Page 1


Eduard Ovčáček


Eduard Ovčáček


ÚVOD JANA ŠINDELOVÁ

--- 6

IVA MÁLKOVÁ - POEZIE EDUARDA OVČÁČKA

- - - 15

EDIČNÍ POZNÁMKA AUTORA

- - - 23

001

PADESÁTÁ A ŠEDESÁTÁ LÉTA

- - - 35

002

VIZUÁLNÍ & KONKRÉTNÍ POEZIE - VÝBĚR [1962¦1993]

- - - 85

003

INTERPRETACE PŘÍSLOVÍ [1957 ¦1958]

- - - 129

004

PARTITURY [2008]

- - - 143

005

LSD - KATALYZÁTOR TVŮRČÍHO PROCESU A IMAGINACE [1967] - - - 157

006

LEKCE VELKÉHO A ¦ [21. SRPEN 1968]

- - - 173

007

POEZIE PO ROCE 1968

- - - 199

008

MAGOTAJOVÉ [1971] ¦ HH&C [1975]

- - - 217

009

ČERNOBÍLÁ SÉRIE & KONSTELACE [2013¦2015]

- - - 235

010

INSTALACE & PERFORMANCE [1994]

- - - 253

3


‹ 1993


Jak vstupujeme do 21. století, je jasné, že brzy vznikne jak si globální jazyk. Gramotnost, tj. používání písmen ke komunikaci, je hlavní bariérou mezi třídami, rasami, národy. Takže ten nov jazyk bude ikonick a bude přenášen v digitálních strukturách po linkách z optick ch vláken, které se objeví na monitoru nebo v přilbě zařízení pro virtuální realitu. Grafika je klíčem k informačnímu světu budoucnosti. Televizní pasivitu převálcuje osobní vyjadřování. Tak, jako se čekalo, že v tovární společnosti bude každ umět „číst a psát“, v budoucnu se bude předpokládat, že každ zvládne schopnost „přijímat a převádět do grafického jazyka“. Všichni budou používat digitální přístroje, aby se stali grafick mi umělci. Timothy Leary: Chaos a kyberkultura (kapitola Keith Haring: Pravěk budoucnosti) Česky vydal VOLVOX GLOBATOR, přeložila Markéta Cukrová, 2000

5


Gramatika vidění Eduarda Ovčáčka Jak sám autor říká, nastal čas, čas na vydání sbírky poezie dosud nepublikovaných básní z padesátých a šedesátých let dvacátého století, stejně provokativních jako byly kdysi texty Tzarovy, Huelsenbeckovy nebo Arpovy. V té době se ještě ani ne dvacetiletý Ovčáček pouští se vší silou, lehkostí a upřímnou tvůrčí touhou do psaní. Z útlé sbírky básní se až nyní stává kniha nazvaná SLOVA ZNOVA SLOVA, jejímž prostřednictvím nám Eduard Ovčáček nabízí svůj svět, vlastní jazyk – prajazyk, jež má grafickou podobu uceleného znakového i symbolického systému technicky převedeného do malby, tisků, koláží, plastiky, vizuální a konkrétní poezie, lettristické fotografie, či do dokumentací uspořádaných akcí a instalací, rozsáhlé škály vyjadřovacích prostředků. Ve své tvorbě nic nepředstírá, postupně odkrývá náš kulturní původ, přirozenou a vrozenou tvůrčí schopnost, aktivní potřebu se vyjadřovat a zaznamenávat způsob myšlení a vnímání prostředí, věcí a prožitků originálním, osobním kultivovaným rukopisem, z něhož analyzuje čitelné vizuální kódy a jehož zapsaná řeč je trvalá. Vytváří pravidelný a pevný grafický systém1, který můžeme nazvat univerzálním (vizuálně-literárním) jazykem Eduarda Ovčáčka, jehož gramatika vidění2 je zafixovaná ve formálních prvcích expresionistického jazyka vytvářejícího symboly sebe sama, v utváření vlastního systému mentálních asociací a smyslových konfrontací, jakéhosi automatismu vnímání a komunikace. Vyjadřované obsahy jsou vtěsnávány do znaků, tedy nejen do slov, která máme k dispozici a u nichž očekáváme, že budou vřazena do jistých kategorií pro „věci“, pro „dějství“ a pro „vlastnosti“, ale do zdánlivě jednoduchých tvarů vymodelovaných z mno6

hovrstevnatých významových struktur. Slova, písmena nebo číslice se stávají bezprostředními symboly v prostoru obrazu a jejich vlastnosti jsou ve své jednoduchosti plné smyslové skutečnosti – – proměněné ve hry zvukové, rytmické, melodické až tělesně mimické, jež v nás evokují okamžitou emoci. Tyto informace však nejsou široce dostupné a rychlé, jednosměrné či „hromadné“, jejich obsah spočívá v načasování. Autor reaguje na rostoucí složitost společenských vztahů a potřebuje i nové vyjadřovací individuální prostředky, obousměrné jako například vynález telefonu, díky němuž přichází ke slovu znovu mluvený jazyk, slovo, řeč. Vizuální prostředky – film, televize, internet, které do veřejné komunikace zase vracejí všechny smyslové stránky řeči: fonetiku, rytmus, melodii, výraz, které jsou inspirující stejně tak jako Ovčáčkova gesta grafická, jež jsou navýsost lidská, někdy tragicko-komická, pravdivá, ... vesmírná. Jejich sdělení mají formu abstraktních obrazů – dialogů a konkrétních básní – obrazů, jež vnímáme jako narativní. Jsou vyprávěny prostřednictvím příběhu, v němž tušíme jeho prehistorii, proces vznikání, původ: „nebe–peklo–ráj ... zrod–život–smrt“. Lehkost jazykové hříčky se postupně odžívá. Ve skutečnosti uplynulo více než šedesát let od chvíle, kdy Eduard Ovčáček vstoupil do soběstačného pole vlastní imaginace a kontinuity vizuálního projevu, impulzívního a spontánního metajazyka tvořeného prostřednictvím dopředu neplánovaných postupů a pravidel nové gramotnosti. Radikální přístup i teoretická východiska autora jsou podmíněny jeho sečtělostí a znalostí světové literatury a současného umění3, jež dotváří celek v hlavě mladého umělce, pro něhož je zásadní propojení textu s obrazem


od počátku působení na výtvarné scéně. A to nejen ve smyslu vlastní tvorby, ale i ve formulování doprovodných komentářů, tedy jasně definovaných textů vysvětlujících, proč a za jakých okolností dané dílo vzniklo. Ovčáček si uvědomuje univerzální komunikativní aspekt grafického projevu, experimentálních textů, vizuální i fonetické poezie. Stejně tak vášnivě zkoumá „meziobory“ a přesahy grafických technik. Jeho potřeba komunikace a sdělování nových obsahů je podmíněna osobní angažovaností v organizování skupin, setkání či výstav, stejně tak jako v experimentování s novými technologiemi. V roce 1960 iniciuje spolu s přítelem Milošem Urbáskem výstavu nezávislé bratislavské skupiny umělců Konfrontace4, soustavně se věnuje rozvíjení techniky strukturální grafiky a malby. V roce 1967 spoluzakládá Klub konkretistů a začíná programově propagovat serigrafii. Zabývá se obecnými otázkami tvorby a originality, kategorie paměti a její kapacity, výkladu superznaku jako jedné z nejpůvodnějších složek estetického systému teorií informace, které konfrontuje s nejrůznějšími argumenty, posbíranými od šedesátých let od amerických sociologů a filosofů, francouzských intelektuálů, matematiků a kybermystiků, což v kontextu politické situace v Československu a později v období normalizace nebylo lehké. Podstatná je v životě Eduarda Ovčáčka i pedagogická činnost, v letech 1963 – 1968 vyučuje grafické techniky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Nebojí se podepsat Chartu 77 a nést následky. Na počátku devadesátých let (1991) organizuje provoz nově ustavené katedry výtvarné tvorby a v delším časovém horizontu se spolu s dalšími kolegy podílí na její transformaci a vzniku nové Fakulty umění Ostravské univerzity, kde se jako profesor

ujímá vedení katedry grafiky a kresby. Pořádá serigrafické workshopy, buduje archív a sbírku serigrafií veřejně prezentuje. Účastní se řady mezinárodních výstav a sympozií. Od jeho první autorské výstavy, kterou uvedla Ludmila Vachtová v Galerii na Karlově náměstí v Praze, uplynulo padesát let. Klíčový proces tvorby Eduarda Ovčáčka se odehrává na poli experimentální poezie – vizuální a konkrétní. Spolu s Bohumilou Grögerovou, Josefem Hiršalem, Jiřím Kolářem a Ladislavem Novákem patří Eduard Ovčáček k zakladatelským postavám vizuální poezie československého výtvarného umění šedesátých let.5 Část knihy nazvaná VIZUÁLNÍ & KONKRÉTNÍ POEZIE - VÝBĚR (1962–1993) představuje procesuální básně, typograficko–strojopisné kresby6 ve své autentické velikosti znaku napsaném na psacím stroji Underwood Standard Portable Writer z roku 1924. Samostatnou stěžejní kapitolu zde tvoří PARTITURY – dosud nepublikované interpretace notového záznamu klavírního výtahu partitury opery Z mrtvého domu hudebního skladatele Leoše Janáčka. Vznikly v roce 2008 na popud muzikologa Jiřího Zahrádky, jenž uspořádal v rámci mezinárodního festivalu Janáček Brno výstavu Druhotvary, která byla představena v Moravském zemském muzeu a v Národním divadle v Brně. Vyzvaní autoři se inspirovali hudebními díly Leoše Janáčka a vytvořili autentické výtvarné partitury. Eduard Ovčáček rozpracovává rozsáhlý cyklus grafik, jejichž výsledkem je počítačové zpracování fragmentů klavírního výtahu opery, jejíž libreto vzniklo podle Dostojevského autobiografického 7


románu ze vzpomínek na sibiřskou káznici. Výsledné tisky vizuálně rozvíjí reportáž i Janáčkovu hudbu odhalující psychologii postav bez dramatického příběhu opery s grafickou podobou notového záznamu prostřednictvím tajnosnubné řeči malíře, grafika, sochaře a fotografa. Ovčáček vytváří a kombinuje významové souvislosti pomocí znakového, strukturálního nebo schematického symbolismu, vlastních výrazových prostředků ovlivněných estetikou teorie informace.7 V skrytých vrstvách nalézáme fragmenty vizuálních textů, partitur, tvořících lettristické sítě a notové osnovy pospojované s písmem propalovaných koláží, jež se vzájemně prostupují, jsou zmnožovány či zvětšovány, pomocí černobílých schémat, nových vrstev symbolů a grafických značek generují vizuální podobu i prvotní vjemy, záznamy velice blízké tvorbě a naturelu Leoše Janáčka. Slovy Milana Kundery: „... jeho posedlost: zachovat v notách živou mluvu; zanechal po sobě stovky těchto záznamů „intonací mluvené řeči“.“ 8 Společná je nejen krajina, kde se oba autoři narodili a prožili část svého života, ale i témata, formotvorné významové prvky a nepochybně posedlost tvořit a zprostředkovávat posluchači nebo divákovi různé modulace konverzace v dialogu, určité formy napětí v něm. Ovčáčkovy vizuální Partitury ozvláštnily v roce 2011 titulní obálky ročníku časopisu Opus musicum. LEKCE VELKÉHO A - 21. SRPEN 1968 9 Ovčáčkův chef-d´œuvre Lekce velkého A, která vznikla bezprostředně po okupaci Československa 21. srpna 1968 vojsky Varšavské smlouvy v čele s vojsky Sovětského svazu, odkrývá autorovu osobní výpověď i pochopení bezvýchodné situace a zároveň vnitřní nutnost reagovat na ni. Je zde jednoduchým způsobem řešena tragikomická situace satelitního státu v mocenské 8

sféře Sovětského svazu, orwellovsky řečeno pod dohledem „Velkého bratra“. Monotypy Lekce velkého A nalézáme na stránkách týdeníku Svazu českých spisovatelů LISTY a v jiných časopisech u nás i v zahraničí. Jsou to dočasná místa pro inteligentní a citlivý humor na nezcenzurovaných stránkách tehdejšího tisku. Kolik čtenářů postřehlo uměleckou velikost, odvážnost i významnost těchto monotypů? A jako tvář, A jako vůdce, A jako Já nebo jako On, vytištěné opět s obdivuhodnou lehkostí bytí a schopností nalézat inspiraci v absurdní skutečnosti. V posledních letech Eduard Ovčáček digitalizuje své abstraktní imaginace a tiskne počítačové grafiky, komponuje vnitřní vizuální energie písma a znaků, barvou definuje aktivní prostor plochy. Vytváří ČERNOBÍLÉ SÉRIE & KONSTELACE, konstruuje prostor – text, socializuje, technologizuje a utváří naše vnímání prostoru – obrazu, zdánlivě formální sdělení se stává aktuální svou naléhavostí, tělo propojené počítačem do technologie a do elektronických sítí reprezentuje cestu k tématu virtuální reality a její „prostorovosti“. Jeho digitální grafický jazyk vychází z vnímání objemu, tvaru písma a prostorové zkušenosti. Výsledné tisky připomínají vizuální algoritmy, v nichž je koncentrován „aktivní neklid“ prostoru.10 Motiv vrstvení ve smyslu vzájemné komunikace v grafických digitálních strukturách nalézáme paralelně v dílech současných autorů v zahraničí.11 INSTALACE & PERFORMANCE Eduarda Ovčáčka rozšiřují jeho koncepci systému sociální grafiky na základě nové vztahové logiky a vlastní předešlé tvorby prostorovou formou. Jsou integrovány do konkrétního sociálního prostoru, jsou závislé na místě, situaci a měřítku. Jsou uskutečňovány jako události.


Mohou být ukázkou definování gramatické funkce v umění v této době, srovnatelné se způsobem myšlení a komponování v hudbě (například v opeře), kterou reprezentují skladatelé v posledních dekádách jako Ligeti, Stockhausen, Cage, Glass, Feldman, Adams. Smyslutvornými prostředky opery jako univerzálního konceptu morálního jsou jiné formy: minimalistická, performativní se silným smyslem pro komponování. Ovčáčkovy vize sociální grafiky, pohledy a vstupy do budoucnosti nových technologií pro tisk, jeho schopnost a potřeba komunikovat prostřednictvím grafického jazyka, experimentátorství nebo založení umělecké školy mají své opodstatněné místo v historii umění i svou vážnost stejně jako sociální architektura Lawrence Wienera nebo sociální socha Josepha Beuyse. Gramatika vidění Eduarda Ovčáčka je ve své nejryzejší formě výsledkem mnohaletého usilovného procesu vrstvení a postupného upřesňování, konečného hledání podstaty vlastního jazyka pomocí abstraktních symbolů plynoucích v řeči, slovy Merleau-Pontyho: „Promluva je gesto a jeho významem je svět.“ 12 Představme si například motýla, jeho ve srovnání s námi krátký reálný nebo fiktivní život, který nám evokuje neopakovatelnost životního času. Slovo motýl v češtině vychází ze slova motat se, v němčině Schmetterling může také označit nestálého nebo těkavého člověka, a opravdu znamená v angličtině butterfly máslovou mouchu? Ale tak bychom tvora tak jemného, krásného a barevného přece nenazvali. Je možné, že jeho barva připomínala barvu másla, nebo snad motýlům máslo chutnalo? Smíme tímto způsobem naznačit návod ke čtení, zda lze interpretovat slovy bohatost myšlení a široce prostupující multimediálnost vizuálního sdělení Eduarda

Ovčáčka – jeho svět sám za sebe. Svět plný energie k pochopení vážnosti poezie a humoru vlastního života v našem přítomném či budoucím čase přeplněném znaky a symboly s potřebou jakoby jiného čtení se náhle jeví jako aktuální. Jeho osobitý kódovací jazyk vychází ze žité zkušenosti, není slabičný ani hláskový a nelze ho převést na přesný počet symbolů. Z tohoto důvodu k němu nemůžeme nalézt nějaký univerzální klíč: neexistuje žádný všeobecný princip. S každým novým obrazem – textem znovu a znovu začínáme.

Jana Šindelová

1

EO předpokládá, že ve 21. století vznikne globální jazyk, nová gramotnost – používání písmen ke komunikaci, digitální jazyk, viz. Timothy Leary: „Všichni se mohou stát grafickými umělci.“

Gramatika vidění viz HUNDERTWASSER 1954/57 LA GRAMMAIRE DU VOIR, Paris: Editions H. Kramer, 1957. 2

Práce současných francouzských teoretiků moderního umění a abstrakce Marcela Briona a Michela Seuphora. 3

Konfrontácia I, 1961, vystavující umělci byli Marián Čunderlík, Jozef Jankovič, Juraj Kočiš, Dagmar Kočišová, Pavel Maňka, Eduard Ovčáček, Miloš Urbásek, Dušan Valocký. 4

Viz. Eva Krátká. Česká vizuální poezie. Brno: Host, 2013, s. 22.

5

EO patří mezi světově uznávané autory, jeho práce byly zastoupeny na výstavě Schrift und Bild konané v Amsterodamu a Baden-Badenu v roce 1963. V Praze byla výstava Obraz 6

11


a písmo představena v Galerii Václava Špály v roce 1966, dále výstava pokračovala do Kolína a do Jihlavy. Mezi vystavujícími umělci byli Jiří Balcar, Vladimír Burda, Adolf Hoffmeister, Eva Janošková, Jiří Kolář, Běla Kolářová, Jan Kotík, Jan Kubíček, Karel Malich, Ladislav Novák, Eduard Ovčáček, Zdeněk Sklenář, Karel Trinkewitz, Miloš Urbásek, a umělci ze zahraničí Olga Casová, Michel Butor, Gerhard Rühm, Hans Mayer, Luigi Tola, Quido Ziveri, Klaus Burkhardt a další.

Viz. Bense, Max. Teorie textů. Praha: Odeon, 1967.

7

Kundera, Milan. Můj Janáček. Brno: Atlantis, 2014, s. 24-27.

8

Lekce velkého A byla vydána s odborným textem Arséna Pohribného a Jiřího Valocha v roce 1995 v nakladatelství Trigon v Praze. 9

Termín Carla Einsteina viz. Didi-Huberman, Georges. Před časem. Brno: Barrister & Principal, 2008, s. 185.

10

Například v díle Stana VanDerBeeka, v projektech skupiny Experiments in Art and Technology (E.A.T.), Roberta Rauschenberga nebo Roberta Whitmana. 11

Merleau-Ponty, Maurice. Phénoménologie de la perception, Paris: Gallimard, 1999, s. 214. 12

12


14


‹ 1963

K vidění, k slyšení, k řeči – poezie Eduarda Ovčáčka Mnohé verše Eduarda Ovčáčka, obsažené v této publikaci, byly doposud roztroušeny po katalozích, zapomenuty v příležitostných tiscích, ukryty v rukopisech. V této knize se zjevují v chronologii vzniku a v ucelenosti. Vracejí nás zpátky do XX. století, připomínají období, kdy se začala rozvíjet tvůrčí činnost autora, evokují chvíle prvotních euforií, kdy se daří formulovat verše a dokončovat je, kdy je obrazivost otevřena psychedelickými látkami, kdy se básně proměňují v odvážný pamflet, kdy verše resumují poznané, prožité, promyšlené a nabíjejí se tím a zároveň si trvale uchovávají radost a jiskru tvorby. Echem se dostáváme k desetiletím a letům vstupu Eduarda Ovčáčka na českou i mezinárodní scénu, k domácím i zahraničním úspěchům a jejich rezonanci v českém prostoru, znovu se ocitáme v čase, kdy je se jménem Ovčáček spojeno dění alternativní výtvarné i literární scény, kdy vernisáže, recenze, pozvání na výstavy a bienále nahradily invektivy a výslechy, ale blížíme se i k letům, kdy se proměňuje v osobnost se zkušenostmi a renomé a s neutuchající energií znovu pracuje, připomíná své kořeny výtvarné i literární a transformuje je ve spojitosti s uměleckými podněty dneška. Ve vzpomínkách, jimiž Eduard Ovčáček provázel výběr publikovaných básní, se tak vracejí iniciace středoškolským profesorem Kristýnem s pokušením gesamtkunstwerku; dávná okouzlení poezií prokletých básníků, básněmi Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, pro jejich obrazivost, fantazii, uvolňující metafory, exotiku a schopnost

překračovat žánry a druhy, využívat a přetvářet jejich podněty. V souvislosti s Ovčáčkovým vývojem sledujeme vstup do evropského prostoru a přicházející podněty vizualizace, kontakty s časopisy jako Les Lettres, OU, Manuscripte, Noigandres. Komunikuje a koresponduje nejen se zahraničními protagonisty vizuální poezie Pierrem Garnierem, Alfredem Kolleritschem, Henri Chopinem, Ian Hamiltonem Finlayem, Mary Ellen Solt, ale také s domácími představiteli experimentální tvorby a poezie, Ladislavem Novákem, Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem, Bohumilou Grögerovou a dalšími. Někde tady se začala rodit osobitá linie Ovčáčkovy tvorby překračující čas a hranice, jež sám Ovčáček definuje jako konkrétní a vizuální poezii, a díky níž jeho jméno dnes nacházíme mezi světovými tvůrci typewriter poetry – strojopisné poezie (např. v The Art of Typewriting, by Marvin and Ruth Sackner, Thames & Hudson, London 2015 / nebo v Typewriter Art: A Modern Anthology, by Barrie Tullett/ Laurence King Publishing Ltd., London 2014). První básnické pokusy patří k padesátým letům dvacátého století, kdy oficiálně vydávaným „veršům“ vládla zrýmovaná říkadla s ideologickými frázemi a propagandistickým zacílením. Právě zrozený básník Ovčáček se brání a útočí mj. ironizujícími anaforami a spájením neočekávaných a dobově nepatřičných slov do rýmů […] Klaňte se mocnému carovi / Klaňte se velkému vůdci / Klaňte se soudruhu klaunovi / Klaňte se jako tupci / A blahobyt vašich nud / vám pokvete až do nebes /// (1953). 15


V roce 1953 a 1954 píše také verše, které o pár let později čteme u Jaromíra Jermáře či Miloše Macourka. Můžeme je vnímat jako představitele poezie všedního dne, kteří však, tak jako Ovčáček, obohacují básnický prostor nekašírovanou realitou a každodennost ozvláštňují fantazií a odvahou překračovat jejím prostřednictvím uzavřené hranice. […] Hospodář vínem opilý / se nejistým krokem vrací domů / a zvrací u zavřených vrátek / potemnělá slova a půlslova // Kohout kokrhá ranní fanfáry / Pes poštěkává na jabloni / Pegas se probouzí ze sna / a řehtá /// (1953). Ovčáček píše verše i s blasfemickým podtextem. Vladimír Iljič nastartoval hned napoprvé / starou zelenou herku / Utřel si zkrvavené ruce do bílé rubášky / Vytáhl kliku a pečlivě ji uschoval // (1955). Verše přirozeně prostupuje také erotická obraznost. Čtenáře české poezie upomíná na erotické verše Nezvala, Halase, Hynka, ale přesto i dnes zasáhne se znepokojující vulgaritou a milostiprázdnou obscénností: Čas /// Čas šepotů a smíchů / z úst do uší / Poplašné zprávy / o hebkých záhybech / a chlupatých růžovostech / Stojí tu náhle ztopořený čas / jak úd chlapecké nedočkavosti /// (1954). Ironií a nepřijatelnou otevřeností se právě zrozený básník brání omezující moci. Na sex orientované metafory, vulgarizující výrazy nesmlouvavě odhalují podstatu manipulací Egoman /// […] Je z něj Titan / Je servilní vždy poradí / Podráží lže podvádí / Taktizuje tvoří boří / Čuráka do kundy noří / Změnou ega už se moří // (1958). Ovčáček umí využít formu říkadla později, v sedmdesátých letech. V nich můžeme rýmované zprávy vnímat jako varianty tzv. trapné poezie, když využívá rytmické složky a aluze k tomu, aby provokoval 16

záměrně zvoleným okruhem motivů, aby politizoval k říkadlům patřící škádlení, aby bořil obraz radostného budování a vytvořil podobu antiutopie. Ostrava 1977 /// Z uhlí a železa stojí tu hrad / Z kouře a potu štiplavý smrad / V ranních tramvajích zívají stovky otroků / Bývalí hrdí stoupenci pokroku / Ideály se rozplynuly jako dým / Zůstala hesla, protivný rým // […] Stejně tak umí zvážnět a v gnómách a poučeních přesně pojmenovat podstatu proměny idejí v ideologii, která ponižuje a degraduje člověka a člověčenství od nepaměti Metamorfóza /// […] Nestárnoucí čas se drze směje do očí / Dlouhý nepřítomný pohled / Který mrazí v kostech / Věčnost jako Nicota / Je němou otázkou /// (1954). V jeho verších se objevují motivy, které mohou být stejně dobře ozvěnou, jako zárodkem.Jako by bylo usouvztažňováno to, co vypadlo ze soukolí, bylo vytlačeno, vyštváno SLOVA ZNOVA SLOVA /// Argumenty / dokumenty fakta / artefakty tajná akta / východiska / horizonty / perspektivy rudé fronty / slova znova slova / znova slova znova / katakomby temné víry / paměťové černé díry / mehr licht volá poeta / nechce se mu ze světa / být či nebýt zní otázka / vždy je to jen hra a sázka / zamotá to jenom láska /// (1956). V šedesátých letech, kdy k výtvarnému životopisu Eduarda Ovčáčka patří příslušnost k nezávislé skupině Konfrontace, blízkost abstraktnímu umění a informelu, je jeho tvorba zasažena politikou. Přes zkušenost s psychedelickými látkami, potkává „poutníka po magických stezkách lidského vědomí“ Timothy Learyho. Zvýšené smyslové vnímání uvolňuje jeho obraznost. Z literárněhistorického pohledu je to Ovčáčkova nejvýraznější tvůrčí etapa. Lettrismus, či propalovaná koláž se stávají


pro Ovčáčka určujícími a jimi přesahuje úzký prostor národní kultury a vstupuje do evropského a světového kontextu. Ovčáček se vrací ke slovům, k jednotlivým písmenům. Obnovuje důvěru ke slovům. Vytváří textově– –výtvarné nebo výtvarně – textové komunikáty. Vzájemně se v nich aktivizují verbální i vizuální významy. To, co bylo zapomenuto, čeká na příležitost, aby patřilo k významu, aby patřilo do smysluplného celku. Při čtení Ovčáčkovy poezie se vyjevuje, co bylo palimpsestově překryto. Odkrýváme jednotlivé vrstvy, poznáváme, co je skryto v čase, postupně odhalujeme významy, které byly již přepsány, jejichž význam byl přehlušen rykem současnosti. Někdy jako bychom se s překrývkou původního textu nechtěně zbavovali i sdělení a významů, které v nich byly ukryty. Zůstávají pouze písmena. Někdy nakupena do shluků, takže dešifrujeme ozvěny slov, jindy zůstávají litery osamoceny. Psací stroj (v Ovčáčkově případu Underwood Standard Portable Writer z roku 1924), který považujeme za jeden z nástrojů psaní, uchovává znaky abecedy ve zformalizované podobě, ale básnické texty Eduarda Ovčáčka – lettristické básně – ono formalizování zpochybňují. Okraje písmen jsou roztřepeny. Byla písmena, ač znovu objevena, zasažena erozí? Nebo litery zastihujeme, „zatím neučesané“, ve stavu zrodu? Či jsou vykřesány z nebytí, a proto jsou jejich siluety – ještě / už / stále ostré a zraňující? Písmena, slova znova a znova poznamenávají autora i čtenáře. Zasahují tak, že způsobují bolest, že navracejí radost z poznávání, ze života, že vyvolávají rozpomínání na okamžiky dávno minulé. Impulsy se dějí vždy na okrajích, na pomezí,

při střetech výtvarného, slovesného, hudebního. Jako když se písmena a číslice a noty vynořují z kruhu (černého, bílého, vytvořeného neprostupnou sítí grafických znaků), nebo se do něj noří. Neznáme směr pohybu, ale vnímáme oscilaci, skrývání a vystupování, mizení a zjevování se. Vždy ale registrujeme vycházení nebo vzcházení z / do nějaké podstaty. Přísná struktura, vytrvalá práce trvá, ale pro pochopení Ovčáčkovy verše přijímají prvky, co deformují, zpochybňují, rozkmitávají významové pole, sémantizují za použití střetů dobových významů slova, odkazují k cizojazyčným a jinokulturním podnětům, napovídají aluze k dílům a osobnostem, které pohnuly kulturním světem a dodnes znepokojují generace s tvůrčím potenciálem. Tak se to děje i v básni Provokace z roku 1967. Ovčáček hned v prvních verších rozvibrovává kanonické a patetické, ukazuje, v co se proměňuje výpověď, když ji necháme doznívat jenom v mechanickém opakování: Slova slova slova říká klasik / Skřeky skřeky skřeky říkám já /. Naopak v podnětném echu znovu ožívá dávná věta, poznáváme ji ve francouzské citaci, Doù venons- nous? Que sommes-nous? Où allons-nous?, když se v roce 1897 stala názvem obrazu Paula Gauguina. V českém významu otázek - Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? - rezonuje z mýtů a bible vystupující prastaré tázání i poučení („I když vydávám svědectví sám sobě, moje svědectví je pravé, neboť vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy nevíte, odkud přicházím a kam jdu“ Jan 8, 14). Jenže Ovčáček k ontologicky laděným větám s otazníky přidává po sedmdesáti letech znepokojení a my je i po dalším půl století čteme s mučivým rozechvěním Do čeho přicházíme? / V čem žijeme? / Jak z toho ven? //. 17


Je zřejmé, že se Ovčáček i jako tvůrce poezie nepřizpůsobuje, je původní a v rezonancích tvořivý. Jako když se základem pro grafickou variaci stane bar, aby se rozrostl v barbara i barbaru. Nedochází k transmutaci, jádro se nemění, i když vše může být převráceno hlavou vzhůru, může se zrcadlit, ale zůstává v pohybu a v dění. Jsme radostně překvapováni, jak blízko má amok ke komatu, auto k autokritice, autoportrétu i autodafé. Grafická a významová stránka znaku se vzájemně nabíjejí. Znak poukazuje k hodnotě uvnitř sebe i k přesahu vně sebe. V podobě kaligramu sledujeme také doznívání slov v samohláskové a souhláskové instrumentaci, utváření graficky výmluvné formy básně prostřednictvím zahušťování a řídnutí textu, ubývání a mizení písmen. Typografické úpravy do obrazců upozorňují na jeden důležitý aspekt lidské společnosti a zprávy v básních o nich, na skládání a rozpad. Atomizace má i podobu výčtů - slov, stavů, rolí, abychom pochopili rozklad na smysluplné, cituplné, mravuplné položky ŽENA / MUŽ / LÁSKA / DÍTĚ / ODVAHA / ČEST / VÍNO / VODA / CHLÉB / DOMOV /// (1961). Sedmdesátá léta vytvoří mezi dobytým mezinárodním prostorem a vlastní původní tvorbou Eduarda Ovčáčka stěny a zahalí jeho činnost „dekami zapomínání“. Je vyhozen ze Svazu umělců. Jeho jméno a tvorba jsou vyznačeny na mapách kontrarevoluce na Ostravsku v Muzeu dělnického hnutí. Snad také proto v roce 1980 mění Ovčáček místo působení na Prahu, kde se stává i signatářem Charty 77. Téměř ve všech textech tohoto období vnímáme oscilaci mezi vnitřním a vnějším, osobním a spo-

18

lečenským, soukromým a veřejným. Ovčáček ve své literární práci dokáže chápat a oceňovat druhé, využít jejich podnětů a přesunout je i jinam (ať už je to Erben nebo Bezruč) […] Kdo si to tu hraje na markýze Géra / Kdo plameny rudé rozdmychává / Všichni vy na Slezské, všichni vy na Prajzké / Ať je vám Petr nebo Pavel / Co zbude ve vašem rameni bezmasém? / Z uhlí a železa stojí tu hrad / Plazí se městem zákeřný had / Zatuchlý odér / Stranický smrad /// (1977). Přichází doba manifestů, jen zdánlivá odluka od poezie. Zvláště Společnost pro restauraci Magotaje připomíná další z pokusů žít od počátku sedmdesátých let i v jiné realitě, než nabízela Československá socialistická republika, a neemigrovat, schopnost vnořit se do prostoru mystifikace, využívat recesi, nadsázku, dotýkat se patafyziky či ismuismu (tolik blízkého Ostravě). Zřetelně při čtení Ovčáčkových veršů a textů vnímáme dotek doby, ale nečteme historizující a sentimentalizující procházku minulostí, jste překvapováni přirozeným přesahem do současnosti. V básnické tvorbě Eduarda Ovčáčka se navracíme zpátky k podstatě a smyslu psaní. Víme, že psaní podle Flussera ovlivňuje několik faktorů (povrch, nástroj, znaky), mezi něž patří i konvence, abychom v dané societě byli s to jednotlivým znakům porozumět. Ovčáček ve svých básních rozehrává poetickou funkci jazyka. Spolu s ním si opakujeme, že slovo není pouhý reprezentant pojmenovávaného předmětu, spolu s jeho texty zakoušíme autonomii jazykového znaku a schopnost písmene, segmentu slova, slova, věty vyvolávat bezprostřední (a nezáleží na čase vzniku) a intenzivní účinek.


V Ovčáčkových básních zvláště od šedesátých let pociťujeme napětí, mezi tím, co se říká, a tím, o čem se mluví, význam se tvoří v kontrapunktu. Ovčáček nás při čtení jeho básnických textů a lettristických konceptů vrací k poznávání zautomatizovaných a ke klišé směřujících ustálených spojení. Umí však fráze aktualizovat, a tak slova, věty, verše očišťuje a vrací význam jednotlivým segmentům. Beletristická, básnická tvorba Eduarda Ovčáčka bude v kontextu české poezie vždy vnímána v rámci uzavřeného segmentu experimentální poezie zvláště s důrazem na dění v šedesátých letech. Ve všech desetiletích, k nimž se Ovčáčkova poezie váže, tedy od padesátých let XX. století do druhého desetiletí XXI., je jeho slovesná tvorba vykládána někde na okraji literárněhistorického kontextu. V jeho verších však zřetelně vnímáme odezvu na s časem svázané tendence, stejně tak jsme s to pojmenovat prvky, které v každém období posunovaly poezii, dávaly ji tematicky, formálně oživující impulsy a ty po letech objevujeme ve verších Eduarda Ovčáčka, vnímáme jeho potřebu a schopnost hledat a objevovat i v oblasti slovesné. Ještě jednu silnou evokaci přináší nejslavnější básnické opusy Eduarda Ovčáčka (mj. Lekce velkého A). Jeho lettristická díla v sobě vždy nesou ozvěnu typů psacího stroje. Mašiny, která stála na počátku technologického postupu samizdatu. Podoby vzniku, šíření literatury v časech, kdy byla ještě vnímána jako zdroj informací a nálad a postojů nepřátelských k vládnoucímu zřízení, ať to byla v Československu padesátá, sedmdesátá či osmdesátá léta XX. století. Ve století jednadvacátém, v době ignorující a znehodnocující slova,

se stávají zvětšení i osamocení tiskacích písmen znepokojivým vykřičníkem. Beletristická tvorba Eduarda Ovčáčka – ať se blíží k tradičním představám o poezii, či k experimentu – dokazuje, že jeho umění určuje protínání se, či srážka uměleckých druhů. Ve vzniklých mezerách, při jiskření pak odhaluje překryté, zapomenuté, dosud neobjevené významy. Jednadvacáté století Ovčáčka vnímá jako klasika, světové antologie jej registrují jako jednoho z mála reprezentantů vizuálního umění z oblasti Čech. I v současné tvorbě radostně udivuje postojem: „pociťovat stále intenzivně impulz k tvorbě“.

Iva Málková

19


‹ 1963


‹ 1963


‹ 1982


EDIČNÍ POZNÁMKA AUTORA Básně a texty v této knize publikované jsou výběrem z většího množství rukopisů, které vznikaly již od roku 1953 a nebyly až dosud nikde publikovány (kromě sporadických výjimek). V padesátých letech jsem byl pilným čtenářem moderní francouzské i české poezie. Z tohoto mého zájmu vzešla touha psát vlastní poezii. Bohužel, v době totality nebyla prakticky žádná šance se o zveřejnění poezie tohoto obsahu pokoušet. Také jsem čekal na okamžik, až básně „dozrají“ a začnou se proměňovat v jinou, hlubší kvalitu, kterou jsem intuitivně hledal. Ten okamžik nastal až v roce 1962, kdy jsem začal hledat vizuální kvalitu poezie. Takže mé prvotní poetické pokusy byly odsunuty stranou a zůstaly po dlouhá léta ve stadiu rozpracovaného rukopisu. Výběr, který nyní čtenářům předkládám, představuje básně a texty převážně v časovém sledu tak, jak postupně vznikaly. Básně a texty jsou rovněž zachovány v určitých celcích, které reflektují tématické okruhy mých zájmů, jež mě v těchto letech oslovily. K četbě mých starších rukopisů jsem se dostal po mnoha letech a usoudil jsem, že bych mohl některé básně a texty editovat do komparativní pozice s mou mladší vizuální poezií, která vznikala po roce

1962 a rozhodným způsobem se prosadila i v mezinárodních souvislostech. Narazil jsem na básně a texty, které logicky směřovaly k vizualizaci a byly náznakem přechodu ke konkrétní a vizuální poezii a k lettrismu. Při četbě jsem si uvědomil, že by z určitého pohledu mohla publikace SLOVA ZNOVA SLOVA doplňovat moji publikaci konkrétní a vizuální poezie, kterou jsem vydal v roce 1995 v nakladatelství Trigon (Praha) s názvem Lekce velkého A. Vydání této publikace zrealizoval můj starý přítel z padesátých let Vladislav Zadrobílek, kterému nakladatelství Trigon patřilo. Nakladatelství Trigon vzniklo v Praze v roce 1990 po „sametové revoluci“, kdy se otevřela cesta ke svobodné publikační činnosti. S Vláďou jsem se setkal v Ostravě v padesátých letech minulého století, kdy přišel do Ostravy budovat takzvaný „Donbas“ - později NHKG, nyní MITAL. Spojovala nás tenkrát bezvýhradná vazba k poezii „prokletých básníků“ a nekonformní stanoviska k výtvarnému umění. Současný výbor básní a textů s názvem SLOVA ZNOVA SLOVA měl vlastně předcházet publikaci Lekce velkého A. Poetika starších básní a textů není komplikována zvláštními metaforami a krasořečněním. Podle mého soudu 23


se programově přikláním k pozici grotesky a jistého sarkasmu souvisejícího s dobovými reáliemi. Reflektuji aspekty lidové poetiky a pořekadel, a rovněž parafrázuji dobová lidová proverbia, která vznikala mezi lidmi v době totalitního systému. Je v nich akcentována očistná reflexe obrany proti režimu, ve kterém jsme byli nuceni žít v nesvobodě. Jsou to často reflexe zašifrované v jinotajích, nebo naopak intimní rezonance s odkazem na existenciální stav duše. Témata básní se volně přelévají od metafor k sémantice jednotlivých slov a krátkých textů, které posléze kulminují ve vizualizaci. Za důležitou považuji i tu část konkrétní a vizuální poezie, která je představena několika ukázkami z mé produkce po roce 1962. Tato část knihy by podle mého mínění mohla být srozumitelná každému 24

kdekoliv na světě. Univerzální srozumitelnost byla nakonec krédem světového hnutí vizuální poezie na počátku šedesátých let minulého století, kdy jsem se aktivně zúčastnil mnoha mezinárodních výstav a moje básně byly publikovány v prestižních antologiích. Básně a texty jsou volně, občas tématicky doplněny výběrem dobových koláží, kreseb a grafik (od roku 1956 až po dnešek). Výtvarné práce, které doprovázejí vybrané básně a texty, volně dotvářejí moji „lettristickou“ reflexi oné doby. Nutno však dodat, že grafika, kresby a koláže vznikaly spontánně bez konkrétní textové předlohy, a proto je nelze považovat za ilustrace k básním a textům. Jedna z kapitol se v několika ukázkách věnuje výtvarnému médiu pod vlivem LSD (Diethylamid kyseliny lysergové). Na počátku šedesátých let 20. století se u nás realizovaly první oficiální pokusy s intoxikací LSD. Mimo psychiatrické poznatky šlo také o zjištění hranic rozšířeného vědomí, které LSD dovede uvolnit, a tím mnohonásobně zvětšit běžný potenciál vědomí. Rozšířené vědomí uvolňuje energii a stimuluje mozek, čímž může překvapivě posunout tvůrčí výkon toxikovaného. Toto zjištění a fakta o působení LSD mi byla známa již dříve z publikace Jiřího Roubíčka „Experimentální psychosy“ (Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1961). Spolu se spisovatelem a novinářem Ivanem Kubíčkem jsme se na psychiatrii v Opavě zúčastnili


‹ 1964

legálního experimentu s intoxikací pomocí aplikace LSD do žíly. Byla to osvěžující a překvapující zkušenost. Ve stavu intoxikace jsem vytvořil řadu kreseb a kvašů, které dokumentují podivuhodný svět rozšířeného vědomí. Až později, kdy jsem četl texty a knihy Timothy Learyho, jsem si uvědomil, jak významně psychedelické stavy ovlivnily zkušenosti umělců a jak značný vliv měly na literární a výtvarnou tvorbu minulého století. I přes delší časový odstup od doby, kdy byly tyto básně a texty napsány, se domnívám, že si udržují latentní dobový kolorit, který by vnímavý čtenář mohl ocenit. Myslím si, že většina mých básní a textů přežila svou dobu a neutápí se ve stereotypních metaforách a poetickém krasořečnění. Rád bych zdůraznil, že je tento výbor básní a textů prostý velkých ambicí. V básních je vědomě

zakomponováno mnoho sarkastických onomatopoických hříček, které jsou snad i v této době srozumitelné a čitelné. Psaní těchto básní a textů bylo mým soukromým očistným prostředkem, a v neposlední řadě zábavou i radostí. Jsem rád, že se mi na sklonku rozmanité pouti životem naskytla šance něco z těchto emocí sdělit i svému okolí a vydat kdysi ineditní básně a texty, a také kresby, koláže a grafiky. Jen tak pro radost a konec konců i pro ironické pousmání a věčné zatracení. Vanitas vanitatum et omnia vanitas.

E.O.

25


‹ 1964


10 SLOV ŽENA MUŽ DÍTĚ VODA VÍNO CHLÉB DOMOV VÍRA NADĚJE BŮH

‹ 1964

×1961

27


‹ 1963


‹ 1982


‹ 1964

31


‹ 1982


33


34


PADESÁTÁ A ŠEDESÁTÁ LÉTA

001


36


SLOVA ZNOVA SLOVA Argumenty dokumenty fakta artefakty tajná akta východiska horizonty perspektivy rudé fronty slova znova slova znova slova znova katakomby temné víry paměťové černé díry mehr licht volá poeta nechce se mu ze světa být či nebýt zní otázka vždy je to jen hra a sázka zamotá to jenom láska

×1956

37


ÚVODNÍ Neustlaná postel plná slov Slova ze kterých se básní Z pod peřiny čouhají dlouhá souvětí A kulaté otazníky obav Interpunkce a vykřičníky bázně Hrbatá metafora kulhá pod postelí Sahám na vrchol kulatého hrbu Jak praví pověra Pro štěstí

×1953

39


MOJE ŘEMESLO Jsem obyčejný krejčí Jež sešívá šat Vyspravuji díry Beru míry Beru svůj plat A jsem nakonec rád Že při každém stehu Přišiji definitivně i několik vteřin K dobru na svůj účet Je to clo k cestě na druhý břeh Jsem obyčejný krejčí Jež sešívá šat Ke stehu steh Jen žádný chvat Jen žádný vzdech Není proč řvát ×1954

40


OKŘÍDLENÝ PES Nad naším dvorem poletuje okřídlený pes štěká na hvězdy – štěká na měsíc a měsíc strachem couvá a hvězdy blednou v obavách Noc ustupuje dni Paprsky ranního slunce propalují neposednému psovi křídla a ten unaven usedá na jabloni Slunce visí vysoko nad stodolou Hospodář vínem opilý se nejistým krokem vrací domů a zvrací u zavřených vrátek potemnělá slova a půlslova Kohout kokrhá ranní fanfáry Pes poštěkává na jabloni Pegas se probouzí ze sna a řehtá

×1953

41


42


ALEGORIE RUSI Na kolena padněte a klaňte se pitvornému pelechu jež v majestátném atlasu skrývá svůj trudovitý prs A blahobyt vašich nud vám pokvete až do nebes Klaňte se Monomachově čapce a oprašujte její zavšivený hermelín s citlivostí shrbených patolízalů jež omámilo kadidlo moci A blahobyt vašich nud vám pokvete až do nebes Klaňte se svaté pověře a pochlebujte štědře papírovým gestům velkého Monomacha A blahobyt vašich nud vám pokvete až do nebes Klaňte se licoměrnému mramoru a hořkou pachuť přetvářky spolknete s chutí labužníka jež peče sobě pirožky A blahobyt vašich nud vám pokvete až do nebes Klaňte se mocnému carovi Klaňte se velkému vůdci Klaňte se soudruhu klaunovi Klaňte se jako tupci A blahobyt vašich nud vám pokvete až do nebes

×1953 43


V MLÁZÍ Slizcí slimáci v mlází stříbrnou stopou se plazí vlhkou slinou jdou a jdou a za zelenou ohradou slunce jim krunýře hází na jejich křehkou nahotu na růžky na nohy na hýždě mění je pozvolna v hlemýždě

×1954

44


EZOP & PTÁK Praví Ezop ptáčeti: Ranní ptáče dál doskáče Ranní ptáče skočilo a pak smutně pravilo zpívám skáču časně z rána píseň je už obehraná Vece ptáček v tom je háček dostal ale přes zobáček Opravilo Ezopa: Večer moudřejší je rána To ví každá stará vrána ani kohout na dvoře nadarmo nekrákoře ×1955

45


PÁN S NÁMI Uspořádali menší autodafé k potěšení svých záplatovaných duší Dedukujíce definice autority „Kdy není nutno, aby ten, jehož se mnozí bojí, se také bál mnohých“ Supi ještě nezplodili mírumilovného holuba A odvaha skvrnitých hyen nepřekvapuje v tomto bleděmodrém počasí Malátné slunce si líže rozjitřené rány „Nikomu není dovoleno být nevděčným“ Vladimír Iljič nastartoval hned napoprvé starou zelenou herku Utřel si zkrvavené ruce do bílé rubášky Vytáhl kliku a pečlivě ji uschoval „Spojenectví s mocnými není nikdy spolehlivé“ Zatím co muži rozdávali nečitelné autogramy Usedl za černý smuteční volant Automaticky zapnul rádio Hrají Saint Louis blues Jako by přiléval oleje do ohně Odsouzení rozdávali odhodlané pohledy Nasadili jim papírové čepice Nasedli do autobusu „Dobrým mužům všechno sluší“ Stoupenci rudého bratrstva jásali a mnuli si ruce

46


Klouby suše praskaly jak výstřely z pušek „Bůh nám dal tyto milé chvíle“ Tepaná pravidelným rytmem dvojtaktu hadrová panenka u stropu autobusu tančí „Ej rozkoša ty moja“ Uspořádali menší autodafé Zelený autobus pomalu odjíždí po příliš vyježděných kolejích Kristus u cesty přátelsky mává na pozdrav seschlou trnovou korunou Rozdává odsouzencům obrázky mučedníků Dušuje se biblí svatou Bůh všechno vidí Bůh soudí tam, kde není žalobníka Bůh nemůže být žádným způsobem oklamán Pán s vámi „Kdo by se odvážil říci, že je slunce falešné“ Odsouzenci chápou, že za nic nemůže Klidně kouří poslední cigaretu Hadrová panenka u stropu křepčí Cesta je volná Koleje jsou příliš vyježděné Radio zmlklo A my se jdeme klidně podívat na docela malé autodafé „Není ubohý ten, komu je lehko zemřít“

×1955 47


DIALOG Ano Asi jo! To snad ne! Ale ano … Je to možné Proč ne Není se co divit Když byl v tom Dalo se to čekat Ale ano! Je to tak

Nic se nemá přehánět Tak to nejde! Nikdy nikdo neví Co a jak bude Právě to je to nejhorší Je to jako když Je to jako když Se koukáš výš a výš A najednou jsi níž Tomu ty dobře rozumíš A vše dobře víš Že koho chleba jíš Ten musí být výš Ten musí být nejvýš A pak když se jde výš Nesmí hlesnout ani myš Vše předem připravíš Vše předem prověříš Vše předem zajistíš Neboť nikdy nevíš Nepůjdeš-li zase níž To víš

Nikdy nevíš koho chleba jíš I když jeho píseň zpíváš Není se co divit Když byl v tom Dalo se to čekat Je to tak! Nic se nemá přehánět Tak to nejde! A nikdy nepůjde! Nikdy nikdo neví Co a jak bude To je to nejhorší Tak to je

×1955 49


ČESKÝ ZAJÍC Hle, zajíc dřímající v brázdě ponořen do pampeliškových snů do zelených ulic a náměstí bez tabulek zasloužilých zaječích potentátů Zajíc, který simuluje pokojný spánek zatímco je hluboko ponořen do hnědé brázdy pole přemýšlí o ztracené jehle v kupě sena Zajíc, který byl nalezen záchytkou protože se nadmíru opájel sny Podrobil se dlouhé léčbě Spořádal hory pilulek Potíže nezmizely Jeho trauma odolalo Nevzdal se pampeliškových snů Ten zajíc, který spí s otevřenýma očima se ještě hlouběji ponořil do hnědé brázdy aby přemýšlel o kupě jehel v níž se mu ztratilo opojné snítko sena ×1956

50


TABULKY Parcely označené tabulkami Čekají na své majitele Čas lelkující u dveří se nedá odbýt Hrnkem teplé kávy a skývou chleba Zůstaly jen prázdné archy papíru Nepopsané a nepochopené zázraky V bibli svaté zmizely samohlásky A některá slova odešla po svých Vzorcům můžeme rozumět Zázrakům musíme věřit Jen čísla stránek jak otrlí agitátoři Zůstala na svých místech Váha zlata, které bylo přineseno Šalamounovi Byla šest set šedesát šest hřiven Šalamoun měl také čtyřicet tisíc koní Vozů a jezdců měl dvanáct tisíc A přece si nakonec přišel pro svoji tabulku Ten, kdo klopí oči, pomáhá Chodím kolem dokola svého domu A poslouchám, zda-li už jde Po špičkách krade se čas Hrajeme si na schovávanou Držím křečovitě kliku masivních dveří Ale nakonec je to zcela zbytečné Najde mne i v té nejpečlivěji zvolené skrýši A pak jsem na řadě já, abych počítal do sta A děsím se okamžiku Až zavolám už ×1956 51


Čas Čas šepotů a smíchů z úst do uší Poplašné zprávy o hebkých záhybech a chlupatých růžovostech Stojí tu náhle ztopořený čas jak úd chlapecké nedočkavosti

×1954

AVE Na celém světě dnes zvoní sklenice večerní klekání - slavnostní ave U stříbrných nálevních pultů zvoníme pijákům enormních vidin a prastarých kultů

×1954

52


BAJKA Vece kráva volovi co mu nikdo nepoví Kdybys vole pravdu věděl nikomu bys nepověděl že jsi jenom eunuch kupa masa žádný duch Kdybys duchaplný byl krávu by sis namluvil že ti schází invence nelíbíš se kravěnce

×1958

IDOL Žena idol – žena vzorec u ní je počátek u mě tvrdý konec Ten kdo tvrdý konec nemá nemá na kapitána Nema

×1956

53


54


DVOJČATA CIMPR CAMPR – nájemníci HOKUS POKUS – kouzelníci HOPSA HEJSA – samá sranda LÁRY FÁRY – velká banda HOGO FOGO – bitka na nůž TIK TAK – vede slepý Hanuš TŘESKY PLESKY – tlučhubové RAKA TAKA – nekňubové ČEHÝ HOT – jsou stále ve při PING PONG – hrají čínští bratři BIM BAM – zvoní na poplach KLIP KLAP – jedou na potlach HIP HOP – prima závodníci TIP TOP – známí výtečníci PEL MEL – staří popletové TING TANGL – pardálové MIŠ MAŠ – ostrý guláš vaří PIF PAF – život rychle zmaří CIK CAK – nerozluční bratři HOP TROP – a mají to za tři ×1957

55


MIMIKRY Tam v oné zemi sedí žába na prameni a kváká své samolibé koncerty Tam v oné zemi není odvážných hrdinů ani chrabrých princů a dobrohloupých Honzů Tam v oné zemi žabáci dál kvákají svá staronová usnesení Tam v oné zemi už i lidé žabím hlasem kvákají a žabí kůží se pyšní Velký žabák je jim vzorem Snad jednou půjdou s žabí kůží na trh Tam v oné zemi

×1956

56


POŠTOVNÍ Jede, jede poštovský panáček Jede, jede světa lán Potká ho ze zámku Ovčáček Potká ho z Třebovic kmán Psaníčka, peníze, balíčky Rozváží panáček maličký Zprávy smutné i veselé Ovoce sladké i kyselé Na trubku troubí vesele Jede, jede světa lán Všude ho vítají přátelé Jede si jako pán ×1955

57


EGOMAN Narodil se Křičí řve a vříská Saje mlaská pije kope plivá žije

ROSTE

ROSTEROSTE

Je už velký Křičí řve a nadává Pije baští žere Močí zvrací sere Provokuje kecá bere Přes mrtvoly vpřed se dere

ROSTE

ROSTEROSTE

Je už obrem Křičí řve a proklíná Sahá šlapkám do klína Spekuluje inkasuje Svoje právo nadřazuje Šoustá hýří kouří Jeho nitro stále bouří

58


ROSTE

ROSTEROSTE

Je z něj Titan Je servilní vždy poradí Podráží lže podvádí Taktizuje tvoří boří Čuráka do kundy noří Změnou ega už se moří

HOŘÍ HOŘÍ HOŘÍ Stává se menší

MENŠÍMENŠÍMENŠÍ Je bezvýznamný Je oddaný a zařazuje se Je tvárný a podrobuje se Je vlezlý a přizpůsobivý Je stálé menší MENŠÍMENŠÍMENŠÍ

Stává se neodvratně Největším českým trpaslíkem ×1958

59


METAMORFÓZA Pythagorova věta je všeobecně známá A vše je hned jasné Na počátku se zdá vždy všechno jasné Čas se neupřímně směje do očí Hraje si s námi na slepou bábu Nabízí čtyři body zcela nepokrytě Body vymezují plochu Tři stopy – pět stop – sedm stop Tuším, k čemu je vykopaná jáma Vlhká jak zívající ústa A nakonec nevěřící Tomáš je příkladem Výjimka potvrzuje pravidlo Pradávný rituál ale nepotvrzuje naše úvahy Ptáci bezstarostně zobají z dlaně ptačí zob Lichá čísla jako by vždy počítala s rezervou Než se z nich stanou čísla sudá Čas vysedává poklidně na slunci A počítá husté svazky paprsků Obdivujeme jeho hbité prsty Jednou s námi mrští do nekonečného prostoru Pátá dimenze není tak očividná hloupost Až vypočítám obvod svého kruhu (Vzorec obvodu kruhu je dvěpíer) Tak snadná věc Na počátku se zdá vše snadné Dosud neznám přesné hodnoty Které bych měl dosadit Zatím váhám, i když tuším Nestárnoucí čas se drze směje do očí Dlouhý nepřítomný pohled Který mrazí v kostech Věčnost nebo Nicota Je němou otázkou ×1954 61


U ŽLABU Na návsi i na dvoře kde kdo nahlas krákoře jenom naší činitelé cukrují jak spasitelé Každý šplhá výš a výš hledá plný žlab a spíž po žebříku nahoru najít mastnou bramboru Spíš anebo nespíš nebo mě neslyšíš?

1957

PORAŽENEC Žádný pásek není vhod srdce padá do kalhot Žádný pásek milí svatí nezabrání pád mých gatí Srdce spadlo do kalhot není mi to zrovna vhod Je to rána veliká duše z gatí uniká

×1957

62


ZÁVĚREČNÁ Byl jednou jeden ... tak začíná pohádka a na konci bývá zvonec Všechno má svůj začátek někdy i dobrý konec ×1957

63


PERMUTACE PŘÍSLOVÍ Sytý hladovému nevěří Sytému hladový nevěří Nevěří sytý hladovému Nevěří hladový sytému Hladový sytému uvěří Až hlad sytého prověří Sytý hladovému s páteří Hladovému sytý naměří Systému hladový nevěří Hladovému systém nevěří Nevěří hladovému systém Nevěří systému hladový Systému hladový uvěří Až hlad systém prověří Systém hladovému s páteří Hladovému systém naměří Systém hladovému nevěří Systému hladový nevěří Nevěří hladovému systém Nevěří systému hladový

64


Hladový systému uvěří Až klad systém prověří Systém kladnému s páteří Kladnému systém naměří Systému kladný nevěří Kladnému systém nevěří Nevěří systém kladnému Nevěří systému kladný Kladný systému uvěří Až hlad sytého prověří Sytému hladový s páteří Hladový sytému naměří Hladový v sytého se promění A přísloví se pranic nezmění Sytý hladovému nevěří Sytému hladový nevěří Nevěří sytý hladovému Nevěří hladový sytému

×1960

65


SOFISTIKA Dělám to i ono Jak dělám to tak nedělám ono Pak dělám i tamto A když nedělám tamto tak dělám to, co by mohlo být tím A když nedělám to, co by mohlo být tím tak dělám to, co by mohlo být i tamtím A když nedělám to, co by mohlo být i tamtím tak to dělám tak, aby to tak trochu bylo tím i oním A když to nedělám tak, aby to tak trochu bylo tím i oním pak to dělám tak, aby to bylo tak trochu tím a tak trochu oním i když to v podstatě trochu je tím A když to nedělám tak, aby to tak trochu bylo tím a tak trochu oním i když to v podstatě tak trochu oním není tak to dělám tak, aby to tak trochu bylo tím a tak trochu oním nebylo i když to v podstatě trochu je víc tím než oním Protože když to nedělám tak, aby to tak trochu bylo tím a tak trochu tím nebylo i když to v podstatě trochu je víc tamtím než oním tak je to myslím to co by mohlo tím být Pak by to mělo být to, co dělám i když zrovna nedělám nic Tak to dělám nejvíc i když nedělám víc nic než To ×1961

67


68


JEDNA A 55 UDÁLOSTÍ Jedna a 55 událostí Všedního večera 55 očí Pozdního večera Velkého jablka 55 svítících očí Se točí A kmitá Zeměkoule Ztracená V temnotách Vesmíru Jak Na dně Velkého hrnce Kde ohřívají 55 polévek Od oběda 55 Jich zasedne Za stůl A mezi Soustem Vyprávějí Jednu a 55 událostí

×1960

69


TAM I TU Tam i tu Tam i tu Nebojácně zaklepu Tu i tam Tu i tam S radostí jsem uvítán Sem a tam Sem a tam Konstatuji mam a klam Tam a sem Tam a sem Setkávám se s trapasem Tu i tam Tu i tam Bloumám zase sám a sám

×1960

70


NA PRAŽSKÉM HRADĚ Na hradě východní větry vanou Standarta smutně ve větru pleská Kapela hraje píseň obehranou Houf věrných skanduje a tleská Zní dutá slova Dnes a zítra znova Na třetím nádvoří Lokajové magoří Standarta vlaje Lid králi laje

×1960

71


72


PROTIKLADY ZEMĚ & VZDUCH ČLOVĚK & DUCH OHEŇ & VODA UŽITEK & ŠKODA TMA & SVĚTLO NEBE & PEKLO CHAOS & ŘÁD TEPLO & CHLAD DEN & NOC BEZMOC & MOC ĎÁBEL & BŮH ČTVEREC & KRUH MUŽ & ŽENA PES & FENA HRDINA & SRAB ZLODĚJ & DRÁB MALÁ & VELKÁ PANÍ & SELKA RADOST & SMUTEK NICOTA & SKUTEK MOUDRÝ & HLOUPÝ ŠTĚDRÝ & SKOUPÝ VÁLKA & MÍR TIŠINA & VÍR

ČERNÁ & BÍLÁ SLABOST & SÍLA NAHOŘE & DOLE ÚHOR & POLE CIZINA & VLAST BOLEST & SLAST ČISTÝ & ŠPÍNA ALIBI & VINA FALEŠ & VÍRA VOLNOST & MÍRA VĚRNOST & ZRADA STOJÍ & PADÁ DLOUHÝ & KRÁTKÝ STABILNÍ & VRATKÝ NENÁVIST & LÁSKA TVÁŘ & MASKA PRAVÁ & LEVÁ ADAM & EVA NAHORU & DOLŮ SAMI & SPOLU DOBRÁK & ZMRD ŽIVOT & SMRT ×1961

73


VARIANTY KONSPIRACE Nový vládce Konspirace Zrádný rádce Na oprátce Ať spí sladce Vše jde hladce

Na oprátce Ať spí sladce Vše jde hladce Nový vládce Konspirace Zrádný rádce

Konspirace Zrádný rádce Na oprátce Ať spí sladce Vše jde hladce Nový vládce

Ať spí sladce Vše jde hladce Nový vládce Konspirace Zrádný rádce Na oprátce

Zrádný rádce Na oprátce Ať spí sladce Vše jde hladce Nový vládce Konspirace

Vše jde hladce Nový vládce Konspirace Zrádný rádce Na oprátce Ať spí sladce

×1961

75


ALCHYMIE ČÍSEL Jednička je první v řadě stojí zpříma při parádě Dvojka ta se divně vlní jako kočka přede vrní Trojka – ó antičtí bozi má dvě kulaťoučké kozy Čtverka je židle s jednou nohou dvě dvojky usednouti mohou Pětka nadouvá se pýchou i když číslicí je lichou Šestka je to divná zvěst břicho hladí o sto šest Sedmička si bičem práská s jedničkou ji plete cháska Osmička obručemi balancuje ta větší obruč menší vyvažuje Devítka si velkou hlavu dělá i když její pozice je skvělá Desítka je číslo bastard Jednička s nulou?! Nula od nuly pojde Jednička s nulou vrcholu dojde ×1961

76


ZÁJMENA Ty & já to jsme dva Já & ty do party Já ty on třetí tón My & vy protivy My & oni jsme tu pro ni My vy oni fanfaróni Moje tvoje líté boje Naše vaše v base kaše ×1960

77


PROVOKACE Slova slova slova říká klasik Skřeky skřeky skřeky říkám já Už dávno nečekáme na Godota Určitě už dávno přišel Jmenuje se pan Nicota D‘où venons-nous? Que sommes-nous? Où allons-nous? Aktuálně: Do čeho přicházíme? V čem žijeme? Jak z toho ven? Mávneme rukou a proneseme zaklínadlo ...après nous le déluge... Po nás potopa Anebo parafrázujte Rimbauda ...c‘est la merde avec le soleil... V souvislosti s touto konstelací veliký Nitsche se tu jeví jako pitsche Se svým: „ Jdeš-li k ženě vem si bitsch.“ Nomen omen Totus mundus agit histrionem A to platí především u nás v Čechách Protože u nás se hraje komedie za každou cenu i když jsou divadelní prázdniny i za situace kdyby na chleba nebylo i přes varování Tatíčka Se hlavně krade a krade a krade ×1967 79


80


VERBÁLNÍ PORTRÉT OBLIČEJ – pradávný obyčej VLASY – ve větru klasy ČELO – nabité dělo OBOČÍ – souměrná úbočí OČI – kolem se točí UŠI – šepoty vzruší NOS – bez klobouku bos ÚSTA – napětí vzrůstá LÍCE – voskové svíce PIHA – jen tak se míhá BRADA – úskok a zrada VRÁSKY – doplněk masky ŠÍJE – naděje žije ×1966

81


‹ 1968

82


‹ 1968

83


84


VIZUÁLNÍ & KONKRÉTNÍ POEZIE - VÝBĚR [1962¦1993]

002


‹ 1962

87


VIZUÁLNÍ & KONKRÉTNÍ POEZIE Fenomén vizuální a konkrétní poezie nebo též experimentální poezie se znovu aktuálně objevil na konci padesátých a začátku šedesátých let minulého století, i když latentně existuje od pradávna. Slovo, písmo, znak a obraz od nepaměti vytvářely alianci, která důvěrně koexistovala po staletí ve všech epochách lidské kultury. Ve 20. století se vrátila nová podoba této symbiózy. Vizuální poezie je abstraktnější, a tedy jak formou, tak svým obsahem srozumitelná na celém světě. Tento fenomén pochopitelně nadchnul mnoho tvůrců u nás i v zahraničí. Tušili, že globální jazyk vizuální poezie poslouží lidem k intenzivnějším kontaktům. Spontánně vznikaly po světě skupiny umělců, které uchopily výzvu, kterou vizuální poezie nabízela, z pozice vlastní erudice a naplnily své kreace kouzlem osobitého výrazu. Byla to především výstava Schrift und Bild instalovaná v německém Baden-Badenu a pak v Amsterodamu v letech 1962–1963, která představila mnoho autorů a širokou škálu individuálních projevů. Pochopitelně i u nás se početná skupina výtvarníků a básníků začala zabývat vizuální poezií. Převážná většina těchto prací se

88

řadí k lettrismu. Úsilí těchto umělců bylo nakonec završeno v roce 1966 výstavou s názvem Obraz a písmo, která byla představena v Praze, Jihlavě a Kolíně. V nakladatelství Odeon pak v roce 1967 vyšla dlouho očekávaná antologie s názvem Experimentální poezie, kterou sestavila autorská dvojice Josef Hiršal a Bohumila Grögerová, která představila publiku jak české tak i zahraniční autory. V té době jsem se zúčastnil mnoha výstav a mé vizuální básně vyšly v mnoha antologiích u nás i v zahraničí. Především bych chtěl vyzdvihnout význam mé osobní písemné komunikace s autory nejen z Československa ale i ze zahraničí. Dopisoval a vyměňoval jsem si vizuální poezii s osobnostmi, jakými byly a jsou Pierre Garnier a Henry Chopin z Francie, Ian Hamilton Finlay z Anglie, Mary Ellen Solt z USA, a s řadou dalších autorů. Vizuální poezie se stala doslova světovým hnutím, které zasáhlo téměř všechny kontinenty od Evropy přes Asii až po Severní a Jižní Ameriku. V bývalém Československu se etablovala velmi silná skupina autorů, která čítala více než desítku osobností. Patřili k nim


zejména Josef Hiršal, Bohumila Grögerová, Jiří Kolář, Ladislav Novák, Vladimír Burda, Jiří Valoch, Ladislav Nebeský, Zdeněk Barborka, Emil Juliš, Jindřich Procházka, Josef Honys, Karel Trinkewitz a mnoho dalších. Pierre Garnier vydával ve Francii časopis Les Lettres, ve kterém jsem v roce 1965 poprvé publikoval mé vlastní vizuální básně psané na stroji Underwood Standard Portable Writer (1924). V roce 1968 vyšla v nakladatelství Gallimard antologie vizuální a konkrétní poezie s názvem Spatialisme et poésie concrète, kterou sestavil Pierre Garnier. Mohl bych uvést mnoho dalších kontaktů, které směřovaly k realizaci výstav, katalogů a publikací zaměřených na prezentaci mezinárodní vizuální poezie. Za všechny tyto plodné kontakty uvádím pouze dlouhodobý písemný kontakt s Pierrem Garnierem. Vizuální poezie v mnoha směrech představuje důležitou intermediální záležitost, kdy se navzájem mezi sebou prolínají média jako je poezie, výtvarné umění, typografie a hudba s audiovizuálními akcemi. Otevřel se také prostor pro sblížení poezie s vědou. Na tomto místě bych rád připomenul publikaci

Teorie textů (česky vydal Odeon, Praha 1967), jejímž autorem je německý filozof a teoretik umění Max Bense, ve které autor zkoumá různorodou povahu textů a jazykových útvarů z pozice umělecké i vědecké a zdůrazňuje podíl informace, kterou nám text v podobě písma anebo znaků poskytuje. I když fenomén vizuální poezie není v současné době výrazně prezentován, přesto se s ním latentně setkáváme v podobě všudypřítomné nahodilé poezie v nejrůznějších vizuálních formách. Nevědomky denně vstřebáváme fragmenty vizuální poezie ze svého okolí, aniž o tom víme.

E.O.

89


‹ 1962

90


‹ 1962

91


‹ 1964

92


‹ 1966

93


‹ 1964-66

94


‹ 1964

95


‹ 1962

96


‹ 1962

97


‹ 1962

98


‹ 1962

99


Slovo, písmo, znak a obraz od nepaměti vytvářely alianci, která v důvěrné symbióze koexistovala po staletí ve všech epochách lidské kultury. (E.O.)

100


‹ 1963

101


‹ 1963

102


‹ 1963

103


Báseň „Noční rybí zpěv“ Christiana Morgensterna je první dokonale konkrétní a zároveň vizuální básní. Redukce básně na oblouček a čárku je geniální a neustále fascinuje. Dokumentuje a předpovídá možnost čistě konceptuálního myšlení a je důkazem spojení básnické invence s v tvarnou redukcí formy. (E.O.)

104


‹ 1962

105


‹ 1963

106


‹ 1963

107


‹ 1962

108


‹ 1962

109


‹ 1963

110


‹ 1963

111


‹ 1963


‹ 1963

113


‹ 1964

114


‹ 1964

115


‹ 1962

116


‹ 1962

117


118

‹ 1964-66


119


120

‹ 1964-66


121


‹ 1991


‹ 1964-66

123


‹ 1962

124


‹ 1993

125


‹ 1964

126


‹ 1964

127


128


INTERPRETACE PŘÍSLOVÍ [1957 ¦1958]

003


INTERPRETACE PŘÍSLOVÍ V této části je několik obsahově aktualizovaných ukázek obecně známých přísloví. Lidová přísloví a rčení se proměňují do groteskní až sarkastické polohy. Známá přísloví následně kulminují ve významově pozměněném poslání, srozumitelném téměř všem lidem, a tím nastavují zrcadlo pokřivené totalitní době. Poslání notoricky známých přísloví záměrně směřují k aktuálním inovacím a paradoxním závěrům.

131


KUJ ŽELEZO KDYŽ JE ŽHAVÉ není čas na žerty hravé Až ti zchladne želízko budeš smrti na blízko Až ti zchladne železo jdeš do šrotu natotata nepomohou cingrlata Obrousí tě do kulata do kulata kulatýho budeš švagr chlupatýho

132


TICHÁ VODA BŘEHY MELE tak tu nestůj jako tele Podívej se – hele hele na Václavském Václaváku už se to zas jednou mele A ty stojíš opodál Na hradě je nahý král Nebud‘ starý pecivál!

CO MŮŽEŠ UDĚLAT DNES NEODKLÁDEJ NA ZÍTŘEK Co můžeš udělat zítra udělej až pozítří Ať se mysl nejitří!

133


VRÁNA K VRÁNĚ SEDÁ ROVNÝ ROVNÉHO SI HLEDÁ když ho najde – jaká smůla bývá někdy rovnější Bílá vrána poletuje s černou vránou koketuje Ty jsi černá tetička Já jsem bílá sestřička Černá vrána praví suše barva dělí naše duše Pořekadlo to zní hluše Když má někdo bílé peří lepším metrem se mu měří Poučení: Rovný rovného už nehledá Vrána k vráně už si nesedá

134


ŠEVČE DRŽ SE SVÉHO KOPYTA

V NOUZI POZNÁŠ PŘÍTELE

jako řezník jelita Ten se drží jelita jako krejčí pepita On si drží pepito jako pěvec varyto Ten se drží varyta jako soudruh koryta

když ta nouze už je tady kámoše si hledáš všady Nenacházíš žádného Každý hlavu odvrací prázdné kapsy obrací Až když jsem u konce s dechem kámoš přijde s plným měchem Rozbalí ho – a v tu ránu zajíc utek a je v pánu

Švec se držel kopyta byla to však rarita Mutace: Drž se svého šídla budeš mít dost jídla Chop se svého potěhu budeš míti potěchu Uchop svoje šídlo je to dobré bydlo

135


PES, KTERÝ ŠTĚKÁ NEKOUŠE Pes, který vrtí ocasem bývá věrným ťulpasem Pes, který vrčí ten se hned krčí Pes, který čurá na patníky má velký vztek na četníky Pes, který je mazaný bývá vždycky nažraný Pes, který skáče má vztek na sráče Pes, který zuří má srdce kuří Pes, který pokouše vyčmuchá i komouše

136


PODLE SEBE SOUDÍM TEBE

BLAHOSLAVENÍ CHUDÍ DUCHEM

život mě však více jebe promiň mi to příteli i když duše v těle zebe cítím, že mě hledá VéBé takže sorry, příteli oba dva jsme v prdeli že jsi nejspíš anděl z nebe, který chrání jenom sebe nevinný jsi jako já Slováci jsme obaja

Blahoslavení chodí vzduchem Blahoslavení rodí uchem Blahoslavení mluví břuchem Blahoslavení ve dni hluchém Slyší jenom svého ducha jak nad jejich vírou juchá

137


Z CIZÍHO KREV NETEČE a když už teče tak jen málo kolo se nám polámalo mnoho škody nadělalo udělalo boom


141


142


Partitury [2008]

004


Partitury Soubor grafických listů s názvem Partitury byl vytvořen na téma klavírního výtahu partitury opery „Z mrtvého domu“ skladatele Leoše Janáčka. Interpretace fragmentů notového záznamu jsem zpracoval na počítači a v početné sérii vytvořil pro výstavu Druhotvary (2008) v Moravském zemském muzeu a v Národním divadle v Brně. Do této knihy jsem zařadil i ty Partitury (grafické listy), které nebyly zatím nikde publikovány.

144


145


146


147


148


149


156


LSD KATALYZÁTOR TVŮRČÍHO PROCESU A IMAGINACE [1967]

005


UNIVERZÁLNÍ EXPOZICE Neduhy pevnin, řek, hor a oceánů jsou stále více zjevnější. Smysluplná věčná tolerance starodávných a novodobých mýtů je již téměř vyčerpána – a k tomu děsivá představa Sartrova hotelového pokoje bez oken. Peklo i ráj těch druhých nenabízí do budoucna nová laskavá řešení. Pravděpodobná a téměř jistá ztráta odměny nebeským rájem, věčné pohody a bezstarostných chvil s anděly. Agresivní existence člověka na tomto světě zdrogovaná šidítky konzumního světa je realitou víc než hmatatelně hrozivou. Životní prostor je globálně infikován mamonem, nelítostným bojem o stále více fascinující moc. Je infiltrován i ve jménu náboženských doktrín a teroru, bezohledného principu snadného umírání. Nelze očekávat žádná velká překvapení a nové vize o spasení a blaženém ráji. Jsou to jen zbožná přání, která jsou zahalena mlhovinami pochyb a chaotickým žvaněním samozvaných proroků. Komparace existence atavistické síly s touhou po duchovním naplnění, svobodě, radosti z aktu lásky a lehkonohé kreativity se přihlašují neodbytnými obavami. Mýtická loď je připravena. Tvář převozníka zdá se býti zachmuřena a zůstává v šeru, skryta očím pasažérů.

158


159


160


EXPOZICE BÁSNICKÁ „Věčnost se už našla...“ řekl kdysi Arthur Rimbaud a dále řekl: „Jsou to moře zašlá se sluncem.“ Máme šeptat svůj slib, jenž zní hluše, a je tu den, který nezní líp...

161


162


EXPOZICE INTOXIKACE Bezstarostné kontakty, měkké doteky, hebká pohlazení, šepoty ze rtů do uší, vášnivé a vzrušivé vzdechy. Zostřené vizuální, hmatové a sluchové vjemy. Hluboký a hustý prales, který je plný podivně bzučícího hmyzu a chvění vlhkého vzduchu. Hypertrofické halucinace, lepkavé květy a podivné ovoce erotických tvarů. Malířský vzor na stěnách místnosti se proměňuje do bizarně deformovaných pohyblivých reliéfů. Deformované obrazy s ornamenty zářivých barev. Občasné propady do děsivé reality. Očekávání zázraků a nekonečné, samovolné plynutí absolutního času. Jekot zrzavé děvky, která mocně svírá obrovskou rukou s šesti prsty tvrdý falus s tryskajícím gejzírem teplého semene. Prstem kreslím po těle děvky číslice, samoznaky a slovní sdělení. Sdělení nemají konkrétní význam, jsou zmatená a nesmyslná. Je to jen bezprostřední výron psychedelických okamžiků.

163


164


EXPOZICE OSTRAVSKÉ LAGUNY Lehce zfetované degenerované ryby v ostravských lagunách se vznášejí nad kouřícími vodami. Chystají se odletět k obzorům do krajin neodbytných absťáků. Rezavá tajemství potopených vraků. Na opuštěných parcelách změť drátů, barelů a plechovek v nálevu z vyjetých olejů. Cáry starých hader, vložek a matrací potřísněných výkaly. Hromady pomačkaných plastových lahví a ojetých pneumatik. Všechny ty zkurvené předměty jsou definitivně zbaveny kouzla prospěšnosti. Odložené kusy reálného života tu leží jako nepotřebná veteš a páchnoucí hnůj.

165


166


EXPOZICE U KONCE S DECHEM V pokoji vedle mého ateliéru umírá již několik týdnů unavený poutník. Zchátralý uzlíček z masa a kostí ve špinavých spodních hadrech. Starý námořník, který plul po mnoha mořích, který prošel bezpočtem přístavních krčem a zdolával mnohé strmé srázy neřestných děvek. Pozvolně klesá se svou kocábkou ke dnu, ale současně jako by se vznášel do výšin světélkujícího vesmíru, který, jako on, se podobá ležící osmičce – symbolu nekonečna. Stařec již nemá šanci, aby se zachytil hozeného záchranného lana a jeho oči prozrazují, že to ví.

167


168


EXPOZICE ZA ZRCADLEM Zrcadlo v kajutě zchátralé lodi roztříštěné na kusy. Lze zcela zřetelně pozorovat, že v prázdném rámu za rozbitým zrcadlem není vůbec nic. Nelze zde spatřit svět za zrcadlem, který kdysi tak jasně pozoroval Lewis Carroll s Alenkou... Jen špinavé oprýskané desky kajuty s vyrytými symboly. Primitivní kosočtverce se svislou čárou uprostřed. Možná jsou to kříže utrpení a spasení, či zářivý symbol a hvězda zrození a naděje. S největší pravděpodobností jsou všechny tyto symboly pouze přeludem a výplodem fantazie. Neexistuje tam zhola nic. Jsou zde jen obyčejné dřevěné desky kajuty. 169


170


EXPOZICE 100DOLNÍ Knajpa U černého pavouka na 100dolní ulici v Ostravě. Nedýchatelná atmosféra. Chuchvalce kouře s typickým zápachem trávy. Na cihlových stěnách visí obrazy neznámých autorů. Za okny šumí déšť. Umělci sedí u stolků a popíjejí svoje dávky alkoholu a spřádají podivné a krkolomné plány, jak nečekaně nakopnout tento svět, aby se ho zmocnili a byl jim po vůli. Počáteční moment odporu bývá jako vždy značný.

Prší, prší liják zní já mám rád bez lásky holku perverzní – naděje mé mrtvy dnes tož jsem zákona boha nenalez.. (citace z básně Alberta Kaina)

171


172


LEKCE VELKÉHO A ¦ [21. SRPEN 1968]

006


174


LEKCE VELKÉHO A Cyklus monotypů Lekce velkého A vznikl bezprostředně po okupaci Československa 21. srpna 1968 vojsky Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu. Je zde graficky jednoduchým způsobem řešen problém satelitního státu v mocenské sféře Sovětského svazu – orwellovsky řečeno: „pod dohledem Velkého bratra“. Inspirace alegorickým románem 1984 anglického spisovatele George Orwella se projevuje již v mém ranějším díle, kdy jsem tvořil první rozměrnější koláže a následně ruční papíry s názvy jako např. Paměťové díry, Rozemleté informace, Konec informací, Big brother is watching you, Interrogation. Jeden citát z díla George Orwella bych rád zmínil: „Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže: Nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy chýše je symbolem demokracie a je naším úkolem, aby tam zůstala.“

S jistou nadsázkou a sarkasmem byla tato otřesná situace mnou komentována právě těmito monotypy, které jsem vytvořil jako protest proti obsazení Československa. Tisky byly publikovány v mnoha časopisech u nás i v zahraničí. V této publikaci jsou reprodukovány některé monotypy, které vyšly na stránkách týdeníku LISTY Svazu čs. spisovatelů ještě v únoru 1969. Poslední grafický list této série monotypů se jmenuje příznačně Normalizace. Později jsem vybrané monotypy sestavil do krátkého komiksu. V roce 2012 jsem podle originálních monotypů z roku 1968 vytvořil digitální černobílou verzi a barevnou verzi, z kterých jsem pak vytiskl dva separátní grafické soubory.

E.O.

175


177


Po řadě, soudruzi ¦ V izolaci

178


Big brother is watchimg you ¦ Sféry vlivu

179


Lekce velkĂŠho A

181


PRAV-DA

182


KAN-KAN 231


Demokracie se våm zachtělo...

185


Konec diskuze

186


Bez lidské tváře

187


Spadla klec

188


Úplně tajné oddělení

189


Nátlakové skupiny

190


Tanec kolem velkĂŠho A

191


„Totalitní stát může dělat velké věci, ale jednu věc udělat nemůže: nemůže dát dělníkovi v továrně pušku a říct mu, aby si ji vzal domů a měl ji v ložnici. Puška visící na zdi dělníkova příbytku nebo farmářovy ch še je symbolem demokracie a je naším úkolem, aby tam zůstala.“ (George Orwell)

192


Ministerstvo lรกsky

193


„Každá revoluce končí tehdy, když se nová prasata dostanou ke korytům.“ (George Orwell)

194


Schůzka pěti velkých A

195


Kult velkĂŠho A

196


AlegorickĂŠ vozy

197


198


Poezie po roce 1968

007

LÉPE NĚKDY NĚCO NEŽ NIKDY NIC 1968


SLOGANY PO ROCE 1968 Uběhlo třicet let a stále prší Syn nemůže opustit svou vlast – vlast může opustit svého syna Všude dobře – dogma nejlíp Dočkej času jako Četka Tassu Dvakrát dá – kdo rychle dá ... da da Začátek nebývá tak těžký, jak by se někdy zdálo Nevinný opět našel svého prokurátora Česká Akademie věd dokázala, že země se točí Žena nasazuje svému muži parůžky, zatímco muž šel na pivo a tvarůžky Omezený mezkař z pomezí Čech objevil historický mezník Příručka alternativní filozofie opět na skladě Příležitost naléhavě klepe na dveře Hrdinství okamžiku – když je teorie šedá a duše rudá Inovace projektu: Životem blíže k smrti Do redakce stranického časopisu se nenadále dostavil pan Godot Clov & Hamm adoptovali Vladimíra & Estragona Dřevorubci si na pracovní besedě ověřili, že štípe-li se dřevo, létají třísky Prognostici opět dokázali, že z mraků obyčejně prší

200


VSTUP – POSTUP – VZESTUP – PŘÍSTUP – DOSTUP – ÚSTUP Naší ekonomové prokázali, že bez práce mohou být nejenom koláče Kultura a týden divů v Jízdárně Pražského hradu Konkrétně – co chcete od kultury? Kot & Lik hlásí: Národní galerie má vyprodáno Čalouněná židle vzor č. 1968/21/NORMÁL je opět na skladě Známý soudce veřejně prohlásil, že není třeba váhat se stavbou nových věznic Lež měla původně delší nohy, než jsme si mysleli Prodám levně šicí stroj, deštník a pitevní stůl - zn. Lautréamont alias Isidor Ducasse Slavný návrat vynálezce barevných prskavek do vlasti Příležitost opět zaklepala na dveře Na prahu ležel soumrak - model 1948 VSTUP – VÝSTUP – NÁSTUP – ODSTUP – ZÁSTUP – ÚSTUP ×1975

201


× 2012

203


204


TROJICE NEBE PEKLO RÁJ HORY LESY HÁJ STROMY KVĚTY TRÁVA SOPKA OHEŇ LÁVA PÍSMO SLOVO BÁSEŇ PRAVDA ZLOBA BÁZEŇ ĎÁBEL SATAN PEKELNÍK ANDĚL SVĚTEC BEZBOŽNÍK TOUHA LÁSKA ZRADA EVA SYMBOL HADA ×1968

205


Ostrava 1977 Z uhlí a železa stojí tu hrad Z kouře a potu štiplavý smrad V ranních tramvajích zívají houfy otroků Bývalí hrdí stoupenci pokroku Ideály se rozplynuly jako dým Zůstala hesla, protivný rým Ční tu jen z popela železný hrad Sípavý dech, na prsou had Šedivé ulice, dřevěná lešení Sevřené pěsti v děravé kešeni Markýz Géro je už dávno v Pánu Je tu prý jiná mocná síla Pravda už dávno není u Pána Kdo si tu hraje na markýze Géra Kdo plameny rudé rozdmychává Všichni vy na Slezské, všichni vy na Prajzké Ať je vám Petr nebo Pavel Co zbude ve vašem rameni bezmasém? Z uhlí a železa stojí tu hrad Plazí se městem zákeřný had Zatuchlý odér Stranický smrad

×1977

207


Z ABSURDISTÁNU ZÓNA SYMPATIE ZÓNA ANTIPATIE ZÓNA APATIE STOUPENCI POSTUPNÝCH KRŮČKŮ POŽÍRAČI PROPEČENÝCH BŮČKŮ REVOLUCE LHOSTEJNÝCH MIMOBĚŽNÍKŮ GALERIE SLEPÝCH KURÁTORŮ BEZRUCÍ RAFAELOVÉ ČRTAJÍ BUDOUCNOST OSTRÉ PROTESTY PIVNÍCH FILOZOFŮ REÁLNÉ PROJEKTY HRADNÍCH SRABŮ NABÍZEJÍ TEORIE PLNÝCH ŽLABŮ DUŠEVNÍ OBŘEZANCI MOCI DÉMONI ABSOLUTNÍCH NOCÍ A ČESKÝ ZRAJÍCÍ MOZEK MOC, TOTALITA, OBUŠEK VYNÁLEZCI BRYNZOVÝCH HALUŠEK NAKUPOVÁNÍ, KONZUMOVÁNÍ, ŠOUSTÁNÍ PLAVÁNÍ, LÉTÁNÍ, PADÁNÍ MIZENÍ, ZMIZENÍ, NIC NENÍ VZHŮRU DOLŮ VZHŮRU DOLŮ VZHŮRU DOLŮ SNADNO NA DNO DNO NIC VÍC JEN O

×1976 208


ZKRATKY Doporučujeme TLUPOVAŠ – Tlumiče politických vášní MIMA – Mlýnek na ideologické maso LEVOŽIP – Levné odpařovače životních pocitů PAREGŽUR – Patentní regulátor životní úrovně POBRALA – Posilovače bratrské lásky ZETŘU – Zesilovače třídního uvědomění DRPOMYŠ – Drtič pokrokových myšlenek ZADRSK – Zapalovače drsné skutečnosti TLATOB – Tlampače totální buzerace EKOZ – Ekonomické zvedáky KLANIM – Kladivo na imperialisty Navštivte Bio Socilussion Vstup 3 Kčs Nabízíme : Žehliče Kaliče Baliče Vylepšovače Permanentní baviče Natěrače na růžovo Autentický kůl Servít je vůl

×1976

209


POLARITA Jsou muži ošlehaní větry a dešti Obrůstají na jedné straně mechem Na první pohled je vidět Kde mají sever Jsou ženy ozdobené úrodnými klíny Na všech stranách se jim zakulatily hrany Až na druhý pohled je vidět Kde mají jih ×1968

211


212


MATEMATICKÁ ZNAMÉNKA Topografie světa + škubající se slova v posledním tažení – tepající srdce na dveře bordelů ale i kostelů + rotující osudí s ušatými tenisáky + velké terno + balíky prachů + neomezený blahobyt > než chlupatý akcent mezi tvýma nohama < než příběhy pingpongových džigolů = mluvit o ničem tedy do duté vrby + vavříny slávy + vynucené pocty + kamenné pomníky + ruiny ducha + beznadějné samoty + trosky ideálů dějiny umění × dějiny úpění = mumifikovaný čas + rozpadlé kostry slov + podivuhodná nekonečná souvětí klasiků + přeplněná čekárna do stanice Touha + babylonská věž + encyklopedie neznámých autorů Bubnuji na výhružné tamtamy na kůži varovného bubnu míchám hluboké & vysoké tóny v generátoru pro lásku, zrození, nenávist, život i umírání EJHLE TRIK + gestikulace neúspěšného Kazisvěta – epocha Nadčlověka – prázdný absolutní podživot + – rekreace v podsvětí zdarma! ... + milé vzpomínky na procházky s Cerberem na břehu řeky Zapomnění Tuto jistotu nevyváží ani sto pytlů naděje

×1977 213


Přítomnost požírá prognostikům budoucnost Prognostici požírají budoucnosti přítomnost Minulost se zakusuje přítomnosti do řiti Budoucnost neví o ničem a zvrací zbytky minulosti Všem dohromady se dobře daří ×1989

214


SAMETOVÁ REVOLUCE JE TO JASNÁ ZPRÁVA PADL REŽIM JEDNÉ STRANY KDEKDO ŠANCI OF DÁVÁ SKANZEN ČEESESER SE HROUTÍ JAK DOMEČEK Z KARET SNY O TOM CO BUDE POTOM NEBUDE TO PŘÍMÝ LET SNĚMOVNOU POHROBKŮ SNĚMOVNOU KLIDU UFONI OHROŽUJÍ VŠECKO-I-SLOVENSKO PROČ BYCHOM SE NETĚŠILI KDYŽ NÁM PÁN BŮH - KRUCINÁL PŘIPOMÍNÁ STÁLE JASNĚ MOJE MLÝNY SICE MELOU MELOU ALE OPODÁL KOMANČOVÉ STRAŠÍ DÁL ×1992

215


216


MAGOTAJOVÉ [1971] ¦ HH&C [1975]

008


MAGOTAJOVÉ Fikce o Magotajích a magotajské kultuře vznikla v roce 1971. Byla to specifická forma obranné reakce na strnulou bezvýchodnost normalizačního období, která započala nástupem prezidenta Gustáva Husáka po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Šlo o společnou hru skupiny intelektuálů s literárně historizujícím podtextem. Ustavila se tzv. Společnost pro restauraci Magotaje, která měla řadu nesmyslných poradních a výzkumných orgánů, které záměrně vydávaly protichůdné a zmatené zprávy o nových nálezech ze života Magotajů - fiktivního národa ve střední Evropě. Činnost této společnosti spočívala v neškodné manipulaci s pseudovědeckými objevy tohoto fiktivního národa, a rovněž s částečně zašifrovanými

jinotaji, narážejícími na společenský proces normalizace, které však nepůsobily provokativně. Název Magotaj vznikl podle etiket, které byly nalepeny na několika lahvích alkoholu vyrobených po domácku ještě za první republiky na Vysočině. Nečekaný objev několika lahví tohoto nápoje zapůsobil jako spontánní inspirace. Okolnosti nálezu bedničky s láhvemi magotajského moku zůstal obestřen tajemstvím. Nicméně po vypití poslední láhve Magotaje v mém porubském ateliéru na nás jeho síla zapůsobila tak mocně, že dala podnět ke vzniku již zmíněné Společnosti pro restauraci Magotaje. Zásadně nešlo o politické angažmá, i když by některé akce magotajské společnosti možná mohly policejní orgány dráždit, a dokonce vést k pronásledování zcela nevinných lidí.


Ze známějších osobností, které se aktivně zapojily do akcí naší magotajské společnosti, bych rád zmínil spisovatele Otu Filipa a novináře Ivana Kubíčka. Kromě těchto dvou se akcí účastnila řada dalších nejmenovaných osobností, které spojoval odpor k normalizačnímu procesu v ČSSR. Ota Filip se v roce 1974 vystěhoval s celou rodinou do Západního Německa. Po sametové revoluci v listopadu 1989, kdy se veřejnosti otevřely archívy StB, vyšlo najevo, že Ota Filip spolupracoval se zpravodajskou službou už v roce 1952, v čase své vojenské základní služby. Později s StB podepsal závazek o spolupráci (1970) a byl veden pod krycím jménem Hamerník. Ivan Kubíček skončil jako bagrista v národním podniku Metrostav v Praze na bagru Poclain a řada

dalších členů magotajské společnosti se povětšinou rozprchla mimo Ostravu. S ohledem na tyto okolnosti se proti Společnosti pro restauraci Magotaje nekonaly žádné zásahy ze strany StB. Až později, v roce 1975, jsem se s několika mladými intelektuály rozhodl založil sdružení Hip Hop Art Club (HH&C). Toto sdružení se pokoušelo aktivizovat mladé stoupence vizuální a konkrétní poezie a prosadit v Ostravě alternativní polohy výtvarného umění. Následující roky posléze přinesly s sebou daleko drsnější životní peripetie.

E.O.

219


Mateři bodlok Už je po matce, ta juž je v hrobě a sum tu po něj boroci. I jutro, mamo, idum k tobě, a majum xichty hledaci I matce bylo luto borakuv, tož dušu vratila tam zpatky a změnila ju na par bodlakuv, bodlakuv jako ze zahradky. Poznali boroci mamu po pichaňu, radosti sie každy zabyvo a kvjatek, s kturym po vzdychaniu sie mateři-bodlok nazyvo. Mateři-bodloku magotajsky, prosty je tajsky dom, tys kvjatek, jak bych řeknul, rajsky, komu joch tebe dom? Joch malum kytke s tebe zrobim, co ini těžko hledajum, do svjata cestum vyprovodim, kaj magotajci měškajum. Třa najdeš kajsi Magotajku, kěrum do nosa pichoš třa synka najděš, co mo pajku, a spolem s nim sie uvzdychoš. (Ota Filip - Zvláštní příloha zprávy VOPORu z 15.ledna L.R. 1)

220


221


222


POKŘIK MAGOTAJSKÝCH FUNDAMENTALISTŮ Ani peklo ani ráj Konstatuje Magotaj Osočují ale lhaj Pravdu má jen Magotaj Včera byla ještě panna Dneska je už zmagotaná Magotajci hlavu výš Ať vidíme kdo je níž Celá země celý kraj Oslavuje Magotaj Ani peklo ani ráj Konstatuje Magotaj Mago – Mago – Magotaj Mago – Mago – Magotaj ×1971

223


224


225


ZE ŽIVOTA STARÝCH MAGOTAJŮ (fragment) U starých Magotajů nevládl ani matriarchát ani patriarchát. Dnes je již historicky doloženo, že staré Magotaje reprezentovaly dva sbratřené kmeny. Byl to početnější kmen Tajů a menšinový kmen Mago, jejichž jazyk připomínal starotajštinu. V obou kmenech byly důsledně preferovány infantilní aspekty, díky kterým lze metaforicky konstatovat, že šlo o jakýsi Jugendstil pravěku. Nemohlo se například přihodit, aby se nějaký samozvanec chopil moci a ovlivňoval příliš dlouho život obou kmenů. Náčelníci se střídali v krátkých intervalech a neexistovala instituce kmenových stařešinů. Bylo národním zvykem, že některé přestárlé a zdegenerované členy kmene rituálně shazovali ze skalního útesu do posvátného jezera Tajogan, kde v hlubinách, jak po generace Magotajové věřili a ústním podáním tradovali, žila nenasytná hydra zvaná Nilats,

226

která se těmito přestárlými členy kmene živila. Jistě to pro nenažranou příšeru nebyla příliš výživná strava, ale přesto se věřilo (jak dosvědčují staré Magobáje), že krev starých Magotajů obsahovala příměsi neznámých halucinogenních látek, které znásobovaly touhu po moci. Bylo to s největší pravděpodobností způsobeno tím, že Magotajové se již od útlého mládí hojně živili vaječinou z dračích vajec, do které přidávali místo pepře lysohlávku magotajskou. Magotaj byl lovec - zevloun. Spíše by se dalo říci, že byl méně lovec a více zevloun, který procházel nekonečnou Magotajgou a kromě zevlování se věnoval sběru divokých magotajských trnek, kterých bylo na území magotajských kmenů hojně. Z divokých trnek pak Magotajové podle starobylého receptu destilovali zázračný nápoj, který členům obou kmenů dodával až nadpřirozenou fyzickou sílu. Na svém teritoriu se Mago-


tajové pohybovali tiše a s nebývalou elegancí, jsa oblečeni jen do bederní roušky a kožešinové roury, kterou si chránili svůj mocný pohlavní úd. Ženy Magotajů věnovaly výrobě a výzdobě těchto kožešinových futrálů mimořádnou pozornost. Magotajské ženy se také s nebývalým zaujetím podílely na tradičním obřadu iniciace zvaném Mírobraní. Rituál se každoročně pořádal v prvních dnech slunovratu. Byl všemi Magotaji s napětím očekáván a s pietou slaven. Podrobný popis magotajských obyčejů je popsán v publikaci „Magotajské kotliny a antikotliny“, kterou napsal náš přední znalec magotajských zvyků Oton Gotthaj. V magotajských legendách se dodnes zachovaly zkazky o vzniku jadrných pojmenování některých městeček, osad a obcí, jež důvěrně rezonují našemu uchu i dnes: Čumín, Řitka, Hleďsebe, Kozodírky, Nečichy, Šukačka, Pičín, Kozomín,

Pařidla, Polipsy, Kozohlody, Břuchotín, Výžerky, Praskačka, Oškobrh, Slotov, Mrtník, Mrchojedy, Jedovary, Pivoň, Žabokrky, Žabokliky, Žabonosy, Čepirohy, Držkov, Zlosyň, Vajglov, Hlemýždí, Trpoměchy, Zbizuby, Bahno, Brloh, Hrob a podobně. Je notoricky známo a vědecky doloženo, že se Magotajové v českých, moravských a slezských kotlinách a antikotlinách zejména v jarních měsících při slunovratu v hojném počtu srocovali a za zvuku primitivních hudebních nástrojů tančili své nekonečné reprodukční tance. Lze tedy stručně konstatovat, že Magotaj byl zevloun - provokatér a neulovenou zvěří se neživil...

E.0.

227


228


229


230


231


232


233


234


ČERNOBÍLÁ SÉRIE & KONSTELACE [2013¦2015]

009


236


ČERNOBÍLÁ SÉRIE & KONSTELACE Černobílá série & Konstelace je titul rozsáhlého souboru černobílých grafik (2013–2015) vytištěných technikou sítotisku a digitálním tiskem. Grafické listy jsou tištěny nejen na papíře, ale i na plátně, a jen některé jsou i rozměrnějších formátů. Tento cyklus černobílých grafik není zatím zcela uzavřen. Soubor těchto grafických listů se inspiruje konstelacemi grafémů s cíleným důrazem na minimalistickou dikci a monumentální grafickou formu s aspektem na vnitřní vizuální energii písma a znaků. Tento aspekt mě přivedl k redukci barev jen na černou a bílou. Vizuální vjem je tak oproštěn od psychologických atributů barev a je jasně směřován k výslednému vyzařování energie grafémů. Obsahově je tento soubor mementem či reflexí současné situace ve společnosti a v globálním světě. Zmíněný aspekt je v souboru volně akcentován a respektován. Poskytuji divákovi možnost vlastní asociace, a to díky grafémům v různých konstelacích. Grafika není závislá na konkrétní události. Soubor s názvem Černobílá série & Konstelace s určitou nadsázkou dokumentuje mou vlastní reflexi současného světa. V časovém úseku téměř tří let jsem vytiskl několik desítek grafik různých formátů. V posledních desetiletích lze pozorovat trend zvětšování formátů volné grafiky a snahu autorů se velikostí vyrovnat médiu malby a suplovat klasický závěsný obraz. Je celkem logické a pochopitelné, že v současné produkci tento trend nepolevuje, spíše kulminuje, a grafika dokonce směřuje k různým hybridním realizacím. Úvahou o smyslu a volbě formátu pro můj cyklus grafiky jsem dospěl k rozhodnutí dát přednost komornějšímu formátu tisků. Koláže, strukturální grafika, kresby, serigrafie a digitální grafika se podílí na výběru výtvarného doprovodu k poezii a textům. Nejsou to ilustrace v pravém slova smyslu. Výběr těchto médií tvoří spíše jakýsi přiměřený kontrapunkt. E.0. 237


TO CO VIDÍTE JE TO CO VIDÍTE není to nic jiného než to co byste vidět chtěli a když uvidíte co vidět chcete tak skutečně vidíte to co vidíte svým okem neomylným dokonalým jedinečným skleněným! ×1998

239


ZLOM STOLETÍ SVOBODA ROVNOST BRATRSTVÍ HOJNOST BLAHOBYT BOHATSTVÍ BÍDA NOUZE HOLOBYT VÍRA LÁSKA NADĚJE ŠPÍNA NEMOC KURDĚJE BEZMOC MARNOST ČERNÝ DEN SVĚTLO VZPOURA Z TOHO VEN ×2000

241


Ještě v roce 1981 píše u nás Jindřich Marco v knize O grafice: „Serigrafie, sítotisk je moderní odrůdou grafiky, umělecky povážlivě na hranici umění“. Musím se vůči tomuto v roku nekompromisně ohradit. V letech 1964-1968 na v stavách Documenta 3 a Documenta 4 v Kasselu překonává Andy Warhol sv mi serigrafiemi tento krátkozrak názor. Serigrafie Andyho Warhola jsou dnes nespornou ozdobou mnoha světov ch sbírek a jsou zdrojem neb valého uměleckého zážitku. (E.O.)

243


PROMĚNLIVÉ POČASÍ Sněží Hustě a vytrvale Vrstvy pestrých slov pokrývají již celý kraj na Severu Na louce pod Landekem si postavil mladý performer iglú V iglú přebývají dva zdivočelí malamuti z Ostravy Jsou to hlídači teritoria, kde stojí brána do svatyně zaručeně pravého umění Hlasité úpění emeritních umělců se rozléhá široko daleko po zasněžených pláních Chvějí se v obavách o svůj starý osvědčený software Zatímco divoké vichry bičují stráně, vrší se u brány svatyně slova, závěje lascivních souvětí a divokých nadávek V iglú je teplo a útulno Okapy svatyně jsou již plné zmrzlých slov Rostou a formují se ve špičaté rampouchy neodbytných vět, které provokují neúplatné kurátory k činu Meluzína mezitím skučí vzrušením a v extázi krouží kolem ztopořeného komína šachty Michal Mládenec obrovskou lopatou ukládá sémantické žrádlo do koryta kompjůtru Bílé nuly a černé jedničky se mísí v nestravitelnou směs počítačových blábolů ochucených photoshopským sýrem Závěrem přihazuje několik neodbytných souborů z erotických stránek internetu

244


Dva malamuti převlečení do dresu Batmana a Jokera si libují a hlasitě mlaskají – jsou vlezlí a neodbytní Jsou prostě nejlepší dvojkou na Severu! Eskadra serverů napadených viry Kazimír eskaluje přesvědčivými uměleckými výstupy Sloní paměť kompjůtru ještě stále vzdoruje Finále kulminuje Kroupy velké jak golfové míčky ničí všechna alternativní řešení a posléze zaplňují bezkonkurenčně všechny jamky v okolí Programy kompjůtru kolabují Ikony hasnou a mizí z horizontu monitoru Z iglú se ozývá radostný štěkot Jeden z malamutů vrhnul sedm štěňat Bílé nuly a černé jedničky tiše padají ze zachmuřené oblohy Hardware a software opět naskočil - - × 2012

245


Grafika poskytuje ve všech klasick ch i experimentálních podobách maximální prostor pro reflexi vnitřního a vnějšího světa. Grafémy, znaky a piktogramy jsou v tvarnou řečí, kterou se lze domluvit s k mkoliv na světě, protože ji vytvořila lidská touha dorozumět se mezi sebou navzájem. Je zde také evidentní v sledek a snaha minul ch i nastupujících generací uchovat mapu duševního potenciálu člověka a schopnost vzájemně komunikovat v grafick ch digitálních strukturách. Digitální grafické informace zaznamenávají události, které se již nikdy nebudou stejn m způsobem opakovat. (E.O.)

247


248


249


250


251


252


INSTALACE & PERFORMANCE

010


â&#x20AC;¹ 1995


INSTALACE & PERFORMANCE Kresby znaků ohnivým provazem a prostorové instalace doplňují možnosti a limity ostatních mnou používaných médií. Kresby ohnivými provazy jsou volně spojeny vnitřní vazbou s danými rituálními obřady člověka v hlubokém dávnověku, kdy živel ohně měl magický význam. Oheň, voda, země, vzduch jsou čtyři základní živly, před kterými měl a má člověk od pradávna vrozený respekt. Civilizace a příroda tvoří organický celek, který určuje existenci lidstva. Archetypální znaky vypálené do trávy jsou určeny dvěma fázemi. První fáze je princip iniciace a identifikace s dávnými rituály a druhá fáze je plynutí fenoménu času, který limituje trvání vypálených znaků v trávě, než opět zarostou travou a postupně zmizí. Pomíjivost je pro mě důležitým aspektem, který provází celou akci. Neméně důležitá je i symbolika znaků. Při performanci „Prostor Zlín 1994“ jsem použil sedm všeobecně známých znaků v určité kombinaci: KRUH – nejdokonalejší, nejjednodušší, uzavřený znak, který je symbolem vesmíru a boží moci, křesťanským symbolem věčnosti, symbolem ohně a dokonalosti. ONDŘEJSKÝ KŘÍŽ – symbol zmaru, konce, zákazu, ve kterém je latentně obsa-

žen i princip odporu. ČTVEREC – na rozdíl od kruhu představuje stabilitu a řád, je symbolem hmoty, světa a přírody. HVĚZDA – tento znak je znamením vzniku života, je symbolem pronikání mužského a ženského principu. TROJÚHELNÍK – postavený základnou nahoře symbolizuje vodu, ale i ženský princip. ŘECKÝ KŘÍŽ – symbolizuje boha a svět (vodorovná je svět a svislá bůh), je též znakem konce života, ale i jeho vzkříšení. SPIRÁLA – je symbolem každého vývoje života a jeho struktury, je to energie vědomí. Součástí performancí s ohnivými provazy je reprodukovaná hudba anebo jednoduché rytmické variace na bubny. Podobně i prostorové instalace slov, čísel nebo znaků mají podobný význam, jsou jen konkrétnějšího zaměření. Například zájmena MY a ONI v určité konstelaci mohou navozovat atmosféru střetu v rozdělené společnosti. Rovněž různě upravené citace splňují tento konkrétní požadavek. Instalace ovšem kladou na diváka nárok na určité penzum všeobecných kulturních vědomostí.

E.O.

255


â&#x20AC;¹ 1994

256


‹ 1993

257

‹ 1998

‹ 2000


â&#x20AC;¹ 1994

258


â&#x20AC;¹ 1994


‹ 1998

‹ 1998


Originální americk plakát ke kultovnímu filmu Easy Rider (1969 – 200x200 cm) visel od roku 1970 až do roku 1990 v mém ateliéru na Zámecké 20 v centru Ostravy. V roce 1990 koupili dům veksláci a všechny nájemníky z něj postupně vystěhovali. Za ta léta ateliér navštívilo mnoho přátel, kamarádů i náhodn ch návštěvníků, kteří zde občas našli i krátkodob azyl. Ateliér jsem musel opustit a plakát, do kterého bylo vepsáno mnoho různ ch vzkazů, sloganů a kresbiček, jsem si vzal s sebou a časem jej dotvořil do současné podoby. Plakát představuje jak si epilog či tečku za normalizační dobou v Československu v roce 1989. Opatřil jsem jej názvem „Easy Rider – Fronta na Zámecké 20“. Poprvé byl obraz vystaven až v roce 2016 v Galerii současné malby v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě. Větu, která je uvedena v horní části plakátu: „A man went looking for America And couldn‘t find it anywhere“, jsem několikráte parafrázoval a použil jako příležitostnou citaci v instalacích a obrazech.

Po ukončení výstavy se stala zvláštní příhoda, kterou zde zaznamenávám. Paní, která balila obrazy k odvozu, zjistila, že na obraze Easy Rider jsou nepatřičné nápisy, slogany a lascivní kresbičky, které tam, podle jejího bezprostředního úsudku, musel dokreslit neznámý vandal. Zavolala policii a společně zjišťovali rozsah škod způsobených neznámým pachatelem. Byly provedeny detailní fotografické záběry inkriminovaných míst na obraze, které mi byly obratem dodány elektronickou poštou do mého počítače. Už při letmém pohledu na fotky jsem poznal, že se stal kardinální omyl, neboť k žádnému poškození nedošlo. Přesto jsem absolvoval odvoz policejním autem k posouzení rozsahu škody do galerie, kde už byli připraveni čtyři kriminalisté se zápisem. Po rozbalení obrazu jsem konstatoval, že obraz je v naprostém pořádku. Všichni přítomní nevěřícně kroutili hlavami, a teprve po mém opětovném ujištění byla záležitost uzavřena. Ukazuje se, že zvláštní fluidum obrazu působí i dnes, stejně jako za doby normalizace, a stále láká policejní experty. Tato příhoda a fotografie detailů obrazu se mi staly předlohou pro vytvoření souboru 18 grafik, které dokumentují zločin, který se nikdy nestal. E.O. ‹ 1970-91

263


Eduard Ovčáček: SLOVA ZNOVA SLOVA (resumé) Eduard Ovčáček (1933) se narodil v Třinci. Po absolvování Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě (1957–1963) učil grafické techniky na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (1963–1968). Od roku 1964 žil a pracoval v Ostravě. V letech 1980 až 1989 se z politických důvodů usadil v Praze, kde podepsal prohlášení Charty 77. Nyní opět žije a pracuje v Ostravě. V letech 1991–2012 působil jako vysokoškolský pedagog na Ostravské univerzitě. Po založení Ostravské univerzity v roce 1991 řídil Katedru výtvarné tvorby (KVT) a v dalších letech, po ustavení Fakulty umění, vedl katedru kresby a grafiky. V době pedagogické činnosti na Ostravské univerzitě uspořádal několik tvůrčích setkání s mezinárodní účastí, tzv. Workshopy–Serigrafia (1997–2001), a následně jako kurátor organizoval u nás i v zahraničí řadu výstav s názvem Česká serigrafie. Poezií, zejména moderní francouzskou a českou, se zabýval od mládí – nejen jako její náruživý čtenář, ale i tvůrce. Počátkem 60.let se připojil k celosvětovému proudu vizuální

264

a konkrétní poezie, která je též označována společným přídomkem „experimentální“. V té době navázal cenné kontakty s mnoha významnými osobnostmi, s nimiž ho spojoval stejný tvůrčí zájem (Pierre Garnier, Henri Chopin, Ian Hamilton Finlay, Mary Ellen Solt aj.). V roce 1966 vydal, vlastním nákladem v počtu 50 exemplářů, soubor vizuální poezie s názvem „Kruhy 1964–1966“, kterým se poprvé představil širší veřejnosti. Tento jeho první větší soubor strojopisné vizuální poezie řeší v různých konstelacích vztahy zájmen já - ty , my - oni a podobně. Své básně publikoval poprvé ve francouzském časopise Les Lettres (1965) v redakci Pierra Garniera a v antologii Spatialisme et poésie concrète (Gallimard, Paris 1967), kterou rovněž připravil Pierre Garnier. Dále je zastoupen v těchto publikacích a antologiích: Experimentální poezie (editor: Josef Hiršal a Bohumila Grögerová; Odeon, Praha 1967), Listy (týdeník Svazu čs. spisovatelů, 1968-69), Typewriter Art: A Modern Anthology (editor: Barrie Tullett; Laurence King Publishing, London 2014), The Art of Typewriting (editor: Marvin Sackner and Ruth


Sackner; Thames & Hudson, London 2015). V roce 1968 vyústila jeho básnická tvorba v sérii vizuálních básní – monotypů s názvem Lekce velkého A, která reflektovala politicko-společenskou situaci v Československu po obsazení vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tyto vizuální básně měly velký ohlas nejen v českém, ale i v zahraničním tisku. Po pádu totalitního komunistického režimu je autor vydal v publikaci pod stejným názvem: Lekce velkého A, s podtitulem Konkrétní a vizuální poezie 1962–1993 (Trigon, Praha 1995). Tato publikace byla autorovou první souhrnnou bilancí jeho dosavadního tvůrčího snažení na poli poezie, která se u něj prolínala s jeho vlastní výtvarnou lettristickou tvorbou. Slova, písmena, číslice a znaky se právě díky poezii staly celoživotně charakteristickými výrazovými prostředky, kterými Eduard Ovčáček definuje svá díla. „Vizuální poezie v mnoha směrech představuje důležitou intermediální záležitost“, jak tvrdí sám autor, „neboť se navzájem mezi sebou prolínají média jako je poezie, výtvarné umění, typografie, hudba, ba dokonce i performance nebo tzv. pohybová

recitace (řečeno slovy Ladislava Nováka).“ V neposlední řadě lze do výčtu zařadit i fotografii, kterou Ovčáček rovněž po svém způsobu spojil s písmem a texty. I zde se projevila jeho velká zkušenost poučená poezií. Své vlastní fotografické dílo zpracované v lettristickém duchu shrnul v publikaci Fotografika (Ostravská univerzita - Fakulta umění, Ostrava 2014). Publikace Slova Znova Slova představuje zejména tu část autorovy poezie, která vznikala už od roku 1953 a dosud nikdy nikde nebyla publikována. Dále zahrnuje vizuální a konkrétní básně vytvořené po roce 1962, interpretace přísloví, onomatopoické básně, ukázky textů psaných pod vlivem LSD, fragmenty textů Společnosti pro restauraci Magotaje, autorovu stať o grafice a texty, kterými autor publikace objasňuje vznik a historii vizuální a konkrétní poezie, včetně vlastních začátků a svého dalšího vývoje v oblasti poezie.

(beo)

265


Eduard Ovčáček: WORDS AGAIN WORDS (Résumé) Eduard Ovčáček (1933) was born in Třinec. After graduating from the Academy of Fine Arts and Design in Bratislava (1957– 1963) he taught printmaking techniques in the Department of Art Education at the Faculty of Education, Palacký University in Olomouc (1963–1968). In 1964 he moved to Ostrava to live and work. From 1980 to 1989 he settled in Prague for political reasons and he was a signatory of Charter 77. He currently lives and works in Ostrava again. From 1991 to 2012 he taught at the university of Ostrava, first, after the university was founded in 1991, as head of the Department of Art (KVT), and after that, when the Faculty of Fine Arts was established, he headed the Department of Graphics and Drawing. While teaching at the University of Ostrava he organised several meetings of artists including participants from abroad, known as the ‘Workshops–Serigraphy’ (1997–2001), and then as curator he organised a series of exhibitions under the title ‘Czech Serigraphy’ held in the Czech Republic and abroad. Poetry, especially modern French and Czech poetry, is something Ovčáček has been interested in since he was a young man – not just as an avid reader of poetry but also as a writer of poetry himself. In the early 1960s he

266

embraced the worldwide trend of visual and concrete poetry, which is also referred to under the shared title ‘experimental’ poetry. Around that time he formed valuable ties with prominent figures with whom he shared the same creative interest (e.g. Pierre Garnier, Henri Chopin, Ian Hamilton Finlay, Mary Ellen Solt). In 1966 he published, at his own expense, 50 copies of a collection of his visual poetry titled ‘Kruhy 1964–1966’ (Circles 1964–1966), which marked his public debut. This, his first larger collection of typewritten visual poetry, deals in various configurations with the relationships between the pronouns I – you, they – us, and similar things. He first published his poems in the French magazine Les Lettres (1965), where Pierre Garnier was editor, and in an anthology titled Spatialisme et poésie concrète (Gallimard, Paris 1967), also compiled by Pierre Garnier. His work can also be found in the following publications and anthologies: Experimentální poezie (Experimental Poetry; edited by Josef Hiršal and Bohumila Grögerová and published by Odeon, Prague 1967); Listy (Pages; the weekly magazine of the Union of Czechoslovak Writers/ Svaz čs. spisovatelů, 1968-69); Typewriter Art: A Modern Anthology, edited by Barrie Tullett


(Laurence King Publishing, London 2014), and The Art of Typewriting, edited by Marvin Sackner and Ruth Sackner (Thames & Hudson, London 2015). In 1968 his poetry-writing led to the creation of a series of visual poems – monotypes titled ‘Lekce velkého A’ (A Lesson in Capital A), which reflected the socio-political situation in Czechoslovakia after the invasion of Warsaw Pact troops in August 1968. These visual poems were enthusiastically received in the international as well as the Czech press. After the collapse of the totalitarian communist regime these poems were published in a book titled Lekce velkého A (A Lesson in Capital A) and subtitled Konkrétní a vizuální poezie 1962–1993 (Concrete and Visual Poetry 1962– 1993; Trigon, Prague 1995). This publication represented the first summary and stocktaking of his creative work in poetry up to that time and which for him overlapped with his lettristic visual arts work. Words, letters, numbers, and symbols became, thanks to his work in poetry, the lifelong and characteristic expressive devices with which Eduard Ovčáček defines his works. ‘Visual poetry in many respects represents an important intermedial phenomenon’, as he says himself, ‘as there is an intertwining of media such as

poetry, visual art, typography, music, and even performance or what’s called physical recitation (in the words of Ladislav Novák).’ Last but not least to this list can be added the photographs that Ovčáček, in his own inventive way, combines with the letters and writing. Here again his extensive experience, informed by poetry, manifests itself. He summed up his body of photographic work in a publication titled Fotografika (Photographs; Ostravská univerzita - Fakulta umění, Ostrava 2014). Slova Znova Slova (Words Again Words) presents Ovčáček’s poetry since 1953 never before published elsewhere. It includes visual and concrete poems created after 1962, interpretations of proverbs, onomatopoetic poems, examples of texts written under the influence of LSD, fragments of texts written by the Society for the Restoration of Magotaj People (Společnost pro restauraci Magotaje), an essay by Ovčáček on graphic art and texts, shedding light on the creation and history of visual and concrete poetry and Ovčáček’s own beginnings and development in the field of poetry.

(beo)

267


268


Bezděky denně vizuálně vstřebáváme fragmenty atributů vizuální poezie ve svém okolí, aniž si to uvědomujeme. (E.O.)

269


â&#x20AC;¹ 1979

270


Knihy, katalogy, časopisy / publikované hodnocení díla (výběr) Les Lettres – Poésie Nouvelle (revue, č. 34) / koeditor: Pierre Garnier / Édition André Silvaire, Paris 1965 Experimentální poezie (publikace) / autor: Josef Hiršal a Bohumila Grögerová / Odeon, Praha 1967 Červený květ 12/67 (literární měsíčník) / Profil, Ostrava 1967 Spatialisme et poésie concrète (publikace) / editor: Pierre Garnier / Gallimard, Paris 1968 Hispanic Arts (literární a výtvarná revue), A World Look At Concrete Poetry (článek) / autor: Mary Ellen Solt / Indiana University, Richmond 1968 Processo 1 (publikace) / Sebastiano de Carvalho / Copacabana 1969 Czechoslovak Life (měsíčník o Československu) / Orbis, Praha 1969 Buchstäblich wörtlich wörtlich buchstäblich. Eine Sammlung konkreter und visueller Poesie der sechziger Jahre in der Nationalgalerie Berlin (katalog) / text: Michael Glasmeier / Nationalgalerie, Berlin 1987 Eduard Ovčáček – Lekce velkého A (publikace) / text: Jiří Valoch a Arsén Pohribný / Trigon, Praha 1995 Prostor Zlín (odborný recenzovaný časopis) / šéfredaktor: Ludvík Ševeček / Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Zlín 1994 Eduard Ovčáček – Tvorba z let 1959 - 1999 (monografie) / text: Jan Kříž / Galerie moderního umění v Hradci Králové a České muzeum výtvarných umění v Praze, Gema Art Group a.s., Praha 1999 Eduard Ovčáček 1956 - 2006 (monografie) / text: J. Valoch, J. Machalický, J. Mojžiš / Gallery, Praha 2007 Pandora (kulturně-literární revue) / Občanské sdružení Nad Labem, Ústí nad Labem 2007 Omaggio a Lotta Poetica. 74 artisti e una rivista (katalog) / Fondazione Berardelli, Brescia 2009 Město = Médium (publikace) / autor: Vladimír 518, Jan Matoušek, Markéta Vinglerová / VŠUP, Praha 2011 Bieguny Poles (publikace) / editor: Mieczisław Juda / Akademia Sztuk Pięknych w Katowicach, Katowice 2013 Eduard Ovčáček – Oeuvres Graphiques (katalog) / text: Florence Jaillet, Jiří Machalický / Museé de l‘imprimerie, Lyon 2013 Konteksty (interdisciplinární čtvrtletník) / Instytut Sztuki PAN, Warszawa 2014 Typewriter Art: A Modern Anthology (publikace) / editor: Barrie Tullett / Laurence King Publishing, London 2014 Eduard Ovčáček – Fotografika (publikace) / text: Eduard Ovčáček, Ilona Víchová, Martin Mikolášek / Ostravská univerzita, Ostrava 2014 The Art of Typewriting (publikace) / editor: Marvin Sackner a Ruth Sackner / Thames & Hudson, London 2015 Inspirativní literatura / výběr Experimentální psychozy (publikace) / autor: Jiří Roubíček / Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1961 Teorie textů / autor: Max Bense / Odeon, Praha 1967 1984 / autor: George Orwell / samizdatové vydání Timothy Leary – Pohled z onoho světa / autor: Robert Forte / Volvox Globator, Praha 2001 271


© Ostravská univerzita, Dvořákova 7, 701 03 Ostrava / Fakulta umění © University of Ostrava, Dvořákova 7, 701 03 Ostrava / Faculty of Fine Arts

Autor konceptu knihy / Concept of the book / Eduard Ovčáček Texty / Texts / doc. Paedr. Iva Málková, Ph.D.; Prof. Eduard Ovčáček, akad.malíř; MgA. Jana Šindelová, PhD. Anglický překlad (Resumé) / English translation (Résumé) / Robin Cassling Fotografie - archiv autora (E.O.) / Photos - courtesy of the author (E.O.) Grafický design / Graphic layout / Johanka Ovčáčková Redakce / Edited by / Berenika Ovčáčková www.eduardovcacek.cz Vydání první / First Edition Náklad 500 ks / Print run 500 copies Tisk / Printed by / Protisk České Budějovice Ostrava / 2016 ISBN 978-80-7464-789-5


Words Again Words / concret and visual poems  

Slova Znova Slova (Words Again Words) presents Ovčáček’s poetry since 1953 never before published elsewhere. It includes visual and concrete...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you