vedlejšího bytu nebo z ulice. Jindřich Chalupecký o řeči Kolářových básní píše: „Ale co hned překvapilo, byl zvláštní charakter Kolářovy řeči. Nebyla to ani řeč literatury ani řeč hovorová. Využívala obyčejné řeči obyčejných lidí, která ještě není ustálena a vymezena normami řeči literární; zatímco se však obvykle u této řeči používá uvnitř řeči literární jako kontrastu, v Kolářově debutu tato řeč byla východiskem básně. Proč se ukázala Kolářovi lidová řeč tak cenná, nebyla tedy pouhá její neliterárnost. Jeho poezie není udělána z lidové řeči, jaká je. Kolář vyvozuje z ní metodu, jíž používá k novému cíli. Neboť, je-li tato řeč stálá a z úmyslu nepřesná a neustálená, je to proto, že za ní zůstává stejně neustálená skutečnost, velký prostor života věčně proměnlivého, nevypočitatelného a nevyčerpatelného. A na tomto velikém prostoru Kolářovi záleželo; řeč, jíž používal, byla k tomu, aby mohl do něho vstoupit a vynést z něho báseň.“


Litanie Hladový smutný pse Utržený ze řetězu vyjící k nebi Hladový smutný pse - - Drnkám do harfy kouřů (Jako bych zadýchával tvé ruce) Saj pročichni písni má Ó komíny Slýchávám za noci: Jabloni Sosno Lípo Slýchávám – mládí bije kamením do mých oken Střechy Mezi rty s blatouchem s rukama pod sukní noci Hladový smutný pse Stará čarodějnice Nalíčená chromá s umělým chrupem a parukou mé srdce ti líbá ruku A prosí abych směl spočinout v márnice tvých loktů - Okna Okna Okna – Zešílel jsem Miláčku ještě rty si přityčinkuj Ale neparfemuj se tolik jde pak za námi samý opilec A nesměj se po cestě ať nezastavíš provoz Také se neohlížej nemám dnes chuť se rvát Květiny - - Hladový smutný pse dvorů Krásná sešlá tváři S průvodem dětí plačky pohřbívajících krysu Políčka s kostižerem Království Apolónů a Venuší na kolečkových židlích Propasti s mršinami soumraků Jeskyně tajemství puberty se zjevením třetího křídla kolovrátků Hladový smutný pse Ó duté struny činžovních lyr Nitra soch Ohmataná Smíchem špatné pověsti

Lodě chrámů s nekonečným chorálem nádobí V kadidle z pomyjí S pozdvihováním zápalek na čísla Zpovědnic (s otomanem, věšákem a umyvadlem) Soudní síně rozepří splachovačů S křivým přísaháním hmyzu Nápovědnice k dramatům za dveřmi S očima za živa zatlačenýma Chodby Chodby veďte až do hrobu mého zpěvu …. Hladový smutný pse s kladivem s pilou s kleštěmi (Ó obzory z návěstí továren) Orle v konfekčním peří Obědvající rukama Tvrdýma na vzdor ňadrům (Ženy na nárožích slevují patříce na tebe) Promluvíš a dráty stromy okapy oněmí (Žádný pták nenosí dříví do lesa) Blažený strašlivou tíhou Hleď nemohu pomoz mi s mou básní

… Kniha je bytost Často ukřižovaná S korunou na hlavě V démantových opáncích Se zlatým mečem v pravici S vahami z drahokamů v levici Šašek může chodit se střevícem na hlavě Barbar se zbraní v zubech Handlíř bez vah Ale ne ten Kdo je odsouzen čelit věčnosti V knize není nic omluvitelné A lze s ní zacházet jen čestně Mlč když se ti chce nejvíc mluvit To je jediná bezpečná cesta pro básníka /Mistr Sun o básnickém umění/

Hladový smutný pse utržený ze řetězu vyjící k nebi Hladový smutný pse s roztrženým srdcem Tu máš Žer /Ódy a variace/ Tvorba i život Jiřího Koláře dokládají, že mu šlo o absolutní hledání pravdivosti - a o to by jistě v umění i životě mělo jít především. Proto bude jeho tvorba i nadále směle čelit věčnosti. Když nenasytíš své básně vlastní krví Vysají se navzájem a zajdou Zdechliny básní jsou jen stěží k užitku Nepoznamenáš-li je vlastním osudem Poznamenají tě svým A papír často slouží k podivným věcem Nebo zmizí v množství a splynou s dalžbou

Prameny a literatura: Chalupecký, J.: Cestou necestou. 1.vyd. Jinočany. H&H.1999. 301 s. Diviš, I.: Teorie spolehlivosti. 2.vyd., rozš. Praha. Torst. 2002. 711 s. Kolář, J.: Křestný list / Ódy a variace, Limb a jiné básně, Sedm kantát, Dny v roce, Roky v dnech/ - Dílo Jiřího Koláře: sv. 1. 1. vyd. Praha. Odeon, 1992. 485 s.

strana: 57

vyska_hloubka_fin.indd

57

15.8.2007, 22:15

+


Kladenská dvojčata

foto archiv Jitky Válové Jitka a Květa Válovy - dvojčata s jednou společnou duší a přesně napůl rozděleným koláčem plným talentu, se kterým se narodily 13. prosince 1922 v Kladně. Květa – malířka fascinovaná hmotou, žila celý život se svou sestrou Jitkou v tomto městě a v roce 1998 odešla navždycky. Jitka - malířka očarovaná pohybem a energií, v Kladně zůstává a znovu začíná po sedmi letech tvořit.

Válovky

Lenka Novotná

Jaké vlastně je být dvojčetem? V tom není žádný rozdíl od jiných sourozenců. U nás to bylo znásobené tím, že jsme měly stejnou povahu. Květa teda byla živelnější, já výbušnější - taková vzteklá, ale názory na život a vůbec na všechno jsme měly stejné. Když se nás někdo zeptal: „Co si o tom myslíš?“, tak jsme obě odpovídaly: „My si myslíme.“ Neustále jsme mluvily v množném čísle. A když někdo stále naléhal: „Mě ale zajímá, co si myslíš ty!?“, pustila jsem se do něj: „Prostě, já si myslím to, co Květa, a Květa si myslí to, co já!“ Povoláním jsme si byly blízký, také jsme si řekly, že se nevdáme, že žádného dědka do baráku nechceme. Celý život jsme žily spolu, byly jsme úplně prorostlý. A která jste starší? Já. O dvě hodiny. A myslíte, že dvě hodiny ovlivnily, že jste opravdu měla chování starší sestry? Nevím, ale já jsem ke Květě měla vztah jako k dceři a ona na mně dost lpěla. Byly jste si tak hodně podobné fyzicky, že si vás až pletli? Jako malé jsme si byly podobné moc a pletli si nás všichni. I rodiče? No jéje, my jsme si byly tak podobný, že maminka si musela Květu okroužkovat a dala jí náramek na ruku. Vyměnily jste se někdy? To jsme dělaly často… Ještě když jsme chodili na UMPRUM, tak jeden chlap – jestli se do mě zamiloval, já nevím – ale dával si se mnou rande. Já jsem šla akorát tady na roh a on mě dal cigarety a já jsem šla domů. Vydržel to dost dlouho, ten chlap. Pak tam taky Květa chodila za mě, já jsem s ním nikdy na rande nešla, jen mě tady zahlédl, dal mi ameriky a já jsem odešla.

foto Mikoláš Růžička

vyska_hloubka_fin.indd

58

15.8.2007, 22:15

Květa za vás chodila na rande? Chodila, ale to nebylo žádné rande, my jsme šly třeba jen v bačkorách. A namalovaly jste někdy za sebe něco třeba do školy? To ne. Protože jste každá malovala úplně jinak... Mně to bylo úplně jasný, že Květa dělá tak, jak dělá. My jsme jedna druhý taky moc radit nemohly… úplně jinej svět. Jednou jste Květě v noci obraz přemalovala… Já byla drzá, vážn�� písklá – to musím říct. Květa se probudila, šla se podívat nahoru: „Jitko, ty jsi mi to úplně posrala.“ Ale ona to udělala znova a udělala to líp, to je pravda. Kritické jste k sobě tedy nebyly? Ale byly! Já jsem byla ráda, když mně Květa řekla: „Hele je to blbý, bylo to lepší.“ Nebo tak… Měly jste společné zájmy nebo koníčky jiné než malování? Třeba sporty. Jako malý jsme hlavně jezdily na koloběžkách. Ještě než jsme chodily do školy, to ani maminka nevěděla, jezdily jsme daleko, tenkrát nebyl takový provoz. Dneska bych tam ani na kole nejela. Na Bílý vršky za Rozdělovem, i do dalších vesnic. Jezdily jsme na kolech, ale jen když nám je někdo půjčil. Hrály jsme basket v YMCE. Chodily jsme od malička do Sokola, bruslily, lyžovaly. A když jsme byly na UMPRUM, tak jsme začaly chodit na jízdárnu, to nás těšilo nejvíc. To byla možnost jezdit na koních? Teď už nejezdím, dřív jsme platívaly pětikorunu na hodinu, teď už je to mnohem dražší. A kromě toho nám ukradly nejen boty, ale i kalhoty, tak jsme se na to vybodly.


Nosily jste stejné oblečení? Květa byla trochu hubenější než já, ale ne zas o tolik, abych se do jejích šatů nedostala. Když jsme byly malý, maminka nás oblékala do stejného, to nás příšerně sralo. Pak jsme měly všechno dohromady, i peníze jsme měly dohromady, my jsme to nikdy neoddělovaly, nepočítaly… Měly jste něco, co vás odlišovalo, v čem jste si šly proti sobě? Ne. Ovlivnila Vás zkušenost z POLDI? Jistě, hodně. Byly jsme ve stejném oddělení, ale to nebylo tak inspirativní. Chodily jsme kreslit do kovárny, a já jsem chodila do válcovny. Mě víc zajímal – a to jsem si tam uvědomila – pohyb a střet energií, a Květu víc hmota, a v kovárně byly obrovské kvádry železa, stroje, buchary na formování… Byly jste se tam podívat někdy později? Když jsme vyšly z UMPRUM, tak jsme tam chodívaly dost často. Musely jsme si zažádat o povolení. Do dolů jsme chodily taky, ale nikdy od nás nic nekoupili. Dělaly jsme v jednom dole i na Poldovce výstavu. Nikdy nic nekoupili. Existuje vlastnost, kterou jste si záviděly? Naopak, byly jsme rády za vlastnost té druhé, že ji má… Květa chodila na „schvalovačky“ – to bylo buzerování, žádný kšeft nemohl člověk udělat bez jejich schvalování! A já tam strašně nerada chodila. Jednou tam Květa nemohla jít, šla jsem místo ní a předkládala jsem její práci. Dělala dlaně a pojednávala je jako krajinu, byl to návrh na mozaiku, asi 12 m dlouhý… Jeden sráč řekl: „Ruce - to jsou prosící ruce. Ty v komunismu nebudeme potřebovat.“ Představ si takovouhle blbost. Byl tam jeden komunista a ten mu řekl: „Ale soudruhu, ruce budeme potřebovat i v komunismu.“ A mě mrzí, že jsem mu hned neřekla: „Soudruhu, tak to já tedy v komunismu nebudu chtít žít!“ Květa chodila na schvalovačky, a Vy? Já jsem zase chodila se psy, když byli nemocní, to Květa neměla odvahu. Měly jsme štěně a ve třech mě-

sících dostalo tetanus… to bylo příšerný! Psi mají většinou slabý tetanus, ale ona měla neobyčejně silný… nic nemohla. Musely jsme ji zvednout, a musely jsme dvě – jinak bysme ji zlomily, byla úplně tuhá. Ušila jsem jí takové kšandy, na nich jsem ji držela a ona jen hýbala nohama… Na zahrádce měla balónky, přišla k nim a chtěla je vzít do huby, ale nemohla. Trvalo to několik měsíců, ale dostala se z toho. Chodila jsem k veterináři, píchali jí do žíly lék, ale psi mají jen čtyři žíly v nohách. Většinou je propíchli – tak jsem na injekce raději jezdila k jednomu doktorovi až za Beroun. Já jsem byla ráda, že Květa chodila na schvalovačky, a ona zase byla ráda, že chodím k veterináři. Čím myslíte, že to bylo, že jste byly jako jedna duše? Asi jsme měly jednu duši dohromady. Jako malý jsme se strašně praly, ale nikdy jsme si neublížily. Byl to pro nás sport. Měly jsme dvojitý kočárek a v něm jsme se praly... Panenky jsme nikdy nechtěly, ale dostaly jsme panáky, bytelně udělaný, vycpaný pilinami. Chytly jsme panáky za nohu a mlátily jsme se s nimi. Hlavy měli z lisovaného papíru, byli úplně stejný, ale my jsme je poznaly. Hezky jsme je oblíkaly – kus hadru a do nich napíchaný špendlíky.

Pustila jste se znovu do práce? Teď dělám litý kresby. Poslouchám muziku a kreslím rytmický záznamy. Teď poslouchám hodně. Když se ale musím soustředit, tak poslouchat nemůžu, to už je kulisa a spíš ruší. Hudba je stejně královna všech umění! Už to, že je pomíjivá jako život… pomníky a obrazy jsou na věčný časy, hudba o životě říká víc! Květa měla strašně ráda Sibelia, já jsem jí ho také nechala hrát na pohřbu. Když při něm maluju, tak to není přesně kopírování několika taktů, spíš celkový dojem. Chystáte výstavu? Letos jsem měla výstavu v Sovinci na severní Moravě.

Měly jste oblíbeného malíře nebo umělce? Giacomettiho. Mně dost dlouho trvalo, než jsem našla způsob, jak figury dělat. Přišla jsem si na to sama, nejstarší věci ze šestašedesátýho roku, už se přibližovaly jeho figurám, ale já ho vůbec neznala. Pak jsem poznala jeho práci, přesně jsem cítila to, co dělal on. V životě jsem ho nekopírovala, protože jsem si řekla, že to je tak silná osobnost… Pokračovala jsem si v tom svým pocitu, jenom jsem si ho občas mohla zkontrolovat. A řekla jsem si, když to dělal Alberto Giacometti, tak si to můžu také dovolit. A Květa? Jeden čas ji ovlivnil Fernand Léger. Ne, že by ho kopírovala - légerovským způsobem jsme dělaly i fresku tady v jednom krámě, Kladno nám dalo ten kšeft – na hlavní třídě, rohové květinářství a za rohem je hospoda. Jeden čas to zakryly oponou a teď je to asi úplně stržené.

foto archiv Jitky Válové

strana: 59

vyska_hloubka_fin.indd

59

15.8.2007, 22:15

+


Jiří Mika Na kladenské gymnázium jsem nastoupil v roce 1969. V prvním ročníku jsme zažili odchod politicky nespolehlivých kádrů z učitelského sboru, ve druhém utužování kázně změnami školního řádu, ve třetím běsnění ředitele Veselého, když se nám ztratila a zase zázračně našla třídní kniha, a ve čtvrtém maturitní písemku z češtiny na téma Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Nebyla to radostná léta a neulehčilo nám je ani to, že jsme byli chlapecká třída. Jisté osvěžení nám skýtala Havířská hospoda, kterou jsme objevili koncem druháku v tehdejší ulici Dělnického hnutí, dnes Zádušní, tedy pěkně za větrem. Na jedné straně tajemné údolí Podprůhonu, na druhé straně sice poněkud nebezpečné hnízdo Sboru národní bezpečnosti, zato škola poměrně spolehlivě daleko. Pamětníkům je třeba připomenout tmavý lokál ve tvaru písmene L s poctivými dřevěnými stoly a obložením stěn. Nepamětníky je potřeba naladit na atmosféru zakouřeného hostince, kde se podávalo pivo v té době za korunu sedmdesát, deset deka tlačenky s cibulí za nějakých čtyři šedesát a slané rohlíčky už nevím za kolik, neboť jsme je zhusta kradli z ošatek odložených na stolku vedle dveří na záchod. Štamgasti měli ošatky na očích a občas nás vyhmátli a nechali zaplatit těch pár haléřů za rohlíky přivolanému personálu. Kupodivu to neznamenalo distanc od dalších návštěv milované hospody. Ano, asi jsme k ní měli opravdu citový vztah, a personál nejspíš k nám. Důvěrně jsme jí říkali Havírna. Dům čp. 351 jako Havířská hospoda (nahoře) a jako hostinec U Vinšů (fotografie z archivu autora a ze sbírky Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně)

-

vyska_hloubka_fin.indd

Dům čp. 351 v ulici, která původně nesla jméno Zádušní, tak jako ho má zase dneska, pochází z poloviny 19. století. Hostinec navštěvovaný hlavně horníky tu byl už kolem roku 1878. Tehdy jej vlastnil Jan Povolný, sám také havíř, přesídlil sem hornický spolek Bratrství pro Kladno a okolí a dům byl nově přestavěn. Do kladenských dějin se zapsal v devadesátých letech 19. století pod jménem U Kostků. Hostinský Václav Kostka převzal živnost 14. ledna 1884. I on byl původně havíř a také dobrý hudebník. Asi tu bývalo živo, neboť už v následujícím roce byl dům rozšířen. Za blízké sousedy tehdy neměl policii jako za nás, ale školské sestry de Notre Dame. Kostka byl zřejmě jen nájemcem, protože sám bydlel v nedalekém domě čp. 599 a pohostinství čp. 351 vlastnil sládek a velkostatkář Viktor Daneš. Danešové sídlili na statku Nový Dvůr v Pavlově a kromě hospodářství tu provozovali pivovar. K početné rodině patřil i zeměpisec a autor cestopisů Jiří V. Daneš, který tragicky zahynul v USA.

Havírna

strana: 60

60

15.8.2007, 22:15


Ale vraťme se do kladenské Zádušní ulice. Účastníci 1. máje 1890 měli sraz právě před hospodou U Kostků. Těžko říci, zda se dělníci před slavnostním pochodem do kladenských ulic posilnili u výčepu, pokud však ano, bylo to nepochybně pivem velkostatkáře Daneše z novodvorského pivovaru. V letech 1894 až 1899 sídlila U Kostků redakce časopisu Svoboda. List vycházel od roku 1891 nejprve jako Časopis politický a národohospodářský, později jako Časopis národohospodářský, podářský sociální a politický politický, od roku 1895 již s podtitulem Týdeník strany sociálně-demokratické na Kladensku. Jeho prvním vydavatelem byl hutník Alois Pospíšil (zemřel roku 1899), k redaktorům patřili kromě Pospíšila krejčovský pomocník Karel Dědic, ale také student František Vladimír Lorenc, jenž po procesu s příslušníky Omladiny uprchl v roce 1893 do Brazílie, kde se stal významným novinářem, spisovatelem a překladatelem – esperantistou. V době působení U Kostků byl redaktorem horník Josef Mach a jeho úřad sestával z několika židlí, stolu, skříně, hromádky knih a jízdního kola. I když časopis na přelomu století změnil místo redakce, hostinec U Kostků zůstal nadále zázemím pro různé aktivity kladenských dělníků. Během hornické stávky v roce 1900 se tu scházel stávkový štáb, zatímco velké schůze se konaly v hostinci U Jágrů. Snad k tomu přispívalo prostředí Zádušní ulice, že v hospodě U Kostků se pořádaly i relativně pokojné akce jako valné hromady spolků a přednášky. V roce 1904 se tu například konala ustavující valná hromada Typografické besedy, o rok později zde přednášel profesor kladenské reálky, literární historik Jan Frič o znovuzrození českého národa nebo spisovatel a redaktor pražských sociálnědemokratických novin Právo lidu F. V. Krejčí o náboženství a moderním ideálu člověka, stejně jako tu v témže roce byl založen kroužek šachistů. Tak tomu bylo až do roku 1907, kdy funkci hlavního stánku kladenského dělnictva (a také sídla redakce a administrace Svobody Svobody) převzal nově vybudovaný Dělnický dům. Danešovi prodali statek a pivovar v Novém Dvoře roku 1918 Janu a Karlu Kubíčkovým a ti jsou také počátkem dvacátých let 20. století uváděni jako majitelé hostince v kladenské Zádušní ulici, zatímco hostinským už je zde Josef Škach, neboť Václav Kostka v roce 1920 ve věku 77 let zemřel. Adresář horního města Kladna z roku 1932 zaznamenal v domě čp. 351 majitele a pro-

vozovatele kavárníka Antonína Vinše s manželkou Barborou, poválečný adresář z roku 1949 tu ještě nachází hostinec Jaroslava Vinše. Tím končí éra soukromých hostinských, Zádušní ulice i skutečného dělnického hnutí a nadchází éra nová, která z té předchozí vytěžila nejen název hospody a ulice. Když jsme v sedmdesátých letech vcházeli do Havířské hospody v ulici Dělnického hnutí, už jsme si ani nevšímali vysoké pamětní desky zavěšené po levé straně vchodu. Pod reliéfem dvou postav kolportérů vystupoval nápis: Zde byla v letech 1894–1899 redakce časopisu kladenských horníků a hutníků SVOBODA, která se v roce 1921 stala orgánem Komunistické strany Československa. Autor desky, akademický sochař Viktor Dobrovolný, či její objednatelé cudně zamlčeli vztah původního listu k sociálnědemokratické straně, zato zdůraznili partaj jinou, hbitější a hrabivější, jež se dokázala zmocnit i památky téhle prosté hospody. V době, kdy dozrávalo Poučení z krizového vývoje, nám na tom ovšem nebylo nic divného. Bývalý hostinec U Kostků patří mezi kulturní památky. Přesto se nevyhnul hrubé přestavbě koncem minulého století, ani poněkud velikášskému nápisu na průčelí Dům vína a umění umění. Snad je v něm ke koupi slušné víno z Moravy a Čech, svou minulost však opět cudně skrývá před zraky veřejnosti. Tak jako jiná kladenská díla někdejšího zasloužilého umělce Viktora Dobrovolného (socha Antonína Zápotockého na Sítné nebo Pomník dělnického hnutí na dřívějším Gottwaldově náměstí, dnes náměstí Svobody), také pamětní deska na Havířské hospodě nezůstala po roce 1989 na svém původním místě a zmizela v suterénu budovy. Kdesi pod ní se nacházejí ještě sklepy, nepochybně dobré sklepy, z nichž po sto let prýštilo bez ohledu na režim skvělé pivo. Prameny a literatura: Kladenské adresáře Pavlov a Jiří V. Daneš. Pavlov : Obec Pavlov, Společnost Československo – Austrálie, 1990. 10 s. Svoboda. 1966, roč. 75, č. 30, 96, 97 Za zjištění autorství pamětní desky děkuji Jaroslavu Perglovi.

Návrh pamětní desky od Viktora Dobrovolného odhalené 23. dubna 1966, v den 75. výročí vydání prvního čísla Svobody. Chátrající dům se při té příležitosti dočkal nové fasády. (Fotografie ze sbírky Památníku Karla Havlíčka Borovského v Havlíčkově Borové, kde je uložen také archiv zdejšího rodáka V. Dobrovolného)

strana: 61

vyska_hloubka_fin.indd

61

15.8.2007, 22:15

+


KLADNO ZÁPORNO ± KULTURNÍ NAVIGACE Aneb plus mínus několik věcí, které by měl udělat každý dobrý návštěvník Kladna (děláme to taky tak)

1

1) Svézt se mandelinkou (městský autobus, pozn.red.) z Okrsku 0 do Rozdělova a zpět 2) Spočítat rozdělovské věžáky

3) Dát si pivo v umakartové hospodě U Maršnerů Pod Průhonem a zaplatit za celou hospodu 4) Seřídit si hodinky podle slunečních hodin na Floriánském náměstí 5) Projet se na koloběžce Sítenským údolím a Sletištěm 6) Zajít na hokejové utkání Kladno – Sparta, fandit v kotli a ve VIP salónku se pozdravit s Ottou Černým a Milanem Novým 7) Nakrmit medvědice z medvědária medem 8) Vyrazit na tah a začít u Švejka, pokračovat do Dundee, Tytaniku, Zanzibaru, do zavíračky tančit ve Stodole a skončit v některém z nonstop barů na pěší zóně 9) Koupit si přítulnou holku na výpadovce v Kročehlavech nebo se s ní aspoň vyfotit 10) Najít monumentální Součkovu mozaiku v Kulturním domě na Sítné 11) Vyčůrat se v aquaparku ve vířívce (pouze pokud je ti méně než 2 roky, pozn. red.) 12) Zavézt pár pomerančů nějakému vězni do vinařického kriminálu a podívat se naproti do hornického skanzenu Mayrau

-

vyska_hloubka_fin.indd

13) Zeptat se, kdy vyjde další číslo kulturní revue Kladno – Záporno

Co dalšího je dobré vidět či nepropásnout

2

1) Krajinu z rozhledny na Kožově hoře (pokud je jasno) 2) Rozárium v Lidicích (pokud kvete) 3) Představení Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka od Divadla V.A.D. 4) Věže vápenek v huti Koněv (dokud nespadnou) 5) Vinařickou horku 6) Vilkovou čtvrť Korea 7) Výstavu pod širým nebem Kladenské dvorky 8) Kino Hutník 9) Bienále Industriální stopy

Navigační ceník ±

Jízdenka na autobus MHD Pivo v podprůhonské putyce Gulášovka u Kulhánka Vstupenka na utkání extraligy hokeje Půl kila medu Hospodský okruh centrem Kladna Prostitutka v Kročehlavech Rodinná vstupenka do aquaparku Kilo pomerančů Vstup na představení divadla V.A.D. Dvacet deka cikánské pečeně Revue Kladno-Záporno

A co ještě ochutnat

3

1) Nastavovanou kaši někde v domácnosti 2) Nasát vzduch nasycený kouřem z lokálních kamen v Havířské ulici v Podpůhonu 3) Dát si mojito koktail v kubánském baru 4) Uhlířinu 5) Krajíc chleba s přepáleným olejem (dle receptu z ± č. 2) 6) Ranní gulášovou polévku u Kulhánka a vyprošťovací pivo 7) Koupit si domů kladenskou pečeni (zvanou také „cikánská“)

12 Kč jedna jízda od 17 Kč za půl litru bez spropitného 20 Kč (rohlík 2,50 Kč) 50 Kč k stání na tribuně východ 45 Kč přímo od včelaře od 1750 Kč na osobu od 300 Kč za výkon od 400 Kč od 29 Kč v libovolném maloobchodním řetězci 80 Kč 36 Kč 50 Kč bez multimediální přílohy

Ceny jsou orientační, platné k datu vydání revue. U některých komodit množstevní sleva možná (nutno domluvit předem!). Kurs 28,50 Kč = 1 Euro

strana: 62

62

František Müller

15.8.2007, 22:16


strana: 63

vyska_hloubka_fin.indd

63

15.8.2007, 20:16

+


Topoly nejlíp vyzní na poli

-

vyska_hloubka_fin.indd

Toto pojednání volně navazuje na článek morušový z minulého čísla a jeho neskrývaným cílem je propagace topolů jako dřeviny neprávem opomíjené. Z několika druhů topolů, mezi které patří například topol bílý s krásnou světlou kůrou nebo topol balzámový s vonnými pupeny, je nejznámější a nejrozšířenější topol černý, zejména jeho sloupový kultivar - Populus nigra „Italica“ známý také jako topol vlašský. Ten je pro krajináře cenný nezaměnitelným štíhlým habitem, který nelze nahradit žádným jiným sloupovým druhem (ani dubem). Svou vertikalitou vnášejí topoly do prostoru dynamiku a rytmus. Hodí se pro zvýraznění vodotečí nebo rozcestí. Ve východních Čechách je charakteristické použití topolů u křižovatek silnic ve volné krajině. Pro Kladno je zase inspirativní vnímání topolů jako hmotové a významové paralely ke komínům. Tak můžeme na pozadí industriálního panoramatu sledovat třeba dva stárnoucí obry v Sítenském údolí. Každý z nich má obvod kmene téměř pět metrů. Velké oblibě se ale přesto topol netěší. Vyčítá se mu krátkověkost, obyčejnost, křehkost a v neposlední řadě odkazy na socialistická JZD a fotbalová hřiště. Je pravda, že s topoly se v Čechách (jinde nevím) moc promyšleně nepracovalo. Vysazovaly se i tam, kde jejich jedinečný habitus nic nepřinášel, což je chyba - dobrým je dobré šetřit. Když se dají do řady, tvoří v krajině desku, což může být potřeba jen někde – velký potenciál je v rozvolněných skupinách a linkách. Ale pravidelný spon nezavrhujme. Kdo zavítá na pole za Velkým Přítočnem a vychutná si „megalitickou“, respektive „megadendritickou“ krajinu tvořenou dvěma kvádry topolů – kolem fotbalového hřiště a tenisového areálu - pochopí. Jen se my, obdivovatelé topolů, nedokážeme rozhodnout, je-li topol hezčí s listím nebo bez.

Jan Červený

památník kladenského plynojemu

Topole Ivan Krasko Hej, topole, tie topole vysoké! Okolo nich šíre pole – – – Čnejú k nebu veľké, čierne – zrovna jako čiesi bôle – topole.

Kladenský plynojem byl do roku 2005 ústřední dominantou města, pro mnohé „kultovní“ místo fascinující svou monumentalitou (kde jinde a kdy jindy se člověk ocitne v hladkém válci o průměru 53,8 m a vysokém téměř jako tři desetipatrové věžáky?).

Hej, topole, tie topole bez lístia! Duch jak čísi špatnej vôle hrdo stoja ošarpané, v mraze, vetre nahé, holé topole. Hej, topole, tie topole bez žitia! Nemo stoja v úzkom kole – prízraky sťa z nirvány by – pozerajú v prázdno dole topole. Hej, tie hrdé, vysočizné topole! Ako vzhľad ich duch môj zmizne... Hore...? Dolu...? Do nirvány...? – Ako havran ošarpaný do noci... Báseň Topole vyšla ve sbírce Nox et solitudo v roce 1909. Vznikla v době, kdy slovenský básník Ivan Krasko, vlastním jménem Ján Botto, pobýval po absolvování pražské techniky v Klobukách, kde pracoval jako chemik v cukrovaru. Středočeská krajina, rovná a nevýrazná, v něm vyvolávala nálady smutku, které se mísily s pocity odloučení od Slovenska i od přátel. Sám o tom napsal v autobiografické povídce Svadba: „Kraj tam jednotvárny. Lesy dávno vyrúbali a široko-ďaleko nevidieť iba sivé polia a polia. V léte sú sice zelené, posádzané cukrovou repou, ale i tak jednotvárne. Málo prírodnej krásy. Len kde-tu pri ceste vypína sa k nebu krásny, osamelý, truchliaci topoľ...“

strana: 64

64

Plyndojem

15.8.2007, 20:17

Plyndojem je land-artový objekt navržený jako připomínka kladenského plynojemu. Měl by být tvořen 24 vlašskými topoly v kruhu o stejném průměru jako bývalý kladenský plynojem. Předpokládá se umístění na louce u kročehlavského rybníka a pivovaru – místa nejhezčích výhledů na plynojem, kde je shodou okolností dostatek prostoru nejen na vlastní objekt, ale i na potřebný odstup. Situaci šťastně dotváří i přítomnost rybníka a krátká vodoteč, která odvádí vodu z louky a je namířena přímo k místu, kde plynojem stál. Výsadbou kruhu by mohl vzniknout prostor pro kontemplaci. Kladno potřebuje kruhový prostor jako místo oddechu od nekončícího sváru drobné formy. Tuto ideu můžete podpořit nabídkou darování stromu nebo jen vyslovením podpory na adrese redakce@kladnozaporno.cz. (jč)


�������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������

strana: 65

vyska_hloubka_fin.indd

65

15.8.2007, 20:18

+


Češi v Moldávii Vesnici Novohrad, po roce 1918 přejmenovanou na Holuboie (Goluboje), založili čeští osadníci v Besarábii, dnešní Moldavské republice, v 80. letech 19. století. Přelidněnost a nedostatek polí k vlastní realizaci byly v druhé polovině 19. století hlavní motivací k odchodu Čechů z rodné země. Ruská strana disponovala volnou půdou, kterou nabízela k využívání pro kvalifikované pracovní síly v zemědělství. A Češi patřili k těm vysoce kvalifikovaným. Česká vesnice se v Moldávii postupně rozrůstala, ale až do 50.–60. let 20. století zůstávala endogamní, Češi si brali zase jen Čechy. Díky tomu je dodnes ve vesnici zakonzervována zvláštní podoba češtiny a „české kultury“ (výroční obřadnost, česká jídla, české písně apod.). V současné době je ale již nejmladší generace obyvatel Holuboie etnicky smíšená, přesto se Holuboie neustále snaží udržet si status „české vesnice“. Jsou-li ostatní moldavské děti bilingvní (plynně hovoří moldavštinou a ruštinou), potomci Čechů jsou minimálně trilingvní. Komunikačním jazykem v této oblasti je nejčastěji ruština, případně čeština, následuje moldavština a poté vzhledem k „etnické situaci“ ukrajinština, bulharština a gagauzština. Ve vesnici je základní škola, kde od roku 1933 do roku 1940 probíhala výuka v češtině. Poté v souvislosti

Pavla Žvachtová

Divadlo V.A.D. Kladno uvádí vlastní dramatizaci románu VladislavaVančury

s připojením Moldávie k Rusku byla čeština zakázána. Vedle zákazu učit se v rodném jazyce byli krajané ruskou stranou perzekvováni i jinými způsoby. Jako úspěšní zemědělci museli odevzdat půdu. Tři rodiny sedláků byly transportem poslány na Sibiř. Návrat do rodných Čech byl zamítnut. Navázat kulturní kontakt s Českou republikou se vesnici podařilo až po roce 1989. Řada obyvatel Holuboie v té době odjíždí do Čech za prací a někteří z nich zde zůstávají natrvalo a ekonomicky podporují svoje příbuzné v Moldávii. Obyvatelé Holuboie založili spolek českých krajanů, který se aktivně snaží o kulturní komunikaci s rodnou zemí. V Čechách se podařilo navázat kontakt s Humanitárním centrem pomoci krajanům, který alespoň během letních prázdnin obnovil výuku češtiny, dováží do vesnice českou literaturu atd. I přes tyto slibné kontakty zůstává Moldávie jednou z nejchudších zemí Evropy, a proto českému spolku v Holuboie chybí finanční prostředky na plat kvalifikovaného učitele češtiny ve škole, na vybavení české knihovny, na základní pomůcky pro děti atd. atd., což bychom alespoň částečně chtěli saturovat z výtěžku představení divadla VAD.

ROZMARNÉ LÉTO 25. 10. ve 20h – divadlo Lampion Kladno Výtěžek z představení bude věnován ve prospěch moldavské vesnice Holuboje. Vstupné 100,- Kč Rezervace vstupenek na tel 604 433 485 nebo na adrese info@divadlo-vad.cz

Další představení divadla: UTRPENÍ KNÍŽETE STERNENHOCHA 6. a 7. 10. ve 20h KLADNO – Malá scéna premiéra!!! UTRPENÍ KNÍŽETE STERNENHOCHA 12. 10. v 19h STOCHOV festival Stochovská Thálie 2007

foto: Pavla Žvachtová

ROZMARNÉ LÉTO 4. 11. ve 20h PRAHA – Klub Mlejn po delší době v Praze!

-

vyska_hloubka_fin.indd

ROZMARNÉ LÉTO 11.-17. 11. ST. PETERSBURG – Rusko Mezinárodní festival Fresh Look TAJEMNÝ VAD V KARPATECH Tradiční vánoční představení prosinec – KLADNO více na www.divadlo-vad.cz

strana: 66

66

15.8.2007, 20:20


HRAJEME SI S KLADNEM ZÁPORNEM Šachy REDAKCE vs. ČTENÁŘI Od minulého čísla probíhá šachová partie mezi redakcí revue Kladno Záporno a čtenáři. Redakce hraje bílými a čtenáři černými figurkami. Průběh partie je pravidelně otiskován na stránce revue zaměřené na hry a sport. Hraje se kolektivně. Čtenáři se mohou domluvit na tahu prostřednictvím e-mailové adresy redakce@kladno-zaporno.cz, nebo si založit jinou, redakci nepřístupnou adresu (podle našich informací zatím nevznikla). První tah redakce (e2-e4 ) vznikl za spolupráce s českým velmistrem Davidem Navarou. Na odpověď čtenářů redakce dlouho čekala a dokonce to vypadalo, že bude partie muset být zrušena hned po prvním tahu. Nakonec se ale objevil člověk, kterého vyburcoval pocit zodpovědnosti za ostatní. Tento hrdina - otec jednoho věrného čtenáře revue, pan Karas, na sebe vědomě vzal veškerou tíhu úkolu a zahrál za čtenáře nesmírně důležitý první tah (e7-e5). Odvrátil tak konzumační prohru čtenářů a zároveň zachránil interaktivní povahu časopisu.

Z ohlasů čtenářů Redakce revue Kladno Záporno zaznamenala nový příspěvek na nástěnce Společnosti přátel žehu - jako reakci na článek v 2. čísle +-. Děkujeme! Zachovejte nám přízeň!

Na základě tahu pana Karase byla svolána mimořádná schůze redakční rady Kladno Záporno, kde byl po bouřlivé diskusi a následném hlasování zvolen druhý tah redakce (J f3). Vážení čtenáři, váš následující tah je třeba sdělit do 5.1.2008, aby měla redakce dostatek času k rozvaze nad dalším tahem do data tiskové uzávěrky. Tah redakce bude uveřejněn opět v dalším čísle. Doporučujeme tuto hru mladším čtenářům, konec partie očekáváme mezi roky 2030 a 2040.

Historie tahů Redakce – (s pomocí českého velmistra Davida Navary) – (e2-e4 ) Čtenáři – Pan Karas - (e7-e5) Redakce – (po hlasování) – (J f3) Řešení kvízu ze str.68 Mostecká ul., 12 - nápis na domu v ul. Fr. Kloze spíš logo na obchodech v ul. Amálské, 11 - sídliště Sítná - loď nám. Svobody, 9 - květináč na hlavní třídě, 10 - nej6 - pítko, hlavní třída, 7 - sídliště Sítná Mostecká ul., 8 5 - štít obchodu s kávou a čajem Porazil na hlavní třídě, du na ul. ČS armády, 4 - sokol s činkami na sokolovně, mády a Čermákovy, 2 - SPŠ Jana Palacha, 3 - štít obchoPoznej své Kladno: 1 - omítka domu na rohu ul. ČS ar-

strana: 67

vyska_hloubka_fin.indd

67

15.8.2007, 20:20

+


Poznej své Kladno: 4 8

11

1 5

9

12

2 6

-

vyska_hloubka_fin.indd

3

13 10 správné odpovědi najdete na předchozí straně

7

strana: 68

68

15.8.2007, 20:20


Vysoká a nízká filozofie aneb filozofické paběrky Vedle oficiální, vysoké filosofie žije si v šeru a smradu záchodů, vyrytá do stěn, dveří, nebo načmáraná fixem na dlaždičkách filosofie lidová. Přesněji řečeno žila si. I Hrabal s Boudníkem věděli, kde hledat moudrost. Moudrost ryzí, reálnou, žitou. Můžeme si dovodit, že moudra Goetheova, Rousseauova, Balzacova nebo Čapkova nevznikla u psacího stolu. Při konání potřeby zachce se člověku propojit souvislosti. Močíc stává se člověk průsečíkem kosmických drah a tlačíc hněte tajemný tmel světa. Svoje myšlenky dotyčný zaznamená a předá tak dál kolegovi, který už čeká na kabinku a třeba ani zpočátku nemá v úmyslu filosofovat. V napojení na kosmos čte však těžko sdělitelné poselství jako tu nejjasnější zprávu lahodící svému srdci. Dochází k rozvinutí myšlenky a citát tak podněcuje další tvorbu. A tak to jde dál a dál, až do chvíle, kdy se provozovatel daného zařízení rozhodne pozvednout úroveň záchodů, posílit dojem čistoty a odlehčit významy obtěžkaný prostor vymalováním. Vymalováním bílou barvou, novými obkladačkami a lištami. A oko filosofa hledá, nemaje se kde uchytit. Přečte si výrobce záchodové mísy, či pisoáru. A s úlevou jen poloviční odchází. Snaha o přívětivost a vyšší úroveň sociálních zařízení lidové filosofii nepřeje. Tak tedy pár paběrků a na další se těšíme na adrese redakce@kladnozaporno.cz. „Nedostatek sexu kazí Váš zrak.“ „Lepší mít pupek z piva, než hrb z práce“ „If liberty means anything at all, „Jen tvrdé rány formují náš it means the right to tell people, život.“ „Miluji, a proto jsem!“ „Čas bolí asi tak: tik ťak“ what they do not want to hear. „Přestaneme-li věřit, začneme „Nemaluj, vyser se a upaluj!“ „Maso bohů=vhodné i pro vegetariány“ If liberty means anything at all, pochybovat, poté nedůvěřovat, it means the right to tell people, následně vnímáme pouze „1.p. mám tě rád možnost nekalých úmyslů.“ „Péro ostřejší meče“ what they do not want to hear. 2.p. pojď si hrát „My Češi jsme naprosto „S dětma je to jako s prdama. Vlastní ti nevaděj.“ 3.p. sedni si Let Jesus drive the Rolls-Royce ztratili přístup k individualitě, 4.p. Lehni si of his hearts love for you all. proplouváme naprosto (WC Dundee Jam, Kladno) 5.p. Bolí to průměrným životem, o svých 6.p. Už je to Don´t try to chaufer him. „ISLAM- if shit happens, it is the will of Allah snech si můžeme nechat jen 7.p. Kluk je to Allow him to chaufer you! CHRISTIANITY – if shit happens, it is your fault Chápeš?“ zdát.“ BUDDHISM – shit happens He knows the way…you don´t.“ „Čus národe, koukám, že tohle ZEN – what is the sound of shit happening? „Usmívej se na toho, je ten nejlepší věstník. Jen tak JUDAISM – why does this shit always happen kdo ti nejvíce ublížil, dál.“ to us?“ Aby neviděl, jak moc tě to bolí.“ „Fuck off, protože bagr.“ (WC Čajovny U Kohouta, Praha)

vyska_hloubka_fin.indd

69

(Chatičkový tábor Lipno - Nová Pec)

(Nádraží v Pyšelích)

15.8.2007, 20:20

(WC nádraží Dvůr Králové n.L.)


-

vyska_hloubka_fin.indd

strana: 70

70

15.8.2007, 20:20


IndustriĂĄlnĂ­mi stopami 2007

strana: 71

bienale_fin.indd

71

15.8.2007, 18:17

+


Vinařice – místo, kde bydlím hloubka dětského pohledu Pavla Žvachtová

Vinařice

„Vinařice jsou krásná a milá obec, tedy do té doby, dokud nějaká dobrá duše u nás v ulici nezatopí uhlím,“ žákyně 6. třídy.

autoři: žáci 8. ročníku Vinařice, Vinařice, Provětrejte si tu plíce, Nechte doma motorku, Vyjeďte si na Horku.

Podobné postřehy dětí nejsou výjimkou. Děti jsou bezprostřední a nestydí se vyjádřit svůj názor. Tuto možnost dostaly vinařické děti od září školního roku 2006/2007, kdy začal probíhat projekt, na jehož konci měl být vytvořen „obraz“ Vinařic očima místních dětí. Nešlo o to, přimět vinařické děti, aby si osvojily obsáhlé znalosti o historii obce. Důležitá byla cesta – proces sbírání, zjišťování, utřiďování a následné využití informací o obci z nejrůznějších oblastí života. Během tohoto procesu měly děti zvládnout různé sociální dovednosti, učily se orientovat v paměťových institucích typu muzeum, archiv, knihovna a pracovat s informacemi. Cílem projektu bylo zejména to, aby si děti uvědomily svůj životní prostor, svou lokalitu, svou komunitu. Zda to celé zvládlo všech 136 dětí vinařické školy, zda je práce na projektu pokaždé bavila a jak se podařilo získané poznatky využít ve výuce, se můžete dozvědět na výstavě „Vinařice – místo, kde bydlím“ v Hornickém skanzenu dolu Mayrau u Vinařic od 31. 5. do 30. 9. 2007 či na webu Sládečkova muzea www.omk.cz. Autoři projektu ze Sládečkova muzea si do již pětileté zkušenosti se vzdělávacími programy pro školy přinesli řadu nových poznatků a také ambici vytvořit prostor pro nadstavbové vzdělávací programy v kladenském regionu. Poděkování patří nejen kolegům z muzea, kteří museli uskrovňovat svůj pracovní prostor před stohy dětských výkresů, ale zejména Centru muzejní pedagogiky při Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v rámci jehož semináře „Partnerství mezi muzeem a školou jako nástroj obnovení ducha místního společenství“ projekt vznikl. Projekt mohl být uskutečněn díky finanční podpoře nadace Preciosa. A samozřejmě díky dětem a pedagogům ZŠ ve Vinařicích.

-

bienale_fin.indd

Uvidí vás rádo I mufloní stádo Žijí tu už třicet let, Jako by jim patřil svět. Je jich asi padesát, Mají neustále hlad. Čerstvou trávu spásají, Krajinou se kochají. Na kamench poskakují, Po turistech pokukují. Muflonice stádo vodí, Takže nikdy nezabloudí. Máme tu i zařízení, Které slouží k napravení Zlodějů a lupičů, Též opilých řidičů Přijeďte se podívat, Jak tu každý žije rád.

Vinařice – místo, kde bydlím / Výstava očima místních dětí / 1. 6. - 30. 9. 2007 / Hornický skanzen Mayrau Vinařice

strana: 72

72

15.8.2007, 18:31


Zkoumání vinařické kroniky, 2. stupeň ZŠ

Vinařice místo, kde žiji Komunitní projekt Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně a ZŠ a MŠ Vinařice. Rozhovory s pamětníky z Vinařic, 2. stupeň ZŠ

září 2006 – září 2007 První výstava v rámci 4. mezinárodního bienále Industriální stopy

strana: 73

bienale_fin.indd

73

15.8.2007, 18:31

+


Kladno minulé a budoucí

-

bienale_fin.indd

Mezioborová konference s tímto názvem byla jakousi předzvěstí bienále Industriální stopy 2007. Konala se 15. června v Kladně a pro její účastníky se otevřely prostory bývalé administrativní budovy Poldi u „jedničky“ vrátnice, původně prodejny pro zaměstnance postavené podle návrhu architekta Josefa Hoffmanna v roce 1917. Dnes je dům ve vlastnictví Poldi Hütte a podle slov personálního ředitele Zdeňka Štěpánka, jenž účastníky konference přivítal, byl v nedávné době částečně zrekonstruován, což se hned po prvním shromáždění firemních zákazníků v prostorách domu ukázalo jako šťastný čin. Neumím odhadnout, kolik z celkového počtu asi 50 účastníků konference bylo domácích a kolik hostů z Prahy a jiných míst republiky. Jisté však je, že jediným zástupcem Magistrátu města Kladna byl Zdeněk Slepička, jenž pronesl zahajovací slova za nepřítomného primátora. A přitom právě kladenský Magistrát byl v dalších referátech několikrát přímo osloven a v jednom příspěvku dokonce velmi chválen. Pochvalu vyslovila socioložka Zdenka Vajdová za to, že Magistrát v roli „kladenské vlády“ nedopustil, aby se naplnily dva chmurné ze čtyř celkově předpovídaných scénářů vývoje města. Těmi chmurnými byly scénáře Klondyke a Spálená země, naopak pozitivními vizemi, jimž se skutečný vývoj města spíše blíží, jsou Prosperita a Pohoda. Vize! Právě po ní volali další přednášející, kteří se na kladenský Magistrát ve svých referátech obraceli. Tentokrát to nebylo s úmyslem chválit, nýbrž naopak vyzvat. Vyzvat k činnosti, k aktivitě, k prvnímu kroku, jímž by měla být vize a následně veřejný projekt na záchranu a smysluplné využití areálu bývalých hutí. Ne těch částí, kde jako v případě Poldi Hütte pokračuje více méně úspěšně výroba navazující na předchozí průmyslovou produkci, nýbrž především Vojtěšské huti – Koněva, kde se nachází nepřehledná změť firem, provozů, často primitivních skladišť a logistických hal, mezi nimiž nenávratně zanikají původní objekty, jež mohou mít charakter technických památek. Nejsilněji zaznělo toto volání v příspěvcích Benjamina Fragnera a Tomáše Šenbergera z Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT v Praze. Oba ukázali na několika příkladech ze zahraničí, že takové

vize a projekty mohou být vytvořeny a také naplněny a realizovány. Důležitým předpokladem záchrany industriálního dědictví je otevření průmyslového areálu a odkrytí objektů, aby byla umožněna „sociální kontrola“ nad případnými negativními projevy. V takovém stadiu se v Kladně dnes již nacházíme. Měl by tedy následovat další krok, a tím je iniciační veřejný projekt. Na začátku všech úspěšných konverzí bývalých průmyslových areálů

ve světě i doma byly veřejné prostředky. Teprve dobře využité veřejné investice vyvolaly zájem dalších subjektů a přitáhly investice soukromé. Toto pojetí podpořili tak či onak Václav Cílek, jenž mluvil na téma Úpadek hornických měst – vize druhého života a nové identity identity, architekt Miroslav Baše, jenž zobecnil zkušenosti z vývoje průmyslové aglomerace Ostravy a apeloval na význam krajiny v urbanismu města, a svým způsobem i Tomáš Gremlica, který přiznal kladenským haldám právo na to, aby se staly plnohodnotnou a přirozenou součástí právě této příměstské krajiny. Kde hledat mezi stavbami v oblasti kladenských hutí skutečné architektonické památky

strana: 74

74

15.8.2007, 18:31

a poklady, k tomu směřovaly referáty Radoslavy Schmelzové a Michala Hartla, zabývající se především dědictvím vídeňského architekta moravského původu Josefa Hoffmanna. Jeho Dům hostí Poldi, dnes hotel Hoffmann, je již běžně známý, méně se však ví, že stopy Hoffmannovy architektonické práce a výtvarného umění nacházíme i na jiných místech Kladna. Hoffmannovo kladenské působení vysvětlil Michal Hartl v obecněji pojatém příspěvku nazvaném V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci, podrobně se mu věnoval již dříve ve své diplomové práci. Na konferenci byla také představena publikace Krásná, černobílá Poldi, vzniklá na základě bádání Michala Hartla a Radoslavy Schmelzové a vydaná firmou Poldi Hütte. Zatímco úvod konference patřil historikovi Zdeňku Kuchyňkovi, který shrnul poměrně již známá fakta o proměně Kladna v souvislosti s nálezem uhlí na konci 18. století, závěrečné příspěvky přinesly pro řadu posluchačů jistě nové informace z dějin místní architektury. Miloš Hořejš promluvil o nacionálněsocialistické výstavbě za druhé světové války, jež vedla ke vzniku tzv. kladenského Siedlungu, Tomáš Voldráb o hornických koloniích na Kladensku (jeho příspěvek je publikován v tomto čísle revue Kladno Záporno) a slova Evy Volfové z Národního památkového ústavu o pozdně secesním kostelu sv. Mikuláše a dalších zajímavých stavbách v Hnidousích nepochybně inspirovala některé účastníky konference k návštěvě této obce. Úplnou tečkou za konferencí, o jejíž přípravu se zasloužila Dagmar Šubrtová z Hornického skanzenu Mayrau, byla exkurze po hutních provozech Poldi Hütte.. Za doprovodu Zdeňka Štěpánka mohli zájemci posoudit, zda i dnes platí zmíněné heslo V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci. (jm)

Tištěný sborník z konference Kladno minulé a budoucí bude k dispozici na akcích bienále Industriální stopy 2007.


Josef Hoffmann a Kladno Vídeň na přelomu 20. století byla vedle Paříže předním evropským kulturním centrem, ale také místem formování klíčových východisek kultury 20. století. Počínaje odhalením neomezené vlády podvědomí a sexuality nad lidským chováním doloženém v teorii psychoanalýzy Sigmunda Freuda, pokračuje přes nepřístupnou a temnou filosofii Ludwiga Wittgensteina až k atonální hudbě Arnolda Schönberga. A nakonec v roce 1915 – v prvním roce 1. světové války - Albert Einstein zformuloval obecnou teorii relativity, čímž zproblematizoval pojetí základních jistot vůbec: času a hmoty. Dobovým ideálem bylo spojení života a umění v jeden celek: Gesamtkunstwerk (totální umělecké dílo). Josef Hoffmann se stal ztělesněním těchto změn. Jeho přísně abstraktní formy definovaly nový styl epochy a ještě nyní téměř po stech letech působí živě a současně. Josef Hoffmann se narodil roku 1870 v Pirnitz/ Brtnici v dnešní České republice, studoval ve Vídni na Akademii výtvarných umění u architekta Otto Wagnera. Dva z nejslavnějších Hoffmannových návrhů jsou sanatorium v Purkersdorfu a Stocletův palác v Bruselu, který vyzdobil malíř Gustav Klimt.

Josef Hoffmann, portrét, foto archiv Moravská galerie v Brně

Radoslava Schmelzová

Vídeňská secese Spolu s Otto Wagnerem, Kolomanem Moserem a Gustavem Klimtem v roce 1897 založil Hoffmann spolek Wiener Secession (Vídeňská secese). Tím se oddělila část radikálně tvořících výtvarníků od oficiálního Svazu rakouských výtvarných umělců. Výrazné linie, splývající vlasy, žhnoucí barvy, květy i geometrické vzory symbolizují svět podvědomí lidské mysli. Špičkoví umělci pracovali s kultem ženského těla, erotickou symbolikou a obdivem k prchavé kráse jako symbolu nenávratně plynoucího času. Schönberg vyvolával ve Vídni skandály svými skladbami a Oskar Kokoschka svými obrazy. Tvorba Gustava Klimta byla označena za nestydatě pornografickou. Architekt Adolf Loos žádal architekturu bez jakéhokoliv ornamentu. To celé dohromady vyjadřovalo pocity dekadence, sexuality a napětí přelomu století. Secese se postupně prosadila jako poslední univerzální sloh v Evropě a Spojených státech. Navázala mimo jiné i na hnutí Arts and Craft, které reagovalo na hrubou úroveň masové výroby v průmyslově nejvyspělejší Velké Británii. Spojovat automaticky secesi jen s bohatě zvlněnými liniemi je nepřesnost. Muchovsky rozevlátý florální styl byl typický pouze pro Paříž. Vídeňská secese naopak upřednostňuje strohé geometrické formy. Josef Hoffmann dospěl již v roce 1900 k radikálně geometrickému architektonickému stylu. Evropou se tehdy přehnala vlna japonismu a Josefa Hoffmanna ovlivnil zvláště motiv čtverce používaný v japonském umění. Opakování vzoru čtverců a kruhů a důsledné užívání černé a bílé vytvořilo Hoffmannovo moderní tvarosloví. V letech 1902-1904 dospěl k vrcholu abstrakce, když jediným dekorem byl rastr čtvercových otvorů. Jeho přísně abstraktní formy se staly přímo esencí toho, co definovalo styl této doby. Hoffmann s myšlenkou na nový vztah mezi formální krásou a funkcí v roce 1903 spoluzakládal výrobní dílny - Wiener Werkstätte orientované na řemeslnou práci a vysoce kvalitní design. Dalšími členy byli například K. Moser, G. Klimt, O. Kokoschka nebo E. Schiele. Hoffmannovo architektonické cítění vneslo do Wiener

Josef Hoffmann, Dům hostí Poldiny hutě navržen v roce 1902, dnešní Hotel Hoffmann, foto archiv Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně

+

Josef Hoffmann, Palác Stoclet, Brusel, dnešní stav, foto Václav Cílek strana: 75

bienale_fin.indd

75

15.8.2007, 18:31


Werkstätte myšlenku navrhovat celý prostor s jednoduchými barvami a motivy včetně nábytku, čalounění a závěsů. Spojením krásného a užitého umění chtěl dosáhnout ústředního cíle: gesamtkunstwerku. Předměty, které Hoffmann sám navrhl pro výrobu, měly obrovský vliv na evropský vkus po několik desetiletí a připravily podmínky pro jednoduché a přísné formy modernismu. Díky patronacím klientů, jako byla rodina Wittgensteinů, byl Hoffmann první, kdo byl schopen experimentovat s novými myšlenkami designu. Wittgensteinové byli jednou z nejbohatších a nejvlivnějších rodin ve Vídni. Nábytek a stříbro vytvořené pro tuto rodinu jsou názornou ukázkou vytříbeného, elegantního designu s důrazem na účelnost, praktičnost a umělecké řemeslo, který učinil z Hoffmanna klíčovou osobu designu počátku 20. století. Vídeňská secese v Kladně Přímá vazba vídeňské secese se projevuje 300 kilometrů od Vídně v prudce se rozvíjejícím průmyslovém městě Kladně v Poldině huti. Huť založil Karl Wittgenstein a na počest jeho manželky Leopoldiny dostala název Poldi Hütte; jemný profil její hlavy se objevil v logu

-

bienale_fin.indd

Nápojový soubor pro firmu J. & L. Lobmeyr, kolem 1911, Sklářské muzeum, Kamenický Šenov

huti a posléze se stal světoznámým symbolem pro vysoce kvalitní ocelářské produkty. Právě prostřednictvím osoby Karla Wittgensteina se Josef Hoffmann a geometrická secese objevují v Kladně. Od roku 1902 architekt Hoffmann pracoval pro ředitele Poldiny hutě Alexandra Pazzaniho a navrhl některé firemní budovy pro Poldi Hütte a patrně v duchu gesamtkunstwerku také vybavení interiérů. Jde především o Dům hostí Poldiny hutě (1902-1903). Avšak tím výčet staveb pro Poldinu huť nekončí. Mladý historik umění Michal Hartl doložil ve své diplomové práci přímé autorství Josefa Hoffmanna ještě u dalších staveb. Především je to bývalá Prodejna se skladem potravin a oděvů pro zaměstnance (1917; budova s půlkruhovými okny). Pro prostor u hlavní brány mezi budovami ředitelství a prodejny postavil Hoffmann vjezd s plochou střechou na štíhlých sloupech (1917) a také navrhl fasádu Pomocného skladu chemických látek (1917). Další budovy, které by bylo možné Hoffmannovi připsat na základě podobnosti forem, avšak bez přímých důkazů, jsou Závodní ředitelství huti (1904 -1912) a pozoruhodná, strohá stavba Ambulance pro zaměstnance (1909-1910). Obě stavby vycházejí z forem Domu hostí Poldiny hutě. Je pravděpodobné, že Hoffmann vytvářel

Prodejna potravin a oděvů pro zaměstnance Poldiny hutě a zastřešení vjezdu do závodu,Kladno, 1917-1918, foto: archiv Strojírny Poldi a.s.

strana: 76

76

15.8.2007, 18:32

také jednotný firemní styl Poldiny hutě, tak jako to dělal v mnohem větší míře Peter Behrens pro AEG v Německu. Josef Hoffmann pro Poldi pracoval v době svého vrcholného tvůrčího období, kdy v jeho dílech převládala geometrická abstrakce. Na území Čech a Moravy Josef Hoffmann postavil ještě pro rodinu Primavesi venkovský dům v Koutech nad Desnou a upravil vilu v Olomouci, další dva obytné domy navrhl v Bruntále a Vrbně pod Pradědem. Vídeň si staveb tohoto rakouského architekta moravského původu nesmírně cení, jsou něčím jako „rodinným stříbrem“. V Kladně Hoffmannovo jméno upadlo téměř v zapomenutí a jeho stavby jsou poničené nebo dokonce brutálně a nenávratně přestavěné. Přesto je možné ještě něco z tohoto nesmírně cenného kulturního dědictví zachránit, zrestaurovat či zrekonstruovat. Současný majitel některých budov – Poldi Hütte, a. s., respektive vedení firmy se přihlásilo k výrobní tradici Poldiny huti také tím, že začalo investovat do rekonstrukce stavby s autorstvím J. Hoffmanna a užívá tento odkaz i pro sofistikovanou a účinnou propagaci své výroby. Tak se jméno a architektura Josefa Hoffmanna dostává zpět do povědomí veřejnosti.

Bývalá prodejna potravin a oděvů, 2007, foto Petr Meduna


Cestovní kancelář VADOS

Cestovní kancelář LAMPOS

specialista na kladenskou černouhelnou depresi

hornickou rivierou až na Mayrovku

Nabízí ty nejlepší zájezdy po památkách dolování uhlí v Kladně i okolí. Serióznost – profesionalita – zkušenost – rychlost – důvěryhodnost. Široká nabídka Last Second zájezdů.

Super Last Momenty po stopách hlubinných dolů v Kladně i okolí. Tradice již od roku 1950 – ověřená kvalita – veškeré záruky – atraktivní bonus program. Zájezd, který vám Lampos prozáří!

Malý okruh – 2hod 20minut (včetně hodinové zastávky na Mayrau)

Malý okruh – 2hod 20minut (včetně hodinové zastávky na Mayrau)

den

datum

čas

kód zájezdu čas

kód zájezdu

den

datum

čas

kód zájezdu čas

kód zájezdu

pondělí

17.9.07

16:00

17/A

17:40

17/C

pondělí

17.9.07

16:50

17/B

18:30

17/D

úterý

18.9.07

16:50

18/B

18:30

18/D

úterý

18.9.07

16:00

18/A

17:40

18/C

středa

19.9.07

16:00

19/A

17:40

19/C

středa

19.9.07

16:50

19/B

18:30

19/D

čtvrtek

20.9.07

16:50

20/B

18:30

20/D

čtvrtek

20.9.07

16:00

20/A

17:40

20/C

pátek

21.9.07

16:00

21/A

17:40

21/C

pátek

21.9.07

16:50

21/B

18:30

21/D

Velký okruh – 2 hod 50 minut (Jaroslav Dušek jako bonus)

Velký okruh – 2 hod 50 minut (Jaroslav Dušek jako bonus)

den

datum

čas

kód zájezdu čas

kód zájezdu

den

datum

čas

kód zájezdu čas

kód zájezdu

sobota

22.9.07

14:30

22/A

17:30

22/C

sobota

22.9.07

14:30

22/B

17:30

22/D

neděle

23.9.07

14:30

23/A

17:30

23/C

neděle

23.9.07

14:30

23/B

17:30

23/D

Cena zájezdu na historickém minimu - 49,90 Kč. Krach cen! Rezervace na tel. 604 433 485.

Zájezd za pouhých 49,90 Kč. Levněji už to opravdu nejde. Bohužel. Rezervace zájezdů na tel. 312 242 732.

Splňte si svůj sen. Myslete na sebe. Žijete jenom jednou! Za poznáním, jedině s VADOSem!

Rezervujte si místo již dnes! Zcela mimořádná a omezená nabídka! Nevšední zážitky! Zájezd ve vašem stylu! LAMPOS – CK spokojených klientů.

strana: 77

bienale_fin.indd

77

15.8.2007, 18:32

+


Kdo na Kladensku těžil uhlí… Těžba uhlí v regionu je minulostí, obecné povědomí o zdejším hornictví se pozvolna vytrácí a občasné zmínky o zdejších dolech mívají spíše charakter senzace s nádechem nostalgie. Roste počet lidí, kteří s kladenskými doly vůbec nepřišli do styku a nic o nich nevědí. Naše redakce, v níž není zastoupen ani jeden bývalý horník, cítí situaci zejména mladších čtenářů takříkajíc na vlastní kůži. Proto přinášíme stručný popis vývoje těžby uhlí v kladenském revíru. Více než o faktografickou přesnost nám šlo o nastínění základních vztahů, aby se čtenáři dokázali v problematice lépe orientovat. S radostí jsme sáhli zejména po nově vydané, vynikající monografii Dobývání uhlí na Kladensku, která bohužel není v běžné distribuci. Příspěvek vznikl kompilací i z další níže uvedené literatury, v níž se leckdy objevují rozdílné nebo i protichůdné údaje. Nezkoumali jsme, který z pramenů má pravdu. Vzhledem k časovému odstupu to už mnohdy není ani možné zjistit. Připouštíme, že v některých případech nemusí být naše interpretace dějin hornictví na Kladensku zcela správná. Stejně tak data u jednotlivých šachet jsou uváděna pouze orientačně – v některých případech je uveden letopočet, kdy bylo započato s hloubením, jindy se jedná o datum zahájení těžby. [►BEB] Začala vrchnost buštěhradského panství Nejstarší důlní díla byla založena na bývalém buštěhradském panství. Uhlí se zde těžilo již 70 let před příchodem legendárního Jana Váni. První objev uhlí je obvykle připisován Václavu Burgrovi a Jakubu Opltovi, jejichž nález údajně určil kovář Václav Linhart. Vrchnost na to roku 1775 zřídila horní úřad ve Vrapicích. V roce 1842 byly doly buštěhradské vrchnosti největšími v Čechách. Už koncem 18. století buštěhradské panství a s ním i doly zdědil velkovévodský rod toskánský, představující pobočnou větev habsburského rodu. Roku 1848 pak celý majetek připadl rakouskému excí-

-

bienale_fin.indd

saři Ferdinandu I. „Dobrotivému“ a buštěhradské doly od té doby nesly název → Císařské doly. díla: zřídka pojmenovaná, většinou spíše „kamenouhelné lomy“ beze jména, nejprve štoly: např. Josef a Gottfried (Bohumír), Václav (1776 údajně podle nálezce Burgra) nebo Barbora (1775), posléze jámy: Ludmila (1822, dokončena 1838 po nasazení vodotěžního parního stroje – prvního na Kladensku vůbec), Jan v Dubí (1824), Marie-Antonie (1840) [►PŽS] Záhy se přidal soukromý podnikatel Václav Černý Černý těžil uhlí rovněž ve vrapickém revíru buštěhradské vrchnosti v sousedství jejích uhelen, za což jí odváděl určité dávky. Od roku 1803 dobýval uhlí se svými cca 12 společníky až do své smrti roku 1842. Jeho synové pokračovali jen krátce, asi roku 1845 prodali svá díla i kutiště vídeňské firmě Florentin Robert a spol. Jednalo se o funkční důl Ludvík, téměř dokončenou jámu Vítek-Václav a vyhlédnuté kutiště budoucí jámy Naděje v Dubí. V roce 1857 pak společnost vložila svůj dolový majetek do nově založené → Pražské železářské společnosti. díla: Josef (1807), Antonie (1810), Ludvík (1813), Vítek-Václav („Vítovka“ 1805, po vlastnických sporech dohlouben až 1846, jeden z nejvydatnějších dolů v oblasti), Naděje (dohloubena po roce 1850) [►SSD] Přichází státní kutební komise pro zkoumání uhelných slojí Kutební komise c. k. horního eráru měla za úkol prozkoumat a případně připravit k těžbě uhelné ložisko u Kladna. Komise vládou vyslaných příbramských horníků v čele s horním praktikantem Augustinem Beerem měla od září 1842 sídlo v Buštěhradě, později ve Slaném a natrvalo se usadila v Brandýsku. V prosinci 1854, brzy po nálezu uhlí na

strana: 78

78

15.8.2007, 18:33

dole Thinnfeld (1853, nejlepší a nejmocnější vrstvy – hlavní kladenská sloj o mocnosti 11,7 m v hloubce 279 m), prodal náhle stát veškerý dolový majetek komise → c. k. privilegované Společnosti státní dráhy. díla: šachtice v Brandýsku (pozdější Layer, září 1842 až 1847), šachtice u Kladna (Kübeck, září 1842), Michael (1847), Thinnfeld (1848 – 1854), mnoho průzkumných vrtů (Nelahozeves, Zvoleněves, Lobeč 1842, Hnidousy 1847, Rozdělov, Doksy 1848, Průhon 1852 aj.) [►PŽS] Štěstí zkoušejí pražští měšťané Antonín Vítek a Václav Novotný V jejich službách byl od roku 1841 Jan Váňa, který počátkem listopadu 1846 nalezl uhlí v jámě odkoupené od Fr. Jirátka. Po smrti Vítka roku 1847 vzal Novotný za společníka Vojtěcha Lannu a spolu založili Pražské uhelné doly u Kladna. Po spojení s bratry Kleiny o rok později bylo ustaveno Kladenské kamenouhelné těžařstvo, které roku 1849 koupilo u Nučic objevené naleziště železné rudy a o rok později získalo koncesi ke zřízení železáren na území Kladna. Ti samí podnikatelé, tedy Lanna a bratři Kleinové (Novotný toho roku v 76 letech umírá), založili v roce 1852 další společnost pro vybudování železáren. Vzniklo tak Kladenské železářské těžařstvo, které zahájilo stavbu první vysoké pece na Kladně a brzy na to zřídilo i Kladensko-Nučickou dráhu pro dopravu rudy. Další aktivity zmíněných podnikatelů vedly k založení → Pražské železářské společnosti díla: Kateřina Josefa (1846), Layer (1847), Václav (1847), František (1848) [►BEB] Buštěhradské doly v císařských rukou Buštěhradské doly přešly roku 1848 na excísaře Ferdinanda I. V následujících letech ztrácely výlučné postavení a staly se rovnocennými mezi třemi nejvýznamnějšími uhel-


nými společnostmi na Kladensku. Po smrti Ferdinanda roku 1875 patřily doly k císařským statkům Františka Josefa, nové jámy se už nehloubily a stávající byly roku 1882 prodány → c. k. privilegované Společnosti buštěhradské dráhy. díla: Marie-Anna (1848), Ferdinand (1849, dokončen až po 1870), Prokop (1855), František Josef v Dubí (1867) [►SSD] Po kutební komisi pokračuje Společnost státní dráhy Staats-Eisenbahn-Geselschaft (STEG) – soukromá společnost s francouzským kapitálem privatizovala v roce 1854 státní dráhy a hned následujícího roku odkoupila veškerý dolový majetek c. k. kutební komise, aby si zajistila dostatek uhlí pro své lokomotivy (jednalo se o jámy Michael a Thinnfeld, dohlubované jámy Layer a Kübeck a připravené kutební terény). Pro společnost bylo charakteristické označování dolů římskými číslicemi a architektonická jednotnost povrchů dolů díky tabulovému ukončení štítů budov. Nejvydatnější důl společnosti Ronna se v roce 1910 stal ústředním a přestěhovalo se na něj z dolu Thinnfeld i vedení společnosti. Generální ředitelství sídlilo ve Vídni. Ke konci roku 1918 byl majetek společnosti pronajat několika průmyslníkům za kapitálové účasti České průmyslové banky v Praze. Po nařízené nostrifikaci byla utvořena akciová společnost s názvem Kamenouhelné doly akc. spol. v Kladně. V roce 1936 koupila dolový majetek Kamenouhelných dolů → Pražská železářská společnost. díla: Kolečská jáma a Průhon (Lesík) – obě v kruhovém zděném profilu, podle anglického vzoru, jako první jámy tohoto druhu na Kladensku; dále Bresson (1868), Engerth (1868), Barré (1872), Ronna (1882), Theodor (1897) [►BEB] c. k. vysoce privilegovaná Společnost buštěhradské dráhy a. s. Bustehrader Eisenbahn (BEB) byla založena v roce 1853 jako dopravní společnost. U jejího zrodu stáli a jejími podílníky byli bratři Kleinové, Vojtěch Lanna, Florentin Robert a také

kníže Karel Egon Fürstenberg, majitel Lánské koněspřežky. Společnost v letech 1854-1855 postavila uhelnou dráhu z Kladna Dubí do Kralup nad Vltavou (Buštěhradskou dráhu), která napojila rozvíjející se uhelné doly v buštěhradském revíru na železniční síť. Se svými tratěmi v okolí Kladna a Prahy a především spojením se Saskem přes Chomutov a Cheb se Buštěhradská dráha během druhé poloviny devatenáctého století stala jednou z největších železničních společností Rakouska-Uherska. V březnu 1882 koupila dolový majetek Císařských buštěhradských dolů a stala se tak i společností těžařskou. Mezi funkční doly tehdy patřily Nový Jan a Marie-Antonie, založené ještě buštěhradskou vrchností, a dále císařské doly František Josef, Ferdinand, Prokop a štola Karolina. V letech 1913-1918 byla provedena celková rekonstrukce dolu František Josef a byla sem koncentrována veškerá těžba z provozovaných dolů společnosti. V červnu roku 1918 pak ředitelství BEB prodalo své doly → Pražské úvěrní bance v Praze. díla: Tragy v areálu dolu František Josef v Dubí (1897) [►PŽS] Stranou nestálo ani Mirošovské kamenouhelné těžařstvo Čtvrtá významná těžařská společnost působící na Kladensku získala v roce 1879 kutací práva v oblasti na sever a západ od Libušína. Od roku 1881 společnost prováděla průzkumné vrty. Úspěch se dostavil nedaleko Libušína v roce 1884. Přes otevření dvou dolů byla situace společnosti nepříznivá a vzhledem k nedostatku kapitálu na další rozvoj došlo roku 1905 k prodeji libušínských dolů → Pražské železářské společnosti. díla: Jan I a Jan II (1889), Schoeller (1901) [►PŽS] Pražská železářská společnost a její těžební tažení Prager-Eisen-Industrie-Geselschaft (PEIG) vznikla 28. července 1857 spojením Kladenského kamenouhelného těžařstva, společnosti Florentina Roberta, Hermanna Ditricha Lin-

dheima z Vratislavy a dalších. V roce 1862 se pak přeměnila na akciovou společnost. Rozhodujícím akcionářem se stala vídeňská Priv. Österreichische Credit-Anstalt banka, která do podniku vložila rozhodující kapitál. Společnost založila nové produktivní doly (Amálie, Mayrau, Max). V roce 1905 koupila od Mirošovského těžařstva doly Schoeller a Jan v Libušíně a stala se dominantní společností na Kladensku. Když v roce 1936 prodala palác svého Generálního ředitelství ve Vídni a z výtěžku koupila veškeré akcie Kamenouhelných dolů a. s. v Kladně, stala se majitelem všech dolů v centrální části kladenské pánve, kromě dolů Prago v Dubí. V roce 1945 byly doly znárodněny. díla: v provozu po vzniku společnosti stále Ludvík (do 1882), Naděje (do 1886) a Vítek-Václav (do 1891) firmy Robert a spol. dále Layer (do 1889), František a zvolna vyčerpávaný Václav Kladenského kamenouhelného těžařstva; 1905 koupeny Schoeller a Jan v Libušíně; 1936 získány Ronna (včetně jam Kübeck a Barré), Engerth, Theodor a Jan v Otvovicích nově založená díla: Zippe (1857, neúspěšně), Amálie (1858, v 70. a 80. letech 19. stol. nejvydatnějším kladenským dolem), Stehelčeveský důl (1873), Mayrau (1877), Julius (1879, průzkumná jáma), Robert (1884), Max (1890), Wannieck (1914), Jaroslav (1943) [►BEB] Pražská úvěrní banka a doly Prago Banka v roce 1918 koupila doly Společnosti buštěhradské dráhy a po vzniku republiky všechny provozované jámy přejmenovala (František Josef na Prago I, Ferdinand na Prago II, Tragy na Prago III). Provoz na dole Prago II ukončila ještě téhož roku a těžbu soustředila na zbývající dvě jámy v Dubí. V prosinci 1939 vytvořila samostatnou těžební firmu Buštěhradské kamenouhelné doly Prago, a. s., v Dubí u Kladna. V roce 1940 vytvořila Poldina huť Lánsko-rakovnickou kamenouhelnou společnost společnost, do níž roku 1941 zapojila i jámy Prago I a Prago III. Dekretem číslo 100 z roku 1945 byly doly v Československé republice znárodněny.

Literatura: HONČÍK, L. Přehled historicky doložených úvodních důlních děl. In Dobývání uhlí na Kladensku. Ostrava: Kartis, OKD, 2006. MATĚJ, M. Kulturní dědictví centrálního kladenského kamenouhelného revíru. Zprávy památkové péče. 2001, roč. 61, příloha. MELICHAR, K. Historický přehled. In Dobývání uhlí na Kladensku. Ostrava: Kartis, OKD, 2006. MELICHAR, K. Významné těžební společnosti kladenského revíru. In Dobývání uhlí na Kladensku. Ostrava: Kartis, OKD, 2006. ŠOREL, M., et al. 150 let parostrojní železnice na Kladně. Praha: Růžolící chrochtík, 2005. ŽOFKA, J., ŠVEJDA, J. Kladno – město uhlí a železa. Kladno: Musejní spolek v Kladně, 1947. strana: 79

bienale_fin.indd

79

15.8.2007, 18:34

+


Hornické kolonie na Kladensku

-

bienale_fin.indd

Nepřehlédnutelným fenoménem průmyslových aglomerací jsou dělnické kolonie, výjimkou není ani Kladensko. Se zakládáním dolů přicházelo do oblasti Kladenska velké množství dělníků, kteří se začali usídlovat i s rodinami v Kladně a okolních obcích. Vzrůst obce vždy souvisel s otvírkou nového dolu v její blízkosti. Rozsáhlá výstavba přízemních rodinných domků probíhala v Kladně, Buštěhradě a Brandýsku zejména v 70. letech 19. století. Po založení dolů Ronna, Mayrau a Theodor se v 80. a 90. letech začaly rozrůstat obce Hnidousy, Motyčín, Vinařice a Pchery. Obce se rozšiřovaly nejprve chaoticky kolem starého zemědělského jádra, postupně však byly vytvářeny souvislé bloky řazené v přísně geometrickém skladu ulic. Slabou vrstvu mezi příchozími zaměstnanci důlních společností tvořili kvalifikovaní pracovníci – horníci povolaní z jiných revírů. Závodům záleželo na tom, aby si udržely kvalifikované pracovníky (dozorce) i širší okruh pomocných dělníků. Proto společnosti započaly s výstavbou kolonií. Rozsáhlé dělnické kolonie se na Kladensku však nestavěly v takové míře jako třeba na Ostravsku. Důvodem byly nejspíš vysoké náklady na jejich výstavbu a do jisté míry také nelibost přistěhovalců se v těchto koloniích usadit. Dělníci, kteří s celou rodinou bydlili v kolonii, byli závislí na svém zaměstnavateli. Pokud ztratili práci, museli kolonii opustit. Proto dávali přednost spíše stavbě vlastního rodinného domku, i když skromných rozměrů a za cenu zadlužení. Tento způsob výstavby podporovaly i dolující společnosti, například Pražská železářská společnost půjčovala svým dělníkům peníze na stavby domů z Bratrské pokladny. Přesto ještě před touto vlnou vznikla zejména v 50. letech 19. století řada kolonií v těsné blízkosti šachet. Největším stavitelem dělnických kolonií na Kladensku byla Společnost státní dráhy. Typickým rysem všech kolonií se stala urbanistická roztříštěnost, daná výstavbou jednotlivých kolonií jako samostatných osad vázaných k důlnímu závodu, ne však k obci. Vznikaly typologicky odlišné dělnické a úřednické obytné domy, často zastoupené společně v jedné osadě. Pro úředníky se stavěly vícepodlažní

Tomáš Voldráb

domy, dvojdomy nebo vily s byty o třech a více obytných místnostech. Obydlí vyšších úředníků a inženýrů byla obklopena zahradou. Domy v koloniích lze charakterizovat jako jednoduché stavby, které postrádají výrazné dekorační prvky. Přesto dosahují účinného výtvarného výrazu prostřednictvím promyšlené hmotové kompozice a jednoduchého architektonicky řešeného průčelí. Zippeho kolonie ve Vrapicích Je nejstarší hornickou kolonií na Kladensku, postavenou v letech 1851–1853 císařem Ferdinandem, v jehož majetku byly od roku 1848 buštěhradské doly. Samostatné domky stojící ve dvou řadách nad sebou, souběžně s hlavní komunikací z Kladna do Stehelčevse, byly určeny pro důlní dozorce z dolu František - Josef v Dubí. Kolonie byla nazvána po horním radovi F. X. Zippovi. Jeden domek byl určen pro dva nájemníky. Každý měl svoji kuchyň, dva pokoje a komoru. Pro úředníky byly dále ve Vrapicích při silnici do Cvrčovic postaveny další dva domy. Ty byly po vystěhování neplatičů ke konci 90. let 20. století srovnány se zemí. U starých vrapických dolů se nacházely malé kolonie nebo spíše nájemní domy, například u dolu Jan/Šebestián. Některé z nich byly upravené provozní objekty šachet, ve kterých později žili dělníci z dolů (například u dolu Marie - Antonie, Kateřina) a které byly většinou v průběhu 50. a 60. let postupně demolovány. Kolonie dolu Ferdinand ve Cvrčovicích Hornická kolonie vznikla na návrší nad dolem Ferdinand kolem příjezdové cesty. Jižní část tvoří přízemní domky s budovou bývalého hostince, severní stranu pak řada přízemních dvojdomků postavených dolující společností Císařské buštěhradské doly v roce 1849. Společným znakem dvojdomků je kruhové okno na štítech budov. Dominantní postavení zaujímá vysoká patrová budova bývalé správy dolu, později využívaná k bydlení a dnes opuštěná. Nízký objekt bývalých koupelí a cechu, který také slouží k bydlení, si dodnes zachoval podobu, jakou měl na fotografiích ze 40. let 20. století. Zcela odděleně

strana: 80

80

15.8.2007, 18:34

od této kolonie vznikla kolonie Čabárna, situovaná k patě důlní haldy (podobně jako u dolu Barré). Je tvořena pouze cestou, podél které byly na jižní straně postaveny dva patrové obytné bloky. Rovná plocha fasády byla dělena lizénami a patro zvýrazňoval cihelný pás. V západním směru od této kolonie byly přistavěny malé přízemní rodinné domky.

Kolonie dolu Michael - Layer v Brandýsku Je nejrozsáhlejší hornickou kolonií. Její stavba byla zahájena v roce 1852, stavebníkem byla Společnost státní dráhy. Kolonie se skládá z deseti zcela shodných bloků rozprostírajících se na návrší kolem dolu Michael, při silnici z Brandýska do Prahy. Nejnápadnější dominantu celé kolonie tvoří patrové domy, které ohraničují přízemní podélné objekty a stojí vůči nim štítem napříč. Stejný motiv, změny orientace štítu, použila společnost i u dolu Kübeck. Výrazným rysem kolonie je i značně přesazená střecha objektů s profilovanými trámy. Výtvarný prvek cihlového vlysu, který doprovází většinu důlních objektů na Kladensku a zvýrazňuje oddělení jednotlivých pater, byl uplatněn i zde. Dalším zdobným prvkem jinak hladkého omítaného zdiva byly v prvním patře okenní šambrány. V přízemí byly u dveří a oken užity segmentové záklenky z červených neomítaných cihel.


V každém bloku bylo dvanáct bytů o síni, jedné světnici a malé místnosti - komoře. V přízemních domech sloužila komora většinou jako kuchyň, v patrových neměla okno. Součástí kolonie bylo rozsáhlé nádraží se skladem, výpravní budovou, budovou horní správy a domem pro horní úředníky. Na kolonii dolu Michael je nejhodnotnější její podstatné zachování v původní formě z poloviny 19. století. Dodnes se dochovaly některé výtvarné prvky, například původní tvary komínů, cihlové vlysy, sklony střech, které nechávají číst původní podobu. Kolonie bohužel nespadá pod památkovou ochranu dolu Michael, což se negativně projevuje i na současné podobě budov, u nichž postupně dochází k nekoordinovaným přestavbám, nástavbám nebo výměně oken za nová, nerespektující původní rozměry.

Kolonie dolu Kübeck v Kladně Byla postavena kolem roku 1862 a stavebníkem byla Společnost státní dráhy. Vzájemné prostorové uspořádání využívá svažitý terén a zajímavý motiv hierarchie nebyl na Kladensku nikde jinde uplatněn. Od nejníže položené hornické kolonie návštěvník postupně spatřil obytný dům dozorců, ředitelství a konečně monumentální zděnou těžní věž dolu, která spíš musela působit jako součást středověkého hradu. Prostor byl vymezen třemi řadami budov dělnické kolonie a na opačné straně patrovou budovou závodní nemocnice s menším parčíkem a kašnou. Kolonie je železniční drahou rozdělena na dvě části. Část severní tvoří tři podélné bloky domů, z nichž krajní jsou patrové a střední je přízemní, s nárožními jednopatrovými domy stejně jako u dolu Michael. Jižní část tvořily dva patrové domy. Jeden z nich byl opět po vystěhování neplatičů v roce 2004 zbořen. Celý areál dolu Kübeck byl výtvarně sjednocen. Kolonie má shodné prvky s kolonií na Brandýsku. Stejně byly řešeny komíny, záklenky oken a dveří a cihlové vlysy. U správních budov to jsou pak profilované římsy a hladké zdivo dělené lizénami. Kolonie se odlišuje sklonem střech, které navíc budovy nepřesahují, štíty jsou ve vrcholu zdobeny štukovým kruhem nebo odlehčeny oknem. Klasickým znakem těchto budov jsou v prvním patře prolomená malá čtvercová okénka. Jak jsem se již zmínil, prvním znakem jsou cihlové vlysy nebo pásy, druhým znakem hornických kolonií jsou právě malá čtvercová okna. Stejná okénka můžeme spatřit na budovách kolonie dolu Barré, Ronna, Bresson a zbořené kolonie dolu Engerth. Největší hodnota kolonie dolu Kübeck

spočívá v dochované urbanistické struktuře. Úpravami nebo dokonce demolicemi může být tato struktura nenávratně narušena. Kolonie dolu Barré ve Vinařicích Obytná patrová budova postavená u paty haldy dolu Barré založeného Společností státní dráhy v roce 1872. Kolonie má shodné prvky s obytným blokem dolu Ronna, cihelné pásy a malá čtvercová okna v prvním patře budovy. Podobný objekt stál na křižovatce ulic J. Seiferta a Jiráskovy, ale v polovině devadesátých let byl po vystěhování nájemníků zbořen. K dolu Barré patřily patrně i samostatné patrové domy v mírném svahu nad ulicí J. Seiferta se shodným orientováním štítů a sklonem střech. Správní a obytný dům stojící v rozlehlé zahradě nese znak oblíbený společností Státní dráhy – tabulové zakončení štítu. Tento prvek měly i těžní budovy dolů Barré, Engerth a Bresson. Kolonie dolu Bresson v Kladně Dochovaný obytný blok mezi Klikorkovou a Šachetní ulicí je shodný s objekty u dolu Ronna, Kübeck a Barré. Patro bylo zvýrazněno cihelným pásem. Správní patrové objekty dolu Bresson, založeného v roce 1868, prošly přestavbou. Kolonie dolu Ronna v Hnidousích Soubor budov po obou stranách ulice Uhelná, která ústí u vrátnice a správní budovy dolu Ronna. Stavěla ji Společnost státní dráhy v roce 1883. Severní část je tvořena trojicí dvojdomků postavených podél ulice. Domky

strana: 81

bienale_fin.indd

81

15.8.2007, 18:35

+


mají mezi sebou krátké ulicovky k přístupovým vchodům a všechny otevřené štíty jsou zdobené. Členění štítů bylo jednotné v souladu s celou výtvarnou podobou dolu. Typické bylo velké kruhové okno ve vrcholu štítu a cihlové šambrány oken. Důl Ronna byl spolu s dolem František - Josef, Wannieck, Jaroslav a dolem Jan nejzdařilejší ve své výtvarné podobě. Blok domů zakončuje podélná stavba otočená štítem do ulice, opět s cihelným pásem, kruhovým oknem a segmentovými záklenky, které jsou na některých částech dosud zachované. Jižní část Uhelné ulice je zastavěna patrovými domy pro horní inženýry, umístěnými ve velkých zahradách. Tyto obytné vily vznikaly většinou po roce 1920.

-

bienale_fin.indd

Kolonie dolu Theodor ve Pcherách Čtvrť nazývaná Kréta vyrostla na náhorní plošině v severním směru od dolu Theodor. Je z většiny tvořena nízkými rodinnými domky. Stavby, které byly zbudovány společností Státní dráhy, stojí při samé hranici dolu. První stavbou je jednopatrová vila ve stylu moderny. Rizality jsou v horní část hrázděné, okna mají geometrické štukové šambrány a celek je zakryt členitou polovalbovou střechou. Na čelní straně fasády jsou zkřížená hornická kladívka. Původní podoba vily byla narušena nedávnou výměnou oken, která nerespektují původní tvar ani rozměr. Za touto stavbou stojí v řadě za sebou několik přízemních domků se shodnou orientací štítů. Domy mají rustikované nárožní lizény, štukové šambrány oken a jsou kryté mírně předsazenou sedlovou střechou.

Kolonie dolu Thinnfeld v Kladně Nacházela se v místech dnešního provozu NKT – Cables. Jeden přízemní a dva patrové objekty měly shodné prvky s kolonií na Kübecku. Stavby byly strženy při rozšiřování kabelovny Kablo Kladno. Kolonie dolu Engerth v Kladně Tři patrové podélné obytné bloky kolonie v místech dnešní ulice Na Vyhaslém byly shodné s kolonií dolu Bresson a Kübeck. Zbořeny byly při výstavbě sídliště Ostrovec. Kolonie dolu Jan v Libušíně Je třetí nejrozsáhlejší hornickou kolonií na Kladensku. Vznikla mezi lety 1885 –1887 a byla stavěna Mirošov-

strana: 82

82

15.8.2007, 18:35

sko - libušínským těžařstvem. Kolonie patřila s komplexem dolu Jan k nejpůsobivějším výtvarně zpracovaným dílům. Budovy byly situovány do svahu nad provozní objekty dolu. Rozsah kolonie byl z jedné strany určen komunikací, z druhé přízemním objektem správní budovy a cechu s malou věžičkou uprostřed. Kolonii tvoří přízemní dvojdomky postavené do zahrad ve třech řadách ovlivněných terénní vlnou. Klasicistní prvky byly bohužel z většiny domů kolonie strženy, takže dnes si už nelze udělat jasnou představu o jednotné podobě celého areálu. Přímo u silnice se nachází objekt vystavěný z neomítaných struskových cihel s geometrickými štukovanými šambránami a překlady oken. Nad tímto objektem stojí dům, který si zachoval původní prvek slepých arkád ve štítě, rustikovaných lizén a stupňované římsy. V levé


části hlavní příjezdové komunikace stojí tři patrové bloky přistavěné v první polovině 20. stol. Areál zakončuje mohutná vilová stavba, kterou zdobí vyřezávané dřevěné podhledy štítů a dřevěná lodžie. Přestavěná vila dnes slouží jako mateřská školka. Kolonie dolu Schoeller v Libušíně Při hlavní komunikaci z Kladna na důl Schoeller stojí dva bytové patrové domy. Novorenesanční fasáda těchto budov byla z větší části stržena. Zachovány zůstaly nárožní rustikované lizény a římsy s atikou a kulovými čučky. Nejhodnotnější stavbou je patrová vila pro horní inženýry, umístěná v zahradě na druhé straně ulice. Budova je vystavěná ze struskových cihel a rizality jsou

Kolonie u dolu Zippe v Kladně Byla vybudována Pražskou železářskou společností u průzkumného dolu Zippe založeného v roce 1857. Nacházela se v těsné blízkosti dnešní železniční zastávky Kladno - město. Kolonie byla zbořena v důsledku budovaného přemostění trati. Tvořilo ji šest dvojdomů se shodnou orientací štítů, které byly ve vrcholu prolomeny dvojicí oken. Stavby byly kryté nízkou sedlovou, mírně předsazenou střechou. Kolonie u dolu Max v Libušíně V těsné blízkosti dolu bylo postaveno Pražskou železářskou společností kolem roku 1890 několik domů s jednou reprezentativní vilou vystavěnou v klasicizujících for-

Důl Wannieck v Kamenných Žehrovicích U dolu se nacházejí tři reprezentativní, pozdně secesní obytné vily z roku 1914, nesoucí shodný motiv vejcovce, který byl uplatněn na korunních a vnitřních římsách všech objektů dolu. Ze všech nejnápadnější je až modernistická patrová vila s mansardovou střechou, která stojí v zahradě u křižovatky silnice do Srb. Stavebníkem byla Pražská železářská společnost. Kolonie u dolu Mayrau ve Vinařicích S otvírkou dolu Mayrau probíhala výstavba rodinných domků zejména ve Vinařicích, které se v mohutném tempu začaly rozrůstat západním směrem od jádra obce. V menší míře pak vzrostla výstavba v osadě na Tuháni, která byla ještě ovlivněna i blízkostí dolu Barré a Engerth. Na terase nad dolem Mayrau postavila Pražská železářská společnost tři patrové obytné domy s jednou vilou umístěnou v zahradě. Vynesené profilované trámy štítů byly pravděpodobně také vyplněny dřevěnými akanty. Kolonie dolu Humboldt v Jemníkách Ve svahu nad dolem byl v roce 1874 vystavěn přízemní obytný blok. Monumentální postavení zaujímají dva zcela shodné patrové objekty ředitelství a správy dolu. Budovy jsou mezi sebou propojeny nízkou stavbou a vytváří tak homogenní celek ve tvaru písmene I. Stavby jsou kryté sedlovou střechou a ve vrcholu vysokých štítů jsou prolomena malá kruhová okna.

ve štítech budovy hrázděné. Okna mají pískovcové nebo štukové geometrické šambrány. Vila je velice podobná stylu stavby pro Pražskou železářskou společnost v Huťské ulici v Kladně od arch. A. H. Pechy. V okolí táto stavby vyrostly později další domy. Při silnici na Libušín stojí ještě dva objekty vystavěné ze struskových cihel. Kolonie dolu František - Josef v Dubí Pro důl František Josef sloužila kolonie ing. Zippeho ve Vrapících, většina horníků si stavěla rodinné domky v nedaleké obci Dubí. Ve východním směru dolu vznikl pouze soubor vil a bytových domů vystavěných podél příjezdové komunikace. Architektonicky zajímavou stavbou je vila stojící při lesní cestě do Vrapic.

mách s drobnou věžičkou v průčelí. Pozornost si zaslouží nápadně bohatě vyřezávané dřevěné podhledy hrotitých štítů, které byly nejspíš užity u všech staveb kolonie. Jde patrně o poslední příklad ornamentálního dřevěného dekorování obytných kolonií. Pražská železářská společnost použila tento motiv vyřezávaných akantových listů i u původní vrátnice dolu Mayrau, která byla bohužel stržena, a také u stříšek nad vysutou drahou těžních budov. Stejný prvek, použitý však ve větší míře, odpovídá i patrovému objektu dolu Jan v Libušíně, který od roku 1905 patřil Pražské železářské společnosti. Zcela unikátní je použití podlahových dlaždic v předsíních kolonie Max, které jsou barevně i tvarově shodné s dlaždicemi umístěnými ve strojovnách dolu Mayrau.

Kolonie u dolu Jaroslav v Tuchlovicích Vznikla ve 40. letech 20. století a je nejmladší hornickou kolonií. Tvoří ji řada patrových, dřevem obložených, zcela shodných objektů, které byly řazeny ve svahu nad sebou. Domky stojí podél jedné strany příjezdové komunikace k šachtě. Pro potřeby dolu vznikl ještě jeden dvoupatrový obytný dům, který dnes, po zboření celého areálu dolu Jaroslav, stojí v nevýhodné pozici zcela osamocen. text byl otištěn v Hornickém zpravodaji x/2007

strana: 83

bienale_fin.indd

83

15.8.2007, 18:35

+


Hornický skanzen Mayrau, Vinařice u Kladna Výlet do historie Skanzen Mayrau návštěvníkům nabízí prohlídku technických památek zaměřených na dokumentaci a prezentaci hornické činnosti na Kladensku a Slánsku. Nad okolní krajinou dominuje svými dvěma těžními věžemi. S hloubením dolu Mayrau ve Vinařících u Kladna započala uhelná společnost Pražská železářská v roce 1874. Šachta, hluboká 527 m a pojmenovaná po tehdejším předsedovi správní rady společnosti JUDr. Kajetánu Mayerovi, se brzy stala mezi kladenskými doly velkým pojmem. O 10 let později byla o padesát metrů dál vyhloubena sdružená jáma nazvaná Robert podle průmyslníka Florentina Roberta. Pro památkovou péči představuje důl Mayrau zcela výjimečné kulturní dědictví evropského významu. Jednu z vývojových etap reprezentují těžní zařízení, která vytváří mimořádně kvalitní kolekci těžních strojů zachovaných v původních strojovnách. Představují jak systém třecího kotouče a bubnu, tak parní a elektrický pohon. Secesní těžní stroj firmy Ringhoffer Praha Smíchov z roku 1905, zakoupený na světové výstavě v Paříži, je návštěvníkům předváděn v provozu. Těžní stroj Robert firmy Škoda z roku 1932 byl svědkem elektrifikace dolů. Při budování expozice je uplatňován princip tzv. posledního pracovního dne - je zde zachován stav, jako by lidé, kteří zde pracovali, právě včera odešli a zanechali vše na svém místě. Návštěvník projde řetízkovými šatnami, lampovnou, známkovou kontrolou až k samotné jámě Mayrau. Prohlédne si 130 m důlních chodeb v simulovaném, ale autentickém prostředí s plně mechanizovaným porubem. Pro děti je zde vybudováno strašidelné podzemí. O galerii V roce 2002 vznikla v objektu skanzenu výtvarná galerie. Původním impulzem byla snaha zachránit kamennou výztuž z pískovcových kvádrů ze zrušeného Dolu Humboldt v Jemníkách u Slaného. Kamenů bylo hodně, a tak se vynořil nápad uspořádat zde sochařské

-

bienale_fin.indd

sympozium. Výsledkem byly monumentální sochy Kurta Gebauera, Davida Kračka, Tomáše Kůse, Lenky Klodové a Dagmar Šubrtové. Lenka Klodová uzavřela do hornické šatny plastikovou krásku. Tomáš Kůs svařil z železného šrotu sv. Barboru, patronku horníků pronásledovanou třemi Vlkoni. Martin Zet, Redas Diržys (Litva), Cyril Lepetit (Velká Británie) zde uskutečnili své performance. Další z řady umělců, kteří na Mayrau pracovali, jsou třeba Veronika Bromová, Miloš Vojtěchovský, Jan Hísek, Jonáš Czesaný, Osamu Okamura, Věra Boudníková-Špáňová, Petra Valentová, Ibra Ibrahimovič, Dragan

foto: Důl Mayrau, věže Robert a Mayrau, foto archiv Hornického skanzenu Mayrau Dragin, Lucie Krejčová, Arno Peeters a Iris Honderdos (Holandsko), Tarek Zaki (Egypt). Následovaly další akce. Některé byly zaměřeny na mizející historii Kladenska a zánik hornických komunit, sociální ale i genderová témata, jiné se týkaly využití industriálních památek. Podstatné jsou však dvě věci. Ta první jsou vysloužilí horníci, kteří ve skanzenu provádějí návštěvníky a teď si se sympatiemi i pochybnostmi zvykají na moderní umění. Dochází ke zvláštnímu, skoro surrealistickému, ale přitom velmi laskavému nárazu dvou světů.

Projekty v Hornickém skanzenu Mayrau jsou podporovány Ministerstvem kultury ČR, statutárním městem Kladnem a Hornickým muzeem v Ostravě, na jejich realizaci se podílí Občanské sdružení Arteum. O výstavě V letošním roce je během září představena v areálu dolu Mayrau výstava s názvem Dole tma, nahoře světlo, jsou zde prezentovány práce umělců Daniela Hanzlíka, Pavla Mrkuse, Dana Senna (USA) a Jana Stolína. Objekty a instalace využívající fenomén světla. Daniel Hanzlík ve svých obrazech, ale i prostorových realizacích čerpá z fenoménu městské krajiny a „městského světla“ - neonů, které parafrázuje jednoduchými barevnými pruhy, liniemi a plochami. Přerod konkrétního hmatatelného světa vytváří světelné a barevné ikony nové vizuální situace. Pavel Mrkus společně s Danielem Hanzlíkem vytvořili několik úspěšných instalací. Nyní se Mrkus ve své volné tvorbě věnuje převážně mediu videa. Středem autorova zájmu se staly duchovní principy přesahující naši existenci, zvláště pak křesťanská víra, kterou chápe jako prioritní ve vztahování se ke světu. Řeší otázky náležící nejen k rovině osobní, ale též k problematice sociální a filozofické. Jan Stolín patří ke generaci mladých umělců, kteří s jasnou koncepcí utvářejí náhled na prostor a architekturu jako na možné výchozí ideje obsahových forem umění. Svůj puristický až minimalistický přístup posouvá do multimediální a interaktivní hry objektů s videoprojekcí. Vernisáž jejich výstavy v Hornickém skanzenu Mayrau bude 8. 9. 2007 v 19 hod., výstava je otevřena denně od 9 do 15 hod. do 30. 11. 2007. Některé videoprojekce bude možné vidět pouze na vernisáži. Na www.mayrau.wz.cz najdete informace o večerních prohlídkách. Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová Hornický skanzen je otevřen denně 9 - 15 hod., tel: 312 273 067, e-mail: mayrau@centrum.cz, www.mayrau.wz.cz

Dole tma, nahoře světlo / výstava a mezinárodní umělecký workshop / 8. 9. – 30. 11. 2007 / Hornický skanzen Mayrau Vinařice

strana: 84

84

15.8.2007, 18:35


Hutníci

(fotografická dílna Kladno 1995 – 1996)

V roce 1994 jsem se rozhodl organizovat v Kladně tvůrčí fotografické dílny – workshopy, jejichž cílem bylo systematické fotografování Kladna. K účasti měli být zváni vybraní fotografové z řad předních českých a posléze i zahraničních autorů. Moje představa byla taková, že po pěti letech tematického mapování nejdůležitějších oblastí kladenského života vznikne rozsáhlá obrazová publikace, která městu dlouhodobě chybí. Podařilo se získat organizátora v Okresním muzeu v Kladně a finanční podporu Městského úřadu v Kladně. První dílna proběhla v roce 1994 a její název byl Horníci. Měla zpracovat jednu z kapitol, která dala v minulosti městu tvář. V té době již docházelo k útlumu důlní činnosti na Kladensku, ale ještě se podařilo pozvaným fotografům témata vyčerpávajícím způsobem zpracovat. Výstava fotografií pak v tomtéž roce proběhla v Zámecké galerii města Kladna. Fotografie po výstavě byly věnovány do sbírek Okresního muzea v Kladně. K výstavě byl vydán katalog. Dílny se zúčastnili fotografové Michal Hladík, Dana Kyndrová, Zdeněk Lhoták, Ján Rečo a Petr Rošický. Tématem pro příští dílnu se stala další nejdůležitější oblast kladenského průmyslu, a to hutnictví. Dílna s názvem Hutníci započala v roce 1995, avšak pro již tehdy existující problémy v kladenské Poldovce se protáhla až do roku 1996. Mimo fotografy, kteří tvořili v minulé dílně, na tématu Hutníci dále pracoval Jiří Hanke a Jaroslav Vyšín. Posledně jmenovaný byl v té době zaměstnán v Poldi jako fotograf, a byl tak nejen tvůrcem, ale i nepostradatelným pomocníkem ostatním. Po ukončení dílny, koncem roku 1996, se opět konala výstava v Zámecké galerii města Kladna. Vystavené fotografie však již nebyly Okresním muzeem do sbírek přijaty. Ani katalog nebyl vydán, neboť Městský úřad již neposkytl finanční prostředky na jeho výrobu. Také již finančně nepodpořil další dílnu, která se měla konat v roce 1997 a jejímž tématem byly Industriální stavby. Na tématu měli pracovat nejvýznamnější čeští fotografové, pracující s velkoformátovými kamerami. Jedním z důvodů nepodpoření dalších dílen byl názor některých „odpovědných“ kulturních pracovníků, že jde o socialistický realizmus. Tak, jako časem zanikly z velké části industriální stavby na Kladensku, které měly být tématem třetího workshopu, zanikl i původní záměr o vytvoření plánované rozsáhlé fotografické publikace o městě Kladnu a jeho fenoménu. Současná výstava v Malé galerii České spořitelny v Kladně představuje výběr z prací vzniklých při tvůrčí dílně Hutníci. Jiří Hanke, červen 2007

Jaroslav Vyšín foto: Jiří Hanke Zdeněk Lhoták Ján Rečo Dana Kyndrová Michal Hladík

Hutníci / výstava fotografií z workshopu v Poldině huti / autoři: J.Hanke, M. Hladík, D. Kyndrová, Z. Lhoták, J. Rečo, P.Rošický, J.Vyšín / 5. 9. - 2.10. 2007 / Česká spořitelna v Kladně - Malá galerie

strana: 85

bienale_fin.indd

85

15.8.2007, 18:36

+


Jiří Pergl, Consummatum est Dokonáno jest! Od kavárenského stolku a sklenice vína si mohou návštěvníci Ateliéru prohlédnout fotografie Jiřího Pergla a na nich mizející podobu kladenských hutí. Vinárna a galerie Ateliér v kročehlavské Trojanově ulici čp. 309 oslavila letos 15 let své existence. V době jejího vzniku se pomalu začal naplňovat osud podniku, jehož pozůstatky zachycené na fotografiích jsou zde v těchto dnech vystaveny.

-

bienale_fin.indd

Consummatum est – dokonáno jest / výstava fotografií Jiřího Pergla / 5. – 30. 9. 2007 / kavárna - vinárna ATELIÉR / www.vinarna-atelier.cz

strana: 86

86

15.8.2007, 18:36


Dole v dole

Fotograf Josef Seifert

Kdy jsi se dostal k fotografování? Vzpomínáš si na svou první fotku, ze které jsi měl radost? Už je to hodně let zpátky – když mně bylo 10, tak jsem dostal k Vánocům první foťák, byl to bakeliťák Pionýr. Tehdy to byl můj nejmilejší dárek. K tomu jsem ještě dostal filmy, a tak hned druhý den, když jsme šli na procházku s rodiči, vznikly moje první fotky. Později nastoupily složitější a dražší aparáty, které bylo možné koupit tehdy na našem trhu. Byly to většinou fotoaparáty z NDR – Praktiky apod. Od této doby jsem se na fotografování upnul a stalo se mým prvořadým koníčkem. Jak jsi se dostal k fotografování v podzemí - na šachtě? Po absolvování školy jsem nastoupil na šachtu jako důlní měřič a tehdy mě napadlo, že bych se mohl pokusit fotit i pod zemí. Zachytit práci a prostředí, které se neobjevovalo příliš na výstavách, ale i v tisku, a tak jsem se pokusil udělat první snímky. Pravdou je, že nebyly příliš kvalitní, ale postupem času za pomoci tehdejšího pracovníka ředitelství dolů Edy Picky jsem se podrobně seznamoval s problematikou důlní fotografie. Spolu jsme prováděli dokumentaci důlních chodeb, výztuže, důlních a strojních zařízení apod. Byla to velmi zajímavá práce, fotky se dařily, a tak jsem postupně začal fotografovat sám. Je náročné fotografovat v dole? O tom, že fotografování pod zemí je velmi náročné, není pochyb. Než se připraví aparát k fotografování a zmáčknete první snímek, předchází dlouhá příprava. Na fotoaparát působilo hodně negativních vlivů - prašné prostředí, rozdílné teploty, vlhko, velmi obtížné zaostřování a v neposlední řádě i celkové osvětlení. O to víc jsem měl vždy radost, když se fotky povedly. Za celou dobu, co jsem pod zemí fotografoval, jsem zničil nejeden aparát. Nepěknou kapitolou, ale nutnou pro dokumentaci, bylo fotografování úrazů a neštěstí, které těžká a nebezpečná havířina přinášela. Na šachtě jsem svého koníčka tedy využil i při své profesi bezpečnostního technika. Kde máš všechny svoje snímky ze šachet? Za léta fotografování na šachtách jsem nashromáždil stovky snímků. Snažil jsem se fotografovat významné události na šachtách, všechny objekty, které tvořily organizační strukturu jednotlivých dolů. Snažil jsem se přiblížit podzemní prostory, každodenní místa práce havířů, dílny na povrchu, strojníky, dispečery a vůbec lidi, kteří se starali o chod celého dolu. Na začátku roku 2006 jsem přivítal nabídku vedoucího skanzenu pana Bořka Hasmana a tvojí - co by kurátorky výstav, abych připravil fotografie pro výstavu ve skanzenu na dole Mayrau. Byl jsem rád, že snímky nezůstaly jen v šuplíku a spatřily světlo světa. A tak vznikla ve spolupráci se Statutárním městem Kladno výstava „Takové to bylo na šachtě ...“. O to větší radost jsem měl, když mi bylo oznámeno vedením skanzenu, že fotografie budou i nadále využity pro stálou expozici a nyní se objeví na výstavě v kladenském zámku. Ptala se Dagmar Šubrtová (upravený text z Hornického zpravodaje 1/2007)

Likvidace těžní věže dolu Jaroslav (býv. důl Nosek), dne 27. 12. 2004, J. Seifert.

Takové to bylo na šachtě... / výstava fotografií Josefa Seiferta / 13.9. – 21.10. 2007 / Zámecká galerie města Kladna

strana: 87

bienale_fin.indd

87

15.8.2007, 18:36

+


Slyšíš ten šum? Jak kapky sestupují pomalu a dlouho? Jak plní tmu? Jak škrtají o listy v koruně habru? Jak svlažují stébla? Jak dusí psí štěknutí? Jak dávají umlknout hvizdu vlaku v dálce? Jak nechávají zaniknout skřípání kroků na štěrkové cestě? Jak odplavují útržek nezařazené vzpomínky? Jak znejisťují seník, polosesutou zídku, jak matou střechy, stáje, osaměle zářící okno? Jak zdvojznačňují dřímající vrch?

Slyšíš, jak odevzdaně spočíváš na prostřeném vyvýšeném stole lůžka? Je to stůl obětní. Slyšíš, jak obětník vstává, bere nůž, přepásává se, jeho chodidla šustí v trávě? Jak tepnou na tvém krku, soutěskou, valí se horký proud dolů do studených vod, v nichž se rozptýlí? Jak neslyšné jsou v jejich klidu potopené lodě, truhly, ohlodané kosti? Jak neslyšně leží dutý rudý žvanec, dovnitř sténající hvězdice srdce? Slyšíš, jak na opačném břehu luk a polí čeká les? Jak nepohnutě stojí a je neprostupný? Jak choulí se do mlhy? Jak jenom kapky nacházejí skuliny v houšti větví? Jak sklouznou a propadají do sloupových síní? Jak snášejí se na ztracené stezky, houby a pavučiny, na mech a na mršiny a mizí do spár v rozsedlině?

Slyšíš jak za zdí skrčené v prohlubních lůžek oddechují děti? Jak okolo nich pluje barevná ryba, klikatí se had, máchá křídly racek? Jak nad hladinu trčí zaťatá pěstička, našpulená ústa, bělmo mezi víčky? Jak na mělčině ověšené řasami spočívají míč, kyblík, z klacíků zhotovená zbraň?

-

bienale_fin.indd

Slyšíš, jak v houštině, jak je to obrovské, jak supí? Jak kňučí a drásá? Rve kůži, maso, až z útrob teplo, krev chlístá, stydne a spéká se? Jak vrčí, chlemtá, škubá vnitřnosti, dál prší, a zmoklá srst lepí se k napnutému tělu? Je po všem. Slyšíš, jak kapky dopadají do otevřeného břicha? Jak mrtvá bulva zírá? Sud na dvorku přetéká. Slyšíš? Slyšíš? Slyšíš, jak se to rozléhá? Daleko. Až tam, odkud se nevrací ozvěna.

Pavel Kolmačka Narodil se roku 1962 v Praze. Vystudoval elektrotechnickou fakultu, pracoval v ČKD Polovodiče, v ústavu pro mentálně postižené, v domově důchodců jako sanitář a redaktor v katolickém časopisu Velehrad. Od roku 1993 se živí jako překladatel. Publikoval ve Voknu, Souvislostech, Literárních novinách, Revolver Revue aj. Knižně vydal své verše ve sbírkách Básně (1989; společně s B. Chlíbcem, M. Salavou a E. Murrerem), Vlál za mnou směšný šos (1994, 1996) a Viděl jsi, že jsi (1998), v roce 2006 vyšla jeho próza Stopy za obzor.

Autorská čtení – Karel Vepřek, Pavel Kolmačka / 18. 9. 2007 od 19:00 / Hornický skanzen Mayrau

strana: 88

88

15.8.2007, 18:36


Sen o sklepení

Sen o noclehárně

Sen o konci světa

Jsem ve sklepě domu, který vypadá jako les. Potkávám černého koně přivázaného ke stromu. Podlézám pod jeho dlouhým trupem. Hladím ho a obcházím kolem něho. Vtom si všímám, že jsou to koně dva. Jeden je vlastně černý daněk s mohutným parožím. Ležím na zemi a paroháč se ke mně sklání, hladím ho po čumáku, po jeho malém psím čumáku. Ale vlastně to nejsou koně ani jeleni, ale tři bratři. Uvězněni ve sklepě, přikováni pouty k sobě. Mají na sobě staré špinavé bezdomovecké oblečení. Jeden z nich si stěžuje, že má neustále mokré kalhoty. Jsou přesvědčeni o své nevině. Proč nejsou v normálním vězení, ale takhle středověkou metodou mučeni? Jdu na nádraží. Tam na zdi místo automatu na lístky visí registr svazků. Zadávám jejich jména a z plechové krabice vyjíždějí jejich trestní rejstříky ve tvaru leporela. Dětské skládačky s vystřiženými pohyblivými údaji ze života. Mají za sebou mnoho vražd. Než si stačím přečíst podrobnosti, leporelo mi padá do bláta a já uskakuji před domem klouzajícím po stráni.

Spíme v noclehárně. Každý máme svou postel, dokonce jsme si přivezli i svou madraci z domova. Jakýsi Němec se chová příliš hlučně a nerespektuje, že spíme. Přendává jakousi zvláštní sprchovou lavici od kanálku, kterým odtéká voda, doprostřed místnosti, kde není žádný odpad, a tak vytváří potopu na podlaze. Vstávám a nadávám mu, přendávám sprchovací lavici zpátky a vysvětluji mu, že musí být u kanálku. Mezitím se mi v posteli uhnízdili dva faráři. Objímají se jako milenci. Jeden je poměrně mladý, tak přes třicet, druhý je už tak v důchodovém věku. Baví se o tom, že mají v kostele plíseň. Působí takovým spikleneckým dojmem, jako by byli členy nějakého tajného bratrstva. Nápadné jsou jejich orlí nosy. Mají obrovské zakřivené skoby ve svých neholených tvářích. Jeden si dokonce vzal i můj polštář. Odstrkuji ho a beru mu polštář a říkám, že i ta madrace je moje. Vypadá to, že budeme všichni namačkáni na dvou postelích, do toho přicházejí ještě nějaké ženy a vytvářejí si z našich postelí takové letiště uprostřed místnosti. Jdeme si stěžovat správci ubytovny. Kateřina mu říká, že máme pokoj za 40 K na noc a že tohle je přece jiný způsob ubytování, ten levnější za dvacku. Správce jen bezradně krčí rameny. Vždyť máme i svou madraci, tak jak to, že nám na ní ubytovali dalších pět lidí?

Jdeme lesem. Skály. V zemi díra v kamenech. Malá jeskyně. Metr široká. Šťourám vevnitř dlouhým kmenem, na dno nedosáhnu. Představuji si, co asi za zvíře v ní žije. Pod kopcem se mezi stromy míhá postava, asi lesník. Kontroluje les. Snad nedostaneme pokutu. A už je u nás. Pouze kolem nás projíždí na předpotopních lyžích s vázáním, jaké jsem měl jako dítě. Volná pata zachycená stříbrným perem zacvaknutým do podpatku. Sjíždí ladnými pohyby po pěšině a před ním se kutálí zelený pingpongový míček a ukazuje mu cestu. Je to postava něco mezi bezdomovcem a buddhistickým mnichem s šedivou čínskou bradkou a šikmýma očima. Stojím na kopci v jakémsi sadu. Je jaro a na cestě přede mnou se místo kamenů válejí vlašské ořechy. Kloužu po cestě dolů po zadku jako na klouzačce a před sebou pinkám pingpongový míček. Stále se zastavuje a já ho znovu postrkuji až dolů na břeh jezera, kde se vysvlékám a provádím rituální koupel. O chvíli později ještě s dalšími asi čtyřmi lidmi stojím na břehu potoka. Je jasná obloha, po ní letí ryby. Nejprve si myslím, že jsou to obrovské rajky. Ale ukazuje se, že je to něco mezi vzducholodí a rybou. Černý trup má po stranách zrzavé ploutve, křídla. Je to snad nějaké obrovské akvárium a my jsme na jeho dně? Další ryba proletěla po nebi. Jsme poslední obyvatelé této končiny a máme se navzájem milovat, abychom znovu zalidnili zemi. Je mezi námi však jen jedna žena, a ta patří jinému muži. Je tu i můj otec, který ke mně vztahuje ruce. Nejsem přece svoje matka, volám a lehám si do potoka. Proplouvám do jezera. Je mělké a plné bahna. Jsem v bance na břehu jezera a jakýsi člověk chce vyměnit za peníze historické mince, které vylovil na dně jezera. Jsou to malé stříbrné plíšky se znaky keltských válečníků a křížů. Připadají mi velice zajímavé, ale paní ve směnárně říká, že jsou bezcenné. Nachází je tady každé malé dítě. To dítě stojí u postele, ve které je zastlaný klaun. Je mrtvý? Ne, dítě ho vyhrabe z přikrývek a chce po něm, aby s ním odletěl pryč. Klaun Hrzán má skutečně tu schopnost, že umí létat. Bere dítě do podpaždí, ale než se s ním vznese přes louky a pole, musí se vyčurat.

Karel Vepřek Narozen 1961. Za minulého režimu prošel několika dělnickými profesemi – nakladač, kulisák, řidič. Jako místa pobytu vystřídal Prahu, Čelákovice, Říčany, Kutnou Horu, aby se znovu vrátil do Prahy. Pracuje již 15 let jako redaktor v Českém rozhlase. Na písničkářské scéně se začal objevovat počátkem 80. let. Má za sebou 3 vlastní CD u vydavatelství Indies, jedno CD nahrál s kapelou Pozdravpánbů, kde působil po boku zpívajícího faráře Sváti Karáska. Občasná sdružení muzikantů, kteří doprovázejí jeho písničky, nazývá Chudák paní Popelková a Lyrika Putyka. Zhudebňuje poezii a píše vlastní texty většinou lyrického obsahu. Je šťastný, když zpěv a poezie naplní hospodu. Poslední dobou se pokouší také vytvářet takzvané homeopatické obrazy, celý život si zapisuje sny. Jednou by chtěl napsat snový román.

strana: 89

bienale_fin.indd

89

15.8.2007, 18:36

+


Hornický pěvecký sbor Kladno

Hornický pěvecký sbor Kladno sbormistra prof. Dr. Ing. Romana Makaria, CSc., původně vznikl ze Stochovského pěveckého sboru města Stochova v roce 1958 při tehdejším závodním klubu ROH Dolu Nosek v Tuchlovicích. Jak to tenkrát začalo? V listopadu roku 1958 se na první zkoušce sešlo deset žen a čtyři muži, tedy čtrnáct lidí, kteří měli rádi zpěv a kteří byli ochotni mu věnovat svůj volný čas. Prozatím měli se sborovým zpěvem jen minimální zkušenosti. Mladý pěvecký kroužek nalezl útočiště ve stejně mladé, sotva dostatečné stochovské škole, jejíž tehdejší ředitel Jaroslav Šípek byl též jedním ze zpěváků. Role dirigenta začínajícího sboru se ujal Miloš Chaloupka, tehdy učitel hudební školy. Sbor postupně získával sebedůvěru, ověřoval si své síly a možnosti, hledal svou tvář. Získal také první úspěchy, k nimž patřila přední místa v okresních a krajských soutěžích.

-

bienale_fin.indd

Jan Uváček

V roce 1962 se sbor rozloučil s prvním dirigentem Milošem Chaloupkou, kterému nemoc znemožnila pokračovat v úspěšně započaté práci. Sbor ovšem nezanikl, k dirigentskému pultu přišel sbormistr Dr. Roman Makarius. Nový dirigent, který si s sebou přinesl zkušenosti ze svého předchozího dirigentského působení v Příbrami, Košicích a jinde, se snažil přebudovat sbor podle svých představ, což se mu také podařilo. V novém repertoáru sboru se začala objevovat jména jako Dvořák, Foerster, Glinka, Suchoň a řada dalších hudebních velikánů. Těžištěm práce sboru zůstalo soustavné studium a nácvik náročnějších skladeb. Pěvecký sbor ve svém trendu pokračoval a získával další mety a ocenění. Českou píseň a skladby autorů zvučných jmen šířil nejen u nás, ale také v Polsku, Rakousku, Německu, Francii, Belgii, Holandsku, Skotsku, Itálii a jinde. Toto čistě amatérské těleso udělalo pro reprezentaci nejen měst

Stochova a Kladna, ale celé republiky, vynikající práci. V programu sboru a při vystoupeních účinkovaly takové osobnosti, jako například národní umělec Eduard Haken, sólista a člen Státní opery Pavel Horáček, Josef Vinklář, který v roce 1994 v kladenském divadle zarecitoval při příležitosti oslavy 120. výročí založení dolu Mayrau. Mezi ty, které sbor mohl doprovázet, patřili i další umělci a umělkyně, například Milan Kusý, Dalibor Jedlička, Alfréd Hampel, ale i Jana Jonášová, Ivana Drobková, Anna Bortlová, Božena Effenberková a další. Hornický pěvecký sbor sbormistra Romana Makaria v roce 2002 oslavil 40 let své činnosti. Před své publikum předstupoval vždy s přáním podělit se o radost z krásy sborového zpěvu, který i v amatérské interpretaci má v hudebním životě své nezastupitelné místo. (úryvek z knihy Dobývaní uhlí na Kladensku, kolektiv autorů, s. 699)

Hornický pěvecký sbor / u příležitosti slavnostního předání projektu „Industriální cesty Českým Středozápadem“ / 20. 9. 2007, od 19:00 hod / Hornický skanzen Mayrau Vinařice strana: 90

90

15.8.2007, 18:36


Industriální stopy otisknuté do knih Autoři výstavy v Malé galerii knihovny se vydali po stopách, jež kladenská industriální minulost zanechala na stránkách knih. Tyto bílé a často již zažloutlé pláně nesou stopy v podobě příběhů, strohých technických údajů a odborných textů, stejně jako obrázků a fotografií. Podle obsahu a žánru knih je výstava rozdělena do šesti kapitol: Kladno a průmysl – Z dějin dolů a hutí – Technická literatura – Lidé – Beletrie – Ohlédnutí za mizejícími stopami. Každému tématu je věnována jedna vitrínka představující několik vybraných knižních titulů. Výstava je tedy jen drobná šlépěj nalezená v kladenské průmyslové a kulturní historii. K prohlédnutí je v září a říjnu 2007 v provozní době Středočeské vědecké knihovny, tedy ve všední dny kromě středy a v sobotu dopoledne.

Olga Skalníková a kol.: Kladensko. Praha, 1959. Studie dobového oblečení z konce 19. století (Karolina Štiková, Vinařice) Vladimír Rocman.

Josef Souček: Ocelový pramen. Soukromý tisk Josef Cipra, [1961]. Edice Kladenský lis; sv. 9. Ilustrace Stanislav Kulhánek.

Industriální stopy otisknuté do knih / výstava / září - říjen 2007 / Středočeská vědecká knihovna v Kladně – Malá galerie knihovny / www.svkkl.cz

strana: 91

bienale_fin.indd

91

15.8.2007, 18:36

+


Klub přátel hornických tradic – Kladno o. s.

jeho vznik, zaměření a dosavadní činnost Ing. Štěpán Matula a Jaroslav Grubner

-

bienale_fin.indd

Hornický skanzen Mayrau ve Vinařících zná pravděpodobně mnoho občanů Kladenska. Od svého založení v roce 1994 se stal často navštěvovanou a turisticky vyhledávanou památkou, která zcela nenásilně a objektivně připomíná jednu významnou éru Kladenska – dolování černého uhlí v regionu. Majetkově je skanzen Mayrau součástí Hornického muzea v Ostravě – Petřkovicích. Nezávisle na tomto muzeu existuje Klub přátel hornického muzea Ostrava, který sdružuje zájemce o historii hornictví na Ostravsku. Jeho součástí byla i pobočka Kladno, která zajišťovala klubovou činnost v našem regionu. V průběhu času a z iniciativy kladenských členů vznikl v loňském roce nový samostatný Klub přátel hornických tradic – Kladno o.s., se sídlem v Hornickém skanzenu Mayrau – Vinařice. Klub je nezávislou, dobrovolnou a zájmovou organizací sdružující fyzické i právní osoby se zájmem o udržení a podporu hornických tradic v kladenském a slánském regionu. Posláním klubu je vytvářet podmínky pro pravidelné setkávání zájemců o hornickou historii, zastánců hornických tradic a všech ostatních příznivců se zájmem o zachování industriálních památek. Klub je otevřen všem zájemcům a k uvedeným tématům jsou pořádány pravidelné odborné přednášky, besedy, tematické zájezdy, turistické a kulturní akce. Klub velmi úzce spolupracuje s vedením Hornického skanzenu Mayrau, se Sládečkovým vlastivědným muzeem v Kladně, ale i s ostatními výrobními institucemi a zájmovými organizacemi v oboru z celé ČR. V červnu 2007 měl klub 135 členů a 17 tzv. kolektivních, kterými jsou významné organizace a instituce Středočeského kraje a Prahy. Kromě pravidelných akcí se klub aktivně zapojil do jednání o zachování výchozu uhelné sloje ve Vrapících, který měl být zcela zaplaven směsí elektrárenského popílku s cementem a vodou. Dále požádal Nadaci Landek o finanční dotaci určenou pro převoz konvertoru z bývalého Muzea Poldi do skanzenu Mayrau – dotace

bohužel nebyla klubu přidělena. V současné době jednáme s vedením Palivového kombinátu Ústí nad Labem, a.s., o převezení některých zařízení vhodných pro výstavní účely z bývalého Dolu Schoeller v Libušíně do expozic Hornického skanzenu Mayrau. Klub zajišťuje (s průvod-

cem a zdarma) akci Putování po starých hornických dílech ve Vrapické a Cvrčovické oblasti (zmínka o ní byla v prvním čísle revue Kladno Záporno). Klub přátel hornických tradic vydává pro své členy

strana: 92

92

15.8.2007, 18:36

čtvrtletník Hornický zpravodaj, ve kterém reflektuje nejen dějiny hornictví, ale i hutnictví a historii některých již zaniklých provozů a provozoven na Kladensku. Informuje čtenáře také o kulturních akcích pořádaných nejen v Hornickém skanzenu Mayrau, ale i v Příbrami a dalších městech, které mají podobnou historii jako Kladno. Pro veřejnost je časopis k dispozici ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně, v Městské knihovně Kladno a v kladenském Státním okresním archivu. Klub přátel hornických tradic se také spolupodílí na akcích, které jsou pořádány v Hornickém skanzenu Mayrau po celý rok, jako jsou akce pro děti, zejména Den dětí, prohlídky strašidelného podzemí. V řetízkových koupelích se konají koncerty vážné i populární hudby a divadelní představení. Ve skanzenu Mayrau se scházejí umělci nejen z České republiky, jejich umělecká díla vhodně doplňují prohlídkové trasy. Již tradičně se zde pořádají oslavy Dne horníků, jsou připravovány zajímavé besedy, tematické výstavy, setkání bývalých pracovníků Kladenských dolů apod. Zájemci o hornickou historii přijíždějí i ze zahraničí, například z Holandska, Německa, USA, Austrálie, Kanady, ale na starou „Majrovku“ se přijíždějí podívat i naši sousedé ze Slovenska a Polska. V roce 2006 navštívilo Hornický skanzen Mayrau více než 9 000 návštěvníků. Činnost skanzenu a klubu tak přispívá k propagaci hornické historie nejen v městě Kladně a v kladenském regionu, ale i u mezinárodní veřejnosti. Klub přátel hornických tradic – Kladno o.s. završil první rok své existence. Bohužel v současné době vyvstaly nejasnosti kolem další existence Hornického skanzenu, které vnesly jak do řad pracovníků skanzenu, tak i členů klubu značnou nejistotu. Jejich původ tkví v dosud nevyjasněných otázkách vyplývajících ze záměru stávajících majitelů prodat skanzen Středočeskému kraji. Doufáme, že obě strany naleznou optimální řešení a že industriální skvost, jakým dnes Hornický skanzen Mayrau je, zůstane nadále zachován a otevřen pro návštěvníky.


Výchoz uhelné sloje ve Vrapické oblasti

Jaroslav Grubner

Především bylo nutné rekultivovat divokou skládku, Vrapice – místo, kde se začaly psát dějiny uhelného ce provádí sanaci těchto starých důlních děl zaplavením která zde byla v minulosti vytvořena. Kaskádovitá sanapopílkovou směsí z místní elektrárny. Tím se nejenom dobývání na Kladensku. Přesné místo prvního nálezu ce propadu pak byla ukončena 7 metrů od hrany výchozaplní prázdné důlní prostory, ale zamezí se i pronikání uhelné sloje není známo, v některých publikacích je zu a okolí bylo vyčištěno a upraveno. Z bezpečnostních kysličníku uhličitého z vyrubaných prostor na povrch. situován do oploceného prostoru nalevo od silnice důvodů byl výchoz sloje oplocen a byly zde umístěny výV neposlední řadě se také zabrání přístupu vzduchu do Vrapice – Cvrčovice za železničním přejezdem. Původně stražné tabulky. Pro Hornický skanzen Mayrau z tohoto stařin a možnosti samovznícení uhlí. Tedy je to práce tu pravděpodobně bývala i tabulka, která na nález upošetření vyplynula povinnost zajistit pravidelné kontroly bezpochyby nutná a potřebná. Bohužel však do sanačzorňovala. Tabulka zde již není, ale pozůstatky po dávné a potřebné opravy oplocení. ních plánů byla zařazena i vytěžená prostora po bývalé hornické činnosti jsou v této lokalitě stále patrné. Veškeré práce v této lokalitě byly ukončeny 15. proštole „Mír“ se stávajícím výchozem uhelné sloje. ZachoPrvní, kdo „Na Stařinách“ těžil uhlí, byla buštěhradsince 2006. Realizační firma zde odvedla velmi dobrou vání výchozu sloje nebylo v plánech vůbec řešeno a jáma ská vrchnost, která několik metrů od údajného nálezu zapráci. Zejména při samotném plavení plošného propadu, měla být i s touto vzácnou lokalitou zcela zaplavena. ložila již v roce 1775 štolu Stará Barbora. Po roce 1803 aby zásah do lesní kultury a potenciální škody byly miKlub přátel Hornického muzea na dole Mayrau ve přešla tato kutební míra do majetku Václava Černého nimální. Tento záměr se zcela z Buštěhradu. Tento těžař se podařil a samotný výsledek je jako první odvážil hledat uhlí velmi překvapující. Z ošklivé ve větších hloubkách a začal díry v lese, která svým způv těchto místech hloubit důl sobem ohrožovala veřejnost Ludvík. Posledním majitelem a kde se neutěšeně rozrůstala pak byl n.p. Důl Zápotocký divoká skládka, se stalo místo, v Dubí, který zde v roce 1953 které již na první pohled vybízí zarazil těžní a průzkumnou k dalšímu využití. štolu Mír. Tato štola byla již Přístup k této turisticky ražena do ocelové výztuže, ale zajímavé lokalitě je jak MHD, těžilo se zde jen velmi krátkou tak po železnici. Klub přátel dobu. Problémy byly zejména hornických tradic na dole Mayse starými důlními díly a s prorau má již připravenu trasu padáváním nadložních vrstev, „Putování po starých hornickteré jsou v těchto místech poukých dílech“, která u výchozu ze několik metrů mocné. V roce 1958 došlo k velkému propadu, Výprava k výchozu uhelné sloje, foto: D. Šubrtová Výchoz kladenské uhelné sloje, Vrapice, foto: autor uhelné sloje začíná, pokračuje přes Černého doly Ludvík a Jopo němž muselo být nadloží sef na nejstarší provozovanou jámu ve své době Svatou odtěženo a další hornická činnost zde byla ukončena. Vinařicích byl o tomto problému informován a okamžitě Ludmilu, dále pak doly Marie Antonie a Václav, důl Vítek Díky této události však byla ve vytěžené prostoře odkryta zahájil kroky nutné k zachování lokality pro příští genea velkodůl Ferdinand. Tato trasa končí u Vodního parku uhelná sloj, která musela být při dřívější těžbě ponechárace. Byla domluvena schůzka všech zainteresovaných Čabárna, kde je možnost občerstvení. Přímo u parku je na jako ochranný pilíř pro drážní těleso železniční trati. institucí. Po osobním jednání se 22. června 2006 uskustanice MHD č.2 pro zpáteční cestu. Průvodce zajišťuje V nehluboké jámě tak bylo možné přímo z povrchu tečnilo v lokalitě výchozu Hlavní kladenské uhelné sloje Klub přátel hornických tradic Kladno o.s. zdarma! spatřit nejenom velmi zachovaný výchoz Hlavní kladenv k.ú. Vrapice místní šetření, kterého se zúčastnili zástupKPHT připravuje i jednání s LS Nižbor – revír Velká ské sloje s opukovými proplástky, ale bylo možné sledoci Českého báňského úřadu, Obvodního báňského úřaDobrá o možnosti vytvoření naučné stezky, která by vat i zapadání sloje mocné 5,5 metru severozápadním du, Hornického skanzenu Mayrau, Lesní správy Nižbor u výchozu uhelné sloje začínala. Lesní palouk, který zde směrem s úklonem 6 -10 cm na jeden metr. Je to jediné – revír Velká Dobrá a OKD – Rekultivace, a. s.. byl při sanaci vytvořen, by bylo možné osadit lavičkami, místo v kladenském a slánském regionu, kde můžeme Během šetření bylo konstatováno, že místo výchozu a tím by vzniklo místo, které se přímo nabízí k odpočinku ještě dnes spatřit výchoz Hlavní kladenské uhelné sloje Hlavní kladenské sloje je „Výjimečnou geologickou zav přírodě. na povrch. jímavostí“, která by při navrhovaném způsobu sanace Firma OKD – Rekultivace svou práci skončila. Nyní Oblast „Na Stařinách“ je však velmi narušena starýbyla nenávratně znehodnocena!!! záleží už jen na Klubu přátel hornických tradic Kladno mi důlními díly. Zejména propady po bývalém dolování, Byl domluven další postup technického řešení sanace o.s. a LS Nižbor – revír Velká Dobrá, aby našly společnou ale i výrony důlních plynů znamenají potenciální nebeztak, aby výchoz uhelné sloje zůstal zachován, a přitom řeč a tuto velmi atraktivní lokalitu dokázaly využít. pečí pro návštěvníky. Realizační firma OKD – Rekultivanebyla ohrožena bezpečnost osob.

strana: 93

bienale_fin.indd

93

15.8.2007, 18:36

+


Vzpomínky na haldy Neodolala jsem a šla se podívat na místa našich dětských her. Nečekala jsem, že budu nacházet stejná místa, která mi utkvěla ve vzpomínkách, ale přesto jsem doufala, že snad něco málo zůstalo, a to mi připomene zašlé časy dětství. Bresson, Engerth, Lesík (Průhon) byly doly okolo Podprůhona. Doly zanikly, ale haldy zůstaly a bývaly místem našich výprav ovlivněných fantazií a přečtenými knihami Verna, Foglara a Kiplinga. Každý zážitek v tomto zvláštním prostředí nabýval na dramatičnosti a naše hry tím byly jedinečné. Bressonská halda s nádherným výhledem na celý Podprůhon a Nové Kladno (dnes paneláky), byla pro nás ostrovem hraběte Monte Christa. Dostat se na náš „ostrov“ nebylo vůbec snadné a cesta byla zkouškou velké odvahy. Tam, kde je dnes zahrádkářská kolonie, byly louky, pole a v zimě se tu náramně sáňkovalo. Pod nádražím bylo zahradnictví pana Kotase, kterého jsme se moc báli, protože měl v zahradě velké sádky, a když jsme šli okolo, hrozil nám, že nás v nich utopí. Středem vedla pěkná cesta k náspu tratě Kladno – Kralupy. Tam začínalo naše dobrodružství. V úpatí ústila cesta do úzkého tunelu, kterým jsme museli projít na druhou stranu náspu a dostat se na náš ostrov. Strach nám opravdu běhal po zádech a srdíčka tloukla jako zvon... Tunel byl úzký a nízký, z kamenného stropu na nás kapala voda, při kraji stěny tekla strouha ze šachty, ve tmě nám to po kamenech pořádně klouzalo, ale před námi byl vytoužený konec tunelu. Konečně světlo, výdech a úleva, že nás nic tajemného nevtáhlo do neznámých temnot. Stoupáme na náš ostrov, vlastně haldu bývalého dolu Bresson a marně hledáme poklad – jen hlušina a hlušina. Dnes by stěží někdo haldu našel. Je zastavěna domy s výhledem do údolí Podprůhonu, tunel je ze strany zahrádek zazděn, z druhé strany zasypán, takže po něm není ani památky, ale bressonská halda bude pro mě provždy ostrovem hraběte Monte Christa.

-

bienale_fin.indd

Alena Satýnková

Každý důl má svoji zvláštní historii, důl Engerth nevyjímaje. V únoru r. 1876 došlo na povrchu dolu k velkému výbuchu dynamitu ve chvíli, kdy se havíři po vyfárání myli v dřevěných kádích. Zahynulo 19 havířů. Tuto smutnou událost mi vyprávěla moje babička, jejíž otec a můj pradědeček byl v té době c.k. důlním štajgrem na dole Engerth. Na starém kladenském hřbitově stojí pomník na památku zahynulých havířů. Zatímco na Bressoně a na Kübecku zůstala velice dobře zachována hornická kolonie, po kolonii na Engerthu nezůstalo nic. Tam, kam jsem chodívala za tetou, která v kolonii bydlela, stojí čtyři garáže. Kazila by snad kolonie vzhled panelákového sídliště? Těžko říci, každopádně musela ustoupit. Těžní budova, připomínající svůj původ dřevěným štítem s názvem dolu Engerth a nad ním zkříženými hornickými kladívky, zůstala zachována díky tomu, že slouží jako prádelna. Halda, která bývala hlavně doménou kluků z Ostrovce, Engerthu, Bressonu a Podprůhonu, kteří v příznivém terénu sváděli někdy až nelítostné boje šiškami z nedalekého lesa, již téměř neexistuje. Halda byla shlukem různě vysokých kopečků a velkých kopců, které byly porostlé akáty a zasahovaly až k trati do Dubí. Dnes vede k sídlišti rovná asfaltová silnice a podél ní parovod, ale tehdy šla cesta do vršku, z vršku, kousek rovinkou, do vršku a opět dolů na pěšinku k lesu. Ty vršky stihl nemilý osud prvním zásahem do haldy. Po roce 1945, když skončila válka, němečtí zajatci krumpáči a lopatami začali ukrajovat „naše“ kopečky a hlušinou zasypávat těžní jámu, až zbyla jen rovina k lesu, pár kopečků k těžní budově a velká halda nad tratí, ze které byl dolů pěkný sešup. To místo bylo přímo stvořené pro pálení čarodějnic. Pálilo se i na ostatních haldách, tahle však byla největší a ještě naše děti chodily pálit čarodějnice jedině na engerthskou haldu. V Lesíku bydleli nejchudší z chudých. Proti těžní budově, ve které se také bydlelo, stál dlouhý nízký barák rozdělený přepážkami po jedné místnosti s malým ok-

foto z fondu Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně strana: 94

94

15.8.2007, 18:37

nem a dveřmi, v každé místnosti početná rodina. Nebylo divu, že veškerý život těchto lidí se odehrával venku, kde se sedělo, hrálo na harmoniku, ale kde se také místní občas hádali a řešili věci i jinak než přátelsky. Za těžní budovou byla nevelká halda, která je vidět i dnes. Přiznávám, že do Lesíka na haldu jsme nechodili. Lidé z Lesíka se ale také dočkali své slávy, neboť dnes již klasický film Siréna podle románu kladenské rodačky Marie Majerové se zčásti točil právě v Lesíku a je v něm zachycena těžní budova, po které není dnes ani památky. Když jsem sedávala babičce na klíně a ona mi vyprávěla, jaké to bývalo dříve, zpívala mi popěvek, na který jsem si vzpomněla, když moje vnučka chtěla, abych jí zpívala: Okolo měsíce kola se dělají, ty kladenské haldařky, ty kladenské haldařky na sebe nic nemají. Mají jen jedny šaty a ty na haldu nosejí, ty na haldu nosejí. V sobotu je vyperou, v neděli v nich tancujou, v neděli v nich tancujou. Ví dnešní generace, kdo byly haldařky? Ženy – haldařky chodily s nůšemi na haldy vybírat uhlí, které se občas dostalo na pásy spolu s hlušinou. Za pár krejcarů pak prodávaly napaběrkované uhlí po domech, tak si přivydělávaly. Někdy to však byl jediný příjem do rodiny, pomáhat musely i děti. Haldařky jsou také zachyceny ve filmu Siréna, neboť Marie Majerová prostředí kladenských horníků dobře znala a popsala je ve stejnojmenném románu, který byl předlohou pro film. Ano, ty časy jsou dávno zapomenuté a pro dnešní generaci vzdálené, ale proč si je znovu nepřipomenout?


Program bienále industriální stopy v Kladně Výstavy

Koncerty /performance /autorské čtení

Seminář

8. 9.-30. 11. Dole tma, nahoře světlo Výstava objektů a instalací D. Hanzlíka, P. Mrkuse, D. Senna (USA) a J. Stolína. /Hornický skanzen Mayrau, Vinařice/

18. 9. / 19:00 Pavel Kolmačka, Karel Vepřek Autorské čtení. /Hornický skanzen Mayrau, Vinařice/

20. 9. /18:00 Industriální Kladno ve filmu /Gymnázium Kladno, nám. E. Beneše 1573/

5. 9.-2. 10. Hutníci Výstava fotografií z fotografické dílny Kladno 19951996: J. Hanke, M. Hladík, D. Kyndrová, Z. Lhoták, J. Rečo, P. Rošický, J. Vyšín. /Malá galerie České spořitelny, nám.Svobody 203/ 1. 6.-30. 9. Vinařice – místo, kde bydlím Výstava místních dětí. /Hornický skanzen Mayrau, Vinařice / 12. 9.-8. 10. In Dust Ry Star Výstava fotografií T. Lébra. /Galerie Klubka 55, nám. Sítná 3113/ 13. 9.-21. 10. Takové to bylo na šachtě … Výstava fotografií J. Seiferta. /Zámecká galerie města Kladna, Zádušní 1/ 17. 9.-24. 9. Provoz ukončen Výstava grafik T. Voldrába. /Strojovna dolu Kübeck/

obálka_fin.indd

19. 9. / 20:00 Zrní /hudba //– Naseto ?! /divadlo / /Hornický skanzen Mayrau, Vinařice/ 20. 9. / 19:00 Hornický pěvecký sbor Kladno Diriguje prof. Roman Makarius. U příležitosti slavnostního předání projektu „Industriální cesty českým středozápadem “. /Hornický skanzen Mayrau, Vinařice/ 21. 9. / 20:00 Michal Pavlíček / Abraxas Kytarová fusion exhibice. /Hornický skanzen Mayrau, Vinařice/

Pořádají:

22. 9.-23. 9. Koněvský hudební minifestiválek + audio-vizuální galerie „Kladno rudé, duchem chudé “ /Areál Koněv/ Exkurze

5. 9.-30. 9. Consummatum est – Dokonáno jest Výstava fotografií J. Pergla. /Kavárna – vinárna Ateliér, Trojanova 309/

17. 9.-23. 9. Vados a Lampos Hornickou rivierou až na Mayrovku, aneb vyjížďky po perlách kladenské černouhelné deprese Divadelně-poznávací vyjížďky autobusy po stopách hornické činnosti na kladensku. Provází kladenská divadla V.A.D. a Lampion.

1. 9.-31. 10. Industriální stopy otisknuté do knih /Středočeská vědecká knihovna v Kladně, gen. Klapálka 1641/

20. 9. Exkurze z Prahy do Kladna Přihlášky na www.industrialnistopy.cz.

3

15.8.2007, 22:18

Statutární město Kladno Kladno Záporno o.s. Arteum o.s. Koněv o.s. Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně Středočeská vědecká knihovna v Kladně Divadlo V.A.D. Kultura pro Kladno s.r.o. Česká spořitelna Kladno a Jiří Hanke Galerie Ateliér a Jiří Pergl Klubko 55 a Milan Petřiščák Tomáš Lébr, Tomáš Voldráb, kino Sokol Pod záštitou: Ministerstvo kultury ČR Statutární město Kladno ČVUT Praha VCPD ČVUT Hornický skanzen Mayrau


Kladenská distribuční místa Výtvarné potřeby J. Huja (Zelený dvůr - vchod z pěší zóny nebo pasáží z nám. St. Pavla vedle ZanziBaru) Zde je v prodeji ještě i číslo 2! Trafika Na Amálce (Čermákova 2722) Zde je v prodeji ještě i číslo 2! Trafika ve 3. věžovém domě (Vítězná tř., Rozdělov) Knihkupectví Kladenka (třída T.G.M. 499) Knihkupectví Frank (Gen. Klapálka 2809) Antikvariát Mareš (Hajnova 174) Dundee Jam (nám. Svobody 1626) Tytanic bar (tř. T.G.M. 378) Horal Sport (nám. St. Pavla 17) Infocentrum „Loď“ (nám Svobody) Infocentrum (u Floriánské kaple v budově VŠFS) Koncerty Jazz Clubu Kladno ...a další

www.kladno-zaporno.cz

obálka_fin.indd

4

16.8.2007, 14:09


Kladno Záporno č. 3