Page 17

ZÁBAVA / 17 Pátek Když se John probudil v posteli s nadměrně otravným a bolestivým bolehlavem, jenž byl důsledkem včerejšího prohýřeného večera, oblékl se, horko těžko vstal ze své postele a zamířil směrem ke své koupelně. Vzal do ruky kartáček a pastu, a když pohlédl do zrcadla, tak už tam na něj hned zrána čekal ne zrovna pěkný výjev. John byl celý bledý, pod očima měl pytle, že by se do nich vešlo 10 kilo brambor, a vůbec tak nějak vypadal, jako by právě vylezl z nějaké důkladně zakopané, několik desítek let staré rakve. Co šlo, spravil proudem studené vody z umyvadla, protože jiná mu tam vyjma víkendu ani netekla, a co nešlo vodou, to spravil hrnkem černého čaje s mlékem, kterého mu ještě z jeho původních zásob trošku zbylo. Hned po vypití se mu do obličeje vrátila klasická barva spokojeného Brita a řekl si, že by si dal i něco k snědku. Když ovšem pohlédl do ledničky, stál s hrůzou před velkým, prázdným, bílým prostorem, ve kterém nebylo nic než mírně nahnilý okurek. Myslel si totiž, že věci, které nakoupil minule, mu budou stačit až do odjezdu, který bude v neděli. Nevydržely. Tím poznal, že je jeho osud zpečetěn, bude se muset vydat tam, kam znovu vkročit nechtěl, do večerky za rohem. Když si oblékl bundu, vzal si klíče, peněženku s pár zbývajícími stovkami místní měny a otevřel dveře, vykročil rázným a sebevědomým krokem ze dveří a kráčel po chodbě s výrazem a tempem, jako by se chýlil k dějišti posledního soudu. Když konečně do obchodu vešel, zůstal stát s otevřenou pusou, zíraje na prodavačku. Byla… jiná. Z papírku nade dveřmi si s pomocí mobilního překladače zjistil, že předchozí prodavačka onemocněla, a proto její místo zastoupila jiná. Tohle pro něj bylo jako pověstná kudla do zad. Zatímco ta předchozí za těch pár dní jeho pobytu porozuměla jeho prapodivné řeči a gestikulaci, a tak nějak zhruba věděla, čeho si její zákazník žádá, ta nová nevěděla vůbec nic. John na ní mluvil směsí čecho-angličtiny, ukazoval různá gesta a čísla na prstech a všemožně mával rukama. Připadal si, jako by byl v němé komedii Laurela a Hardyho. Když svůj marný boj konečně vzdal a koupil si jídlo v supermarketu, rozhodl se, že půjde poslat rodičům dopis, že za chvíli přijede. Moc dobře věděl, že dopis nepřijde dříve jak několik dní po jeho příjezdu, ale posílal ho proto, aby mu nemohli rodiče říci, že na ně vůbec nemyslel. Šel na poštu, vzal si pomačkaný papír z kapsy, jemně ho uhladil rukou a začal psát. „Dear mom and dad, I will arrive on Sunday. John.“ Přeložil jej, vložil do obálky a připlácnul na něj známku prezidenta, který měl na normálního člověka až příliš mnoho brad. Po odeslání se vrátil domů a po zbytek dne jedl „fish and chips“ a díval se na nějaké filmy, které si naštěstí přibalil s sebou. Sobota Po poměrně střídmém obědě se John dal do plánování zítřejší cesty domů. Našel si stránky dopravní kanceláře, naplánoval si cestu, zarezervoval místo v autobuse a zbylý čas do odjezdu, který bude v neděli ve tři ráno, využil k tomu, aby se, jak on doufal, naposled po městě prošel. Nasedl tedy opět do té podivné nadzemky, kterou v Brně mají, a jel na konečnou první tramvaje, do které nasedl. Udělal si hezkou procházku městem, podíval se, kde všude nebyl a kde s trochou štěstí už ani nebude, a vyrazil směrem k domovu. Ovšem na ulici nedaleko zastávky proti němu vyšly dvě pochybné existence a začaly se něčeho dožadovat, přičemž si na rukou protahovaly klouby a nasazovaly si boxery. John samozřejmě poznal, o co jim jde, a tak se snažil jako pravý Brit situaci v klidu vyjednat. Agresoři ovšem v klidu nebyli, jelikož mu nerozuměli ani slovo. Zaútočili na něho a on, i když se bránil a jednoho z nich i docela slušně pochroumal, byl nucen vydat něco z obsahu své peněženky. Když oba útočníci sebrali svoji výplatu, odebrali se rychlým krokem druhým směrem. John pomalu vstal z mírně zakrváceného chodníku, otřepal se a upravil si gentlemansky límeček u košile. Když se vrátil domů, nalezl v lékárničce, kterou si přibalil, nějaké náplasti a chladivou mast, která jeho bolest utlumila. Začal si balit a přitom si poctivě odškrtával seznam všech sbalených věcí. Nechybělo mu nic. Dokonce ještě zbylo i trošku čaje. Zavřel kufr, zapnul ho, a vydal se směrem z bytu. Když však zavřel dveře, zjistil, že si zabouchl klíč uvnitř. Po krátké chvíli kontrolovaného panikaření, projevujícího se navenek slovy „ale ne, už zase“, si John uvědomil, že se do bytu už stejně vracet nebude, a tak s čistým svědomím opět vyrazil.

Pst5  
Pst5  
Advertisement