Issuu on Google+

o n r o p á Z o n d Kla 1 kul

ro Kladno p e u v e r í n r u t

číslo

podzim 2006

Kč 50,-


Obsah téma: industriální stopy Musíš makat na sen – rozhovor s Tomášem Žižkou /Lenka Novotná/ .........................................................................................................3 Industriální safari /Jan Leno Crnovršanin/.......................................................................................................................................................5 Umění na černo / Život byl jiný než v knihách Bohumila Hrabala /Dagmar Šubrtová/ ........................................................................... 10 Bohumil Hrabal – Krásná Poldi /Dagmar Šubrtová/ ....................................................................................................................................11 Explosionalista Vladimír Boudník ....................................................................................................................................................................12 Sestry Válovy /Dagmar Šubrtová/ ..................................................................................................................................................................14 Praha v koncích / Haldy – Arizona ..................................................................................................................................................................15 Královské horní město Kladno a technické památky /Radka Schmelzová/ ...............................................................................................16 Srdce Kladna bije... ale pomalu – záznam diskuse /Radka Schmelzová/ ..................................................................................................20 Doly a hutě představovaly jen zlomek kladenské minulosti - rozhovor s Jiřím Kovaříkem /Jiří Mika/ ................................................... 22 Světové prvenství – komix /František Müller/.................................................................................................................................................24 Struktury, fraktury /Jan Červený/ ...................................................................................................................................................................28 Poslední válcovna ve Vojtěšské huti /Tomáš Voldráb/ ................................................................................................................................. 30 Konec Průmyslových zón – začátek nové doby? /Miloš Vojtěchovský/ ......................................................................................................31 Proč nejsme na Seychelách – rozhovor s Radkem Stehlíkem /Dagmar Šubrtová/ ...................................................................................34 Knihy – vyšlo v Kladně ...................................................................................................................................................................................... 38 Kantýna na Koněvu /Dagmar Šubrtová/ .......................................................................................................................................................39 Industriální příroda: Buštěhradská halda /Václav Cílek/ ............................................................................................................................40 Putování po starých hornických dílech ve Vrapické oblasti .........................................................................................................................43 Expedice po štolách – reportáž /redakce Kladno Záporno/ .........................................................................................................................44

téma: zoo Zoologická zahrada v Kladně? Ano byla! /Zuzana Vlčková/.........................................................................................................................46 Tenkrát v šedesátých /Jiří Mika/ .....................................................................................................................................................................49 Úvaha o krtkovi a rysovi – kladenské zvířecí osobnosti /Jan Červený/ ...................................................................................................... 51 Rozhovor s pánem, který vycpává zvířata /Jan Červený/ ............................................................................................................................52

Kladno Záporno kulturní revue pro Kladno 2006, ročník 1 číslo 1 (30. 9. 2006) vychází 2x ročně Vydává: o. s. Kladno Záporno IČO: 270 41 565 Adresa: Na Vyhaslém 3167, 272 01 Kladno e-mail: redakce@kladno-zaporno.cz www.kladno-zaporno.cz Evidenční číslo: MK ČR E 17006 Toto číslo vychází za podpory Statutárního města Kladna a MK ČR. Redakční okruh: Jan Červený (cerv@kladno-zaporno.cz) Petra Líbová (petra@kladno-zaporno.cz) Jiří Mika (jimi@kladno-zaporno.cz) František Müller (fans@kladno.zaporno.cz Lenka Novotná (celenka@kladno-zaporno.cz) Radka Schmelzová (radka@kladno-zaporno.cz) Miloslav Špáňa (milo@kladno-zaporno.cz) Dagmar Šubrtová (dasa@kladno-zaporno.cz) Zuzana Vlčková (zuzvlc@kladno-zaporno.cz) Grafická úprava: David Froněk (denis@kladno-zaporno.cz) Sazba: Petra Líbová Tisk: Reproprint Praha s.r.o. Webdesigner: Tomáš Glasberger

téma: c19 Cena 50,- Kč

Jak se kalila duše – o mrtvých jen dobře – C19 /Míla Špáňa/ .................................................................................................................... 54 19x C19 – mozaika 19 vzpomínek ..................................................................................................................................................................62

Kapr –povídka /Petr Lehečka/ .........................................................................................................................................................................64 Nejde jen o dům /František Müller/ ................................................................................................................................................................66 Kam směřuje Jazz Club Kladno /Petr Kratochvíl/ .........................................................................................................................................67 Jak to vypadá v redakci Kladno Záporno .......................................................................................................................................................67 Hermor Lilia – poezie........................................................................................................................................................................................ 68 Srdce Kladna bije... ale pomalu – dokončení..................................................................................................................................................69

Kulturní revue Kladno Záporno a její internetová podoba www.kladno-zaporno.cz jsou koncipovány jako otevřený prostor. Příspěvky připravuje širší redakční okruh a jsou čteny a recenzovány odbornými spolupracovníky. Některé texty mohou vyjadřovat subjektivní hodnocení a nevyjadřují stanovisko redakce. + - (redakce@kladno-zaporno.cz)


Černá a bílá, plus a mínus, dobro a zlo, kladný a záporný pól… Protiklady nás potkávají na každém kroku. Víme, že protiklady se přitahují, nic není jen černé nebo bílé, po noci přichází den, dokonce v jednom filmu nás potěšilo, že padouch a hrdina jsou jedna rodina. Kladno mívalo jeden z těch pólů ve svém přízvisku. Říkalo se mu černé. To dneska už není pravda. A možná to nebyla úplná pravda ani tehdy, když se nad městem vznášely černé dýmy a havíři se nořili do černých jam pod zemí. Komíny a jámy – výška a hloubka. Ale byla tu také šířka – šířka oblohy, když horníci vyfárali, šíře lesů, které se od Kladna táhnou až někam za Křivoklát a jejichž klády prý daly městu skutečné jméno. Hloubka šachet a výška hutních komínů nebo také plynojemu, který od loňska už nestojí: vzestup a pád, trvání a zánik… Kladno Záporno je slovní hříčka. Jako taková se dostala loni do názvu jedné z doprovodných akcí bienále Industriální stopy. Aktéři tu na ploše bývalých hutí předvedli nezvyklou podívanou. Osvětlili torza vápenných pecí, rozezněli nádvoří mezi halami křehkým tónem houslí nebo po opuštěné trati, po které se kdysi převážely snad jen ingoty a železný šrot, rozjeli vlak plný lidí. A těm mnohdy zkušeným poldovákům tu o fabrice vyprávěli mladí průvodci, kteří na hutích nikdy nepracovali. Nebylo to poprvé, kdy si s výrazy kladno – záporno někdo pohrával. Václav Cílek vzpomíná v knize Makom, jak byl v 80. letech vyzván, aby se zúčastnil založení osady Záporno, „která byla umístěna v lesích někde na Říčansku v místě přímky procházející z Kladna přes ocas koně svatého Václava, tak aby výše zmíněný ocas ležel právě v poloviční vzdálenosti mezi oběma komplementárními osadami – logickými pojmy“. Osada Záporno zanikla, a my jsme se rozhodli spojit oba komplementární pojmy do jednoho místa, do názvu revue. Chceme tím navázat na předchozí aktivity, jak o tom svědčí úvodní téma prvního čísla – Industriální stopy, ale také naznačit, že časopis bude otevřený různým názorům a úhlům pohledu. Kladno má jeden z pólů bezděčně skryt i ve svém skutečném jménu. A možná to není bezděčně. Třeba sudičky, které stály u jeho zrodu, nevyprávěly nic o kládách a o mýcení lesa. Třeba jedna z nich řekla: „Já ti předpovídám, že tě v životě potkají veliká protivenství.“ A druhá: „A já ti předpovídám, že ta protivenství překonáš a všechno dopadne tak… plus mínus kladně.“ Ale sudičky stávaly nad kolébkou obvykle tři. Tak jako stojí nad Vojtěšskou hutí – Koněvem tři vápenné pece. Co tedy říkala ta třetí? Možná: „A já ti předpovídám, že o tom dobrém a zlém, co prožiješ, nebudeš mlčet a že to pro potěšení i ponaučení sdělíš světu, Kladno Záporno!“ /jm/

strana: 1


IndustriĂĄlnĂ­ stopy

strana: 2


Musíš makat na sen Rozhovor s Tomášem Žižkou Lenka Novotná Kdy a jak ses seznámil s Kladnem poprvé? Kladno jsem poznal díky divadlu, a to v roce 1997, kdy jsem byl pozván do Středočeského divadla k práci na inscenaci Goethova Werthera. Přečetl jsem si text a na Kladno jsem jel s romantickou náladou. Hned po výstupu z autobusu jsem měl neskutečné zážitky, možná že přeháním, ale náraz, který způsobila romantika versus realita, byl opravdu silný. V divadle se kuly pikle a vedení mělo snahu dostat do lidí tímto představením trochu té romantiky. To bylo za Stehlíka, kdy se všichni různě obviňovali, osočovali, tunelovalo se… A vedle toho šel proud „wertherovských myšlenek“ – cože s tou romantickou duší… Zažil jsem Kladno v rozporu, což pro mě bylo hodně zajímavé a dynamické. A jak dopadlo představení? Dobře. Tedy kromě toho, že jsem měl vést i dílny, které se rozpustily, protože nebyly peníze… To bylo ještě za Volfa - kauza „kam dát peníze“, jestli na divadlo nebo hokejový stadion, a tenkrát se rozhodlo, že půjdou na hokejový stadion. V divadle byl uměleckým šéfem nekompromisní a ambiciózní Michal Tarant a ředitelkou Mojslava Sehnalová. Inscenaci jsem připravoval s Petrem Gáborem, sám jsem si hobloval scénu. Celkově to pro mě byl zajímavý „wertherovský moment“ – v místě, kde lidé žijí kladenskou realitu, se jim nabídne možnost přestupu, ne na autobusáku, ale všeobecně „přestupu na jinou cestu…“ Co si vybavíš teď, když se řekne „Kladno“? Strašně moc zážitků z naší společné akce Kladno+-Záporno, která proběhla loni v září. Kladno mě přitahuje svou divokostí jako stále neznámá, bohatá a úrodná půda pro kulturu, která může nějakým způsobem pomoct řešit spoustu problémů. Splnila se tvá očekávání akce Kladno+-Záporno? Vypadalo to beznadějně. Pouze malé organizace nebo

společnosti se o něco pokusily, ale s místní nomenklaturou se na začátku nedalo skoro hýbnout… Nakonec se však ukázalo, že to jde. Nemůžu mluvit o úplné vstřícnosti, ale vytvořil se určitý respekt. Nezasloužili se o něj jenom organizátoři akce Kladno+-Záporno, ale také spousta lidí, kteří se zapojili a snažili se. Myslím např. Pavlu Žvachtavou ze Sládečkova muzea nebo Dášu Šubrtovou z Mayrovky, Martina Zeta a další, místní fotografy a divadelníky, rád bych také vzpomenul kontroverzní, tenkrát v začátku odvážnou Evu Šípkovou z magistrátu města. Přišlo mi, že nakonec bylo potřeba vše jen zkomponovat, sehrát tu polyfonii… Nahlížel jsi na Kladno+-Záporno a Industriální safari jako na hudební kompozici… Hudebně mě to hodně zajímalo. Nejsem hudebník, ale když jsem uviděl půdorys Vojtěšské hutě, tak jsem viděl dvě piana proti sobě… Napadla mě hned hra se slovy: bílá a černá – Kladno a Záporno… Prý se už kdysi vyvěsila za Kladnem cedule neexistující vesnice Záporno. Hra slov, hra náhod, hra střetů. Ta polyfonie, instrumentalita mě vedla k tomu, že jsem viděl vše jako hudební baladu. Hudební kompozici, skladbu… Na Koněvu jsme se nemohli dostat s diváky úplně k objektům a pocit, že se jich nemůžeš dotknout, vytváří napětí – letí vzduchem, zvukem. Zachytit tu nahodilost a být ve střehu… Přišlo mi výstižnější nazvat to hudební kompozicí spíš než nějakou sociologickou sondou. Na Koněv jsi dokázal sehnat starý vlak, který jezdil po dříve používaných kolejích, a podařilo se ti zajistit i spoustu dalších neuvěřitelných věcí (paní, která prodávala v kantýně – zas prodávala v kantýně, projížďky autobusem po areálu, kde byly k vidění světelné instalace). Jsou to tedy přípravy, co tě na podobných akcích baví? Výsledný tvar je kompilovaná snaha předcházejících hodin, dnů a měsíců, a ne všechno se vždy povede nakonec zhodnotit. Vážím si toho, že do teď v lidech rezonuje echo, což se stalo právě u pian – začali rezonovat samotní lidé… To mi přijde dobré. A čím mě to provokuje? Něco tě najednou napadne, ale řekneš si, že to z nějakých praktických důvodů bude obtížné, těžké a nemožné, ale pak to zkusíš a ono to jde… Když do toho šlápneš, nadchneš tím jiné lidi, kteří se pro věc zanítí, a náhle se začíná dít spousta neskutečného.

Tomáš Žižka (43), scénograf, režisér a pedagog (DAMU Praha, hostující pedagog Utrecht, Bělehrad), lektor divadelních dílen a projektu site-specific, spoluzakladatel organizace MamaPapa

strana: 3


Skrze lejstra a povolení to vypadá neuvěřitelně složitě, ale když lidi vezmeš jinou cestou než formální, vzbudíš v nich výjimečný stav – „wertherovský moment“… posadíš je do autobusu nebo vlaku… spoluorganizátoři mají úžasný pocit z dobré věci a vidí spoustu jiných lidí, kteří z toho mají zážitek obdobný. A jak ty vidíš záchranu tohoto místa? Hmota sama o sobě se sebou něco provede, ale fascinující na tom je, že lidé by mohli zachraňovat spíše své zážitky, vzpomínky… Mají díky tomu schopnost něco v sobě provést. Lidem neschází trubky, schází jim nějaké společenství, které se na konkrétním místě tvořilo, část života, kterou tam strávili. Proměna musí nastat, ale jestli bude bez paměti toho místa, bude fatálně na „zelené louce“. Jsem pro zachování prožitků… můžou tam být ikony, které budou vše reprezentovat jako totemy. Z těch by šla vypreparovat pohledovost nebo užití toho místa, např. ze tří věží by se mohl stát filmový nebo mládežnický klub, galerie. Nejde jen o estetiku, ale něco se tam stále děje, rezonuje, pálí se vápno… Musí se vtáhnout do hry centrum města. Najednou je tam nejen suť jako taková, ale také suť všech dojmů a vzpomínek, ta by se mohla probrat. Jak se tam hledají různé kovy, někdo si natahá domů cihly… Nejde o hledání jedné pravdy. Fenomén je spíš v tom, že „tady“ je spousta života. Chtěl bys pracovat na Poldovce v době, kdy byla funkční a „jelo to“? Osobně cítím, že jsem nikdy nechtěl být součástí nějakého „kombajnu“. To mě nikdy nepřitahovalo. Fakt, že bych se mohl stát součástkou něčeho, aniž bych věděl o celku, to mě za „totáče“ děsně iritovalo. Když to převedu na kulturu, byl jsem součástí Národního divadla – Laterny magiky, byl jsem právě takovou součástkou celku. Myslel jsem si o sobě, že jsem tvůrčí osobnost a že můžu něco změnit, ale nemohl jsem nic. Nechtěl bych pracovat na takovém místě a nejde o fyzickou práci, ale mentálně by mně vadil ten pocit, že jsem součástí „kombajnu“. Chtěla jsem touto otázkou dojít spíš k nějakému řemeslu, které by tě bavilo… kování, slévání… Já jsem nikdy nesléval, ale koval jsem. Já jsem vystudoval

strana: 4

sochu, takže jsem sekal do kamene i do dřeva. S fyzickou prací nemám problém, tvoříš „to“ teď, to tě baví, v tom je ta kreativita. Kde bydlíš? Na Břevnově, v Praze. A kde bys chtěl žít? Hodně se mi líbí na venkově, ale někdo to nazývá slabostí, že chceš obsáhnout jen omezenou, malou sortu lidí. Nejde mi ani o výhled z okna, ale o určitý okruh lidí. V městě je trochu víc zmatku a anonymity. V baráku, kde bydlím, nám teď umřely tři babičky a nastěhovali se tam noví lidé. Bylo by správné, aby se jako součást komunity rozjeli po domě a se všemi se seznámili, ale to se neděje… Byl jsem teď v Bulharsku na Balkáně na vesnici, všichni tam o sobě navzájem hodně vědí, setkávají se a pořádají slavnosti „Sabori“, v tom cítím stále obrovskou sílu. Nejsou to komunistické, ale komunitní schůzky. Pečou spolu, schází se, jsou i věkově rozvrstvení, nejde o jednu generaci, poslouchají se navzájem a mají úctu ke stáří. A myslíš, že u nás na vesnici to je? Myslím, že ne. Vesnice jsou tu blízko měst a lidé v nich žijí stejně. Kdo neutekl, už neuteče, protože už nemůže. Jde o pohodlí a o ten hezký výhled z okna. Jsi mama nebo papa? Nechci říkat, že jsem universum ani hermafrodit, ale myslím si, že v každém z nás – jak držíme tu polaritu – je napětí mezi mámou a tátou, opět plus/mínus, kladno/záporno. Jde o nějaký vztah v nás. Někdy jsem víc máma, jindy táta. Pokud jde o profesní polohu, např. při práci na nějakém projektu – musíš být rozhodný jako táta, ale musíš i „opečovávat“ jako máma. Nevím, jestli se mi to vždycky daří. Je náročné udržet v sobě obě polohy od vize po praktické vrstvy projektu. Těkáš a přebíháš na různé věci..., nebo se soustředíš na danou věc a tu dotáhneš do konce? Začínal jsem jako „malej vítr“. Turbulence, ty tě prostě


hází sem a tam. Jsem větroplach a nemyslím, že je to úplně na škodu. Do projektů vnáším energii, iniciaci, ale je dobře, když tam nechybí další elementy. Např. lidé jako oheň, kteří komponují elementární síly. Ano, jsem ve více projektech najednou, ale baví mě to. Dává mi to možnost vidět věci jiným pohledem, většinou se stane i to, že dva zdánlivě nesouvisející projekty spolu nakonec souvisí. Vidím, že jsou ve sférách, ve kterých na sebe můžou narazit. Má to tuhle polohu, ta mě baví. Jak kloubíš svoje aktivity s rodinou? Mám obrovské štěstí. Mám manželku, která dělá svou tvůrčí práci, je zpěvačka, houslistka a Maďarka. Mám také skvělé děti, které vyšly Waldorfskou školu a jsou soběstačné. Teď jsou všechny v pubertě, takže řešíme spoustu zajímavých situací, jejich holky, volby dalšího studia… Je to podobné jako u projektů – hledáš řešení s nimi, tady už je čas pro mamu a papu. Důležité je dostat se do vztahu, ve kterém nejde jen o kolegialitu. Musíš někdy přitlačit, jindy naopak ustoupit. Ve vývoji dítěte se dostaví základní momenty, kdy tě jejich otázky posunou…, třeba proč je číslo tři tři? Můj abstrakt nebyl v té chvíli vůbec tak abstraktní jako ten jejich, jim se zdálo o trojkách… Kolik máš dětí? Tři. Kdy spíš? Nechci, aby to vypadalo, že jsem roztrhaný na cucky a neumím se poskládat. Spánek i rodinu stíhám.

S Tomášem Žižkou až na samotné půdě Divadelního ústavu, kde také působí, si povídala Lenka Novotná

Zdají se ti sny? Jo, ale s těmi sny je to tak, že potřebují vykompenzovat v člověku traumatický nebo jakýkoliv zážitek, a když na to nemáš čas přes den, tak na to nemáš čas ani v noci a sen nepřichází. Třeba právě teď, když jsem byl v Bulharsku, kde čas běží pomaleji… nebo kdekoli, kde mám čas se zastavit a ujasňuji si věci během dne, za co jsem zodpovědný a za co ne… Právě na venkově, kde se pozornost převrací, sny mám a chci je mít, a nemyslím ani erotické. Obyčejné sny jsou vyřešením nebo spíš pokračováním dne… Když jsem byl v Columbii, tak tam to Indiáni mají tak, že den vlastně slouží k tomu, aby si člověk dobře připravil sen. Prostě celý den makáš na sen. Aby ses posunula i v životě snu. My tohle vytěsňujeme

a sen je pro nás vlastně provokatér, který překvapí. Buď je traumatizující, anebo růžový, ale potom se probudíš a říkáš si „ježiš, zase taková dřina, zase vstát do té šedi“,… ale mělo by to být obráceně, měla by sis říct „dnes mám dobrý den, ráda bych si připravila dobrý sen“. Stačí na to půlka dne? Já že bych teď začala makat na dnešním snu. A jaký máš teď sen – tedy projekt v hlavě nebo co by sis přál podniknout? Mě teď nejvíc zajímá, jak se bude vyvíjet ta prekérie - politická, protože nás bude děsně kontaminovat. Nebude vůbec čas na přípravy snů přes den. Budeme naštvaní a to nás zaneprázdní, což chtějí – abychom byli jako stroje na výrobu a na prachy. Můj projekt je najít v sobě odvahu přibrzdit, ale zároveň zůstat v realitě – udržet takové tempo, aby člověk uživil rodinu. Sám pro sebe si to ujasnit, vyřešit, nemyslím jít do pasivity… Vztah mezi aktivisty a městem… Myslíš na 150. výročí založení hutí? Akce Kladno+-Záporno vyšla právě na 150 let výročí, a je tu rozpor: slavit, nebo neslavit? Slavit něco, co je už v rozpadu nebo odchází, co je v destrukci, rekonstrukci… Na začátku město nechtělo výročí skoro ani připomenout, ale pak se to obrátilo, jenomže město zase nesmí najednou nabrat vítr do plachet a utéct samotným aktivistům, kteří vše začali. Máš rád své jméno? Neměl jsem ho nikdy rád. Když jsem byl malý, všichni mně chtěli vždycky vypíchnout oko, jen se dohadovali jestli levé nebo pravé, sledovali papírovou starou dvacetikorunu a zkoumali, které tam Žižka má s páskou. Ale dnes je to spíš sranda. Hlavně v cizině, tam se s mým jménem mění i osobnost, tak např. ve Francii jsem Monsieur Cicka. Když se někde ozve „Mr. Cicka“, už vím, že volají mě… nezvládají mé jméno kvůli háčkům. Můj pradědeček se jmenoval Zsizska, ale děda, ten zařídil, že máme zpět háčky, zažádal si o ně. Díky dědovi jsem také Tomáš… S Tomášem nemám žádný problém, tím jsem rád, ale měl jsem se jmenovat Štefan Teodor Žižka, dokonce jsem to měl už černé na bílém v rodném listě, ale děda, s kterým telefonovala mamka z porodnice, najednou řekl „to máš fuk“, mamce se to líbilo a je ze mě Tomáš. To máš fuk Cicka.

strana: 5


Následující reportáž dodal velmi neodbytný novinář, který se uchází o místo v naší redakci. Jeho kvality a smysl pro humor – jak článek dokazuje – bohužel neodpovídají požadované úrovni. Jeho příspěvek však obsahuje mnohé faktografické údaje. Nezbývá nám tedy než ho zařadit.

Industriální safari Workshop Kladno+-Záporno, Kladno, Koněv, září 2005 Jan Leno Crnovršanin Z místního tisku jsem se v září roku 2005 dozvěděl, že v termínu 24.-29. 9. proběhne v areálu bývalé huti Koněv pozoruhodná kulturní akce. V rámci 3. mezinárodního bienále Industriální stopy se zde měl pořádat workshop Kladno+-Záporno. Akce opředená tolika cizími slovy mě samozřejmě ihned zaujala. Slovník cizích slov mi leccos napověděl, přesto jsem nevěděl, co si mám od večera slibovat. Co jsem pak viděl a zažil, překonalo všechny moje představy… U vstupu do haly, kde byla i pokladna, stály dvě ženy v montérkách a vysvětlovaly program večera. Nechápal jsem úplně všechno, ale držel jsem se toho, co mi řekla ta menší v šátku. Mám si pamatovat, že jsem „béčko“ a kolem půl deváté budu k čemusi vyzván. Procházel jsem si tedy halu. Vpravo u zdi byla výstava projektů studentů ČVUT, které se týkaly další možné existence území Koněvu. Projekty byly většinou urbanistické povahy a představovaly směsici názorů na věc – od racionálních až po instinktivní. V prostřední řadě výstavních panelů byly zejména fotografie s komíny a dalšími obyčejnými výjevy z podniku. Náměty fotografií byly často nevýrazné a zobrazovaly někdy i špinavá zákoutí, dráty a různé harampádí. Na druhém kraji, tedy vlevo, byly místo stolů velké dřevěné cívky na kabely. Opatrně, abych si nezadřel třísku, jsem k jednomu z nich zasedl, popíjel jsem pivo a nasával velmi uvolněnou atmosféru. Za hudebního doprovodu běžely v čele haly na třech plátnech filmové smyčky, aniž by někdo filmy uvedl a řekl, co zobrazují. To jsem ještě nevěděl, že hlavní zážitek mě teprve čeká. V osm hodin vzal jakýsi kudrnáč do ruky mikrofon a mluvil. Potom řekl, že skupina „A“ může jít k autobusu, kde se jí ujmou hostesky. Jak se ukázalo, hostesky nedorazily. Najednou se v hale strhl povyk. „Venco, Venco!“ Muž v obleku,

strana: 6

s vaťákem navrch a s bílou helmou, zřejmě vedoucí provozu, svolal odpolední směnu a začal je přemlouvat, aby návštěvníky provedli. Dělníci nechtěli, že už mají po šichtě a chystají se domů. Chvíli to vypadalo, že jde o hádku. Pak jim zřejmě vedoucí něco přislíbil nebo něčím pohrozil, protože se chopili baterek a odjeli se skupinou „A“ autobusem. Já jsem konsternovaně čekal, jak tato situace s dělníky místo profesionálních hostesek dopadne. Vzhledem k tomu, že se všichni neustále oslovovali křestním jménem, nebylo těžké zapamatovat si, jak se kdo jmenuje. Následující děj připomínal drama, proto jej v podobě dramatu zaznamenávám: 1. OBRAZ - PŘED AUTOBUSEM MÍLA (vyžilá jeřábnice, cca 40 let) Béčka, nastupujem do autobusu, pospícháme, ukazujeme lístečky, jedem, jedem, postupujem, pani má béčko, pán taky, dobře, postupujem… VENCA (předák party, upracovaný muž neurčitého věku, ale nejspíš 47 let) Písk, písk, škrund, škrund… MÍLA Venco, nech ten amplionek. VENCA Písk, písk, škrund, škrund… MÍLA Prosim vás, Venca dostal od toho Pražáka ten amplionek, ale von s tim neumí, Venco, nech toho, mluv normálně. 2. OBRAZ – V AUTOBUSU VENCA (Amplion konečně funguje. VENCA se napije lahvového piva. I během následujících replik se VENCA občas napije lahvového piva.) Tak prosim vás těm Pražákum, co tady maj tu akci, nepřijely ňáký hostesky, takže my to vemem za ně, jenom podotýkam, že už máme po šichtě, takže to vemem hopem. JIŘINA (soustružnice, cca 40 let) Venco, hlavně jim řekni vo tý bezpečnosti. VENCA Takže, co je důležitý, jo, hlavně teda ta bezpečnost. V tý partě „A“, co jela před váma, se stala taková… JIŘINA To neřikej…

VENCA No zkrátka pozor na díry, držte se pokynů mejch a tady Zelího. My vám posvítíme. (ZELÍ, menší zasmušilý muž s plnovousem, se napije lahvového piva.) 3. OBRAZ – JÍZDA A PRVNÍ ZASTÁVKA (ŘIDIČ autobusu RTO 706, který na silnicích přestal jezdit asi v sedmdesátých letech, šlápne na pedál a autobus s 38 pasažéry vyráží do noci. Okolí osvětlují reflektory na střeše autobusu a také ZELÍ a JIŘINA silnými baterkami. Ze tmy se jako obludy noří trubky, kohouty a příhradové konstrukce. I přes zvuk autobusu je slyšet syčení páry.) VENCA V těch trubkách vede teplá voda, studená voda, horká pára, studená pára, horkej plyn, to má místama 3000 stupňů. PÁN NA ČTVRTÉM SEDADLE VLEVO (cca 70) To je nesmysl. VENCA Možná dva tisíce. Tak. Tady je první zastávka, tady vystupujeme. (Autobus asi po 80 metrech staví.) MÍLA Tak prosim vás ven, všichni, tady je kantýna, tady my jíme. (Před námi je modře fosforeskující kantýna, ze které se line depresivní řeč ženy v němčině, podkreslená hudbou. Když všichni nakouknou a vyslechnou řeč, pokračuje se dál pěšky. JIŘINA svítí na starou budovu s krásnými okny.) JIŘINA Tak tady děláme VENCA Tady sem zrovna měnil vokno. (Osvětluje jediné plastové okno na budově v menším rozměru než původní.) No a teď bude Maďarka. MÍLA Venco, Maďarka je na druhý straně. VENCA Né, Maďarka je tam! MÍLA Venco, co blbneš, Maďarka sou válcovny támle nahoře. VENCA Já ti řikam, že ten Pražák řikal, že Maďarka je tam! MÍLA (naštvaně) Tak budeš věřit ňákýmu Pražákovi, jo?


(Míla pokrčí rezignovaně rameny. ZELÍ s baterkou vede skupinu dál. Svítí na dva panely, které zakrývají jámu. Skupina pokračuje k osvětlenému prostranství, ze kterého jsou slyšet housle. VENCA a ZELÍ zůstávají pozadu a tlumeně se hádají nad panely.) VENCA Doufám, že jste jí vytáhli… ZELÍ Prosim tě jo, už je dávno venku... 4.OBRAZ – HOUSLISTKA PŘI ÚPLŇKU (Přichází první skutečně umělecký výjev. HOUSLISTKA na velkém prostranství hraje a zpívá krásnou, smutnou píseň. Kroky lidí ustávají. Hudba v tichu krásně vyniká a nese se továrním prostorem. Atmosféru dokresluje i měsíc, který je právě v úplňku. Pohodu záhy zcela pokazí DĚLNÍK SE SUDEM, který před sebou valí sud. Hluk se tluče mezi budovami. Když urazí cestu až k nám, teprve zasahuje VENCA.) VENCA Vodkaď to valíš? DĚLNÍK SE SUDEM No támle zezadu. VENCA A kam to valíš? DĚLNÍK SE SUDEM No támle dopředu. VENCA A kdo ti to řek?! To patří támhle. DĚLNÍK SE SUDEM Se na to můžu vysrat! (Ke zděšení všech se DĚLNÍK SE SUDEM otáčí a valí sud přes celé prostranství zpátky. Projev HOUSLISTKY je tím definitivně pokažen, ona však, jako by to vůbec neregistrovala, dál se prochází ostrými předěly světla a stínu, hraje a zpívá.) VENCA Tak prosim vás, pomalu kolem Maďarky za mnou. (Procházíme kolem HOUSLISTKY a čekáme na autobus.) MÍLA Támle, dyž se votočíte, tak vidíte ty nasvícený vápenky. To je sto padesát let starý. V pondělí tady bylo takový slavnostní zahájení, viď Venco, a byl tady ředitel ČVUT, to je snad ňáká škola, ne, Venco? VENCA V Praze.

MÍLA (hrdě) V Praze, no a ten pán řikal, že je to unikum, že se mu sem na to jezděj dívat studenti z celýho světa, viď Venco. VENCA Spojený státy, Kanada… MÍLA Doslova řikal, že se sem jezděj koukat na Svatou Barboru v Kutný Hoře a na naše vápenky. ZELÍ No, pěkně to ty Pražáci nasvítili, co??? VENCA Von mluvil vo tý hrdosti, jako že sme Kladeňáci, a už když to řikal, tak sem to úplně cejtil. (dojatě) Pěkně mluvil, co, Mílo? No nic, tak si nastoupíme. Když tak svižně, jo, my už toho taky máme za ten den dost… (Všichni nastupují zpátky do autobusu. Přichází OPILEC SE PSEM a ptá se, kam to jede. ZELÍ volá na HOUSLISTKU, jestli nechce jet také. Ta vrtí hlavou a dál hraje.) 5.OBRAZ – SAFARI (Autobus opouští volné prostranství a noří se znovu do tmy pod trubice a jeřábové dráhy, které jsou kompletně zarostlé popínavými rostlinami. Dojem džungle. Všechno přestává nasvědčovat tomu, že jsme stále ve fabrice. Míjíme kout, který vypadá jako smetiště. Na smetišti na gauči spí DĚLNÍK SE SUDEM, už bez sudu. Část autobusu se směje.) VENCA Nesviť mu do vobličeje, ne? Dyť spí. MÍLA Ten Pražák řikal, že máme svítit na všechno. ZELÍ Co má co spát?! JIŘINA Tak támhle koukal ještě minulej tejden velkej plynojem. VENCA (překvapeně) Počkej, von už tam jako není, jo? MÍLA Ty to nevíš? Dyť ho přece podřezávaj. VENCA Počkej, jak jako? MÍLA No jak, vodspoda, ne? Starej má teď noční, to slyšíš, ne, jak ho podřezává. Tak jsme tady všichni z Kladna, tak víme, co stojí kilo železa. (V autobuse začne všeobecná debata, za kolik kde vykupují

železo. Odhady se ustálí na 4,60 Kč za kilo. Autobus zastaví a vypne se motor. Jsou slyšet zvuky, jako když se podřezává plynojem.) JIŘINA Hele, já nevim, todle je blbá zastávka, u plynojemu, kterej tady není. Jedem! MÍLA Počkej, ten Pražák řikal, že je máme nechat, aby si tady každej vytvořil nějakej pocit. ZELÍ To je fakt. Řikal, že to je taková pocitovka. VENCA Aha…No jo, tak si kdyžtak každej udělejte ňákej pocit a pak pojedem… (Čeká se. Autobus je zhasnutý, zní zvuky.) VENCA Už maj všichni pocit? JIŘINA Je tady někdo, kdo ještě nemá pocit? MLADÝ PASAŽÉR VZADU (vykřikuje) Já ještě nemám pocit. (Část autobusu se směje.) ZELÍ Jedem, to bysme tady mohli bejt do rána. 6. OBRAZ – PROJEKCE (Autobus znovu staví. Na velké ploše se míhá černobílý film. Pasažéři se naklánějí doprava, aby viděli nahoru, a naplno doceňují, že autobus RTO 706 má částečně prosklenou střechu. Nad námi se tyčí vysoká chladící věž, na které, jako na obří cívce, běží mírně zrychlený starý dokument o tavbě železa. Trhaně a dramaticky se mění záběry. Obrovské postavy, zářící ocel, dým.) MÍLA Prosim vás, kdyby někdo snad tápal, co je na těch vobrázkách, tak já to vim docela přesně. To přivez nějakej pán z Amsterdamu a je to ňákej starej dokument, jak to dělaj u nich. (pauza) Vidíte, že je to dost podobný jako u nás. PASAŽÉR UPROSTŘED To není z Poldovky? MÍLA Ne, to je Amsterdam… ZELÍ To by snad bylo barevný, ne?

strana: 7


JIŘINA Já nevim, ale to snad ani nemůže nikoho bavit, dyť je to furt to samý, železo, struska, železo, struska. Venco, jedem.. VENCA Tak jedem. (Autobus pokračuje kolem rudného mostu a rudných zásobníků. MÍLA s JIŘINOU svítí baterkami na břízy, které rostou na střeše betonového monstra.) 7.OBRAZ – FAUST (Před zásobníkem, po kterém se plazí roury všech možných průměrů, stojí DRAGAN – malý černovlasý vousatý muž ze Srbska. Hraje hudba. Promítá za sebe na velké plátno ilustrace z filosofické knihy Ludwiga Wittgensteina. Činí tak drobnou kamerou, kterou má v ruce. Následně promítá postavičky, které má v pultíku před sebou a které podpálí. Pak zamíří kameru na sebe a promítá na plátno svůj nos. Ve chvíli, kdy kolem pomalu projíždí MĚSTSKÁ POLICIE, promítá svá ústa zevnitř. MĚSTSKÁ POLICIE přibrzďuje. Po projekci pokládá DRAGAN kameru, otočí se a skočí do plátna.) VENCA Tak to je asi tak všechno. Takže prosim vás pokračujte támhle kolem hlavní haly dál směrem k vlaku, tam čeká Áčko a společně vás přebere druhá parta. (Lidé tleskají.)

podél trati. „U tří Grácií“ (vápenek) vlak staví. Rozhostí se ticho. Na jedné z věží září výstražný trojúhelník – šém. Před vápenkami sedí člověk ve společenském obleku a hraje klasickou skladbu na klasickou kytaru. Když dohraje, ukloní se a celý vlak nahrnutý u okýnek tleská.) FRANTA Kdo mu to dovolil? Vždyť si snad řikala, že nemá nikdo vystupovat. VLASTA Řikala. FRANTA …si tady klidně udělá vystoupení… (Jede se dál kolem plynojemu, který má poloviční výšku. Kužel světla se prochází po obří stěně a mimochodem zabírá vyděšeného hlídače. Vlak na této trati nejezdí už několik let.

Právě ve chvíli, kdy má za zatáčkou přijít něco neuvěřitelného, vlak staví. DVA STROJVŮDCI procházejí vlakem z jednoho konce na druhý, aby mohli změnit směr jízdy.) FRANTA Musíme se vrátit. Před náma chybí kus kolejí. VLASTA Když už se vracíme, tak si aspoň pojďte vyměnit místa. Kdo jste seděl nalevo, tak napravo, ať si to prohlídnete taky z druhý strany. (Vlak se vrací. Harmonika, zvuk motoru, kužel světla a nostalgie. Vlak staví a divákům se nechce ven. Musejí. Začíná nastupovat Céčko a Déčko.) KONEC

8. OBRAZ – VE VLAKU (Z dálky už další parta s baterkami na skupinu A i B svítí a huláká, že na nikoho nečekají a že odjet se musí na čas. Nasedáme do starodávného motoráčku a vyjíždíme do tmy za příjemné hudby, kterou produkuje děda harmonikář.) VLASTA Prosim vás nevystupovat. Je naprostej zákaz vystupovat jinde než úplně na konci. Z bezpečnostních důvodů. (Druhá parta v montérkách všechny ve vlaku usazuje. Nikdo nesmí stát, takže jedna paní se omylem ocitá na klíně cizímu pánovi. Po chvíli se ukazuje, že jsou za to docela rádi. Parta dělníků se představuje. To inspiruje některé pasažéry. V celém vagónu se lidé spontánně navzájem seznamují, přes uličku si třesou rukama a usmívají se na sebe. Atmosféra je velmi uvolněná. Mnozí vstupují do dění různými hláškami a dotazy na partu 2. Parta také podává výklad (podobně jako ta první v autobuse), ale většinu času nechává průchod romantickému zvuku mašiny. Ze strojovny vlaku svítí silný bodový reflektor a během jízdy fantasticky osvěcuje objekty foto - Lukáš Krinke

strana: 8


strana: 9 foto - LukĂĄĹĄ Krinke


Umění na černo 7. 9. – 30. 9. 2006 v Hornickém skanzenu Mayrau: projekt zahrnující výstavy, divadla, koncerty, autorská čtení a vystoupení umělců. Návštěvníku Dolu Mayrau nemůže uniknout prolnutí prostoru a lidského chování. Stopy, které tu zanechali horníci a později správci muzea, zaplňují prostor nespočetnými příběhy, vzpomínkami a historií. Uchováváním těchto pozůstatků se muzeu daří udržovat kontakt s bývalými horníky, a zároveň mu s příchodem umělců a návštěvníků otevírá prostor pro další uplatnění. Všechny spojuje „místo“ – psychická a konceptuální entita, konstrukce a architektura, která mění, aniž by se zcela vymanila ze své předchozí podoby, podstatu toho, co znamená „být dolem“ – „být horníkem“. Je zcela zřejmé, že horníci, kteří muzeum založili v roce 1994, kdy byl důl ještě v provozu, si dobře uvědomovali, jakou úlohu sehraje v budoucím procesu proměny komunity, která se zákonitě dostaví po uzavření dolů. Tato praxe nejenže odsouvá stranou počáteční obavu nad ztrátou řemesla a identity, ale otevírá prostor pro nové způsoby využití a pokračování v tradici. Celoměsíční projekt Umění na černo navázal na umělecké workshopy: Sochaři na Mayrau /2002/, Horníci na Kladně /2003/, Ve výstavbě /2004/, Výjimečný stav – Ženy mezi horníky /2005/. Prozkoumal vztah mezi prostorem, architekturou, historií a pamětí uvnitř měnící se komunity sdružující horníky. Představil zde veřejnou performanci, jakožto výsledek umělcova působení v prostoru. Uměleckou aktivitu, která propojuje atmosféru zachovaného důlního díla se současným uměním. Divadlo a hudbu, jež tu působily jako neopakovatelný zážitek v industriální atmosféře technické památky. Třeba je to nápověda, jak oživit i další místa s podobným osudem. více na www.mayrau.wz.cz

Život byl jiný než v knihách Bohumila Hrabala Výtvarnici Věru Boudníkovou-Špánovou spojila s Kladenskem účast na tvůrčí dílně Ve výstavbě v Hornickém skanzenu Mayrau. Už dříve se ale s tímto regionem setkala prostřednictvím svého prvního manžela, malíře a grafika Vladimíra Boudníka. Ten totiž v roce 1950 nastoupil dobrovolně na brigádu do kladenských hutí. Díky práci v hutích se váš manžel poznal se spisovatelem Bohumilem Hrabalem, jak k jejich setkání došlo? Poznali se v autobuse, kterým jezdili z Prahy do práce. Když měl jednou autobus malou poruchu a musel zastavit, Vladimír si všiml člověka, který vystoupil s tlustou knihou v ruce a ani venku ji nepřestal číst. Dali se do řeči a stali se z nich přátelé. Já sama jsem se o tom dovídala jenom z Vladimírových kusých vzpomínek, kdy občas říkal: Když jsme s doktorem jezdili na Kladno, tak se brzy vstávalo, ale doktor už v tom autobuse seděl, takže to šlo. Vladimír totiž o Hrabalovi nemluvil nikdy jinak než jako o doktorovi. Ale víc jsem si o tom povídala s Bohumilem Hrabalem, už po Vladimírově smrti, když jsem ho několikrát navštívila v Kersku. A od něj jsem se dověděla, že práce v hutích na Vladimíra působila dost depresivně. Bohumil Hrabal napsal o Vladimíru Boudníkovi knihu Něžný barbar. Nakolik v ní popsal skutečnost a kolik je v ní jeho fantazie? Vždycky jsem odsazovala literární licenci Bohumila Hrabala od živoucího stavu Vladimíra Boudníka. Hrabal sice o sobě říkal, že není spisovatel, ale zapisovatel, ale to byla trošku póza. Přesvědčila jsem se o tom sama, protože v roce 1971 jsem se k němu jela poradit, jak vyřešit svou bytovou záležitost, protože jsem přišla v Praze o pořadník na byt, ale nabídla se mi možnost koupit historický dům v mém rodišti Českém Krumlově. Hrabal o tom pak napsal v knížce Růžový kavalír, ale bylo to tam úplně jinak. A totéž platí o Něžném barbarovi, je třeba ho brát jako literární dílo, ne jako Vladimírův životopis. (zkrácený rozhovor Zdeňka Kuchyňky s Věrou Boudníkovou-Špánovou)

strana: 10


Bohumil Hrabal: Krásná Poldi Krásná Poldi, krásná Poldi, otisku mědi a připálená kadeři od hvězd, kterými jsem vás ověnčil, lůžko vonící vůní routy a svatebním veselím, to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, tím vás osvěžuji, tedy vás sebe samou, mrtvými věcmi hovořím s vámi, když emailové džbány padají z nebes, když šílená luna zrcadlí reflexy vašich reflexů, i vzduch je vámi umazán, stačí vytočit číslo a ruka zdvíhá ametystový telefon k vlasům, z úst proudí mlžný vzduch přenášený elektromagnetickými vlnkami, zmrazená slova, hvězdice, vlákna. (HRABAL, B. Židovský svícen. Praha : Pražská imaginace, 1991 Sebrané spisy Bohumila Hrabala, sv. 2. Krásná Poldi, s. 215)

A jezdil jsem pak čtyři roky na Kladno k martinským pecím na ocelárnu Poldi a tím moje hra s větami dostávala zvolna jinačí styl… Lyrika zvolna se překloktala k totálnímu realismu a já jsem to ani nepozoroval, protože práce u ohňů a to milieu ocelárny a drsní hutníci a jejich hovory, to všechno mi připadalo tak superkrásné, jako bych pracoval a žil v samotném srdci obrazů Hieronyma Bosche... (HRABAL, B. Kdo jsem. Praha : Pražská imaginace, 1995 Sebrané spisy Bohumila Hrabala, sv. 12. Proč píšu?, s. 276.)

… když byl v červnu 1950 vybídnut, neváhal a přihlásil se na půlroční brigádu do hutí… Při odjíždění na Kladno musel vstávat v půl čtvrté ráno, aby stihl nástup na směnu. Pracoval tam jako zámečník a v dopisech přátelům si na nic Stalo se neštěstí Stalo se neštěstí Rozhlas ustal zpívat VYHRNEM SI RUKÁVY nestěžoval, spíše naopak, manuální práce mu vyhovovala… Někdy v létě toho roku Protože se stalo neštěstí (1950) měl autobus, kterým jel Boudník Šest sanitních aut a černé auto B do práce, malou poruchu. Než byla odPoněvadž neštěstí se stalo straněna, většina cestujících vystoupila V hlubinných jamách k osvěžující procházce. Boudník si všiml Opravovalo sedm lidí potrubí plynu muže, který po celou dosavadní cestu Pět jich vynesli žlutých s velkým zájmem četl objemnou knihu Dva nažloutlí se potácejí a i při výstupu z autobusu si ji bral na silniAuto se sestřičkami si klestí cestu ci s sebou. Oslovil ho, projevil zájem o titul Truchlivými zástupy lidí i obsah knihy a vzájemně se představili. Za chvíli se opět vrací Byl to JUDr. Bohumil Hrabal, toho času Protože neštěstí je dokonalé též brigádník na Poldině huti. Umělé dýchání životy nenavrací Osudové setkání. Boudník ho Sestřičky v autě bílé jak pionýrky okamžitě zasvětil do problémů explosioDělnický ředitel Poncar nalismu a Hrabal se s ním začal přátelit. S tváří zsinalou jak husitský kněz Nese v rozštípí své ztrápené srdce (MERHAUT, V. Příběh Vladimíra Boudníka: Pět žlutých hutníků jsou mrtvoly koláž na dané téma. In Vladimír Boudník: Dav hutníků hledí pozorně v místa ta mezi avantgardou a undergroundem. Na předobraz své možné budoucnosti A mně je k pláči Praha: Gallery, 2004, s. 298-299.) Stalo se neštěstí Stalo se neštěstí Stalo se neštěstí Neštěstí se stalo SMRT CHLUPATÝMA KRAJKAMA JIM ROZTRHALA PLÍCE PLÍCE ROZTRHALA JIM KRAJKAMA CHLUPATÝMA SMRT

7. května 1952 Huť Koněv (HRABAL, B. Jarmilka. Praha : Pražská imaginace, 1992 Sebrané spisy Bohumila Hrabala, sv. 3., s. 128) Mozaiku z textů inspirovaných industriální atmosférou bývalé Poldi poskládala Dagmar Šubrtová. strana: 11


Explosionalista Vladimír Boudník Po válce začal Vladimír studovat na Státní grafické škole. Tam poznal řadu lidí, s nimiž ho pak pojilo celoživotní přátelství. Nebyli to ovšem jeho vrstevníci, protože jeho samotného zdržela válka a na školu tudíž přišel ve vyšším věku, než bylo obvyklé. Lišil se od nich svým vzhledem i chováním. Byl nápadně vysoký, měřil téměř dva metry a na školních fotografiích proto vyčníval asi tak, jako vyčnívají městské dominanty nad ostatními budovami. „Vladimírek nosil můj hubertus místo saka,“ vzpomíná po letech jeden ze spolužáků, výtvarník Jaroslav Rotbauer v textu Vzpomínky na dva spolužáky. Svou výšku si Vladimírek sám dobře uvědomoval a když jednou minul mladíka, který byl téměř o hlavu vyšší, byl to pro něho opravdu nevšední zážitek: „Zatočila se mi takřka hlava, jelikož tomu člověk není zvyklý“. K ostatním spolužákům se choval s jistou dávkou nonšalantní povýšenosti, kterou však nebylo možné chápat jako výraz nějakého pocitu nadřazenosti. Na rozdíl od většiny studentů měl totiž v uměleckých názorech jasno a podle některých svědectví už nyní prosazoval „explosionalismus“, svůj osobitý umělecký názor, o kterém však tehdy nikomu nebylo příliš známo. Spolužáky namísto jménem oslovoval slovíčkem „Příteli“, nebo oslovením „Vy, explosionalisté…“ - „a přitom byl explosionalista jedině on,“ dodává k tomu Rotbauer. (...) Přirozený strach výtvarníka, zejména mladého a nezkušeného, tváří v tvář prázdnému papíru proměnil Boudník v jednu z nejoso-

bitějších výtvarných metod své doby. Původ této metody vykládal Vladimírek zážitkem ze školních dob: Dostal tehdy za úkol nakreslit Betlém, ale práce se mu nedařila. Ze vzteku začal potřísňovat papír barevnými skvrnami a jedna z nich ho zaujala natolik, že několika čarami dotvořil obrysy a z prostého „fleku“ se stal tvar: „Až jednou, mimoděčně, při školním úkolu jsem si pomáhal asociací skvrn z lavice, ze suků, různých odřenin atd. Ale to jsem v sobě tutlal, protože jsem si myslel, že dělám podvod, a až do maturity v roce 1949 jsem to udržoval jako tajemství.” Podle svědectví některých spolužáků však tuto metodu prosazoval a doporučoval již během studií. Dotahování kontur u skvrn Boudníka silně zaujalo a začal tímto způsobem vytvářet větší výtvarné plochy. Se zvláštní oblibou kreslil na zdi, které mu byly se svými rozpraskanými omítkami vděčnou inspirací. Ještě coby student, kdy se za svou metodu přestával stydět a počal ji brát nejen jako možnou a zajímavou, ale snad i přínosnou, začal pracovat na ulici před nezřídka značně početným obecenstvem. (...) Cílem akcí, kterých v době mezi roky 1949-1954 proběhlo více než sto, nebyla tvorba uměleckého díla v pravém smyslu slova, ale demonstrace principu, podle něhož může pomocí skvrn a uvolněných explozí své fantazie tvořit v jádru každý. Vladimírkův celoživotní přítel, básník a filozof Egon Bondy, hovoří v této souvislosti o „frenetické propagační kampani”, kterou Vladimírek svými akcemi vedl na podporu vlastních názorů. Boudník vyhledával nerovnosti, praskliny a nečistoty na zdech, které před zraky lidí dokresloval štětcem a barvami do reálných tvarů. Později se spokojil jen s přikládáním pasparty či rámu k zajímavému místu a výkladem takto

Úryvky z díla Bohumila Hrabala uvedené v mozaice na předchozí straně jsou citovány ze Sebraných spisů Bohumila Hrabala, které v rozmezí let 1991 až 1997 vydával Václav Kadlec ve svém nakladatelství Pražská imaginace. Tato devatenáctisvazková řada je nejspolehlivějším zdrojem Hrabalových textů i cestou k vysledování jejich geneze, neboť obsahuje různé verze próz a poezie, tak jak je autor za svého života a uměleckého zrání proměňoval a dotvářel. Kadlecův projekt je významný také bohatostí doprovodného materiálu, edičními poznámkami a komentáři, které vývoj Hrabalových textů dále osvětlují. Milovníci výtvarného díla Vladimíra Boudníka se podobně významného edičního počinu dočkali v roce 2004, kdy v nakladatelství Gallery vyšla výpravná monografie Vladimír Boudník: mezi avantgardou a undergroundem. Edičně ji připravil Zdenek Primus a kromě textů V. Havránka, V. Merhauta, M. Pilaře, Z. Primuse, J. Rouse a J. Valocha přináší řadu fotografií a kvalitně reprodukovaných Boudníkových děl. Tyto a další práce věnované Hrabalovi a Boudníkovi, nebo oběma zároveň, doplňuje také druhý svazek edice Nevyjasněná úmrtí. Na stránkách této spíše populárně zaměřené publikace, kterou pro nakladatelství The World Circle Foundation připravil Jiří Hlinka s kolektivem, se setkali Václav Hrabě (Zemřel mlád 24 let), Explosionalista Vladimír Boudník a Požehnaný prokletý básník Bohumil Hrabal. Dva Středočeši – příbramský rodák Hrabě a dlouholetý Nymburčan a poldovský brigádník Hrabal, a rodilý Pražan Boudník, který měl také krátkou zkušenost s kladenskými hutěmi… Na stati o Boudníkovi, z níž je další úryvek, spolupracoval s J. Hlinkou Marek Tarnovský.

strana: 12

vzniklého obrazu. (...) Boudníkovy pouliční akce samozřejmě nezůstaly bez odezvy ze strany oficiálních míst, třebaže tato místa nebyla ani v nejmenším zaměřena na umění či kulturu, jak by si byl Vladimírek jistě přál. Egon Bondy v této souvislosti připomíná dusné společenské klima 50. let, doby, jejíž hrůzný koloryt ještě podtrhovala atmosféra mezilidské nedůvěry, udavačství a „špionománie“. Jakékoli podivné či jen trochu neobvyklé chování bylo nápadné a tudíž pokládáno za nebezpečné. Natožpak občas velmi hlučná srocení kolem excentrického, vysokého muže s pohledem a zaujetím Misionáře. Byly to předevšíém příslušníci SNB, oni „zelení muži“ zákona, kteří se o Boudníka začali zajímat. Byl pokládán za exibicionistu, chorobného provokatéra a blázna, což ho pravděpodobně uchránilo před uvězněním. (...) Doba po maturitě byla pro Boudníka významná hned v několika ohledech. Předně začal po absolvování zkráceného vojenského výcviku pracovat jako propagační grafik tehdejšího národního podniku Kovoslužba, pro který navrhl známé logo - kráčející postavu se vztyčeným kladivem. Piktogram zdobil podnikový majetek po celou dobu jeho existence. Práce zde mu však přílišné uspokojení nepřinášela. Měl pocit, že nemůže plně rozvinout své schopnosti a prosazovat explosionalismus, svůj novátorský umělecký názor, který už tehdy ve vlastních očích povýšil na samostatný směr. Explosionalismus hlásá, že umění má být explozí, výbuchem niterných duševních stavů, aktivním, dle Boudníkových vlastních slov „seizmografickým záznamem nervových impulsů, explozí spontálnosti a expresivnosti“, vměstnaným do jediného okamžiku. „Obraz nesmí být momentkou, k tomu účelu slouží fotografie. Obraz musí být filmovým pásem o nesčíslném množství napětí a psychologických explozí zhuštěných do nehybné plochy a předvedený v nekonečně krátkém čase za součinnosti divákovy pohybové fantazie. Každý z Vás bude umělcem, zbaví-li se předsudků a netečnosti.“ Grafiky, které v té době tvořil, vznikaly v celém tvůrčím procesu v neustálém činnorodém pohybu a aktivita výtvarníka se měla podle Boudníkova požadavku přenést do konečného výtvarného objektu. Je pravda, že Boudníkův explosionalismus nenašel v uměleckém světě své doby širší odezvu, zároveň je však nutné dodat, že v pozdních padesátých a šedesátých letech vznikla všude po světě řada uměleckých hnutí, která měla s explosionalismem mnoho společného. Byly to především action painting (akční malba), happeningové umění a některé druhy informelu – netradičního abstraktního výtvarného umění. Velmi zjednodušeně lze říci, že Boudník zkrátka předběhl dobu. A nebylo to ani poprvé, ani naposledy. (HLINKA J. a kol. Nevyjasněná úmrtí II. Praha: The World Circle Foundation, 1999, s. 57-61)


strana: 13

Z archivu Věry Boudníkoné-Špánové


Sestry Válovy Dagmar Šubrtová V roce 2000 se konala souborná výstava Jitky a Květy Válových v Národní galerii v Praze, součástí expozice byla i část nazvaná Fenomén Kladno. Vystavené obrazy ukázaly dílo v sociálních souvislostech místa, kde obě malířky prožily většinu svého života. Jejich monumentálně cítěné figurální obrazy mají lidský obsah a podávají ojedinělou zprávu o lidech s přirozeným vztahem k fyzické práci. Obrazy kopáčů a valcířů obhajují existenciální malířský výraz, spjatý s důstojností a vážností práce, protože „Válovky“ prostě malovaly s bezelstnou nevinností to, co je obklopovalo a inspirovalo. Jak říká sama Jitka Válová: „My jsme byly v Poldovce od roku 1942 totálně nasazený, pracovaly jsme u strojů, Květa u frézy a u soustruhu. Nejlepší to bylo u hoblovačky, to byla šichta, stroj šel automaticky několik dní v kuse. Pak jsme se šly podívat do jiných oddělení, tam se nám to líbilo. Květa chodila do kovárny, byly tam ohromný stroje a ingoty. Květu zajímala hmota, já jsem zase chodila do válcoven, mě zajímal pohyb. Tenkrát vznikla jedna má malba válcovací stolice s dvěma dělníkama proti sobě. Ty chlapy jsem si kreslila při práci, abych tu práci poznala, jak ji dělají a jak se jejich pohyb dá zaznamenat. Škoda, že ty skici už dneska nemám. Pak jsem si doma podle skic dělala obrazy, některé i přemalovala, protože nebylo na nové plátno, ale většinou to byly malé kresby.“

David Froněk - Sestry Válovy

Tvorba akademické malířky Jitky Válové (*1922) je neodmyslitelně spojena s tvorbou její sestry – dvojčete Květy Válové (*1922-1998). Jejich společné dílo jednoznačně patří do kontextu moderního evropského umění. Jitka a Květa Válovy studovaly v letech 1946-1950 malbu v ateliéru Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V průběhu 50. let jejich obrazy a kresby spadají do sféry předmětné malby a v 60. letech se jejich práce volně přiřazují k vlně nové figurace. Od roku 1954, kdy vznikla skupina Trasa, jsou jejími kmenovými autorkami a vystavují převážně s okruhem jejích autorů. V 70. letech obě malířky patřily k okruhu neoficiálního umění. Po dlouhé odmlce představila až v 80. letech jejich dílo velká výstava, která proběhla v Galerii výtvarného umění v Chebu, Karlových Varech, Ostrově nad Ohří a Roudnici nad Labem. Za své malířské dílo byly sestry Válovy v roce 1994 oceněny prestižní cenou J. G. Herdera a jejich obrazy se od začátku 90. let staly součástí mnoha významných českých i zahraničních výstav.

s t r a n a : 14


strana: 15


Královské horní město Kladno a technické památky Radka Schmelzová

Fenomén Kladno je nejen B. Hrabal, V. Boudník a sestry Válovy. Ale také průmyslníci a mecenáši Vojtěch Lanna st. a ml., Karl Wittgenstein, druhý generální ředitel Poldiny hutě Alexander Pazzani a stavby architekta Josefa Hoffmanna ve stylu vídeňské geometrické moderny pro Poldinu huť, včetně vazeb na Wiener Werkstätte a hnutí rakouského Werkbundu. Patří sem také tři doly: Mayrayu, Kübeck a Wannieck, ale mohla by to být celá postindustriální krajina s doly, haldami a areálem s původně nejmodernější hutí bývalého Rakousko-Uherska. 1. Kulturně historický kladenský odkaz

venci na ochranu kulturního a přírodního světového dědictví. Její seznam je neustále doplňován a ve zprávě, kterou zveřejnily Hospodářské noviny na internetu 25. 7. 2006, mezi nové lokality zapsané na seznam světového dědictví UNESCO byly mimo jiné zařazeny: Důlní krajina Cornwallu a West Devonu, Velká Británie Většina této krajiny se transformovala v 18. století a začátkem 19. století jako výsledek rychlého rozvoje dobývání mědi a cínu. Zdejší hluboké podzemní doly, depa, slévárny, nová města, malé farmy, přístavy a přidružený průmysl společně reflektují bohatou inovaci, která počátkem 19. století umožnila regionu produkovat dvě třetiny světové výroby mědi.

S koncem průmyslové revoluce 19. a 20. století a nástupem tzv. informační společnosti se v Kladně dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, co z historického odkazu může kladenská oblast nabídnout – k technickým památkám. Památkami se staly docela nedávno, možná až v 90. letech 20. století, která znamenala politický, sociální a technologický přeryv. Mnoho věcí se náhle stalo uzavřenou minulostí. Bohužel stále přetrvává nedocenění kulturního odkazu industriální historie Kladenska místo toho, aby byl rozvíjen ku prospěchu regionu.

Důlní město Sewell, Chile Důlní město Sewell leží vysoko v Andách, zhruba 85 km jižně od metropole Santiaga, v extrémních podmínkách daných nadmořskou výškou přes 2000 m. Město postavila měďařská firma Braden počátkem 20. století, aby zde ubytovala horníky, kteří měli pracovat v tehdy největším dole na měď ve světě – El Teniente. Jde o úžasný příklad „umělých“ měst, která se rodila v nejodlehlejších koutech světa z fúze místní pracovní síly a zdrojů industrializovaného národa. Na vrcholu slávy žilo v Sewellu 15 tisíc lidí, prakticky opuštěno bylo město v 70. letech.

Pro srovnání můžeme hledat příklady v zahraničí, jak ve světě jiné země zacházejí s tímto druhem kulturního dědictví. Světová organizace UNESCO v Paříži roku 1972 přijala kon-

Tedy nejde o několik izolovaných objektů, ale celé hornické město, celou industriálně-přírodní krajinu. Kladno v sobě

strana: 16

nese přesně takovýto kulturní odkaz, spjatý s rychlým rozvojem dobývání uhlí a výrobou železa, s několika generacemi lidí, kteří zde pracovali, s významnými postavami prvních dravých průmyslníků Vojtěcha Lanny, Karla Wittgensteina a se zajímavou architekturou mimo jiné i světově známého představitele vídeňské geometrické secese Josefa Hoffmanna, který od roku 1902 pracoval pro Poldinu huť. Nemáme na mysli jen Poldihaus, ale také vstupní areál do huti Poldi /pozn. 1/, který v současné době není nijak chráněn. Mohli bychom ve výčtu pokračovat. Přihlášku do seznamu lokalit UNESCO s kompletním projektem a nominační zprávou podává za přihlašovanou lokalitu se souhlasem vlastníků představitel města (obvykle primátor). Na základě takto zpracovaných podkladů kompletuje přihlášku jako nominační zprávu Národní památkový ústav. Radnice všech českých měst zařazených do Seznamu světového dědictví UNESCO vesměs potvrzují, že návštěvnost se zvedla pěti až desetinásobně.

2. Technické památky a záchrana vápenných pecí V těchto souvislostech se nabízí otázka, kolik technických památek je prohlášeno v Česku alespoň za kulturní památky. Kolik jich je na Kladně?


Přímo v Kladně či jeho nejbližším okolí podle informačního přehledu Národního památkového ústavu je industriálních kulturních památek pět: železniční stanice Kladno Dubí (Nikoli Staré Kladno, jak je uvedeno na stránkách http://monumnet.npu.cz/pamfond/ hledani.php. To bylo nádraží Kladensko-nučické dráhy v sousedství Vojtěšské huti.) stará těžní věž dolu Schoeller těžní věž dolu Michal v Brandýsku uhelný důl hlubinný KÜBECK/Nr. II, z toho jen: budovy těžní věže, strojovna těžních strojů, ventilátorovny a kanceláře, elektrický těžní stroj Siemens – Halske ( ten ve skutečnosti už dávno skončil ve sběrných surovinách jako staré železo) důl Mayrau, který se stal hornickým skanzenem – muzeem, naštěstí nového typu – je zde zakonzervován stav tzv. posledního pracovního dne. Což znamená, jako kdyby právě vyfáral poslední horník. Je docela přirozené, že i průvodcovskou službu tu zastávají právě vysloužilí havíři. Podle Miloše Matěje, odborníka na technické památky, autora publikace Kulturní dědictví Centrálního kladenského kamenouhelného revíru (Praha: Státní ústav památkové péče, 2001), tři památky v Centrálním kladenském kamenouhelném revíru mají bezpochyby význam evropský – jsou to doly Kübeck, Mayrau a Wannieck. Zároveň upozorňuje, že unikátní těžní věž dolu František Josef/ Prago a areál dolu Ronna byly poškozeny nebo definitivně ztraceny. Autor navrhoval, aby důl Kübeck byl zpřístupněn stejně jako Mayrau, navíc v případě Kübecku je důležitou součástí zachování urbanistické struktury navazující na hornické kolonie.

Největším nebezpečím pro kolonii jsou právě individuální úpravy jednotlivých objektů, které mohou urbanistickou a architektonickou kvalitu narušit, neboť památková podstata v případě industriálních památek spočívá v bezprostřední vazbě technického zařízení a stavebního fondu, včetně takových detailů, jako jsou stopy provozu ve formě olejových skvrn, prošlapaných schodů apod. To znamená zachování autenticity na původním místě, nikoliv přenesení do muzejních expozic. Miloš Matěj zároveň upozorňuje, že zachování těchto památek je závislé na celkovém společenském povědomí o jejich hodnotě a významu. To bylo napsáno v roce 2001.

A kdo tedy navrhuje prohlášení objektů za kulturní památky ČR? Podat podnět k zápisu objektu mezi kulturní památky může kdokoliv (fyzické osoby, město, NPÚ). Rozhodující je ovšem souhlas vlastníka, souhlasit musí i město (obec) a příslušný kraj. Návrh zpracovává Ministerstvo kultury ČR.

Na jaře roku 2006 muzeum Mayrau otevřelo objevnou výstavu Ostrovy z ráje, věnovanou nové, divoké přírodě na bývalých důlních odvalech, které se po zastavení těžby, když se na nich objevilo mnoho rostlin a drobných živočichů, staly z hlediska ochrany přírody významnými přírodními biotopy. Muzeum spolupracovalo s Ústavem pro ekopolitiku v Praze. Důl Kübeck je národní kulturní památkou, ale zpřístupnit Tímto novým fenoménem se bývalý průmyslový region KlaKübeck jako Mayrau už nelze, protože technické zařízení–těž- denska stává komplexním a velmi zajímavým. ní stroj Siemens-Halske z roku 1901 – bylo dílem rozkradeno, dílem zničeno v roce 2002.Budovy jsou ohroženy, zvětšují se Jestliže Anglie byla zemí, kde začala průmyslová revoluce a mění okna, narušují se štíty budovy pří výměně střechy, 19. století, pak Čechy byly průmyslovým srdcem Rakouskopřesně tak, jak to popsal M. Matěj. Bylo by třeba jednat s -Uherska a v Kladně stála první moderní huť. V Británii se majiteli a hledat využití v rámci konverze industriálních ob- rozvíjí tzv. industrial archeology od 70. let minulého století. jektů nebo… jej potká stejný osud jako důl Ronna, který byl V Čechách jsou industriální památky v roce 2006 stále prozbořen těsně před prohlášením za kulturní památku. Další blémem. cenná industriální památka je důl František Josef v Dubí. Můžeme pokračovat ještě dále. Jsou-li industriální paV roce 2005 proběhlo v Kladně bienále Industriální sto- mátky jako památky přesně definované, pak se jistě dá py z iniciativy Výzkumného centra průmyslového dědictví při volněji hovořit i o památkách třeba symbolických. V Kladně ČVUT v Praze. Celá akce byla nebývale úspěšná, podařilo se jsou to ty, které tvoří třeba dominantu v obzoru města nebo prolomit mlčení a nezájem ze strany magistrátu a přitáhnout se staly nositeli nějakého historického odkazu. První objekt, zájem místních občanů, ohlasy se objevily i v zahraničním který je již definitivně minulostí, byl bývalý plynojem v aretisku. Ale ani jediná průmyslová památka nezískala ochranu álu Vojtěšské huti (Koněv), který byl výraznou dominantou ze zákona. města, druhým objektem jsou torza bývalých vápenných pecí

strana: 17


také ve Vojtěšské huti, postavených v letech 1927-29. A právě o „vápenky“ jde! Nejen proto , že se staly jakousi ikonou bienále Industriální stopy 2005, ale patrně by mohly zůstat hlavní památkou na Vojtěšsku huť. A zdají se být právě nejvíce ohrožené. Znalost historie lidem umožňuje lépe rozumět své době a i vlastní identitě. Už víme, že velká historie je industriální revoluce 19. století a malá historie může být to definitivně poslední ranní pivo v někdejším bufetu Zora nebo fotografie Jaroslava Kmodrase s názvem „Starej Dominik Šíma s bábou Masákovic“, Vinařice, 1900-1907. Nebo to mohou být právě třeba tři vysloužilé monumentální vápenné pece – ta „opuštěná svatá Trojice neznámého božstva“ (Cílek 2004), která zbyla jako nechtěný pomník na ve své době nejmodernější huť Rakousko-Uherska. Je prostě třeba vápenné pece zachránit. 3. Magistrát a rozvoj kladenského regionu Genius loci původně znamenal sílu místa a žádné sladkobolné snění turistického prospektu nebo odůvodnění nějakého nemožného architektonického projektu. Už dvakrát jsem zaslechla hovořit o Vojtěšské huti alias Koněvu jako o hřbitovu. Ale já pochybuji, že je možné být doma tam, kde nemáme své “mrtvé”, přestože je Kladno jinak živé město. Je to i projevení úcty k lidem a jejich těžké práci, k lidem, kteří svoje hutě a doly oprávněně milovali, i když to v žádném případě nebyla místa idylická. Na industriální zříceniny je nutné se dívat očima budoucnosti, mohou lákat budoucí návštěvníky nebo jejich část stejně jako klasické památky romantických zřícenin a barokní architektury v krajině. Mnohé jsou otlučené a ošklivé, ale mohou opět zazářit, ať byly stavěny v historizujících stylech nebo jsou secesní či moderní – často byly stavěny stejnými architekty jako velké a slavné stavby 19. století. Je čas začít chránit bývalé dělnické kolonie, zbytky důlních a hutních budov, celý urbanistický a přírodní charakter postindustriální krajiny. Zde je nutné říci něco velice podstatného – ještě stále je na Kladně čas objevit a zachránit technické bohatství minulosti, ještě je čas opatrně regulovat výstavbu a demolice v bývalých průmyslových zónách a v jiných místech, tak aby strana: 18

byly živým organismem, a přitom neztratily svůj specifický ráz hornického a ocelářského města. Ale už není možné zase čekat, zda-li třeba bienále Industriální stopy 2007 přinese nějaký zásadní přelom. Je třeba se ptát: Proč se z bývalých průmyslových objektů stávají ruiny, místo aby byly využívány ke konverzi, kdy z nich mohou být ateliéry nebo nestandardní bydlení pro mladé lidi? Namísto toho se rozvíjí unifikující nová výstavba satelitních městeček problematické hodnoty, navíc pro průměrného obyvatele nedostupná (viz kniha Pavla Hniličky Sídelní kaše: otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů. Brno: ERA, 2005 nebo stať Miroslava Baše a Václava Cílka Krajina domova v době rozpadu města a přeměny venkova v příloze Veřejné správy č. 19/2006). Proč město se sedmdesáti tisíci obyvateli, které s příměstskými oblastmi tvoří více než stotisícovou aglomeraci, nemá kromě jednoho sálu v kladenském zámku, vzdálené galerie v Lidicích a drobných výstavních aktivit institucionální galerii současného umění? Proč okolo průmyslové minulosti nejsou rozvíjeny sekundární služby a vzdělávací a kulturní centra vázaná na rozvíjející se industriální turistiku, nikoliv masovou, ale tzv. „měkkou“ – kulturní turistiku? Tento typ turistiky vytváří pracovní příležitosti, které vyžadují odborníky, a tím vede ke změně ekonomické a sociální struktury města. Proč neochraňovat a cíleně nerozvíjet druhově zajímavé přírodní prostředí na bývalých haldách, kde je patrně jediná svobodná krajina v současné době? Rekreační oblasti typu Krkonoš praskají ve švech a jejich využití je limitováno. Otázkou zůstává i to, zda budou všichni moci jezdit mimo region za normální přírodní a kulturní krajinou. Proč industriální dědictví přirozeně nezakomponovat do vzdělávacího a kulturního modelu města? Nebudeme-li se alespoň snažit hledat odpovědi, Kladno definitivně zůstane panelákovou noclehárnou Prahy, zasazenou v banální poloprůmyslové zóně podobné rozlezlé suburbanizační kaši se „sídlišti naležato“ - z developerských prefabrikovaných rádoby luxusních domků a s odpovídající-

mi společenskými problémy, jako je nezaměstnanost určité skupiny obyvatelstva, nízké vzdělání a převládající konzumní kultura. Jenže vývoj je překotný a startovní výstřel dávno zazněl. Už nejsou ohroženy jen vápenné pece, ale i dvě muzea, kde jsou uloženy hodnoty nezpochybnitelné. 4. Národní kulturní památka skanzen Mayrau a muzeum Poldi jsou na prodej Jestliže kladenský magistrát získal ocenění za podporu industriálního bienále/pozn. 2/, bylo třeba jen pokračovat v nastoupené podpoře těmto aktivitám. Avšak současný vztah magistrátu a jeho úředníků k industriálnímu kulturnímu dědictví se překvapivě proměnil. Alespoň poslední signály jsou znepokojivé. Firma Strojírny Poldi uzavřela sbírky muzea Poldi. Jak komerční firma pečuje o tradici své výroby je její věcí, ovšem jak to, že nereaguje kladenský magistrát? Cožpak si nikdo z odpovědných úředníků neuvědomuje, kolik věcí bylo nenávratně zničeno při krachu Stehlíkovy firmy Bohemia Art (jak vypadá areál bývalé Vojtěšské huti – Koněv dnes, je možné si prohlédnout na http://www.hornictvi.info/techpam/ kladno/kladno.htm) a že teď hrozí další ztráty? Něco ze sbírek převezme údajně Sládečkovo vlastivědné muzeum, něco Národní technické muzeum, ale co se stane se zbytkem? Žádná konkrétní fakta známa nejsou. A máme tu další velmi ožehavé téma. Ostravsko-karvinské doly (OKD), tedy jejich majitelé, v polovině srpna 2006 nabídli k prodeji muzeum Mayrau pod podmínkou, že tam zůstane skanzen. Magistrát města Kladna se nechal slyšet, že skanzen stojí mimo hranice města. Odborníci mluví o evropském významu památek, úředníci o tom, že „To“ není v jejich „rajónu“. Ředitel a tým zaměstnanců Sládečkova muzea mají zájem spravovat Mayrau, ale muzeum nemá potřebných 20 milionů na zakoupení objektu, bude je mít tedy Středočeský kraj? Nutno podotknout, že právě pro rozvoj regionů a kulturního dědictví jsou určeny finanční prostředky z evropských strukturálních fondů. Všechny tři zmíněné instituce dosáhnou výsledku snadněji než fyzické osoby, ale chce to právě


mít vzdělané profesionály ve svých řadách. Je možné oslovit vysoké školy, které připravují budoucí architekty, památkáře a ekology, a nabídnout jim spolupráci. Existují evropské instituce, kde je možné ucházet se o finanční prostředky na rozvoj regionů a zvláště pak s mezinárodní spoluprací. /pozn. 3/

pozn. 1 HARTL, M. Kladno v kontextu české a rakouské architektury [diplomová práce]: Nedávný archivní průzkum poskytl konkrétnější doklady o Hoffmannově autorském podílu na architektonické podobě některých poldovských budov z první světové války. Hoffmann pro Poldinu huť vypracoval návrh fasády prodejny, zastřešení hlavního vjezdu do továrny a průčelí skladu pomocného materiálu. Vzhledem ke stejné době vzniku a formálním shodám se jeví jako pravděpodobný i jeho podíl na řešení fasády nové kantýny.

Je zcela legitimní snažit se ovlivňovat rozvoj města a požadovat pro zájmy a iniciativu jednotlivých skupin občanů otevřený prostor. Prostor pro lidi, které nezajímá konzumní kultura a ekonomická prosperita za cenu zničení toho, co zrovna nemá pro některé oči hodnotu. Pokud jsou určité zájmy ignorovány, pak nezbývá než začít lobbovat, vytvářet nátlakové skupiny, ucházet se o pozice na úrovni místní správy, kde se rozhoduje, jak se na Kladně bude žít. Občanské a společenské téma se může začít snadno politizovat, a i to je zcela legitimní.

pozn. 2 Statutární město Kladno získalo v roce 2005 v soutěži TOUR REGION FILM 2005 v rámci mezinárodního festivalu TOURFILM 2005 v Karlových Varech v kategorii I. filmy cenu poroty za prezentační DVD-ROM „Kladno a Český středozápad“. Statutární město Kladno získalo v roce 2005 v rámci prestižní celosvětové soutěže „Liveable Communities“ ve španělském městě La Coruńa v kategorii B 3. místo. Statutární město Kladno získalo v roce 2005 v každoročně pořádané soutěži „Náš kraj“ o nejlepší cizojazyčný materiál, vyhlašované C.O.T. media v kategorii města 2. místo za propagační materiál Industriální cesty ČESKÝM STŘEDOZÁPADEM.

A ještě otázka na závěr: skutečně baví mladé lidi žít v krajině „baumaksů, tesků a kerfůrů“, parkovacích prostorů a vzorných průmyslových zón jih či panelákových kasáren a navrch si nechat uzavírat alternativní kluby (Klub 19)? Ano, ještě je čas, ale je ho málo. Pak už si budeme pravděpodobně moci jen zazpívat s populární popovou kapelou: Jó, Kladno, to je to město...

pozn. 3 ... kultura v politické agendě EU figuruje stále více, neboť přispívá hospodářskému rozvoji, zaměstnanosti, společenské a územní soudržnosti, ... upozorňujeme nyní na nařízení Evropského parlamentu a Rady na č. 1080/2006 ze dne 5. července 2006, které jako jednu z jedenácti priorit Evropského fondu pro regionální rozvoj v letech 2007-2013 stanovuje „investice do zachování kulturního dědictví; rozvoje kulturní infrastruktury na podporu socioekonomického rozvoje; udržitelnost cestovního ruchu a zvýšení regionální přitažlivosti; a podpory zaměřené na zlepšení nabídky kulturních služeb prostřednictvím nových služeb s vyšší přidanou hodnotou“. (Z otevřeného dopisu Šimona Pellara, předsedy Rady uměleckých obcí a místopředsedy Evropské rady umělců, do rukou místopředsedy vlády a ministra financí Mgr. Bohuslava Sobotky ze dne 21. 8. 2006. A2 : kulturní týdeník. 2006, č. 35, str. 2)

Popisky k fotografiím: Instalace vápenné pece, projekt Kladno+/-Záporno, 2005, foto Cílek Nad třemi torzy vápenných pecí vychází velký, žlutý srpnový měsíc. V siluetě města cosi schází a člověk si se zvláštním údivem vzpomene na věčně kouřící komíny a rudou zář, která zalévala kladenský obzor téměř 130 let. Tajemně žhnoucí červené světlo tří torz, to je poslední odlesk ohně na Koněvu. Břízami lidé zdobí stavby při dokončení jejich hrubé stavby, tady tiše světelkují červení jakoby na znamení slavnosti konce. Čtyři vápenné pece (vybudovány 1927 až 1929) pro předpálení vápna. Pro úsporu velmi drahého koksu bylo důležité, aby se místo vápence do vysoké pece vsazovalo už předpálené vápno (s myšlenkou přišel prof. J. Šárek) /reprodukce dobové fotografie/

strana: 19


Srdce Kladna bije. . . ale pomalu Dne 30. srpna 2006 se od deseti hodin konala na Magistrátu města Kladna diskuse týkající se národního kulturního dědictví a rozvoje regionu. Navrhly a připravily ji Dagmar Šubrtová a Radka Schmelzová, zúčastnili se: Miroslav Bernášek, první náměstek primátora města Benjamin Frágner, ředitel, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT, Praha Tomáš Gremlica, ředitel, Ústav pro ekopolitiku, Praha Michal Hartl, historik umění Zdeněk Jedlička, První železářská společnost Kladno Zdeněk Kuchyňka, ředitel, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně Lukáš Krinke, biolog, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně Radka Schmelzová, historička umění Zdeněk Štěpánek, personální ředitel Poldi Hütte Dagmar Šubrtová, kurátorka, skanzen Mayrau; pedagog VŠUP Praha; sochařka Zdeněk Trubač, ředitel Strojíren Poldi a.s. Miloš Vojtěchovský, teoretik a historik umění, pedagog FAMU Praha Eva Volfová, architektka, Národní památkový ústav, ú.o.p. středních Čech Diskusi moderoval Miloš Vojtěchovský. Záznam diskuse edičně zpracovala Radka Schmelzová.

Zóna ožila M. Vojtěchovský: Smyslem tohoto setkání je vytvoření nějakého komunikačního fóra, které by mohlo sloužit jako podklad pro účast města Kladna v bienále industriální architektury, které připravuje doktor B. Frágner a které by se mělo konat v září 2007. Možná by Dáša Šubrtová mohla krátce zopakovat cíle, které provázely podobnou akci před rokem. D. Šubrtová: Myslím, že se areál Koněv začal vnímat trochu jinak než jako mrtvá zóna. Kulturně ožil, děly se tam koncerty, výstavy… Výsledkem by mělo být ošetření budov, které jsou nějakým způsobem zajímavé, například vápenných pecí Vojtěšské huti. A tím už jsem vlastně přešla k tomu dalšímu, co je v předložených otázkách: Jaký bude osud staveb v bývalém areálu Vojtěšské huti – Koněv? Protože z minulého bienále bylo vytyčeno jako cíl, že by se stavby měly vymezit, ochránit a měl by se jim dát nějaký význam, což se nepodařilo. M. Vojtěchovský: Dodal bych k tomu ještě jednu věc – bienále bylo zaměřeno na architekturu, hlavně na architektonické památky industriální povahy, ale smyslem doprovodné kulturní akce bylo objevit město Kladno jako kulturní fenomén. S tím souvisí revitalizace společenská, ekologická, kulturní... A právě proto jsme pozvali i pana Gremlicu, protože se

strana: 20

domníváme, že tyto oblasti jsou velmi propojené. Ekologický průzkum – tedy jakým způsobem se příroda vypořádává s průmyslovou minulostí, a způsob, jakým bude minulost propojena se současnými podmínkami městského prostředí. Vidět všechny tyto fenomény v širší perspektivě než čistě jenom umělecko-historické, ekonomické, společenské nebo ekologické. M. Bernášek: Cíl se stoprocentně povedl, bienále sem přitáhlo zajímavé lidi. Druhá věc je, že další, vzdálenější cíl, vize, jak zachránit či využít památky, je úzce spjat s celou průmyslovou zónou jako takovou, s její revitalizací, vyčištěním, ale především je to spojeno s firmami, které tam fungují a musí fungovat. Vzhledem k tomu, že v současné době je většina památek v majetku společností, které tam sídlí, je důležité, aby tyto firmy měly dobré prostředí, mohly dobře prosperovat. Pokud budou dobře prosperovat, budou mít prostředky na to, aby památky zachovaly a udržovaly je, pokud budou chtít.

Hlavní je otázka vlastnictví Z. Štěpánek: Hned na začátku chci říci, že hlavní je otázka vlastnictví. Myslím si, že za bývalou Vojtěšskou huť, tedy za Koněv, tady nemůže mluvit nikdo. Ale můžu říci, že na Vojtěšské huti máme také nějaké pozemky. Většinu jich znám, ne všechny, ale určitě to nejsou žádné historické budovy, to vím jistě. Musí být jasné, že vlastnické vztahy jsou bohužel to nejdůležitější. Při respektování všech zákonů, které se týkají vás historiků. Ale především je potřeba vidět, že jsou to pozemky, které budou k prodeji. Jejich cena neustále roste. Zapomeňme na vyjádření, že je to ekologická katastrofa, ono to není tak strašné. Ekologické výsledky máme, leckde stačí strhnout pár decimetrů půdy a všechno bude v pořádku. Víte, že dnes, když jsou peníze, jde všechno. Ale hlavně - s ohledem na historická fakta je potřeba nám objasnit, kde by památkové objekty měly ležet. M. Bernášek: K tomu se ještě dostaneme. Myslím, pane Štěpánku, že jste pokročil k tomu, abychom si řekli – a to je první otázka – jaké se chystá využití rozsáhlé průmyslové zóny o výměře více než 500 hektarů. Jsou tu majitelé, ale i zájem města – když se podíváte na mapu Kladna, Poldovka je víc než čtvrtina obydleného území města Kladna, zasahuje až do centra a významně dotváří územní celek města. M. Vojtěchovský: Takové srdce města... M. Bernášek: No, už není... Kladno je specifické tím, že nemá své centrum. Hlavní náměstí je centrem Kladna, ale centrum Rozdělova je někde jinde, centrum Kročehlav také někde jinde, centrum Švermova také jinde. Celá průmyslová zóna se dá rozdělit na tři části: • Třinecké železárny, tedy z pohledu majitelů, to je Dříň, fabrika z 80. let. Celé území má jednoho významného, finančně silného majitele. Ekologická zátěž tam není téměř žádná, nebo je minimální. Dnes je tam k prodeji 27 hektarů průmyslové zóny. Město a státní orgány se o to nemusí starat, protože problémy tam nejsou. • Druhá část – Koněv. Desítky majitelů, malé pozemky, stará zástavba a různá ekologická zátěž. Po bývalé Bessemerově ocelárně tam, myslím, zbyl jeden dům; středně těžká zátěž. Bývalé koksovny – nepředstavitelný průšvih. 7-9 metrů do hloubky koksárenské dehty atd.


Desítky majitelů, každý má svůj kousek a na něm něco provozuje. Já jsem s nimi jednal o tom, co by potřebovali, aby rozvoj šel dopředu. Základní je infrastruktura - dodělat tam silnice, přístupové cesty a dát tomu řád. • Třetí část, stará Poldi, má významného vlastníka Poldi Hütte, a druhou část mají Strojírny. Z. Štěpánek: Obě firmy s právem nosit značku Poldi.

Co se stane s Bachrovnou? M. Bernášek: Když se dělal ekologický audit ECKG, tak se pánům z České inspekce životního prostředí ježily vlasy na hlavě. Odhad z roku 2002 na revitalizaci toho území je mezi 400 až 600 miliony korun. Jenom na dehtové rybníčky je tam 150 mil. korun. A když mluvíme o ekologické zátěži, tak máme také Buštěhradskou haldu – je to krajinotvorný prvek, ale má i ekologickou zátěž... Cílem je umožnit všem firmám, aby mohly dále podnikat. Koněv potřebuje dopravní strukturu, ale dopravní infrastrukturu potřebují také Poldi Hütte a Strojírny, protože dříve bylo 90 % zásobování po železnici, zatímco dnes je trend automobilová doprava. Město Kladno jako takové automobilovou dopravou trpí, protože se jezdí přes město. Takže oživení celého toho prostoru by mělo začít novou obslužní páteřní komunikací. Měla by jít od ECKG přes Libušinu ulici, po staré valmetce, po komunikaci S01 až na Dříň a v budoucnu by se měla napojovat na severní obchvat Buštěhradu a u Libochoviček a u Stehelčevsi na dálnici. Připravuje se projekt pro územní řízení na první část a stavební povolení na část druhou.

o strojírenské výrobě v rámci Poldovky… Sbírky budou přemístěny do nově vytvořeného prostoru ve Strojírnách Poldi, protože jsme je využívali stejně převážně pro sebe a pro naše zákazníky. To, co je dnes vystaveno v muzeu, bude vystaveno v nových prostorách, a to, co je v depozitáři nebo po půdách, bude ošetřeno a uskladněno v jiných prostorách Strojíren. Co se týká Bachrovny, tak ta přejde novému majiteli. Strojírny mají necelých 9 hektarů plochy. Budovy jsou opravené, v docela slušném stavu, asi i z hlediska historického, protože třeba kliky se tam vyrábějí už 102 let a strojírenská výroba je tam ještě déle.

Sběrna na památky

Z. Kuchyňka: Než jsem začal pracovat v muzeu, pracoval jsem na okresním úřadě na památkové péči. S paní Volfovou, která byla architektkou v tehdejším Krajském ústavu památkové péče, jsme absolvovali podobná jednání ohledně kladenských dolů. Tehdy navrhoval pan ing. Matěj z Ostravy řadu zdejších dolů, mezi nimi Prago a Kübeck, za kulturní památky a my jsme je všechny projížděli, setkávali se s majiteli – myslím, že alfa a omega je to, co říkal pan Štěpánek, jednání s majiteli. Ale v rámci Koněva jich je mnoho. Otázkou je třeba, kdo je majitelem Josef Hoffmann (1870 Brtnice - 1956 Vídeň) architekt a designér, spoluzakladatel vídeňského vápenných pecí… To, že je některá památka zapsána jako kulsdružení Secession a také proslulé dílny uměleckého turní památka, jako důl Kübeck, neznamená, že bude zachráněřemesla -Wiener Werkstätte, patří mezi nejvýznamna. Víme, jak dopadl těžní stroj na Kübecku, ačkoliv je to kulturní nější tvůrce, kteří zásadně ovlivnili vývoj architektury památka. Vždycky je důležité – neříkám shoda, ale kompromis 20. století. Ve své době byl nejžádanějším vídeňským majitele, pokud se najde, a orgánů památkové péče. Pak se architektem. Z jeho realizací je nutné zmínit komplex podaří něco zachránit… Osobně nevidím ani příliš růžově osud vil na Hohe Warte (1900-1901), avantgardní stavbu těžní věže na dole Schoeller v Libušíně. Zůstane osamělá v areásanatoria Purkersdorf u Vídně (1904), palác Stoclet lu, který bude zlikvidován a bude sloužit něčemu jinému. Všichni Z. Trubač: Jeden z hlavních problémů Kladna je dopravní obv Bruselu (1905-1911). Působil také v Kladně, Bruntále, víme, jak to vypadá ve volně přístupném areálu Koněva, kde služnost. Na komunikaci by měly navazovat dálniční sjezdy, které Vrbně pod Pradědem a v Koutech nad Desnou. může kdokoliv rozebrat cokoliv a ještě má sběrnu starého želeby umožnily Kladno objet a dostat se do průmyslových zón, aniž za uprostřed areálu… Naopak se domnívám, že některé objekty by se přejíždělo město… Došlo k tomu, k čemu muselo dojít. Zev areálu Poldi Hütte, jako třeba budova ředitelství, budou stále lené louky kolem Kladna končí a Kladno by se mělo dál rozvíjet. A začalo se hovořit o tom, že je tady stará průmyslová zóna, kde některé fabriky jedou, a pak využívány, takže je zájem o jejich zachování. Alfa a omega je majetkové vztahy rozklíčovat je tam spousta volného místa, které je potřeba využít. A jak je využít? V Koněvu se obávám a pak začít jednání s majiteli. A snažit se je přesvědčit, že objekty mají určitou hodnotu. jedné věci – stala se z něj veřejně přístupná zóna, kde je spousta malých společností, skladů, Lze ukázat na výsledky kladenského bienále i na zkušenosti z ciziny, kde firmy, které působí míst, kde někdo něco vyrábí. Každý tam má svých pár set metrů čtverečních, na kterých má v opraveném památkovém objektu, se můžou chlubit před svými zákazníky. naplánovaný svůj rozvoj. Mohu se vyjádřit k další otázce - co se stane s muzeem Poldi? Když budu patriot, řeknu, že M. Vojtěchovský: Možná by bylo dobré, kdyby pan Hartl vyjmenoval několik staveb, žádné muzeum Poldi na Kladně neexistuje, protože je to muzeum Strojíren Poldi. V 90.letech, které objevil a které jsou citovány v literatuře jako památky evropského, nikoliv jen kladenkdyž se s Poldovkou stalo to, co se stalo, tak se podařila dobrá věc – byly zachráněny sbírky. ského nebo českého významu. Ale je to skutečně muzeum Strojíren Poldi. Dosud měly Strojírny Poldi majitele BM Kladno, od ledna letošního roku mají nového majitele, brněnskou firmu JetInvestment, a ta neprojevila (hovoří M.Hartl k lokalizaci staveb J. Hoffmanna – viz BOX) o budovu muzea, tedy o Bachrovnu, zájem. Majitelem Bachrovny je dnes firma ZKS Kladno a.s.. Co se týká sbírek, tak zhruba dvě třetiny pojednávají o historii Poldovky a jedna třetina

Pokračování diskuse najdete na straně 69.

strana: 21


foto - Miroslav Jandora

Doly a hutě představovaly jen zlomek kladenské minulosti Rozhovor s Mgr. Jiřím Kovaříkem

Až do poloviny 90. let jste poměrně hojně publikoval články o historii kladenských hutí. Připomenu jen seriál o poldovských ředitelích a dalších osobnostech v Kladenském kováku a cykly Requiem za SONP Kladno a Requiem za Spojené ocelárny v Kladenských novinách. Potom jste se na toto téma odmlčel. Proč? Nejspíš to souviselo se zánikem některých periodik a posléze i se soumrakem kladenského hutnictví; to téma se pro mne asi také trochu vyčerpalo a časem jsem si našel na psaní jiné okruhy. O Kladně a průmyslu píšu stále, byť jen občas a jinam, interně ve firmě pro lidi v ní, krom toho třeba do Slánského obzoru. Teď se podílím na vznikajícím Historickém atlasu Kladna, což bude jeden ze svazků řady vydávané Historickým ústavem Akademie věd ČR v Praze. Od roku 1977 jste ředitelem Muzea Poldi. Je asi zbytečné ptát se na to, s jakými pocity jste nesl zánik hutí. Jak jste to však vnímal z pohledu historika? Vždyť tady končila celá jedna historická éra města. Všechno někdy a někde končí, podobných příkladů bychom našli za poslední desetiletí v této zemi i v Evropě spousty. Otázkou je spíše, jak se s tímto zánikem vyrovnalo město a lidé v něm, protože to pro řadu z nich bylo zlé období. Kladno bylo městem uhlí a oceli něco přes sto padesát let. Když uvážíme, že něco o něm začínáme vědět v počátcích vlády Jana Lucemburského, představovalo to jen zlomek jeho minulosti. Mimochodem, tím ředitelem nejsem, byť to není zas tak důležité... Dělám ve Strojírnách POLDI propagaci. A jak jste to viděl jako muzejník? Proč v Kladně nevznikl třeba skanzen hutí? Před rokem 1989 se o tom uvažovalo, pak měly hutě o dost důležitější starosti. strana: 22

Jiří Mika Mohlo v tom muzeum sehrát nějakou roli? Jedině jako navrhovatel a subjekt, který upozorňoval, že některé stavby či zařízení mají historickou hodnotu. Když se rušily koněvské válcovny, zůstaly tam unikátní parostroje, jenže rozebrat a převézt je někam bylo nepředstavitelné. Ve chvíli, kdy haly vychladly, se staly nesmírně zranitelnými, v těch budovách se nemohly temperovat, jako např. na dole Mayrau. A tak dále, těch problémů se naskýtala řada. Dnes je areál Koněvu či bývalé Vojtěšské huti běžně přístupný. Které z objektů, co tam ještě zůstaly, by podle vás bylo možné zachránit nebo které by stálo za to vyhlásit technickými památkami? Vápenky, zbytky tzv. Semmeringu? Z výrobního zařízení neexistuje nic, našlo by se nanejvýš pár budov z doby první fáze stavebního rozvoje hutě. Některé jsou v rukách soukromých společností a myslím, že o ně dbají, alespoň pro jednu z nich, sídlící v bývalé mostárně, jsem před časem dával dohromady historickou fotodokumentaci. Vápenné pece, které se postavily za 1. republiky, jsou dnes doslova oholené, co bylo železné, skončilo ve sběrnách. Ale nasvětlené a zajištěné tak, aby se nerozsypaly, by představovaly zajímavý solitér, jenže nevím, jak ho využít, aby byl k něčemu. A v areálu Poldi? Ta se v 70. a 80. letech minulého století dost podstatně modernizovala a stavebně byly její haly vždy spíše účelové než estetické. Možná vstupní areál huti, pravděpodobně se na něm podílel Josef Hoffmann, jenže další přestavby a dostavby i toto do roku 1945 dosti změnily. V době ředitele Vladimíra Stehlíka vzbudily posměch jeho plány na přestavbu plynoje-

Mgr. Jiří Kovařík, narozen 1950 v Praze, vystudoval obor vodní stavby na průmyslové škole stavební a v roce 1974 ukončil studia oboru historie a francouzštiny na Filozofické fakultě UK v Praze. Krátce pracoval jako historik Okresního muzea v Kladně a potom se stal ředitelem Muzea Poldi, které je dnes firemním muzeem Strojíren POLDI. Kromě historie Kladenska se zabývá dějinami válečnictví, zejména obdobím napoleonských válek. Vydal pětidílný cyklus Napoleonova tažení, za knihu 1812: Napoleonovo ruské tažení získal Cenu Miroslava Ivanova a kniha Richard III. Vrah, či oběť? byla oceněna Cenou E. E. Kische.


mu na obchodní dům s heliportem na střeše. Nyní je plynojem zbořený. Myslíte si, že se nedalo najít řešení, které by bylo někde mezi těmito dvěma extrémy? Myslíte, že plynojem je dominanta města s estetickou hodnotou? Nebo že by se z ní dalo vytvořit něco jako Beaubourg v Paříži? Nevím, bral jsem ho jako přirozenou dominantu té části města. Ale náměty na přestavbu některých objektů v areálu Vojtěšské huti přinesli studenti architektury na loňském bienále Industriální stopy. Viděl jste je a jak byste je hodnotil? Viděl jsem je jen zprostředkovaně, v době bienále jsem byl v Lužických horách. Některé náměty by se daly pokládat za zajímavé, jenže jsem realista, chybí mi využití, kdo a proč by je realizoval, kdo by je navštěvoval. Industriální stopy byly spojené s týdenním happeningem. To zájem o hutě aspoň na chvíli probudilo. Mají tyhle akce podle vás nějaký význam? Zatím to byl jeden pokus, teprve další, bude-li, ukáže, zda se jejich význam dotýká něčeho delšího, než je doba konání. Pokud bychom se shodli, že některé objekty bývalých hutí stojí přece jen za záchranu, jak konkrétně postupovat? Uvedu příklad přeměny vysloužilé brněnské továrny na nákupní a společenské centrum Galerie Vaňkovka: nejdřív skupina nadšenců založila nadaci, potom se do toho vložilo město Brno a nakonec získali zahraniční komerční společnost. Bylo by něco takového možné v Kladně? Ten příklad kulhá, Vaňkovka je na cestě mezi autobusovým nádražím a centrem Brna, leží tedy na přirozené trase, po níž se lidé pohybují. Brno je centrem Moravy s mnohonásobně větší populací, i těch přijíždějících je víc. Navíc neztratilo ducha lokálpatriotismu. Asi vás zklamu, ale muselo by tam být něco hodně atraktivního, aby to Kladeňáky či lidi ze spádových obcí donutilo tam jít. V tomhle jsem skeptik, stačí mi podívat se na hlavní kladenskou třídu v podvečer, nebo na obchody, jak rychle se mění v postranních uličkách a jaká je jejich struktura. To je otázka kupní síly i toho, že velká část lidí dnes v Kladně zaměstnána není, což je, mimochodem, také důsledek zániku hutí.

Vraťme se ještě k Muzeu Poldi. Vzniklo v polovině 70. let za ředitele Miroslava Dlouhého, roli při tom prý sehrál také výtvarník Bohuslav Valenta. Můžete o tom říci něco více? Bohoušek Valenta, i když se tím nechlubil (on se vůbec nikdy nechlubil), byl autorem celého výtvarného řešení; dost úzce jsme jeden čas spolupracovali, vymýšleli i nemožnosti a náramně se při tom bavili. Třeba modely do expozice jsme dělali spolu, Vojtěšskou huť, jak vypadala roku 1885, Poldinu huť v počátcích, kelímkovou pec, první elektrickou pec. Byl to všeuměl, navíc dobrý člověk, jen příliš skromný, snad proto, že byl starý mládenec a měl pocit, že nic nepotřebuje, ani slávu, ani peníze. On nebyl jen výtvarník, on byl akademický malíř, Fillův žák, myslím, že hodně dobrý. Když pak vznikla nová expozice, to už byl v důchodu, pochválil ji a já to bral jako poklonu. Ing. Miroslav Dlouhý představoval obrovskou osobnost, muzeum bylo doslova jeho dítě. Měl veliký rozhled, byl to vzdělaný, chytrý člověk. Vyrovnal by se nejlepším poldovským ředitelům před 2. světovou válkou, kdyby měl stejné podmínky. Pod tou jeho občas drsnou huťskou mluvou bylo dobré srdce, citlivá duše a moudrá hlava. Pro Poldovku by dýchal a možná kvůli ní i dodýchal; seděli jsme spolu na lavičce v Bachrovně pár dnů předtím, než umřel, byl hodně smutný z toho, jak to jde s hutěmi z kopce. Mimochodem, Kladno mu vděčí za záchranu Hoffmannova Poldihausu. Tehdy už nikdo nevěděl, že ten dům stavěl architekt světového jména, to dr. Krajníkovi a mně prozradil až profesor Sekler z Vídně, kapacita číslo jedna na Hoffmanna. O osudu Poldihausu už bylo rozhodnuto, měl se zbořit, měla tamtudy jít silnice. Tenkrát jsem profesoru Seklerovi sjednal schůzku s Ing. Dlouhým a ten se do toho vložil vahou celé osobnosti, musel tehdy až na ÚV KSČ, aby se plány změnily. Dokázal to... Muzeum sídlilo až do letošního roku v Bachrovně. Teď tam končí. Jaké budou jeho další osudy? Připravuje se prostor pro přemístění podstatné části expozice do areálu Strojíren POLDI, hotov by měl být v září, otázku přístupnosti externích návštěvníků jsme, přiznávám, zatím neřešili, ale nepochybně se vyřešit dá. Některé artefakty využijeme v ředitelských či návštěvních prostorách firmy. Může se stát, že něco ze sbírkových fondů, pro které nebudeme mít využití, převedeme na Okresní muzeum, Okresní archiv či na Národní technické muzeum.

Jste úspěšný autor literatury faktu a zřejmě největší odborník na napoleonské války u nás. Rád bych našel nějakou souvislost mezi tématem, o kterém jsme dosud hovořili, a tématem vašich současných knih. Dá se nějaká taková spojitost najít? Tou spojnicí je historie a možná trošku nadání pro psaní. Já občas odbíhám i do středověku, někdy si potřebuji psaní trochu zpestřit, zkusit jiná období, jiná témata. Ono psaní je trochu cestování v čase, pustíte z hlavy tenhle svět, jste v jiném. Otázkou je, jestli ho shledáte lepším, nebo zjistíte, že všechno už tu bylo, jen trochu jinak. Jeden z vašich článků v Slánském obzoru se jmenoval Poldina huť a válečná loď „President Masaryk“. O válečnou tematiku se tedy zajímáte v širším kontextu? Tady krásně splynula historie huťská s válečnou, ale v soukromém psaní jsou militarie asi mojí hlavní parketou. Nevím, co je v tomto případě širší kontext, otázkám souvislostí s politikou, geografií či hospodářstvím se ale nevyhnete, stejně tak se musíte časem zabývat strategií, taktikou, vojenskou technikou, a to i ve středověku. Jenže nejvíc mě v tom zajímají osudy lidí, to, jak válku viděli oni, proto se nějak čím dál víc hrabu v jejich memoárech a starých kronikách. A co třeba Vojtěch Lanna nebo Karl Wittgenstein? Neláká vás odběhnout si od Napoleona zase k těmhle lidem spjatým s počátky průmyslu a napsat o nich knihu, která by byla stejně zajímavá jako třeba vaši Orlové Napoleonovy armády? Ona je to otázka trhu, v této zemi hodně úzkého, počtu potenciálních čtenářů a počtu vycházejících titulů. Wittgenstein mě lákal a stále láká; dal by se napsat zatraceně poutavě. Kdysi jsem se o to pokusil v Kováku, „Jistý pan W...“ se to jmenovalo. Jenže tady bych musel k nakladateli shánět i sponzory, aby se vydání zaplatilo, zatímco Napoleon se zaplatí sám a i něco nakladateli vydělá.

strana: 23


Struktury, fraktury Jan Červený Tento článek pojednává o strukturách tvořených industriálními objekty a jejich otisky. Zabývá se také smutnější variantou osudu industriální památky – mizením, prázdným místem. Bez zbytečného pesimismu lze říci, že je to pro Kladno téma relevantnější než úvahy o konverzích zajímavých industriálních objektů. Když objekt zcela zmizí, zbývá po něm ještě místo, otisk, struktura. Pořád není tak zle, když se dá říct: „Tady, jak je ta proluka, tam stál…“ nebo „tudy vedla dráha, která…“ I když zbylo jen prázdné místo, stále je cítit minulost, stále má slovo kontinuita. Otisk je nositelem paměti, a proto by i on měl být předmětem když ne ochrany, tak alespoň respektu. Neznamená to samozřejmě, že by se na místech po zbořených objektech nemělo stavět. Je však potřeba stavět tak, aby bylo s předchozím počítáno. Nové by mělo na starší navazovat, což je ostatně obecně přijímaná zásada dobré architektury. Ta by měla reflektovat a dotvářet své místo, ať už je jakkoliv osobitá. Nové může „navázat“ na staré dokonce i jeho záměrným popřením, pokud se tak děje v intencích kreativní a citlivé tvorby, jež tím přináší odpovídající efekt, který je znovu přemýšlením o místě a jeho souvislostech. Naznačený způsob „kreativní destrukce“ struktury je na opačném pólu kvality tvorby a přístupu než například osazení typizovaného obchodního domu napříč strukturami. V následujícím textu jsou popsány charakteristické příklady struktur v návaznosti na konkrétní urbanistické situace.

strana: 28

Plochy Průmyslové plochy zabírají asi jednu čtvrtinu rozlohy města. Jsou doposud poměrně ostře ohraničené. Často jsou vymezené přímo liniemi – železnicemi, silnicemi, tudíž strukturami definovanými pohybem, prouděním. (Za linii ve sledovaném smyslu nelze považovat např. plot, který je spojen maximálně s pohybem hlídacího psa.) Hlavní průmyslové plochy se skládají z menších, racionálně řazených ploch hal a dalších objektů. Při porovnávání leteckých záběrů z různých časových období si někdy ani nevšivneme, že stejný obdélníček na novější mapě už není budova, ale její otisk. Pro představu, některé objekty a jejich otisky dosahují asi desetinásobné ale i pětadvacetinásobné rozlohy náměstí Starosty Pavla. Toto kolosální urbanistické měřítko, vzniklé účelově a spontánně, dává vzpomenout na největší záměrně komponované komplexy světských i sakrálních staveb. To může být v novém kontextu velmi inspirativní. Stírání rozdílů a přechodů mezi městskou zástavbou a průmyslovou krajinou je analogicky stejně nežádoucí jako stírání rozdílu mezi zástavbou a krajinou „přírodní“. Druhé uvedené se vnímá jako zbytečné a ochuzující už od dob Ladislava Žáka a jeho knihy Obytná krajina. Podstata je stejná a spočívá v nebezpečí bezbřehé směsice všeho. To je konečně obava nejen krajinářská, ale i obecná. Ať už se industriální plochy v budoucnu s městem spojí či prolnou jakýmkoliv způsobem, připadá mi dobré, aby si jejich území zachovalo vlastní osobitou tvář.

Linie Mimo ulice a silnice, které mají většinou povahu sítě, nás zajímají hlavně tratě a vlečky. Ty tvoří buď „funkční“, nebo opuštěné koridory mimochodné k ostatní dopravní struktuře. Slovo „funkční“ je v uvozovkách – i když neplní svou původní funkci (přepravu materiálů), mají tratě další sekundární funkce. Například uvolňují prostor. Jejich zachování má zásadní význam pro harmonický a kontinuální vývoj podoby města. Jako nejpolitováníhodnější příklad necitlivosti lze uvést osud bývalé Nučické dráhy. Liniová stavba je zranitelná v tom, že stačí jediné její přerušení, aby ztratila význam jako celek. To se stalo hned několikrát v podobě rozprodání některých jejích částí po zrušení provozu. Jakmile se tak stalo, byly i zbylé úseky naráz odsouzeny být pouhými stavebními pozemky. Jestliže se okolní zástavba průběhu vlečky po celé století přizpůsobovala, všechny vzniklé tvary a anomálie v obrazu města, dříve logické a organické, ztrácejí svůj smysl. V detailu nejsou zbylé úseky vlastní vlečky (pokud ještě nějaké zůstaly) ničím jiným než nečitelnými zbytky čehosi tušeného, divná a blbá místa. O vlečce přetvořené v zelenou pěší nebo cyklistickou tepnu prostupující městem si můžeme nechat zdát. Co horší, vlečka (se svým organickým tvarem) měla vlastně povahu řeky, právě takové, jakou si Feng-šuejisté cení nejvíc – pomalu meandrující. Ano, Kladno mohlo mít kromě cyklostezky i svou vlastní řeku. Do centra bychom se dostali plavbou po


zelené řece, která se mohla jmenovat podle svého cíle – Nučice. Účastnil jsem se před nedávnem hledání vhodného pozemku či objektu pro budoucí centrální sklad Středočeské vědecké knihovny v Kladně. Ironií osudu bylo, že jeden z pozemků, který se namanul, bylo právě torzo vlečky. Představoval jsem si následovné řešení: sklad v podobě liniového domu, symbolizujícího zapomenutý vlak. Vlak vede zástavbou od ulice k ulici, kde jsou také vstupy. Místo surovin veze informace. V rámci domu proudí knihy a knihovníci chodbou, která je odrazem vlečky samotné.

natož zpoza (modré) drátěnky, která místo s poklopem a pilířkem vymezuje. Významné body představují jistě i některé centrální stavby. Například zmizelý plynojem a jeho stopa, která je vzhledem k rozloze na půl cesty mezi bodem a plochou. Vyhrazená vertikalita Otázka – není vertikalita v Kladně vyhrazena komínům a těžním věžím, tj. průmyslu? Připadá mi, že se Kladno v civilní výstavbě míjí s vertikálním momentem, jako by si tato výstavba neodvážila konkurovat vertikalitě průmyslové. Vyjímku potvrzující pravidlo představují rozdělovské věžáky. Ty však ve výsledku tvoří figuru spíše horizontální. Zajímavá je v této souvislosti nenaplněná vize výškové dominanty na Sítné. Vertikalita byla vyhrazena komínům a těžním věžím, které město průmyslové éry definují a – řečeno s Václavem Cílkem – ovládají horizont. Na horizontu čteme, co je náboženství dané doby. Město se sto tisíci komíny, zpívá se v písničce.

Nučická vlečka je pryč. Jistě se budou rušit i další tratě. Už to bude mimo centrum, ale stejně by bylo dobré neopakovat chybu. Zadíváme-li se na mapu města, vidíme, že linie tratí kolem průmyslové zóny připomínají západovýchodně orientované srdce. Budeme ho respektovat? Body V námi sledovaném smyslu není kritérium bodu jeho co nejmenší velikost, ale způsob vzniku. Jako nejpřesnější vyjádření bodu se mi jeví jámy dolů, které obsahují vertikální pohyb, stejně jako když kreslíme bod tužkou na papíře. Jámy dolů tvořily magnety a silové póly další navazující zástavby. Jejich poloha a osudy zásadně ovlivňovaly rozvoj města. Na historických fotografiích vidíme krajinu, které dominuje komplex větších budov dolu korunovaný těžní věží. Navazují nižší objekty a dále pak dělnické kolonie. Zaniklé doly splývají s městem a s okolní krajinou. Zajímavé (ale vlastně příznačné) je, že tato místa nejsou do města začleněna a neudržují si svou centralizující funkci , byť v upraveném využití. Spíš jsou městem obestoupena. S výčitkami či rozčarováním se distancují od městských struktur a procesů. Místa, která dřív koncentrovala hmotu, práci a energii a byla průsečíkem, dnes koncentrují rozpačitost, nijakost, přechodnost, zkrátka esence opačné. Jako příklad můžou posloužit třeba doly Herget, Amálie, Kübeck a další. Místa dolů ve volné krajině si pochopitelně svou centralizující schopnost uchovala. Přerod místa na ohnisko a následně v zapomnění by mohlo být zajímavé téma pro příští bienále Industriální stopy, které se má konat v roce 2007 v Praze, Kladně a Liberci. Jinými slovy by se v září 2007 mohlo město změnit na dějiště

uměleckého workshopu, který se rozhoří na místech například třiceti největších zaniklých dolů. Zajímavá je pestrost a náhodnost urbanistických a prostorových konstelací. Jednou je místo v ulicích, podruhé mezi garážemi a jindy zas v poli nebo v lese. Místa by spolu komunikovala například formou velké celokladenské „bojovky“. Zajímavé by samozřejmě bylo i vytvoření nějaké trvalé hodnoty pro dané místo. Zavezené jámy mají totiž nepříliš důstojnou úpravu v podobě pilířku z bílých či betonových cihel. Ten bývá někdy opatřen nerezovou cedulkou s informací, která není vidět ani zblízka,

Nechci domyslet, jak by obraz Kladna vyložil stoupenec freudiánského pohledu na věc, kde se za každým objektem proporcí delších než 1:1:2 hledá falus. Jak vyložit bourání komínů? Ve „vertikálních“ souvislostech představují důležitý fenomén sloupové, nebo také pyramidální, nebo i vlašské topoly (Populus nigra ‚Italica‘). Ty se v pohledech na město významně uplatňují a dotvářejí jeho vertikální image. Žijí v panoramatech města ve skvělé symbióze s komíny. Jsou to vlastně také komíny. Komíny na kyslík.

strana: 29


P OSLEDNÍ VÁLCOVNA VE V OJTĚŠSKÉ HUTI Tomáš Voldráb

O osudu poslední válcovny v areálu Vojtěšské huti bylo rozhodnuto. Firma Noval, která dosud v Kladně držela výrobu válcovaných ušlechtilých ocelí,skončila. Válcovna Jemná V., lidově nazývaná „Maďarka“, byla postavena na západním okraji tehdejší huti Koněv v roce 1959. Místo v Dubici nebylo pro válcovny příliš šťastné. Nejen že zasahovaly přímo do jádra města, navíc z jedné strany stály haly skladů a z druhé bránila jejímu případnému rozšíření vysoká terénní vlna. Původně se zde válcovaly jemné profily z neušlechtilých ocelí, ale po rekonstrukci válcoven v letech 1975-1978 se výroba soustřeďovala převážně na ušlechtilou ocel. Po úpravě v 80. letech dokázala válcovat i vysokolegované oceli včetně rychlořezných a korozivzdorných ocelí. Hala válcoven byla rozdělena na tři části. Ve střední se nacházelo zázemí válcoven s dílnami a soustružnou válců. Severní hala, původně válcovna 4 postavená v letech 1947-49, byla po zrušení zařízení využívána jako sklad. Jižní hala pak skrývala samotnou válcovací trať Jemné V. Po dostavbě byla trať kombinovaná-spojitá. Předválecí pořadí mělo 8 spojitých stolic, po nichž následovalo otevřené mezipořadí se 2 stolicemi a nakonec 8 stolic systému Contiloop. Spojité stolice uváděl v pohyb jeden elektromotor výroby Škoda pomocí rozváděcích hřídelí. Plzeňská Škoda dodala většinu strojního zařízení válcovny. Trať byla vybavena průběžnou válečkovou pecí AMCO, která umožnila žíhat ocelové tyče v délkách 6 m. Po privatizaci Poldi v roce 1993 provozovala „Maďarku“ firma Noval. Ta v podstatě držela původní výrobní program s orientací na válcování drátů, svitků, pásoviny a tyčí z ušlechtilých ocelí až do začátku roku 2006, kdy byla výroba definitivně ukončena. Zřejmě nemá smysl spekulovat nad tím, zda se výroba skutečně nevyplatila. Jisté však je, že výrobní kapacita válcovny nebyla dlouhodobě zdaleka naplňována. Haly válcoven má nahradit objekt dalšího obchodního domu. Nastává tím historický okamžik prolomení hranice mezi městem Kladnem a Vojtěšskou hutí, doposud obehnanou plotem, i když volně přístupnou. Snahy proniknout na území likvidované hutě a tím zabránit její naprosté degradaci, byly již v polovině 90. let při plánování Pražské rychlodráhy. Kladenská konečná stanice měla být umístěna právě v Dubici pod autobusovým nádražím, kam by vlaky přijížděly raženými tunely pod městem Kladnem. Ovšem zůstala jen vize. Vojtěšská huť má obrovský potenciál právě v zachovaných troskách industriálních staveb. Loňské bienále Industriální stopy nabídlo několik návrhů možné budoucí podoby celého areálu. Současné budovy válcoven, i když v podstatě patří ke koloritu města, nemají významnou cenu. Daleko větší pozornost si zaslouží hala starých skladů, ke kterým byly nové válcovny přistavěny. Několik let opuštěná část sloužila patrně jako sklady už Pražské železářské společnosti. Sklady byly postaveny někdy v letech 1910-1914, tedy v době, kdy se na Kladně stavěla budova secesního Okresního domu (1910), modernistického divadla (1912) nebo průmyslové školy (1914). Sklady jsou stavěné ve stylu moderny, mají nýtovanou ocelovou konstrukci vyzděnou z bílých struskových cihel. Jednoduchá obdélníková a čtvercová okna odlehčují dvojici lámaných obloukových štítů budovy. Dvojhalí, které je patrné jen z venku, má náročně řešenou nýtovanou konstrukci střechy se stříškovými světlíky. Vnitřní prostor skladů je vyložen dlažbou a vyvýšen nad okolní terén. Výškový rozdíl usnadňoval manipulaci s materiálem, který sem byl dopravován po železniční vlečce Kladensko-Nučické dráhy, vedené z nádraží na Semmeringu. Haly jsou v současné době prázdné a po očištění nánosů prachu by mohly sloužit jakémukoli účelu. Přestože budovy architektonickou hodnotu v rámci Kladna určitě mají, k památkové ochraně se tento typ staveb prosazuje velice těžko. Haly by se mohly stát součástí budoucího obchodního domu a dozajista by se již samotná budova stala atrakcí. Konverze objektu je pro Kladno příležitostí, jak zviditelnit to, co je pro ně typické, i když v jiné podobě. Na rozdíl od toho, jak postupuje památková péče, se nejedná o konzervaci v původní formě, ale o aktivní přizpůsobení stavební podstaty novému účelu. Výsledkem je soulad nové funkce s prostorovým řešením a s historickou podstatou i s kontextem místa. Konverze by byla současně nadějí pro další podobný postup vedoucí k oživení celého areálu. Vždy záleží na osvícenosti investora. Město by však mělo v tomto případě snahy investorů korigovat, aby nedocházelo k odosobňování a roztříštěnosti pro budoucnost urbanisticky zajímavého místa. Literatura: 100 let ocelí Poldi. Praha: Práce, 1989, s. 174


Konec průmyslových zón začátek nové doby? Miloš Vojtěchovský V pondělí 20. února 2006 aktivisté z londýnské čtvrti Hackney obsadili tři prázdné viktoriánské budovy s cílem zabránit úřadům v připravované demolici. Místní obyvatelé se pokusili prosadit projekt revitalizace komplexu a proměnit jej na společenské a kulturní centrum a předejít tak devastaci architektury a privatizaci pozemku, kde stojí Dastonské divadlo a místní městské správní středisko někdy z poloviny 19. století. Záhy se objevili úředníci a nařídili protestujícím, aby během hodiny opustili pozemek. Brzy poté dorazili dělníci stavební a demoliční firmy doprovázení policií a společně vnikli násilím do budovy. Aktivisté použili oblíbenou taktiku vzbouřenců, vylezli na střechu a vzdorovali zde autoritám. 3. března vydal soud nařízení, aby aktivisté do 24 hodin opustili protiprávně obsazenou budovu. Příští den zorganizovali aktivisté protestní demonstraci před divadlem. Internetová stránka britských indymedií neprozrazuje, jak akce dopadla. Pravděpodobnost, že občanská neposlušnost vzbudila v právním a výkonném aparátu města, kde hlavní vliv mají spíš zájmy projekčních kanceláří a developerů, přílišnou odezvu a porozumění, je zanedbatelná. Je to ostatně obvyklá scéna, která se opakuje od 60. let 20. století v mnoha městech západní Evropy, USA a Austrálie. Většinou tam, kde dochází k radikálním změnám a posunům v topografii města, vyvolaným změnou struktury obyvatelstva, kde výsledná skladba oblastí podléhá společenským a ekonomickým vlivům. Střídají se periody rozpadu a obnovy a bohatí a chudí měšťané si na čas vyměňují obydlí. Opuštěné budovy zrušených nemocnic, části bývalých průmyslových zón, oblasti, které během doby pozbyly původní funkci, se stávají přechodně útočištěm nejrůznějších společenství, hledajících nový životní a pracovní prostor v proměňující se městské krajině. V období bezvládí, kdy původní opuštěná funkce staveb ještě nebyla nahrazena novou, se tu usazují (často bez povolení) skupinky umělců, nomádů, krakerů a squatterů. Vytvářejí různé formy společenství, kterému někdy říkají „autonomní zóny“ nebo “svobodný kulturní prostor”. Většinou jde o skutečně dočasný projekt. Po jistém

čase autority donutí aktivisty k odchodu a budova je buď zbourána, nebo přestavěna na kanceláře či luxusní obchodní nebo obytný komplex. Někde se nicméně podařilo obráncům svobodného prostoru legalizovat postupně svá obydlí. Bývalé továrny, opuštěná divadla, kina, nemocnice, přístavní

budovy ožívají a slouží jako ostrůvky autonomie, alternativní a komunitní kultury v prostředí určovaném racionalitou (i iracionalitou) zákonů trhu, podnikatelů a byznysu. Několik příkladů z města, které se těší relativně dlouhé historii snah o proměnu staveb v autonomní umělecké komunity, může sloužit jako model strategie k přežití či soužití v relativně liberálním prostředí právního systému demokratické společnosti. Tím místem je Amsterdam, jedna z mála metropolí, kde se občanským aktivistům již na konci 70. let podařilo zvrátit rozhodnutí radnice zbourat z důvodů výstavby metra celou čtvrť kolem náměstí Waterlooplein a bývalého židovského centra. Během pouličních střetů byl vybojován nový územní plán kolem Nieuwe Marktu – náměstí Nový trh, a v devadesátých letech vzniklo turisticky atraktivní centrum. Pravidelné manifestace organizované pod hlavičkou Anti-City Circus na devastovaném terénu stovkami mladých lidí s vírou v ideu svobodného města a života, nejen zachránily relativní ochranu staré zástavby, ale otevřely i cestu pro řadu dalších obsazených budov po celém Amsterdamu v následujících desetiletích. Některé z nich přežily do dneška, i když většina podlehla komerčním zájmům územních plánovačů a říšských a privátních developerů. Část z nich dosud slouží jako galerie, část poskytuje prostor řemeslníkům a umělcům jako studia, ateliéry a byty. Dnešní stav vzájemného relativního respektu mezi zastupiteli města a zastánci a provozovateli volného obývání prázdných budov, hledání způsobu soužití, nepřišel zlehka a sám od sebe. Začátkem 80. let bylo krakerské hnutí, posílené ideologiemi anarchismu a punku, ekonomickou recesí, přísunem heroinu a tvrdých drog, bezradnou sociální politikou státu a managementem města, nejsilnější. Tehdy vznikla většina pirátských rádií sloužících vzájemné koordinaci skupinek krakerů žijících v různých čtvrtích. Celé ulice a části čtvrtí byly obývány mladými lidmi bez zaměstnání, důvěry ve stát a bez jasné budoucnosti. Radikální krakeři zformovali polomilitantní jednotky a taktiku boje s policejními sbory. Společenská polarizace přinesla do ulic Amsterdamu nezvyklou atmosféru napětí a agresivity. Boje o krakerskou uměleckou komunitu kolem ulice Conraadstraat v polovině 80. let a smrt krakera Hanse Koka v policejní cele znamenaly zlom v eskalaci násilí. Starosta i policejní prezident pochopili, že násilí problém neřeší, a krakeři zakládali oficiální sdružení, kde pracovali advokáti vyjednávající o možnostech legalizace obsazených staveb. Hrubě řečeno ztratily „Benátky severu“ po modernizaci a revitalizaci mnoha městských čtvrtí

strana: 31


a proměny průmyslových oblastí punc autonomní a alternativní kultury, ale ona místa nebyla vymazána z mapy úplně, jen ustoupila ze své radikální pozice a její radikalita se někdy ukazuje z odstupu jako celkem mírumilovná a konstruktivní. Jedním z nejživějších a nejznámějších míst je ADM, které si zachovalo atmosféru postindustriální kultury z minulých desetiletí. Terén bývalých amsterodamských doků ležící mimo centrum byl obsazen v 80. letech a znovu zabrán krakery v roce 1997. Vlastník se pokusil komplex obývaný asi stovkou nájemníků na vlastní pěst zbourat, ale nakonec musely buldozery ustoupit pod tlakem kritiky a veřejného mínění. V ADM žijí a pracují místní i zahraniční výtvarní umělci, divadelníci a výrobci ekologických produktů. Komunita provozuje vlastní pirátské rádio a je mezinárodně proslulá organizováním každoročního festivalu robotického umění ROBODOCK. www.contrast.org/adm

Budova bývalé Filmové akademie nedaleko centra, obsazená v roce 1999, byla postupně pololegalizována a dodnes slouží jako kulturní autonomní centrum s vegetariánskou restaurací, promítacím sálem, místem pro koncerty, ateliéry a byty pro umělce. squat.net/overtoom301/pages/home.html

Nedaleká rozlehlá budova bývalé slévárny štočků pojmenovaná podle jejího zakladatele Nicolase Tetterode byla obsazena v roce 1981 a po 5 letech bylo její užití pro nové nájemníky – krakery legalizováno. Několikapatrová stavba poskytuje ubytování pro 50 lidí nebo rodin, zázemí pro 25 malých firem, 30 ateliérů, divadlo a výstavní sál. Wilhlemina Gasthuis – WG terrein je rozsáhlý komplex městské nemocnice na kraji městského kruhu grachtů s parkem a jednotlivými pavilony. Většinu se podařilo po zrušení nemocnice mezi lety 1971 a 83 zachránit obyvateli místní čtvrti. Založili v roce 84 občanské sdružení a po jednání s radnicí vzali správu a provoz do vlastních rukou. Díky finanční podpoře prošel nemocniční komplex v devadesátých letech rozsáhlou rekonstrukcí a dnes slouží jako 80 bytových jednotek, 35 kanceláří a pracovních prostorů s levným, městem subvencovaným nájemným. www.wg-terrein.nl

strana: 32

Bývalé přístavní skladiště Het Veem u řeky Ij bylo obsazeno v roce 1981 společně s další impozantní vedle stojící budovou SILO. Na rozdíl od SILA, které bylo nakonec přestavěno na drahé luxusní byty a kanceláře, se podařilo Veem uchovat pro kulturní využití. Citlivě přestavěná industriální budova ze začátku 20. století poskytuje přístřeší desítkám ateliérů umělců, galerijnímu prostoru a divadelnímu sálu. Sdružení, které ji dnes provozuje, vzniklo z kruhu bývalých krakerů. www.veem.nl

Wilhelmina Pakhuis leží na rozsáhlém území Východního přístavu, které v 80. letech bylo melancholicky se rozpadajícím znečištěným územím, sloužícím stovkám krakerů jako vhodné útočiště nedaleko starého centra města. Z původních přístavních budov části kdysi nejmocnějšího evropského přístavu dnes nezbylo skoro nic. Na Oostelijke Handelskade vyrostla moderní obchodní a obytná čtvrť. Budovu Wilheminy, jejíž správa byla po jednání s úřady legalizována, používá dnes 94 uměleckých a obchodních iniciativ, je zde restaurant a od roku 2004 kulturní agentura Het Gamelanhuis, zajišťující programy v řadě městských kulturních projektů. www.pakhuiswilhelmina.nl

Zaal 100 v bývalé školní budově je alternativním kulturním centrem od začátku 80. let, kdy byla škola obsazena. Sídlí tady již léta proslavené pirátské Radio100, jsou zde pořádány koncerty, literární večery, divadelní představení, kurzy, útulek zde našlo linuxové počítačové centrum ASCII i levné zkušebny pro hudebníky. www.wittereus.net/zaal100.html

Doky NDSM na severním břehu řeky Ij mají ambice stát se novým kulturním centrem podle vzoru londýnských nebo liverpoolských Docklands, ale velkolepá a nákladná iniciativa nevznikla z protestního kulturního hnutí, ale rozhodnutím městské kulturní rady. Území velikosti deseti fotbalových hřišť NDSM hostí řadu festivalů, koncertů, divadelních představení, na které je zajištěn dobrý přístup přívozem od Hlavního nádraží. www.ndsm.nl


Mimo centrum, směrem k pobřeží, leží jedna z nejstarších uměleckých komunit v Holandsku, přežívající dodnes v malé vesničce Ruigoord. V roce 1973 úřady rozhodly, že vesnice bude vystěhována a srovnána se zemí, aby ustoupila megalomanskému a nereálnému plánu rozšíření amsterdamských přístavních komplexů. Skupina hippies obsadila rychle prázdný kostel a začala zde pořádat koncerty a happeningy. Postupně se sem začalo stěhovat více a více květinových dětí z celého světa, podobně jako do kodaňské Christianie. Umělecké sdružení Amsterdamského balonového spolku tu pořádá více než 30 let každoroční festival alternativního umění Landjuveel. www.ruigoord.nl

kteří jsou dodnes ochotni manifestovat svůj názor prastarým a jednoduchým způsobem – prostě vyjít společně do ulic a vyjádřit svůj souhlas nebo nesouhlas s nějakým politickým jevem či rozhodnutím politiků. Srovnání s Prahou pro nás není rozhodně povzbuzující ani v tomto ohledu, ani v přehledu nedávné historie pokusů o iniciaci míst pro aktuální kulturní scény v budovách, které by se k tomu hodily jak architektonicky, tak topograficky.

V českých městech jsou to většinou jen nesmělé pokusy, které troskotají na lokální politice a nevůli zástupců magistrátu. Vzhled a fungování brněnské továrny Vaňkovka mluví samy za sebe. Uvidíme, jak to dopadne v Karlíně a na Zlíchově. www.meetfactory.cz www.karlinstudios.cz

Dalším alternativním uměleckým projektem mimo centrum je bývalý vojenský prostor Nieuwen Meer nedaleko letiště Schiphol. V několika správních budovách je dnes místo vojáků zázemí pro stovku umělců, řemeslníků, soukromníků, kteří se podílejí na údržbě celého objektu a nákladech. www.nieuwenmeer.nl

Pochopitelně jde jen o zlomek budov, které našly nové využití a přežily nápor stavebních firem a developerů. Většina starých industriálních staveb kolem centra ustoupila modernizaci, městskému plánování a potichu zmizela z topografie města. Některé však kupodivu přežily a dodnes jsou v držení lidí, kteří se tam jednou dostali zadním vchodem se šperhákem v ruce. Na otázku, jak se podařilo samosprávným skupinkám občanských komunit bez zastoupení v městské radě stát se rovnocenným partnerem v jednání s úřady a ubránit ekonomii recyklace, levné bydlení a pracovní prostory, neexistuje jednoduchá odpověď. Co může trochu věc objasnit, je počet obyvatel Amsterdamu,

síti bývalých industriálních památek Transeuropa Halles (www.teh.net), sdružující kolem padesáti více či méně nekomerčních kulturních center po celé Evropě, od Portugalska k Litvě. V polském Krakově existuje Laznia Nowa, zaměřená na současné divadlo, v Gdaňsku kulturní centrum přestavěné z městských lázní, (www.laznia.pl), v Budapešti vybudovali kulturní centrum dokonce na bývalé ukrajinské nákladní lodi kotvící na Dunaji, ve Vídni funguje kulturní centrum WUK (www.wuk.at) už od roku 1981, v Linci je to například Stadtwerkstatt, sídlící nedaleko Centra Ars Electronica (www.servus.at/stwst). Jediný člen sítě z bývalého Československa je kulturní stanice vybudovaná ve funkční železničn�� stanici Zárečie v Žilině (www.stanica.sk).

Jaká je situace u našich sousedů? Jedno z nejstarších míst ve střední a východní Evropě je (spolu s petrohradskou uměleckou komunou Puškynskaja obsazenou od roku 1991) kulturní centrum v opuštěné lublaňské fabrice Metelkovo, které bylo obsazeno v roce 1992 a přežívá, i když s potížemi, dodnes. Možná je to díky specifické kulturní politice Slovinska, možná díky členství v evropské

Každopádně lze předpokládat, že využití bývalých průmyslových objektů pro různé kulturní projekty vyžaduje určitou míru obecné kulturnosti konkrétního prostředí, od občanské angažovanosti ve veřejném prostoru, až po vnímavost a vzdělanost institucí, které se podílejí na rozhodování o veřejných věcech. Ekonomický dopad kulturního projektu není vyčíslitelný tak jednoznačně, jako je tomu u komerčně založeného podnikání, ale zato působí pozitivně na celkovou tvářnost a obyvatelnost místa. Ve městě, kde je široká nabídka možností jak trávit volný čas, kde jsou prostory, v nichž se lidé mohou setkávat a komunikovat, se prostě lidem žije lépe než tam, kde šanci dostanou jen hypermarkety, hospody, parkoviště a výrobní haly.

strana: 33


Proč nejsme na Seychelách Dagmar Šubrtová Rozhovor s MgA. Radkem Stehlíkem, bývalým spolumajitelem Poldi Ocel a spoluzakladatelem Bohemia Art, synem architekta Vladimíra Stehlíka, který byl generálním ředitelem a rozhodujícím vlastníkem Poldi v letech 1990 až 1994. Váš otec nám rozhovor neposkytl, proč? Bohužel není v tuto chvíli takového rozhovoru příliš schopen. Můj otec je ve velmi špatném zdravotním stavu, a to jak po fyzické, tak po psychické stránce. Velmi těžce nese důsledky politického komplotu, který ve svém důsledku docílil vyvlastnění Poldi Ocel a továren Bohemia Art z rukou mojí rodiny, nicméně si váží prostoru k vyjádření, který poskytujete. Odpovím na Vaše otázky za něj i za sebe, na čemž jsem s otcem domluven.

Jak byste specifikoval to, co nazýváte politickým komplotem? V prvé řadě bych chtěl říci, že historii privatizace a uměle vytvořeného bankrotu Poldi rozhodně nepovažuji za uzavřenou. Zejména události v roce 1996 a 1997 budou zcela určitě mít dohru u Evropského soudního dvora poté, co se celá záležitost uzavře v české justici. Česká justice a policie celou záležitost řeší už deset let, bizarní ne!? Věřím, že to bude další arbitráž, kterou Česká republika prohraje, i když bychom raději našli cestu k mimosoudní dohodě se současnou politickou reprezentací, která z velké většiny nemá nic společného s tím, co předvedli zejména pánové Vladimír Dlouhý – bývalý ministr obchodu a průmyslu a jeho pravá ruka v ODA Roman Česka – šéf Fondu národního majetku, který osobně zastavil financování v Komerční bance, která nám do té doby běžně profinancovávala výrobu. V Komerční bance měl bohužel tehdy FNM majoritní vlastnický podíl. Bohužel Société Generalle ovládla Komerční banku pro nás příliš pozdě. Mediální kampaň, kterou hlavně tito dva pánové řídili, by určitě udělala dojem i na Josepha Goebelse – fašistického ministra propagandy, který také používal lživé prostředky k manipulaci s veřejným míněním. Ostatně celou tu diskreditační kampaň postavili zejména na tom, že otce označovali za agenta STB, tím de facto v očích veřejnosti

strana: 34

legitimizovali tu likvidaci našich podnikatelských aktivit a tehdejších pozic. Jak je známo, i když nedostatečně, otec vyhrál soud se státem a bylo jednoznačně prokázáno, že s STB nejen nespolupracoval, ale přímo zhatil celou jednu její akci proti jednomu jeho amerického příteli, který byl v osmdesátých letech konsulem ambasády USA. Jako agent STB byl veden naprosto neoprávněně, a to je dnes zcela prokázané. I tehdy to mohlo být jasné všem, kteří chtěli slyšet to, co říkal, a kteří četli jeho reakce v médiích, kde měl, byť omezený, prostor se vyjádřit. Ostatně ti, kteří pracovali na vytváření mediálního obrazu tehdy relativně populárního politika Dlouhého, měli zadání, dá se říci objednávku, otce prezentovat v co nejhorším světle. Dlouhý drze řekl otci, že pokud dobrovolně odejde z Poldi, tak zastaví jeho diskreditaci. Též spolu s Češkou říkal, že pokud dobrovolně odejde, zůstane bohatým a svobodným člověkem. Jsem rád, že na tyto podmínky vyvlastnění Poldi nepřistoupil, i když za to moje rodina platí velmi vysokou cenu. Ještě k té Vámi zmiňované nepoctivosti některých novinářů. Můžete uvést konkrétní příklady? Ale jistě. Například jakýsi redaktor Častvaj v TV Nova, kterou tehdy řídil Dlouhého spojenec Železný. Nejenom, že po dobu více než jeden rok, kterou trvalo nás odstranit z Poldi, intenzivně lhal téměř denně zhruba třem milionům diváků zpravodajství TV Nova.Vždy, když řekl Stehlík, dodal bývalý agent STB a v podobném duchu ovlivňoval celou reportáž. Tento pán po našem odstranění z Poldi nastoupil jako mluvčí Ministerstva obchodu a průmyslu. Nepřipadá Vám to nečisté? Nebo jakýsi redaktor hospodářských novin Kubeš, který rafinovanější formou než TV Nova, nicméně také za pomoci lží, otce znevažoval, po našem odstranění z Poldi nastoupil jako tiskový mluvčí Třineckých železáren, které dnes ovládají Dříň – tedy Poldi II. Náhoda? Podobných příkladů politicko-ekonomických a mediálních objednávek bylo bohužel více a to i prostřednictvím policie. Vazba otce byla zcela účelová. Poté, co zlikvidovali naše firmy, ho po několika měsících pustili. Mám dopis, jako jeden z příkladů pro budoucí soud ve Štrasburku, ve kterém do vazby napsal otci policista plukovník Flegel, který jej vyšetřoval a vazbu navrhl. V tomto dopise otci píše, že vazební důvody nepominou, dokud bude Bohemia Art vlastnit majoritu Poldi Ocel.

Jaká si myslíte, že byla motivace těchto propojených skupin Vás, jak říkáte, odstranit? Motivace byla samozřejmě apriori ekonomická, jen si vzpomeňte, jak se krachující Škoda Plzeň chtěla zachránit v prosperující Poldi Ocel, i když se jim dařilo to v médiích presentovat obráceně. To, co Škoda Plzeň nabízela, by však znamenalo pád Bohemia Art a velké propouštění na Poldi se zachováním pouze těch nejziskovějších provozů. Museli jsme jim vstup do Poldi za těchto okolností odmítnout. Poldi Ocel se pod naším vedením do zisku dostala o rok dříve, než předpokládal náš podnikatelský záměr, který jednoznačně, s výjimkou hlasu Dlouhého, schválila celá tehdejší vláda. Bohužel ziskovost trvala jen několik měsíců, poté, co jsme v dobré víře o pozitivních hospodářských výsledcích informovali Ministerstvo obchodu a průmyslu a FNM, začal tlak na naše odstranění. Dlouhý v televizi veřejně řekl, že Poldi Ocel musí devadesát procent produkce umístit na tuzemském trhu!!! Za těmito slovy se skrývaly obavy německých oceláren Krupp a Thyssen z kapacit Poldi a kvality našich zušlechtěných a nástrojových ocelí. Dlouhý byl vždy konfident německých průmyslových zájmů a české zájmy pro něj byly druhotné. Tohoto bývalého člena KSČ, který za totality za státní peníze studoval v Belgii, který se zpronevěřil veškerým českým ideálům včetně těch komunistických, které také dříve reprezentoval, nazývám strůjcem vlastizrádné průmyslové politiky. Další důvod byla patrně zřetelná nelibost nad tím, aby ve strategickém podniku byl majoritní vlastník jeden Čech mimo přímou státní kontrolu. Pro srovnání ve Škodě Plzeň měl Lubomír Soudek jen 20 %. Majoritu prostřednictvím několika subjektů měl stát. S ironií se mi chce říci, že silní majoritní vlastníci mají v ČR výhodu, nejsou-li Češi. Což je vidět i na investičních pobídkách, které poskytuje stát především zahraničním investorům. Třinecké železárny, které dnes i díky všemu mají Dříň, kterou nazývají místo Poldi nepříliš důstojně Sochorova válcovna TŽ, která nevystupuje pod nádherným logem paní Poldi. Středojemnou válcovnu na Dříni a její kapacity chtěl Dlouhý za každou cenu zničit. Myslím, že Třinec nám může být zavázán, že půlka Dříně neskončila ve šrotu, tak jak Dlouhý chtěl. Je zajímavé vidět, jak Sochorová válcovna TŽ se umísťuje mezi 100 nejúspěšnějšími firmami v zemi /podle oficiálního ekonomického žebříčku/. I když Kladnu ze srdce přeji rozvoj, tak ovšem nevím, zda TŽ mají,


kromě zisku, jej na Kladně v úmyslu realizovat. Obrat TŽ v minulém roce činil přes třicet miliard a celková konjunktura, tedy evidentní ziskovost celého odvětví, nastala již v druhé polovině devadesátých let. Poldi byla za naší éry zastavena ryze uměle a vysloveně politickou cestou v pražských kancelářích několika tehdejších mocných, kteří byli ve spojení s naší českou a německou konkurencí. Domnívám se, a je to vidět i na případu novináře Kubeše z Hospodářských novin, který, jak jsem již zmínil, nastoupil jako mluvčí třineckých železáren, po našem nuceném odchodu z Poldi, že Třinecké železárny o tyto naše provozy bezohledně usilovaly již v době, kdy jsme tam podnikali my. Pan Chrenek spolu s dalšími čtyřmi majiteli TŽ využili svých vazeb na tehdejší politickou garnituru. O poctivosti otcových úmyslů svědčí i to, že nejsme někde na Seychelských ostrovech či v jiné podobné oblasti. Jaká je Vaše vzpomínka na Kladno? Rozporuplná, nicméně na Kladno samozřejmě nikdy nezapomeneme a myslíme na něj především v dobrém a bez předsudků. Rád vzpomínám dobu expanze, kdy Poldi Ocel se pod otcovým vedením prudce rozvíjela a my mohli přibírat stovky a stovky nových zaměstnanců. V továrnách Poldi Ocel a Bohemia Art jsme vytvořili nové pracovní příležitosti po našem vstupu pro tisíc sedm set lidí, které jsme nově zaměstnali. Bylo skvělé pozorovat výrobu takových zušlechtěných ocelí jako je titan, atabora a jiné, bylo nádherné sledovat v chodu kovárny Poldi a byl úžasný vizuální futuristický koncert vidět letět ocel na Středojemné válcovně, kterou na Dříni dokončil a zprovoznil otec. Celkově naše skupina přímo zaměstnávala bezmála osm tisíc lidí a mnoho dalších pracovních příležitostí vznikalo díky dodavatelsko-odběratelským vztahům. Na naše náklady se realizovala praktická výuka mnoha učňů. Dalo by se říci, že se realizovala ekonomicky podložená sociálně demokratická politika v praxi, což bohužel ČSSD v čele se Zemanem nedokázala pochopit. Koneckonců i historicky vzato otec na Kladně vystudoval gymnázium a můj dědeček tam pracoval na nucených pracích po té, co se v padesátých letech vrátil z politického vězení v Jáchymově. Moje babička s matkou na Kladně řadu let bydlely. Otec se před revolucí věnoval vedle architektury rekonstrukcím památkových objektů. Stál v čele skupiny špičkových řemeslníků. Mimo jiné šest let opravoval stavbu národního významu katedrálu Sv. Víta na Pražském hradě či Karlštejn, kardinál Tomášek mu napsal doporučující dopisy v několika jazycích do světa. Kostel na Kladně byl jeho první z 220 realizovaných památ-

kových renovací. Když jsme u té historie, kdykoli hovořím o Kladnu, neopomenu zmínit, že právě zde v Poldi vznikla koncem devatenáctého století první nerezová ocel světa. Hodně z vašich plánů se neuskutečnilo, mohl byste říci, které Vás nejvíce mrzí? Mám na mysli například současný stav galerie na Kladně – Sítná, plánovaný Památník Lidice apod. Památník Lidice, po té co se stát nebyl schopen postarat o jeho výstavbu, byl výzvou i pro otce, jak v kraji pomoci. Němci v Lidicích zlikvidovali i několik poldováků a bylo tedy logické, aby s výstavbou pomohla i Poldi Ocel. Shodou okolností otec ještě v předrevolučních dobách, jako architekt na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, vytvořil velkolepý projekt na možné řešení Lidického památníku. Bohužel uměle vytvořený dočasný pád a utlumení Poldi realizaci těchto myšlenek zabránil. Stav galerie na Sítné je mi záhadou, nechápu jak je to vůbec možné. My, i já osobně, jsme v galerii realizovali řadu výstav a měli jsme připravený projekt rozsáhlé rekonstrukce. Zorganizovali jsme např. výstavy sester Válových, fotografií Jiřího Havla a Miroslava Šmída a řadu jiných. Vzpomínám si, jak nás tam přátelsky navštívila první dáma Olga Havlová, se kterou jsme měli dobré vztahy. Bohužel současný stav je tristní, objekt už není náš a tedy s tím nemůžeme nic dělat. Nicméně řada našich plánů se uskutečnila, a to nejen v mezinárodním obchodě a rozvoji výroby. Například jsme významným způsobem finančně podpořili kladenský hokej. Škoda, že pan Jágr starší na to již zapomněl. Petr Bendl, středočeský hejtman, v loňském roce řekl tisku, že krach podniků po pádu totality je výsledkem dědictví nestandardních podmínek bývalého komunistického režimu. Komunisté nerespektovali základní ekonomická pravidla. Kdyby Poldovka bývala existovala v normálním tržním prostředí, pak by se i přirozeně postupem času měnila a přizpůsobovala podmínkám trhu a nepřišla by tak náhlá a razantní změna. Myslíte si to také? Komunisté v předrevolučních dobách Poldi Ocel preferovali jako jednu z ekonomických priorit a investovali do jejího rozvoje. Nebyli to komunisté, ale zejména pravicová ODA, kdo způsobil bankrot Poldi. Jsem upřímně rád, že ODA odumřela a zmizela z politické scény. Není možné svádět vše na minulý režim, i když ho tím rozhodně ve všem nehájím.

Základním ekonomickým pravidlem je rentabilní odbyt a ten jsme rozhodně zajištěn měli. Dodnes je možné vidět rámcové smlouvy ve skutečném objemu 145 miliard korun na deset let, které měl otec uzavřeny s významnými odběrateli – s koncerny typu Manesman Group, Schmolz und Bickenbach, potažmo Siemens, Volkswagen Group a řadou dalších. Poldi by byla na úrovni oceláren Krupp, Thysen či Mittal Arcelor Group. Též jsme například vyhráli pro Poldi vládní soutěž na dodávku ocelí do Egypta, kde Krupp, Thysen a další ocelárny zůstaly daleko za Poldi. Získali jsme pro Poldi certifikaci podle norem ISO a pod značkou Poldi jsme nově vstoupili na Evropské a světové trhy. V oblasti zušlechtěných ocelí jsme v roce 1995 dodali do Německa více oceli než Poldi do Německa dodala za posledních 60 let. Německý ocelářský průmysl dostal strach z našich ocelářských kapacit, z naší kvality i cenové politiky. Ceny jsme sice po našem vstupu výrazně zvedli tak, aby byly zřetelně nad úrovní nákladů, nicméně v určitých oblastech zušlechtěných ocelí měli Němci ceny několikanásobně vyšší. Věděli, jak velkou sílu Poldi reprezentuje, a zajímalo by mne, jakým způsobem zmotivovali pány Dlouhého, jeho zástupce Boráka z MPO a jeho pravou ruku Češku a několik dalších lidí kolem nich k likvidaci toho, co Němci nazývali kladenskou ocelářskou hrozbou. Jinak se obávám, že pan Bendl je znám především tím, že často populisticky říká lidem to, co chtějí slyšet, a to mnohdy bez ohledu na podstatu věci. Výroba oceli v Kladně pokračuje. Dnes je tu řada většinou menších firem, u kterých pracuje celkem zhruba 5 tisíc lidí. Myslíte si, že kdyby Vás nechali dále podnikat, tato situace by nenastala? Myslíte si, že by práce byla pro větší množství lidí, kdyby vás nechali „u kormidla“? Kdyby nás nechali, jak říkáte, „u kormidla“, tak se domnívám, že Poldi by dnes byla středoevropským ekonomickým tygrem a Kladno bylo moderním a sebevědomým městem, jakým je např. německý Düsseldorf, s řadou nových budov, ať už pro bydlení zaměstnanců či pro administrativu. Plánovali jsme výstavbu obchodního centra se zakomponováním bývalého plynojemu, kde by končila zamýšlená výstavba rychlodráhy, která by Kladno spojila s letištěm a Prahou. Na výstavbě rychlodráhy jsme chtěli se státem spolupracovat. Tedy měli jsme i reálné developerské projekty velkého významu. Češka a Dlouhý vůbec často veřejně lhali, například o tom, jak jsme přebírali Poldi oddluženou. Podotýkám, že

strana: 35


jsme ji přebírali zadluženou zhruba jednou miliardou korun, z toho významnou část tvořily dluhy na zdravotním a sociálním pojištění. Na penále za tyto dluhy jsme zaplatili několik set milionů korun. Některým podnikům stát penále odpouštěl. My jsme nepatřili mezi tyto vyvolené. Spočítali jsme, že kdybychom nemuseli platit tyto penalizace, tak jsme za éru našeho podnikání přeplatili asi 15 milonů na zdravotním a sociálním pojištění. Češka často lživě říkával, že Stehlík toto pojištění neplatí, že zaměstnance přeplácí a že je v Poldi zaměstnáno zbytečně mnoho lidí a jiné nesmysly. V „kuloárech“ bylo zaslechnuto, že rentabilní provozy si rozdělili lidé z vedení Spojených oceláren a k privatizaci zbyly jen problematické provozy. Jaký na to máte názor vy? Skutečně mezi lety 1990 a 1994, kdy jsme vstoupili do Poldi, došlo zejména v režii pana Dlouhého k naprosto nesmyslnému a ekonomicky zákeřnému rozdělení Spojených oceláren na 17 společností, kde Poldi byla pouze jednou z nich, byť největší, co do velikosti a významu. Ani bych tak nekritizoval vznik samostatných strojíren Poldi. Za naprostý tragický omyl považuji zejména odtržení energetického centra. ECK později diktovalo nepřiměřeně vysoké ceny za dodávky elektřiny a za neoprávněně vyfakturované částky, v řádu stovek milionů korun, z doby před naším vstupem odpojovalo ocelárnám proud. Tyto neoprávněné fakturace prokázalo námi nainstalované měření a realizovaná energetická analýza. Pro srovnání Třinec měl vždy vlastní ECK a tím samozřejmě obrovskou výhodu danou už tím, že vnitropodniková fakturace se tam vždy pohybovala v úrovni nákladových cen. Takových problematických skutečností bylo více a nemám dostatek prostoru ve Vašem časopisu, abych je všechny komentoval. Nicméně věřím, že i role Jaroslava Duška, který toto dělení realizoval a dnes je součástí vedení Třineckých železáren, by stála za analýzu. Jsem upřímně řečeno též dodnes velmi silně rozladěn i z role, kterou sehrál v té kritické době můj o deset let starší bratr Marko. Musím říct, že mne i otce, mírně řečeno, velmi zklamal. Nechci mluvit přímo o zradě. To je ale jiné, o něco méně podstatné téma, které v tuto chvíli nechci zcela otevírat i z důvodu omezeného místa v tomto článku. Jeho osoba, ač byl druhý samostatný jednatel, nebyla pro osudy Poldi na rozdíl od otce nikdy určující, byť nebyla nepodstatná. Některým jeho krokům, které v závěru našeho rodinného podnikání realizoval bez otcova a mého vědomí, zejména v době, kdy byl otec ve vazbě ruzyň-

strana: 36

ské věznice a Marko byl již propuštěn, jsem bohužel nemohl zabránit. Ač nerad, musím konstatovat, že i když je celkem inteligentní, tak jeho charakter není o mnoho lepší než Dlouhého nebo Češky. Už v roce 1993, kdy byl otcem jmenován jednatelem se samostatným podpisovým právem, jsem otci říkal, že je to chyba. V té době otec naslouchal mým názorům méně, než bych si přál, asi z toho důvodu, že mi tehdy bylo dvacet let a Markovi o deset více. Je určitou metaforou i faktem, že nejen Poldi, ale i naše rodina je rozdělena především v důsledku tehdejších událostí a rozdílných pohledů na to, co se tehdy stalo. Ještě co se rozdělení Poldi týče, tak mne mrzí především oddělení staré historicky významné Poldi I. a moderní Dříně, tedy Poldi II. v roce 1998, tedy bezprostředně po našem odchodu. Jak známo, Poldi I. dnes mají Němci a o to šlo. Poldi II. má Třinec a o to patrně šlo též výše zmíněným pánům. Čemu se dnes věnujete? Jako absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové se zaměřením na umělecké sklářství se věnuji sklářské tvorbě. Před časem jsem například realizoval vítěznou trofej na Světový šachový turnaj, kterou na Žofíně předal vítězi prezident republiky. Tohoto turnaje se zúčastnili velmistři jako Kasparov, Karpov či Kramnik, Anand a další. Též pomáhám s organizací řady sklářských uměleckých výstav, některé přímo organizuji já. Vytvářel jsem a vytvářím unikátní reklamní skleněné předměty např. pro Eurotel, Toyotu či Generální štáb České armády. Mám řadu vlastních uměleckých realizací v architektuře a též vytvářím design skleněných výrobků. Spolupracuji nyní především se sklářskými hutěmi a rafinacemi, též jsem začal dálkově studovat práva a uvažuji o možnosti vstoupit do politiky. Chtěl byste něco vzkázat Kladeňákům? Pokud u Evropského soudu uspějeme, budeme takto získané finanční prostředky investovat na Kladensku, abychom napomohli novému rozvoji oblasti. S mírnou nadsázkou se mi chce říci, že bychom chtěli získat Poldi zpět, podobně jako zpět získal Ronald Lauder TV Nova. Též vyřizuji otcův pozdrav poldovákům a příznivcům kladenského ocelářství. Vím, že na Kladně celá řada lidí dodnes ví, jak moc na nich otci záleželo.

Rozhovor nevyjadřuje stanovisko redakce. Přesto jsme se rozhodli dát prostor i tomuto pólu názorového spektra, neboť rodina Stehlíkova patří nepochybně k historii Kladna posledních let. Historie je často bolestivá a my se nechceme vyhýbat jejím problematickým aspektům. Je možné, že rozhovor vyvolá polemiku, kterou nebudeme schopni s ohledem na rozsah a periodicitu revue vést. V tomto případě využijeme ke zveřejnění názorů naši stránku www.kladno-zaporno.cz.


(+ -)


Ocelárna má středisková

Jak se vařívalo na Kladensku

Vzpomíná Karel Neumann

V letošním srpnu vydalo Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně kuchařku 151 starých kladenských receptů doplněných o historii stravovacích zvyků v regionu Jak se vařilo na Kladensku aneb babiččina kuchařka. Knížka je za cenu 120 Kč k dostání v muzeu, v Zámecké galerii, v knihkupectví Kanzelsberger a možná také v novinových stáncích.

Industriální stopy zůstaly také v paměti lidí, kteří v kladenských hutích pracovali. Jedním z nich byl i ocelář Karel Neumann. Jeho osudem se stala poldovská Ocelárna 2, kde byl zaměstnán třicet pět let – od maturity až po odchod do předčasného důchodu. „Tím, že jsem zdrhnul z práce v 53 letech, jsem v důchodu už 9 let. Zdá se vám to dlouho? Ne! V důchodu čas běží podstatně rychleji.“ Čas zastavit nelze, stejně jako mizení památek i lidské paměti. To druhé ubíhá a ztrácí se snad ještě rychleji než stopy hmotné povahy. Karel Neumann se tomu pokusil postavit a své vzpomínky zaznamenal do knihy, kterou pod názvem Ocelárna má středisková vydal vlastním nákladem a s přispěním sponzorů v roce 2006. Je to řádka kapitol přibližujících historii ocelárny, typické situace, které se tady odehrávaly, i charakteristické postavy, jež tu pobývaly a s nimiž se pracovní život pana Neumanna nějak propletl. Vše je doplněno fotografiemi z archivů oficiálních i ryze osobních či amatérských. Z názvů kapitol je zřejmé, co chce knížka především připomenout: Nepřetržitý provoz, Maléry, 1. máje, Rodná strana… Z „personálních“ kapitol budou mít radost asi hlavně ti, kteří se v nich dočtou sami o sobě nebo o blízkých známých. Snad s výjimkou té poslední, věnované generálnímu řediteli společnosti POLDI OCEL Vladimíru Stehlíkovi. Ten je pro zkušeného oceláře a vtipného vypravěče Neumanna skutečně figurkou. „Pan Stehlík udělal ramena, že sice není ocelář, ale organizátor, a specialisty si sežene… Nebyl troškař a asi tomu, co dělal, věřil… Nevyrábělo se, brali jsme víc než v Plzni u Soudka, kde v tu dobu ještě vyráběli… Pokud někdo likvidaci Poldi režíroval, měl šťastnou ruku při obsazení hlavní role. Tragikomedie se zdařila.“ Karel Neumann sepsal knihu a sám ji vydal. Ale aby jeho vzpomínky skutečně žily dál, jsou potřeba čtenáři, kteří ji budou číst. Je zapotřebí uší, které budou naslouchat jeho příběhu. Jedině tohle už sám autor zařídit nedovede. -jmstrana: 38

Vybrané recepty z kuchařky dokumentují situaci v rodinách kladenských dělníků v hutích či na dolech na počátku 20. století, kdy se vařila hlavně jídla z brambor, jednoduché polévky nebo omáčky. Kroupovka Neokořeněné kroupové polévky se používaly jako domácí lék proti průjmu. 120g krup, 100g kořenové zeleniny, 1 cibule, 2 stroužky česneku, 5g sušených hub, sůl, pepř, petrželka, máslo. Propláchnuté kroupy dáme do 1,7 litru studené vody a necháme je nejméně hodinu máčet. Potom kroupy vaříme do poloměkka, přidáme předem namočené sušené houby pokrájené na menší kousky, nastrouhanou nebo na malé kostičky nakrájenou kořenovou zeleninu. Osolíme, opepříme a vaříme, až jsou kroupy a houby měkké. Nakonec přidáme na lžíci másla osmaženou cibuli, rozetřený česnek a necháme přejít varem. Při podávání ozdobíme jednotlivé porce nasekanou petrželovou nebo celerovou natí. Přílohy: opečené plátky celozrnného chleba, bílé pečivo Omáčka z kyselých okurek 2 větší kyselé okurky, 3 zrnka nového koření, bobkový list, sůl, 2 lžíce hladké mouky, sádlo. Okurky nakrájíme na malé kostky a dáme do kastrůlku s vodou. Přidáme nové koření a bobkový list. Celé vaříme do měkka. Zvlášť připravíme jíšku z hladké mouky a sádla (můžeme nahradit margarínem). Jíškou zahustíme omáčku, necháme mírně povařit a přisolíme. Pokud jsou okurky málo kyselé, přidáme trochu octa a cukru. Přílohy: kynuté knedlíky, brambory nebo chléb. Uhlířina Uhlířina je typické chudé dělnické jídlo. Byla zaznamenána v řadě obměn nejen na Kladensku, ale také v dalších průmyslových regionech. 400g brambor, 300g houskových knedlíků, sůl, sádlo, zelí Brambory uvařené ve slupce oloupeme a nakrájíme na kostičky. Na stejně velké kostičky nakrájíme zbytek houskových knedlíků. Knedlíky a brambory promícháme, zalijeme lžící sádla a přidáme nakládané či sterilované zelí. Pokud nám zbylo maso od nedělního oběda, přidáme do směsi také nadrobno nakrájené maso. Směs důkladně prohřejeme a podáváme. Přílohy: pivo (CHALOUPKA, V., ŽVACHTOVÁ, P. Jak se vařilo na Kladensku aneb babiččina kuchařka. Kladno: Sládečkovo vlastivědné muzeum, 2006. 87 s.)


Kantýna na Koněvu Dagmar Šubrtová

Ale říkám, nic moc. Paní Zdenka pracuje v kantýně Koněv, pamatuje, když se Poldovka začala rozebírat. I když se vždycky bránila jít pracovat na Poldovku, že je tady špína, nakonec je tu každý den již osm let od 5:30 do 13:30. Nyní jí pomáhá dcera Markéta. „ ...Dřív tu pracovalo šest ženských, střídaly se, protože tu byl stálý provoz. Když se to zbláznilo, tak tu byla už jen stálá ranní. Už to není, co to bývalo, před rokem jsem prodala třeba osm bas piv za den, to byl výkon, teď prodáme dvě až tři. Chlapům dávají dejchat, a tak se bojej, pijou nealkoholický pivo, ne moc, ale takový ty řemesla jako zedníci, ty pijou pivo furt. Ale říkám, nic moc. Teď už je tu minimálně lidí, je to strašně znát. Když jsem já přišla, tak tu byla truhlárna, sklady, vyráběly se tu tvárnice, ozdobné tvárnice, to všechno zmizlo, už se tu nic nevyrábí, málokterý se tu zastaví z řidičů, honem naložit, honem pryč, složit. Zlatý časy už jsou pryč, co krachla Poldovka, všude je minimálně lidí. Koupila to tu ňáká Němka nebo Francouzka, tamhle se to zrušilo. Před dvěma lety tu otevřeli šrotiště, to tu byl šrumec, cikáni tu kradli, vybírali, dokonce si přivezli i bagr, teď už tu není co ukrást, už není co brát. Ono je to všechno takový, jak přesýpací hodiny...“ (úryvek z rozhovoru Dagmar Šubrtové se Zdenkou Perglovou, 8. 8. 2006)

Dříve 5 kusů sekané 40-50 polévek 6 beden pečiva

Teď 2 sekané (jedna 2,5 kila) 10-15 (někdy ani to ne) 3 (jedna bedna 75 rohlíků)

strana: 39


Industriální příroda – problémy, péče a ochrana Případový problém: Buštěhradská halda Václav Cílek

V tomto článku se jedná o postižení fenoménu industriální přírody, kterou definuji jako přírodu vyvíjející se pod silným a převládajícím vlivem industriální činnosti a obvykle začínající od počátečního, „nulového“ stavu kolonizace holých ploch, jakými jsou odkaliště, haldy a bývalé průmyslové plochy. Takto vymezená industriální příroda je odlišná od přírody zarůstajících lomů v tom aspektu, že lomy bývají často obklopeny více či méně přirozenými porosty, zatímco industriální plochy jsou obvykle téměř úplně de-naturalizované a odříznuté od okolních systémů pásy komunikací a budov. Další důležitý aspekt je ten, že industriální příroda je obvykle nejzajímavější ranými sukcesními stádii, která se velmi rychle mění – v mnoha případech se jedná o tak dynamický systém, že jeho změny od ohavné skládky po zajímavé „stepní stádium“ a posléze opět nezajímavý křovinatý les ani nepostřehneme. Hlavní důvod pro napsání tohoto článku byla návštěva buštěhradské haldy u Kladna – před deseti lety se jednalo o jednu z nejvíc hrozivých environmentálních zátěží pražského okolí, dnes o zajímavou, ale potenciálně nebezpečnou plochu industriální přírody a v budoucnosti možná o významné ložisko druhotných surovin, přírodní rezervaci nebo golfové hřiště. Situace je nejenom v tomto případě, ale obecně u uhelných, rudných, uranových hald, odkališť, úložišť popílku

strana: 40

a podobných objektů natolik složitá, že v tomto článku budou převládat otázky nad odpověďmi, jak tomu bývá u nových problémů nebo u nových přístupů ke starým problémům. Myslím, že problém hald má tři hlavní aspekty: - Morfologické začlenění do krajiny - Zamezení kontaminačnímu riziku - Biologická revitalizace

Buštěhradská halda Leží mezi obcemi Stehelčeves a Buštěhrad 5,5 km SV od středu Kladna a 18 km SZ od Pražského hradu nad údolím Dřetovického potoka, který společně s Vinořským potokem představuje nejvíc znečištěné potoky středních Čech. V obou povodích je ročně mobilizováno několik tun těžkých kovů, jako je Pb, Zn, Cu a Cd, které pocházejí z bývalé kladenské Kablovky a závodu PAL v Kbelích. V obou případech díky sedimentačním nádržím klesají za normálních průtoků koncentrace stopových prvků až o dva řády, ale při povodních může docházet ke značným přesunům kontaminovaných zemin. Oba potoky ústí do Labe, které patří společně s Vltavou mezi dvě nejdůležitější české řeky a společně s Rýnem mezi dvě nejdůležitější německé řeky.

Buštěhradská halda zaujímá celkovou plochu 55 ha, temeno vytváří plochý obdélníkový útvar o rozměrech asi 600 x 800 m. Celková výška kolísá mezi 20 m směrem k Lidicím a 60 m směrem do údolí Dřetovického potoka. Podloží haldy tvoří v nejvyšší části nejprve pruh turonských opuk, posléze hluboce zvětralého proterozoika a dále k Brandýsku pás dobře propustných karbonských arkóz, díky kterým může část povrchových vod komunikovat s hlouběji uloženým zásobníkem podzemních vod. Halda je viditelně odvodňována drobným pramenem v západním čele a částečně zasypaným pramenem v rokli nad potokem, ale největší část vod se pravděpodobně vsakuje z prostoru haldy přímo do podloží. Halda vznikala od počátku 60. let do počátku 90. let zejména jako úložiště hutních strusek a elektrárenského popílku. Její složení je značně nerovnoměrné. Železnicí je spojena s hlavními kladenskými hutními a průmyslovými provozy. Architektura haldy je dána jednak „přírůstkovými“ liniemi jednotlivých let, jejichž průběh je od roku 1964 znám. Je možné si ji představit jako vějíř, jehož radiální linie se neustále prodlužují. Radiály jsou však zároveň tvořeny jednotlivými kolejovými náspy, na které se přímo vysypávala ještě žhavá struska. Prostory mezi náspy bývaly zasypávány popílkem a jinými materiály. Halda má tedy nejenom různé složení v průběhu doby, kdy se měnila technologie i složení rud


ponechat svému osudu nebo nějak využít. Obojí postup má své nezanedbatelné klady i rizika. Procesy, ke kterým dochází uvnitř haldy

a železného šrotu, ale také v rámci jednotlivých výsypných kolejišť. Radiální linie jsou podle geofyzikálního průzkumu provedeného koncem 80. let tvořeny více magnetickým materiálem, rovněž teplotní a radioaktivní anomálie sledují radiální linie. S trochou nadsázky je haldu možné přirovnat ke stratovulkánu, ve kterém se střídají lité struskové partie a sypké popelovité partie. O složení vnitřku haldy toho příliš nevíme. Existuje geologická mapa povrchu haldy, místy jsou známy geochemické a mineralogické charakteristiky materiálu z hloubek až několika metrů, aniž byly dosaženy hlubší partie. Geologický průzkum provedený koncem 80. let se na haldu díval jako na ložisko druhotných surovin. Z tohoto pohledu je nejzajímavější jz. část haldy nasypaná před rokem 1975, která obsahuje 0,8 milionu tun železa. Magnetický koncentrát má průměrné složení 45 % Fe, 1 % Cr, 0,85 % Mn a až desetiny procenta těžkých kovů. V haldě bylo spočítáno toto zastoupení různých materiálů: Vysokopecní strusky

3456 kt

Nespecifikované materiály

2500 kt

Ocelárenská struska

2000 kt

Vysokopecní kaly

1870 kt

Teplárenský popílek

1800 kt

Popel a škvára

1200 kt

Vysokopecní úlety

92 kt (1kt = kilotuna = tisíc tun= cca 20 nákladních vagónů)

Tato čísla je nutné považovat za orientační, nicméně podávají určitou představu o složení. Je rovněž známo složení jednotlivých typů materiálů (s výjimkou nespecifikovaných materiálů). Např. ocelárenské strusky obsahují kolem 40 % SiO2, 5-7 % Al2O3 a 26-34 % CaO. Z minoritních komponent je nutné uvést obsahy Cr až 0,4 %, Mn 0,9 %, Zn 300-800 ppm a Pb 260-640 ppm. Další stopové prvky jsou zastoupeny nerovnoměrně, ale opakovaně se objevují zvýšené obsahy Ba, Cd, Be, Ni, V a dalších prvků. U strusek byla zjištěna radioaktivita 86-116 Bq/kg. Mineralogické složení odpovídá běžným struskám – převládá křemen, mullit, β-dikalciumkarbonát, β-trikalciumkarbonát, monticellit a akermanit. Běžné je surové železo. Kromě toho panuje důvodné podezření, že na haldě byl ukládán toxický materiál (sypaný i v sudech), olověné odpady a kyanidové kaly. Bývalý management kladenských hutí se nedokázal postarat o zařazení haldy mezi staré ekologické zátěže. Dnes má halda nového vlastníka - společnost Real Leasing Kladno, který využívá sz. prostor vedle staré haldy jako řízenou skládku a řeší problém, zda se má halda

Fumaroly: Koncem 80. let byly v haldě zjištěny výrony vzduchu, vodní páry a oxidu uhličitého, které vystupovaly z protáhlých trhlin pokrytých mechy. Jejich teplota se pohybovala mezi 30-40˚C, výjimečně až kolem 100˚C. Původ teplotních anomálií lze hledat v pomalém chladnutí strusky, která bývala ještě za horka převrstvována, nebo v chemických reakcích. V haldě nemá být uhlí, které by mohlo hořet. Subsidence: povrch haldy na některých místech klesá, což může být způsobeno sesedáním následkem vplavování jemnozrnného materiálu (např. popílku) do volných prostor v hrubším materiálu. Tento proces je nutné brát do úvahy při projektování možných staveb. Uvolňování karbonátu: na některých místech haldy žije početná populace plže Xerolenta obvia. Jedná se o běžný druh industriální přírody, který se šíří po náspech a obsazuje nezarostlé plochy. Indikuje dosažitelnost karbonátu. Obsahy CaO ve struskách se pohybují v prvních desítkách procent. CaO se při zvětrávání strusek uvolňuje a reaguje se vzdušným oxidem uhličitým na druhotný karbonát. Zvětrávání a loužitelnost prvků: Tyto procesy můžeme zatím popsat jen na hypotetické úrovni, protože vnitřek haldy není přístupný. Základním problémem je uvolnitelnost stopových prvků. Ty jsou vázány jednak v kovové fázi jako inkluze v surovém železe nebo v silikátech. Jejich uvolnitelnost z kovové fáze je poměrně vysoká v kyselém prostředí, ale halda díky vysokému obsahu alkálií zatím vykazuje spíš neutrální reakci. Rovněž novotvořené hydroxidy železa a pravděpodobně i manganu (vysokozásadité strusky mají až 17 % Fe2O3 a až 5 % MnO) účinně sorbují Zn, As, Cd a další prvky. Povrchová vrstva sklovitých strusek zvětrává, alkálie jsou odmývány, ale zvyšuje se aktivní povrch schopný sorpce. Zvýšené teploty mohou vést k zeolitizaci sklovitých strusek a tím k vytváření dalšího sorbentu. Je pravděpodobné, že těžké kovy jsou sice uvolňovány, ale vzápětí sorbovány. Díky sorpčním procesům a poměrně vysokému pH bychom o buštěhradské haldě mohli uvažovat s opatrným optimismem jako o sebe-neutralizačním systému. Pravděpodobná existence toxických materiálů nás však vede k úvahám typu: Co se stane, až zreznou barely, ve kterých

strana: 41


magnetická separace pro oddělení železa, drtič pro výrobu drceného kameniva např. na náspy dálnic – tím se ušetří lomový materiál, možnost oddělení nebezpečných odpadů, celková sanace. Nevýhoda: halda může představovat ložisko budoucnosti, které jednou budeme umět využít lépe; hrozí nebezpečí, že v haldě odkryjeme silně kontaminované vrstvy, se kterými si nebudeme vědět rady. 3 – sanace haldy např. pláštěm z drceného vápence, který bude neutralizovat srážkové vody, což je sice poměrně laciné, ale jinak polovičaté řešení; případná výstavba sportovního či industriálního areálu by měla být lehká a plánována na krátkou dobu, aby nedošlo k zastavění možného budoucího ložiska.

jsou uloženy? Co se děje s popely se zvýšenou radioaktivitou? Neexistují na bázi haldy hydrologicky aktivní zóny, ve kterých dochází k přednostnímu loužení? Industriální příroda Ještě nedávno holá halda rychle zarůstá vegetací, která respektuje substrát a místy – zejména na vysýchavých a vápnitých místech- pomalu nabývá rysů jednoho z nejkrásnějších koutů Kladenska, např. ve „stepních“ svazích nad Dřetovickým potokem nebo na pelyňkových stepích na temeni haldy. Halda se v určitých rysech začíná přibližovat nedalekému chráněnému území Vinařické hory a rovněž její substrát je blízký neovulkanitům. Halda je obklopena zemědělskou krajinou. Údolí Dřetovického potoka představuje určitý biokoridor směřující k labskému údolí. V zimě se sem stahují stovky zajíců a bažantů. Zajímavým rysem je přítomnost zaječích pelechů, které jsou místy neobvykle početné a poměrně hluboké – zajíci v zimě využívají tepla haldy a pravděpodobně i prodloužené vegetační doby lokálního „termofytika“. Na vrcholu haldy tak vznikla jakási „stolová

strana: 42

hora“, která je substrátem, pozicí i mikroklimatem odlišná od okolní krajiny a jež se dynamicky vyvíjí směrem k parkové krajině. Bude zajímavé sledovat, zda díky dobré drenáži povrchu i přítomnosti stopových prvků dojde k podobnému vývoji jako např. na hadcích.

Z celého případu Buštěhradské haldy jako jedinečného vznikajícího přírodního objektu, ale zároveň také potenciálně nebezpečné skládky vyplývá v této fázi víc otázek než odpovědí. Nicméně je zřejmé, že před přijetím jakéhokoli scénáře je nutné provést poměrně detailní geochemický, hydrologický a biologický výzkum. Buštěhradská halda je objekt na křižovatce směřující jak k přírodní rezervaci, tak k industriálnímu využití a nyní se nedá říct, který scénář je z hlediska regionálního životního prostředí výhodnější.

Otázky místo závěrů Osud haldy je v této době nejistý a bez dalších zejména environmentálně geochemických výzkumů nelze doporučit ani zavrhnout žádnou z několika možných variant: 1 – haldu ponechat svému osudu v dobré víře, že uvolnitelné stopové prvky se budou vázat do zvětrávacích produktů, zejména Fe- a Mn-hydroxidů. Výhody: zatím nebyla pozorována kontaminace okolních vod, nerušený vývoj zajímavé přírodní plochy. Nevýhoda: sorpce kontaminantů může být zbožným přáním, halda může (např. po proreznutí oněch hypotetických, ale pravděpodobných sudů s odpadem) představovat geochemickou „časovanou bombu“. 2 – haldu pokusně zpracovávat na druhotné suroviny. Výhoda: poměrně jednoduchá úprava – dvoustupňová

Poznámka: článek představuje mírně upravené znění studie, které vyšlo v Ochraně přírody (Industriální příroda – problémy péče a ochrany. Ochrana přírody 57,10, 313-316, 2002). Díky aktivitám směřujícím k novému využití haldy se jedná o opět aktuální téma. Literatura: Kolektiv (1990): Výzkum druhotných surovin buštěhradské haldy. Rukopis, Geofond sign. P60.1990. KUKAL Z. a REICHMANN F. (2000): Horninové prostředí České republiky, jeho stav a ochrana. Str. 108-134. ČGÚ. Praha. MRŇA F. a kol. (1989): Posouzení některých ekologických a technologických problémů haldy SONP Kladno. Rukopis. Geofond sign. P15.1989.


Klub přátel Hornického skanzenu dolu Mayrau pro vás připravil a srdečně vás zve na

Putování po starých hornických dílech ve vrapické oblasti Vycházky jsou rozděleny na čtyři samostatné trasy. Podle zdatnosti výpravy je možno domluvit délku trasy přímo s průvodcem. Trasy jsou v délce od tří do pěti kilometrů a jsou naplánovány převážně po polních a lesních cestách, mimo silniční komunikace. Průvodci vám přiblíží historii dolování na Kladensku, prohlédnete si archivní fotografie a seznámíte se se současným stavem bývalých dolů a štol ve vrapické oblasti. Vycházky zajišťuje Klub přátel Hornického skanzenu Mayrau ve Vinařicích zdarma. Jsou vhodné pro školy, turistické oddíly a individuální zájemce, kteří se chtějí dozvědět více o historii důlního díla ve vrapické oblasti. Trasa č. 1 : (5 km) - MHD č. 4 do stanice Vrapice – „Učiliště“ - Nález uhlí - výchoz uhelné sloje na povrch – doly Ludvík, Kateřina, Dobrá naděje, - Štola Mír - Oblast „ Na stařinách“ – bývalé Černého dolové míry (první soukromý těžař V. Černý) - Ck. Buštěhradské kamenouhelné doly – sv. Ludmila – Marie Antonie – Václav - Václav Černý (později Florentin Robert) – důl Vítek – důl Stehelčeves - Po bývalé železniční vlečce na důl Ferdinand ve Cvrčovicích (možnost spatřit doly Michael Layer na Brandýsku, důl Theodor ve Pcherách a důl Ronna ve Švermově) - Odvodňovací Ferdinandova (Hnidouská) štola - Možnost občerstveni - Odjezd MHD č. 2 ze stanice Cvrčovice – Čabárna Trasa č. 2 : (4 km) - MHD č. 4 do stanice Vrapice – „Učiliště“ - Nález uhlí - výchoz uhelné sloje na povrch – doly Ludvík, Kateřina, Dobrá naděje - Štola Mír - Oblast „ Na stařinách“ – bývalé Černého dolové míry (první soukromý těžař V. Černý) - Ck. Buštěhradské kamenouhelné doly – Sv. Ludmila – Marie Antonie – Václav - V. Černý (později Florentin Robert) – důl Vítek – důl Stehelčeves - Vrapice – štoly Dvořákova – Bohumír – Josefi - Odjezd MHD č. 4 ze stanice Vrapice „VHS“

Trasa č. 3 : (3,5 km) - Vlakem ze stanice Kladno do stanice Kladno – Vrapice - Při cestě ukázka dobových fotografií a současného stavu dolů (Zippe, Bresson, Engerth, Průhon, Kübeck, Thienfeld, František Josef, Dobrá naděje, Kateřina, Jan a Ludvík) - Příjezd do stanice Kladno – Vrapice - Nález uhlí – výchoz uhelné sloje na povrch - doly Ludvík, Kateřina, Dobrá naděje - Štola Mír - Oblast „Na stařinách“ – bývalé Černého dolové míry (první soukromý těžař V. Černý) - Ck. Buštěhradské kamenouhelné doly – sv. Ludmila – Marie Antonie – Václav - V. Černý (později Florentin Robert) – důl Vítek – důl Stehelčeves - Po bývalé železniční vlečce na důl Prago IV. - Štoly – Ludmila – Josefi - Odjezd vlakem ze stanice Kladno – Vrapice nebo MHD č. 4 ze stanice Vrapice „VHS“ Trasa č. 4 : (3,5 km) - MHD č. 4 do stanice Vrapice „Učiliště“ - Nález uhlí - výchoz uhelné sloje na povrch – doly Ludvík, Kateřina, Dobrá naděje - Štola Mír - Oblast „Na stařinách“ – bývalé Černého dolové míry (první soukromý těžař V. Černý) - Důl Prago IV. - Štoly: Ludmilská, Josefi, Bohumír - Hrob Václava Černého - Odjezd MHD č. 4 ze stanice Vrapice „Dvorská“

Doprava: MHD č. 4 – do stanice Vrapice – Učiliště vlak ze stanice Kladno – do stanice Kladno Vrapice MHD č. 2 – ze stanice Cvrčovice – Čabárna a zpět Vycházky je třeba objednat nejméně týden před plánovaným datem. Kontakt:

Jaroslav Grubner, tel.: 312 283 123 nebo 723 136 592 Hornický skanzen Mayrau, tel.: 312 273 067, 312 274 126 www.mayrau.wz.cz, mayrau@centrum.cz strana: 43


Expedice po štolách

Na předchozí stránce přinášíme nabídku naučných tras po zaniklých štolách. V rámci prověření kvality nabízeného produktu pro vás redakce časopisu Kladno Záporno absolvovala jednu z inzerovaných tras. Nutno říci, že to stojí za to. Protože však byla mysl členů redakce značně rozhozena nepřízní počasí, nepodařilo se nám shodnout na jedné verzi, jak to vlastně skutečně bylo… Svědectví podle Jana Náš průvodce pan Grubner má album se starými fotkami, vědomosti a nadšení. Jdeme podél učiliště a lesa. Každý pahrbek je odval, každá prohlubeň je jáma. Šarboch je zalil. Něco bylo před Šarbochem, něco po. Ludvík 111,5 m do hloubky. To je dost, když si to člověk představí. Fascinující. A to ještě nic není. Štola Mír. Kladívka satanisticky dolů. Kolem šachty Větrný Václav. U Ludmily začíná krápat. Ludmila se vůbec prý tak nějak nepovedla z hlediska uhlí. Ale je to celkem příjemné, takový letní deštík. Marie Antonie stojí mezi akáty, Šarboch jí udělal pilířek z betonových cihel. Pokračujeme k Vítku. Kruh v obilí. Vzrušující. Musejí nadávat, když to objíž-

strana: 44

dějí kombajnem. Déšť sílí. Letní deštík je fajn, letní silný déšť je něco tak zhruba neutrálního. Vydatný, dlouhotrvající liják, který už ani nevypadá jako letní a provází ho studený vítr, už je skoro až negativní. Tričko nečekaně nasákavé, všechno turch. Pan Grubner i v dešti rychlou cestou do Stehelčevsi vypráví. Ve Stehelčevsi, u jámy Julius, ze které se nikdy netěžilo, s Lenkou zjišťujeme, že autobus nejede zpátky do Vrapic, kde jsme nechali auto. Je tudíž třeba jít to celé v dešti zpátky. Šla se mnou, je to kamarádka. Má štěstí. Doma čaj Assam a před očima doly. Lenčino svědectví – Expedice tzv. štolová.... Utekla jsem z práce, abych stihla exkurzi po starých dolech na Kladensku, ale stále jsem si říkala... tohle, to bys neměla! Jenže já jsem musela, ale pořád jsem si říkala, tohle, to bys neměla... uvidíš, něco se přižene, nějak se ti to vrátí... jenže díky panu Grubnerovi jsem na špatné svědomí zapomněla a nechala jsem v lese u Vrapic pracovat svou fantazii. Představovala jsem si pana Václava Černého, jak byl strašně akční a vysoký a statný, a jak všechno zvládnul a kolik tam

toho nevymyslel, nevyštoloval, hlavně toho Josefa – ten měl 60 m, bylo to v začátcích – takže už dost odvážná hloubka, musel to být statečný chlapík... A co teprve těch 111,5 m nebo Větrný Vašek, no jo... moc toho po něm nezbylo. Jéé, hurá, začalo kapat, prší, no to je nádhera, krása, báječné, to se nám půjde, takový letní milý deštík, ne – troufám si říct deštíček. Aha – sílí mrcha... sílí a sílí a sílí... já se rozmáčím, rozpouštím, všechny další štoly, doly, hory jsou mi ukradené... doma se asi vyždímám. Autobusová zastávka, hurá, hurá... aha, ta nás k autu nedoveze. Nechala bych jít Červa samotného, ale myslel by si o mně, že nejsem kamarádka, ale „svině“ – takže pěšky zpátky do Vrapic, doma čaj a teplé ponožky. Tak se to přeci nevyplácí – kdo opouští dříve práci. I když se na to nepřijde, každopádně zmoknete, ale ten pan Černý – to musel být statný a akční rýpal!


Zuzka – vycházka po stopách šachet

Petra – Na Stařinách s čoklíkem (a dudlíkem)

Vlastně moc netuším, co mě dnes odpoledne čeká. Doma zavírám pro jistotu okna. Beru do tašky Aldu a čtyřkou vyrážím do Vrapic. Na zastávce ve Vrapicích už jsme téměř všichni. Náš průvodce, pan Grubner, se zjevně těší, až nás provede. Honza s Lenkou přijíždějí autem. Chybí Radka. Pan G. slibuje, že nám ji cestou najde. Vyrážíme. Pan G. registruje Aldu a nazývá ho čoklíkem. Honza se na mě významně dívá. Alda je tak trochu čoklík... Nebýt výkladu pana G., většina kopečků by pro mne byla prostými kopečky v lese. Vojta se začíná dožadovat vstupu do dolu. Zdá se, že to nehrozí. Jenže on má už od včerejšího večera na hlavě čelovku. Zasypané (nebo vlastně zalité?) šachty opravdu nepřipomínají to, co si představoval Vojta, ale já jsem naprosto nadšená ze všech nových informací. Zároveň si před zbytkem výpravy začínám připadat jako... No zkrátka, začínám pochybovat o tom, že jsem vlastně téměř celý život prožila na Kladně. Snažím se svou neznalost kladenské hornické minulosti maskovat mnohovýznamným přikyvováním k výkladu. Pan G. nás na chvilku opouští a odkudsi přivádí Radku. Dusno a mraky houstnou a už se zdát být téměř jisté, že celou trasu neprojdeme. Začíná takový lijavec, že nás ani poměrně husté stromoví nezachraňuje před totálním promoknutím. Vojtu asi kousl ovád a má úplně promočené boty, což mu definitivně zkazilo náladu. Rychlá chůze sice nezahřeje, ale přibližuje nás zastávce autobusu. Když po další půlhodině nastupujeme do dvojky, tak už se všichni těšíme na příští vycházku. (Bude s námi chtít jít i Vojta?)

Jelikož se snažím být osvícenou matkou, vzala jsem děti (Vojta 3 a půl a Bára 11m.) před týdnem nejprve na Mayrovku, aby tam takříkajíc nasály tu atmosféru hornictví na Kladensku. Povedlo se. Vojta si od té doby hraje na horníka. Chodíme se dívat ke gymnáziu na Váňův kámen a porovnáváme „starého“ a „nového“ horníka. Bára ručičkami vyhrabává hlínu z květináčů. Na půdě objevuji svou starou čelovku a Vojtovo nadšení nezná mezí. Nechce ji sundat ani na spaní, a tak na naší vycházce už ji má na hlavě cca 40 hodin. Je těžké mu vysvětlit, že ty slibované staré doly jsou ony nevýrazné kopečky a prohlubně v lese. Číst neumí, takže ani tabulky v místech výlezů mu nic neříkají. Bára je nadšená z pejska alias čoklíka a při každém jejím štěknutí mi krosnička poskočí na zádech. Každou chvíli vybaluji pití, hledám dudlík v jehličí, ometám klíšťata a vysvětluji, že pod zem se opravdu nepodíváme. Jsou to moc staré doly. Pak začíná pršet. Dost. Naštěstí máme deštník a Vojtovu pláštěnku, takže promokáme jen od kolen dolů. Vojta pláče – nelíbí se mu vítr a bahnem zacákané nožičky, teče mu do bot (to teda nám všem) a něco ho kouslo. Bára nic neříká a drží. Asi je ztuhlá zimou. Měníme trasu a pospícháme do Cvrčovic na mandelinku. Cestou vidíme v dáli těžní věž a to Vojtovi trochu zvedá náladu. Mně zase lok Dášina rumu („Všichni horníci pijou rum,“ tvrdí Dáša Š.). Pokud se jako rodič smíříte s rolí servismana vašeho týmu, pak mohu zodpovědně prohlásit, že tato trasa je vhodná i pro děti. Svědectví podle Jiřího Zmokli jsme, to je nepochybné. Všechno ostatní se pod tím silným zážitkem letní bouřky, která přišla po sedmi slunečných týdnech, jaksi ztrácí. Tož, vyjděte také hledat své haldy a jámy a kdo ví, co potká vás. Zdař Bůh!

strana: 45


Zoologickรก zahrada v kladnฤ› ?

ano, byla ! strana: 46


Zoologická zahrada v Kladně? Ano, byla. Zuzana Vlčková Mlhavé vzpomínky několika plus mínus pětačtyřicátníků nás inspirovaly k pátrání po stopách kladenské zoologické zahrady. Naším záměrem nebylo obsáhnout její historii, ale chtěli jsme zaznamenat co největší množství zážitků návštěvníků, případně pracovníků. Proto jsme také nepátrali v kladenském archívu. Věděli jsme, kde se zoo nacházela, ale ze vzpomínek nás, kteří jsme tam jako děti byli, nebylo možné vytvořit si představu o jejím rozsahu. Jediný „hmatatelný“ důkaz o existenci zoo byla fotografie s titulkem Kladenský zookoutek zapůjčená z fondu Sládečkova vlastivědného muzea. Přesto jsme doufali, že mezi výše uvedenou věkovou skupinou možných návštěvníků najdeme nějaký zdroj, který nám poskytne trochu určitější obraz. Zkusili jsme anketu na webové stránce kladenského gymnázia. Respondentů, kteří odpovídali, že tam byli či alespoň o zoo slyšeli, bylo poměrně dost, ale odkliknutím odpovědi pro ně věc skončila, víc nikdo neřekl. Ale! Podařilo se nám navštívit ve Hřebči pana JAROSLAVA HORÁKA, který stál u zrodu zahrady i u jejího konce a který nám vyprávěl o tom, jak to bylo. Jeho vyprávění, v němž se mísilo někdejší nadšení s nostalgií, nás přesvědčilo o tom, že dnešní park nedaleko tehdejšího poldovského učňovského internátu GDM, si opravdu zasloužil název zoologická zahrada. Pan Horák pracoval v internátě jako vychovatel. Bylo to někdy v roce 1961, vzpomíná pan Horák. Do internátu přišli učňové z východoslovenských železáren, kteří měli velmi silný vztah k přírodě a práci se zvířaty. Vychovatelé jim tehdy umožnili chovat drobná zvířata (andulky, bílé myšky) přímo v internátě, v koutku živé přírody. A tak to všechno naprosto nevinně začalo. Přišel hajný a nabídl lišku. Učňové svařili pro jistotu hned dvě klece podle vzoru z pražské zoo. Za nějaký čas už druhou klec obývaly kuny. Klece byly umístěny před internátem, což se z pochopitelných důvodů nelíbilo hygienikovi. Prostor v údolí pod internátem se ukázal být vhodným místem pro umístění dalších zvířat. Učni, kteří byli myšlenkou nadšeni, začali stavět výběhy, svařovat další klece, budovat cestičky... Původní záměr byl, že budou chována zejména domácí zvířata, protože městské děti je už téměř neznaly.

Ukázalo se však, že to je malý cíl, a tak kladenská zoo navázala kontakt se Státními cirkusy a odtud získala zvířata, která již cirkusy nepotřebovaly. Tak se v areálu ocitl lev (snad i dva), medvědi hnědí i medvědi malajští. Další zvířata (mývalové, dikobrazi, šakal, psi dingo, vlk, opice, mufloni a další kopytníci) byla získána z jiných zahrad, např. z Prahy, Děčína, Chomutova, Karlových Varů. Ve spodní části zoo bylo jezírko, kde se chovaly různé druhy husí a kachen. V klecích byli andulky, korely a jiní papoušci, různé druhy bažantů. Pražská zoo darovala také páva, ale musel být vrácen, protože si lidé bydlící v blízkém okolí stěžovali na jeho křik. V plánu bylo rozšíření zoo o výběh pro vysokou zvěř. Potrava pro zvířata byla často darována – maso z jatek, zlomky pečiva z pekáren. Učňi se museli postarat o sekání trávy a nasušení dostatečných zásob sena na zimu. Vstupné bylo dobrovolné, vhazovalo se do krabice, prý se ani nemusela hlídat, nikdy se z ní nic neztratilo. Stejně tak nebylo nutné hlídat zvířata, nikdo jim neublížil. Zoo byla uzavřena na konci šedesátých let, přesný rok si pan Horák nepamatuje. A proč skončila? Nebylo to prý kvůli nedostatku financí ani nezájmu učňů. Nově jmenovanému řediteli spojených oceláren se tato činnost zjevně nezdála dost ideově na výši. Zoologickou zahradu na krátký čas převzalo město a pak byla definitivně zrušena. A co se stalo se zvířaty? Některá byla vrácena do malých zoologických zahrad, resp. zookoutků – v Děčíně, ve Slaném. Jak skončil na jatkách, poníci a osli u světských. Některá zvířata dožila přímo na zahradě pana Horáka ve Hřebči. Na rozdíl od celé řady architektonických a industriálních památek je zoologická zahrada obnovitelná, byť třeba v trochu jiné podobě. Chtěli byste mít v Kladně zoo nebo považujete vodní park na Čabárně za její náhradu? Nad albem si pan Horák připomíná další druhy zvířat a dojde také na historky, které jsou neopakovatelné. Gustav měl na starosti medvědy. Šli uklízet s klukama a vždycky je zahnali na jednu půlku klece, zatáhli, uklidili jednu půlku, pak je přehnali. Jenomže zapomněli zavřít klec, a teďka vidím, že lidi utíkají, koukám, a medvědi šli k internátu. Jenomže to byli medvědi z cirkusu, a když se začalo tlouct železo na železo, tak oni zalítli zase zpátky, prakticky nic se nestalo, žádnej malér.

Dole pod pekárnama, tam přece vedla železnice ke spojenejm ocelárnám, a tam byla masna, na rohu. A jednou ten dikobraz utek´. A tu frontu, tam byla fronta na maso, tu rozehnal. Tak já koště, vzal jsem koště a hnal jsem dikobraza nazpátek. Vopice - těch jsme tam měli jednu dobu padesát. Ale to nebyly naše. To byly z výzkumáku. To byli ty makak rhesus. Tak říkal ten šéf jednou, na zimu, kdybyste si je tam vzali. Tak na zimu nám je tam dali a na jaře všech padesát vopic jsme jim vrátili. A von říká, no hele, jestli ňáký chcete... tak nám jich tam nechal tenkrát deset. To byl pes dingo. Na jaře vždycky, když se nám urodili, tak jsme je prodali. Lidi, ty byli do nich blázniví, jenomže na podzim je vraceli, protože ty jsou nezkrotný. Lišky, tak to jsme tam měli jednu Mindu, tu nám dal hajný. Kluci s ní chodili na řemínku po Kladně. Já když jsem si vlezl do klece, tak vona mi volízala uši. A jednou přišli myslivci, že by ji chtěli – měli tady Němce a chtěli jim ukázat norování. A ta liška, co ta dělala – jako kdyby to vycejtila, mně se zakousla do kolena, jak jsem ji odtrhával, tak jsem měl propíchaný prsty, ale všechno dobře dopadlo. No, a oni vodešli a druhej den zas byla liška, jak kdyby se nic nestalo...

Krásně sugestivní výpověď pana Horáka se pokusila zaznamenat Zuzana Vlčková, která si pamatuje, že tam byla s dědou, držela se ho za ruku, a je si jistá, že viděla lva.

strana: 47


fotografie kladenské ZOO – ze soukromého archivu pana Jaroslava Horáka

strana: 48


Tenkrát v šedesátých… Jiří Mika Marně se snažím upamatovat, jak kladenská ZOO vlastně vypadala. Teda, některé věci jsou skoro jisté: vcházelo se tam vraty od silnice, kolem vyvýšeného břehu stály klece a na volném prostranství byly výběhy. Také si docela dobře vzpomínám, že mě tam vzal tatínek mého spolužáka Míry. S Mírou jsme se často kamenovali cestou ze školy, ale také jsme prožívali dlouhá období přátelství. V jednom takovém období jsem k němu chodil pravidelně na návštěvu. Měli velikou zahradu, stodoly a dvůr. Jednou vyjel z jedné stodoly Mírův tatínek v nablýskaném spartaku, kývl na nás a vyrazili jsme. Bydleli jsme v Kyšicích a do Kladna to bylo sedm kilometrů báječné jízdy. A přes železniční přejezd, kde nekonečně dlouho šíbovaly mašiny. Míra seděl vedle tatínka vepředu, tenkrát se na to ještě tak nedbalo, a vedli rozumné řeči. Já jsem vzadu užasle naslouchal. Vůbec jsem si nedovedl představit, že jsem takového kamaráda mohl někdy kamenovat. Konečně se zvedly závory a vjeli jsme do města. Mírův tatínek znal zkratku a vzal to po ní rovnou k ZOO. Pak jsme tedy prošli kolem těch klecí a výběhů, tatínek nám vykládal cosi o zvířatech, ale nic mi z toho bohužel neutkvělo v paměti. Jenom červená barva spartaka, kostičkovaná deka na zadním sedadle a zpětné zrcátko, v němž se odrážely spokojené tváře mých průvodců. Do ZOO se vcházelo vraty od silnice, pod strání stály klece se zvířaty – a mě nenapadlo, že po tom budu jednou pátrat jako po ztraceném obrázku z těch let.

strana: 49


strana: 50


Úvaha o krtkovi a rysovi Proč jsou ve znaku města Kladna rys a orlice, a ne krtek, který by si to daleko víc zasloužil? Původní podoba kladenského znaku byla ustanovena privilegiem Ferdinanda I. z 22. prosince 1561. Orlice vlevo připomíná znak Žďárských ze Žďáru. Rys v pravé polovině znaku je přítomen pravděpodobně jako symbol hojných lesů v okolí Kladna. Kladno, jak ho známe a vnímáme dnes, je výsledkem bouřlivého průmyslového vývoje, který odstartoval právě KRTEK svým nálezem uhlí v r. 1775 u Vrapic. KRTEK nejenom že uhlí objevil, musel ho také vynést na povrch a podstrčit ho ve vhodnou chvíli do cesty Václavu Burgrovi a Jakubu Opltovi z Buckova. Ti nález považovali za svůj a dostali za něj dokonce uhelný deputát, který přešel shodou okolností i na jejich potomky. Mimo svoje zásluhy KRTEK zcela přesně zapadá jako symbol horníka. Je černý, špinavý, pracuje pod zemí a produkuje chodbičky a malé haldy. KRTEČKA – zřejmě nejoblíbenější českou pohádkovou postavičku, známou i ve světě, přivedl na svět kladenský rodák Zdeněk Miler. Stalo se tak v r. 1956 v souvislosti s animovaným filmem Jak KRTEK ke kalhotkám přišel. Další symboliku KRTKA nachází ve svých aforismech spisovatel Ladislav Klíma, ale tu bychom si asi do znaku ani za rámeček nedali. Takže jaké zvíře je pro Kladno skutečně erbovním? ORLICE, RYS, KRTEK nebo MEDVĚDI, kteří obývají kladenský zámek? Má se znak změnit? Své názory a případně i návrhy na nový znak zasílejte na adresu redakce@kladno-zaporno.cz. Zajímavá je v této souvislosti inventura zvířecích osobností z řad předsedů MěNV, starostů MěÚ a primátorů Magistrátu města Kladna. Historie začíná BERÁNKEM (mezi léty 1861 a 1879) a následně pokračuje jiným BERÁNKEM (1864-1868), o 80 let později se vlády ujímá ŠPAČEK. V roce 1980 nastupuje KAČER, aby ho o pět let později vystřídal KOHOUT a jeho opět po pěti letech RYS. Posledním v řadě je VOLF. S Kladnem jsou spojené samozřejmě i další osobnosti minulého i současného společenského života – např.: ČERVENKA, HOLUB, HUSA, KARAS, KOVAŘÍK, LIŠKOVÁ, MOUCHA, PTÁČEK, RAK, SLAVÍK, SLEPIČKA, STEHLÍK, SÝKORA, VEVERKOVÁ, VLČKOVÁ a jistě mnozí další. -červ-

strana: 51


Rozhovor s pánem, který vycpává zvířata Jan Červený Když jsem zazvonil, pan Pavel Augsten vykoukl z balkónku.Chvilku trvalo, než se vyjasnilo, že nenesu bažanta. Nějak špatně jsme se domluvili. Přesto mi rozhovor ochotně poskytl a dokonce kvůli mně pak nechal chvíli čekat člověka, který bažanta skutečně přinesl.

A vy chcete jako ohledně toho vycpávání, jo? Tak mi musíte klást nějaký otázky, já sám o sobě nevím, co bych vám říkal. Ano. Vy jste mi do telefonu říkal, že s vámi už nějaký časopisy rozhovor dělaly... No už asi pětkrát, různě, to byl myslím časopis Týden, tady v regionálním tisku, já si ani všechny nepamatuju. A na co se vás všichni ptali? No, ptali se na to, že je to takový zvláštní povolání…. Asi nemáte moc kolegů? Teď poslední dobou se to nějak rozmáhá. Zrovna tu byl kluk, co nemá práci, jestli bych ho to nenaučil, že by si tim přivydělával. Už jsem to učil víc lidí. Nejlíp to dělal jeden pán, tomu se to dařilo, ale ten teď umřel. Hm... No, jinak mě bavila vždycky příroda, tak od samýho začátku jsem zkoušel vycpávat, protože když jsem si dal někdy něco vycpat, tak to bylo drahý. Nakonec jsem se to naučil sám. Takže jak jsem nacházel uhynulý ptáky nebo, já jsem taky myslivec, když jsem občas něco střelil, tak jsem si to chtěl uchovat, nějaký ty trofeje, no a tak jsem se to naučil. Takže úplně sám? A to ani s nikým nekonzultujete? Jednou byly pokusy vytvořit takovou asociaci preparátorů, to zkoušel preparátor Bažant z Národního muzea, tam jsem byl jednou nebo dvakrát a tam jsem se seznámil s jedním preparátorem, ale všechno, co znám, to jsem se naučil sám. A zbytečně jsem někdy objevoval dávno objevený věci. Oni mně pak třeba poradili, ale to už jsem dávno věděl. Jsou k tomu nějaký publikace nebo učebnice? Jenom v angličtině. Koukám, že tady máte i spoustu ptáků ve voliérách… No to je moje hobby, já jsem taky ornitolog, mě baví ptactvo. To poznáte různý druhy ptáků? I podle sluchu? Jo, poznám, když slyším, tak poznám, ale poslední dobou hluchnu. Teď jsem vám chtěl právě ukázat, támhle seděl budníček. Kde? Už uletěl.

strana: 52

Takže ptáci jsou vaše vycpávací specializace? No, tak napřed to bylo moje hobby a teď už je to moje zaměstnání. A kde berete zakázky? No to jsou různý, co chtěj vycpat trofeje nebo mi sem vozej uhynulý ptáky, tak je dělám – pro školy nebo muzea. Ptáky, co někam nabouraj? Nejhorší jsou skleněný budovy, ale i ty skleněný zastávky. Oni si myslej, že tam daj siluetu dravce, ale to nefunguje. Byl jsem svědkem, jak metr od tý siluety narazil do skla hýl. Tady mi lítali brabci, tak jsem tam dal vycpanýho krahujce. Tejden sem nelítali, ale pak si na něj zvykli a nakonec mi z něj ještě škubali peří. To nefunguje na těch zastávkách. Jaký jste vycpával největší nebo nejzajímavější zvíře? Já dělám tak do velikosti jezevce nebo lišky a od velkejch jen hlavy. Jednak jsem omezenej místem a za další dělám ještě klasickou metodou. To znamená jak? To znamená, že když se dělá třeba hlava muflona, tak se musí nejdřív celá uvařit, pak se stáhne kůže, pak se to musí celý očistit a tak dál. Pak do tý lebky strčím nějakej klacek, jako do mozkovny, tak délky krku a dřevitou vatou nebo sádrou s pilinama se to vytvaruje a omotá se to provazem, a kde bylo maso, tak tam se dá ta modelářská hlína, celé se to vytvaruje a pak se na to dá ta kůže. S tím je hodně práce. A novější metoda? Novějš se to dělá ze začátku stejně, ale pak se uříznou rohy a koupí se korpus, to už je přesně vytvarovaný a na to se ta kůže už jenom natáhne a pak se tam ty rohy přišroubujou. Kdežto já musím všechno tvarovat, takže třeba srnku bych tím mým způsobem nesvedl. (V dalším průběhu rozhovoru si pan Augsten vzpomněl, že vycpával ještě nějaké menší opice ze zoo, různé druhy) Vycpával jste někdy nějaký zvíře z kladenský zoo? Jo, to jo. (Zajásal jsem – je tu souvislost. Nakonec se ale ukázalo, že pan Augsten má na mysli Středisko ekologické výchovy Čabárna a záchrannou stanici Aves. To je teď kladenská zoo. Zeptal jsem se tedy znovu – na tu poldováckou.) Tak to ne. Ale já jsem tu od roku 75, tak jestli to bylo předtím, to nevím. (Stojíme nad hlavou lišky) Třeba lišky nechtějí moc ostatní preparátoři dělat, protože se bojí vztekliny.


Vy se nebojíte? Teď jsou lišky relativně zdravý, ale nikdy to není na sto procent. Já riskuju. Vždycky se nechám přemluvit. Z čeho je ten jazyk? Na to mám takovou modelářskou hlínu. Na kolik přijde taková liška? Dospělá celá liška, sedící nebo stojící, by u mě stála tak tři, čtyři tisíce. A krtek? Krtek? Ten je jednoduchej, tak takovejch šest, sedm stovek. Hm, to ujde. Slyšel jsem, že zoologická zahrada v Praze shání 60 000,- Kč na vycpání medvěda Alíka. Čekal bych u medvěda skoro větší sumu… Jo, medvěd je asi relativně jednoduchej, horší bude žirafa nebo slon. To snad ještě horší ten slon než ta žirafa. Ale to dělaj celý týmy preparátorů. (Slon je za 600 000,-- pozn.+ -) Vycpával jste někdy nějaký domácí zvíře, protože se s ním jeho majitel nechtěl rozloučit, když umřelo? Jo, to jsou psi v tadytom případě. No asi třikrát, jinak se mi to povedlo těm lidem rozmluvit. Ono se mi do toho taky moc nechtělo, ale na druhou stranu mě to lákalo. Psi jsou těžký, aby jim držely ty pysky a tak. Vycpával jsem jednoho ratlíka a taky pro jednu paní čivavu. Na to jsem si z Německa přivezl takový docela pěkný oči. Aha… Oči u nás vyrábí nějaká firma v Liberci, ale nejlepší oči má jedna německá firma. Já jsem měl v Německu kamaráda preparátora. Teď je dováží jedna brněnská firma. (Pan Augsten mě bere do kotelny, která je zároveň jeho pracovištěm, a ukazuje mi katalog očí. Mimo oči určené pro preparáty jsou tu také oči pro mrkací panenky i protézy pro lidi.) Ty oči si kupujete, až když je potřeba, nebo máte nějaký do zásoby? Do foroty. Vždycky třeba nakoupím dvacet očí do muflonů, to mi vydrží tak na sezónu nebo mi zbydou dva tři páry do příštího roku. Takže musíte přesně vědět, jaký oči mají do konkrétního preparátu přijít? Třeba u ptáků… Kdybyste si u mě nechal dělat třeba sojku, a já bych jí dal černý oči, tak to třeba ani nepoznáte, že má mít šedomodrý. Ale ty preparace dneska dělá kdekdo a často dávaj špatný oči.

Jak se díváte na takový ty složeniny zvířat, co si v nich libujou třeba v Bavorsku? (např. tzv. Wolpertinger – složenina ondatry s tesáky, parohy, křídly a běháky z divoké kachny a s veverčím ocáskem, oblíbený doplněk bavorských interiérů - pozn.+-) Podle mě je to krávovina. Nebo Švankmajer se v tom taky dost vyžívá… Nelíbí se mi to. Jenom jednou jsem dělal lišku jako malýho myslivce, ale to bylo pro kamaráda, tomu jsem to nemohl odmítnout. A do nějakýho filmu tři pivoně, to je hlava zajíce s parůžkama. Ale snažím se tyhle věci nedělat. Nelíbí se mi to. Jak se díváte na otázky těla a duše? Já jsem bejvalej římskokatolík, pokřtěnej, ale v boha nevěřím, jsem ateista. Sleduju přírodu a řídím se přírodou. Nevím, kdo to tu stvořil, ale myslím, že bůh to nebyl. Je podle Vás tělo po smrti lehčí o 21 gramů? To si nemyslím, jak je to jednou mrtvý, tak je konec. Jak teda vnímáte těla? Takhle když už je to mrtvý, tak mi to nevadí, ale musím říct, že hrozně špatně snáším, když vidím nějaký týrání zvířat nebo bolest. Dokonce, a to je zvláštní, třeba i záběry z operace…. I jako myslivec – když to musím zastřelit, tak ať je to rychle. (Ke konci se řeč stočila na myslivost a její etiku, která se dnes podle pana Augstena často porušuje, na vlivy civilizace na přírodu, pak přešel pan Augsten na vrabce, slepice, straky, chocholouše na kobylincích, které už nejsou, stohy slámy, co už nejsou, na svůj revír - 3 srnce můžou zastřelit za rok, a 15 jich porazí auto, ukázal mi sysla polního, kterého chce vypustit do přírody, a tak dále a tak dále. K mému překvapení to bylo stejně zajímavé jako rozhovor o preparacích). Moderní doba živočichům nepřeje. (Shrnuje pan Augsten a já mu děkuji za ochotu.)

strana: 53


strana: 54


ký, lehce pornografický jam asi 15 lidí. Všechny tyhle skupiny se rozpadly (snad krom RŠ Bandu) ještě před začátkem éry Klubu 19.

Jak se kalila duše Příběh Klubu 19 Míla Špáňa Vyletěla raketa, vlítla rovnou do světa… Raketa To, co nás mělo varovat, varovalo nás asi málo… JAR Dotýkat se hvězd na zem spadlých… Suchý/ Šlitr

Klub 19 lze po letech označit jako komplikovanou organickou strukturu tvořenou vztahy lidí, myšlenkami jasnými i zhulenými, spoustou skvělé muziky, filmů, divadel, performancí, a také stovkami malých i velkých událostí vznikajících v průsečících těchto podnětů do velké míry akcelerovaných alkoholem, THC a podobnými koníčky. Z právě zmíněného pak vznikají nálady večerů, na které se pak v partičkách účastníků léta vzpomíná. Snažit se na všechny rozpomenout je nemožné a neodpovídá to ani rozsahu tohoto článku. Bylo by ale příjemné, kdyby na našich internetových stránkách přibývaly vzpomínky pamětníků na situace a večery, které měly onu sílu okamžiku a stály by za archivaci. Tímto otevíráme internetovou rubriku „Špeky z Devatenáctky“. Ty nejlepší modely pak otiskneme v příštím čísle. Joy 05 Pokud jde o historii, musím se vrátit až do svazáckého klubu Zenit v Pavlisově ulici č. 5 naproti restauraci Asie. Zenit byl v době socialismu místem, kde se konaly na tu dobu progresivní akce často na hraně únosnosti tehdejšího režimu. Punkové koncerty, cyklus promítání filmů (emigranta!) Miloše Formana, Duškovy improvizace s divadlem Vizita, koncerty Psích vojáků atd.. Klub si tak našel poměrně slušnou klientelu lidiček uvažujících jiným směrem, než bylo pro systém žádoucí. V letech 1988-89 se kolem klubu začali objevovat lidé z kladenských kapel Famula – Martin Rak, Pavel Kašeljak, Honza Pydych, Václav Bečvář a Václav Velc, řečený Penca, RŠ Band nebo Susi, Pinďa a Smích z punkové legendy Fabrika a nakonec i příležitostné sdružení excentriků Matka Mrskoč, jejichž vystoupení zpravidla vypadalo jako silně disharmonic-

V revolučním období 1989 Zenit přitáhl další lidi, hlavně z kladenského gymnázia. Jakub Těšík, Klára Cibulková, Šárka Roubová, Jarda Homola a mnoho dalších lidí, kteří během revolučních měsíců jakoby dospěli a vytvořili na tehdejším gymnáziu ročník velmi výrazných osobností. Nebyli už tolik zatíženi předrevoluční zkušeností, a tak byli plni ideálů a přesvědčení, že jsme to my, kdo tvoří budoucnost. Tihle lidé představovali pro klub novou energii a náladu. Najednou se dalo dělat vše, co do té doby bylo tabu. Někdy bylo sice po tolika jointech skutečně těžké začít něco dělat. Ale pokud shrnu tohle období, tak to byla kulturní exploze v marihuanových oblacích, okouzlení muzikou a filmy, které se najednou mohly volně šířit, a konfrontace názorů před a porevoluční generace, ze kterých vznikaly nové potřeby a nové definice klubu. Od jara roku 1990 začala v Zenitu fungovat legendární zkušebna pro kapely. Ze svazáckých kanceláří v patře budovy vznikl díky Martinu Rakovi a lidem kolem něj na svou dobu technicky slušně vybavený a příjemný prostor. Zelený vlnkovitý molitan na stěnách a závěsy přes velká okna tlumily nejen zvuk, ale i světlo do příjemného přítmí, ze kterého pronikaly kontrolky přístrojů a displaye kláves a sequenceru. V samotné zkušebně se nekouřilo a chodilo se do předzkušebny ve vedlejší místnosti, kde obvykle ležel kopec marihuany na stole, a nešlo se domů, dokud se všechno nezhulilo. Skutečnost, že se ve zkušebně nekouřilo, dávala spolu se skvělým zvukem celému prostoru profi dojem. Setkávali se tu muzikanti i neumělové, místní i projíždějící náhodou či záměrně kolem. Vzpomínka na tuhle zkušebnu a fantastické jamy několika zhulenců jsou asi tím nejsilnějším z celého období a je škoda, že z té energie a množství skvělé muziky zůstal zachován jen malý zlomek. Bezprostředně po revoluci vedl klub, který se tehdy jmenoval Bonton, Vondrák. Zhruba po třech měsících jej celkem logicky vystřídal Martin Rak, který představoval tu nejsilnější vůdčí osobnost celé skupiny. Určoval její vývoj a pro mnohé se na celá léta stal polobohem. Klub byl přejmenován podle skupiny Joy Division na Joy 05. Byly tu první pokusy o jakési alternativní diskotéky, hudební jamy a z mnoha koncertů vzpomenu hlavně na Psí vojáky, kteří sem jezdili myslím rádi strana: 55


a docela často. Na udržované předzahrádce před klubem jsme celé dny hráli kroket „Vo kolu a vo kolečko“ (fidorka). Po dvou letech fungování a formování názorů projevila radnice zájem vyměnit prostor Joy 05 za jiný, stranou od centra města. Argumentem byl hluk při koncertech a potřeba umístnit sem jakousi junáckou či skautskou organizaci. Ta zde po přestěhování na krátký čas snad skutečně byla, ale podezřele brzy ji vystřídal regulérní bordel. Klub 19 #1 Na konci léta 91 se celá partička přesunula do budovy bývalého kulturáku později známého jako Klub 19. Bylo to úžasné období bourání socialistických rekvizit a budování nového společného prostoru. Ve výtvarném magazínu jsme našli obrázek jakéhosi dvanáctinohého indiánského psa, který nás fascinoval natolik, že jsme jej používali jako součást loga a nechali jej hlídat na fasádě klubu, jinak pomalované grafitti postav, které se nápadně podobaly těm, co se po letech objevily na budově diskotéky Best. Malováním a natíráním jsme tehdy strávili na štaflích před klubem asi čtrnáct dní. Klub se maloval na červeno s černými siluetami zmíněných postav. Každý den kolem procházel děda z přilehlého sídliště a mezi zuby cedil: „Katovna!“ Devatenáctka tehdy fungovala stále ještě pod SKM (Svaz klubů mládeže) – organizace několika starých aparátčíků, kteří si přivlastnili právo rozhodovat o klubech dříve patřících svazákům. Mohli jsme si sice dělat, co jsme chtěli, ale neměli jsme možnost volně disponovat financemi, a tím pádem ani možnost úvěrů na nové ozvučení nebo zařízení interiéru. Všechno se dělalo na koleně a fungovalo jen silou vůle a nadšení. Na otevření tak velkého objektu jsme měli 30 tisíc a myslím, že se nám s nimi povedl skoro zázrak. Vyletěla raketa, vlítla rovnou do světa… V listopadu 1991 se s velkou slávou otevřel největší klub ve městě. Prostor byl oproti Joy 05 dvakrát tak velký a přesto útulný a skoro náš… Křest podpořili koncertem tehdy začínající Ecstasy of St. Theresa, kteří sem od té doby spolu se spřízněnými Sebastians jezdili často i jako Djs. Pak to byla samozřejmě další spousta kapel jako Visací zámek, Už jsme doma, Psí vojáci, strana: 56

skvělá dívčí kapela Zuby nehty, Michael‘s Uncle, Kurtizány z 25 ave, Na šrot, Dunaj, vedlejší projekty Václavka a Ostřanského a mnoho dalších. V klubu se začaly projevovat i silné osobnosti diskotékových bavičů, kteří v té době ještě hráli z CD a kazet. Nezapomenutelné byly hlavně večírky pořádané Martinem Rakem a Mlíkem pod názvem 1000 Sluncí. Ti dokázali v dokonale dramaturgicky poskládaném pelmel hrát klasiku od 60. let přes Boney M, Doors, Yello až po Young Gods, a tak vytvářet náladu večera pro široké spektrum lidí. Tyhle večery plné barev a světel dovedly přesně vystihnout klubový hippie folklór a THC nálady a souvislosti tehdejší doby. Populární a často vzpomínané byly i „Večery tolerance“ pořádané partičkou kolem Roberta Klabečka a spousta tématicky a stylově zaměřených večerů postihujících v otevřeném a tolerantním duchu téměř celé hudební spektrum. Skutečně míchané parties přišly do klubu až s Josefem Sedloněm a Standou Zímou. Musím podotknout, že tenhle druh produkce byl konzervativci jen těžko přijímán, ale přinášel nové impulsy a nové pohledy na zábavu a vztahy lidí. Právě Sedloňovy večery nazvané Deep Space Night měly skvělou náladu. Z Prahy spolu s Josefem vždy přijelo několik aut různorodých lidiček od decentních intelektuálů v obleku až po rozpumpované freaks, kteří tancem v house, old school trance a ambient rytmech dokázali přesvědčit i mnoho zaprdlých konzervativců a iniciovat tak nový druh kreativity a nové nálady. Bylo v tom hodně energie a snad i altruistické vstřícnosti. Rozhodně ještě nešlo o ten velký kšeft, do kterého se později většina taneční muziky dostala. Byl to ryzí elektronický hippie underground navazující na ideály 60. let a Learyho odkaz používající dílem elektronické a dílem chemické prostředky. Tyhle Hofmanovy děti přistupovali k muzice méně fatálně a s radostí za pohybu zkoumali svět lidí, který je obklopoval, stejně jako hloubku svých duší. Drogy Kdo jednou navštívil Klub 19, uzná, že téma drog nelze opominout. Musím říct, že celá drogová scéna byla na počátku devadesátých let na úplně jiné, poněkud panenské úrovni. Tráva se hulila skoro pořád a těmi stavy bylo skoro všechno prodchnuté, ale nešlo o závody, kdo toho dokáže víc vykouřit. A navíc neexistoval takový trh jako dnes. Lidi prostě přinesli své venkovní výpěstky a rozdávali nebo ochutnávali a nebyl v tom žádný byznys ani ta vypatlanost. Tehdy jste neviděli nikoho nic prodávat a uvnitř klubu se začalo paradoxně hulit

až několik let po zásahu policie. Také musím vyvrátit představu, že drogy do klubu přivedla taneční hudba. Drogy už tu dávno byly, a tak taneční hudba přinesla možná taneční drogy, ale to až mnohem později, kdy už probíhal všeobecný komerční boom a kdy vedení přistoupilo na tenhle druh hudby spíš snad ve snaze na celé věci vydělat, než že by došlo k oblibě tohoto druhu zábavy Na podzim roku 1992 se jednoho odpoledne v klubu objevila slečna z odboru kultury a spolu s ní jakýsi člověk z hygieny. Přišli na základě stížnosti okolních obyvatel, že se v klubu hraje i v době letní uzávěrky klubu, a tím vzniká rušivý hluk… Kluci totiž celé léto zkoušeli ve zkušebně, kde si Pavel Kašeljak ke všemu sušil listí z několika samců konopí na šampon, což ostražité kulturní pracovnici neušlo. Asi za čtrnáct dní se navíc stalo, že Martin Ejbl, řečený Kolík, sebral na návštěvě u provozní Pavky Urbanové klíče od klubu a odstěhoval aparaturu. Po dvou dnech hledání Kolíka a marných pokusech získat zpět ukradenou aparaturu, Pavka předala případ policii. Později zadržený Kolík zřejmě zazpíval i písničky o hulení a poskytl tak policii důvod jednat. Dokonce myslím, že někde se musela celá věc pořádně nafouknout. V domnění, že Klub 19 je jakýmsi centrem výroby a distribuce drog, obsadilo budovu tehdy ještě federální protidrogové komando a se samopaly v rukou sebrali patnáct lidí k výslechům. Všechno, co ale ve skutečnosti našli, byla tři tragikomická semínka trávy v popelníku na malém sále. To samotné a přesvědčení zadržených, že se nejedná o víc než omyl, vedlo k tomu, že vypovídali pravdivě, a tak proti sobě. Došlo k rozpoutání obrovského skandálu, kterým žilo celé město. Matky a babičky se při zmínce o klubu křižovaly, Jakub Těšík skočil ze sítenského mostu a v celé věci bylo najednou víc emocí než zdravého rozumu. Klub byl zhruba na 14 dní uzavřen a bylo jasné, že Martin Rak v tuto chvíli minimálně přijde o místo vedoucího klubu. Sám také hned odstoupil z funkce, aby neblokoval chod klubu. Na náměstí před radnicí se odehrála demonstrace za otevření Devatenáctky. Sabina Slonková z Mf Dnes, Jiří X. Doležal, Alex Švamberk a mnoho dalších příznivců klubu, ať už z řad návštěvníků nebo rozumné části veřejnosti, se postavilo za klub a všichni se snažili, aby mohl žít dál.


Féfové Úsilovně jsme hledali člověka, který by byl schopen dál vést Devatenáctku. Tehdy byl žhavým kandidátem Petr Fefrřehled jak čík, který měl vůdčí schopnosti, energii a široký přehled v hudbě, tak i dalších klubových aktivitách. Klub 19 ale stále ještě fungoval pod SKM a Petr bohužel nesplnil všechna jeho kritéria. b novým Nakonec se vedoucí stala Martina Fefrčíková. Ta vedla klub rty dosměrem, blíž moderním vlivům a tanečním parties, a koncerty staly díky Martině příchuť nového zvuku. V létě se v klubu objevil zmrzlinový stroj a další věci ako zpestřující zábavu. Na tuhle éru mnoho lidí vzpomíná jako es na dobu barevných večírků, uvolněných house parties a stylových EBM večerů v režii Pavla Šťastného a Féfy. Začalyy se objevovat první večery etnické hudby a v tanečních parties nejen místní Djs. Devatenáctka si v tu dobu vyzkoušela i program pořádaný mimo klub. Osobně rád vzpomínám na cyklus akustických koncertů „Ostrovy vibrací“ v prostorách kostela Československé církve husitské. Tyhle tiché koncerty byly připraveny pro akusticky zajímavý prostor bývalé synagogy mezi poštou a náměstím St. Pavla. Každého interpreta jsem sice musel předem konzultovat se zástupci církve, ale většina akcí fungovala nad očekávání dobře. V tiché atmosféře lidé ladili vnímavost na lehké harmonie a zvukové detaily. Oldřich Janota, Vojtěch a Irena Havlovi, Jiná rychlost času, Richter Band, Vlasta Marek – to je jen stručný výčet jmen, která se v Ostrovech vibrací objevily. I když se tu lidé chovali velmi slušně a citlivě k prostoru, cítil jsem nepochopení, a celý cyklus nakonec pro ideové neshody se zástupci husitů skončil. Klub jako celek v tu dobu možná působil kompaktně, ale uvnitř začala houstnout atmosféra. Martina bohužel čím dál víc četní narážela na rozpory s konzervativní částí C19. Provozní a účetní Pavka Urbanová, která pracovala už ve zmíněném Zenitu,, byla z nás nejstarší, a přestože si jí jako člověka vážím, musím říct, že vzhledem ke svým kořenům ve folku neměla příliš pochopení pro nové h her mezi věci. Martina se tak stále víc dostávala do tlaku a zákulisních enců. Navíc několika frontami stále se měnících koalic odpůrců a přívrženců. se v té době starala ještě o malého Matěje, a tak nakonec vyčerpaná a ána Michalem znechucená na podzim 1994 odešla z klubu a byla vystřídána Brejlou.

Strejda Michal Bre Brejla, řečený Strejda, měl u lidí přirozenou autoritu, nebyl konfliktní a měl vvizi vývoje. Martin ho dlouho oslovoval „anděli“. Dramaturgicky se klub téměř nezměnil. Příznivci EBM sice na čas klub bojkotovali, ale po něja nějaké době se vše usadilo do normálních kolejí. nedostatek prostoru na dlouhé rozbory uvedu z mnoha proPro n gramů jjen jeden, a to ten poslední před přestavbou klubu v roce 1995. „36 hodin Twin Peaks“. Okouzleni vtipem a mnohovrstevnatostí příběhu, rozhodli jsme se uvést tento kultovní seriál Davida Lynche jako filmový maraton. Byla to první akce, kterou jsme Lync inzerovali internetem, a efekt nás samotné překvapil. Přijeli inz lidé z Prahy, Brna, Ostravy, Uherského Hradiště a dalších lid míst celé republiky. Místní si do klubu přinášeli své sedací soupravy, spacáky, kartáčky na zuby… Velký sál klubu byl pro akci speciálně designován do podoby “černého wigvamu“ s červeným sametem závěsů a černobíle se klikatícími parketami. Stěny malého sálu pokrývaly papíry s významy a symbolikami spletitého příběhu. Na vstupném se vybralo nakonec tolik, že jsme si mohli dovolit návštěvníkům zpříjemňovat krátké přestávky občerstvením. Pyramidou z koblih a černou kávou jako odkazem na nezbytné pochoutky hlavní postavy agenta Coopera nebo množstvím ovoce a další kávy hodící se s přibývající únavou. Z neznámých lidí se během těchto přestávek stávali přátelé a po skončení celého maratónu se všichni loučili jako jedna rodina. Přestavba Za Michalova šéfování došlo k několika pro klub zásadním změnám. Honza Cholínský do klubu přivedl přednostu okresního úřadu pana Mikuleckého, kterého klub požádal o 50 tisíc na opravu toalet. Musím podotknout, že Mikulecký by byl jediným politikem, který za celou éru Klubu 19 projevil záj zájem s tímto prostorem něco dělat a byl schopen uvažovat v širších souvislostech města a jeho potřeb. Okresní úřad nako nakonec díky jeho iniciativě poskytl 2 miliony Kč na přestavbu a mod modernizaci budovy, která patřila a dosud patří městu. Částka muse ela být tedy podle zákona převedena na město. musela Celé situace jsme využili k vyvázání z SKM a k založení občanského sdruže sdružení Klub 19, ve kterém byl Martin Rak, Michal Brejla a já. V tu chvíli jsme byli konečně svobodní, ale současně s tím jsme se stali pouze účastníky bu budoucího výběrového řízení radnice na nájemce objektu. Výběrové říze řízení bylo načasováno na dobu ukončení přestavby, která měla původně trvat rok. Díky osobnímu kontaktu s architektem jsme sice mohli

strana: 57


mít připomínky k projektu, ale v době samotné přestavby se k nám dostávaly jen kusé informace o tom, co všechno ze zmíněného projektu nebude realizováno. Navíc přestavba trvala téměř o rok déle, než bylo v plánu, a tak nám celá věc zamíchala kartami. Dva roky (1995 – 1997) jsme byli bez klubu a museli vymýšlet různé alternativy. Nechtěli jsme ztratit kontakt s lidmi ani kapelami a Djs. Spirála Během “odstávky“ klubu nás oslovil Jarda Jindra, tehdejší ředitel Labyrintu, s myšlenkou využít prostor divadelního klubu pro účely C19. Jarda měl zájem naučit nás jednat s úřady, psát projekty a získávat potřebné finance. Tak přišel na svět projekt Spirála představující pestré multikulturní večery v sálech malé scény a divadelního klubu. Po dohodě s okresním úřadem, městem a krizovým centrem jsme nakonec v projektu Spirála uspořádali 12 fantastických akcí během tří měsíců. Na ty jsme navíc dostali dotaci a tak i možnost přivézt zajímavé kapely a divadla, které bychom si jinak nemohli dovolit. Mimochodem, když jsme šli žádat o dotaci na program Spirály, sešli jsme se s Michalem Brejlou ráno na okresním úřadě v předkanceláři náměstka Štětiny a čekali jako vždy na nedochvilného Martina. Jsem trochu nervózní a sleduji, jak jsme s Míšou vymydlení a v tom nejlepším, co jsme doma našli. V tom přichází Martin ve vojenské kombinéze, s leteckou koženou kuklou na hlavě a v pilotní bundě s beránkem. Jdeme hned do kanceláře a já se snažím tvářit důstojně… Pointa byla v tom, že debatu s ohromenými úředníky nakonec brilantně vedl Martin. Divadelní klub byl tedy náš na každou sobotu a to oba sály nad sebou. Spodní sál se sedačkami a divadelním pódiem jsme využívali na komorní koncerty, divadla a filmové projekce. Větší horní sál pak na větší koncerty a taneční parties. Každou sobotu jsme nastěhovali veškeré aparáty, dekorace, bar a spoustu dalších věcí do divadelního klubu a po skončení jsme vše zas museli rozebrat a odstěhovat. Ve tři ráno to věru nebyla legrace. Vzpomínám, jak snad Michal jednou usnul v autě někde napůl cesty… Co se týče obsahu – střetávání různých uměleckých směrů v jeden den na jednom místě a možnost vybrat si v jednu chvíli divadlo, fillm nebo koncert či taneček, bylo z mého pohledu to nejzajímavější období Devatenáctky. Komorní

strana: 58

prostředí dovolovalo dělat koncerty, které by ve velkém prostoru C19 nefungovaly. Ambientní skupina Orloj snivců, hrající tichou hudbu na různá železa za doprovodu zajímavých vizuálních efektů a projekcí, duo bubeníků Pavla Fajta a Jima Menesese z Holandska, perkusní Létající Koberec, skupina Mordloch hrající pouze na různé hračky nebo funky partička Robina Moormana. Z divadel musím zmínit Buchty a Loutky, kteří nám právě tady předvedli svou verzi Příběhu opravdového člověka od Borise Polevého. Ruský letec sestřelený německým uchvatitelem se doplazí tajgou ke svým, přijde o nohy, ale jako správný vlastenec pak s protézami dál bije Němce… Verze od Buchet byla tou pravou satisfakcí pro všechny, kdo zažili školní docházku v rudé době. Není možné vynechat ani to strašné faux pas, kdy přijela Vizita s Jaroslavem Duškem a Alanem Vitoušem. V letáčku stálo, že herci reagují na jemné podněty z publika, a tak Petr Smích rušil celé představení výkřiky „Vyndej ho!“. Monika Modlíková v první řadě na celý sál říká: „Ládo, já tomu vůůůbec nerozumím.“ A poté se vydává na pódium zachránit utkání chvilkou tance. Když jsem po představení šel do šatny účinkujících a v hlavě si rovnal nejvhodnější omluvu, předběhl mne Smích ještě ve dveřích s výkřiky: “Dobře sem reagoval, že jo!“… Na poslední z plánovaných večerů nám tak nějak nevyzbyly peníze z dotace, kterou jsme na program dostali, a tak řešíme co dál. Dlouho nikoho nic nenapadá, až Beata, která dělala za barem, říká spíš v legraci než vážně: „Dáme Mrazíka.“ Ano Mrazík – Martin měl hned v hlavě několik scén a nakonec se představení ukázalo být jedním z nejlepších počinů ve Spirále. Nezapomenu na lidmi napěchovaný divadelní sál a moment, kdy mi Martin asi pět minut před začátkem říká: „Hele, běž tam sehnat nějaké loupežníky.“ Trochu mne sice překvapilo, že žádné loupežníky nemáme, ale pohledem mezi diváky jsem to neviděl jako velký problém. Vždyť stromy také hrála první řada. Lancí, Ila, Jára Uklizeč, Franták a další ochotní loupežníci z voleje sehráli skvělou show. Podobně dopadl i Vasil. Ten byl pojat jako soutěž diváků o nejlepší verzi výroku: „Nastěnku chci za ženu.“ Celé představení sál řičel i s mokrými koberci na stěnách. Ve Spirále se skutečně mísily velmi zajímavé a inspirativní podněty a klub fungoval ve směru k lidem a zpět přesně podle mých představ.


Den Země Na jaře jsme stále ještě v době odstávky klubu a máme nabídku kulturně podpořit třídenní akci Den Země v Sítenském údolí. Jak říká Martin Rak – největší kolektivní angína v historii C19. Skoro celou dobu pršelo a byla děsná zima. Všichni totálně zmáčení a od bláta. Ládík to zachraňoval obrovskými hrnci zázvorového čaje a massaly a vedle ve stanu se lidi masírovali technem. Na pódiu se druhého dne odpoledne, kdy se na chvíli vyjasnilo, objevili „Přátelé zeleného údolí“ s pásmem písniček, rýmovaček a úryvků ze zmíněného televizního seriálu: „Jen hajný Horyna zůstal nahoře sám se svou haluškou…“ Třetí den se vyjasnilo a čekala nás poslední rána – fotbalový turnaj rozmáčených trosek proti týmům čisťounkých a odpočatých zástupců radnice a Labyrintu. Pro C19 to byl po třídenním flámu samozřejmě totální debakl. Rovnováha Jako další skvělou show během přestavby mám zapsanou i akci na zahradě u Stříbrných v rámci Kladenských dvorků. Tady jsme shodou náhod nezmokli a příjemně se dobili energií. Tématickou výstavu Rovnováha otevřelo fyzické básnictví Petra Váši. Pro většinu zúčastněných výtvarníků a intelektuální smetánky byl jeho projev mírně šokující. Tento záměr Petr ještě podtrhl, když na konci vystoupení připomněl své vzdělání kunsthistorika a zhodnotil kvalitu výstavy v maďarštině… S podobnou razancí za kakofonického zvuku žestí a činelů a cvakání fotoaparátů pak nastoupila partička vymóděná šíleným stylistou z C19 – Rak, Joudal, Modlíci, Tonda Kühnel, Míša Brejla… Jejich akustická improvizace přešla do vtipných rýmovaček v jazzovém rytmu. Mnoho lidí zvyklých na vernisáže s intelektuálními projevy, sklenkou vína a chlebíčky mohlo být lehce zaskočeno, a tak Devatenáctka opět ťala do živého. Další dny byly v rámci tématu Rovnováhy věnovány spíš ambientní hudbě v podání Zdenka Bláhy a Iliase Popovského a o týden později akci uzavřela meditativní kytara Oldřicha Janoty. Space Ball Další akcí v době přestavby byly pravidelné víkendové parties pořádané v altánku na paintballovém hřišti na Lapáku. Jednalo se o dům a altán bývalé výletní restaurace rozhadrovaný militantními spoluobčany, pro které je zřejmě válka víc než sex. Celý prostor jsme si napřed my „feťáci“ museli po „armádě“ uklidit, opravit střechu altánku a pořešit tragickou zdechlinu nemožně těžké a nespolehlivé vojenské

elektrocentrály. Jo, a taky jsme tu vždycky zmokli. Klub 19 #2 Na podzim roku 97 jsme konečně dostali klíče od „zrekonstruovaného“ klubu, kde nás vítaly papírové panelákové dveře a volaly „Žádné iluze, hoši a děvčátka.“ Vybílený sál evokoval pocit nemocnice, navržené balkóny uvnitř sálu nikde, a dlaždice na podlaze udělaly za představou o akustice tečku. Cítil jsem se jak malej kluk, co nedostal nic z toho, o co si psal Ježíškovi. Barové pulty byly bez horní desky a s vypůjčenými 50 tisíci Kč jsme začali opět budovat prostor alespoň připomínající klub. Byli jsme tu ve zkušební lhůtě, a tak jsme si až na surové krosčeky závad povahy havárek rozmysleli něco reklamovat. V prosinci klub otevírá Vltava a my se bojíme, co řeknou lidi a co udělá zvuk v šíleném sále. Na zvukaře jsme ten den měli šťastnou ruku. Jeho aparát si s prostorem dovedl hravě poradit. Ovšem cena 10 tisíc Kč, za kterou koncert ozvučil, byla jen dalším uvítáním v reálném světě. Premiéra nového prostoru co do zvuku nakonec tedy dopadla dobře. Jiná věc je dojem z interiéru. Je pro mne bolestivé sledovat zklamání v tvářích tolika lidí najednou. Myslím, že 2 miliony Kč určené v dobré víře panem Mikuleckým na rekonstrukci klubu přišly vniveč. ŠKODA favorit? Období po otevření bylo tak trochu ve znamení úvah, co se s tímhle sálem dá vůbec dělat. V Kladně naštěstí existuje, díky jeho historii a smyslu pro konzervativnost, i velká setrvačnost věcí. Mnoho mladých lidí, kterým bylo před přestavbou v lepším případě 16, už nepamatovali „starý“ klub, a tak na základě pouhých pověstí a legend byli ochotni vytvářet své představy nové subkultury i v tomto prostoru. V počáteční fázi jsme se snažili naplnit to, co jsme si předsevzali v projektu pro město, na základě kterého jsme klub získali do pronájmu. Snažili jsme se mít otevřeno co nejvíce dní v týdnu. V dramaturgii jsme kombinovali koncerty, divadla malých forem, performance, přednášky, happeningy, filmové projekce a taneční parties. Netrvalo ale dlouho, abychom přišli na to, že bez finanční podpory města nebo státu tak velké spektrum kulturně hodnotných aktivit prostě nemůžeme dělat. Divadla se nahrazovala estrádními večery z produkce partiček kolem klubu a koncerty byly čím dál víc specializované na hlavní

strana: 59


proud mediálně frekventovaných kapel. A finanční podpora nepřicházela. Dílem naší malou snahou, dílem nezájmem města. Na druhé straně vzpomínám na situace, jako třeba vystoupení japonského experimentálního loutkoherce. Noriuki Sawa má velmi zajímavé, vtipné a křehké představení, na které přišlo zhruba 30 diváků. Třetina pak jako na všech podobných představeních seděla na baru a hlasitě rušila. V takových chvílích jsem si říkal, jestli to, co děláme, má cenu. Jestli máme nastolit nějaký tvrdší režim nebo ustoupit a tyhle křehčí a tišší věci do Kladna prostě nevozit, nebo alespoň ne do prostor zoo C19. Podobným způsobem začal Klub 19 opouštět laťku kvality. Začala se vytrácet po objevování nových forem projevu a klub se vydal na cestu stádnosti, ze které jen občas vypadl nějaký zajímavý večírek. Naplno se rozjely jungle parties, ale vytratilo se to vřelé klima starých klubových akcí. V klubu byla pořád zima a stále víc lidí v sále jste viděli tančit v bundách a s batohy na zádech, s nepřítomným výrazem a bez potřeby s někým komunikovat. Už v tom nebylo tolik otevření a přijetí i dalších pocitů než jen těch z hudby. Hulení se stalo věcí spíš sportu

strana: 60

– „kdo toho zvládne víc“. Už to nebylo o otevírání duše, srdce nebo fantazie. Ten pocit sounáležitosti a společně prožívaných pozitivních chvil už přetrvával hlavně na koncertech, ve kterých byla síla Devatenáctky, a některých speciálních akcích. Kdybych měl alespoň na některé vzpomenout, byly to hlavně večery Vitalu – Vital vaří Vámi a Mléčné něžnosti aneb Točte se pardálové. Pak, a to hlavně, legendární projekt Sprcha neboli první zákonem povolená cyber soulová akce. Performance velké skupiny jamujících muzikantů i nemuzikantů na pódiu.Kamil Šticha, Petr Volejník, Robert Klabeček a další. Hrálo se na motorovou pilu, flexu, vrtačku a několik tradičních nástrojů. Vzpomínám, jak někdo plamenem nahřívá velkou plynovou bombu a Robik řve do mikrofonu: „Všichni tady zemřeme.“ Myslím, že tomu tehdy většina lidí věřila, ale všechny zajímalo, jak to bude dál…“Ne, ne v tunelu nic nestalo. Všechno eremy…“. Nezmínit večírky pořádané Duem Hardbreakers bych si asi odskákal. Tandem Václav Rudovský a Jarda Majner, řečený Vampér, k Devatenáctce neodmyslitelně patřil po mnoho let. I oni mají totiž na svědomí opocené stěny velkého sálu. Jejich večírky byly inteligentní směsí muziky všech žánrů od

jazzu až po současné věcičky z alternativy i popu. Hardbreakers byli hlavně baviči spokojení ve chvíli, kdy v sále pod Djs lodí tančí 300 lidí. Václav také mnoho let dělal odpolední diskotéky pro chovance Ústavu sociální péče v Kladně. Akce se nazývaly “Mentále“ a mnoho světových Djs by Vaškovi závidělo moment, kdy zapne zesilovač, pustí první věc a v sále jako na povel všichni tančí. Kultura Jednou jsme zapomněli nahlásit na městě koncert. Byla to ve své době povinnost, kterou jsem chápal jako projev lidí, kteří si nevšimli změny politického systému. Na odboru kultury tehdy seděla jakási mladá ambiciózní slečna. Její povinností bylo neohlášený koncert zakázat. Přišla tehdy večer do klubu v doprovodu jakéhosi bodyguarda. Situace asi takováto – nastěhovaná a zapojená aparatura a kapela měla právě po zvukovce. Vrazila do kanceláře s oznámením, že tenhle koncert ruší. Snažili jsme se jí vysvětlit náklady na penále kapely a zvukaře a apelovali na kulturu. „JÁ JSEM KULTURA,“ odvětila malá pionýrka. Myslím, že jsme jí nakonec dokázali vysvětlit, že kultura není ona, ale to, co se snažíme dělat.


A tak koncert nakonec bohudík mohl proběhnout. Večer v ústavu… Je třeba zmínit i památný „Večer v ústavu aneb Vyhoďme ho z kola ven“. Tehdy se všichni dohodli, že se budou chovat a mluvit jako chovanci ústavu. Většina byla v pyžamech a županech. Láďa Modlík se zapálenými svazky vonných tyčinek vedl procesí bláznů, následoval Jára Joudal s malým zvonečkem a Monika Modlíková s velkým tácem kostkek cukru pokapaných alpou. Někteří mluvili jen mírně ujetě jako opravdoví blázni, jiní se zabývali otázkami všehomíra, další něco hledali atd. Odchody V klubu se čím dál víc projevoval nedostatek financí potřebných na modernizaci zvukového systému a dalšího vybavení a my cítili beznaděj. Toho, co nám dávalo smysl a energii do další práce, ubývalo. Brali jsme 7000,- Kč čistého. Já měl doma malého Ondru a Lenku na mateřské, a tak jsem v roce 99, vyčerpaný a se spoustou dluhů, odešel za prací do Prahy. Poté nezapomenutelný technik, Dj a promotér tanečních večerů David Luczy. A nakonec v roce 2002 odchází i unavený Michal Brejla. Devatenáctka se pak opět pod vedením Martina Raka začala specializovat na větší koncerty typu Divokej Bill, JAR, Ilustratosféra, Čechomor, Wohnout…. Tyhle koncerty sice plnily klub někdy až k prasknutí, ale honoráře kapel a zvukařů už byly tak astronomické, že málokterý koncert skutečně vydělal. Musím také zmínit skutečnost, že klub z 90 % navštěvovali studenti 3. a 4. ročníků středních škol. Po jejich odchodu za dalším studiem nebo prací do Prahy pak většina z nich zůstávala v Praze i večer na návštěvách tamních klubů, kaváren atd. Z tohoto pohledu se klub každé dva roky co do návštěvníků zásadně proměnil. Chyběla tu nějaká širší komunita, kterou by spojoval zájem na rozvoji klubu. Chyběla tu ochota získávat potřebné finance ze státní nebo městské pokladny, stejně jako profesionálové, kteří by provoz klubu viděli jinak než jako mejdan. 19 Countdown V zimě roku 2004 jsem už dělal v Bontonlandu v Praze a s klubem mne pojilo jen členství v občanském sdružení Klub 19. Měl jsem své starosti a do klubu chodil minimálně. Jednou ráno kolem páté mi volá Martin, že se v klubu něco stalo a že pro mne jedou s policií. Ano, je řeč o tom podivném úmr-

tí za podivných okolností a večer, kdy mělo být zavřeno. Celé vyšetřování probíhalo podivně a většina lidí doposud neví, co se vlastně stalo. Každopádně tahle věc způsobila, že Martin Rak byl pro radnici už definitivně odepsaný. Marta V roce 2005 nastoupila jako vedoucí Klubu 19 Marta Chládková. Nedlouho předtím se vrátila z Anglie, kde pracovala jako zdravotní sestra, a po zkušenostech s tamními kluby přivezla i spoustu ideálů. Do klubu nasypala celé své stavební spoření a věřila, že se jí peníze vrátí. Ani jí ale netrvalo dlouho, aby přišla o iluze i o peníze. Slyšel jsem dokonce názor, že celou Devatenáctku prokalil Martin Rak. Věřím, že když někdo stráví 15 let v nočním klubu, jistě se to na něm začne podepisovat. Martin Rak je velmi nadaný vůdčí typ, ale kdo byl v posledních letech v klubu a viděl, co s tak talentovaným člověkem dělá alkohol, určitě ví, o čem mluvím. Vím, že pro mnoho lidí je tenhle závěr bolestný, ale při pokusu o střízlivý pohled na celou historii mi přijde jako jediný správný. Sám Martin říká: “Byl to patnáctiletej mejdan.“ Patřím mezi lidi, kteří v poslední fázi do Klubu 19 zašli spíš sporadicky. Většinou jsem odcházel znechucený a s vědomím, že na tohle už jsem teda starej. Z klubu, který byl tak trochu i mým dítětem a domovem, zůstala jen smradlavá, špinavá díra plná hluku a chladu. Klub 19 v květnu 2006 končí. Lidé se rozcházejí po svých barech, hospodách a obývácích. Kladno přichází o Legendu. Město Pokud jde o vztah města a klubu nebo vztah města ke kultuře obecně, napadá mě, že radnice v podstatě nikdy neměla ke kultuře ani z části takový vztah jako ke sportu. Dokonce si myslím, že si město neujasnilo, co má a nemá v téhle oblasti smysl a hodnotu. Je pro toto město klubový prostor, kterým týdně projde cca 600–800 lidí, nezajímavý? Je finanční podpora Středočeského divadla v tehdejší výši 12 milonů Kč ročně adekvátní ve srovnání s C19, který za celou dobu dostal od města pouze úlevu na nájmu v Divadelním klubu pro porjekt Spirála a odpuštění nájmu v C19, když bylo zle? Jaký zájem krom nákupů a rautů je o družební města v zahraničí? Atd. Chtěl bych tedy zástupcům města položit otázku: Jak oni se dívají na pojem kultura? Má kultura ve společnosti Vyvolených a sportovních přenosů

vůbec svůj smysl? Domnívá se město, že kulturu stačí vnímat jen tu, kterou pořádá ono samo? Nebo je možné a žádoucí i jiné setkávání lidí, než nad chemlonovými artefakty Kladenských dvorků s koncerty Pepy Fouska, který si už patnáct let cintá po mašli slova o komunistech, a jak jsme to vyhráli…? Myslím, že Kladno by mělo mít 4 takové kluby, jako byla Devatenáctka, a navíc jim pokud možno vyjít vstříc a všestranně pomáhat jejich rozvoji. Příklady z civilizovaného světa mne v tomto názoru jen utvrzují. Kluby jsou místa setkávání kreativních lidí s potřebou vyjadřovat se a realizovat jinými, nekomerčními způsoby. Kvalita takového místa včetně hygieny prostředí i zvuku je pak úměrná výsledku – kvalitě kultury a kulturnosti vůbec. Rozvíjení těchto kvalit je pro každý sídelní celek velmi důležité. Tohle město nemá historii ani svou identitu. Architektonicky i sociálně je až na malé ostrůvky roztříštěné a příběh C19 je jen dalším dílem v seriálu promarněných šancí a velkého potenciálu lidí zde žijících.

Z recenzního posudku: I přes veškeré výhrady doporučuji tento článek otisknout, protože dokumentace počátku klubové scény, která, jak ukazuje anglická zkušenost, pravděpodobně přežije další desetiletí, bude jednou mít historickou hodnotu. Podobných popisů je v našem prostředí velice málo. Článek je pochopitelně subjektivní a může vyprovokovat další diskuzi. Pokud se však nechceme omezit na holý seznam akcí, podobnému způsobu psaní se nelze vyhnout. Za velký klad článku považuji jeho otevřenost s jakou mluví o problémech s drogami, určitým typem hostů, vedením klubu i jeho kladenskou pověstí. To vytváří vhodnou základnu pro další jednání o osudu podobných scén. Radnice má obvykle snahu podobný, z povahy věci problémový podnik zakázat, ale to pravidelně způsobuje ještě větší problémy. Některé věci jako tanec, pití piva a rytmickou hudbu nejde zakázat. Optimální je podobné kluby podporovat a kultivovat podobně, jako se stalo na Czech Techu v roce 2006. Je mi jasné, že tento článek nevyjadřuje názory redakce, ale dovoluji si poprosit o toleranci a uveřejnění. V. Cílek

strana: 61


19 x C19 střípky vzpomínek na Klub 19 1 Eva, 27 Já si pamatuju, jak jsme tam pili zlatou tequilu a jak mi pak bylo zle... ale to tam asi dávat nebudete, viď? No možná největší zážitek byl koncert Čechomoru... to bylo good. 2 Libor, 26 Já to jediný, na co si pamatuju, jsou Zubaři (divadelní představení divadla V.A.D.), který se tak líbili jednomu z nájemců C19, že zkouřený ležíc a mlátíc rukou do podia řval smíchy během děkovačky... což mi přišlo dost nepatřičné k jeho věku i postavení, které zastával... Nenahlížíte? 3 Kateřina, 23 Moc ráda bych napsala nějaké slohově kvalitní pojednání plné chvály, krásných vzpomínek a úžasných kulturních zážitků. Bohužel všechny mé vzpomínky naprosto zastiňuje vše, co se v klubu odehrávalo v posledním roce jeho existence. Vybaví se mi jen špína, kulturní program, který je psaný pouze proto, aby v něm něco bylo, nikoliv aby se to pak i uskutečnilo. Bar, kde nebylo co si objednat, atd. A pokud se řekne klub C19, mojí první asociací je p. Rak, což bych přirovnala spíše k noční můře....velice zjednodušeno a shrnuto. Jinak by se tato glosa k tématu C19 musela stát spíše psychologickým rozborem osobnosti p. Raka a možná by nebylo zcela od věci si s jeho osobou spojit i pár otázek z oboru kriminalistiky. Myslím, že není potřeba řešit to, co bylo. Každému zbyly nějaké vzpomínky a rozhodně si nemyslím, že většina lidí, kteří tam chodili o dost víc než já, budou mít vzpomínky až natolik negativistické. Ale proč si spíš nepoložit otázku, jak tuto díru v kulturním světě Kladna kvalitně vyplnit. 4 Martin, 33 Jo, jasně, asi si myslíš, že ti povím o tom, jak jsem tam chtěl jednou jít tančit a rozeběhl jsem se na parket a uklouzla mi noha po nějakém kelímku a já jsem zajel jak dlouhej tak širokej pod stůl a tam jsem usnul… No, tak to snad nikam dávat nebudeš do novin, ne?

5 Dejv, sličná krasavice ...jedna ze 3-4 věcí, která mě v mládí zásadně ovlivnila

strana: 62

...vstupný za 20,- a 50,- do kapsy na útratu ...spousta skvělejch koncertů: letní koncert anglickejch Yoghurt Belly, Deep Sweden hrající po výpadku elektriky akusticky, sólovej koncert Muchowa, celá indie scéna, Sluníčko, Psí vojáci atd. ... mladá Lenka Dusilová chodící po klubu a hledající možnost přespání ...hodiny na stěně ...pavučiny světel (v původním klubu) a foukaní kouře do proudu toho světla ...kladenská scéna a především Philadelphia, Sedma a Kaspar Hauser ...předvánoční koncert The Teplo a následně nejistota, zda pozřu štědrovečerní večeři ...půlkruhový bar na malém sále a sborový zpěv „Skončili jsme jasná zpráva...“ ...asi dvouhodinovou hudební smyčku (tu tůůů du dudu, ňamaňama, tu tudu tůůů...) a 20 lidí, kteří si to poctivě odtančili až do konce skladby ...bílé piáno ...bylo po koncertě. Muzika nehrála. Někdo si nervózně poťukával lžičkou o skleničku. Na druhé straně sálu se kdosi (snad někdo z Philadelphie?) přidal a začal taky ťukat. Po chvilce další a pak už to jelo... naprostej úlet. Půlka klubu do něčeho bušila, dupala, luskala a znělo to dobře, ten prapůvodní kafolzičkovej rytmus tam pořád byl. Další lidi začali po klubu tančit skoro indiánský ohňový tance... úžasnej happening. V tu chvíli na tom místě Něco bylo. ...hořící popelnice před C19 a 4 poslední mohykáni (jména znám, neřeknu :o)) běhající/klopýtajíci na trase záchod-popelnice pokaždé s jedním půlitrem vody v ruce (bylo už hodně po půlnoci... :o) ) ...můj Simson postavenej kýmsi na korbu multikáry ...sportovní přenosy a obzvlášť finále MS fotbal 98 a následná oslava frantíků ...Féfa, Strejda, Martin Rak, Marta, Pavka, Modlik, Erich, Kostěj... ...ples C19 a muj sólový, alkoholem nepodpořený tanec passo doble ...poslechovky v týdnu ...skvělej poslední (zavírací) večírek a slušná porce nostalgie (i jsem si zaslzel)

6 Neznámý Indián, cca 45 Takhle na ulici hned nevim, ale líbily se mi tam akce, např. koncert skupiny The Ubozi v prosinci někdy v roce 2002, potom v roce 2003, v březnu to bylo, tak akce na podporu Tibetu, večer plný pozitivní energie a svíček. Jo, to bylo tenkrát… 7 Lev Nikolajevič Tolstoj alias Zelí 26. prosince 2002 jsem volal Aničce do Prahy. Říkala, že ona to sice nebude, ale časem že jistě přijde Vona, Vona s velkým V. Pochopil jsem, kam tím míří. V Devatenáctce ten večer hráli Ubozi, a tak jsem se do tohodle kultovního klubu poprvý v životě vypravil. Dal jsem si tři piva a celej večer mi pak bylo moc dobře. Někdy kolem půlnoci jsem ležel napůl na chodníku a napůl ve vstupní chodbě (čili v těch dveřích, co měly vokna jak z ponorky), proti mně ležel Martin Rak a já mu se slzama v očích tisknul pravici a řval na něj, že Devatenáctka je nejlepší klub, v jakym jsem kdy v životě byl. Vlastně jsem tenkrát ani nelhal, protože to byl opravdu první a jedinej klub, do kterýho jsem kdy zavítal... Pak přišel Bobr a řikal, abych už šel, že Klokan už má nastartovaný auto. Klokan mě ten večer docela potěšil zprávou, že Hvozd už neni v kurzu.

8 Jakob Hostowski Byl jsem tam v podstatě jen 5x… ale každá z těch návštěv mi zůstala v paměti. Koncert kladenské legendy Kaspar Hauser mě mile překvapil, koncerty Vltavy a Monkey Business mě ohromily atmosférou a perfektním zvukem, představení divadla V.A.D. nezklamalo a DVD projekce Björk mi otevřela nové obzory. 9 P.L. Nikdy jsem nebyla pravidelným návštěvníkem klubu, ale podělím se o dvě vzpomínky. Mimochodem - už jste se taky někdy opili limonádou? Letní: hned u vchodu stál stroj na točenou zmrzlinu, a asi nebyl takový odbyt, protože když se zavíralo, dostal každý při odchodu obrovský kopec vanilkové. Leželi jsme v trávě mezi garážemi – v podstatě na Pražské křižovatce – lízali tu horu a pozorovali mléčnou dráhu... Zimní: ve dvě ráno jsme cestou z klubu až k Sázavanu udělali s Tomášem devadesát devět andělíčků v čerstvě napadaném sněhu. (Ráno pak pohled rodičů na koupelnu ověšenou mokrými šaty...)


10 František 42 Moje frekvence návštěv U výtopny (c19) byla daná vzdáleností klubu od centra. Takže bych si vlastně mohl ještě další půlrok myslet, že klub dál jede... Ale nejvíc si vybavuji poloprázdný sál v pokročilé hodině, zalitý tanečním technem a dýmem a v něm siluetu Horáce. On by si vybavil asi siluetu moji, ale Horác už není, a to je mi líto ještě víc, než že zanikl klub. Horáci, ty tanečníku, roztoč to tam v nebi.

11 David Já jsem tak asi v šestnácti nebo sedmnácti přestal aktivně sportovat. V tu dobu se objevila „devatenáctka“. Já jsem byl student, co se neučí, ale tady ho něco upoutalo. Takže dvakrát, třikrát týdně jsem šel do „19“, kde jsem potkal ty správný lidi, nebo správně naladěný lidi. Na koncerty jsem moc nechodil, ale měl jsem štěstí, že jsem byl na dvou. Ten jeden, to byla skupina Beyond, kdy jsem poprvý viděl videoprojekci, byla to animace z vesmíru. Nějaký marťan lítal sem tam. Protože jsme si tenkrát docela zahulili, tak jsme tam tak seděli a jenom otáčeli hlavy zprava doleva a zpátky, jak ten marťan lítal, a vytáčeli jsme s ním zatáčky. Já jsem do klubu chodil moc rád. A nemuselo se nic dít. Mně stačilo tam bejt a nasávat tu atmosféru. Taky bylo skvělý, že se do klubu dalo jezdit na bruslích. Na cestě z klubu jsme měli takovou disciplínu – chytili jsme se mandelinky a nechali se táhnout až třeba na konečnou u Mety. Taky se pamatuji na ten zmrzlinový stroj, jak se tam objevil, a někdo říká: „Tak ještě kolotoč a houpačky a bude hotovo“.

12

Markéta, 31 let Když jsem šla poprvé do klubu někdy v roce 1994, měla jsem velkou trému, i když tam již v té době chodilo mnoho lidí z našeho gymplu. Nebo možná právě proto. Stačilo ale pár večerů a já se tam cítila jako doma. Kolem klubu se utvořila skupina fajn lidí - barmanů, dýdžejů, ostatních zaměstnanců a těch, co se tam chodili pobavit velmi často. Rády jsme tam chodily posedět, popít (nejčastěji vodu s ledem, s citronem nebo čaj Klub), poklábosit, vytancovat, potkat známé a „balit“ kluky. Oblíbené byly pro nás zejména čtvrtky věnované často různým poslechovkám, většinou v komorní atmosféře. Klub sdružoval lidi různorodé a zajímavé, které bych jinak takhle zblízka nepoznala. Z některých se stali kamarádi, s jinými se dodnes zdravím, i když mě třeba neznají ani jménem. Setkání s nimi na mě vždy působí jako příjemná vzpomínka na krásných pár let v „našem“ klubu.

13 Michal, 35 let „Devatenáctka“, ach jo... to jsou ta studená rána, když jsem se vracel domů přes celé Kladno v létě jen tak v triku. Tiché prázdné noční město v kontrastu s právě ukončeným ohlušujícím koncertem. No a v neposlední řadě právě ty ohlušující koncerty všeho druhu. Nezapomenutelná záležitost je pro mne koncert trampské muziky, který jsme brali jako velmi zdařilý úlet. Při prvních tónech melodie „Vlajka vzhůru letí“ i ostřílení harcovníci a častí návštěvníci pobaveně prohlašovali „...ty vole, to tu ještě nebylo.“ To je přesně to, co mě bavilo, kontrast všech žánrů, rozmanitost a pestrost programu a prostředí, prostor pro všechny. 14 Petra Koulovka To byl koncert Support Lesbiens, to byli ještě starý Supporti, a ta Devatenáctka byla tak narvaná, že když jsem se chtěla prodrat ven, tak jsem před sebou vytlačila takovej velkej koš na odpadky, co tam stál mezi lidma. Nebo taky byl zážitek, když jsme spali pod umyvadlem… 15 Jiří Homola Prostě tady byl… „Napiš něco (v)o klubu.“ Tak nějak to zaznělo v telefonu, když jsem ho ještě rozespalý zvedl. Ano, mám prý napsat něco o klubu, tedy jestli chci. Celkem jednoduchý úkol, mohlo by se zdát, ne však pro toho, kdo v klubu 19 strávil deset let života téměř každý víkend. Ne pro toho, kdo v něm poznal většinu svých přátel, známých i nepřátel, kdo v něm propadl té či oné muzice a nakonec na jeho pódiu sám svou muziku (pod rouškou frontmana kapely Kaspar Hauser) několikrát nabídl ostatním. Píši a vzpomínky se předhánějí, vytlačují jedna druhou, perou se o mou paměť, a tak musím znovu přiznat, že napsat něco o klubu skutečně není lehké. Ne pro mě! Zprvu se ozvala ješitnost: „Ano, chci o něm psát! Já můžu také přispět svou vzpomínkou do mlýna!“ Pak se připomnělo tělo: „Mysli na to, že se už dva dny potácíš v horečkách s hlavou jako střep!“ Zrající rozpor mezi ješitnou myslí a její bolavou horečnatou schránkou však nakonec neuzrál, neboť se oba souputníci ukázali být vlastně spojenci. Copak právě horečka a mam nebyly tak charakteristické pro klub, i když (věřte – nevěřte) v tom dobrém slova smyslu? Nepotkával jsem tam snad především rozpálené, zpocené a rozjařilé bytosti, které se motaly mezi parketem a barem? Nebyl snad bolehlav tím nepopiratelným důkazem, že jsem včera byl v „devatenáctce“? No a ješitnost? Mám vyprávět, jak jsem týden co týden schován za cigaretou věřil, že já jsem právě ten, na koho tu všechny holky čekaj?

Teď, když jsem tedy vyřešil rozpor, zda psát, či nepsat o klubu 19, najednou zjišťuji, že vše podstatné jsem už vlastně napsal, což je úleva, neboť má tělesná teplota pod tíhou vzpomínek stále stoupá. Mám-li tedy vše nějak shrnout, pak vězte, že to nejprostší, co se dá o klubu napsat, je fakt, že tady byl. To nejprostší, zdá se mi však být zároveň nejtrefnějším. Ano, klub 19 tady byl, protože kdyby ne, nežil bych dnes s dívkou, kterou jsem v něm potkal, nechodil na pivo s přáteli, které mám odtamtud a nevěnoval se psaní, pro něž jsem se rozhodl právě tam, na barové stoličce nad sklenicí bůhvíčeho. V té betonové „boudě“ u staré výtopny se tedy započalo několik cest, po kterých šlapu dodnes a nejsem asi jediný. Má nejbližší cesta teď ale nepochybně povede zpátky do postele.

16 Brabcová, nájemnice z domu v blízkosti Klubu 19 Klub 19? Parta ožralých, zfetovaných lidí. A hlavně my to tady hlásáme do světa 10 let! 10 let se snažíme, aby se s tím něco udělalo. Já tu bydlím 2 roky a moje babička tady bydlela skoro celý život. Snad 3x Klub znovu zavřeli a zase otevřeli. Teď je to snad naposledy. Občané tří domů tady kolem budovy, kde právě byl Klub 19, sepsali petici proti němu (ulice Vodárenská a U výtopny). Měli by sem přijít sportovci – judisti, nebo také se to bude dělit ještě napůl s policií.

17 Rozhořčený nájemník z domu přímo za Klubem 19 Představte si, že ležíte v posteli a kolem vás se ozývá dum, dum, dum... Hrozně to tady zlikvidovali, všechno zničili. Nesměli jste tady zastavit autem a zaparkovat si ho, protože urvali zrcátko nebo auto poškrábali. Všechno tady rozkradli a už se chystali snad i na zábradlí. Naštěstí tu teď budou judisti. Snad se po nějakém zápasu také nerozjedou a nebudou moc oslavovat a nezačnou také likvidovat....

18 Karel, 55 let, ulice U výtopny Vadil nám bordel, když byla pauza a oni tu lítali okolo a ještě omlácený a okopaný auta. Rachot zevnitř nám nevadil, mluvím tedy jen za nás. Petice jsem se nezúčastnil. Je tedy fakt, že když Klub fungoval, tak nebyl barák počmáraný a teď najednou je. Kluk, co klub vedl je vždycky varoval, ať nikde nic neudělají, a to tedy dodržovali. Když se zmastili, tak kopali do dveří a občas něco rozbili. Starší lidi se báli vyjít ven.

19 Jana, 64 let, nájemnice domu v ulici U výtopny Tady pořád převrhávali celé popelnice, ničili značky a lehávali tady na trávníku. Vždycky jsem uklízela hrozný bordel za domem. Teď už je klid.

strana: 63


Kapr Petr Lehečka

20. prosinec 1995 Drali jsme se s Metem celou tou skrumáží co nejvíc dopředu, podívat se na ty nové. Bylo mezi nima hodně holek. Ale to se na ně nedíváš jako na holky, nejzajímavější je na nich to, že ještě nic neví. Neví, že je čekají poslední vánoce v životě. Bylo nás tam ten večer fakt požehnaně. Všichni staří matadoři věděli, že když se vpustí noví, bude taky větší příděl žrádla. A než se ti noví rozkoukají, žrádlo je pryč. Je to tak vždycky. Nejdříve mi jich bylo líto, ale teď už vím, že oni to příště udělají zase těm dalším. Byli jsme nažraní a nic nám nechybělo. Najednou se Met zvedl a vystartoval šílenou rychlostí někam dopředu. Vím, co dokáže rychlejší pohyb v takové situaci, a chtěl jsem mu v tom zabránit, ale byl jsem tak plný, že mě břicho táhlo dolů. Nakonec jsem se rozkýval, ale Met byl rychlejší a než jsem dorazil, byl už na jedné z těch nových holek. Válel se po ní a tím pro něho všechno končilo. Když jsem ho tak viděl, došlo mi, proč byl nutně rychlejší než já. Nedíval se nalevo ani napravo, ale měl štěstí, žádný starý kus nebyl na dohled. Říkal jsem, že na ty nové se nedívám moc jako na holky. A je to fakt. Jsou bezbranné a pitomé. To je jako když se díváš na nádhernou holku a představuješ si, co by se s ní dalo všechno dělat, kdyby kolem nebylo plno silnějších, kteří se na ni taky dívají a představují si to samé. Odkudsi přiletí šutr nebo něco a udělá holce díru do hlavy. Hned tě ty necudné myšlenky přejdou. Myslíš na ni, to jo, ale už na ni myslíš jinak. Jako na ty nové. Blbě se uculujou, předvádějí se a neví, že ty víš, že jim zbývá pár dní života. Tohle všechno mi lítalo hlavou, když jsem hlídal, jestli se neobjeví nějaký macek, abych mohl Meta varovat. Jenže jak Met po té holce šmejdil, začala ona tak krásně vonět a voněla čím dál silněji, že jsem dočista zapomněl na smrt, co teprve přijde a hned, jak Met skončil, vlítl jsem na ni taky a užíval si jako nikdy. Sotva jsem dorejdil, objevil se jeden starý furťák, Met na mě zpoza šutru mával a tak tak se mi podařilo zmizet. Chvilku se mi zdálo, že mám v životě štěstí. Celou noc jsme se s Metem váleli a lebedili si, jak může být život krásný, tak proč není pořád. Ale radši nedomýšlet a jen se radovat. Hned ráno se nám připomněly ty zasrané vánoce. Voda se zčeřila, ode dna se zvedlo bahno a nad náma se objevila první síť.

strana: 64

21.prosinec 1995 Jelo nás snad třista v malé kádi. Já měl štěstí, protože jsem byl uprostřed. Káď se na korbě auta kývala a každou chvíli někodo vypadl přes okraj na podlahu. A to je blbá smrt, pomalá. Plácáš sebou, jako bys chtěl vyskočit zpátky nahoru, ale ono to nejde, je to moc vysoko. Plácání je slabší a slabší. A ticho. Auto sebou cukne a přepadne další. A přitom by sakra stačilo nedávat vodu až po okraj! Jeli jsme skoro celý den, snad až na druhý konec země. Celou dobu jsem se snažil v kádi najít Meta, ale nemohl jsem se hnout a taky se bál přiblížit ke kraji. Podařilo se mi uprostřed prodrat na hladinu a po hřbetech ostatních se pomalu posouvat tam a zase zpátky, až jsem Meta zahlídnul. Ležel na boku úplně na kraji a bylo jasné, že další zatáčku nepřežije. Snažil jsem se k němu dostat, abych ho zase po hřbetech vyvedl doprostřed. Ale bylo už pozdě. Ne, že by nemohl, ale nechtěl. Už jen tak ležel a čekal. Auto zatočilo, ozvalo se žuchnutí těla o zmrzlou podlahu a bylo ticho. Ani sebou neplácal. Ne, že by nemohl. Mohl by a z pudu sebezáchovy i měl, ale asi nechtěl. Rychle jsem se ponořil co nejhlouběji. Prodral jsem se až ke dnu a přemýšlel, jestli nebylo lepší lehnout si na bok ke kraji a počkat. Já nevím, na to musí být asi povaha. A Met ji měl. Měl odvahu vystartovat po té holce, ať to stojí, co to stojí, a měl odvahu nedojet. Měl odvahu zemřít, aby nemusel umírat. A jak tak přemýšlím, všimnu si, že kousek ode mě leží ke dnu připlácnutá ta nová holka, co teď už nebyla nová. Viděl jsem z ní jenom kousek hlavy a jedno oko, tak jí co nejvíc vesele říkám, že jsem tam byl, přímo u toho, a že ten, co teď přepadl, nebyl Met. Kdepak, ani náhodou! Ale nerozveselilo ji to, nebyla smutná kvůli Metovi, mohlo mě napadnout, že za takovou chvilku do něj nemohla být blázen. Jenom už nebyla nová, už jí prostě došlo, že tyhle vánoce budou jiné.


22.prosinec 1995 V kádi před obchodem je místa dost. A bohužel čím dál víc. Většinou jen tak poleháváme, a když se pod hladinou objeví ruce, jednoho z nás chytnou, ani sebou necuká. Víme to už dost dlouho na to, abychom dělali scény. Někdo říká, že za ty generace to máme v genech a na vánoce jsme klidní. Horší je, když vás vytáhnou, položí na váhu a nad váma stojí chlap s nožem a ptá se: „Zabít?“ To jsem sebou začal mrskat, že mi byla váha malá a dělal jsem na všechny strany smutné oči. Chlap, co za mě platil, vypadal, že spíš jo. Ale zachránil mě jeho malý kluk. No, zachránil... ulevilo se mi, na chvilku. Tak si říkám: čím menší je člověk, tím líp... Skrze síťovku jsem viděl spoustu stejných baráků a v nich stovky stejných oken, za kterýma bydlí tisíce stejných lidí, co si řekli: „Tak, dneska sníme každý jednoho kapra.“ Chlap si přendal síťovku do druhé ruky, se mnou to škublo a jeden provázek se mi zaryl do oka. „No tak, potvoro, neházej sebou!“ Nebo co?! Trhni si, víc jak zabít mě stejně nemůžeš... „Tati, pustíme potvoru do vany?“ Měl jsem celou vanu jenom pro sebe. Vanu plnou vody. Trochu mě v ní štípaly oči, ale stejně nebylo většinou co k vidění, tak jsem se pod vodou prostě nekoukal. Koukal jsem jenom, když se kluk nakláněl nad vanou. Furt mě hladil, dloubal do mě, tahal mě za ploutve. Říkal jsem si: nechtěl, aby mě zabili, nezabili; chtěl mě do vany, byla vana. Držel jsem a koukal na něj co nejsmutněji to jenom šlo. Co kdyby ho napadlo, aby mě nejedli.

23.prosinec 1995 Koukal jsem asi moc smutně, protože ten malý idiot se na mě přišel v noci podívat a zdálo se mu, že mi ve studené vodě musí být zima. Tak mě vzal s sebou do postele. Naštěstí mu na to přišli dost rychle, takže jsem byl za hodinku zpátky. Radši se na něho už dívat nebudu. Slastně se proháním kolem bílých stěn a užívám života, radši nepřemýšlet a nedělat si falešné naděje. Ale nebylo mi přáno, najednou stál nade mnou zas. Nekoukal jsem na něj, přísahám, ani jsem na něj nemrkl. Dělal jsem, že ho vůbec nevidím, že si jen tak plavu a jsem úplně v pohodě... Ale nepomohlo to, ten parchant mi připustil vřelou vodu. Do rána jsem trpěl jako zvíře (to přirovnání proto, abyste rozuměli, naše byste nepochopili) a přál si rychlou smrt. Přísahal jsem, že jedna z mých kostí, co možná největší, tomu spratkovi rozpáře krk. Aby už nikdy nemohl dělat dobro. Ráno mi napustili studenou vodu a tomu malému tyranovi zakázali vstup do koupelny. Skoro jako splněné poslední přání, líp bych to nevymyslel. Sám, v absolutním tichu jsem si lebedil, polehával na dně, vzpomínal na všechny holky, co jsem v životě měl, na Meta, a snažil se zapomenout na nejhorší noc v životě. A dařilo se to. Otevřely se dveře, bál jsem se podívat nahoru. Naštěstí to nebyl ON! Ten větší mě hezky pohladil a zabalil do mokré utěrky. Slastně jsem přivřel oči a nechal se unášet kamkoli... Když jsem oči otevřel, poslední, co jsem viděl, byly přivřené oči muže nade mnou a nad ním velká dřevěná palice. Rána. Šílená bolest se mnou zaškubala a přes čůrky krve jsem viděl palici padat znovu... Nádherná slast se mi rozlila po celém těle a chtělo se mi hrozně spát. Ještěže my ryby nevěříme na reinkarnaci a takové ty hovadiny. Jednou mi to úplně stačilo... Tak nashle.

strana: 65


Nejde jen o dům Před nedlouhým časem pronikla na veřejnost informace o záměru kladenské radnice prodat pozemek bývalého tržiště na náměstí Svobody (dříve tzv. Gottwalďák, pak zvaný též Mexico Plac). O koupi se ucházejí investoři, kteří zde hodlají vybudovat polyfunkční komerční a obytný objekt. Pozemek se nachází na hraně podprůhonského údolí. Územní plán umožňuje stavbu objektu o třech podzemních podlažích a devíti nadzemních podlažích. (!) Zároveň však zmiňuje, že navrhované stavby nesmí negativně ovlivnit sousední pozemky a stavby na nich se nacházející včetně stávajících staveb v jiném bloku. Situace tedy nezáviděníhodná. Na jedné straně komerčně atraktivní pozemek, který léta čeká na osvíceného stavebníka, na straně druhé komplikované vazby na stávající území a dopravní obslužnost. Problematických bodů je zde hned několik. Některé jsou řešitelné technicky, jiné pak pouze důsledným dodržováním závěrů nezávislých posudků a nekompromisním přístupem dotčených orgánů. Jedním z problémů je návaznost objektu na dopravní infrastrukturu. Dnešní křižovatka (která snad už dávno mohla být kruhovým objezdem) je na hranici propustnosti. Zejména z pohledu obyvatel Podprůhonu je výjezd do křižovatky při křížení paralelní Štechvy ulice značně komplikovaný. Při stávající intenzitě provozu to vyžaduje hodně pozornosti a tolerance řidičů i chodců. Při zvýšení intenzity provozu, která s jistotou vzroste několikanásobně (tři podlaží podzemních garáží spolknou slušnou řadu vozidel), bude prakticky nemožné vyjet z ulice Na stráni a při její omezené šířce bude docházet ke kritickým situacím. Řešení spočívá v širším pohledu na dopravní toky ve městě, možná také v omezení průjezdu obyvatel z nových obytných celků na Ostrovci a podobně. Dalším zřejmým problémem bude ovlivnění lokality z hlediska geologie. Již při stavbě bytových domů koncem 70. let minulého století došlo k porušení podzemních pramenů a voda si hledala nové cesty, takže někteří obyvatelé Podprůhonu následně řešili potůčky ve svých domcích, praskliny stěn, sesuvy opěrných zdí. A konečně těžko si lze představit, že by hmota devíti podlaží neovlivnila pozemky na severní straně, kde se ani dnes slunce příliš nedostává, zejména proto, že objekt bude na vrcholku svahu. Otázkou pak je i samotné architektonické řešení stavby, které z publikovaných obrázků (Kladenský deník 9. 6. 2006) zrovna nehovoří o dominantě města, ale spíš se věc jeví jako panelák po kosmetické kůře. Nevypadá to, že již nazrála doba, kdy developer hodlá na atraktivním pozemku postavit adekvátně kvalitní objekt a zároveň citlivě zapojit nový celek do kontextu centra a respektovat blízkost kladenského betlému. Naopak se zdá, že stačí nabídnout kulatou sumičku a pak vyždímat z plochy, co se dá, a ušetřit, kde se dá. Ale třeba konečně budeme svědky příkladného přístupu všech zainteresovaných stran... ? (Zkušenosti s komerčními stavbami na území Kladna hovoří spíš o opaku.) Bohužel, územní plán je schválen tak, jak je, a jeho tvůrci měli poněkud jiná hlediska. Jistěže si pozemek bývalého tržiště zaslouží nějakou stavbu, ale stejně tak si řada občanů dovede představit jiná řešení. Obytný komplex s obchodními pasážemi? Multikino? Squash? Bowling? Kde končí nasycenost takovými věcmi. A kde začíná přesycenost. Qui bono? Je smůla, že na tak významnou parcelu v majetku města se magistrát neodhodlal vyhlásit architektonickou soutěž, která by prověřila možnosti pozemku a otevřela by pole pro širší odbornou diskuzi. Prodej pozemku bez striktních podmínek může dopadnout tak, že se důležité souvislosti budou řešit nebo možná neřešit, až bude pozemek v soukromých rukou a magistrátu se tak velmi zúží možnost investici smysluplně ovlivnit. Nejde jenom o dům, jde o celkové řešení lokality a atmosféru místa pro další generace. F.M., o. s. Spolek Podprůhon

strana: 66

Při přípravě tohoto čísla došlo v redakci k nedorozumění. Celý redakční okruh se zabýval rozhovory s různými osobnostmi, čímž vzniklo mnohem větší množství rozhovorů, než je možné v tomto a příštích číslech otisknout. Bylo nám jich líto, proto otiskujeme alespoň nejzajímavější otázky:

CO TEDY POVAŽUJETE V ŽIVOTĚ ZA VŮBEC NEJDŮLEŽITĚJŠÍ? JAK MYSLÍTE, ŽE SE DŘÍV HLEDALO? CO VÁS V BOLÍVII NEJVÍC ZAUJALO? BYLY TO PRÁVĚ TY ZVYKY? VE KTERÉM ROCE JSI JI ZALOŽIL? OPRAVDU TOLIK? JAKÝ FORMÁT JE PODLE VÁS NEJVHODNĚJŠÍ? KDY SPADLA? NAPADLO VÁS, ŽE TO BUDE MÍT JEDNOU VELKOU CENU, TYHLETY PLACIČKY? TO JSTE HRÁLA V ČEŠTINĚ? KDY JSTE POPRVÉ OBJEVIL, ŽE TO REZONUJE? TEĎ UŽ TAM NENÍ? MĚL JSI OBAVY, ŽE TO LIDÉ NEBUDOU CHTÍT POCHOPIT? KOLIK TOHO TAKOVÁ NUTRIE SPOŘÁDÁ ZA DEN? PENÍZE NA KULTURNÍ AKTIVITY JSOU TEDY PŘEVÁŽNĚ Z JAKÝCH ZDROJŮ? JE JEDLÁ? PROČ JSTE TO DĚLAL? MÁŠ V KLADNĚ JEŠTĚ NĚJAKÉ OBLÍBENÉ MÍSTO? DÁ SE VYLEŠTIT? CO JSTE SI MYSLELA, KDYŽ JSTE JE POPRVÉ VIDĚLA? MŮŽETE PROZRADIT ČTENÁŘŮM JAK? JAK? PAK UŽ NIKDY NEVYFÁRAL? TO NA „STARÝCH“ DVORCÍCH NEBYLO? VYFOTIL JSTE I KRTKA? POMÁHAL VÁM HODNĚ? VE KTERÉ ČÁSTI? PROČ?


Kam směřuje Jazz Club Kladno Petr Kratochvíl Často můžeme zaslechnout diskuse, na jaké kategorie můžeme dělit hudbu, která nás obklopuje: klasickou – moderní, vážnou – populární, arteficiální – nonarteficiální, církevní – světskou? Nebo jsem již několikrát zaslechl moudro, že hudba je jen dobrá a špatná! Přemýšlím, zda existuje společný jmenovatel pro umění a hudbu, která zazněla během prvních dvou ročníků Jazz Clubu Kladno v Kladenském divadélku. Co mají společného hudební výlety Dáši Andrtové nebo Jablkoně do pravěku s totálními dadaisticko-postmoderními improvizacemi Jaroslava Duška a jeho Vizity? Lze hledat souvislosti mezi naléhavým avantgardním nu-jazzem Vertiga a až naivně optimistickým písničkářstvím Pavly Milcové? Uznávám, že název projektu (Jazz Club Kladno) je poněkud zavádějící. Naše dramaturgie se zdaleka neomezuje jen na jazz a dokonce některé poněkud zkamenělé jazzové subžánry jsme si přímo zakázali (např. dixieland, „gastronomický mainstream“)! Na druhou stranu považujeme jazz za oblast, kde se většinou prolíná mimořádné mistrovství muzikantů s touhou tvořit a objevovat nová území. V žádném jiném žánru nehrají tak důležitou roli improvizační schopnosti muzikantů, a tak je posluchač dost často přímým svědkem odvážnéhovytváření hudby nové, hledající... V naší dramaturgii dostává hodně prostoru i hudba se silnými etnickými kořeny, což považuji za výstižnější označení pro tzv. world music. Je to náš způsob obrany proti globalizačnímu strašidlu, kdy stejně řachavá pop music na vás zaútočí na koupališti z Rádia Relax stejně jako ze zaprášených reproduktorů v rumunském baru. V etnické hudbě nalézáme pokoru a úctu k lokálním tradicím, určité časoprostorové zakotvení. V žádném případě to však není otrocká interpretace folklorního umění, které pak dostává příchuť poněkud zkažené konzervy. Snažíme se zvát takové muzikanty, kteří dokáží přetavit folklorní a etnické inspirace do naprosto současné hudby. Není to snadná a široká cesta věnovat se tak nekomerčním žánrům jako je jazz a etnická hudba. V oblasti hudby asi všude na světě převažují posluchači, kteří dávají přednost melodiím známým, příjemným, dobře zapamatovatelným, což v hojné míře využívají masmédia k reklamním účelům. Ještě tak si zajít poslechnout nějakou kapelu, která hrála v klubu na studentské koleji, když jsme byli mladí... Proto považuji za naprosto úžasné, když si v tuzemsku neznámé italské muzikanty (Biondini-Girotto) přijde poslechnout více než 150 lidí, kteří vytvoří v sále divadélka mimořádně skvělou a vnímavou atmosféru! Doufáme tedy, že i třetí ročník našich koncertů se vydaří jako ty dva předchozí a že se nám společně s pozvanými muzikanty a našimi příznivci podaří naplňovat poslání vyjádřené v tomto „manifestu“. Věříme totiž, že mimořádné umění dokáže v lidech probouzet touhu k hledání a změnám k lepšímu...

Jak to vypadá v redakci časopisu Kladno Záporno? Redakce sídlí v luxusní podzemní klimatizované prostoře v prostoru bývalého Koněvu. Jedná se o jeden z nejmoderněji vybavených pracovních komplexů, velmi stylově zařízený nábytkem ze třicátých let, částečně původně z vily ředitele Hatianka. Každé dílčí pracoviště má na intarzovaném pracovním stolku kromě LCD monitoru také vlastní laserovou tiskárnu. Estetický dojem dotváří vždy jeden vycpaný krtek (neoficiální maskot prvního čísla časopisu) na akátovém podstavečku, kterého si někteří redaktoři dotvořili po svém, například malými montérkami a podobně. Asi největší dojem udělá na příchozího přijímací salonek, kde se zachycují rozhovory, které není nutné pořizovat v terénu. Mikrofon se automatickým směrovým zacílením je vestavěný přímo do středu oválného konferenčního stolku. Mikrofon je spolu s dalšími mikrofony rozmístěnými po městě napojen na sousedící digitální studio. V malém baru u stěny salonku je velký výběr alkoholických nápojů a omamných látek.

Rekapitulace : 2004/ 2005 David Dorůžka Trio Jaroslav Dušek a Vizita Jaromír Honzák Quartet Pavla Milcová a Peter Binder Dáša Andrtová-Voňková Yvonne Sanchez a R.Balzar Trio Takin´Off František Kop Quartet Arsa Y Toma – Colours of Flamenco 2005/ 2006 Karel Plíhal – Nebe počká Pavla Milcová Radek Krampl – Vibe Fantasy Prokop – Hrubý – Andršt Vertigo Quintet Jablkoň Luciano Biondini a Javier Girotto Miroslav Vitouš a Jaroslav Dušek 2006/ 2007 (chystáme) 3. 10. Robert Balzar Trio 1. 11. Erika Stucky a Low Life 2. 12. Hlavenková, Honzák – Face of the Bass Ida Kellarová a Romano Rat Ondřej Pivec – Organic Quartet a další


POD LES Nad plotem hourá šerozeleň, ztich měsíc mezi dvěma laťkami. Hučení smrti ve vrcholcích černých blíží se a vzdaluje, vzdaluje černě do neznámých lesů. I osamělý jeřáb vzpomene zatřást se někdy šeře. Cvrčku života, proč tlučeš, slavíku churých brambořišť, až v jednotvárném rokotání čas zdá se bolně tát – ani tvoje chvíle nestane, zajdem dřív než hukot těchto hvozdů. (Řádky, 1917)

HÁDANKA Cvrčení trvá v trávě hrobů, chřadnoucí, teskně šumí stromů zřídlá houšť, měsíc, ještě bezmocný, je zamžen kalnou šedomodří. Opět tedy jeden vysílený podzim budu žít. Již mnohý od těch dnů, kdy dítě málomluvné zrakem velikým na záhadu všeho zíralo. A ještě neznám víc a nepoznám, ani sám až budu utišený podzim. I ptám se tebe, tlící prachu mrtvých a liste ševelící, kteří o tolik jste blíž těžkému spánku temnotného taje. Ale vy sníte v lůnu nicoty, víc nedíte než luna záhadná, jež stoupá, nevšímavě jako vždy, a zvolna sílí v stínech houstnoucích.

TEMNÁ TVÁŘ Neznámá dívka z okna hledící je tváří temnotnou, je vykrojenou jen neurčitě z tmy tmou žijící, jen žitím od temnoty odlišenou. Na křehkých rysů život hlubinný tma rozlévá své hluboké a jemné a v jedno splývající odstíny, je snad jen černým světlem hvězdy temné. Tak duše dívky, nad svět nakloněna, tmu žije, v ní se uvědomí tma, v týž se mnou večer, jenž je beze jména jen temnou vlnkou v noci neznáma.

JINÉ MĚSTEČKO V městečku bez jediné svítilny navlhlé temno někdy suché listy vysílá se svážet chrastivě dolů holým, pozdním chodníkem. Nad skromným štítem sladce vlhne široširá hvězda; skvoucí vzmach, modrý úžas, bezdný milion, kropen v černu; noci hlubokost je mrákavou zdí, země, tuch a myslí. Zde tedy jsem, zde jsem, zde jsem? (Řádky, 1917)

(Stíny, 1931)

(Večery, 1924)

Hermor Lilia Antonín Petruželka Básník Hermor Lilia (vl. jm. František Josef Stanislav Bíbl, resp. Bibl) se narodil v roce 1880 v Pardubicích a zemřel v roce 1932 v Praze; pohřben je v Novém Strašecí u Kladna. Vystudoval právnickou fakultu a obory dějepis a zeměpis na filosofické fakultě v Praze. Pracoval jako vrchní rada Státního statistického úřadu. Překládal mj. E. Zolu, Ch. Baudelaira, J. Keatse, E. A. Poea, W. de la Mare. Publikoval články o literatuře, metapsychologii a statistice. Vydal čtyři básnické sbírky, všechny vlastním nákladem u kladenského nakladatele Jaroslava Šnajdra: Řádky (1917), Večery (1924), Mysterion (1927) a Stíny (1931). V sedmdesátých letech vyšly tyto sbírky ineditně jako celek (Básnické dílo I, II, edice KDM 1979), na počátku osmdesátých let byl vydán knižní výbor (Verše tajného básníka, SČB 1982, předmluva Ivan Slavík) a v devadesátých letech vyšla znovu sbírka Stíny (Krásné nakladatelství 1995, doslov Ivan Slavík). Akademický Lexikon (1985) uvádí stručně a nevýstižně, že Bíbl je „dekadentní lyrik, který vyzrál k hlaváčkovské melodičnosti“. Ivan Slavík považoval Liliovo dílo za jedinečné, analogie k němu hledal mj. u G. Trakla, R. Weinera a F. Hölderlina. Pokud jde o Liliovu „spiritualitu“, mohli bychom vidět jistou obdobu u řady výtvarníků, např. F. Koblihy, J. Váchala nebo F. Drtikola. Básníkova obraznost se místy blíží surrealismu: „Tváře jsou vejce omamné mlhy / světelné, kterou probíhá mnoho zlatých / nitek“, nebo G. Chiricovi: „Říms myšlenka zrůžovělá / telelí se prázdnem. Výše / útlý vloček chladné bavlny.“ Lilia dokázal spojit starosvětsky elegantní jazykovou patinu s existenciální věcností. Pozoruhodná je jeho dikce (o prozodii napsal stať Záhada českého verše), v níž jakousi s nadhledem pojatou konvenčnost narušuje prvky „moderními“, vybočuje k lexikálním atrakcím a neobvyklé syntaxi. Obě tyto výrazové polohy se podporují navzájem a vzniká produktivní neklid. Lilia byl pravděpodobně aktivní turista: zastavení na cestě patří v mnoha jeho básních k jádru věci. Bývá to opuštěné místo s výhledem (např. hřbitov), tak tiché, že zachytíte šustot listů. Nad horizontem se rýsuje slunce nebo měsíc v pohybu či mraky ve větru. Scéna takto rozevřená od bezprostředního okolí až k nebi poskytuje rezonanční prostor pro „hlas hroudy“, zahuhlání zemřelého, hukot smrti v korunách, pro otázku „jak jsem se tu octl?“, pro gnómata o pomíjivosti lidské existence a o „jinakosti“ mluvčího. Liliovy zralé texty jsou jakoby na přechodu, na hranici mezi světem bez lidí a člověkem, který promlouvá z pozice hosta, reflektuje smrtelnost z perspektivy nesmrtelnosti. V básních z mládí zformuloval koncept „jiných světů“ (sb. Mysterion; např. duchové ze zaniklé hvězdy Lileia mohou být vysláni k jiné planetě, aby tam stvořili vyšší život), ale ve svých nejlepších textech jej nerozvíjí, pouze si jej připomene, a tak se „duch“ mimozemských spekulací dotkne situace v krajině. Ivan Slavík v doslovu k reedici sbírky Stíny napsal, že Liliu poznal díky Jiřímu Kolářovi: „Narazil jsem na rukopis jeho básní v šedesátých letech v redakci Mladé fronty na stole Ivana Diviše, kam ho donesl Jiří Kolář, který se jím cítil osloven. (...) Mohl jsem tenkrát v tom rukopise jen zalistovat, ale stačilo to, abych vytušil, že jde o prvořadou záležitost. Od toho okamžiku jsem se začal po díle Liliově shánět.“ Rukopisy, o kterých se Slavík zmínil, ale bohužel – pokud vím – dosud tiskem nevyšly. Možná by se ještě někde (na Kladensku?) našla korespondence F. Bíbla s nakladatelem J. Šnajdrem?

(Autor je nezávislý bohemista.)

strana: 68


Pokračování ze strany 20.

Kladno, jakou máš vizi ? B. Frágner: Když se diskuze soustředí na jednotlivé objekty, je nebezpečí, že se začne popisovat, co je a co není památkově chráněné, a to není většinou nic. Problém je někde jinde. Nemyslím si, že je to na majitelích, jak se tu pořád říká. Obávám se, že je to na městu, že tohle je problém města Kladna, které musí vytvořit určitou vizi na rozvoj toho území. Zaznělo tu, že je nedostatek zelených ploch, že začnou růst ceny pozemků, ale zároveň se říkalo, že to, co podmíní rozvoj těchto pozemků, bude nějaká nová komunikace. Ale k čemu ta komunikace bude? K tomu, aby obsloužila dnešní chaoticky se rozvíjející sklady? Anebo povede k tomu, co, jak tu také padlo, Kladnu chybí? Kladno nemá jasně definovaný rozvoj centrálního prostoru. A v něm mohou tyto objekty sehrát určitou roli. Čili nikoliv spoléhat se na rozdrobené vlastníky, ale těmto vlastníkům vytvořit vizi, že cena pozemků nebo objektů, které mají, ve chvíli, kdy se stanou součástí rozvoje města, poroste. A pak bude nutno tyto objekty, byť třeba nejsou památkově chráněné, chránit a nově využít, prostě proto, že se stanou součástí nějaké nové urbanistické vize. Problém Kladna není v tom, jestli se domluví nebo nedomluví vlastníci. Mně připadá, že uvažovat o Koněvu jako o průmyslové zóně, je plýtvání prostorem. Kladno je dnes už velmi blízko Praze. Má obrovskou šanci ekonomického rozvoje jinou formou než budovat komunikace, aby obsloužily nějaké podivné sklady. Cena pozemku je prostě vyšší. Postavit sklady a komunikaci pro sklady, to je vyhazování peněz. Historické objekty, které tam dnes stojí, ozvláštňují a dávají charakter místu pro budoucí rozvoj. Vápenné pece jsou symbol, který může sehrát roli pro vytváření další urbanistické kompozice. M. Bernášek: Takže míček je teď asi na naší straně. První věc je dobrá vůle vlastníků, ale ona ta dobrá vůle mnohdy nestačí. Když vezmeme třeba budovu Bessemerovy ocelárny, tak vhodná oprava bude stát spoustu peněz… R Schmelzová: Ale co ji alespoň zakonzervovat?

Rozvoj území a záchrana budov M. Bernášek: Chápu to, ale je potřeba mít finance. Do dění jsme jako město mohli vstoupit počátkem 90. let, kdy zde byli velcí vlastníci, a ne desítky firmiček. V tuto chvíli má Kladno dost omezený prostor nějak věci ovlivňovat. Můžeme vytvořit nějaký plán, ale co budete dělat s těmi lidmi, kteří se tam mezitím zabydlili, mají si jít hledat živobytí jinam? Z. Trubač: Řeknu vám to jinak. Pokud se uvažuje o tom, že by nějaká zeď od Bessemerovny mohla být památka, víte, jak to dopadne? Vlastník ji hodně rychle zbourá, protože se přece nebude vystavovat tomu, že se vyhlásí jako památka. Pokud tedy nebude nějaký koncept a neřekne se, tohle musí být zachováno, tak si tam každý bude dělat, co bude chtít, a pokud se dozví, že by se měl o něco starat, a nepřinášelo by mu to žádný přímý zisk, tak to hodně rychle zmizí.

M. Bernášek: Já to chápu. Na koncept jsou ale dva pohledy. Jednak rozvoj území, jednak zachování toho, co tam stojí. Kdo to rozhodne? To nemůže rozhodovat město. Je tady památkový ústav, je tady muzeum, jsou tu historici. M. Vojtěchovský: Jestli to není spíše jedna věc… T. Gremlica: Omlouvám se, ale chtěl bych navázat na kolegy, co mluvili přede mnou. Všechno, co jste říkali, by šlo pospojovat. Podívejme se na to z historického hlediska. Poldina huť a Koněv měly za 1. republiky mezi 5 až 6 tisíci zaměstnanci. V šedesátých letech pak došlo k tomu, že měly dohromady s přidruženými výrobami kolem 23 tisíc pracovníků. Ještě ve čtyřiaosmdesátém roce Poldovka zaměstnávala 21 tisíc lidí. Takže je jasné, že po krachu v 90. letech musíme najít nějaké řešení, kde bychom alespoň část těch pracovních míst znovu vytvořili nebo udrželi. Další otázka je, že v tomto sedmdesátitisícovém městě nikdy neměl takový moloch vzniknout. Ale když už vznikl, tak se musíme zabývat otázkou, co teď s ním. A zas je to otázka měřítek a hodnot. Mělo by se vytipovat, které budovy jsou nejcennější, ve spolupráci s majiteli je vyhlásit kulturními památkami a zbytek by se měl opravdu uvážlivě rozdělit mezi průmyslovou zónu a mezi území, které bude využito jinak. Musíme si uvědomit, že Kladno se svými necelými 12 m2 veřejně přístupných zelených ploch na hlavu je na tom velmi špatně, dokonce v porovnání s takovými města, jako je Ostrava. M. Bernášek: Můžu se zeptat, co započítáváte do té zeleně? T. Gremlica: Klasická zeleň, která je udávaná v územním plánování. Příměstské lesy se do toho samozřejmě nezapočítávají. Je to veřejně přístupná zeleň v zastavěném území města. Ale chtěl jsem říci jednu věc, která je důležitá a souvisí s tím, co tady říkali kolegové o vlastnictví. Je pravda, že majitelé, kteří to území využívají a mají nějaký výhled do budoucna, by měli spolupracovat – respektive právě ty by mělo město podporovat. U těch ostatních, a týká se to těch téměř neznámých, problematických majitelů objektů a pozemků v bývalé huti Koněv, mělo město ve spolupráci s krajem už dávno konat. A jestliže mělo nějakou vizi ve strategickém plánu ekonomického rozvoje, kdy bývalý primátor vyhlašoval, že Kladno bude městem vzdělání, zeleně a sportu, pak tyto pozemky by se měly těm majitelům, kteří se podle strategického plánu nechovají, vyvlastnit… Umožňuje to stavební zákon, pane náměstku, jenom se to nepoužívá.

Vyvlastnit!? M. Bernášek: Vyvlastnit pozemky! Nedovedu si to prostě představit. B. Frágner: Mohu to říci pozitivněji? Z ciziny, a to z velmi civilizovaných zemí, známe případy, kdy město s cílem naplnit nějakou vizi pozemky odkoupí. Čili to není takový problém. Ale obával bych se, aby některé další chystané kroky, například vytvoření nové komunikace, nefixovaly stav, který je spíše negativní než pozitivní. To je jedna věc. A druhá, že vlastníci, kteří tam mají třeba sklad, ve chvíli, kdy budou vědět, že oblast, kde mají své pozemky, projde v následujících letech radikální proměnou a stane se vlastně centrem města a cena pozemku tam poroste, budou se chovat jinak. Napřed by město mělo pozemky odkoupit, aby je pak nekupovalo za velké peníze. strana: 69


Pro koho chcete vytvářet průmyslovou zónu? Z. Trubač: Ale jedna věc je důležitá – co tam budeme chtít? Podívejte se na průmyslovou zónu Kladno – jih. Vždyť tam Kladeňáci nedělají. Vždyť sem svážíte severní Čechy! Tak pro koho tady budeme vytvářet průmyslovou zónu? Kladno má výhodu, že má blízko Prahu. Dochází k čím dál většímu spojování a lidé jezdí za prací do Prahy. Na Kladně nikoho na práci neseženete, pokud ho odněkud nedovezete autobusem! M. Bernášek: Tady, v uvozovkách, pracovní místa jsou a nejsou naplňována Kladeňáky. Vozí se sem lidé ze severních Čech, do jižní zóny jezdí pracovat Slováci. Ano, Kladno je město se 70 tisíci obyvateli, ale musíme si přiznat, že je příměstím Prahy… A ještě k tomu – říkáte, že město by mělo vykoupit anebo nějakým způsobem získat pozemky. Stát v první polovině 90. let privatizoval Poldovku. Dostal za to peníze. Strojírny byly rovněž privatizovány - někdo je zaplatil. Podobně Poldi Hütte a Třinec. Najednou zjistíme, že vlastníci pozemky nepotřebují a město je může vykoupit. Já s tím budu souhlasit, když stát převede městu peníze, které získal z prodeje. Protože jinak bychom neměli z čeho financovat školy, opravy silnic atd. Fond národního majetku, který dříve sanoval staré ekologické zátěže v Pardubicích a na Ostravsku, do Kladna nedal ani halíř. A najednou město se strašně omezenými možnostmi má napravovat to, co stát zanedbal. Stát by se neměl zříkat své zodpovědnosti. Z. Trubač: Začali jsme páteřní komunikací. K čemu jsme dospěli? Že páteřní komunikace je, podle mého, k ničemu, protože s největší pravděpodobností není potřeba vytvářet další průmyslovou zónu. Jsou tu Strojírny a Poldi Hütte. Dříň má dopravu vyřešenou, takže když se dá dohromady stará silnice (Libušina ulice), která vede od Kročehlav zadem, tak je komunikace vytvořená… Z toho, co jste řekli, jsem pochopil, že pro zaměstnanost v Kladně tady fabriky nepotřebujeme. Je to tak?

Když chceme špičkového pracovníka, dojedeme si pro něj na Slovensko Z. Štěpánek: Pojem nezaměstnanost a jeho používání je politické klišé, to vám říkám jako personální šéf. Pan Trubač potvrdí, že dneska, pokud chceme špičkového pracovníka, jdeme na Slovensko, bereme si bývalé mistry ze ZŤS Martin. Prostě nejsou lidi, a to ani nemluvím o dalších profesích, jako jsou hutníci, oceláři apod… A ještě k ochraně budov: já být historikem, nebál bych se oslovit majitele. Máte to velmi pěkně zdokumentované. Myslím si, že když přijdete třeba za mnou, a zkonzultuji to s naším ředitelem, tak vás rozhodně nevyhodíme a rozhodně nic nezbouráme. Můj názor tedy je, abyste oslovili nás majitele či zástupce vlastníků. B. Frágner: Nemínil jsem to jako kritiku města, ale spíš jako výzvu, že je nejvyšší čas nějakou vizi formulovat. Ani stát nemůže Kladnu pomoci, pakliže Kladno státu nesdělí, co chce s územím dělat.

strana: 70

T. Gremlica: Je spousta nástrojů, které můžeme využít. Jeden z nich je proces vyvlastnění, samozřejmě odkoupení je také určitá cesta, ale město se část pozemků v Koněvu snažilo odkoupit a narazilo na brutální požadavky majitelů. Takže ona je to opravdu především otázka konceptu města. Baumax nemusel být postaven na Panské zahradě a mohl být v areálu Koněva. A takových příkladů bychom našli více. Ale musíme uvažovat o všech způsobech řešení, protože když o nich nebudeme uvažovat, tak se dočkáme toho, že bývalá Stehlíkova galerie někomu spadne na hlavu, protože s ní město ani majitel nebude nic dělat. M. Bernášek: Můžete obviňovat město. Ale město se snaží x let tu galerii získat. X let se o ni soudí dvě správkyně konkurzní podstaty a naše soudy, stát, fungují tak úspěšně, že je jedno stání za půl roku. Takže je to někde ve vzduchoprázdnu a soud nefunguje. Dokonce jsme nabízeli, že za ni dáme peníze a oni se budou soudit o ty peníze, protože jinak ta budova spadne. Nešlo to.

Nový územní plán - výzva M. Bernášek: Do konce roku 2006 budou vypořádány všechny připomínky k starému územnímu plánu. Od roku 2007 se začne tvořit nový územní plán. Mnohým se to nebude líbit, protože na tři roky je na Kladně zastavena jakákoli výstavba. Nový územní plán se bude tvořit 3 až 4 roky. V tuto chvíli vyzývám ke spolupráci všechny přítomné a rovněž budou vyzváni všichni Kladeňáci, kteří mohou nebo budou ochotni k tomu něco říci. M. Vojtěchovský: To je ale záležitost specialistů. Z. Trubač: Obávám se, že to byli specialisti, kteří vycházeli z toho, že na Kladně je průmyslová zóna a každý čtvereční metr bude mít nějakou cenu, když je to 20 km od Prahy, a že je tedy potřeba bez nějakého velkého zkoumání a dokladování vytvořit prostory pro další průmyslovou zónu. Koho tam budeme zaměstnávat, to už ti specialisti asi neposuzovali. T. Gremlica: Chtěl bych vás informovat, že bychom jako Ústav pro ekopolitiku ve spolupráci s občany připravili předem koncept, něco jako strategii udržitelného rozvoje města Kladna. Myslím, že by to neměl být nějaký velký, nesplnitelný balík cílů, jak tomu bylo ve strategickém plánu ekonomického rozvoje. Rádi bychom angažovali různé skupiny veřejnosti, jak by si představovali další, dejme tomu deseti- nebo pětiletý rozvoj města Kladna a co by kde zhruba mělo být. Aby strategie udržitelného rozvoje byla opravdu kvalitním konceptem, jehož průmětem do krajiny bude územní plán. B. Frágner: Kladno má tu výhodu i nevýhodu, že nemá jenom Koněv a jenom Poldovku, ale má také desítku nebo desítky skvělých objektů, které jsou dál používané nebo jsou zamýšlené k používání v průmyslové zóně nebo jako součást průmyslových zón, ačkoliv těžký průmysl tady už perspektivu určitě mít nebude, nebude mít šanci. A jsou to objekty, které se mohou stát základem pro rozvoj jiných území Kladenska. To všechno je podchycené, existuje to.


/Industriální cesty českým Středozápadem. Statutární město Kladno ve spolupráci s ČVUT VCPD, 2005 /. A já bych byl rád, kdyby ten, kdo bude připravovat koncept, si tohle vzal do ruky... M. Bernášek: Já vím. Jenže on si tohle nevezme. Potřebuje papír – a tam zařaďte tohle, tohle, tohle. Další diskuze se týkala toho, že město potřebuje mít seznam památek. Mezi nimi dominantní místo zaujímají vápenné pece.

Minulost byla hutnictví a doly a nevrátí se Z. Trubač: Obávám se, že město má tendenci minulost ne zapomínat, ale obnovovat. O čem byla minulost víme - o hutnictví a dolech. To se sem přece už nikdy nevrátí. A pokud tady chceme mít ještě něco průmyslového, a já pochybuji, že to potřebujeme, tak by to mělo být něco, co neškodí, co vypadá pěkně, co sem zapadá. M. Bernášek: Historii města určitě nezamlčujeme – Floriánská kaple je opravovaná, rovněž Zámek a zámecká zahrada, myslím si, že v tomto směru se městu daří... Potřebujeme teď od vás, od odborníků, aby se památky zabudovaly do nového územního plánu. Myslete na radnici a úředníky. U nás je jedna architektka, která dělá územní plán, ale nemá čas a sílu oběhávat památky, využijme proto bienále a výstupy z něj… Ještě se vrátím k dolu Mayrau. Je škoda, že možná zmizí. Ale kdo za to může? Město Kladno asi ne. Není na jeho území a nejsme ochotni za něj dát 20 milionů s vizí, že další 2 až 3 miliony ročně bude stát provoz. M. Vojtěchovský: Existují fondy, které jsou určené na rozvoj takových památek a regionů. Kolik myslíte, že je možné získat v horizontu několika let? M. Bernášek: Myslíte dotace? V současné době máme požádáno o dotaci v Evropské unii na kanalizaci (ve Švermově z 5 tisíc lidí nemají 4 tisíce kanalizaci). Potřebujeme 900 milionů. V další historické čtvrti Podprůhonu potřebujeme jen na opravy opěrných zdí a inženýrských sítí dalších 100 milionů.

Důlní objekt – dnes zátěž, zítra krásný a drahý unikát M. Vojtěchovský: Já jsem se chtěl zeptat ještě pana Frágnera, jestli by krátce neřekl něco o projektu dalšího bienále, které se týká Kladna. B. Frágner: Bienále bude od 17. do 24. září roku 2007. A cílem je změnit názor na jednotlivé objekty a území a posunout nejen jejich vnímání, ale možná i jejich ceny. Výhodou bienále je, že ono samo začíná objekty jinak vnímat, ale i jinak obývat. Myslím si, že tohle je úplně zásadní. Těch objektů je na Kladně bezpočet. Mnohé jsou architektonicky unikátní. Jsou to krásné

připomínky toho, co zde bylo, aniž by tam dnes měla být původní výroba. Bez pomoci města a bez pomoci majitelů se bienále nedá realizovat, ale přitom opakuji, tohle všechno zvedá hodnotu těch pozemků a objektů. Například důlní objekt se zdá být jen zátěží, a přitom se může stát něčím dalším, mnohem dražším. To je využití potenciálu průmyslového dědictví, jak zde bylo řečeno, pro trvale udržitelný rozvoj, zhodnocení paměti místa pro nové aktivity, především v souvislosti s vizí a plánováním.

Proč by to vlastně měla být průmyslová zóna? M. Bernášek: Za sebe můžu říci, že dnes jsem se dozvěděl úplně, opravdu, převratnou záležitost. Proč by to vlastně měla být průmyslová zóna? To je taková ta denní zaslepenost. Když sedíte v kanceláři a pořád se díváte na územní plán, tak ho berete jako fakt a vycházíte z toho, jak ten fakt realizovat. Teď si najednou říkám, vždyť to takhle vůbec nemusí být! D. Šubrtová a M. Vojtěchovský děkují všem účastníkům za jejich čas, za věcnou, otevřenou a podnětnou diskuzi a vyslovují naději, že bude dále pokračovat.

Zhodnocení a poznámka editora Tento text představuje zkrácený záznam diskuse, jejíž úplné znění je možné si vyžádat v redakci. Diskuse, které mají řešit reálné problémy, musí být neformální, otevřené a víceméně upřímné. Většinou není žádoucí, aby byly publikovány, protože vědomí možného zveřejnění vede k opatrnosti a politickým proklamacím. V tomto případě se však rozhovor týkal zásadních záležitostí města Kladna, a proto s vědomím zodpovědnosti a vděčnosti k diskutujícím uveřejňujeme jeho výtah ze zvukového záznamu včetně hlavních závěrů a možností další spolupráce. Závěry: 1. Město nemá vizi vlastního rozvoje. 2. Město by potřebovalo nějaký, nejlépe malý a vyvážený seznam památek, které je zapo třebí chránit. 3. Účastníci při diskusi překvapivě dospěli k názoru, že Kladno možná průmyslovou zónu nepotřebuje, protože by do ní muselo vozit lidi odjinud. 4. Pokud nepotřebuje průmyslovou zónu, je vhodné přehodnotit plán komunikací. 5. Od roku 2007 se začne vytvářet nový územní plán. Na dobu tří let je na Kladně zastave na výstavba. Územní plán se bude tvořit 3-4 roky. 6. Vápenné pece se mohou stát symbolem Kladna, jeho logem. Nemusíme je hned opravo vat, ale je zapotřebí je alespoň konzervovat. 7. Důl Mayrau je považován za památku evropského významu. Je na prodej, a tedy v ohro žení, ale leží mimo město, které navíc nemá peníze na její zakoupení. V této chvíli nevíme, jaké kroky máme podniknout na její záchranu, ale podniknout je musíme.

strana: 71


Doporučení a možná spolupráce: 1. V rámci diskuse navrhl T. Gremlica, že Ústav pro ekopolitiku bude spolupracovat s magistrátem na vytvoření poměrně jednoduché, ale dlouhodobé vize města a jeho strategického plánování. 2. D. Šubrtová s kolektivem Vysoké školy umělecko-průmyslové a za pomoci dalších specialistů by mohla pro magistrát sestavit stručný, realistický seznam všech důležitých kladenských památek (včetně fotografií a lokalizací na mapě), které zasluhují nějakou formu ochrany. Památky by měly být klasifikovány ve třech stupních důležitosti ( I. - chránit v nezměněné formě, II. - s možností menších úprav, III. - s možností konverze) a soupis by měl upozorňovat i na urbanistické a přírodní celky, jako jsou např. hornické kolonie či významné haldy. 3. Diskuse o vizi města by měla dál pokračovat. Vítaný by byl celodenní či odpolední seminář na téma „Minulost a budoucnost Kladna“, kde by jednotliví specialisté upozornili na hodnoty města či představili plánované projekty. Pravděpodobně nejsložitější bude řešení dopravní situace města, které je možné plánovat teprve po formulování budoucí koncepce města.

strana: 72


Poděkování Revue Kladno Záporno by nevznikla bez finanční podpory Statutárního města Kladna a MK ČR, ale zejména by se neobešla bez otevřeného a vstřícného přístupu všech, kteří do její přípravy jako partneři v rozhovorech, diskusích nebo sami přispěli textem.

Kladenská distribuční místa – kde můžete časopis koupit? TENTO ČASOPIS si přečti a pořiď ho do druhého dne 9 přátelům, kteří ho ještě nemají. Řetěz se nesmí zpřetrhat. Za týden si tímto způsobem časopis přečte 4 782 969 kladeňáků. Když tak učiníš, budeš žít za odměnu celý život v Kladně. Když řetěz zpřetrháš, potká Tě to samé za trest.

Informační centra – „Loď“ na nám. Svobody a v Aquaparku Knihkupectví Kladenka, Kanzelsberger a Frank Sluneční čajovna Koncerty Jazz Clubu Kladno Cafféé bar U Hada Pokladna Zámecké galerie Další místa najdete na našich www-stránkách


www.kladno-z

aporno.cz


Kladno Záporno, č. 1