Page 1

ÚČET Vážení spoluobčané, milí čtenáři, takřka přesně před čtyřmi lety mi někteří z Vás dali důvěru a nominovali mě na kandidátku KSČM pro volby do Poslanecké sněmovny 2002. Na předvolebních shromážděních jsem slibovala nejen, že budu podle svých sil hájit Vaše zájmy, ale také, že budu skládat účty ze své práce. I když jsme byli v průběhu výkonu mého mandátu v kontaktu – ať už při osobních setkáních nebo veřejných shromážděních, či prostřednictvím mých článků, považovala jsem za správné „předložit účet v písemné podobě“. Předkládám Vám tedy tuto publikaci, která podle mého názoru obsahuje průřezem mé činnosti poslankyně za uplynulé čtyři roky. Není to výčet úplný, ale snažila jsem se postihnout alespoň nejzávažnější skutečnosti z mého působení v Poslanecké sněmovně, ve které jsem byla a přes všechny změny, kterými sněmovna prošla, také zůstala nejmladší poslankyní za uvedené období.

I.) Nejmladší v parlamentu Poslanec se stává poslancem teprve složením slibu. 9. července 2002 jsem poprvé překročila práh budovy Poslanecké sněmovny ve Sněmovní ulici č.p. 4 a složila slib poslance. Právě tímto krokem začal platit můj poslanecký mandát. Je těžko popsatelné, s jakými dojmy či pocity vstupuje jednadvacetiletý člověk do Poslanecké sněmovny, kterou před tím znal jen z televizních reportáží. Naštěstí procedurální otázky ve Sněmovně proběhly velice rychle a začala mnohem zajímavější každodenní práce. Do ní jsem se ale mohla aktivně zapojit také díky kolegům z poslaneckého klubu KSČM, jehož jsem členem. Kromě jiného mi velmi pomohlo sdílení poslanecké kanceláře s Jitkou Gruntovou, která byla sice také nováčkem, ale s velkou životní zkušeností. Byla jsem zvolena do Zahraničního výboru Poslanecké sněmovny a zároveň mi bylo umožněno pracovat v podvýborech pro mládež, pro problematiku drog a toxikománie a pro prezentaci ČR v zahraničí, což odpovídalo i mému zájmu podílet se na řešení témat, která se dotýkají mladých lidí. Poslanecká sněmovna se řídí tzv. šestitýdenním cyklem, během něhož poslanci musí projednat například vládní návrhy zákonů na plenárním zasedání v tzv. prvním čtení, dále ve výborech a následně při dalších plenárních zasedáních Sněmovny v tzv. druhém a závěrečném třetím čtení. Šestitýdenní cyklus se proto skládá ze tří týdnů, kdy probíhá plenární zasedání, dvou týdnů tzv. výborových, kdy se odehrávají jednání ve výborech, podvýborech i komisích - a nakonec jednoho týdnu, který má poslanec určený 1


pro práci ve svém regionu, schůzky s odborníky z různých oborů a přípravu na další schůzi. Tento pracovní koloběh má jasně stanovená pravidla. Během něho je pevně dáno, že každé pondělí může poslanec pracovat ve své regionální kanceláři a setkávat se s občany. Taková představa vypadá jako ideální, ve skutečnosti jsem ale nezažila, že by se ji podařilo v praxi naplnit. Vláda sociální demokracie, která vznikla po volbách a je závislá na křehké převaze jednoho jediného hlasu, neustále improvizovala, což se projevovalo ve velmi častých svoláváních mimořádných schůzí a zasahování do pevně stanoveného programu. A tak i nový poslanec rychle zjistí, že ve Sněmovně je jistá pouze časová nejistota. Proto se i touto cestou omlouvám svým voličům za to, že ne vždy jsem měla možnost být v plánovaném čase ve svém regionu a plnit povinnosti vůči těm, k nimž mám jako poslankyně největší závazky.

1) SRÁŽKY S NEKOMPETENTNOSTÍ Každý poslanec má právo obrátit se na kteréhokoliv člena vlády s dotazem, respektive interpelací. Zejména opoziční poslanci využívají tuto možnost ve zvýšené míře, neboť je to často jediný způsob, jak občanům přiblížit skryté důvody vládního rozhodování nebo naopak nečinnosti. Také já jsem ve své práci pokládala ministrům ať už ústní či písemnou formou dotazy.

Vzhledem ke svému zařazení do výboru jsem nejčastěji adresovala své dotazy na ministra zahraničních věcí Cyrila Svobodu. S tímto panem ministrem jsem prožila ve Sněmovně „nejednu zajímavou chvilku“. Nejen pro mne, ale i pro řadu dalších opozičních, ale i koaličních poslanců se právě on stal symbolem nekompetentnosti, ale též arogance a přezíravosti. Pro dokreslení uvádím následující interpelaci, která byla jednou z mých prvních na Cyrila Svobodu. Týkala se možného zapojení naší země do války v Iráku. Paní předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové. Francouzský prezident v souvislosti s připravovanou válkou proti Iráku trefně poznamenal, že státy ucházející se o členství v Evropské unii promeškaly příležitost mlčet. Popravdě řečeno, Česká republika nejenže nemlčí, ale navíc ještě mluví mnoha jazyky. Pomineme-li podpis bývalého prezidenta na dopisu osmi, je zde dvojsmyslný vládní návrh odpovědi na zcela konkrétní žádost z USA o podporu v případě útoku proti Iráku. Pak zde máme schválení tohoto vládního návrhu odpovědi Senátem a přijatou upravenou verzi Poslanecké sněmovny. Vystoupení premiéra a ministra zahraničních věcí při nejrůznějších vhodných i nevhodných příležitostech celou situaci ještě více zatemňují, a to především tím, že až příliš často zcela nesmyslně tvrdí, že rezoluce Rady bezpečnosti 1441 stačí jako legalizace vojenského útoku čímž si svévolně vykládá pravomoci jednotlivých orgánů OSN. K tomu je třeba přičíst řadu dětsky upřímných, ale krajně nevkusných výroků ministra obrany. Výsledkem snažení bývalého prezidenta, vládních i zákonodárných orgánů je nepříjemný fakt, že zahraniční politika našeho státu je nekonzistentní a z domova i zvenčí nečitelná. Přitom zůstáváme jedním ze čtyř států, který má vojáky začleněné do intervenčních jednotek v oblasti Iráku. Ptám se proto: Je vláda připravena podpořit agresi proti Iráku v případě, že vojenská akce nezíská jasný mandát v podobě nové rezoluce Rady bezpečnosti OSN? Druhá otázka: Co vlastně vláda odpověděla na americkou žádost? Plné znění odpovědi ministra zahraničních věcí lze nalézt na www stránkách Poslanecké sněmovny. Při odpovědi na jinou mou interpelaci, která se týkala vztahu ČR a Běloruska, vyslovila jsem s reakcí ministra nesouhlas, a odehrála se následující zajímavá debata, která dokumentuje přístup pana ministra.

Potvory, neodbytný jako Konečná při interpelaci! 2

Poslankyně Kateřina Konečná: Vážená vládo, vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové. Vážený pane ministře. Interpelovala jsem vás ve věci zřízení postu velvyslance ČR v Bělorusku, respektive asymetrie, která vznikla v rámci nezastupování České republiky v Bělorusku velvyslancem. Věřím, že 3


většina mých kolegů, kteří se zabývají touto problematikou, má moji interpelaci před sebou, a proto nemusím opakovat vaši odpověď, ale mohu přejít přímo k věci. Jak jste mi správně odpověděl, tato asymetrie trvá od samého počátku vzniku naší republiky, tedy od roku 1993. Ani jednou totiž nebyla naše republika v Bělorusku zastoupena rezidentním, mimořádným a zplnomocněným velvyslancem, kdežto Bělorusko má své zastoupení velvyslancem u nás již od roku 1994. Jak dále uvádíte, důvody této asymetrie byly dva, a to organizačně technický a politický. Ve vysvětlení organizačně technického důvodu píšete, že bylo nutno připravit a zajistit činnost českého zastupitelského úřadu a vyžádalo si to nějakou dobu. Ptám se vás, pane ministře, o jakou dobu šlo? Ve vysvětlení politických důvodů je pro mne ale nejasností ve vaší odpovědi daleko více. Ve vaší odpovědi na mou interpelaci uvádíte, že v roce 1996 došlo - cituji: „K prudkému zhoršení situace na úseku lidských práv a základních svobod, které je hodnoceno jako nejhorší v Evropě“. V této souvislosti si vás tedy dovoluji zeptat, jaký je zdroj hodnocení těchto práv. A jde jen o práva politická, nebo lidská jako celek? I přes vámi prezentované hodnocení lidských práv, jak je možné, že nevedla tato skutečnost řadu ostatních zemí, našich spojenců, ke zrušení postu velvyslance v Bělorusku? Máme snad jiné parametry pro hodnocení lidských a politických práv než USA, Francie nebo Velká Británie? Nebo je náš přístup méně pragmatický, respektive diplomatický? Či snad mají tyto země jiné zdroje pro hodnocení lidských práv než Česká republika? V interpelaci se zmiňujete, že právě nedodržování lidských práv v Bělorusku vás osobně vedlo k tomu, že jste neudělil v listopadu loňského roku vízum prezidentu Běloruské republiky panu Lukašenkovi. Jaké bylo ovšem stanovisko vlády ČR v této věci? Opíral jste se o něj? Dále jste ve své odpovědi uvedl, že například Řecko také nemá v současné době v Bělorusku zastoupení na postu velvyslance. Máte sice pravdu, ale bezpochyby také víte, že byl velvyslanec této země z Běloruska odvolán z důvodů finančních, oznámených včas a akceptovaných Běloruskem, a je jen otázkou času a finančních prostředků, kdy k obnovení tohoto zastoupení dojde. Nepochybně máte také možnost jako ministr zahraničních věcí ČR diskutovat s partnery v členských státech Evropské unie, a proto pro vás zajisté nebude problém odpovědět ani na otázky, jaké důvody je vedou k zachování postu velvyslanců v Bělorusku. Pokud je vedou politické důvody, jistě nám všem vysvětlíte, proč tyto státy nechtějí takovou míru izolace Běloruska, jakou svým zastoupením nejen na postu velvyslance ukazuje Česká republika. Pokud jsou tyto důvody ekonomické, ptám se vás, pane ministře, jaké dopady má rozhodnutí z listopadu 2002 a nepřítomnost velvyslanců na ekonomické zájmy České republiky. Bez jasného zodpovězení těchto dotahů bohužel nemohu vyjádřit souhlas s touto interpelací, a proto vás, pane ministře, žádám ovšem o věcnou a konkrétní odpověď. Děkuji. 4

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji kolegyni Kateřině Konečné a o slovo se přihlásil pan místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí. Prosím, pane ministře, máte slovo. Místopředseda vlády a ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové. Zřejmě se v klubu KSČM vzpomíná na zlaté staré časy. A důkazem toho jsou ony interpelace. Nejprve, než se pustím do odpovědi na vlastní interpelaci, tak polemizuji s vlastním textem té interpelace. Paní poslankyně Konečná píše, že většina států Evropské unie má své plné zastoupení. Já konstatuji, že jich je pět z 15, a to není většina. Potom odkazuje na to, že kandidátské země mají toto zastoupení plnohodnotné - tak odpovídám, že z dvanácti šest. Takže jenom abychom si uvedli na začátek ta čísla. Byť paní poslankyně Konečná říká, že se opírá o otevřené zdroje, tak nejprve k té otázce musím sdělit, že je potřeba, když už ji kladu, tak ji položit v této věci přesně. Nyní k věci samotné. Diplomatické vztahy s Běloruskem máme od vzniku českého státu, to znamená od roku 1993, a do roku 1996 bylo naše zastoupení nerezidentní. Náš velvyslanec v Moskvě byl zároveň akreditován jako náš zástupce v Bělorusku. Je pravda, že jsme se rozhodli v roce 1996 zřídit samostatný úřad v Bělorusku, to se také stalo, a je pravda, že na samém počátku rozhodnutí je normální, že zástupce je v pozici vedoucího úřadu, a ne v pozici velvyslance. Ale zároveň v roce 1996 skutečně došlo k radikálnímu zhoršení stavu lidských práv v Bělorusku. Bělorusko je v tomto stavu na nejhorším místě v Evropě. Je předmětem monitorovacích misí, a já popíši některé skutečnosti. Především je to země, kde jsou političtí vězni. Já osobně jsem při svých cestách do Běloruska navštívil Andreje Klimova a další vězně, kteří byli ve vězení. Viděl jsem jejich podmínky ve vazební věznici, kde v cele pro čtyři osoby bylo šest lidí ve vazbě, kde vazba trvala tři a půl roku a kde nepochybně byli zavřeni lidé z politických důvodů. Při své další návštěvě jsem požádal o možnost navštívení vlastní věznice při výkonu trestu, abych navštívil Andreje Klimova. A ptali jsme se, protože se mnou byli ještě jeden Brit a Němec, zda náhodou není izolován. Ředitel věznice řekl, že není izolován, a ono se ukázalo, že tomu tak není, protože byl v místnosti, kde bylo sto odsouzených. Všichni měli pouze palandy a jen Andrej Klimov jako prominentní vězeň měl postel u okna a měl možnost jedné židle. Jinak výkon trestu šest let je v těchto podmínkách. Byla tam pouze jedna televize, osm kohoutků se studenou vodou a několik šlapacích záchodů. Toť vše pro výkon trestu. Takže to je jedna oblast, kterou jsem viděl zblízka, a to má daleko do standardů normálních evropských států. Druhý příklad. Opozice je naprosto bez jakékoli možnosti přístupu k elektronickým médiím. Při každé návštěvě Běloruska bylo zřetelné, že opozice nemá právo přistoupit do rozhlasu a televize a přímo reagovat. Zažil jsem tam manipulaci i s informacemi o naší misi, když jsem tam byl za 5


Radu Evropy, neboť naprosto zkreslené zprávy byly prezentovány v elektronických médiích, které vůbec neodpovídaly našemu obsahu rozhovoru a misi, kterou jsme tam tehdy prováděli. Třetí příklad je, že pomoc disidentům a pomoc opozici byla realizována skrze misi OBSE, a výsledek je, že Alexander Lukašenko nakonec tuto misi uzavřel a přinutil k odjezdu všechny diplomaty z této mise právě proto, že demokratické státy skrze tuto misi podporovaly existující opozici v Bělorusku. Další příklad, který chci uvést, je, že všechny volby, které byly prováděny po roce 1996, včetně referenda, kterým si uzurpoval moc Alexander Lukašenko, byly označeny mezinárodními organizacemi za nelegitimní, za neodpovídající normálním standardům, které jsou běžné dokonce i v Radě Evropy a Rada Evropy je v tomto ohledu dost tolerantní, protože se drží zásady, že napřed je potřeba, aby země vstoupily, a potom že se má kultivovat jejich právní řád. To znamená, ani Bělorusko není dosud plnoprávným členem Evropy, protože tato kritéria nesplňuje. Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane ministře, já se vás pokusím podle § 59 odst. 4 požádat, abyste mluvil k projednávané interpelaci. Chápu, že jako ministr zahraničních věcí můžete mluvit k čemukoli, ale vzhledem k tomu, že písemné interpelace projednáváme už druhou hodinu, jen jestli byste se mohl vyjádřit k interpelaci. Jinak samozřejmě můžete hovořit, o čem chcete. Místopředseda vlády a ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda: Ano, je vidět, že předsedající má velkou sympatii k poslankyni, která podala onu interpelaci, protože asi není záhodno, aby byly tyto argumenty slyšet. Poslední příhoda je příhoda, která se týká vlastního diplomatického sboru v Minsku. Vlastní diplomatický sbor měl různá místa, načež Alexander Lukašenko nařídil, že všichni se přestěhují do vesnice Drevniky za městem Minsk. Osada Drevniky kdysi patřila bolševické nomenklatuře, která užívala tuto vesnici jako své letní sídlo na své dači. A Alexander Lukašenko tam vyslal celý diplomatický sbor a diplomatický sbor zrekonstruoval tyto budovy, učinil je normálními a evropskými. A když se tak stalo, tak Alexander Lukašenko nařídil všem diplomatům vrátit se zpět do města a on a jemu věrní, to znamená ryzí demokraté, kteří mají podporu paní Konečné, se vrátili zpátky do Drevnik a bydlí v domcích, které postavili Američané, Němci a další, a zřejmě kvalita těchto domů je o něco vyšší, než je kvalita domů jiných diplomatů a jiných lidí, kteří žijí v městě Minsk. To je zacházení s diplomatickým sborem. Mé konstatování je: na poli lidských práv a v zacházení s diplomatickým sborem se nestal jediný pozitivní pokrok. Mnohokrát jsem řekl i na adresu našich kolegů v Radě Evropy, i vůči partnerům v Bělorusku, že jsme ochotni být otevřenější za předpokladu, že uvidíme sebemenší pokrok na poli lidských práv, sebemenší pokrok na zacházení s diplomaty. Ale protože žádný není, 6

není důvod, proč my bychom měnili náš postoj a proč bychom neměli mít zastoupení úřadu na úrovni vedoucího úřadu, nikoli velvyslance. Důvody, které jsem tu sdělil, a mohl bych ještě uvádět další konkrétní příklady, byly ony důvody, které vedly k rozhodnutí neudělit vízum Alexandru Lukašenkovi, aby nemohl navštívit Českou republiku a zúčastnit se zasedání Rady euroatlantického partnerství. Konstatuji, že následně i Evropská unie rozhodla podobně, protože rozhodla, že u všech 15 zemí Evropské unie do rozhodnutí zavést vízová omezení proti panu Lukašenkovi a jeho sedmi nejbližším spolupracovníkům - to byl následný krok, kterým se potvrdil postoj Evropské unie, že postoj České republiky byl v tomto ohledu postoj, který odpovídá pohledu demokratických zemí. Naše vztahy tímto netrpí. Netrpí tím naše vztahy, a proto si dovolím ještě jednou se vrátit k původnímu textu interpelace paní poslankyně Konečné, když říká, jaké jsou vztahy k Bělorusku. Říká: I přes různé výhrady, které má k Běloruské republice. Konstatuji, že nemám výhrady vůči Běloruské republice. Já mám výhrady vůči Alexandru Lukašenkovi a jeho režimu, nikoli vůči Běloruské republice. A jestli jsou tu nějaké sankce, a to je třeba sdělit - je pravda, že náš obchod trpí jistými omezeními, ale to je reakce Alexandra Lukašenka jakožto totalitáře a diktátora na rozhodnutí demokratických států, a takto se většinou diktátoři chovají. Místo toho, aby se zamysleli sami nad sebou, aby uznali, že čas reformy přišel, tak místo toho zavádějí sankce. Podle mne je velmi smutné, když lidé typu Saddáma Husajna nebo Alexandra Lukašenka mají podporu Parlamentu České republiky. Děkuji. Místopředseda PSP Vojtěch Filip: S faktickou připomínkou se přihlásil Karel Vymětal, následně se do rozpravy přihlásil poslanec Jiří Maštálka a poté poslankyně Kateřina Konečná. Prosím, pane poslanče, s faktickou poznámkou. Poslanec Karel Vymětal: Děkuji. Pane předsedající, chtěl bych reagovat na to, co říkal pan ministr zahraničních věcí o úrovni věznic v Bělorusku. Možná že by stálo za úvahu, pane ministře, kdybyste se vypravil na cestu na Kubu, na americkou základnu Guantánamo, podíval se, jak tam jsou dodržována americkými přáteli lidská práva, a zkusil zjistit, kolik tam mají vězni televizorů. (Potlesk v části sálu) Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za faktickou poznámku Karlu Vymětalovi. Do rozpravy je přihlášen pan poslanec Jiří Maštálka. Prosím, pane poslanče, máte slovo. Poslanec Jiří Maštálka: Děkuji. Pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, závěr vystoupení pana ministra by se dal komentovat tak, že když chybějí argumenty, je vždycky snazší překřičet než přesvědčit. Pokud jsem 7


necitoval úplně přesně zdroj, jistě mi ho pan ministr připomene. Nechci pominout to, že jste neodpověděl na jedinou z otázek, které vám byly položeny, ale dovolím si malý komentář k tomu, co jste řekl. V závěru své odpovědi jste citoval, že v oblasti lidských práv se nic nového v Bělorusku neudálo. Je možná potřeba vrátit se k tomu, abyste odpověděl, jaký zdroj, jaké měřítko pro měření lidských práv v jednotlivých státech máte. V každém případě je zvláštní, že možná stejné konstatování by mohly uplatnit státy Evropské unie, které ponechaly velvyslance v Bělorusku a které paradoxně, přes možná stejný pocit, který máte, rozvíjejí činnost a neponechávají Bělorusko, na kterém i vám, jak jste řekl, záleží, v izolaci. Mluvil jste o volbách a o tom, že nic, co proběhlo v Bělorusku, nebylo legitimní. Pravil jste, že ani referendum, ani volby……… Pane ministře, možná pro ty, kteří neslyší vaše komentáře, které mi říkáte do zad, bych to měl přetlumočit. ……Já jsem byl pozorovatelem v několika misích při monitorování voleb v různých zemích. Souhlasím s vámi, že Rada Evropy je velmi tolerantním orgánem s ohledem na to, jak často označí volební výsledek s průběhem voleb, který na české parametry není možná úplně v pořádku, a otevírá tím politický prostor. V tom s vámi souhlasím. Ale neopíral bych se o Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Já jsem byl členem monitorovacího výboru na volbách v Čečensku. Byl jsem nucen vedoucím mise panem Gülermanem k tomu, abych stejně jako další kolegové podepsal, že volby v této části Ruské federace proběhly demokraticky a správně. Takže někdy mívám pochybnosti, jako člověk, který jezdí na monitorování voleb do různých zemí, o tom, jaká jsou měřítka, jaké jsou přístupy institucí, které volby monitorují. Z tohoto pohledu bych si troufl říci, když jsem měl možnost vidět volby v Bělorusku v září tuším 2001, že podle mých zkušeností neprobíhaly o nic hůř než volby v jiných zemích, kde bylo dáno dobro mezinárodních organizací. Ve své odpovědi na interpelaci kromě jiného zmiňujete, že české velvyslanectví v Minsku vedené Ing. Alešem Fojtíkem je početně dobře a personálně kvalifikovaně vybaveno a v plném rozsahu plní úkoly vyplývající z našeho zájmu především o rozvoj obchodních a ekonomických styků s Běloruskem. Já se chci zeptat, jaké to má měřítko. Chci se vás zeptat, jak je definován český národní zájem v tomto teritoriu. Co naplňuje chargé d´affaires České republiky pan Fojtík, jestli to měříte počtem konzultací a návštěv na americké ambasádě či ekonomickými výsledky České republiky, česko-běloruského obchodu. Poslední otázka, kterou bych si dovolil položit v rámci toho, co jste řekl. Nepochybně vyjadřují neuspokojení s úrovní lidských práv v různých zemích různé rozvinuté státy a podle klíče, který uplatňujete vy, se musím naprosto 8

vážně zeptat, kdy přerušíme diplomatické styky s Gruzií, s Ázerbájdžánem nebo s Čínskou lidovou republikou, která je také kritizována za oblast lidských práv, nicméně ve všech těchto teritoriích ponecháváme své velvyslance. Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji kolegovi Maštálkovi. Do rozpravy je přihlášena paní poslankyně Kateřina Konečná. Prosím, paní kolegyně, máte slovo. Poslankyně Kateřina Konečná: Pane předsedající, já nevím, jestli má smysl zdržovat kolegy a číst mou interpelaci znovu. Já jsem bohužel nedostala jedinou konkrétní a věcnou odpověď, pane ministře, o kterou jsem žádala. Věřím, že Reflex je zajímavější čtení než moje interpelace. Nicméně bych byla ráda, kdybyste mi mohl odpovědět na to, na co jsem se tázala, a nedávat tady vaše subjektivní pocity jako stanovisko České republiky, případně české vlády. Chtěla bych jenom říci, že bychom se měli, když se citujeme, citovat správně. To znamená, že já jsem napsala, že „z dostupných zdrojů je navíc patrné, že většina států Evropské unie, i přes různé výhrady, které má“. Takže věřte tomu, že ani vy, což jsem velice potěšena, ale ani já žádné výhrady k Běloruské republice nemám. Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Pan místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí. Prosím, pane ministře, máte slovo. Místopředseda vlády a ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda: Pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, já jsem překvapen, já jsem doufal, že tomu tak nebude, ale zřejmě je to tak, že poslanci KSČM jsou nepoučitelní, protože to je taková ta dobrá tradice z dob totality, že když se mluví o něčem, že se něco děje špatného, tak se poukáže na to, že někde jinde mají lidé hlad nebo že někde jinde je nezaměstnanost, aby se řeklo, že problémy jsou někde jinde. My nemluvíme dnes o jiných zemích. Bude-li tady debata o jiných zemích, budeme mluvit o těch jiných zemích. My mluvíme o Bělorusku. Z tohoto důvodu bych byl rád, abychom se věnovali tomu, co říkám. To, co říkám, nejsou subjektivní pocity. To, co říkám, jsou výsledky konkrétních návštěv. Když jsem byl na místě samém, viděl jsem stav věcí a nic z toho vyvrátit nelze, protože to, co říkám, je nepochybně pravda. Proto jsem přesvědčen, že je dobré zamítnout návrh paní poslankyně Kopečné. (Námitky.) Konečná je vaše jméno, omlouvám se. Kdo vyjádří souhlas s vaším názorem, vyjadřuje po mém soudu nepochybně stav, že je připraven podporovat podobné režimy, jaký je v Bělorusku. Naše povinnost je neustále upozorňovat na stav věcí, jaký v Bělorusku je. Je to posilující pro tamní opozici. Je to něco, co dává naději demokratům v Bělorusku, že se Bělorusko zdemokratizuje co nejdříve. Jinak s vámi souhlasím, pokud jde o připomínku, která se týkala Kuby a věznění osob, které byly uvězněny a převezeny z Afghánistánu, že jejich podmínky skutečně neodpovídají tomu, čemu odpovídat mají. Ale mluvíme-li 9


o Kubě, dovolím si upozornit a informovat Poslaneckou sněmovnu, že v posledních několika týdnech dochází k masivnímu zatýkání odpůrců režimu Fidela Castra.Byla zinscenována řada procesů, někteří lidé byli zatčeni a do několika dnů byly zahájeny procesy s nimi. Možná to by stálo za to, aby se poslanci KSČM zeptali na tuto problematiku, protože těch zemí je skutečně více. Byl bych jen nerad, abychom odváděli pozornost od Běloruska, je-li Bělorusko předmětem našeho zájmu. Trvám na tom, že naše zastoupení je plnohodnotné, je tam dostatek diplomatů, lidé jsou kvalitní a svoji práci odvádějí velmi dobře. Myšlenka, že pouze změníme označení vedoucího úřadu z označení chargé d´afaires na označení velvyslanec, na věci nic nemění. Jsou-li diplomaté způsobilí - a to jsou - odvádějí svoji práci tak, jak ji odvádět mají. Odpověď je, že není pochopení na straně Běloruska. Poslední příhoda z natáčení. Když jsme byli v Bělorusku, navštívili jsme také politického zástupce administrativy prezidenta Lukašenka pana Zametalina. Když mu kladli otázky, položili jsme mu otázku: Je možné se zde setkat i s odboráři, kteří nejsou organizováni v oficiálních odborech? On řekl - ano. Je možné se tady setkat s novináři, kteří jsou nezávislí? Odpověď byla - ano. Je možné v této zemi se setkat i s těmi, kteří patří k odpůrcům? Odpověď byla - ano. Potom pan Zametalin řekl: Já vám řeknu jeden komentář. Nemám rád vztah učitele a žáka. A vy nejste naši učitelé. Otázka, kterou vám kladu: Myslíte, že něco změníte? Nezměníte nic. A toto je postoj těch, kteří tam vládnou. Nechtějí slyšet kritiku, nechtějí se poučit. Rovnou říkají: My tu měnit nic nebudeme. Nejsou-li ochotni měnit nic oni, nebudeme ani my nic. Bělorusko je země, se kterou chceme mít dobré vztahy, chceme mít plnohodnotné zastoupení, ale máme tam vedoucího úřadu a na tom se nic měnit nebude. Děkuji. Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu ministru zahraničí Cyrilu Svobodovi. O slovo se přihlásil opět pan poslanec Jiří Maštálka. Poslanec Jiří Maštálka: Kolegyně a kolegové, ctím čas, nechci, abychom se dostali na celou mapu světa, nicméně rád slyším, že máme zájem na dobrých vztazích, i když jsem se nedozvěděl, jaký je český národní zájem v tomto teritoriu. Nezpochybňuji zážitky pana ministra z pobytu v Bělorusku. Měl jsem také možnost tam být, i já jsem měl možnost mluvit s opozicí i s představiteli vládní moci. Jsem jen rád, že mu bylo umožněno jako zpravodajovi Rady Evropy, aby nahlédl i do vězení a všech temných koutů tohoto státu, že to mohl objektivně jako reportér Rady Evropy posoudit. Chci říci, že z pohledu změny vztahu Rady Evropy k Bělorusku je jeden jediný základní problém v současné době, a pan ministr to snad ví - a to je moratorium na trest smrti. Pokud bude akceptován běloruskou mocí tento 10

požadavek, nepochybně se dostane do pohybu celý mechanismus toho, aby se Bělorusko vrátilo možná i jako plný člen do Rady Evropy. Doufám, že budeme mít více možností s panem ministrem nejen na toto téma, ale na téma českého národního zájmu v této oblasti diskutovat. Děkuji. Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Maštálkovi. Ještě paní poslankyně Konečná. Poslankyně Kateřina Konečná: Pane předsedající, vážená sněmovno, bohužel musím konstatovat, že nemohu souhlasit s odpovědí pana ministra, protože jak jste tady možná někteří slyšeli, pan ministr neodpověděl na jediný můj konkrétní dotaz. Na závěr snad jen pár slov, a to, že mě velice mrzí, že subjektivní pocity ministrů zahraničí se plně odrážejí do zahraniční politiky našeho státu, a že OBSE na svém únorovém zasedání obnovila svou misi v Bělorusku. Děkuji. Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji za toto shrnutí. Nikdo další už se nehlásí, takže rozpravu končím. Pokud mé informace jsou správné, paní poslankyně navrhla, aby sněmovna hlasovala o tom, že nesouhlasí s odpovědí ministra zahraničních věcí a místopředsedy vlády Cyrila Svobody. Jak je patrné ze stenografického záznamu, o co méně měl pan ministr argumentů, o to více přidával na ideologických nálepkách. Bylo veřejným tajemstvím, že jeho zahraniční cesty často končili rozpačitě pro naše diplomaty v těchto zemích. Ještě více nešťastni z výsledků jeho činnosti bývali podnikatelé. Počínal si jako onen mnich ve filmu Angelika, tedy stejně zaslepeně a hluše. Jak si posteskl jeden z mých kolegů v Poslanecké sněmovně: „Je div, že nám s tímto ministrem zahraničí dosud nikdo nevyhlásil válku“. Co se týká Běloruska, vývoj dal za pravdu mně. Na začátku roku 2005 byl vyhoštěn pracovník české mise v Minsku pan Pavel Křivohlavý. Důvodem bylo hrubé porušení zákonů Běloruska. Česká strana, aniž by prozkoumala důkazní materiál, recipročně vyhostila zcela bez příčiny pracovníka běloruské ambasády v Praze. A celá trapná záležitost byla ministrem zametena pod stůl.

2) POD ČÍM BYL MŮJ PODPIS Koridory života v naší zemi jsou do značné míry vymezeny zákony. Zákonnou iniciativu má vyvíjet především vláda, která k tomu disponuje příslušným aparátem legislativců. Ústava ČR však zákonnou iniciativu dává také poslancům. Zejména pro opoziční poslance je to možnost jak komplexně navrhovat pomocí konkurenčního projektu řešení těch či oněch záležitostí, které má upravovat zákon. Na několika následujících stránkách chci představit alespoň část návrhů zákonů, na kterých jsem se jako poslankyně spolupodílela. Tyto návrhy vycházely jednak z volebního programu KSČM, 11


ale i z mých osobních priorit, které jsem jako mladý člověk považovala za nezbytné řešit. PRVNÍ ZAMĚSTNÁNÍ Za jeden z nejpalčivějších problémů v ČR byla a je považována nezaměstnanost. Zvláštní podobu má nezaměstnanost mladých lidí, absolventů středních a vysokých škol. Tyto školy produkují mnoho velmi dobře připravených odborníků. Problém však je, že struktura vysokých a středních škol neodpovídá situaci na trhu práce a tak se stává, že absolventi nenacházejí pracovní uplatnění. Jedním z argumentů zaměstnavatelů je i to, že tito lidé nemají po dokončení studia možnost vyžadovanou praxi. Málokdo se však zamýšlí nad tím, jak a kde ji mají získat. Rozhodně tím správným místem není úřad práce, kde velká řada z nich čeká na svoji příležitost. Pro lepší představu čtenáře uvádím část své důvodové zprávy, kterou jsem přednesla Poslanecké sněmovně při prvním čtení návrhu zákona jako navrhovatelka za klub KSČM. Poslankyně Kateřina Konečná: Děkuji, paní předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych vám za navrhovatele představila návrh změny zákona o zaměstnanosti. Od 1. října nabyl účinnosti nový zákon o zaměstnanosti číslo 435/2004 Sb., který nahrazuje dosavadní právní úpravu v této oblasti. Jeho cílem je mimo jiné přispět ke snižování stávající nezaměstnanosti, k potlačování nelegální práce i k dalšímu rozvoji malého a středního podnikání. Tento zákon přináší změny pro půl milionu lidí bez práce a novelizuje dalších 54 zákonů. Přestože vláda ve svém stanovisku uvádí, že zatím není při uplatňování tohoto zákona dostatek poznatků, které by odůvodňovaly jeho novelizaci, vláda sama na této schůzi Poslanecké sněmovny zákon o zaměstnanosti chtěla novelizovat, a to dokonce ve zrychleném řízení. Ve stanovisku vlády je také, že jedním z obecných cílů zákona o zaměstnanosti by mělo být zvýšení vlastní iniciativy lidí při hledání zaměstnání. K tomu ovšem potřebují motivaci. Zákon o zaměstnanosti však neřeší problém čerstvých absolventů škol bez praxe. Skupina čerstvých absolventů podle našeho mínění zachytává časový úsek, který je nejintenzivněji spojován s nevýhodami postavení mladých lidí. V průběhu dvou let po ukončení přípravy na budoucí povolání je vysoce pravděpodobné, že nevýhody spočívající v absenci pracovních návyků a předchozích praktických zkušeností, budou přetrvávat. Naopak po delším časovém úseku je objektivně vyšší možnost, že jednotlivec již nějaké zkušenosti nabyl a návyky si osvojil, a tím je i přirozeně zvýšená motivace zaměstnavatele přijmout jej do pracovního poměru. Zákonem přitom není stanovena podmínka, kterou by poskytování zvýšené péče bylo závislé na absenci praxe určitého trvání, respektive že by dosažená praxe zmiňovaný přístup zakazovala. Domníváme se tedy, že alespoň na základě rozumného předpokladu by mohl být činěn rozdíl v přístupu k osobám, které s vysokou pravděpodobností vlast12

ním přičiněním ještě nemohly odstranit popisované nevýhody, a k osobám, které již měly objektivně větší možnost se o takové odstranění či alespoň částečné omezení přičinit. Proto se nelze ztotožnit s tím, jak řekl pan Kalousek v televizi, že návrh zákona je nesystémový a nezaměstnanost musíme řešit systémově.

Beze slov Ano, novela zákona se týká jen dvou z celkem osmi skupin uchazečů o zaměstnání. Také proto, že se jedná o výrazný počet absolventů středních a vysokých škol, do kterých byly společností investovány významné veřejné prostředky a kteří každoročně vstupují na trh práce. Opakuji slovo každoročně, protože to je u této skupiny velmi podstatné. Každoročně nám na trh práce přibývá několik desítek tisíc mladých lidí, se kterými tato společnost prostě musí počítat. Dovolím si také výrazně nesouhlasit se stanoviskem pana místopředsedy vlády Jahna, že na tento příspěvek vláda nemá peníze. Jestliže vláda nemá na to, aby investovala do trhu práce a podpory občanů, kteří vystudovali proto, aby se v této společnosti lépe uplatnili, proto, že jí mohou mnoho vrátit, ptám se, jak dlouho bude trvat, než si situace vyžádá takové opatření, že těmto mladým lidem nebudeme moci zaplatit ani vzdělání. Mě velmi mrzí, že vláda, která k tomuto návrhu zaujala tak striktní stanovisko, není schopna být na projednávání tohoto návrhu, abychom si některé postoje mohli vysvětlit, popřípadě upřesnit. Přesto pevně věřím, že pro13


pustíte tento návrh zákona do druhého čtení. Je podivné, že si ministři vyřizují účty nebo komentují návrhy zákonů přes média a nemají tolik úcty k Poslanecké sněmovně, aby přišli do Poslanecké sněmovny a mohli jsme se tady o daném zákonu pobavit; jak pan místopředseda vlády Němec, tak pan místopředseda vlády Jahn velmi ostře kritizovali v médiích tento návrh zákona a evidentně o něj neměli už takový zájem mimo televizní kamery. Nicméně to bylo jenom na okraj. Budu pokračovat v předložené zprávě. Chtěla jsem upozornit na souvislosti návrhu tohoto zákona ve vztahu k Evropské unii. Právo Evropské unie sice věcně neupravuje tuto problematiku, ale myslím, že je třeba upozornit na některé dokumenty, které se minimálně snaží podporovat projekty spojené právě se zaměstnáváním mladých lidí. Jedním z těchto dokumentů je také nařízení Evropského parlamentu a Rady o Evropském sociálním fondu, kde se v článku 3 uvádí, že prioritou Evropského sociálního fondu by měla být prevence nezaměstnanosti a zvýšení dostupnosti zaměstnání pro uchazeče o práci a nečinné osoby. Dále je v tomto dokumentu kladen velký důraz na začleňování znevýhodněných osob a v neposlední řadě se jedná také o rozšiřování a zlepšování investic do lidského kapitálu. Upozorňuji, že tento dokument pro nás bude závazný. Otázka, jak chce vláda tyto priority naplňovat, není na pořadu dne, ale že jim bude muset čelit v nejbližším období, je více než zřejmé. V návaznosti s tímto dokumentem totiž Lucembursko jako předsedající stát připravuje v tomto pololetí mezinárodní konferenci na téma ochrany mladých lidí a na této konferenci bezpochyby bude muset každý z členských států uvést nejen své priority v této oblasti, ale také dosažené výsledky při ochraně. Obávám se, že se Česká republika nebude mít čím chlubit. Ráda bych znala názor členů vlády, kteří tento návrh kritizují, jak je možné, že náš vlastní komisař, který má na starosti sociální problematiku, má v jednom z bodů svých strategických záměrů na dalších pět let právě iniciativu „Evropská mládež“ se zaměřením na umístění více lidí na lepší pracovní místa. Opakuji - mladých lidí. Je to náš komisař, který s tímto návrhem přišel, a já si myslím, že by Česká republika mu měla dát najevo, že tyto věci bere vážně. Upozorním ještě na jeden problém, kterého se tento návrh zákona týká a pokouší se ho řešit, a to problém opět zařadit dobu soustavné přípravy na budoucí povolání, která byla novým zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vyloučena. I když, jak se tvrdí v důvodové zprávě k zákonu, jímž k vyloučení došlo, zkušenosti z praxe ukázaly, že sice řada mladých lidí splní obecnou podmínku doby zaměstnání během studia, a nárok na podporu v nezaměstnanosti jim vznikne z tohoto titulu, ale pořád existuje řada mladých lidí, kteří během studia danou podmínku nesplní. Ne všechny systémy studia jsou totiž nastaveny tak, aby stejným způsobem umožňovaly jednotlivcům stát 14

se stranou pracovněprávního poměru. Navíc opatření tím, že je někteří z adresátů nevyužijí, neztrácejí svůj účel. Nevýhody, které jím mají být vyrovnávány, nemohou být přehlédnuty z důvodu tvrzeného omezení svého výskytu. V tomto případě je na místě také otázka - má mladý člověk studovat nebo pracovat? V případě středoškolského vzdělání a doby tří dvouměsíčních prázdnin v posledních třech letech před ukončením vzdělání totiž není středoškolák schopen vůbec podmínku nasčítaného jednoho roku pracovního poměru, tak jak je to uplatněno nyní podle stávajícího zákona, splnit bez toho, aby tímto pracovním poměrem neutrpělo právě jeho vzdělávání. Na závěr si proto dovolím na vás apelovat, kolegyně a kolegové, abyste tento návrh zákona propustili do druhého čtení, ve kterém se nebráním věcné diskusi o našem společném návrhu, ale pevně věřím, že pochopíte důležitost a také to, že 50 tisíc mladých lidí bez práce nemůže zůstat bez naší ochrany. Děkuji. Zmiňovaná novela zákona o zaměstnanosti byla nakonec po úpravách, které byly provedeny ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí a kolegy z jiných politických stran, přijata a začne platit od prosince roku 2005. S tímto návrhem jsem měla možnost si projít celý legislativní proces a to včetně jeho obhajoby v Senátu, ale také reálně poznat vyjednávání a diskuse o jednotlivých změnách a možnost nalezení politické shody. Byla to pro mne nesmírně cenná zkušenost a věřím, že pro absolventy bude mít tato novelizace zákona přínos ještě větší. Konečné znění zákona je možno nalézt ve Sbírce zákonů. REGISTROVANÉ PARTNERSTVÍ Část klubu KSČM již v minulém období předkládala Poslanecké sněmovně zákon o registrovaném partnerství. Jsem si vědoma toho, že jde o téma kontroverzní, a to nejen v české společnosti. Na druhé straně je třeba chápat tento návrh podávaný právě komunisty v souvislostech doby, ve které se tak stalo. KSČM byla v izolaci, a to i mediální. Část politického spektra se snažila uzavřít nás do politického ghetta. Vyjít z něj znamenalo přicházet i s netradičními návrhy. To však rozhodně nebyl jediný či hlavní důvod. Byli jsme inspirováni zkušenostmi se zemí s vyspělou demokracií, vysokou mírou politické kultury a tolerance, jako je například Holandsko, ale byl pro nás příkladem i postup PDS v Německu. Odstranění diskriminace skupiny obyvatel bylo tím hlavním a nosným motivem, proč jsme znovu tento návrh v modifikované podobě předložili v tomto volebním období. Tentokrát předkládala návrh skupina poslanců, kde byly zastoupeny všechny politické strany Poslanecké sněmovny kromě KDU-ČSL. Bylo pro mne šokující, ale zároveň i poučné vystupování právě zástupců KDU-ČSL proti tomuto návrhu, které bylo plné netolerance a lidské zaslepenosti. Ve stejné době, kdy poslanci 15


KDU-ČSL kritizovali náš návrh zákona, pokoušeli se ti samí až s inkvizitorskou urputností prosadit zákon o zákazu interrupcí, který by nás jako společnost vracel kamsi do středověku a vnucoval celé společnosti úzký religiózní pohled jedné skupiny. BOJ PROTI ALKOHOLU Statistiky jsou neúprosné. V 90. letech došlo v České republice, ale nejen v ní, k příkrému vzestupu spotřeby alkoholu, tabáku a drog. Do závislosti se dostává čím dál tím větší množství zejména mladých lidí. Jedním ze způsobů, jak bojovat s tímto trendem, je i omezení reklamy na tabákové výrobky a alkohol. Jde o krok, který velmi úzce souvisí se zisky nadnárodních společností, ale i s příjmy státu. Tyto skupiny disponují velkými finančními prostředky a mohou si dovolit velmi silný a úspěšný lobbing. Zatímco vědomí o škodlivosti kouření a snaha o jeho omezení ve společnosti roste, nebezpečí narůstajícího alkoholismu je podceňováno. Skupina komunistických poslanců předložila proto sněmovně návrh, který se zaměřoval právě na to, aby se zakázala reklama na alkoholické nápoje v televizi a rozhlase v době od 6 do 22 hodin, a aby akce pořádané pro děti a mládež nemohly být sponzorovány a podporovány výrobci alkoholických nápojů. Byli jsme si vědomi toho, že jde o dílčí krok. Pokud ale neuděláme alespoň krok první, těžko můžeme tvrdit, že s tak závažným společenským jevem, jako je alkoholismus, chceme začít bojovat. O úrovni některých oponentních příspěvků proti tomuto zákonu svědčí také názor jednoho z poslanců ODS, který se v rozhlasové debatě k tomuto návrhu vyjádřil: „Kvůli reklamě děti nikdy nezačnou pít. Je to jakési dokazování něčeho. To znamená, reklama neslouží, aby vás naučila pít, protože určitě se kolegyně zeptám, jestli začala prát až po té, když uviděla v televizi reklamu na prášky. Nikoliv. Je to o tom, že vám ukazuje, že existuje jiný druh toho samého. To znamená, já si myslím, že trošku chytáme, chytáme tu lišku za ocas, a tudy cesta nevede.“ Míra finančních zisků v této oblasti bude jistě i v budoucnu ovlivňovat možnost účinného boje s alkoholismem a dalšími návykovými a zdraví škodlivými látkami. Příklady a oporu budeme muset hledat i v rámci Evropské unie a také na půdě Rady Evropy.

3) KDY JSEM BYLA SLYŠET Kromě interpelací a předkládání návrhů zákonů jsem samozřejmě vystupovala k řadě jiných bodů, které byly Sněmovnou projednávány. Část těchto vystoupení byla z pověření Sněmovny, kterou jsem byla určena jako zpravodaj – to je poslanec, kterému je přidělen určitý parlamentní tisk (návrh zákona, zpráva, mezinárodní smlouva), a jeho povinností pak je ve Sněmovně tento tisk představit, odůvodnit jeho předložení, vyjádřit názor (nejen na 16

obsah, ale i na naplnění formálních náležitostí a finančních dopadů návrhu) a provést Sněmovnu hlasováním ve všech čteních tisku. To předpokládá nejen znalost tématu, ale vyžaduje to i konzultace s legislativci, experty, evidovat pozměňovací návrhy a navrhovat Sněmovně způsob a postup hlasování. Kromě toho jsem se však vždy vyjadřovala k oblastem, které jsem považovala za své priority. Má vystoupení se týkala především zákonů a dalších dokumentů, které měly bezprostřední dopad na mladou generaci. PLACENÍ ŠKOLNÉHO Pro ilustraci uvádím záznam z debaty k senátnímu návrhu zákona, kterým se měnil zákon o vysokých školách a který se týkal také placení poplatků za vysokoškolské studium. Poslankyně Kateřina Konečná: Děkuji, paní předsedající. Vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi na začátek této mé řeči uvést, že se může jednat o střet zájmů, protože jsem studentka. Toto opatření se může dotknout i mě. Hned na úvod mi dovolte říci, že kdyby autoři projednávaného zákona o vysokých školách zůstali u návrhu zákona bez zpoplatnění studia, neměli bychom příliš co tomuto návrhu vytýkat. Objevují a řeší se v něm totiž skutečnosti, které veřejné vysoké školy ve velmi krátké době vyřešit potřebují. Nebudu je teď znovu citovat, ale v tomto bych souhlasila s panem navrhovatelem. Jenže tady je to na začátku nešťastné ono „kdyby“. Tento zákon má totiž umožňovat, aby vysoké školy vybíraly poplatky za studijní programy pro studenty v bakalářských a magisterských programech. Zdánlivě nenápadná věta, o které se ale diskutuje již od předložení, a ke které se ubírají zraky především studentské veřejnosti. Dalo by se totiž říci, že Senát chce ukázat mladým lidem prakticky, v čem spočívá jeho pojistka demokracie. Vysoké školy by totiž měly mít možnost vybírat školné od všech studentů, ne jako nyní jen od těch, kteří si tříleté nebo pětileté studium prodlužují. Realita dnešních dnů je navíc taková, že přestože tento zákon neprošel ještě ani prvním čtením Sněmovny, slýcháme ze všech stran, jak by se školné mělo upravovat dále, a to od sumy deset tisíc po téměř třicetitisícové školné ročně. Už tato debata nás upozorňuje na problém, že jestliže jednou prolomíme bariéru placení školného, těžká bude cesta zpátky. Naopak nároky, které by měla vysoká škola uplatňovat především vůči ministerstvu školství se budou zvyšovat vůči studentům, a to bohužel nejenom studijní. Podívejme se teď krátce na to, jak se žije z hlediska výdajů dnešnímu studentu. Podle současných odhadů přijde vysokoškoláka již dnes pětileté studium na statisíce korun. Ceny a náklady na vzdělání vzrostly podle Českého statistického úřadu za pět let téměř 2,2krát. Poplatky za podání přihlášky činí kolem tří set až šesti set korun. Cena za ubytování na kolejích se 17


podle počtu ubytovaných na jednom pokoji a místa studia liší v rozmezí pěti set až dvou a půl tisíce korun. Pokud mají univerzity navíc systém, jak je zaveden například v Brně, že v prvním ročníku dostávají koleje studenti téměř automaticky, ale od druháku se starej - náklady se zvyšují podle cen nájmu a není neobvyklé, že se pohybují kolem tří až čtyř tisíc korun. Čtvrtletní jízdenka nám potom vychází zhruba na 600. Stravné pro studenty, kteří nestudují v místě trvalého bydliště, zhruba na dva tisíce korun. Nemluvím o skriptech, pomůckách, pláštích a všem dalším, co si již nyní studenti hradí sami. Průměrné náklady studenta, který studuje 200 kilometrů od místa svého trvalého bydliště, se pohybují mezi čtyřmi až šesti tisíci korunami měsíčně. Průměrný výdělek na brigádách byl v roce 2003 asi 1 700 korun. Již tady nám vzniká výrazný deficit. Z velké části jsou ho schopni v dnešní době ještě pokrýt rodiče. Nyní by podle návrhu kolegů ze Senátů mělo dojít k tomu, že by k této sumě přibyla částka pohybující se kolem tří až osmi tisíc korun ročně. Je milé, že by jednu třetinu z takto vybraných poplatků vysoká škola musela dávat do stipendijního fondu. Dokonce se v důvodové zprávě navrhovatelů uvádí, že zkušenosti ze zahraničních vysokých škol ukazují, že se ve stipendijní politice rychle utváří model umožňující poplatky vybranými od majetnějších studentů podporovat stipendijně studenty sociálně slabší. Kéž by tato slova byla brána upřímně. Mohli bychom je téměř použít do některých z levicových volebních programů. Realita je ale bohužel jiná. Opět zkusme počítat. Podle důvodové zprávy při počtu asi 230 tisíc studentů se finanční přínos bude pohybovat v rozsahu 623 milionů až do částky 1,87 miliardy. Jestliže si vezmeme průměr této částky, dojdeme k číslu miliarda, a z této 330 milionů půjde na stipendijní fond. Pokud budeme dále počítat s minimálně 20 % studentů sociálně slabších, i když dost těžko si pod tím nyní kdokoliv z nás představí, co to znamená a kolik jich reálně bude, a částka by měla být rozdělena mezi oněch 20 % studentů, tedy zhruba 40 tisíc studentů, vychází nám z toho, že studenti dostanou maximálně 8 tisíc ročně. Nechci v žádném případě říci, že je to částka malá. Ale také si nemyslím, že by byla jakkoliv velká a de facto pokryje náklady, pokud jim nebude odpuštěno školné, spojené s placením školného. Podle předkladatelů by přitom výše poplatků za celé studium neměla být finanční zátěží pro studenty a tato finanční zátěž, i kdyby se využilo finančních půjček nebo spoření, by po absolvování vysoké školy měla být rychle splatná. Tady je ale třeba upozornit na to, že zadluženost mladého člověka, ještě než vstoupí do produktivního života, je naprosto nepřijatelná. Mělo by to být přece v zájmu nás všech, aby vzdělaný člověk založil rodinu a měl děti, a ne aby čekal na to, až splatí dluhy. A ještě tady máme jeden aspekt, a to že poplatky jsou odvozovány od neinvestičních výdajů poskytovaných všem veřejným vysokým školám za jeden rok. To, že se tyto nein18

vestiční výdaje budou zvyšovat, asi nemusím vysvětlovat. Ale měli bychom si uvědomit, že s každým takovým zvýšením nás čeká také zvýšení školného. Přitom tyto neinvestiční výdaje není snad kromě energetiků, vodařů a dalších, schopen nikdo ovlivnit. Na závěr snad už jen krátká citace z deníku The New York Times, kde vysokoškolský profesor David Kirb, který na univerzitě v Berkeley přednáší veřejnou politiku, uvedl: „Dostat se na vysokou školu a uspět na ní je souboj na život a na smrt, ve kterém peníze hrají důležitější úlohu než kdykoliv doteď. Teenageři z bohatých rodin porážejí mladé lidi ze střední vrstvy nebo dělnických rodin, a to nejen na soukromých vysokých školách, ale také na vlajkových lodích státních univerzit.“ Tento stav je způsoben především tím, že ve Spojených státech mají veřejné vysoké školy čím dál větší finanční problémy, které je nutí k vybírání školného. Stejně jako tady také ve Spojených státech pravice tvrdila, že školné bude minimální a navíc bude existovat vyvážené zavedení stipendií a půjček. Nejnovější zkušenosti z USA však dokazují, že už nízké školné se stává překážkou pro chudobnější adepty vysokoškolského studia. Dále cituji: „I když studenti za semestr většinou nezaplatí více než 100 dolarů, počet studentů, kteří nastoupili na vysoké školy, byl o šokujících 100 tisíc mladých lidí nižší, než stát původně předpokládal.“ Vzápětí se to vysvětluje. Informace o zvyšujících nákladech na vysokoškolské studium doslova vystrašily potenciální studenty z chudších rodin natolik, že nenašli odvahu se ani na školu přihlásit. Opravdu se táži, kolegové a kolegyně - chceme, aby situace v naší republice dostala takovýto rozměr? A skutečně na úplný závěr mi dovolte ještě jeden názor ze zmiňovaného deníku, a to profesora Hartla. Ten tvrdí, že zavedení školného může dopadnout také tak, že „poměr šikovných chudších dětí na vysokých školách je stejný jako hloupých bohatých“. Ano, je to surová realita peněz. Ale dle mého názoru bychom tyto neúspěšné experimenty velkého bratra ze zámoří neměli ani zkoušet prosazovat, a už vůbec ne podporovat v České republice. Proto za poslanecký klub KSČM dávám návrh na zamítnutí. Výše uvedené vystoupení k vysokoškolskému zákonu vyvolalo zajímavou reakci u pana senátora Roubíčka, který byl navrhovatelem za Senát. Řekl, cituji: „Chtěl bych reagovat na některá vystoupení. Paní poslankyni Konečné bych chtěl nabídnout, že jí zprostředkuji roční stáž na americké univerzitě, aby se seznámila s faktickým stavem, jak to vypadá na americké univerzitě“. Panu senátorovi, jsem po jeho vystoupení za tuto nabídku poděkovala a vyslovila politování, že takovou možnost nemůže jako navrhovatel zákona dát všem… 19


ZAPARKOVANÝ ZÁKON Do volební kampaně šly všechny hlavní politické strany s tématem boje proti návykovým látkám, tedy s tzv. protidrogovou problematikou. Vládní prohlášení Špidlovy vlády bylo i v tomto ohledu velmi vágní. Je však třeba přiznat, že tehdejší ministryně zdravotnictví předložila poslanecké sněmovně vládní návrh zákon o opatřeních před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a návykovými látkami. Projednávání tohoto návrhu však bylo provázeno mnoha nesnázemi, které novináři označují svými klišé jako „nedostatek politické vůle, neshoda v principiálních otázkách“ atd. Tento návrh zákona je ukázkovým příkladem přístupu „kázat víno, nalévat vodu“. Nechci pochybovat o tom, že potřebu vytvořit dobrou novelu zákona postihující takto závažnou společenskou problematiku cítili všichni. Ovšem, jak to v životě bývá, od pocitu potřeby ke skutečné vůli realizovat záměr bývá daleko. A tak se záhy sněmovna rozdělila na zastánce či zásadové odpůrce restriktivních opatření a dále přišli „spasitelé“, kteří pro záchranu „alespoň něčeho dobrého“ chtěli oddělit od zákona část týkající se kouření a jednat pouze o zbytku. Jenže zprávy a doporučení odborníků byly jednoznačné. Dosud platný zákon z roku 1989 nemůže postihnout kritický vývoj v České republice v této oblasti za posledních 15 let. Má-li nový zákon mít smysl a být účinný, musí postihovat celou problematiku návykových látek komplexně – jinak bude připomínat automobil se dvěma koly. Díky neústupnosti a nechuti radit se ve větší míře s odborníky se projednávání zákona protáhlo na tři roky, čemuž novináři, ale i někteří poslanci říkají, že „zákon byl zaparkován“ A tak se stalo, že se občané tak důležité zákonné normy dočkali s velkým zpožděním. K uvedenému návrhu zákona jsem vystupovala opakovaně. Jedno z posledních vystoupení pro dokreslení situace uvádím ze stenografického záznamu. Poslankyně Kateřina Konečná: Vážené kolegyně, vážení kolegové, členové vlády. Ve svém vystoupení ve druhém čtení dne 23. 11. jsem uvedla důvody, které jsem považovala a považuji za zásadní pro prokázání nezbytnosti přijetí tohoto zákona. Nebudu se opakovat, ale chtěla bych zdůraznit především tři věci. Tento návrh neřeší pouze a zejména problematiku kouření, ale dotýká se podstatně vážnějších negativních jevů, jakými jsou alkoholismus a problematika drogových závislostí. Dopady na společnost jsou v současné době podstatně citelnější a zřetelnější než tomu bylo, když jsme přijímali zákon z roku 1989, následně novelizaci tohoto zákona v roce 1999. Tímto novým zákonem bychom tyto dva zákony zrušili. Vláda a sněmovna nemohou tuto skutečnost přehlížet. Poprvé se touto novelou vymezují i kompetence a povinnosti všech úrovní státní a veřejné správy jako celku, od ministerstev přes kraje až po obce. Tento fakt bychom také měli vzít v úvahu. 20

FOTO 1

FOTO 2

21


FOTO 3

FOTO 5

FOTO 4

FOTO 6

22

23


FOTO 7

FOTO 8

24

Nechci přičítat kolegovi Kalouskovi špatný úmysl, ale svým vystoupením při posledním projednávání této novely fakticky dosáhl jen dalšího odložení projednávání, nikoli zvýšení kvality předkládaného zákona (pozn.autora: Miroslav Kalousek navrhl vrácení do druhého čtení a tím faktické odložení definitivního schválení normy). Samozřejmě, že se nedají pominout ekonomické dopady na maloobchodní tržby, jak uvedl ve svém odůvodnění pro vrácení do výboru pan předseda KDU-ČSL, ale není to přece zdaleka to hlavní, čím se daná novela zabývá. Jejím hlavním dopadem by mělo být zlepšení mechanismu prevence a eliminace těchto závažných negativních jevů. My jsme jako Poslanecká sněmovna odkladem jen prodloužili současný neutěšený stav a ponechali jak odpovědné orgány, tak i občany v další právní nejistotě a zejména nedostatečné ochraně před těmito závažnými faktory. Chci vás proto všechny vyzvat, abychom už konečně rozhodli. Další odklady nemají smysl a osobně jsem přesvědčena, že novela není dokonalá, ale i přijetí s možnými nedostatky je lepším krokem pro řešení této problematiky než přihlížení současnému stavu. Rozhodněme se. KONCEPCE A STANDARDY Snad žádný resort v kompetenci vlády nezažil tolik výměn ministrů a změn názorů na jeho řízení jako resort zdravotnictví. Za výkon svého mandátu jsem měla možnost k říjnu 2005 zažít tři ministry zdravotnictví. Kromě pasáže o zdravotnictví ve vládních prohlášeních jsem pročítala i tzv. koncepce resortu zdravotnictví, které (přestože resort spravovalo ČSSD) se natolik diametrálně lišily, že v očích poslanců to vyvolávalo údiv, na tvářích expertů ironický úsměv a v očích občanů oprávněnou beznaděj. I v mé poslanecké kanceláři se zejména v posledních dvou letech stížnosti na fungování zdravotnictví začaly objevovat natolik často, že jsem se jí ve Sněmovně začala více věnovat. Zdravotnictví je totiž oblastí, která je sice úzce spojená s ekonomikou, ale především všichni víme, jak nesmírně citlivě vnímáme nemoc u sebe či u svých blízkých. Chceme-li jako levicová strana mluvit o obhajobě či nové konstrukci sociálního státu, pak potřebujeme fungující zdravotnictví bez oné šílené otázky: „Mám na to?“. Zdravotnictví musí být naší prioritou. Svou aktivitu, ale i svůj názor na řešení situace ve zdravotnictví, jsem vyjádřila například při projednávání informace vlády o stavu českého zdravotnictví a o termínu předložení koncepce zdravotnictví v březnu roku 2005, kterou předkládala Sněmovně zatím poslední ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Poslankyně Kateřina Konečná: Kolegyně, kolegové, vážení páni ministři, paní ministryně. S mnohým, co bylo řečeno mými předřečníky, musím souhlasit. Po stránce formální neobsahuje tento materiál bez čísla tisku rozsáhlé expozé paní ministryně, jak by se dalo očekávat. Dvě části předkládaného 25


materiálu mají rozdílnou kvalitu i rozdílný jazyk. Co je však pro nás nejpodstatnější, je, ze které části stávající vlády materiály vůbec pocházejí. Dovolte mi, abych se soustředila jen na některé body předkládaných materiálů. Část informace s názvem Cesty k řešení nejnaléhavějších problémů českého zdravotnictví připomíná jazykem a strukturou spíše diplomovou práci, je ale bez konkrétních návrhů a časového řešení situace ve zdravotnictví. Jsou pamětníci, že i sociálně demokratičtí poslanci ještě v 90. letech kritizovali přístupy ministrů zdravotnictví zúžené jen na účetní pohled na věc. Připouštím, že finance jsou velmi důležitou součástí fungování zdravotnického systému. Jestliže vláda ve své informaci zmiňuje prohlubující se deficit, měla by také poctivě přiznat, jakou roli na tomto deficitu minimálně od roku 2000 sama sehrála. Bylo by možné ocitovat všechna nařízení vlády či cenové vyhlášky počínaje rozhodnutím vlády 1374/2000 až po vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 50/2005, které výrazně negativním způsobem ovlivnily finanční situaci systému zdravotnictví. Vláda prostřednictvím ministerstva zdravotnictví tedy na jedné straně kritizuje narůstající deficit a na druhé straně ho vlastním přičiněním prohlubuje. Mohla bych zde vzpomenout například rozhodování bývalého ministra ČSSD Fišera. Jiným příkladem může být právě vyhláška č. 50/2005, kdy její finanční dopad a nárůst deficitu je odhadován na devět miliard korun. Ano, vláda ve své informaci uvádí i fakta o takzvaném oddlužení, respektive vyrovnání deficitu ve zdravotním pojištění. Toto konstatování nám však nesděluje ten fakt, že šlo i o finanční prostředky za ne výběr plateb a zdravotní pojištění za zaměstnance státních podniků. Nenacházíme ani zmínku o tom, že nedošlo v potřebné míře - nevím, zda nebyla politická vůle či odvaha - k navýšení plateb za státní pojištěnce. Je zvláštní, že v době hrozícího deficitu financí ve zdravotnictví vláda liknavě přistupuje k tak důležité otázce, jako je projednání a schválení zdravotně pojistných plánů pojišťoven. Zdravotní pojišťovny jsou tak postaveny do situace, kdy pracují v rámci rozpočtového provizoria, ale novými vyhláškami jsou jim ukládány zásadně nové finanční povinnosti. S financemi zcela jistě souvisí i investiční politika ve zdravotnictví. Bude dobře si na předkládanou zprávu vzpomenout při projednávání návrhu státního rozpočtu pro příští rok. A teď je to kritika spíše vůči nám všem. Pokud chceme racionalizovat využívání finančních prostředků ve zdravotnictví, měli bychom to udělat i na půdě této sněmovny. Nemělo by se nám stávat, aby v pozměňovacích návrzích ke státnímu rozpočtu docházelo k nesystémovému přerozdělování státních prostředků do některých zdravotnických zařízení, tu na nákup drahé přístrojové techniky, jindy na stavební investice, kdy hlavním cílem je zviditelnit se v určitém regionu, nikoliv podporovat budování funkční sítě zdravotnických zařízení. Navíc, i když znám ze zkušenosti z vlastního volebního kraje dobře fungující soukromá zařízení, nepovažuji za správné, aby stát investoval 26

nikoliv v ojedinělých případech - prostředky do zařízení, která poté v krátké době po investici přicházejí do soukromých rukou. Poslední poznámka k financím ve zdravotnictví. Materiál uvádí jako jeden z nástrojů ustavení stoprocentního přerozdělení mezi zdravotními pojišťovnami. Tento návrh byl ve Sněmovně opakovaně diskutován. Osobně se na základě ekonomických analýz přikláním k tomu názoru, že v současné době by takový krok vedl k další destabilizaci systému financování zdravotní péče. O jeho následcích můžeme polemizovat, některá fakta jsou však již dnes známa. Na závěr dvě obecné poznámky. Bude-li vládou schválena koncepce zdravotnictví a reformní kroky, měl by takový materiál mít co nejvyšší podporu napříč politickým spektrem. Reforma se dá uskutečňovat především na základě novelizací základních norem. Tyto novely je nepřijatelné schvalovat v režimu legislativní nouze pod časovým tlakem nebo způsobem, jehož jsme byli svědky při projednávání zákona o hluku. (Pozn.autora: do zákona o hluku „ vpašovala” paní ministryně pokus zabránit převodu zdravotnických zařízení v majetku krajů na soukromé společnosti, záměr dobrý – způsob naprosto nevhodný). Je to řešení sice možné, ale k zásadním reformám zcela jistě málo systémové a nedůstojné. Předložená informace správně konstatuje známý fakt, a to že zdravotnictví ovlivňuje zdravotní stav obyvatel naší země pouze zhruba z 20 %. Z toho vyplývá, že chceme-li naplnit hlavní cíl, tedy zlepšování zdravotního stavu obyvatel, pak je třeba měnit nejen systém zdravotnictví, ale na pozitivních změnách se musí podílet celá vláda. Z prohlášení některých vládních představitelů je však patrný výrazný názorový rozdíl v přístupu ke zdravotnictví. Ještě bychom měli slyšet odpověď premiéra Grosse na otázku, zda podporuje přístupy místopředsedy vlády pana Jahna, nebo ministryně zdravotnictví. Obecně většina navrhovaných kroků paní ministryně je mi sympatická, je však otázka, jaké bude její konkrétní naplnění v legislativních normách. Děkuji. Skutečná schopnost a vůle měnit věci k lepšímu se projevuje nikoliv deklaracemi, ale v čase. Ke dni vzniku této publikace se naplnilo takřka vše, na co jsem upozorňovala ve svém vystoupení, a zdravotnická lobby dosáhla zvýšení platu lékařů, které však nemá finanční pokrytí. Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 50 přivedla už nyní systém k deficitu a navíc například způsobila další zvýšení doplatků na léky pro pacienty. Tzv. koncepce resortu neprošla ani vládou. 6. 10. 2005 vyhlásili praktičtí lékaři stávku, ale ministryně se na ně obrací s vágní politickou deklarací místo racionálních ekonomicky podložených kroků. Podle aktuálního vývoje se domnívám, že se sice dočkáme papírových zdravotních knížek (mezi tím EU připravuje směrnici o zavedení digitálních, kterým se paní ministryně brání), nedočkáme se však skutečné koncepce zdravotnictví, nezbytné standardizace výkonu 27


a vybavení, a tudíž ani východiska pro účelné zacházení s finančními prostředky ve zdravotním pojištění. Je tu také jedno pikantní ale - byl to právě Stanislav Gross a sociálně demokratická vláda, která silou bez ohledu na argumenty právě v oblasti zdravotnictví prosadila zřízení krajů včetně možnosti volného nakládání krajů se zdravotnickými zařízeními. Štěstím vlády proto je, že tzv. Modrá šance ve zdravotnictví ODS je natolik asociální, že s ní nesouhlasí i mnozí experti z řad ODS, není to však štěstím a řešením pro nás. FOND DĚTÍ A MLÁDEŽE V LIKVIDACI Fond dětí a mládeže v likvidaci je organizací zřízenou v roce 2000. Hlavním úkolem bylo mít pod kontrolou majetek bývalého SSM a zajistit převod především na nové mládežnické organizace. Jde-li o majetek, jde samozřejmě o velké finanční prostředky. S rozdělováním majetku byl spojen výrazný lobbing a když jsem se jako členka podvýboru pro mládež seznámila s problematikou jeho fungování, zjišťovala jsem čím dál tím více nejasností. Mrzí mě, že mnozí kolegové z podvýboru přistupovali často k práci z ideologických pohledů a „fandili některým svým mládežnickým organizacím“. Upozorňovala jsem opakovaně na špatnou práci likvidátora, ale i předsedkyně našeho podvýboru zůstávala k těmto připomínkám hluchá a netečná. Na konec došlo ke změně na postu předsedy podvýboru, čemuž částečně napomohl i zájem některých médií, která se o hospodaření s majetkem fondu začala zajímat. Další vývoj dal za pravdu mně, a tak je v současné době podáno několik trestních oznámení na likvidátora fondu. O problémech informovala i česká veřejnoprávní televize a je známo, že kontrola ministerstva financí objevila ve fondu řadu závažných nedostatků. Snad se i za mého přispění podařilo část majetku zachránit opravdu pro ty, kterým patřil, tj. pro mladé lidi.

4) POSLANKYNĚ ZA HRANICEMI Na začátku této kapitoly bych rada poděkovala vedení poslaneckého klubu KSČM. Do Sněmovny jsem přišla jako nejmladší poslankyně a přesto mi byla dána důvěra stát se členem zahraničního výboru a delegace parlamentního shromáždění ve Středoevropské iniciativě. V dalším období jsem pak měla možnost působit jako pozorovatel v Evropském parlamentu a od května do července 2004 i jako plnoprávný poslanec EP a v delegaci Poslanecké sněmovny parlamentu ČR v parlamentním shromážděním Rady Evropy. Přiznám se, že právě možnost poznávat názory našich zahraničních partnerů, seznámit se podrobně s chodem evropských institucí, účastnit se oficiálních jednání parlamentních delegací, ale i například návštěvy vojenských kontingentů České republiky v Iráku a Kosovu, byly pro mě velkou zkušeností. Jsou a zůs28

tanou též pro mne velkou inspirací i zdrojem věcného náhledu na českou politiku obecně, nikoliv pouze zahraniční politiku. O svoje poznatky a pocity z ročního působení pozorovatelky v EP jsem se s Vámi rozdělila v publikaci „Evropská unie očima pozorovatelů“. Cením si toho, že osobní kontakty s poslanci Evropského parlamentu, kteří jsou členy skupiny Sjednocené evropské levice – Severské zelené levice, trvají i v současné době. Mám tak možnost mnohé z otázek, které se objevují v Zahraničním výboru Poslanecké sněmovny konzultovat s nimi. Vnímám pozitivně, že i když se v některých otázkách názory našich stran rozcházejí, v tom podstatném – jako je třeba otázka obrany míru, obrany a rozvoje sociálního státu – se shodujeme, Navíc se zejména díky soudruhům z německé PDS naše kontakty rozvíjejí, a to i mezi poslanci zemských parlamentů a Bundestagu. Jako zástupce KSČM jsem se vždy snažila přesvědčit naše kolegy ve frakci GUE/NGL v Evropském parlamentu, že Evropa nekončí na hranici Evropské unie. Na půdě politické skupiny Sjednocené evropské levice v Radě Evropy se naše možnosti rozšiřují, jsou zde totiž i zástupci komunistických a dalších levicových stran ze zemí bývalého Sovětského svazu. To je velká příležitost, zejména pro naši stranu, udržet kontakt a sehrávat pozitivní roli při integraci evropské levice v širším slova smyslu. Není náhodou, že pravice v České republice považuje Radu Evropy za přebytečný a nákladný orgán. Rada Evropy a její rozhodnutí jsou i mimo pozornost většiny českých sdělovacích prostředků. Stojí za to připomenout, že tato organizace byla založena v roce 1949 a stala se hlavní mezinárodní organizací západoevropských států, která zprostředkovávala jejich hospodářské, sociální, kulturní a další kontakty. Rada Evropy sloužila a slouží především jako fórum, na kterém se projednávají hlavní problémy nejen z oblasti lidských práv, ale například i zdravotnictví, životního prostředí či zemědělství. Za dobu existence bylo na tomto fóru projednáno a uzavřeno okolo 200 smluv. Například 10 z nich upravuje společné zdravotnické standardy a mezinárodní spolupráci ve zdravotnictví. Důležitým orgánem je také Evropský soud pro lidská práva zřízeny při Radě Evropy. Tento soud požívá velkou autoritu a v současné době se k němu obrací i řada českých občanů. Jako členka české delegace v Radě Evropy jsem se kromě jiného mohla zúčastnit i monitorování voleb, například na Ukrajině v době tzv. oranžové revoluce. Svůj názor na průběh těchto voleb a činnost mezinárodních institucí jsem publikovala na stránkách deníku Haló novin. Přestože jsem k činnosti některých struktur Rady Evropy kritická, považuji činnost zástupců KSČM v tomto mezinárodním uskupení za velmi důležitou. Nejde jen o možnost pravidelných kontaktů s představiteli Evropské levice. Rada Evropy má také 29


široké expertní zázemí a přestože usnesení plenárního zasedání jsou pouze doporučující, zabývá se Rada Evropy zásadními otázkami, které nás jako levicové poslance musí nejenom zajímat, ale které bychom měli jako moderní levicová strana prosazovat. Mám na mysli zejména témata, která jsou projednávaná na výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, jehož jsem členkou a ze kterých bych namátkou mohla jmenovat sociální ochrana dětí, populační trendy v Evropě nebo ochrana Evropy před ptačí chřipkou. Abych byla upřímná, mám vůči kolegům z levicové frakce Rady Evropy velký závazek. Na podzim roku 2004 jsem dostala důvěru a byla jsem zvolena členkou vedení naší politické skupiny, budu se snažit je nezklamat. Pro dokreslení uvádím v plném znění mé vystoupení ke komplexní zprávě o situaci v Moldávii. Dámy a pánové, vážení kolegové, v těchto dnech si připomínáme deset let od vstupu Moldavské republiky do Rady Evropy. Během těchto deseti let, zvláště pak v době, která uplynula od posledních parlamentních voleb, Moldavská republika jasně ukázala své proreformní směřování. Za toto období došlo v Moldavii ke značnému hospodářskému, politickému, ale i sociálnímu pokroku. Přesto však je k tomu, aby se Moldavská republika posunula z jednoho z regionů s nejhoršími socioekonomickými a politickými indikátory v celé Evropě, potřeba stále mnoho práce a reforem a cesta k úspěchu je dlouhá a náročná. Velice ráda by při této příležitosti poblahopřála Monitorovací komisi a spoluzpravodajům, paní Durrieu a panu Kvakkestadovi, za tuto elaborovanou, vyrovnanou, objektivní a velice faktickou zprávu. Vážení kolegové, v prvé řadě bych ale velice ráda pogratulovala hlavním politickým stranám Moldavské republiky za jejich politickou vyspělost a za snahu o nastolení politické kultury spolupráce v klíčových oblastech tak, jak bylo vymezeno v Deklaraci o politickém partnerství k dosažení objektiv evropské integrace. Jedná se o velice pozitivní signál moldavské politické reprezentace ve spojitosti se snahou Moldavské republiky vstoupit do Evropské unie. Upřímně vítám všechny reformy zmíněné v předkládané Zprávě, které byly pomocí této spolupráce přijaté a tyto snahy podporuji. Chtěla bych nicméně zástupcům politické reprezentace Moldavské republiky připomenout, že bez propracovaného, elaborovaného, efektivního a dobře implementovaného právního rámce, reformy soudnictví, efektivní implementace antikorupční strategie a akčního plánu, respektu základních svobod, lidských práv a práv menšin, tento chvályhodný politický, hospodářský a společenský pokrok může být zpomalen a v horším případě i ohrožen. Hovoříme-li o socioekonomických reformách, které se vnějšímu pozorovateli mohou zdát nevýznamné, ale pro místní populaci jsou velice 30

důležité, uvítala bych rozšířenou spolupráci ostatních evropských zemí a mezinárodních organizací, zvláště pak Evropské unie, aby poskytly Moldavské republice rozšířenou spolupráci a expertízu a tím podpořily její reformní snahy, zejména pomocí existujících podpůrných nástrojů, například zlepšením přístupu k financování v rámci Evropské sousedské politiky (European Neighborhood Policy), zvláště bereme-li v potaz rozšíření hranice EU směrem k hranicím Moldavské republiky v souvislosti s rozšířením EU o Rumunsko. Zároveň je ale nutné vyvinout nové nástroje podpory tohoto regionu tak, aby jeho potřeby byly dostatečně vyslyšeny a uspokojeny. Hovoříme-li o Moldavské republice a jejích reformních strategiích, nemůžeme opomenout otázku řešení konfliktu v Podněstří. Tento konflikt zpomaluje rozvoj celého regionu. Oblast Podněstří se zdá být centrem a zdrojem organizované kriminality, která se soustřeďuje především na pašování tabáku, alkoholu, zbraní a - což je asi nejvíce politováníhodné - obchod s bílým masem a orgány. Tyto otázky jsou velmi dobře popsané a zmíněné v předkládané Zprávě. Je proto klíčové, aby všechny zainteresované strany, v tomto případě Podněstří, Moldávie, Rusko, Ukrajina, ale také Rumunsko, OBSE, státy Evropské unie, Rada Evropy a Evropská unie dopomohly k řešení tohoto dlouhého a společensky a ekonomicky ničivého konfliktu. Moldavská republika nemá plnou kontrolu nad svým suverénním územím, bez kterého nemůže efektivně a plně kontrolovat právě zmíněné pašování tabáku a alkoholu, jakož i závažnější obchod s bílým masem a orgány. Vláda Moldavské republiky musí mít možnost plně kontrolovat své území. Vyzývám tedy zúčastněné strany k mírovému řešení Podněsterského konfliktu v blízké době, jehož základem by byl respekt územní integrity a suverenity Moldavské republiky. Jak již bylo správně zmíněno v předkládané Zprávě, řešení tohoto konfliktu musí být v souladu s existující legislativou a musí být v souladu s vůlí veřejnosti, která bude vyjádřena ve svobodných a demokratických volbách, které proběhnou pod patronátem mezinárodně uznávaných autorit. Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost. Na závěr této části, která se zabývá mými aktivitami v mezinárodních organizacích, bych ráda poznamenala, že když sociálně demokratická vláda vedla kampaň před referendem pro vstup do Evropské unie, argumentovala kromě jiného tím, že se vlastně se Slováky opět sejdeme v jednom celku a nepříjemnosti způsobené rozdělením pro naše občany zmizí. Ukázalo se, že i v tomto ohledu nám neříkali pravdu, ale to už se týká následující kapitoly. 31


II. MŮJ REGION Neztratit se, nezapomenout a nebýt zapomenut. Nemoc zapomínání, jak jsem zjistila, postihuje mnohé politiky – a titíž si pak vzpomenou na svůj volební kraj pouze ve dvou případech. V době projednávání státního rozpočtu (v lepším případě) a v době před volbami (ten nejhorší případ). Levicový politik nemá právo zapomenout na své voliče. Nejsou to totiž lobisté, vlivní podnikatelé, ale jsou to ti, na které nejvíc dopadají špatná rozhodnutí vlády či parlamentu. Není důležitá přesná statistika počtu setkání, formálních či neformálních. V poslanecké kanceláři, na schůzích základních organizacích, či prostě na ulici. Bylo pro mě podstatné, jestli se na mě obracíte, máte ke mně důvěru a chováte naději. Možnosti opozičního poslance jsou omezené, přesto jsem ráda, že se nám společně podařilo vyřešit řadu drobných, ale i větších problémů, které trápily občany našeho kraje. Být dobrou poslankyní pro mě neznamenalo jednosměrnou ulici. Byla jsem ráda, že jsem vždycky ať už šlo o nezbytnost odborných rad, posouzení specifických místních problémů, ale někdy čistě jen lidsky, nacházela radu a oporu ve svém vlastním volebním kraji. Moravskoslezský kraj je mým volebním krajem, ale především zůstává krajem, kde jsem se narodila a vyrůstala. Je to můj domov.

1) ZELENÁ HRANICE? V rámci projednávání mezinárodních smluv byla na začátku roku 2004 Poslanecké sněmovně předložena tehdejším ministrem vnitra, pozdějším premiérem, k ratifikaci smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o úpravě režimu a o spolupráci na společných státních hranicích. Touto novou smlouvou se měla měnit a doplnit smlouva, která platila od rozdělení někdejší společné republiky. Ve svém zdůvodnění ministr vnitra uvedl, že je – s ohledem na naše členství v Evropské unii – nezbytné, zrovnoprávnit hraniční režim pro občany Unie. Nepadlo ani slovo o tom, že pro občany české a slovenské republiky se ruší nadstandardní podmínky a že jim ratifikace této smlouvy přinese mnoho komplikací. Ve stejné době na základě dříve přijatého zákona začaly projekční a stavební práce související s instalováním hraničních zátarasů na mnoha místech česko-slovenské hranice. Abych Vám přiblížila argumentaci ministerstva vnitra k této předloze cituji část z důvodové zprávy předložené ministrem. Současný nadstandardní režim uplatňovaný na společných česko-slovenských státních hranicích, podle kterého mohou občané státu jedné smluvní strany vstupovat na území státu druhé smluvní strany v kterémkoliv vhodném místě, pokud to není zakázáno vnitrostátními předpisy státu příslušné smluvní 32

strany, neumožňuje zabezpečovat důslednou hraniční kontrolu. Po vstupu České republiky a Slovenské republiky do Evropské unie budou až do doby plné aplikace schengenského acquis společné státní hranice považovány za dočasné vnější hranice. Pro přechodné období je nutné smluvně upravit režim překračování státních hranic mimo hraniční přechody tak, aby odpovídalo režimu dočasných vnějších hranic podle schengenských kritérií. Jako určitý standard pro malý pohraniční styk je třeba brát existující smluvní úpravy členských států Evropské unie. V květnu 2001 byla zahájena jednání mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, jejichž cílem bylo s přihlédnutím k nadstandardním vzájemným vztahům upravit režim na česko-slovenských státních hranicích podle zásad tzv. malého pohraničního styku. Dnem vstupu v platnost nové režimové smlouvy pozbude platnosti bezvízová dohoda a rovněž ustanovení o clu, celních předpisech a celních orgánů, které jsou uvedeny v režimové smlouvě. Přeloženo do češtiny: Na česko-slovenské hranici, která byla do této chvíle považována za tzv. zelenou hranici – a to především pro občany, kteří mají v její blízkosti trvalý pobyt, měly být zřízeny technické překážky, které by bránily v průjezdu vozidel mimo oficiální hraniční přechody. Občané, kteří na této hranici žijí, si měli, pokud by chtěli přecházet hranice (od svého domu na zahradu, která se ocitla po rozdělení na území druhého státu), podat žádost ke státnímu orgánu, na které by museli uvést přesné místo (hraniční kamen), kde chtějí přecházet, které dny a v kolik hodin. Na základě této žádosti by dostali povolení k přechodu státní hranice a pokud by bydleli přímo u hranice, také klíče k odemčení technických zábran k přejezdu vozidel. Projednávání předložené smlouvy se protahovalo. Slovenská strana takticky mlčela. Narozdíl od tehdejšího ministra vnitra jsem opakovaně navštívila dotčené oblasti a s mnohými z Vás jsem o možných následcích podrobně hovořila. Díky opozičním poslancům se o problému začalo otevřeně mluvit a psát na všech úrovních veřejné správy od obcí až po kraje. Proti změně hraničního režimu se vyslovili občané a starostové také v petici zaslané Poslanecké sněmovně. Vzhledem k průběhu projednávání jsem se i po konzultaci se starosty obrátila písemnou interpelací na předsedu vlády Vladimíra Špidlu. S odpovědí premiéra jsem vyslovila na půdě sněmovny nesouhlas a to z důvodů, které uvádím v plném znění svého vystoupení: Poslankyně Kateřina Konečná: Vážený pane předsedo vlády, před téměř třemi měsíci jsem vám poslala interpelaci ve věci výstavby zábran na místních komunikacích na česko-slovenské hranici. V době, kdy jsem vám tuto interpelaci předkládala, jste vy jako předseda vlády možná již tušil, že je to pouze začátek vysidlování tohoto regionu z důvodu vládních opatření. Občané tohoto státu a především dotčených regionů o tom ovšem neměli ani ponětí. 33


V mé interpelaci bylo uvedeno deset otázek, jež se týkaly především situace na relativně krátkém úseku česko-slovenské hranice. Konkrétně oblasti Staré Hamry a Bílá. Bylo to deset otázek, na které jste mi odpověděl více či méně vyhýbavě, a především otázek, které si nyní kladou už ne pouze občané na severní Moravě, ale také v kraji Zlínském či Jihomoravském. Přestože jste mi, pane předsedo vlády, doporučoval, abych se v případě pochybností obrátila na odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra, obracím se na vás. Důvod je prostý. Vy jste byl zvolen předsedou této vlády, vy máte zodpovědnost za kvalitu života občanů této země, a jestliže se jedná o občany na československé hranici s velmi složitou minulostí, nemůže být vaše zodpovědnost ani o píď menší než vůči ostatním obyvatelům, kterým jste zatím svými opatřeními neznemožnili návštěvy, nezkomplikovali jim život v zásobování nezbytně důležitými potravinami a především jste je nevystavili tomu, aby se nestrachovali, že v případě jakékoliv nepředvídatelné situace je vystavíte nebezpečí nemožnosti dojezdu vozidel záchranných složek státu, protože těmto vozidlům nebude chybět benzin či nebudou mít technické problémy, ale bude jim chybět klíč. Nyní k faktům. V otázce číslo jedna jsem se vás zcela jasně ptala na otázku nezbytnosti provedených opatření při vstupu do Evropské unie a členství v NATO. Vy jste mi, pane předsedo vlády, odpověděl dlouhým výkladem schengenského acquis, ovšem nikde ve vaší odpovědi jsem nenalezla popis míry ohrožení pro Českou republiku v tomto úseku pro případ, že by zde nebyly použity tyto bezpečnostní prostředky. Ve vašem výkladu chybí jakákoliv statistika, kromě jedné cesty v osadě Konečná, která by podložila názor váš i vašeho stranického kolegy pana ministra Grosse, že právě tento úsek hranice je natolik nebezpečný pro Českou republiku, že je třeba pro zajištění kontroly diskriminovat občany žijící na této hranici. Upozorňuji, že mi připadá prazvláštní fakt, že se tento úsek stane nebezpečným až po vstupu do Evropské unie 1. května 2004, protože dodnes žádná taková opatření nepovažovalo ministerstvo vnitra za tolik důležitá, aby zde byla již před vstupem. Chcete snad, pane předsedo vlády, říci, že po vstupu do Evropské unie bude Česká republika státem, ve kterém budou uprchlíci hledat svůj domov? V otázce číslo dvě mi chybí věcná a konkrétní odpověď na můj dotaz, který státní orgán a kdy rozhodl o budování zábran. K otázce číslo pět bych vám pouze ráda sdělila, že obecní úřady sice byly informovány, ale v pouze v rámci stavebního řízení, kdy s těmi bezpečnostními prostředky nevyslovily souhlas, a to v lednu 2003, tzn. zhruba měsíc po platnosti zákona, o kterém tato ctihodná sněmovna rozhodla v prosinci 2002, 34

a od té doby starostové nebyli kontaktováni příslušnými orgány, než se začaly samotné bezpečnostní prostředky stavět. Nemyslíte si, že by bylo vhodnější, kdyby občany na problémy, které mohou vzniknout s výstavbou zábran, příslušný orgán upozornil dopředu, prodiskutoval s nimi případné možné problémy tak, aby když už muselo dojít k této politováníhodné události, občané, kterých se opatření dotýkají, s novým režimem byli minimálně seznámeni a byli na něj připraveni? Zde musím dodat také to, že když se starostové obcí seznamovali v lednu 2003 s problematikou, nebylo jim vysvětleno, co de facto technické zábrany jsou, popřípadě jak vůbec budou vypadat. A je v takových případech vhodné volit formu oznamovací, a ne aspoň zpočátku konzultační? V odpovědi na otázku číslo šest uvádíte, že bylo připraveno výběrové řízení. Ostatně, jak sám uvádíte, jedná se o zakázku za více než 11 milionů korun. Konstatuji před touto sněmovnou, že muselo proběhnout bleskově, neboť v době vaší odpovědi, tedy k datu 5. 12. 2003, už některé z těchto překážek byly upevněny na místa určení. V závěru mého vystoupení mi ještě dovolte vyjádřit se k vaší odpovědi číslo deset. Ve své odpovědi uvádíte - cituji: „Zábrany na česko-slovenských státních hranicích budou po umístění uzamčeny až po dohovoru s osobami, které vlastní nebo užívají nemovitosti v bezprostřední blízkosti státních hranic na území sousedního státu“ atd. Ptám se vás tedy, jak budou řešeny případy, kdy se občané vzepřou rozhodnutí o umístění zábran, jestliže s nimi nebylo konzultováno ani to, že je - tyto zábrany - budou mít na příjezdové komunikaci, v zimním období jediné udržované. Nemohu si odpustit poslední otázku. Bylo opravdu nezbytně nutné použít tento typ zabezpečení hranice? Byly konzultovány ještě jiné typy zabezpečení? Z jakých zahraničních zkušeností se vycházelo, a jaký efekt se vůbec od nich očekává? Prozatím děkuji a věřím, že nejen mně a mým kolegům zde v sále, ale občanům na česko-slovenské hranici nyní podáte zcela konkrétní odpovědi. V průběhu vleklého projednávání vstoupila Česká republika do Evropské unie. Využili jsme právo poslance Evropského parlamentu na písemný dotaz na komisaře. Překvapivé pro nás bylo, že komisař Franco Frattini, který je odpovědný za spravedlnost, svobodu a bezpečnost, ve své odpovědi popřel mnohé z informací, kterými argumentoval ministr Gross. Například tu, že je závazná definice malého pohraničního styku a že by jednání s Českou republikou a Slovenskem byla uzavřena a měla závazné výstupy. Závory na přechodech mezi tím znepříjemňovaly život, protože přišla zima. Jak trefně poznamenal jeden z opozičních kolegů, řidiči záchranky klíče od závor ještě nemají, pašeráci lidí je měli od samého počátku. Ve sněmovně se o smlouvě 35


mluvilo naposledy v červnu 2004. Evropská unie si zřejmě nestěžuje, Slovensko mlčí a Česká republika se blíží k volbám. Voliči na česko-slovenském pomezí by si mohli vzpomenout, kdo jim vlastně, zatím zbytečně znepříjemňuje život. A tak leží smlouva „zaparkována“ v Poslanecké sněmovně.

roky mohu říci, že jsem za dobu svého působení v Poslanecké sněmovně byla opakovaně při různých příležitostech ve všech okresech našeho kraje. Poznala jsem mnohá krásná místa severní Moravy a Slezska, ale především skvělé lidi s dobrým a upřímným srdcem.

2) STÁLE MEZI VÁMI

III. ČASTO KLADENÉ OTÁZKY

Zasedání sněmovny bývají velmi často málo věcná, ale vždycky jsou únavná. Těšila jsem se vždy na své regionální pondělky a na poslanecký týden. Absolvovala jsem mnoho povzbudivých setkání po celé České republice, ale zejména ve svém mateřském Moravskoslezském kraji. Byl pro mě vždy posilou pro další práci a získávala jsem mnoho zajímavých námětů, názorů a pocit podpory. Mohla bych namátkou vzpomenout spolupráci s Levicovými kluby žen ve Frýdku Místku a v Ostravě, setkání levicové mládeže našeho kraje v Karviné, debaty s mladými lidmi z „klubu mladých“ v Ostravě, setkání na půdě základních organizací, ale i 1. máje, Mezinárodní dny žen, Slavnosti česko-slovenské vzájemnosti a Naší pravdy, Vančurovo léto v Háji ve Slezsku, ale také plesy, dětské tábory a jiná neformální setkání. Úzce jsem také spolupracovala s Odborovým sdružením Čech, Moravy a Slezska v Bohumíně, kde jsem stala také členkou základní organizace. Ve své poslanecké činnosti jsem se snažila, aby se i naši přátele ze zahraničí mohli seznámit s Moravskoslezským krajem. Byla jsem ráda, že naše pozvání přijal velvyslanec Čínské lidové republiky v České republice pan Tang Guoqiang, kterého jsem doprovázela při návštěvě Vysoké školy báňské v Ostravě, při přijetí primátorem Ostravy, ale i při setkání s podnikateli našeho kraje. Stejně tak jsem byla ráda, že se uskutečnila návštěva německých levicových poslanců Evropského parlamentu za PDS Helmuta Markowa a Gabriele Zimmer v našem kraji, kterou jsme plánovali ještě v době, kdy jsem byla pozorovatelkou v tomto parlamentu. Společná historie, společné názory na řešení současných problémů a chuť spolupracovat byly hlavní jmenovatele této návštěvy, při které naši přátelé navštívili jak Valašsko, tak průmyslovou Kopřivnici, seznámili se s problematikou Vítkovických železáren, a navštívili i Havířov, v jehož čele stojí primátorka za KSČM. S podporou ÚV KSČM a členů odborné skupiny pro mládež, která pracuje pod ÚV KSČM, se mi podařilo zorganizovat celorepublikové setkání levicové mládeže na Horní Bečvě, na kterém účastníci diskutovali v několika pracovních sekcích a výstupy z tohoto jednání se odrazili i při přípravě volebního programu pro volby 2006. Na začátku mého volebního období jsem si neuměla představit, jak udržet kontakt se svým volebním krajem. Když se podívám do diářů za uplynulé tři

V průběhu volebního období jsem dostávala řadu otázek od novinářů, kolegů v parlamentu, v zahraničí, ale zejména na setkáních mimo parlament. Některé dotazy se do nekonečna opakovaly a proto se následujícím výčtem snažím je znova zodpovědět, nicméně je jistě ještě řada témat, k nimž doufám bude příležitost se vyjádřit při osobních setkáních.

36

Proč jste kandidovala za KSČM ve volbách do PS PČR? Vyrůstala jsem v rodinném prostředí, kde byly tradiční levicové názory. V roce 1989 mi bylo 8 let. Ovšem už po dobu svých studií jsem měla možnost poznat i druhou stranu mince tzv. sametové revoluce. Na střední, ale i vysoké škole jsem získala své první sociální zkušenosti. A jestli se mi něco příčilo a příčí, pak černobílé vidění. Řada prvků sociálního (socialistického) státu předlistopadového období byla pozitivním rysem minulé společnosti. Nejen mnozí pamětníci, ale i příslušníci mojí generace se po nich ohlížejí nikoliv z nostalgie, ale protože měli možnost pocítit co v dnešní době znamená mít nezaměstnané rodiče, platit školné a přemýšlet o tom, jak si založit rodinu při nedostupnosti bydlení a seřezávání podpory mladých rodin s dětmi. Dostala jsem šanci od KSČM a pomocí jejího programu i možnost pomoci s naplňováním přání mnoha svých vrstevníků. Nevadí Vám, že jste kandidovala za - podle některých politiků - zločineckou organizaci? Nemyslím, že šlo či jde o zločineckou organizaci. Tím nepopírám, že v ní byli lidé, kteří se zločinů dopustili. V lidských dějinách neexistuje velké politické hnutí, které by nemělo ve svých řadách lidi, kteří tak či onak zklamali. To platí o křesťanských stranách i liberálech – a bohužel i komunistech. Vznešené cíle lze poskvrnit zločiny, nelze je však zničit. A už vůbec si nemyslím, že bychom kvůli nim měli na ideály spravedlnosti rezignovat. Jaký je Váš názor na rok 1968? Jednalo se o snahu nahradit byrokratický socialismus socialismem demokratickým. Bylo to úsilí nedokonalé, ale úctyhodné. Domnívám se, že někteří představitelé Pražského jara vůbec netušili, jaké jsou mezinárodní souvislosti jejich snažení – či na která zahraničněpolitická rizika by měli brát ohled. Přesto ale pro mladé lidi v řadě ohledů zůstávají vzorem. Pro moji gen37


eraci bohužel selhali dvakrát, naivitou v roce 1968 a ve větší míře pak v roce 1989. Jejich naivita nás stála rozdělení státu a řadu dalších negativních dopadů, kterých jsme se dočkali po tzv. sametové revoluci. Bohužel se někteří z nich neuměli oprostit ani v roce 1968, ani po sametové revoluci od osobního vnímání světa. Je to pro mě poučením. Proč jste kandidovala za stranu, jejíž myšlenky se přežili? Ideály spravedlnosti se nemohou přežít, dokud je společnost nespravedlivě organizována. A ta, v níž žijeme, je po divoké privatizaci nejen nespravedlivě uspořádána, ale rozdíly podmínek k životu různých skupin se stále zvětšují. Pravdou je, že některé dílčí cíle a metody komunistické strany se zastaraly. Stejně jako se přežily cíle jiných hnutí a stran. Každá generace má svoji vlastní definici socialismu. Tu novou musíme prosazovat pomocí strany a komunistická strana je tou nejvhodnější. Zcela jistě není cílem mých vrstevníků žít ve svobodné společnosti sobců a tunelářů, která předstírá, že je demokratická – ale ve skutečnosti je spravována oligarchy a nadnárodními monopoly.

Jak to Honzo, že se nestaráš sám o sebe, nejsi ty nakonec ještě komunista? Nebylo by jednodušší, kdyby se KSČM přejmenovala a stala se tak více přijatelnou? Nejde o to být přijatelný pro všechny, ale naplňovat cíle, které jsme si předsevzali. Na Slovensku se komunisté přejmenovali na Stranu demokratické levice, pod touto značkou se dostali do vlády - a poté tato strana zanikla. A vznikla tam nová komunistické strana a strana Směr se sociálnědemokratickou orientací. Asi víc než na názvu záleží na tom, kdo stranu vede a jak 38

strana pracuje. Zda její program a činnost odpovídají potřebám lidí práce. Shakespear, kterého čtou lidé na na celém světě, napsal v jedné ze svých her, že růže bude vonět stejně, i když bude jinak zvána. Komunisté od svého vzniku nejen nechtěli, ale ani neprosazovali nic špatného pro tzv. obyčejného člověka. Nezapomínejme například na to, že bez zásadního podílu na vítězství ve druhé světové válce, by se mnohým na západě o lidských právech mohlo jen zdát. Proč by měl mladý člověk chodit k volbám? Už od tzv. sametového převratu mi na základní škole vštěpovali, že jsem občan a mám se starat především sama o sebe. Mám spolurozhodovat a proto to musím využít. Mladý člověk se musí starat o svojí budoucnost, o život svých blízkých, a o tuto zemi. Volby jsou jedním z prostředků, jak se starat. Prostředek krajně nedokonalý v podmínkách, kdy někteří lidé a skupiny mají podstatně lepší majetkové a mediální podmínky pro ovlivnění veřejnosti. Je jasné, že moderní techniky manipulace volebního chování i transformace volebního výsledku do podoby vlády mohou mnoho mladých lidí od účasti ve volbách odradit. Ale bojovat se musí. Proč by měl mladý člověk dát důvěru právě KSČM? Znám málo důvodů proč ne. Žijeme ve světě, kde se podle zprávy OSN ročně 11 milionů dětí nedožije pátého roku svého života z důvodu hladu nebo léčitelných chorob, kde i mnozí pravicoví politici přiznávají, že je třeba udržet sociální soudružnost, všichni žádají, aby veřejné prostředky byly pod veřejnou kontrolou, aby byla úcta k mezinárodnímu právu upřednostněna před politikou kovbojů. Je to právě KSČM jako součást evropské levice, která je garantem naplnění takovýchto cílů. Proč je mladých lidí v politice tak málo? Politické špičky až příliš často myslí na vlastní kariéru a ne na potřeby země, občanů či strany. Možná takový přístup byl pochopitelný na konci 90. let, ale ani tehdy nebyl krokem do budoucna. Je nutné v práci propojovat generace, aby bylo možné využívat jejich odlišný temperament. Pouze tak lze zajistit, aby bylo možné zkušenosti dědit. Nejen vyprávění nebo četba, ale zejména spoluúčast a spoluzodpovědnost při tvorbě politiky umožňují mladým poučit se z proher a vítězství těch starších. Co pro Vás znamená 1. máj? Je dobrým zvykem všech poctivých lidí připomínat si některé události pravidelně a společně. 1. máj připomínkou bývalých bojů za práci, mír a spravedlnost – a ukázkou solidarity těch, kdo chtějí ve jménu těchto cílů bojovat i dnes. Dokud nebudou naplněny požadavky lidí na práci, spravedlivou odměnu za ni a na mír, bude nutné využívat každou příležitost k mobilizaci lidí a k prohlubování jejich solidarity. 1. máj je symbolem nás 39


všech na levici. Mnohdy se lišíme v názorech a hledáme společná řešení, ale 1. máj je pro nás svátkem, kdy bez rituálu na sebe myslíme jako lidé. Co je to podle Vás moderní levicová strana? Moderní levice je poněkud módní a obchodní termín. Levice jako taková vždy stála na straně těch, kteří byli „na kratší straně páky“. Byli to zaměstnanci, živnostníci, ti, kteří nemohli kapitálem či jiným způsobem ovládat společnost. Narozdíl od většiny majetných měli šanci v sebeobraně pouze ve slově solidarita. Solidární byli i křesťané. Naše cíle jsou vyšší. Moderní levice pro mě znamená umět ekonomický růst, koordinovaný a stimulovaný prostřednictvím státu i nadnárodních institucí sladit s odpovídajícím vzrůstem sociálních, politických a ekonomických práv občanů. Moderní levice pro mě znamená nejen více informací, nikoliv bulvárních, ale především vyšší míru možnosti ovlivnění věcí veřejných. Moderní levice pro mě je vyšší kultura společnosti, vyšší vzdělanost, ale také vyšší míra veřejné kontroly. Moderní levice je možná proti osobním zájmům, moderní levice musí být pro občana. Proč KSČM nepodpořila jednoznačně vstup do Evropské unie? Protože Evropská unie sama není jednoznačná. Jako internacionalisté jsme od svých zakladatelů zdědili přání, aby se Evropa sjednocovala na principech solidarity a míru. Chceme evropský sociální stát, který pečuje o kulturní či národní autonomii. Takovou institucí ale současná Unie zdaleka není. Je to organizace, kde mají příliš velký prostor nadnárodní monopoly, velké státy, liberální snahy o demontáž sociálního státu – a kde je stále málo prostoru pro demokracii. Proč odmítá KSČM členství v NATO? NATO je vojensko-politická organizace, která prochází složitou transformací. Nikdo neví, kam tato proměna směřuje. To, že členství v NATO může být v rozporu s našimi národními zájmy, potvrdil fakt, že týden po našem vstupu jsme se podílely na bombardování Jugoslávie. Státu, který nám byl spojencem, slovanského národa, který nám byl vždy velmi blízký. Přitom se jednalo o intervenci, která měla velmi špatný cíl a velmi špatný efekt jak v Jugoslávii a v Kosovu, tak ve světě obecně. Kdo ví, kolik takových akcí ještě aliance provede? Je Senát vůbec k něčemu? KSČM vznik Senátu nepodporovala a výsledky našeho zastoupení jsou odrazem setrvačnosti myšlení ve straně. Jen těžko může ve volbách do Senátu uspět někdo, kdo proklamuje, že ho pokládá za zbytečnou instituci. Zvýšení zastoupení KSČM v Senátu předpokládá změnu jeho vnímání především uvnitř strany a je třeba o něm uvažovat jako o součásti politické moci, o níž se přeci ucházíme. Zatím výsledkem nekoordinovanosti levice ve volbách do Senátu je, že se z této komory stala vlajková loď pravice. Namátkou mohu uvést návrh na zrušení MDŽ, zavedení školného, zablokování zákona o obec40

ném referendu nebo novelu trestního zákona, tzv. zákazu komunistické strany. Navíc Senát nikterak významně nepřispívá ke zvýšení politické kultury v České republice. Jak je to s pracovitostí poslanců? Těžko se hledá kritérium proto, co je to dobrý poslanec. Pro sebe jsem si stanovila dvě kritéria. Být aktivní při prosazování programu KSČM ve Sněmovně a neztratit kontakt s voliči. Po téměř čtyřech letech výkonu mandátu mohu říci, že pokud se poslanec poctivě snaží naplňovat svůj mandát, znamená to především zříci se velké části svého soukromého času včetně víkendů. Tento čas pak musí věnovat nejen setkáním s voliči, ale i vlastní přípravě na jednání ve Sněmovně, setkání s odborníky, se starosty obcí, představiteli podnikatelských kruhů. Pokud je poslanec – obdobně jako já –navíc členem mezinárodních delegací, musí samozřejmě počítat s tím, že část času bude věnovat práci v zahraničí, která ani zdaleka není jakousi poslaneckou dovolenou, jak se to snaží mnohdy líčit novináři. V zahraničí je totiž poslanec především reprezentantem státu a být dobrým reprezentantem znamená věnovat čas a síly přípravě. Nemyslíte si, že jste pro tak zodpovědnou funkci příliš mladá a bez zkušeností? Každá věková kategorie má své přednosti a nedostatky. Měla jsem štěstí, že jsem mohla spolupracovat se staršími kolegy a možná i díky tomu jsem měla možnost vyvarovat se mnoha chyb, a naopak jsem mohla těžit z jejich zkušeností. Jste pro legalizaci tzv. měkkých drog? Názory na toto téma se v mé generaci velmi různí. Jako členka podvýboru pro tuto problematiku jsem se myslím poměrně podrobně seznámila se zkušenostmi ze zahraničí. Měla jsem možnost vyměňovat si názory jak s odborníky z řad lékařů, tak s policisty, ale i s mladými lidmi, kteří závislosti podlehli. Vzhledem k tomu, že se výrazně liší chápání definice měkkých a tvrdých drog, nemohla bych podpořit jejich legalizaci. Navíc společenská nebezpečnost tohoto kroku v českých podmínkách je nesrovnatelně vyšší než v zemích, které prošly jiným vývojem (např. Holandsko). Bohužel se velmi málo pozornosti, ale i prostředků věnuje prevenci. Spoléhat pouze na represivní kroky se do budoucna nedá. Podpořila byste legalizaci prostituce? Upřímně řečeno stydím se, když přejíždím česko- německé hranice, kde jsou cesty lemovány „milostnými stopařkami“. Vadí mi víc než sádroví trpaslíci. Jak víme z historie, zákaz tohoto „řemesla“ není řešením. Je zajímavé, že sociálnědemokratická vláda uvažuje o legalizaci a zdanění této činnosti a neuvažuje o kroku, který se zatím zdá být nejúčinnější, podobně jako ve Švédsku zavést trestní postih na straně spotřebitele. Není možné zapomínat ani na to, že 41


problém se dotýká i migrační politiky, obchodu s bílým masem a zejména sociálně – ekonomické situace v zemích bývalého sovětského svazu.

ZÁVĚR Takřka před čtyřmi lety jste mi dali důvěru, abych hájila i Vaše zájmy v Poslanecké sněmovně. Jak jsem Vaše očekávání naplnila, to zhodnotíte každý sám. Do Poslanecké sněmovny jsem možná vstupovala s mnoha naivními představami, které, jak už tomu bývá, korigoval život. Zdůrazňuji život, nikoliv politika. Svými hlasy jste mi dali možnost plně porozumět tomu, že jsem občan České republiky. Do Poslanecké sněmovny jsem vstupovala s možná plná naivních představ o snadnosti našeho vítězství. Ale i s nadšením, které mě ale neopustilo. I díky Vaší podpoře jsem neustále cítila zodpovědnost a moji přátelé mě naučili, že bez otevřenosti není dobrý výsledek. I Vašim jménem jsem měla povinnost jednat se všemi, partneři na pomyslné druhé straně stolu byli různí. Nemohu říci, že by mě vždycky ti na protější straně kopali do kotníků. Zřejmě nejdůležitější je, nikoliv stát si za jakoukoliv cenu za svým, ale hledat nejsprávnější řešení, reálné v daném okamžiku, aniž bych se musela stydět, když přijedu mezi Vás.

...umělecky uplácaný neviditelnou rukou trhu. Proč Vás nevidíme v TV? Toto je otázka spíš pro generální ředitele jednotlivých televizí. Při svých zahraničních cestách jsem měla možnost poznat i vysílání zahraničních veřejnoprávních televizí. Není mojí vinou, že v Čechách je tak nízká úroveň informační demokracie, že ani veřejnoprávní televize se takřka nezajímá o názory levicové opozice. Český přístup bych nazvala měkká cenzura. Chcete kandidovat i příštím volebním období? Chci, pokud mi dáte důvěru. Proč nejste členkou KSČM? Na tuto otázku odpovídám obzvlášť ráda. 7. října 2005 jsem byla do KSČM přijata. Do strany jsem vstupovala po zkušenosti z několika let práce, během níž jsem se podílela na naplňování programu KSČM jako nestraník. Mám za sebou životní a sociální zkušenost, která se mnohým může zdát omezenou. Mám za sebou fauly, „podpásovky“ a zklamání, které politika přináší. Bolí. Mám ale před sebou také ty, kterým jsem ve svých jednadvaceti letech jako nečlenka strany slíbila, že za ně budu v Poslanecké sněmovně bojovat a oni mi dali důvěru. Posoudit, nakolik jsem naplnila Vaše očekávání, je na Vás. Do strany jsem vstoupila s tím, že vím co dělám a vím co chceme. 42

Jako levicová opoziční poslankyně jsem většinu zápasů, které jsem vedla, prohrála. Šla jsem v řadách těch, kdo kráčí proti proudu. Jsem spolu s těmi, kdo nesouhlasí s transformací postsocialistických zemí středovýchodní Evropy, která byla založena na sobectví dravých jedinců, na umělé sociální diferenciaci. Transformaci, v níž je nově nabyté bohatství malé skupiny dravců vykoupeno sociální nejistou a mnohdy i chudobou většiny. Transformaci, která naše osudy podřídila politikům připraveným ve jménu svých kariér zatáhnout naši zemi do války kdekoliv a s kýmkoliv. Na začátku této brožurky jsem vylíčila svůj střet s ministrem zahraničních věcí. Učinila jsem to proto, abych Vám přiblížila svou práci. A to včetně důvodů, proč nemůžeme zvítězit prostou diskusí o věcných problémech. Že jsou zde politici, kteří nejsou schopni procítit problémy druhých lidí. Politici, u nichž se snoubí arogance a nekompetentnost se službou jiným zájmům než jsou zájmy tohoto národa. Z textu je cítit, že pan ministr za státní peníze létá po světě rozdávat rozumy, jak se má jinde vládnout. Bez znalosti místních poměrů, bez schopnosti vymezit a obhajovat náš národní zájem, se buď bratříčkuje nebo poučuje. Sám zcela nepoučitelný z domácího vývoje i z chyb svých zahraničních přátel, kárá jiné, že se neřídí jeho laskavě sdělovanou moudrostí. Starost, jak upevnit vlastní moc na ministerstvu, je pro něho důležitější než koncepční práce. A nejde jen o velké okamžiky, kdy se tak říkajíc lámal chleba – jak to ukazuje otřesně odvedená práce v době intervence do Iráku. Osobní předpojatost či žárlivost vedla pana ministra k tomu, 43


že Česko nevyužilo rok, kdy jeho předchůdce byl v dosud nejvyšší diplomatické funkci, do jaké se Čech dostal - v době, kdy byl Jan Kavan by předsedou Valného shromáždění OSN, nevynechal pan ministr jedinou vhodnou i nevhodnou příležitost a veřejně či v zákulisí proti němu brojil. Uvádím to vše proto, abych připomněla, že to byli poslanci za KSČM, kteří po celé volební období poukazovali na neprofesionálnost politiků jako je pan Cyril Svobody. A že takovíto politici vždy dokáží svoji nedostatečnou kvalifikaci skrýt za primitivní antikomunismus – a za podpory koaličních a pravicových poslanců se jim to dařilo. A pravděpodobně ještě určitý čas bude dařit. Nejsme slabí tím, že bychom měli nedostatek argumentů či odhodlání bojovat. Zatím prohráváme proto, že je nás málo. Potřebujeme, aby v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky zasedlo mnohem víc skutečně levicových poslanců. Pak nepůjdeme proti proudu – protože my budeme určovat ten proud, který ponese osud této země. Naše dosavadní prohry nejsou důvodem ke skepsi či dokonce rezignaci. Během své práce v Poslanecké sněmovně jsem měla možnost poznat velmi mnoho lidí v této zemi i v zahraničí, kteří mě naplňují jistotou: Naše včerejší i dnešní prohry jakou základem, na němž vystavíme zítřejší vítězství! Vím, že být poslancem je služba, nikoliv posluhování. Umět vysvětlit i vlastním voličům mnohdy mediálně zkreslené věci je v České republice možná to nejsložitější. Možná to hlavní je, že vím že máme spojence na západ i na východ od našich hranic. Vím, že jsem se naučila naslouchat a snažím se rozumět, troufám si říct, že jsem neztratila Vás, kteří jste mi dali důvěru. Neztratila jsem čtyři roky života. Chci poděkovat za důvěru, kterou jste mi dali, podporu, kterou jsem cítila a pochopení – ale též za obyčejný lidský cit, který jste mi projevovali. Vím, že zodpovědnost zastupovat Vás budu umět unést i nadále…… ale ne bez Vás.

V roce 2005 vydala vlastním nákladem Bc. Kateřina Konečná Ilustrace Michael Marčák Tisk TYPOS Klatovy

Ucet  

Ucet minulym vladam

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you