Page 1

Za slovy

Jan Morรกvek

2013

tisk: Lepor Kutnรก Hora


...pro svět co životy otvírá...


svět co život otvíral

Tam v časech dávno tehdejších když ještě slunka ranní žár vědel jak se unáhlit a sáhnout uměl do kytar vzpomenout jsem znal v paměti měl cit nezna co je ticho nezna co je klid. Kus peřejí všech vod mě snad tam v časech vábil k běhu hnal k všem bujným zátočinám k tajemstvím všech břehů.

5


Svlékat smutných tváří šat mámit božský děj toť slibných časů dávný plán toť slibných časů rej. Třpytný konec - slunce vlas stál stále za svou mocí stál za svou touhou kouzlit den stál před prahem všech nocí. Šíje, jež se v péřných travách kolébaly v chvění zády k nebi snily svůj svět v něžném opomnění.

6


A tehdejších dní vonný brat se stkával s oným vřením v parách srdcí, jejich síních v otevření - vření. Byl to svět jak jen se zdál jak jen se žil a bral po březích, skrytých v zákoutích toť svět, co život otvíral.

7


Nech sebe za silnou oponou dveří stejná - ač jiná, přec poctí mne tvář rub její líce ať zbarví se něhou kou k mne tak nečasto nosíváš.


STESKLA SI

Steskla si shůry hvězdná tvář možná i slza, že zrosila lístky zelené trsy těch koberců života mámivé stonky všech zelených břehů steskla si shůry hvězdná tvář a možná, že rosa tím symbolem breku.

10


Steskla si ze dna zemská tvář možná i slza, že zakletá v mlhu zhalila světelné letokruhy nebes žahavé prsty, jímž však až daleko skrytí jsme v letitých světelných metrech. Steskla si ze dna zemská tvář a možná, že mlha tím symbolem breku. Steskla si dívka zakletá v trnoví rosy a mlhy a neměla kam plakat všude bylo až moc slz.

11


plameny ve vřavách

Půldne běl sbral za svůj děl v nicotné vřavě mámivé opery jež vzešla půlí z mraku, půlí z ctnostného tikání táhnouce blíž tmavé období dne. Vy, kapky nudné nač běsníte stanouce se hromosvody přitahujíce světelných her bleskoví. Ach, dal na klení bych se byť pouhým člověkem jsem.

12


Sténavé klasy přímých těch krůpějí proč jen tak vroucně se rozbíjíte o pevná podloží stropů co vzkřísila nás do života, proč lámete v přílišné snaze květoví a listoví našich krás. Nač běsníte? Zač? Snade sepral bych se s vaší mocí s mocnostmi jimiž udáváte způsob bytí avšak s těžkou potázal bych se, tuším. A proto dík, že alespoň srdcí plameny mohou dál ve vašich vřavách plát.

13


dotek smyslů

Svéhlavě schovaný za pevná víčka se krčí jí v modravých paletách smysl smyslný dotek v tom nejhlubším snění. Netkne dnes již mé se tváře nepohladí ni se nepokusí neprocitne dnes již noc její počala.

14


Jakbych snad nevyčkat jen směl na skrytý závoj něhy jakbych snad nevyčkat jen směl než proletí nebem tmy ten ušeptaný měsíc jenž snade proklel den mi předešlý svým dotěrným zaštěbetáním v podvečeru. Jsi mým sokem, vyzývám tě, běž nech první jitra svit vplížit se ať rozhalí strnulý závoj temné barvy ať již opona se rozhalí společně s oponou jejího doteku jenž tak svéhlavě skryt je v nejhlubším snění.

15


někdo v dechu někoho

V závojném oparu matnícím krajinu zastlanou sypkami zimních peřin zasnil se na krátkou vteřinu někdo v něčím tichém dechu. Nebe nebylo, jen onoho oparu jeho, pro dnes již mytického závoje co schopen nahradit je něčí víčka neboť stejný smysl je mu dán.

16


Chlad sychravým větvím tlačil v boky ty plály tím prošedlým dnem míhaly se v proudech chladného peřinného sypkoví zimy. Nikoho z pevných zobců nelákaly byť jakkol nectily chmurný denní čas netoužily volat něhu, krásu nebylo komu, oni věděli to as. Někdo dýchal tomu dni v oči někdo za oknem zasnil se do onoho dechu před oknem do někoho dechu krátkou vteřinou. Sám. A kolem šla další zima.

17


Chladná tvář

Tvář výřečného jezera příchodem prstů zimy oněmněla. Sevřela víčka, rtů k sobě přimkla a vzdala všech se mocností jež po čase svých v dlaních měla.

18


Ustal dech nevyšlo hlásky pryč vlnek spěch uhladily se vrásky. Chladného valu pěv jen zněl kolena stromů vtuhly v běl silna v ruk jiný pán teď měl a každý na čas zapomněl. Vod zvuk zmlk.

19


Vykřikla růže vadlá

Vykřikla růže vadlá v záhonu nejkrásnějších stonků, že opět, zpět je vnadná to z davu snících zvonků co se kolébavě větrem braly ozývalo se. Ostatní květy co chvíli přikývly z též samé síly. Vykřikla růže vadlá zvnitř lánů srpnových trav pro jiné, že jest jen vnadná nikol pro podivný zdejší dav strojených stvolů v kulisách bodláčí. Zaplakala.

20


Ostatní rostenci co chvílí přitakali a odsoudili ji, že vznést troufla si v svět ramenem trnitým zrudlý svůj květ nejkrásnější. Vykřikla růže vadlá prý, že dávno je vnadná zas a pláč rosy jen zná, že po noci, v den zní třpytem lístků květních v zástupech jiných, v barvách letních něžných těch melod plných vůní nejkrásnějších. Volala, plakala růže vnadná.

21


V STINNé MLZE

V stinné mlze monumentu vášnivých všech peřejí stála nahá, posmutnělá. S prosbou žít. Bolavé tahy vodních prutů ctívaly ji nadějí by vyslyšela mdlý vol těla. Prosbu žít.

22


V pramenech vlasů si konečky prstů zkoušela být v nicotném povzdechu pod bičem peřejí zkoušela snít za pěvu rtových strof studených toužila chtít. V stinné mlze monumentu vašnivých všech peřejí nahá, posmutnělá stála s prosbou žít. Zkoušela být zkoušela snít toužila chtít.

23


než obloha spadla

Měsíc měl těla půl a obloha padala. Mezi nás květ na stůl rostliny co zvadala kdos v tmavém pokoji noci dal. Dal, a v okamžiku procitnutí vzal.

24


Nicotný vichru brat mámivou depeší obou dvou srdcí, snad s laskavou utěší snad vrhl tu květinu skutečně pro dva z nás. Pro dva z nás co jen ve zdech tmavé noci sobě vystavěli hráz. Pak za skrytu půli strážce noci, obloha spadla. Na nás.

25


pouť

Zas přijela pouť. Tisíce světel rozhádalo se v tom každoročním smráčeném dni jenž sem tam volnost dal snad miliardě zvídavých kapek majících za život svůj jednou dar pohlédnout k nám dolů.

26


Drobené melodické i nemelodické střepy třely těly tónů se, vrývaly se v sebe zvaly touhy dětských očí zrcadlící magii všech nadelidských snů. Všech malých botek poodřené paty v rukou motané barevné vaty texty srdcí z perníků slastná vůně kotlíků pod nimiž plamen tančí. Zas přijela pouť. Jedniná možnost dotknout se labutích křídel.

27


ve pokoji slibů

Zůstal jsem sám ve pokoji slibů v rozích se kryly a studem rudly v stínech se krčily s vážností chudly při mojem pohledu ztrácely glanc.

28


Ústřičné perly jich hrdelních známek pozbyly třpytu v té seanci nás z barevných přání a doteku snů jen pouhé střepy co bez blahobytu zasety v půlnoční strop. Zůstal jsem sám ve pokoji slibů v rozích se tísnily a studem rudly při stínech mlčky s vážností chudly upřený pohled můj zbavil je slov.

29


bílé vlnky

Bílé vlnky a modrý pláště hal chmur srdečních žel roztrhal žel pro ty ovšem chmury zlé co srdci mému tolik spanilé se vnucovaly, já jak kmet již poznával je nazpaměť a mluvil skoro jejich řečí v své barvě hlasu schované.

30


Bílé vlnky a modrý pláště hal za onoho dne se podepsal do mnohých tepen jimiž tluk hna sílu z pat až v špičky ruk co se v skalách mnohých splétaly co doteky tam nechaly co pod nehty jim vlnky bílé nebe lásky vtepaly.

31


můj hlas

Byla podivná to chvíle jen kdy přestal hlas můj býti oblíben při otevřené knize - z lásky vždy předčítal já ony řádky tobě, tys´ je slýchala do mezivětís‘ dýchala a mocná síla jedné strany tehdy vyhnala mne ze zahrady kde já kvetl pro tvůj cit touhou navěky se zaklínit.

32


Byla podivná to chvíle jen jak sen co nikdy nedosněn chtěl ukončit to poblouznění dočkati se probuzení s víčky složenými na listech třebas na větě za níž tvůj dech burcovat mi bude hlas hlas, by vzňal se v řádcích zas a cestou nekonečnou slovy hořel a láskou naší nikdy nedohořel. Žel, zapřít nelze přec jen onen den v němž hlas můj přestal býti oblíben na retech slz chuti jako hrdla slánky a já smím předčítat jen prázdné stránky.

33


dokud

Zašel měsíc, zašel pán noci ve svou domovinu jakýs trest to jemu dán vládnout polovinu. Polovinu dne dokud teskně nezhasne.

34


Zašlo slunko, zašlo jeho veličenstvo živa z pekla rudé, zpátky rudé za tmy černé zdiva. Vláda půli dne než za další půl se nadechne. Vyšel měsíc, matná zbraň krásných strání těl nespoutaně hledět naň jen půlí dne jsem směl. Polovinou dne dokud teskně nezhasne.

35


Kde jen se vzaly ty lesti nerovné, sváděné boje jimž spíše než lidské štěstí přísluší dominant zbroje. Kde jen se vzaly ty lesti co činí druh lidského štěstí.


slané rty

Slané rty a příliš silný vítr lásku rozehnali ti dva mořští snoubenci co se blíže ještě nepoznali lásku něžných úmyslů při voru, při veslu. Matně šedé skalné hory šly v kulisném vlnobití rosily se atakem v svém poodkrytém týlu a vor byl prázdný, zvrácen dnem vzhůru a pod sebou srdcí v nichž lásky jen kýlu.

38


zvonky květů

Stále zvonky květů znějí jak kahany, když tančí tou ladnou svící vosk ronící kdy plamen mámen ozvěnou starých básní - z listů děl z živých vazeb - jejich těl stejně však zapomenutých, tahů strof co psát jsem směl. Stále zvonky květů znějí co mávají? Snad čas či věk?

39


potoční korále

Skleněné oblázky sbral proud svým vlastním břehům. Dlaněmi síly své posbíral potoční slzy blyštivé korále svlečené vlnkovým stehům snad jinde sváže je, třpytné a přimkne na hruď dna brzy. Skleněné oblázky sebrané pluly jak kapky očí, co cestou vrásek se ráčily dát mizely stál víc ode břehů matky až jednou nešlo je uvázat.

40


dva hroby

Vločných chladů mdlelo ze dna vesmíru v den minulý. Zmizel i sad rytých starců asi kameny se svinuly. Pro hřejivé teplo boků svojich, jenž tak planuly. (Láskou).

41


jarní

Když okapními rourami sténají shluklé kapky povolných sněhů bývávají srdce rozmrzelá. Byvávají cítit jara pálívá ostych nehtů slunečních zaznívají zobcová intermezza zimní hlasy ráčejí se svolávati v stín.

42


Vidno květ slyšno pět jsoucno něh cit jara vět. A bolívá vrásek těch co znají dávno čas.

43


jiná však srdce

Strhly se skleněné laviny ohňů spálená nitra stál zažehlých hvězd na tisíc pokřtily srdcových králů jenž tloukly ve dlaních, sevřeny v pěst. Umlklé komety mihlé se z drah pálící prstence ochranných rud nicotné černo prý hladových děr sevřená srdce, stál halí je stud.

44


Dva vládci ve dlani silní ti bozi však jak by vyhnáni straní se, líc síly své mohutné dávají znát si nesejdou nikdy však chtě sebevíc. Bolavé otěže korunných tíh mlhavé představy kalíce smír lidskost, ta točivá štěstěna světa jiná však srdce svůj žijí vesmír.

45


kraj kol

Kraj kol zněl listím, deštný háj kdes v dolech horných kopců. Tlukot skal zval (toť jeho sval) slovy svými víc než znal kohokol, kdy hlas. Kraj kol zněl listím, kusem střech co krovy jejich kropily nám v travách obou dech.

46


Ten hřejný dotek slov co v chladném řinu vrhal krov. Prsty vpřeny v hloubné dlaně vzájemný pak sebeklam ve lásce zřejmě pustošil nám hrudi vlastní drahokam. Ten milenců pár jak jen v mysli mívám, dýchal řečí a duše slité, smotané těm krovům dodnes vděčí.

47


kus plátěné deky

Kus plátěné deky, shozené na třpytný záhon splačnělý z poslední síly dne načichl posedlou výmluvností žlutých pampelic. Zlomené v kolenou některé některé skloněné úctou polehlé, úslužné vzdaly se nám v slepé touze setkaných ramen citelných pramenů.

48


Měsíční vol plavě probral se v křik stinné se počaly topiti háje stromoví jinak jen matouce zvyk listových tření ze větvové stáje. Polétavé jsoucno, bezbřeh cudných těl jehlice jarněných nádechů znají tuze dobře plést nám srdce.

49


malověrní nikoli

Pučela jádra letních jiter a malověrní nepoznali smysl jejich liter dnem tím jenom utíkali. Rohy vyloudily cudnost ptáků nechaly je hrát ten pěv nadepolí vlčích máků obestaral mlžný jev. Bělných děl, jak štětec chtěl vládce horních světů třpytlo se v oblině rosných kapek všeckých květů.

50


Pěnilo okrajů se břehovích při svém tluku rybních vln jakby žárlíc z drnů mechových touha odhnat časných srn. Sílily deště, kruté pády listovních zásilek stromových ruk vše to listovní tajno padalo zády silný ten mámil zemi tluk. Při tom stál pučela ta jádra jiter po nebi i zemi, liter vše vpsáno v jejich symboly Malověrní však nikoli.

51


něhy nedělní

Jezerní vody třas pln pozdní něhy nedělní trochu smutný obraz v tom nejkřehčím skle plátna - jasnozřivá, vlásenky větrů zřetelná úzkost, nehynoucí žal. Potulnost všech myšlenek co zajídaj´ se touhou trnité cesty zdí z bolavých květin chřadnoucích po slzách mého těla.

52


Zestárlo té chvilky, kdy jen dalo zajísti se kratochvílemi nekonečné touhy staronových lásek nezvané, kdy tu v náhlosti vší pozvánkám ty malé kraje trhaly. Zestárlo. A já vidím, jak v tom nejkřehčím skle planou sladké doteky, mizí zášť, plavou vlasy ve větrových vlásenkách jak budí se těla, ta holá dočasná těla opět další touhou.

53


pamatuji

Pamatuji vášeň rozčesané aleje milenců bílé lístky zvolna hynoucích květů snášející se na postele slehaného trávoví. Bludné cesty trsy vysokými ta nekonečná bludiště polních labyrintů v období těch nejvyšších kukuřicných keřů. Moře daleko, přec mořem každý rybník pro dětská měřítka rozlehlostí a mořem snad i dětská nekonečnost jež není zvyklá ptát se na čas.

54


Vzpomenuto pro vášeň. Vášeň času co mihla se nám životy kdys nekonečná světů našich pouť s tolika labutími přelety. Vzpomenuto pro vášeň. Malebnou krajinu zahrad bez konce kde potulné včelstvo hájící svůj hrad a my tam, kdes v koncích těch alejí. V slehaných travách haleny lístky hynoucích květů. Možná lépe než dnes věděli jsme co je láska.

55


uhnaný mrak

Pohlédl uhnaný mrak ve své délce do duší lidí znal jak se vkrást. Potkal zmar i štěstí, kal bol, smír i milování dar. . . . . . . .

56


. . . . . Podlehl uhnaný mrak ve své délce co z niter, jich duší ku venku se dal co vzpomněl čehož ve paměti sňal zalkl se a pak se rozplakal.

57


v nápěvu

V nápěvu nedočkavých ranních zobců procitlo v přirozeném hbitu zrcadelné listoví. Zbylo pár tmy par někde v koutech pokoje zbylo pár pocitů noci, ješte v podkroví.

58


Zlomené pero barvící čerň vypsaná tuš jeho vlila pud jitra vlila svět světla odstínila pleť - noci nitra. Nápěvné hlaholy dávaly všanc čerstvých vět nápadů zobcoví položíš k oltáři dne vlastní šarm svit co jej tvoří - odpoví. Čtu z tvojich retů jak v mrákotné knize splétám v nich uzloví nadějí avšak těch uzlíků viděti mizet je, přestanu čísti, raději.

59


v polštářích

Pod zátkou pohledů v polštářích do květů zapadlých, v chmýří stkví se. Nevzbudí se. V záletných končinách v spánkových novinách vypsaná slova lásek z nadpisů pod obrázek kurzívou našedlou skryla se.

60


Dunící vichru dech slazená, po ústech řádka tichých textů splétá ku mne cestu cestu vystlanou bílým chmýřím. Splete snad červeň se její s tou vybledlou mou snade již nesplete se šedou ranní tmou snade nezbloudí ta létavice v cestě té, bezkvěté v cestě z chmýří polštářů co do květů zapadly.

61


zamčena

Zamčena v pokoji s matnými skly zamčena náruč svědomí sbrána té noci ká vlastními sny tak snadno v jitro se nelomí. Ty, zamčená. Přijď jako přízrak já nemohoucností jsem spán kým, však toť mnou nevidno komus jsem dán, kdos mně jest sbrán. Ty, zamčená, náruči.

62


Kolébka snů již se podivně třese předveď mne v jitro jitra pak nikdy již, věz neusne se předveď mne již v nové zítra. Ty zamčená náruči svědomí sbrána mi vlastním sněním přec však, když procitnu, přec budu sen ten v mysli míti s rozedněním.

63


z rozbitých kapek

Z rozbitých kapek, co vervou se spraly o nebes dno ve svém žíznivém letu zbylo pár jezírek, měkká dlaň ubité krásy nejednoho květu. Tříštivé pohledy zmatené něhy skrčené předzvěsti toulavých chvil probdělé hodiny s červení skleny jíž suchý nádech hrdla si neužil.

64


korál

Malebný korál srdcových proseb ach, jak on tluče vstřícně životu. Kryt nepropustnou vůlí těla ká skor jak jindy hatí samotu. Samotu složenou z jedné jen duše. Ať sejde z cesty své samoty kdokoli byť jen když duši má rozbijí se atoly.

65


vzpomínej

Vzpomínej na záhon hojnosti. Vzpomínej na hruď, která tloukla. Vzpomínej v nenadálé bolesti. Vzpomínej v zář jenž rety sfoukla. Se zakletým dechem její něha.

66


Vzpomínej dlaně, prsty pletly tvé. Čar žití motaných v klubko se předlo. Vzpomínej v stromoví bezlisté. Jenž v krátko ku zimě vedlo.

67


K sympatickým očím, klaním se úctou věrným pousmáním. Že potkávám těch očí pár však sympatických jest můj zdar neb nejostřejší ze všech bodců - srdci nepřilnavý pohled sobců.


BARVA

Nemohu vyhnat onu barvu hlasu sršící do útrob mojich sluchovodů nemohu zbavit se té závislosti v úmornou touhu slyšeti tě zas. Jakoby zamrzl můj lidský smysl při jinak hřejné cestě žitím brány slov byť dávným odemčeny jen těm v barvách tehdejšího jitra.

70


Nemohu vyhnat onen čas jitřní vlnky jenž po nás se slévaly. Nemohu vyhnat onen čas kdy naše srdce sténaly. Stál slyším onu barvu cítím oněch chvil kdybych jen pro tehdy směl bych těch v časech chvil zastavil.

71


DíVKA ZATOULANá

Snila si ve vlastní náruči překrásná dívka rusá oproti mému pohledu tvář má však jen pro ní kusá. Klecněný dech můj i se slovy nicotná touha též vřena rusým tím pramenem ob čelo dlouhým tak, brada jí dřená.

72


Nevidný polibek skryla si snade pro jinakou chvíli neb ve rtech jenž ústa svíraly dost ku němu vřelo síly. Mamem jen nadmocným ta dívka byla mi, rvu si ji z mysli týden, dva, přec naň zas obrazy nezvány ku mne přišly. Však snila si ve vlastní náruči rusá a krásná panna duše však brouzdavá jinudy v tu dobu zatoulaná.

73


KVŮLI MNĚ

Deset osamělých paprsků deset tažných rukou slunce jen deset namožených svalů kvůli mně? Bolavých ramen kvůli mně? Deset očí, vzneslých hvězd zářivou svou věrozvěstí pátrá v míru vesmíru kvůli mně?

74


Znavených těch dalekých víček kvůli mně? Deset nádechů z prázdna deset marných výdechů deset bez duše plujících slov vyčerpaných vlastními rty.

75


MILENCI

Z mocnosti košatých třešní sad zřejmě rozhod se lásek dvou dáti milencům dvoum jenž jsou dnešní den ochotni na věčnost míti se. Rádi.

76


V protkané deky trávoví svrhnul pár naušnic červených obměkčil kmen svůj lávový by nebylo stromoví nechtěných. Posbíral špaččí let do sedu větví omamné chorály pěly se v svět dychtivé kulisy nejeden květ ví milenci počli se potápět.

77


POSLYŠTE

Poslyšte mne, prosím, nerozkvetlá cožpak se boříme natolik hluboko by naše srdce doposud nepropletlá netloukla více v své široko? Poslyšte mne, nesmělé líce dřímota lásky bývá skor věčná jak cesta předlouhá zvědavé létavice cesta tak douhá, nebezpečná.

78


Poslyšte mne, vy, krásná zdalipak přeširé moře zná horizont vší mojí naděje jasna ve vaše oči, bo nezná? Poslyšte, cožpak ta v písku chodidla jsou stál tak hluboko vbořena poslyšte, cesta as skutečně ošidná starcem jsem a vy už stařena.

79


PRO POHáR RADOSTI

Pro pohár radosti pil jsem topil se v starostech vína jenž vnuknout mu ráčili přede lety v řádcích starostliví vinaři. Pil jsem a k poháru onomu dostat se nemoh‘ taková vstřícnost jest návdavkem strastí co člověku vlastní. Pro pohár radosti pil jsem a myšlenky mé patříc tobě nedaly nahlédnout mi pod klidnou hladinu toliko touženou. Padaví opilci snadnou maj práci nemaje důvody topí se v dnech, nocích, snech hltají lkajíce se, chlast je steh.

80


Proč tedy nesšije srdce mé? Proč v dvanáctých časech nočních zlomené ho necelí, stejně jako jiným bláznům však vím - ti již sami zlomeni zcela. Pro pohár radosti pil jsem lokal to rudé vinné sucho myslel při tom na tebe. Kdyby jens‘ věděla jak težké je upít se v závoji lásky jenž trhl se z dlaní. Pro pohár radosti piji.

81


SPLAKANá

Splakala dívčí ta ramena nad skalou z útrpných smyslů duše jí poté jak mámena kázala cest do úmyslů. Smáčená ramena, prutů slz spad malebných vět tváře onam láskou tou ku světu, jedině snad přišla jsi mou chvílí o mam.

82


Pouschlá dívčí ta ramena pod tváří malebnou žijí obavou stále však doutnám zda pruty, nyň neteknou šíjí.

83


SVé SLZY

Hutné své slzy noci hutné, do jitra utírám marní mí básniví soci jež v knihách vášnivé prostírám. Poetika s kouzlem bázně opomněna v svitu tmy zvláštní jen zálibu v básně kdos bez rozmyšlení vnuknul mi.

84


Po nocích, přes tmy city jsou silné jak srdeční sval při jitru vábivé nepojdou blíže, jak kdybych je nepozval. Marní mí básniví soci marní vy básnivci hutné své slzy já noci zas utřít v jitro chci.

85


TA DLAň

Kde vzala se slunečná dlaň mezi oblázky z lidského ticha co náhle ožilo dlaň hbitá na dotek jakby dávno zapomenuta v tom kamení. Bílé prsty, co vracet slunce lesk zvyklé byly při delším dotyku, jakoby lásky se snad bály vždy se zapouzdřily a odmítavě dusily vlastním sevřením.

86


Otevřte se mi,vy měkké prsty plné slunce, plné hřejivé bázně, jež dál měníte ve touhu, moji touhu. Nechte dotek můj být a pokud sevříti se budete chtít, prosím, jen s dlaní mou uvnitř.

87


V matoucí stínohře poznal já dlaně tvé, uvnitř svojich tak jasně as právě proto jsem v dnešcích ten typ mluvíci pouze skrz básně.


Obsah

za slovy


Svět co život otvíral........................5 Steskla si....................................... 10 Plameny ve vřavách.......................12 Dotek smyslů................................ 14 Někdo v dechu někoho................ 16 Chladná tvář................................. 18 Vykřikla růže vadlá......................20 V stinné mlze................................22 Než obloha spadla........................24 Pouť...............................................26 Ve pokoji slibů..............................28 Bílé vlnky......................................30 Můj hlas........................................ 32 Dokud...........................................34


Slané rty........................................38 Zvonky květů................................39 Potoční korále..............................40 Dva hroby..................................... 41 Jarní...............................................42 Jiná však srdce..............................44 Kraj kol.........................................46 Kus plátěné deky..........................48 Malověrní nikoli...........................50 Něhy nedělní................................ 52 Pamatuji.......................................54 Uhnaný mrak...............................56 V nápěvu.......................................58 V polštářích..................................60


Zamčena.......................................62 Z rozbitých kapek.........................64 Korál.............................................65 Vzpomínej....................................66 Barva.............................................70 Dívka zatoulaná........................... 72 Kvůli mně..................................... 74 Milenci..........................................76 Poslyšte.........................................78 Pro pohár radosti.........................80 Splakaná.......................................82 Své slzy..........................................84 Ta dlaň..........................................86


Za slovy


Za slovy  

Jan Morávek Poezie

Advertisement