Page 1

j

a

n

a

n

t

o

n

Triple Lutz for president


Para la revolución a všechny mé vzdálené bratry.

volná strana

Prostor a čas potřebný pro klid k poesii je důvodem k neustálému a neuspořádanému obracení knihy. Díky Henry Hillovi, Nadě, Romanovi, Nicotě, Berniemu, Lou, Guillamovi, Luv I-reen, Mikimu a dalším. In memoriam díky letí Tomášovi, Jiřímu a Lukášovi.


už dlouho se Živott strefuje do mé chuti, připraví obědní menu, trochou šťávy z šťovíku zalitý kousek baklavy,

synu uspávače vran. co kape v jemné srsti

mě střelí do hlavy.

koníčkově,

když se přestanu divit,

tón barev krve,

pak,

po viole břicha, tah smyčce boží, ta chuť, říkám si, že mě už musí probudit,

v nevyslovitelnosti

chci být Zrzavým a kámen z světa shodit,

trudných, veřejných rán,

nechci se víc zlobit,

jen naše nitra mohou ven, plavbou na východ,

jsme obojky,

pomalou plavbou,

zbydou jen stehy,

se svou svitou,

dokončit, dopastit palety,

to mi přijde vhod,

otevřených ran,

s mou plachtou,

dát zas věci do příhod, - pochod, marš, pochod.


lidé mě vyhnali, tak bořím se

poslední

zapáchajících tras.

rajský čaj.

do vnitřních,

jsem sál stává se snad z básníka

ten den

lovec černých děr?

je život útěk,

odpověď je nasnadě.

za příboj.

ne,

a přece, od čaje taky,

není ani vejce.

a přece,

kde není slepice,

od poledního ráje dlouho, na orbitu vystřelen,

ten večer

do otvůrků

hrál jazz,

a zapadajících

a já stál

odevšad

osamocený

soucitem slz tekoucích

mezi topoly.

soudce i porotce,

po maličkých motorcích.


du do kurev, jsem zvrásněný, vlastně jsem svým vlastním vrásem, rozoraná půda, nakažený jako hrom, páchnoucí manažer – z něj táhne rum, třísečník potrubní. tebe tekoucí,

žene se k poledni,

nemůžu pustit za ruku,

ve vědernatém bříšku,

popelnatá a vypelichat.

vždy zapomene třísku, samo ráno když vstává,

šťastných, vyvažuje tři sta šedesát pět smolných dní. v každém z nich jsem zasněný.

vědro se sesekává,

jak tři sta šedesát


mír těm co tma pohlti.

němé svědectví o snu

na nebi co na podrážkách zalezly jsi pod zemi, uvědomte si prosím,

jak malinky bramburek,

že Mistr K. je vítr,

je pro penize robota.

nic jen tak neslibuje,

taká i onaká

je velmi zlý mystik. na plicích černota, Mistr K. přichází dvacátého dne,

a jejich dědů

jeho moc je v tvých myšlenkách,

od narození dědů

na lopatkách má obrovská blanitá křídla, jak už jsem řekl,

těm co chcali když haldy hořely.

je větrem.

těm co se nebojí, těm co postavili tunely, těm co fárájí,

a těm kdo mu nevěří, či v něj, ti vyvolají jeho úsměv,

projít v jiný svět nemohu.

v tváři bez tvaru, bez výrazu,

vu městeczku na břehu,

který si jen půjčuje,

zasadiwszi pszenky

právě v nich zaseje.


otočte se slunce západové, až stín dopadne na cestu, po které jdeme, na dceru, po které jdeme, zbystříme a tmu pošlapeme, závoj roztrháme, květinu pohladíme. otočte se slunce východové, každý stín z cesty pryč.


hej tak jsem ti uvěřil, a jsem tak připravenej jak nikdy. jako cítím hodiny bít, jako hodiny mám žízeň, v klaunově kabinetu.

jako ručička jsem už unavený, odtikávat svůj běh.

komediím svůj hlas mučivým

běh po jedné noze, tak dlouhý, skok za druhým,

zurčivým klarinetům dávám, jen trochu, toho šrotování, jen trochu místo fetu,

horku,

jen trochu krve, abych už nikdy neměl strach,

nočním snům a

už mě nebaví.

můj boj, který vzdávám,

zhasínám, lampy mě nehledají, mě nehledejte, mi ponechejte, mi přebarvěte, a zpět ji dejte. kdo nezlobí, toho nerozzlobíš.

mě nenasereš.

dám ho klarinetům.

toho zlého místo mne vemte, mojí duši změňte,


z vnitřků, z těch jsme sleptaní, ze slizu a drog vcházíme, z žaludečních šťáv a proroctví starých klků, koho posloucháme, paralelních našemu.

synové výstřelů, jsme děti střel a nepokojů,

těch z vnitřních stran duší bezdušníků

jednoho z

bůh nás leptá,

znamená zánik

k obrazům svých pobřišnic,

protože to prý myslet na konec světa, posledním dnem života,

kdo se neptá, zuby cení,

natož oslovovat zítřek tak jako maličký vystrašený králíček,

že prý nemělo by se

na konci své nory,

koho že bojná řeč?!

blíží se konec jeho cesty, hraje si na ostří, cestuje vesmírem díky loveckému noži, nespí, výkřik ránem, táhne se do rosných koutů celého kraje.


blázínku, Oto, što éto? toto? to je otovo foto. bije se hordami krutých mrch. fuck off! všude kolem z polí ovsa je cejtit smrad, z lesů stoupá nikotin, letí na malých plachetkách,

krásu tvou poznal jsem, a já kalem, kalužím jsi vodou v tříšti ranních sprch, v kapce, Havany palem, potu,

s větvičkovým ráhnovím, naše život je poezie, a ta je zatím v plenkách.


oči

mne

sledují,

jak pes baštu, v bublinkách, podle nich, naražen

a

zpracován,

děkuji nastaveným nohám, temně

se

na

roštu.

bodře ironizujícím vidličkám, vysmívajícím

vyhlídkám.

krutá realito, jsi jen výmysl ještě krutějšího boha, a jako já, i on ví to – jsi jen jedna z mnoha.

ty


jak je to s tebou, světe, snad má otázka není příliš troufalá,

I´LL BE RIDING YOUR GUTS, ALL NIGHT LONG

smutek duše v prostor kvete, láska je záchrana, (HEH!), mrtvá a zoufalá.

anální utopie. když tvá střeva opráším, má milá, ráda jsi sama, však všudy přítomné srdce bije,

jak je to s tebou, květe,

nic moc neslyším,

vůně jara je tvá femme fatalle,

je tu dost tma,

pro ni se blázne ženeš do poupěte, místo abys ji skutečně miloval.

plky a nic než plky. probírám se tvými verši,

James feat. Guillame Appolinaire

energie sálá až k podbřiší, tam mezi klky,


když jsem ještě byl malým protonkem, bez touhy přiblížit se oněm velkým mýtickým, alchymisté by mě za to pověsili, z mého pohledu,

stal jsem se součástí,

který se nikdy neměl měnit, apokalyptickým

považte, ani ne loužičky,

mlhovinám shluků molekul,

spíš nano-kapky, kyseliny.

kde bylo moje ego? to

a co jsem teď?!

tam.

trocha modré s nádechem zelenkavé,

pak, díky jednoduše znějící

dopis pro tvůrce

a tak znělé historce

jeho syna.

o stvoření, což dle mého skromného názoru, který mám až teď, není morální, natož možné,

o barv ě


bohem zapomenutý rytmus, v průměru nemálo a bez a vedle roste fíkus; hledal jsem v návodu, tik oka robota a prapodivně lesní hudba, šelest, pořád dál a dál do temné hlubiny časového pnutí. Bolestná touha po gravitaci, když prší,

sleepy Jerkoff

šepot, kap a kap, voda mizí do věčných moří; křehkosti a cti se nikdy neříká ne, sen, jak drak z papíru hoří a noční děs se ze tmy noří. za rohem skrytý hnus, čeká, sténá a usíná, přicházím, v ruce meč a ten hnus přetínám ve dví. překrásná noha na krabici, vždy slyší, klapot podpatků, klap a klap, zlato ryzí lije se mými tepnami, pomalinku, polehounku umírám.

bohem zapomenutý rytmus

zobrazen. jednou barvou, avšak poetisticky, s přesností krve, obraz jeho těla, na zemi, na podzim, letěl, s odrazem, jako list, padal, skočil,


for all Slavs

María odešla, kdo hodí kamenem, María odešla, pomožte s břemenem, nevinná láska tvá, zabila ideál, a s ní jít vstříc všem dnům. vzít a pomilovat čaruplnou krásku moct projevit svou lásku k původu všem Slovanům,

nevinná láska tvá, já pláču pořád dál, cítím tvůj pohled, řeže mé srdce, cítím tvůj pohled,

v dobou zapovězené porobě. tak se žije, kytic pár na hrobě, ah, jak těžko mi je, když prahnu po tobě,

tak vrať se přece, volám tě z dáli, marně jsme se báli, volání z dáli, strach tě María.

má drahá poezie,

Para la vidae


dokážeš oživit kámen? najít v poušti pramen? stačí věřit a říkat amen? báseň již utkal anděl.

angel made


ta myšlenka přichází jako malý andílek, co si sedne, hodí nohu přes nohu, vedle, možná na tebe mrkne na baru; a ne, není pravda, že k činu pak je těžko, ani daleko, s lehkostí plivnutí do tváře, se z okolí duše ztrácí serotonin; “všem těm co jsou na way, další spousty šťastnejch

either not

hodin …” pokračující činoherník prstem nabere tu mlhu kolem sebe a třesoucí se jí roztočí do víru

pásl se bílý kůň. pod vysokým stromem,

časové smyčky, která tě vrátí, není to konec, jen výběr dalších podnětů, průvod bolesti, prodej nabroušených ratolestí. do země kolem svého tureckého sedu, opiš kruh za který nic nesmí, zavři oči, už teď je všechno lehčí, jablka i vzduch jsou sladší, oči září, prostor kolem, prosvícený sluncem, tramínem se plní, a to teplo, to už nikdy neodejde, ne, pokud neotevřeš oči.

toho dravého ve mně. klidnil jsem milou rozpravičkou, bílého koně. hladil jsem bílou rukavičkou,


vzkaz travi č i__ se nechytám. v neuro-bio-děloze, naše nenávist neskončí s námi, jsem rozpuštěný.

i když vypadá to že jsme sami,

už kulhá sem, na bál,

z našich dětí budou milosrdní vrazi,

od rtů odpadává fekál a já,

kteří beze strachu z pravdy,

kecy přemítám odpuštěním,

prorazí davy, a uříznou vám hlavy, zlovolní finančníci.

jdu chcípnout. jedu chodbou, odděleními neurologie,

a až naposledy zavřem oči, modlete se, ať právě oni mají čipy, ať víte, kam míří jejich kroky.

jdu smažit, dnes se bude snažit, poezie,


mohli bychom se zasmát, mohli, ale není kam,

radši běž polem.

ve stovkách klidovln se seprat.

v horku kolem. žvejká rozrazil, okem těká, tiše hvízdá,

palce rychle do dlaní,

je šťastný,

pomalu palce přichází do nebe, pomalu rychle čekám tu na tebe, mezi kostkami ledového království.

tě ďábel vyděsil. popadáš dech jak po těch prašných cestách,

slyším zarůstat květiny,

netoulal bych se nocí

postní nedělí se projím

jen co řeknu ti pravdu,

vprostřed pustiny, pastvinou se dusím.


nechci tu žít, v prachu sladké květiny, zlé noty zapomenuty, odlétáme, milujeme se, líbám tě, mezi ňadry, a když stojím po kolena v nehnutosti,

ten co vojnu sešle, ten co kope hroby v dešti. ale kdo jsi, Jane, žes pokryt i stojící na vahách?

zapaluju si šaty, čekám až ze mě zbydou škvarky,

chce se mi chytit za pačesy sen a sevřít ho kleští.

tak podobné mojí duši, která v nich vynikne,

chce se mi pod zem, k jámě, pod práh.

jak Renoir v louži, poklad pouště, vězí konstantně, v hlubině.

nechám své srdce bít. v slovech z posledních, vody uklidnily, tak, aby se ledy zavřely, cosi ve mě mi ale nedá klid,

tichosti,

zavřít hubu aspoň na chvíli,

nechci tu žít, jinam, jinam jít, být zas píseň jara, nebo krutost, zloba, pevná pěst a drsná ruka, přežít tenhle svět, a to jak na mě padá.

je mou výsadou


nechte mě.

už navždy půjdu s nálepkou pometla a od Neumětel utíkat, od neumělých kolejnic budou létat moje jiskry. jsem jako nový člověk, od narození a ještě před ním je mi nalit do iší(očí) glejtovní vosk zrady.

nenebe, neslané, nemastné,

dosáhl jsem na pomezí, pohladil srst mezi rohy a již nikdy, už NIKDY mi ta kurva zima ránem neoddělí. chci čip, chci zapomenutou lásku Země, chci zlato, chci ležet v igelitu, kterým slunce nepronikne, chci síru do žíly, a tím všechno jenom začíná.


j u s t d o n w a n n a s e e t h e t r u th

i po letech, a bude jich dost za pár let, přeji si vzletnost jara, přeji si pýchu, v každém, možná, posledním z dechů. aby i tráva zůstala, v místě kde zdechnu, a řidiče osudu nikdo nehaněl, na byť jen malý dech, se zelená, tráva zčernalá.


jsem inspirován. krve

svoje

jaderné

štěstí

pomontoval.

zemi

vzkazuji:

jazýčku, promluv, nebo ti mám snad říkat zajíčku vylez ze své? stížné nevyslovené, pojďme slované, jako první utečme, pryč, nezbude nic. příčnost jako záchytný bod kdo mně mé uřeže, abych se k svému pásu doplazil, a rukama od

první, ta nás až na orbitu vynese, záchodovým přetlakem,

jsem

dělník

umělec,

pásový

obráběč,

lidských

skryté

masa,

osudů. vlohy,

ke

kostem,

nesmí jít, kdo to nesnese, náš njukalifornský sen, nesmí sežrat deprese.

v továrně na nové nohy, u pásu, montuji šlachy, klouby, do tak mě nechte, nebo ne, vás vést, z duševní třeboně, kosmírem, chystaj se totiž vesmírné děti smést.


… no tak, neváhej a strč mi jazyk mezi zuby, tak jak to vyžaduje dekórum, říká si o to rytmus hudby, a na dně v láhvi rum,

kOmu se podřadí

odlož sárí a pojď si ke mně hrát … krajinou pádí. a třísla se třásla, na kopci se začal bortit hrad, kobylka Růt, mezitím všechnu trávu spásla,

a bijí se, básníci, ve své ladné tváři, sKrývají štvanici,

spálila na popel, všechnu ne, snad. blízkého stáří. záda jak bič ti půlí látky tenký pruh, když svlékám tě, lehce o něj zavadím, satan na procházce, milenec dobrodruh, bejt přehnaně milej se fakt nesnažim, lásku za dar okouzlení, křeč svalů pro výbuch.

tak bojí se mladíci, dochází mládí, aŽ na tu nejzažší hranici,


lásky tvář jsem viděl v kapce rosy, v trávě kde jsem seděl, nohy bosy a poslouchal jen vánku zpěv. Když tu zcela znenadání ozval se ten strašný řev, jak hora lev, hlavu svou teď nad mou sklání, majestát, všech zvířat král, co přijde, vezme bez optání. Hleděl na mě z výšky shora, dál už nic, jen strašný řev. Můj život skončil v jeho hrách, v osudem nastražených tenatách. Majestát? Či sprostý vrah? Smrti tvář viděl jsem v kapce krve, v té samé, do které jsem hleděl prve.

nO.3

… a na nebi sledoval, j a k z m r a č e n r o s t e s v i t e m r o z z á ř en éh o zenitu, zrudlé poupě …


snad ještě nejsem sám, nechci ustrnout, pokusit se o útěk, proč mít strach, když budoucnost je tak dlouhá, a já jsem přivázaný,

šumí jak přílivu šedé pěny. je mrtvý, na blankytném nebi začli se ptáci rvát,

směju se těm, co přikládaj si zbraně na spánek, to není bolest, ani útěk,

když připustím v duši své změny, krutý jsem snad,

ani nápad, jak přežít zápas s těžkou vahou společnosti,

neslyší jeho steny. bůh zemřel,

odnést si tolik šrámů kolik jen je možné a nepředat ani jeden, nebýt zlí, to nesmíme, neplivat, netančit na hrobech, a ne a ne a ne! nehrbit se.

v mozku mém stočil se papírový had, lámou se jeho stěny, bortí se hrad,


Řeknu ti pOesie a pak tě pozvracím, tak když ti neřkuli zazpívám pOesie, a v ustrnulé póze zatančím, stejně uslyšíš jen básníka, jak blije.

čekám … odevšad se řítí kameny. … až spadnou na mou hlavu. m o ž n á u d ě l á m k r o k d o s t r a n y.


v pustin ě klasy bijí jeden druhý, stál jsem tam s nimi, mluvili jsme a já klátil jimi, z diskuse boh ů zbyly jen v poli kruhy.

do měkké pokožky, narůžovělé barvy, žhavé zlato se lije, pomalu rozpíjí se, opilec křičí, dost už! by jinak oněměl celý svět, a ze mě zbyla historie; byl by rád žil, závidí teď každému kdo žije, jediné co zničí jeho žal, je smrti upřímná symfonie.

spring in the morning


svět nás ustojí … nemusí, ale dává to už nějakej čas, jak děcko, ne uplně bezbranný se nože bojí … FUCKIN COCKSUCKERS!! bez vášně, bez hranÍ. ikdyž ho nezná … stojí za to? ptá se a ta koule mazu letí dál …

vyplníš ho polibky, přijde věčný klid a čekání, tomu jak ho známe, po plese dáme světu vale,

mastí prostor a smutek lidí ji nezaujme, jako už dlouho ne přichází a odchází, jedni si oblíbí nože,

já porazím tĚ. vypiješ mě, oblékneš se,

druzí spermie. co mÁ. a na jeho vrcholu stojí muž … kol dokola volá … zpívá … mlčí pro lidstvo, pro vesmír naříká, že jeho touha malá je, láska nesplnitelná.

stojí za to žít?

nejkrásnější pálivá konkubína, strýcův osobní succubus, jako děvka z pekla, voníš mi,


říkám mu: stav se kámo, dáme pivo a brutální videohry jako za starejch časů … tak hrajem … on: heleť clinte, nemáš něco k žrádlu? mám hlad, že bych se pozvracel … hmm, dobrou chuť … já: jo, v lednici leží mrkvový pyré, ale asi bude trochu jetý. na to on: dík, fakt mám hlad.

ještě, že jsem mu neřek jak moc jeté, je to pyré, je shnilé, jak milé. ptám se: proč pořád tak čumíš z toho okna Bille? a k proudu mé radosti, přidává se proud jeho blijéé a spolu se nechutně posmívají a šklebí na kapotu sousedova novýho aston martina.

POZVAL JSEM FELLU


báseň pro národ, jenž mi pýchou byl, snad někde v koutě ještě naše hrdost žije, ni bázeň či zmar v tom snu pro který jsem žil, pro hrst korálků se vrhá v náruč tyranie. jakožto čech jsem pro svůj sen pil, proto nehaňte každého kdo pije, a za svůj národ bych milerád se bil, cestou mou je revoluce poezie.

Rozho řč ená


komponovaná

síla uragánu nás žene kupředu, dobývat svět a krásky. mluvit pravdu jen, lásku šířit krajinou, ne jenom sen. nálada příjemně utíkajícího cestování, z něhož loučit se nám nechce, pít chladné víno, co opíjí já utek pryč. jak světa srab, to zemřel bych snad raději, mé city nejsou žádný kýč, bych zřek se práva na smutek, jsem převlékl svou naději, do šatu barvy fialek,

lehce. měsíční svit dopadá na linky, pero se naklání a tvoří dějiny. myšlenky poletují po obloze a celý svět usíná. v blahodárném spánku každý nachází své odpovědi. nikdo se neptá a čas klidně plyne rychlostí líného oslíka.

to Mexico


Jan Anton: Triple Lutz for president

Jazyková korektura: Barbora Kubíčková Grafická úprava: Majka Stylianou Tisk: www.knihovnicka.cz Rok vydání 2009 Vydání první ?? stran

Grafické prvky mají na svědomí: Obraz 1. Adélka Marešová Obraz 2. Martin Lacko Obraz 3. David Eder Obraz 4. David Eder

volná strana


Triple Lutz for president  

predpredposledni pracovni verze-

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you