Page 1

Česko- slovenskí Pechovci


The Pechs. I´m Michal Pech. I introduce you our great family. We´re three children – Michal (he´s in class seven, a child of school age) My sister Renata is feeling much better. She is a student of fourth grade in a grammar school. She is allowed to do a thing or two and our youngest Pavel (he is like dad) was born in order to be happy at home.And so it is. Our merriment sometimes spoils our lovely parents. Omnipresent mum Vera, a nurse who knows kisses scratches better and dresses a wound. Dad Pavel, who always spoils the biggest fun. A teacher. And perhaps it might be enough, but we have golden grandparents - granny and grandpa nb. 1, grandparents nb.2. Who are granny and granddad nb. 1? They are old Pavel´s parents – granny , a teacher in a kindergarten, granddad-an economist of Uranium mines. Both are retired. They don´t live far away. They live in Nedvedice – a small town, which is about 10 kilometres from our place. We can say – a stone´s throw from here. And granny and granddad nb. 2? They are my mum Vera´s parents. You couldn ´t believe how far they are. Our granddad was a cause of that problem. In the 60s he left for eastern Slovakia a therapeutic programme. He met a girl Miss Marcela, who works there as a waitress. After a mutual agreement, she followed him to his native town. And how are the Pechs now? We live rather boringly but peacefully. Sometimes something extraordinaly happens in our life – we get smallpox, Pavlik has got lice and from time to time we can´t know Renata- her hair has got other colour than it was on the box. We visit our granny and granddad from childhood. But it´s true when we are older we have less time. Every member of our family is very busy. Everybody in his way. We never forget on the journeys to our grandparents. It used to be a great funny connected with cultural opinions. In Nedvedice there is a castle Pernstejn. It was the aim of our excursions a few years


Pechovi

Pechovci

Jsem Michal Pech. Představím vám naši skvělou rodinu. Jsme tři – tedy děcka: já, Michal, sedmák, žák školou povinný. Líp je na tom sestra Renata, studentka čtvrtého ročníku gymnázia, má už leccos dovoleno. A náš nejmladší Pavel (po tátovi) se narodil proto, aby u nás bylo veselo. A tak tomu také je. To naše veselí občas pokazí naši milovaní rodiče. Všudypřítomná máma Věra, zdravotní sestra, která umí pofoukat bolístky a obvázat ránu. Táta Pavel, který vždy překazí tu největší legraci. Učitel. A možná už by to mohlo stačit, ale máme ještě zlaté prarodiče – babičku a dědu 1, babičku a dědu 2. A kdo jsou babička a děda 1? Jsou to rodiče starýho Pavla – babi učitelka MŠ, děd ekonom ÚD. Oba už na důchodku. Nemáme je daleko. Žijí v 10 km vzdáleném městečku Nedvědici, tedy od nás co by kamenem dohodil. A babi a děda 2? Jsou rodiče mamky Věry. A nevěřili byste, jak to máme za nimi daleko. To způsobil náš děd Josef, když v rámci ozdravného pobytu odjel v 60 letech na východní Slovensko a tam slečna Marcela pracovala jako servírka. Slovo dalo slovo a Marcela záhy následovala Josefa do jeho rodného města. A jak se daří rodině Pechových nyní? Žijeme celkem klidně nudně, do vcelku obyčejného života vstoupí občas něco neobyčejného (dostaneme neštovice, Pavlík donese vši a Renatu po ránu nemůžeme poznat – barva na krabičce vypadala jinak). Za babičkou a dědou 1 jezdíme od malička. Je pravda, že čím jsme starší, tím méně. Bude to asi proto, že každý je něčím zaneprázdněný. Každý po svém. Ale na cesty za nimi nikdy nezapomeneme. Bývala to obrovská legrace spojená i s kulturními zážitky. V Nedvědici stojí hrad Pernštejn. Stal se na několik let cílem našich výprav.

Som Michal Pech. Predstavím vám našu skvelú rodinu. Sme tri – teda decká: ja, Michal, siedmak, školopovinný žiak. Lepšie je na tom sestra Renata, študentka štvrtého ročníka gymnázia, ktorej už kadečo dovoľujú. A náš najmladší Pavel (po tatovi) sa narodil preto, aby u nás bolo veselo. A tak to veru aj je. Tú našu radosť však občas pokazia naši milovaní rodičia. Všadeprítomná mamka Viera, zdravotná sestra, ktorá vie pofúkať boľačky a obviazať rany. Ocko Pavel, ktorý vždy prekazí tú najväčšiu zábavu. Učiteľ. A hádam už by to mohlo stačiť, ale máme ešte zlatých starých rodičov – babičku a deda 1, babičku a deda 2. A kto sú babička a dedo 1? Sú to rodičia starého Pavla – babka učiteľka v materskej škole, dedko ekonóm v uránových doloch. Obaja už dôchodcovia. Nemáme ich ďaleko. Žijú v 10 km vzdialenom mestečku Nedvědica, teda od nás čo by kameňom dohodil. A babička a dedo 2? Sú to rodičia mamky Viery. A neverili by ste, ako to k nim máme ďaleko. Zapríčinil to náš dedo Josef, keď v rámci ozdravného pobytu odcestoval v 60. rokoch na východné Slovensko a tam slečna Marcela pracovala ako servírka. Slovo dalo slovo a Marcela onedlho nasledovala Josefa do jeho rodného mesta. A ako sa darí rodine Pechovcov v súčasnosti? Žijeme celkom kľudne nudne, do pomerne obyčajného života vstúpi občas niečo neobyčajné (dostaneme kiahne, Paľko donesie vši a Renátu nemôžeme ráno spoznať – farba na škatuľke vyzerala inak). Za starkou a starkým 1 chodievame odmalička. Je pravda, že čím sme starší, tým menej. Bude to asi preto, že každý je čímsi zaneprázdnený. Každý po svojom. Ale na cesty za nimi nikdy nezabudneme. Bývala to obrovská zábava spojená i s kultúrnymi zážitkami. V Nedvědici stojí hrad Pernštejn. Stal sa na niekoľko rokov cieľom našich výprav.


A visit to Pernstejn. The castle is called the pearl of Moravia. It towers above the rock.It has retained its Gothic-renaissance style. It has a clever system of defence. It had five gates provided with drawbridges. The last gate Cerna was curved out from the rock. Pernstejn was founded in the 13th century.It belonged to the Lords of Pernstejn and it was their property to the 16th century. Their coat of arms was a black bison head with a withy in a golden quarter, thereby hangs a tale about Venava, an ancestor of the Lords of Pernstejn.Who was Venava – Vojtech? He was a very strong and tough man. He wasn ´t frightened to live in the dense wood of the Czech Moravia boundary. He wasn´t afraid of bears, wolfs or bisons. He spent a great part of his day at the charcoal pile. Once he was disturbed at bus peaceful work by a giant bison. He hadn´t seen anything like that before. A fight to the death set off. Venava managed to defeat it. He led a bison wih a withy in its nostrils to his master whose castle was in Brno. The prince admired his courage and as a reward he was free from a serfdom. He could build his own manor house. In addition to that he awarded him the about mentioned coat of arms. His house was made of wood.When it burnt to the ground, Venava´s descandants built a castle in the same place, and called it Pernstejn and they called themselves Lords of Pernstejn. By ways of explanation – what is a withy? A rope made of elastic small trees, which are very sturdy. The last owners of Pernstejn were the Lords of Mitrov. In the 17th century the castle was besieged by Swedish soldiers, but in vain. It was abandonto. And what is hiddden in its bowels? - wonderful gothic brick vault - knightly hall - noteworthy hall of conspirators - dungeon


Návštěva Pernštejna

Návšteva Pernštejna

Hrad bývá nazýván perlou Moravy. Vypíná se na skále a dodnes si zachoval svoji goticko-renesanční podobu. Pernštejn měl důmyslný systém obranný. Měl pět bran, ty byly opatřeny padacími mosty. Poslední brána Černá byla vytesána ve skále. Hrad Pernštejn patřil rodu Pernštejnů, bol založen asi ve 13. století. Ti vlastnili hrad až do století 16. Měli v erbu černou zubří z houžví ve zlatém poli, k němuž se váže lidová pověst o siláku jménem Věnava. Kdo byl tedy onen Věnava (Vojtěch)? Muž silný a otužilý, v hustých lesích na pomezí Čech a Moravy se cítil jako doma. Nelekal se medvědů, zubrů, jelenů ani vlků, měl pro strach uděláno. Většinu dne trávil u milíře, kde pálil uhlí. Jednou ho však v jeho poklidné práci vyrušil nezvaný host. Obrovitý zubr, jakého Věnava dosud nespatřil. Rozpoutal se boj na život a na smrt. Z posledních sil se Věnavovi podařilo zvíře ovládnout, za houžev zubra držel a vedl ho za sebou. Ubíral se na brněnský hrad, kde sídlil kníže. Obdiv knížete vynesl chudému uhlíři osvobození z poddanství a možnost vystavěti si vlastní sídlo. Navíc mu panovník udělil již výše zmiňovaný znak. Na vymezeném místě si Věnava postavil dřevěné sídlo, a když vyhořelo, postavili jeho potomci v těchto místech hrad a dali mu jméno Pernštejn, sebe pak nazývali pány z Pernštejna. A na vysvětlenou – cože je to houžev? Provazy spletené z pružných stromků, které jsou pružné a pevné a ledacos vydrží. Jsou zkrátka houževnaté. Po Pernštejnech se na hradě vystřídali další držitelé, posledními majiteli byli Mitrovští. Hrad v 17. století obléhali i Švédové, ale marně. Byl nedobytný. A co skrývá ve svých útrobách? - krásné gotické klenby - rytířský sál - pozoruhodný sál spiklenců - hladomornu

Hrad býva nazývaný perlou Moravy. Vypína sa na skale a dodnes si zachoval svoju goticko-renesančnú podobu. Pernštejn mal dômyselný obranný systém. Mal pätoro brán, tie boli vybavené padacími mostmi. Posledná brána – Čierna – bola vytesaná v skale. Hrad Pernštejn patril rodu Pernštejnovcov, bol založený asi v 13. storočí. Tí vlastnili hrad až do storočia šestnásteho. Mali v erbe čiernu zubriu hlavu s húžvou v zlatom poli a k nemu sa viaže ľudová povesť o silákovi menom Věnava. Kto bol vlastne tento Věnava (Vojtěch)? Muž silný a otužilý, v hustých lesoch na pomedzí Čiech a Moravy sa cítil ako doma. Neľakal sa medveďov, zubrov, jeleňov ani vlkov, bol jednoducho nebojsa. Väčšinu dňa trávil u miliera, kde pálil uhlie. Raz ho však v jeho pokojnej práci vyrušil nezvaný hosť. Obrovský zubor, akého Věnava doteraz nevidel. Rozpútal sa boj na život a na smrť. Z posledných síl sa Věnavovi podarilo zviera ovládnuť, držal ho za húžvu a viedol za sebou. Uberal sa na brniansky hrad, kde sídlil knieža. Obdiv kniežaťa vyniesol chudobnému uhliarovi vyslobodenie z poddanstva a možnosť postaviť si vlastné sídlo. Navyše mu panovník udelil už skôr spomínaný znak. Na vymedzenom mieste si Věnava postavil drevené sídlo a keď vyhorelo, postavili jeho potomkovia na týchto miestach hrad a dali mu meno Pernštejn, seba potom nazvali pánmi z Pernštejna. A na vysvetlenie – čože je to húžva? Povrazy spletené z ohybných mladých prútov, ktoré sú pružné a pevné a kadečo vydržia. Sú skrátka húževnaté. Po Pernštejnoch sa na hrade vystriedali ďalší majitelia, poslednými boli Mitrovskí. Hrad v 17. storočí obliehali i Švédi, ale márne. Bol nedobytný. A čo skrýva vo svojich útrobách? - krásne gotické klenby - rytiersku sálu - pozoruhodnú sálu sprisahancov - hladomorňu


- castle chaple - extensive library It hangs a tale to the castle about a memorable yew which grows in the castle grounds. A crusader put a stick before a starting building of the castle Pernstejn . He didn´t believe that builders would build a castle on a rock. The soldier stuck a stick in the ground and said that he would believe only when a stick had leaves. It´s said that that from that time is the tree destiny tied with the castle destiny. If the tree perished, the castle would be destroyed too. It´s 21st century. The yew is there where it was in the past and the castle Perstejn is on its place too. When we went on a family trip it was impossible to find a car park from time to time. So we decided to go for a walk to the quaint places of the river basin Svratka. The forests changed with meadows and lakes, places created for recreation and a rest. When parents were strong, they made even a hike to a castle Zubstejn. Today there are only the ruins of a large castle, which was named Rock originally, in Latin it´s Lapis . It´s situated to the north of Bytrice and belongs to the oldest Moravian castles. It protected trading ways at the beginning of 13th century to Policka. The castle´s fame wasn´t long. The castle was empty in 1348. Many legends have been woven about the one. As you see my parents could choose really good place.


-

hradní kapli rozsáhlou knihovnu K hradu se váže i pověst o památném tisu. Ten roste v areálu hradu. Ještě jako hůl jej zde před zahájením stavby Pernštejna zanechal pocestný, křižácký voják, který nevěřil, že se stavitelům podaří na skále postavit hrad. Ti mu odpověděli, že nestaví z jeho víry, ale z kamene. Pocestného odpověď zarazila, zapíchl svou hůl do země a prohlásil, že uvěří tehdy, až se hůl zazelená. Během pokračující stavby se hůl ujala, zazelenala a vyrostl z ní statný tis. Od té doby se říká, že osud stromu je svázán s osudem hradu. Zanikne-li tis, je s Pernštejnem konec. Píše se 21. století. Tis stojí na svém místě. Hrad Pernštejn také. Někdy se při našem rodinném výletování stalo, že u hradu Pernštejna nebylo možné zaparkovat. Vydali jsme se tedy do malebných zákoutí v povodí řeky Svratky. Zde se lesy střídají s loukami a rybníky, místy jako stvořenými pro rekreaci a oddych. A když byli rodičové obzvlášť při síle, vymysleli výšlap dokonce až na hrad Zubštejn. Dnes jsou to pouze zbytky rozlehlého hradu, jež se původně nazýval Kámen, latinsky Lapis. Leží východně od Bystřice a patří k nejstarším moravským hradům. Jeho úlohou na počátku 13. století bylo chránit obchodní cesty vedoucí podél řeky Svratky z Brna na Poličku. Sláva hradu však nebyla dlouhá. Již roku 1348 byl pustý. I on je opředen mnoha pověstmi. Jak je vidět, uměli si naši staroušci místo opravdu vybrat.

-

hradnú kaplnku rozsiahlu knižnicu K hradu sa viaže aj povesť o pamätnom tise. Ten rastie v areáli hradu. Ešte ako palicu ho tu pred začatím stavby Pernštejna nechal pocestný, križiacky vojak, ktorý neveril, že sa staviteľom podarí na skale postaviť hrad. Tí mu odpovedali, že nestavajú z jeho viery, ale z kameňa. Pocestného odpoveď zarazila, zapichol svoju palicu do zeme a vyhlásil, že uverí len vtedy, až sa palica zazelená. V priebehu pokračujúcej stavby sa palica ujala, zazelenala sa a vyrástol z nej statný tis. Od tých čias sa hovorí, že osud stromu je zviazaný s osudom hradu. Ak zahynie tis, je s Pernštejnom koniec. Píše sa 21. storočie. Tis stojí na svojom mieste. Hrad Pernštejn tiež. Niekedy sa pri našom rodinnom cestovaní stalo, že sa pri hrade Pernštejn nedalo zaparkovať. Vydali sme sa preto do malebných zákutí v povodí rieky Svratky. Tu sa lesy striedajú s lúkami a rybníkmi, miestami ako stvorenými na rekreáciu a oddych. A keď sa rodičia cítili byť zvlášť vo forme, vymysleli výstup dokonca až na hrad Zubštejn. Dnes sú to iba zvyšky rozľahlého hradu, ktorý sa pôvodne nazýval Kameň, po latinsky Lapis. Leží na východ od Bystřice a patrí k najstarším moravským hradom. Jeho úlohou na počiatku 13. storočia bolo chrániť obchodné cesty, vedúce pozdĺž rieky Svratky z Brna na Poličku. Sláva hradu však nebola dlhá. Už v roku 1348 bol pustý. Aj on je opradený mnohými povesťami. Ako vidieť, vedeli si naši starkí miesto skutočne vybrať.


An appointment with bloody countess. Finally holidays! Our father promised us at least two years ago to get to our grandparents number 2 if there is more free time. They live in the eastern Slovakia in a small district town Vranov nad Topľou. So far our granddad strayed, so strongly the waitress Marcela has tied him… The journey was so long in spite of it there was fantastic welcome at our gradmother. “Oh, my dear kids, where have you been so long?” said our grandmother and kissed us by turns. We did not understand her words and I started to afraid when she informed us about something that “potatoes got cold”. But soon the mystery was solved (some grandmothers are active at great age) when a pile of potatoes and a big cutlet stored in front of me. While I was stuffing, my grandmother abused Renate. She continued in more understandable Slovak language (not dialect) and I could with pleasure understand why her hair is red, when at last visit (this I do not remember) it was brown. Oh, my dear granny, you should see that beautiful green… I thought maliciously. Later in the evening we sat in the living room and our grandparents were talking quite touching story about their meeting in about 40 kilometres far Bardejov Spa. Its fame already spread from 13 th century and beside love sick heart the people went there to treat their digestive and respirate system. The fragments of their wedding memories were touching and humorous. We were browsing in old albums with yellowish black and white photographs. The church was beautiful .We got to know that they would show it us the next day. It is in Vranov, it is called The Basilica Minor of The Virgin Mother Birth. It is one of the monuments of the town from the 15th century. According to the legend under the church leads secret tunnel to the castle Čičva, but it is not verified. So our first trip was to the castle Čičva The history of the castle is respectable. In 1270 the king Stephen donated the property Čičva to aristocrat Ronald. The first written document about the castle is from 1361.


Stretnutie s krvavou grófkou

Setkání s krvavou hraběnkou

Konečne prázdniny! Už bolo načase a navyše nám oco už aspoň dva roky sľubuje, že pokiaľ bude trochu viac času, pôjdeme k starkej a starkému číslo 2. Bývajú na východnom Slovensku v malom okresnom meste Vranov nad Topľou. Tak ďaleko sa dedo Josef zatúlal, tak silno si ho servírka Marcela pripútala... Cesta veru trvala dlho, napriek tomu nás u babky čakalo fantasticky srdečné privítanie. „Jáj, dzeci mojo, ta dze sce teľi čas?“ zalomila starká rukami a radradom nás vybozkávala. Jej slovám som vôbec nerozumel a začal som sa celkom báť, keď oznámila čosi o tom, že „bandurki už calkom vychladľi“. Ale záhada sa vyriešila o niekoľko sekúnd (babičky bývajú do vysokého veku neskutočne vrtké), keď sa predo mnou na stole vŕšila kopa zemiakov (teda tých bandurok) a rezeň ako dlaň. Kým som sa s chuťou napchával, starká čistila Renate žalúdok. Prešla na zrozumiteľnú, nie nárečovú slovenčinu a ja som s potešením vyrozumel, vraj prečo má vlasy ryšavé, keď pri poslednej návšteve (tak ďaleko moja pamäť nesiaha) boli hnedé. Ách, babička, keby ste len videli raz aj krásnu zelenú...! – pomyslel som si škodoradostne. Neskôr večer sme si posadali do obývačky a starký so starkou nám porozprávali celkom dojímavý príbeh o ich zoznámení sa v asi 40 km vzdialených Bardejovských kúpeľoch, ktorých sláva sa šíri už od 13. storočia a okrem láskou chorého srdiečka si tam pacienti chodia liečiť hlavne tráviaci systém alebo dýchacie cesty. Dojímavé, ale i humorné boli čriepky spomienok z ich svadby s plnou parádou... Listovali sme pritom starými albumami so zažltnutými, ešte čiernobielymi fotografiami. Ale ten kostol bol prekrásny! Dozvedeli sme sa, že nám ho na druhý deň ukážu, je tu vo Vranove, volá sa Bazilika minor Narodenia Panny Márie a je jedným z monumentov mesta už od 15. storočia. Pod kostolom podľa povestí vedie tajná chodba na hrad Čičva, ale správy sú nepodložené a dnes už asi neoveriteľné. A tak slovo dalo slovo a prvý výlet bol na svete – hor sa na Čičvu! Históriu má hrad skutočne úctyhodnú. V roku 1270 kráľ Štefan V.

Konečně prázdniny! Už bylo na čase a navíc nám táta už alespoň dva roky slibuje, že pokud bude trochu více času, pojedeme k babičce a dědovi číslo 2. Bydlí na východním Slovensku v malém okresním městě Vranov nad Topľou. Ačkoli cesta trvala dlouho, u babičky nás čekalo milé uvítání. „Jé, děti moje, kde jste byly celou dobu?“ zabědovala babička a postupně nás objímala. Jejím slovům jsem vůbec nerozuměl a začal jsem se bát, když řekla něco o tom, že „bandurki“ už zcela vychladly. Ale záhada se vyřešila o několik sekund později (babičky bývají do vysokého věku neskutečně čiperné), když se přede mnou na stole objevila kupa brambor (tedy těch „bandurok“) a řízek jako dlaň. Zatímco jsem si pochutnával, babička domlouvala Renatě. Přešla na nenáročnou, srozumitelnou slovenštinu a já jsem s potěšením vyrozuměl, proč prý má vlasy rezavé, když při poslední návštěvě (tak daleko moje paměť nesahala) byly hnědé. Ach, babičko, kdybyste viděla ty krásné zelené...! pomyslel jsem si škodolibě. Později večer jsme se posadili do obývacího pokoje a děda s babičkou nám vyprávěli vcelku dojemný příběh o jejich seznámení v asi 40 km vzdálených Bardějovských lázních, jejichž věhlas se šíří již od 13. století a kromě srdíčka nemocného láskou si sem pacienti jezdí léčit především trávicí ústrojí a dýchací cesty. Dojemné a přitom humorné byly útržky vzpomínek z jejich svatby. Procházeli jsme stará alba se zažloutlými, ještě černobílými fotografiemi. Ten kostel byl překrásný! Dozvěděli jsme se, že nám ho druhý den ukáží, nachází se ve Vranově, nazývá se Bazilika minor Narození Panny Marie a je jedním z monumentů města již od 15. století. Pod kostelem podle pověsti vede tajná chodba na hrad Čičva, ale tyto informace jsou nepodložené a dnes již zřejmě neověřitelné. A tak slovo dalo slovo a prví výlet byl na světě – jde se na Čičvu! Hrad má skutečně úctyhodnou historii. V roce 1270 král Štefan V. daroval šlechtici Rainoldovi majetek s názvem Čičva. První písemná zmínka o hradu pochází až z roku 1361.


The main target of the castle was to guard and protect the busy trade road between Ugrian and Poland and borderland. After the Rainold`s death the castle migrated to many aristocratic families for example Drughet, Albrecht, Hunady or Bathory. Hearing the last one I took notice. Is it connected with bloody lady Bathory? What I heart corrected my perceiving of women as a gentle sex. Elisabeth Bathory `s wedding was in 1575 in Vranov. In her fifteen she married older Francis Nadasdy, they had four children together. Occasionaly she lived also on the castle Čičva and so far leads bloody trail of her myth. According to the legend one of the Bathory`s maids was brushing her hair and accidentally pulled it, the lady hit her so strongly, that she started to bleed. Some drops of blood dropped on the lady`s face and when she cleaned it the skin seemed to be softer and younger on this place. So a thought ran through her mind that she would bathe in the young girls blood to save her famous beauty. Among Bathory` s victims were various young girls of different origin and nationality. She did not hesitate to torture them with burning candles or iron, sting them with needles, pour with cold water in freezig weather. She could watch it without any regret. On castle Čičva she tortured two girls, too. This rage discovered palatine George Thurzo and in the public court in Presburg (Bratislava) accused her of the murders. In spite of this she arrived to the castle Čičva, where she stayed in home prison till her death. Uh, real competition to the modern horrors. But my granddad humorist immediately saved this bleak atmosphere by the next more smiling legend. For many centuries was on the castle Čičva placed the book of lies and liars. And what was the end of the castle? Climbing its ruins now, we are thinking about it. The castle burnt for several times and was rebuilt, but after the uprising suppress of Francis Rakoci II the kings army destroyed it in 1711. Today a busy archeological research is runnig. It seems that there are some last secrets.


daroval šľachticovi Rainoldovi majetok s názvom Čičva. Prvá písomná zmienka o hrade je však až z roku 1361. Hlavnou funkciou stavby bolo strážiť a ochraňovať krajinskú cestu (s čulým obchodným pohybom medzi Uhorskom a Poľskom) a pohraničie. Po Rainoldovej smrti hrad putoval z rúk do rúk rôznym šľachtickým rodinám, ako boli napríklad Drughetovci, Albrechtovci, Huňadyovci alebo Bátoriovci. Pri poslednom mene som zbystril pozornosť: „Súvisí s tým nejako aj krvavá grófka Bátorička?“ To, čo som sa o chvíľu dozvedel, mi trocha poopravilo vnímanie žien ako nežného pohlavia. Alžbeta Bátoriová mala v roku 1575 svadbu práve vo Vranove - ako pätnásťročná sa vydala za len o niečo staršieho Františka Nádasdyho, s ktorým mala štyri deti. Príležitostne potom bývala aj na hrade Čičva a až do týchto končín sa teda tiahne krvavá stopa jej mýtu. Podľa povesti jedna z Bátoričkiných slúžok česala raz svoju paniu a keď ju náhodou potiahla za vlasy a pár z nich jej vytrhla, pani ju udrela tak silno, až slúžku zaliala krv. Pár kvapiek krvi padlo panej na tvár a keď si ju zotrela, zdalo sa jej, že pleť na tom mieste má oveľa jemnejšiu a mladšiu. Tak jej skrsla v hlave myšlienka, že sa bude kúpať v krvi mladých dievčat, aby si zachránila svoju povestnú krásu. Medzi Bátoričkine obete vraj patrili rôzne mladé dievčatá bez ohľadu na pôvod či národnosť. Neváhala ich týrať ani sviečkami či rozpáleným železom, pichala ich ihlicami alebo polievala studenou vodou v mraze. Dokázala sa prizerať na mučenie bez akejkoľvek ľútosti. Aj na čičvianskom hrade vraj umučila dve dievčatá. Na jej vyčíňanie prišiel až palatín Juraj Thurzo a na verejnom súde v Prešporku (dnešnej Bratislave) ju obžaloval z vrážd. Napriek tomu sa vrátila na Čachtický hrad, kde skončila len v domácom väzení až do smrti. Fuj, je to fakt konkurencia moderným hororom. Ale dedko-humorista hneď zachraňoval pochmúrnu náladu ďalšou, oveľa úsmevnejšou legendou – na hrade vraj bývala po stáročia uložená aj takzvaná Čičvianska kniha lží a luhárov. A ako to vlastne s hradom dopadlo, keď sa dnes už šplháme len po zrúcaninách? Hrad niekoľkokrát vyhorel a povstal z popola, ale po potlačení povstania Františka Rákociho II. ho kráľovské vojsko v roku 1711 zdemolovalo.

Hlavní funkcí stavby bylo střežit a ochraňovat místní cestu (s čilým obchodním ruchem mezi Uhry a Polskem) a pohraničí. Po jeho smrti hrad putoval z ruky do ruky různým šlechtickým rodinám, například: Drughetovci, Albrechtovi, Huňadyovci anebo Bátoriovci. Při posledním jméně jsem zbystřil pozornost: „Souvisí s tím nějak krvavá hraběnka Bátorička?“ To, co jsme se za chvíli dozvěděli, mi trochu poopravilo vnímaní žen jako něžného pohlaví. Alžběta Bátoriová měla roku 1575 svatbu právě ve Vranově – jako patnáctiletá se provdala za jen o málo staršího Františka Nádasdyho, se kterým měla čtyři děti. Příležitostně pak pobývala i na hradě Čičva a až do těchto míst se tedy táhne krvavá stopa jejího příběhu. Podle pověsti jedna z Bátoriných služek česala svoji paní a když ji náhodou zatahala za vlasy a pár z nich jí vytrhla, paní ji udeřila tak silně, až služce vytryskla krev. Pár kapek krve padlo paní na tvář a když si je setřela, zdálo se jí, že pleť na tomto místě má mnohem jemnější a mladší. Tak jí v hlavě bleskla myšlenka, že se bude koupat v krvi mladých dívek, aby si uchovala svoji pověstnou krásu. Mezi Batořinými oběťmi byla různě mladá děvčata bez ohledu na původ či národnost. Její špatné skutky odhalil až šlechtic Juraj Thurzo a na veřejném soudě v Prešporku (dnešní Bratislavě) ji obžaloval z vražd. Přesto se vrátila na Čachtický hrad, kde zůstala v domácím vězení až do smrti. Fuj, to je opravdu konkurence modernímu hororu! Ale děda humorista okamžitě zachraňoval ponurou náladu další, o mnoho úsměvnější skazkou – na hradě prý bývala po staletí uložená Čičvianska kniha lží a lhářů. A jak to vlastně s hradem dopadlo, když dnes můžeme vidět jen zříceniny? Hrad několikrát vyhořel a povstal z popela, ale po potlačení povstání Františka Rákociho II. ho královské vojsko roku 1711 zdemolovalo. Dnes na hradě probíhá čilý archeologický výzkum a zdá se, že ještě neodhalil všechna svoje tajemství. Protože dny prázdnin ubíhají neuvěřitelně rychle a čas se nám za zády vysmívá právě ve chvíli, kdy bychom si chtěli nejvíce užít, dostali jsme se už jen na dva malé výlety do vzpomínaných Bardějovských lázní a též do nedalekého městečka Hanušovce nad Topľou, kde sídlí vlastivědné muzeum a kam si můžete


Because the holiday days run very quickly and the time is laughing behind our back at the moment when we would like to enjoy it, we had only one day trip. I do not know if there is such equality, both our grandparents were maybe born in tourist boots and with the rucksack on the back. In the eastern Slovakia we had a tourist walk in Slanske Mountains. You do not believe that at the end of the trip some precious stones twinkled. Who would say that in these wild forests was before 150 years world famous opal mining! The formal mining finished in 1922, but today it is thought about rebuilding of mine town to open it up for tourists. The Dubnik opal mines had more than 30 tunnels which were 22 kilometres long. There were opals of higher quality than those ones mined in Australia. They had about 60 colour shades and people gave them magical effects. In the river basin Olšavka was found the biggest opal in the world (13 x 7 x 7 centimetres and 594 grams). It was called Harlequin and nowadays the tourists in Vienna admire it. The visit of this mine is stopped now, so we were walking only nature trail in the mine settlement Dubnik, but it was the hard way… I did not draw the last picture in my diary and we were waiting for the bus back to our parents and unfortunately to our school duties. We left this for us exotic place in deep black mood, but we did not forget to invite our grandparents to our place. They have not seen it for a long time. They promised us to come. We will see…


Dnes na hrade prebieha čulý archeologický výskum a zdá sa, že ešte nevydal svoje posledné tajomstvá. Keďže dni prázdnin vždy plynú neuveriteľne rýchlo a čas sa nám za chrbtom takto vysmieva práve vo chvíli, keď by sme si chceli čo najviac užiť, dostali sme sa už len na dva malé výlety do spomínaných Bardejovských kúpeľov a tiež do neďalekého mestečka Hanušovce nad Topľou, kde sídli Vlastivedné múzeum a často sa tu môžete prísť pozrieť na tvorivé dielne rôznych, niekedy už dávno zabudnutých remesiel. Ani som si nestačil poriadne dokresliť ostatný obrázok vo svojom denníku a už sme zasa čakali na autobus späť k našim rodičom a bohužiaľ aj našim školským povinnostiam. Opúšťali sme toto pre nás takmer exotické miesto v hlbokej melanchólii, ale nezabudli sme hlavne na pozvanie starúšikov do našich končín, ktoré tiež už dávno nevideli a nezažili. Sľúbili prepadovku, tak uvidíme... V dlani som tajne zvieral malý biely kamienok s dúhovými odbleskami, ktorý mi večer dal dedko spolu s bojovou úlohou: je to opál a mám zistiť, prečo mi ho dal na pamiatku. Ale bude môj až vtedy, ak sa preukážem potrebnými informáciami o tomto tak trochu vranovskom, tak trochu slovenskom a tak trochu dokonca svetovom unikáte.

často přijít prohlédnou tvořivé dílny různých, někdy už dávno zapomenutých řemesel. Ani jsem si nestihl dokreslit obrázek ve svém denníku a už jsme opět čekali na autobus zpátky za našimi rodiči a bohužel i k našim školním povinnostem. Opouštěli jsme toto pro nás téměř exotické místo s velkým smutkem, ale nezapomněli jsme hlavně na pozvání „staroušků“ do našeho kraje, ve kterém už dávno nebyli. Slíbili přepadovku, tak uvidíme... V dlani jsem tajně svíral malý bílý kamínek s duhovými odlesky, který mi večer dal děda spolu s bojovou úlohou: je to opál a mám zjistit, proč mi ho dal na památku. Ale bude můj až se prokáži potřebnými znalostmi o tomto tak trochu vranovském, tak trochu slovenském a tak trochu dokonce světovém unikátu.


Macocha like from Tolkien. Schooldays passed very quickly. However schooldays seemed Renata neverending, they passed very quickly. She was looking forward to an excursion which was organized by history teachers and especially on the learning about beauties of the Moravian karst. Although she visited it with her parents when she was little, but she knows about it only from parents telling. It was the day of departure and sixth former were in front of the entery to Punkevni caves. Renata didn´t have a hunch that Adam comes to her life in an underground. It became at a stalagmite Angel. Leave-taking wasn´t sad, you know that it exists a mobile, ICQ, facebook, skype, e-mail, MSP and letters. Winter months hanged very slowly, a promised visit was nowhere, only Christmas cards and a guarantee of a nearby meeting. We little dreamt that grandma and granddad keep up with the times. They saw on the Internet that there are spring holidays in March in a country Vysocina. We contrived plans how to spend our free days. And a shock! Our grandparents came. Everybody was caught grandparents´ unawares a bit. We thought that they don ´t on their promise. Our bulldog Karel showed a genuine pleasure. Our grandparents wanted to visit the Moravian karst and therefore we changed our plans. Because they saw some scenes on TV. cz. Adam got a brief SMS -at three at Angel. It´s sporing with rain outside but dad promises us that it will be only drops of rain in the cave.. He wasn´t wide off the mark but we were very afraid of facts that bats flies to our hair. Our Pavlik should find a gnome Granddad and granny were amazed. It took a long time to nature to prepare those all surprises-stalactite decoration in caves, deep valleys, subterranean rivers, white limestone rocks and a well-known abyss Macocha to which is connected a folk tale.


Macocha jako od Tolkiena

Macocha ako od Tolkiena

Školní dny ubíhaly velmi rychle, avšak Renatě se zdály nekonečné. Těšila se na exkurzi pořádanou dějepisci a především na poznávání krás Moravského krasu. Navštívila ho sice jako malá s rodiči, ale ví o tom spíše jen z vyprávění. Nadešel den odjezdu a třída oktavánů stanula před vchodem do Punkevních jeskyní. To ještě Renata zdaleka netušila, že v podzemí jí vstoupí do života Adam. Stalo se to u stalagnitu Anděl. Loučení nebylo až tak smutné, vždyť přece máme mobil, ICQ, facebook, skype, e-mail, MSP a dopisní papír. Zimní měsíce se vlekly, slibovaná návštěva nikde, pouze vánoční pozdravy a ujištění brzkého shledání. Ani ve snu nás nenapadlo, že babi a děd jdou natolik s dobou. Internet jim poradil, že kraj Vysočina má jarní prázdniny v březnu. My už spřádali plány na prožití volných dnů. A šok!!! Naši starouškové přicestovali. Všichni jsme byly tak trochu zaskočeni, mysleli jsme si, že i tentokrát zůstane pouze u slibů. Největší radost projevoval náš pes buldok Karel. A tak jsme plány rázem přehodnotili, neboť jsme se museli přizpůsobit přání našich prarodičů – navštívit Moravský kras. Viděli jsme totiž záběry na TN.cz. Tato skutečnost nejvíce nahrála naší Renatce. Adam dostal strohou SMS – ve tři u Anděla. Venku leje jako z konve, ale otec nás ujišťuje: „V jeskyních na vás jen tu a tam krápne.“ Nebyl daleko od pravdy, my se však spíše obávali, že se nám do vlasů zamotá netopýr. Náš Pavlík měl za úkol najít zkamenělého permoníka. Babi a děd užasli. Přírodě trvalo hodně dlouho, než pro nás přichystala všechna překvapení – krápníkovou výzdobu v jeskyních, hluboká údolí a žleby, ponorné řeky, bílé vápencové skály i známou propast Macochu, k ní se váže lidová pověst. Název Macochy vznikl takto. Tento příběh má základy v události, která se podle místních kronik stala v roce 1693. Otcovi zemřela žena a vzal si nehodnou vdovu, která neměla ráda jeho syna. Proto ho vzala do lesa na ryzce a zavedla ho až k obrovské propasti. Dítě se bálo. Matka mu řekla, že ho chytí za ruku a může ryzce utrhnout. Jak se ale dítě nahlo, pustila ho do černé díry.

Školské dni ubiehali veľmi rýchlo, avšak Renate sa zdali byť nekonečné. Tešila sa na exkurziu, ktorú usporiadali dejepisári a predovšetkým na poznávanie krás Moravského krasu. Navštívila ho síce ako malá s rodičmi, ale vie o tom skôr iba z rozprávania. Nadišiel deň odchodu a trieda oktavánov zastala pred vchodom do Punkevných jaskýň. To ešte Renata zďaleka netušila, že v podzemí jej vstúpi do života Adam. Stalo sa tak u stalagnitu Anděl. Lúčenie nebolo až také smutné, veď máme predsa mobil, ICQ, facebook, skype, e-mail, MSP a listový papier. Zimné mesiace sa vliekli, sľubovaná návšteva nikde, iba vianočné pozdravy a ubezpečovanie o skorom stretnutí. Ani vo sne nás nenapadlo, že babka a dedko idú tak skvelo s dobou. Internet im poradil, že kraj Vysočina má jarné prázdniny v marci. My sme si už spriadali plány na prežitie voľných dní. A zrazu šok! Naši starkí pricestovali. Všetci sme boli tak trocha zaskočení, mysleli sme si, že aj tentoraz zostane len pri sľuboch. Najväčšiu radosť prejavoval nás pes - buldog Karel. A tak sme plány razom prehodnotili, pretože sme sa museli prispôsobiť želaniu našich prarodičov – navštíviť Moravský kras. Videli totiž zábery na TN.cz. Táto skutočnosť najviac nahrávala našej Renatke. Adam dostal strohú SMS – o tretej pri Andělovi. Vonku leje ako z krhly, no otec nás uisťuje: „V jaskyniach na vás len tu a tam kvapne.“ Nebol ďaleko od pravdy, my sme sa však skôr obávali, že sa nám do vlasov zamotá netopier. Náš Pavlík mal za úlohu nájsť skameneného permoníka. Babička a dedko užasli. Prírode trvalo veľmi dlho, kým pre nás prichystala všetky prekvapenia – kvapľovú výzdobu v jaskyniach, hlboké údolia a žľaby, ponorné rieky, biele vápencové skaly i známu priepasť Macocha. K nej sa viaže ľudová povesť. Názov Macochy vznikol takto. Tento príbeh má základy v udalosti, ktorá sa podľa miestnych kroník stala v roku 1693. Otcovi zomrela žena a vzal si zlú vdovu, ktorá nemala rada jeho syna. Preto ho vzala do lesa na rýdziky a zaviedla ho až k obrovskej priepasti.


The name Macocha was originated in this way. This story has foundations in an event, which happened in 1893 according to local chronicles.A woman died and a widow got married a widower who didn´t like his son. This woman went mushrooming with him to the wood and took him as far as to a large abyss where the biggest mushrooms grew. The child was scared of that place. The woman told him that he could pick ones while she was holding his hand. When he bent to pick the mushroom the woman left him into the black hole. She returned home in the dark and her husband asked her where his son is. She told him that he´s somewhere in the wood. It was a storm outside. In the morning when the weather was better, dad with other villagers went to look for the boy. Dad heard a cry from the abyss. Vilagers saw a child hanging on to a bush. They drew him with a rope. Then the step-mother was thrown into the abyss. From that time the abyss is called Macocha. Our tour of the cave in huge halls with a dripstone decoration to the bottom of the abyss We were boating on the subsoil river Punkva. We weren´t having a suspicion of an unexpected adventure. Pavlik watched the beauty when we were sailing on a motorboat. He didn´t pay attention to stalactites ledges. Granddad saved Pavlik´s head before a dread collision with the cave giant. The stop at the bottom of the abyss was a gorgeous experience for children and adults. Its depth is nearly 140 metres. In Balcarka, the most beautiful cave of the Moravian carst, there is a two floor labyrinth of rugged passage ways. Our eyes shine with happiness to see such a dripstone decoration and colour range. Renata´s eyes weren´t concentrated on this beauty because she fastened her attention on Adam. Giving through the round spaces reminding a rotunda she felt giddy.If it was Adam´s presence she knows only herself. Legendary Morii from Tolkien´s Lord of the Rings reminds Sloupsko sosovske caves. Michal felt that arrived his moment here. He whispered to granny´s ear: „I have solved a secret of a stone. I was carrying it a week and when I took it from a pocket it changed a colour. It was like a chameleon a bit. It is an answer on your task.


Přišla domů za tmy a manžel se jí ptal, kde nechala syna. Řekla mu, že se asi někde v lese ztratil. Venku zatím zuřila bouře. Ráno, až se počasí zlepšilo, odešel otec s ostatními vesničany dítě hledat. Uslyšel nářek vycházející z propasti. Dítě uviděli přichycené na jednom z keříčků. Pomocí lana ho vytáhli a do propasti svrhli nevlastní matku – macechu. Od těch dob se propast jmenuje Macocha. Naše prohlídková trasa vedla mohutnými chodbami s krápníkovou výzdobou na dno propasti a projížďkou na motorových člunech po hlubokých vodách podzemní říčky Punkvy. Netušili jsme, že nás bude provázet opravdové dobrodružství. Při plavbě na motorových člunech se Pavlík zahleděl na krásu krápníků a zapomněl dávat pozor na všudypřítomné krápníkové výčnělky. Dědeček tam určitě nebyl poprvé, jak nám tvrdil, neboť od prvního okamžiku projevoval velkou ostražitost. Pavlíkovu hlavu uchránil před hrozící srážkou s jeskynním velikánem. Úchvatným zážitkem pro malé i velké byla zastávka na dně propasti Macocha. Její hloubka dosahuje téměř 140 metrů. Mezi nejkrásnější prostory Moravského krasu patří dvoupatrové jeskynní bludiště členitých chodeb jeskyně Balcarka. Až oči přecházely nad krápníkovou výzdobou a škálou barev! Renatiny oči ovšem tuto nádheru až tak nevnímaly, veškerá její pozornost patřila Adamovi. Při průchodu kruhovitými prostorami, připomínajícími rotundu, pocítila Renatka závrať. Zda opravdovou, či z blízkosti Adama, ví jen ona sama. Legendární Morii z Tolkienova Pána prstenů připomínají Sloupsko– šošůvské jeskyně. A právě zde cítí Michal, že nadešla jeho chvíle. Špitne dědovi do ucha: „Už jsem vyluštil záhadu kamínka. Nosil jsem ho celý týden u sebe a když jsem ho pak vyndal z kapsy, měl jinou barvu. Trochu jak chameleón! To bude zřejmě odpověď na tvůj úkol. Ale taky jsem se dočetl, že ve starověkém Řecku se opál stal talismanem zlodějů a pobudů, které měl ochraňovat. Ale tak jsi to snad nemyslel! Víš přece, jaký jsem hodný kluk.“ Děda se jen šibalsky pousmál. „A tak nevím. Je už můj, nebo není?“ Jak jsme tak putovali tím nádherným podzemím, Adam se nenápadně stával součástí naší rodiny.

Dieťa sa bálo. Matka mu povedala, že ho chytí za ruku a môže rýdzik odtrhnúť. Keď sa však dieťa nahlo, pustila ho do čiernej diery. Prišla domov až za tmy a manžel sa jej pýtal, kde nechala syna. Povedala mu, že sa asi niekde v lese stratil. Vonku zatiaľ zúrila búrka. Ráno, keď sa počasie zlepšilo, odišiel otec s ostatnými dedinčanmi hľadať dieťa. Počul plač vychádzajúci z priepasti. Dieťa uvideli prichytené na jednom z kríkov. Pomocou lana ho vytiahli a do priepasti zhodili nevlastnú matku – macochu. Od tých dôb sa priepasť volá Macocha. Naša vyhliadková trasa viedla mohutnými chodbami s kvapľovou výzdobou na dno priepasti a pokračovala plavbou na motorových člnoch po hlbokých vodách podzemnej riečky Punkvy. Netušili sme, že nás bude sprevádzať skutočné dobrodružstvo. Počas plavby na motorových člnoch sa Pavlík zahľadel na krásu kvapľov a zabudol dávať pozor na všadeprítomné kvapľové výčnelky. Starký tam určite nebol po prvý raz, ako nám tvrdil, lebo od prvého okamihu prejavoval veľkú ostražitosť. Pavlíkovu hlavu uchránil pred hroziacou zrážkou s jaskynným velikánom. Úchvatným zážitkom pre malých i veľkých bola zastávka na dne priepasti Macocha. Jej hĺbka dosahuje takmer 140 metrov. Medzi najkrajšie priestory Moravského krasu patrí dvojposchodové jaskynné bludisko členitých chodieb jaskyne Balcarka. Až sa nám oči otvárali nad kvapľovou výzdobou a škálou farieb! Renatine oči však túto nádheru až tak veľmi nevnímali, všetka jej pozornosť patrila Adamovi. Pri prechádzaní kruhovitými priestormi pripomínajúcimi rotundu pocítila Renatka závrat. Či skutočný, alebo skôr z Adamovej blízkosti, to vie len ona sama. Legendárnu Moriu z Tolkienovho Pána prsteňov pripomínajú Sloupskošošúvske jaskyne. A práve tu cíti Michal, že nadišla jeho chvíľa. Zašepká dedovi do ucha: „Už som vylúštil záhadu kamienka. Nosil som ho celý týždeň u seba a keď som ho potom vybral z vrecka, mal inú farbu. Trochu ako chameleón! To bude zrejme odpoveď na tvoju úlohu. Ale tiež som sa dočítal, že v starovekom Grécku sa opál stal talizmanom zlodejov a povaľačov, ktorých mal ochraňovať. Ale tak si to hádam nemyslel! Vieš predsa, že som dobrý chlapec.“ Dedko sa len šibalsky usmial. „A tak neviem. Je už môj, alebo nie?“


Ancient Greece opal was a talisman of thieves and vagabonds. The opal should protect them. But you didn´t think so. You know that I´m a good boy.“ Granddad only smiled a bit. „I don´t know. Is it already mine or not?“ How we were wandering through this underground Adam unobtrusively became a part of our family. It was absolutely unthinkable in order not to accept the invitation for a family lunch which ordered Slovak grandpa. I don´t know what made us tired more whether underground wandering or a good lunch. Both of all contributed to a good strain when we were on the way back from our trip.The type from TN.cz was great.


Bylo tedy naprosto nemyslitelné, aby nepřijal pozvání na rodinný oběd, který inicioval slovenský dědeček. Nevím, co nás znavilo víc – zda nevídaná podzemní prohlídka, či nevídaně dobrý macošský oběd. Oboje však přispělo k pohodě i při zpáteční cestě z našeho výletování. Ten typ z TN.cz byl skvělý.

Ako sme tak putovali tým prekrásnym podzemím, Adam sa nenápadne stával súčasťou našej rodiny. Bolo preto celkom nemysliteľné neprijať pozvanie na rodinný obed, ktorý inicioval slovenský dedko. Neviem, čo nás unavilo viac – či nevídaná podzemná prehliadka, či nevídane dobrý macošský obed. Oboje však prispelo k pohode aj pri spiatočnej ceste z nášho výletu. Ten typ z TN.cz bol skvelý.


Easter whipping in the mine. The Easter! The boys enjoy it, the girls are scared, lock up and scream. Well known song - in your country, too. This Easter holiday was a bit different. Our parents left our house with pleasure and our abroad tourism went on. I tried to persuade sad Renata shrunk at the back seat of the car that it is better to be poured by brother than by boyfriend, it means by dam. She did not understand my humour and I almost got a licking. But unexpectedly our mother interrupted us. If this love lasts till the summer, she can introduce him to her grandparents on the summer holiday. I glimpsed a twinkle in her eye and after two hours she started to speak. We made agreement with our granddad on the phone that on our eastern trip we will visit an opal mine. The beautiful opal will be mine, I thought, because I got so much information about it. I will tell you about it on my way, I hope that my granddad did not change his mind. On Saturday morning the sun is diligently discovering the grey clouds on the sky, the granny is getting ready the easter menu to bless it in the church. The granddad is giving the last orders to us. It is only 7 o` clock in the morning. We were mistaken to hope that the granddad let us to stick out on the holiday. Our grandparents - it is different background and they do not agree with this nowadays laziness. We were mistaken again. The granddad cleared up that we have to get up early to get to the cave on time. Now we are on the place now and we can introduce you the Zemplin opal unique. The mine lies in near Slanske Mountains in the settlement ÄŒervenica. . It was known in the16th century due to valuable opal mined there. It is possible that it was already mined in Roman ages. This Slovak valuable opal was especially popular among the members of Napoleon family. The empress Josephine wore this the most famous jewel - The Trojan Fire. Maybe she wanted to look like beautiful Helen. The biggest opal Harlequine was found on the bottom of the river in the settlement Dubnik.


Na šibačku do bane

Za pomlázkou do dolů

Veľká noc! Máte ju radi? Chlapci jasajú, dievky prevracajú očami, zamykajú sa a vreštia. Stará známa pesnička – u nás i na Slovensku, pokiaľ viem. Tentoraz mali pre nás veľkonočné prázdniny ešte ďalšiu príchuť: naši s radosťou opustili domáci kozub a hajde k starkým, nech si nás užijú, keď sa tá naša cezhraničná turistika v ostatnom čase tak pekne rozbehla. Smutnú Renatu, schúlenú na zadnom sedadle auta, som sa snažil presvedčiť, že výprask od mladšieho brata má tradične vyššiu hodnotu ako od (ktovie dokedy) frajera, teda Adama. Humor nezabral, naopak som takmer schytal výprask ja... Ale nečakane zasiahla mamka: vraj ak tá ich láska vydrží do leta, môže ho zobrať na východné Slovensko počas niektorého prázdninového výjazdu. Zazrel som aspoň malé plamienky v sestriných očiach a po dvoch hodinách sa jej konečne vrátil aj dar reči. Telefonicky sme sa s dedkom dohodli, že hlavnou súčasťou našej veľkonočnej misie tentoraz bude tá opálová baňa. Krásny opálik totiž musí byť môj – veď koľko ďalších informácií som o tom všetkom zohnal! Ale to vám porozprávam až po ceste, teda pokiaľ si to starký nerozmyslel... Sobotné ráno, slnko usilovne odkopáva sivé mračná z oblohy, babka chystá s našimi „vzorky“ veľkonočného menu na posviacku v kostole (volá sa to vraj „svätiť pasku“), nuž a dedko už udeľuje posledné príkazy nášmu turistickému minioddielu. Je prosím 7. hodín (slovom sedem!) ráno. Ak sme dúfali, že budeme aspoň cez prázdniny dlhšie leňošiť v posteli, kruto sme sa mýlili. Aj naši východoslovenskí starkí sú prosto stará škola a novodobé vyvaľovanie neschvaľujú. Dedko nám ešte medzi dverami vysvetlil, že musíme ísť skoro, aby sme stihli dôjsť načas k jaskyni. Tak teraz, kým sa dostaneme na tvár miesta, vás zoznámim so zemplínskym opálovým unikátom. Baňa leží v neďalekých Slanských vrchoch v osade Červenica. Bola známa už od konca 16. storočia pre drahý opál, ktorý sa tu ťažil.

Velká noc! Máte ji rádi ? Chlapci jásají, dívky obracejí oči, zamykají se a vřeští. Stará známá písnička-u nás i na Slovensku, pokud vím.Tentokrát měly pro nás velikonoční prázdniny ještě další příchuť: naši s radostí opustily domácí krb a hajdy ke starouškům, ať si nás užijí, když se to naše cestování přes hranice tak pěkně rozběhlo.Smutnou Renatu, schoulenou na zadním sedadle auta, jsem se snažil přesvědčit, že výprask od mladšího bratra má tradičně vyšší hodnotu jako od (kdo ví do kdy) mladíka, tedy Adama. Humor nezabral, naopak jsem schytal výprask já… Ale nečekaně zasáhla mamka:prý pokud ta jejich láska vydrží do léta,může ho vzít představit starouškům na východní Slovensko během některého prázdninového výjezdu.Postřehnul jsem alespoň malé plamínky v sestřiných očích a po dvou hodinách se jí konečně vrátil i dar řeči.Telefonicky jsme se s dědou dohodli,že hlavní součástí naší velikonoční mise tentokrát bude ten opálový důl,Krásný opálek musí být můj-vždyť kolik informací jsem o tom už sehnal!Ale to vám budu vyprávět až po cestě,pokud si to dědík nerozmyslel… Sobotní ráno, slunce usilovně rozhání tmavá mračna z oblohy,babi chystá s rodiči vzorky velikonočního jídla na posvěcení v kostele(nazývá se to prý světit pásku),a děda už uděluje poslední příkazy našemu turistickému minioddílu.Je prosím 7 hodin (slovem sedm!) ráno.Pokud jsme doufali ,že budeme alespoň přes prázdniny déle lenošit v posteli,krutě jsme se zmýlili.I naši východoslovenští staroušci jsou prostě stará škola a novodobé vyleháváni neschvalují.Děda nám ještě dveřmi vysvětlil,že musíme jet brzy,abychom stihli v čas dojeT k jeskyni. Nyní, než se dostaneme k samotnému místu,vás seznámím se zemplínským opálovým unikátem.Doly leží nedalekých Slanských vrších v osadě Červenice.Byla známa od konce 16.století pro drahý opál ,který se tu těžil.Je však možné ,že byl dubnický opál těžený už v době římské.Slovenský drahý opál si zvláště oblíbili členové rodiny císaře Napoleona.Císařovna Josefína nosila ten nejdražší-Oheň trojský(že by se chtěla podobat krásné Heleně?).


Its weight was 600 grams and its value 700 thousand guldens. You can see it in the Science Museum in Vienna. The opal is amorphous crystal substance formed by oxid silicious and varying deal of water. There exist several sorts of opal, but among the most valuable belongs rare opal known for its opalescence- iridescence of red, orange, green and blue colours. The valuable opal exists in some other less known sites in the Slanske Vrchy. The mine in Dubnik was the only mining place in the world till discovering opal mines in Mexico and Australia in the 19th century. Due to the mining in Dubnik was uneconomic it was stopped in 1922.Only reconstructed entrance to the tunnel Joseph reminds us the old age of opal. The opals are placed in the clock hands in the front face of the building in regional town Prešov next to the sculpture of Madonna. The Dubnik opal mines were declared the protected place of hibernating of bats. This site is very important for many hibernating species. If we are happy, we will find some of them inside. The granddad leaked us that nature trail in the mine is closed for public, but he is a magician and with his assistant he will show us this fantastic world of cold beauty. This area is going to be reconstructed to be more allowable for tourists. His assistant was Eduard, the man who showed us these miracles. We started our way in the tunnel Wiliam. There we got unproof coats, helmets with lamps and instructions to be safe. Renata did not like the helmet, because it might destroy her hair style like Babylon tower. But she had to... This historic event was written as a landmark in our hearts, from this time we started to count the days of our summer adventure. The tunnel Wiliam is the youngest from the 27 ones. There are two deep holes in the ground, too. And now some information for Renata-there are eight rates of bats in the mine...there is a great number of them. It was an astonishment. This information evocated Renata`s strike. After fifteen minutes we entered the underground with my sad sister. The granddad promised her the moon to get her there. Of course he realised that three times promised is better than once fulfilled.


Je však možné, že bol dubnický opál ťažený už počas rímskej doby. Slovenský drahý opál si zvlášť obľúbili členovia rodiny cisára Napoleona. Cisárovná Jozefína nosila ten najslávnejší – Oheň trójsky (žeby sa chcela pripodobniť krásnej Helene?). Najväčší opál, ktorý nazvali Harlekýn, našli v roku 1775 na dne potoka v osade Dubník. Vážil 600 gramov a ohodnotili ho na 700 tisíc holandských guldenov. Dnes ho môžete vidieť v prírodovednom múzeu vo Viedni. Opál je vlastne amorfná kryštalická látka tvorená oxidom kremičitým a premenlivým podielom vody. Existuje niekoľko druhov opálu, ale medzi najvzácnejšie patrí zriedkavý drahý opál (kúsok mám aj ja – šťastný to majiteľ!), známy svojou opaliscenciou – estetickou hrou červených, oranžových, zelených a modrých farieb. Drahý opál sa vyskytuje aj na niekoľkých ďalších, menej významných náleziskách v Slanských vrchoch. Baňa v Dubníku bola jedinou ťaženou lokalitou na svete až do objavenia nálezísk opálu v Mexiku a Austrálii v 19. storočí. Pre nerentabilnosť ťažbu v Dubníku ukončili v roku 1922. Zlatý vek opálov pripomína dnes iba zrekonštruovaný vchod do štôlne Jozef. V centre krajského mesta Prešova sú opály vložené aj do ciferníka hodín na priečelí budovy vedľa Mariánskeho súsošia. Dubnické opálové bane boli v roku 1964 vyhlásené na chránené nálezisko zimujúcich netopierov. Pre viaceré tu zimujúce druhy má táto lokalita dôležitý význam. Ak budeme mať šťastie, vraj vnútri ešte niektorých spachtošov objavíme. Dedko nám prezradil, že náučný chodník v bani je síce pre verejnosť uzavretý (celý areál čaká na celkovú dobovú rekonštrukciu kvôli turistickej využiteľnosti), ale on je čarodejník a spolu so svojím pomocníkom nás týmto fantastickým svetom chladnej krásy predsa len prevedie. Pomocník-sprievodca sa nám predstavil ako Eduard, teda Ten Kto Nám Ukáže Božsky Stvorené Zázraky. Začali sme na halde štôlne Viliam, kde nám dali nepremokavé plášte, prilby s lampášmi a inštrukcie na zachovanie si svojho hriešneho života. Renáte nebola prilba veľmi pochuti, pretože vlasy mala dnes v drdole ála Babylonská veža a nechcelo sa jej tento účesový unikát rúcať. Musela. Táto historická udalosť sa zapísala do našich sŕdc ako míľnik, od ktorého som si neskôr počítal dni do letného dobrodružstva.

Největší opál,který nazvali Harlekýn,našli roku 1775 na dně potoka v osadě Dubník.Vážil 600g a ohodnotili ho na 700 tisíc holandských guldenů.Dnes ho můžete vidět v přírodovědném muzeu ve Vídni.Opál je vlastně krystalická látka tvořená oxidem křemičitým a proměnlivým podílem vody.Existuje několik druhů opálu,ale mezi nejvzácnější patří málo častý drahý opál(kousek mám i já-šťastný to majitel!),známí svojí opalitou –estetickou hrou červených ,oranžových,zelených a modrých barev.Drahý opál se vyskytuje i na několika dalších, méně známých nalezištích ve Slaných vrších .Doly v Dubníku byly jedinou těžebních lokalitou na světě až do objevení nalezišť opálu v Mexiku a v Austrálii v 19 .století.Pro nerentabilnost těžbu v Dubníku ukončili v roku 1922.Zlatý věk opálu připomíná dnes jen zrekonstruovaný vchod do štoly Jozef. V centru krajského města Prešova jsou opály vložené i do ciferníku hodin na průčelí budovy vedle Mariánského sousoší.Dubnické opálové doly byly v roku1964 vyhlášené za chráněné naleziště zimujících netopýrů pro druhy zde zimující má tato lokalita důležitý význam.Pokud budeme mít štěstí,prý uvnitř některé objevíme.Děda nám prozradil ,že naučná stezka v dole je sice pro veřejnost uzavřená(celý areál čeká celková rekonstrukce kvůli turistické využitelnosti),ale on je čaroděj a se svým pomocníkem nás tímto fantastickým světem chladné krásy přece jen provede.Pomocník-průvodce se nám představil jako Eduard ,ten kdo nám ukáže božsky stvořené zázraky.Začali jsme na haldě štoly Viliam,kde nám dali nepromokavé pláště,přilby s lampami a instrukce na zachování si svého hříšného života.Renatě nebyla přilba velmi příjemná,protože vlasy měla v drdolu ala Babylonská věž a nechtělo se jí tento účesový unikat bourat.Musela.Tato historická událost se zapsala do našich srdcí jako milník,od kterého jsem si počítal dni do letního dobrodružství.Podle Eduardových slov je štola Viliam nejmladší ze všech hlavních štol,kterých je asi 27.Dále jsou tu dvě šachty,vlastně hluboké díry do země,jak mi vysvětlil děd .A nyní informace pro Renatu-v jeskyni sídlí asi 8 druhů netopýru ,a to v hojném počtu.Milý Eduard v nás těmito slovy vyvolal úžas ,u Renatky vzdor.


The cold and fug welcomed us there... by the time no opals. The patience and withstand, said our granddad and really we discovered five centimetres long opal dike. Edo made us sure that there are bigger. The next stop was Maly Hasplik. And all started here... At the Gizela chapter were walls covered by opals... blue, green, milky, brown... amazing! Renata forgot to close her mouth and little Pavlik felt asleep. Everything glamorously twinkled and I forgot to breathe watching this beauty. Unfortunately Edo was hurrying, so I turned back for the last time and went on to the Main Tunnel. And here Renata`s nightmare started. The bats started air raid and RenÄ?a called all the gods...but I liked this cultural performance. The sixth stop was underground lake. Blue, deep and cold... lovely. The walls were all brown, because there were layers and layers of limonite. The stalactites were hanging over our heads and Edo lectured on - water in the lake, I would not drink it, because rocks and minerals forme acid there... what acid I do not remember... maybe I did not understand. The last stop was Maly Hasplik again, then next 500 metres and we were outside. Beautiful. The sun has kept waiting for us. So let us go to the eastern delicious menu. We hoped that our mother will not have biliary colic, it is not very pleasant being abroad, that Renata will not get on her weight, because opal necklace from the granddad will not help to have family likeness on the way home. And I am so looking forward to the summer! It needs only outlast three months and we will see our grandparents again! Our granddad promised us to show us flooded village and a church in the water‌


Podľa Eduardových slov je štôlňa Viliam najmladšou zo všetkých hlavných štôlní, ktorých je asi 27. Ďalej sú tu dve šachty, vlastne hlboké diery do zeme, ako mi vysvetlil dedo. A teraz informácia pre Renatu – v bani sídli asi osem druhov netopierov, a to v hojnom počte! Milý Ten Kto Nám Ukáže Božsky Stvorené Zázraky týmito slovami dosiahol u nás úžas, u Renaty – štrajk! Asi po pätnástich minútach sme už vchádzali do podzemia aj s mojou zlomenou sestričkou, ktorej dedo nasľuboval hory-doly (samozrejme, uvedomujúc si, že trikrát sľúbené je príjemnejšie ako raz splnené). Vítal nás chlad a mierne zatuchnutý vzduch... a zatiaľ žiadne opály. „Trpezlivosť a vydržať!“ zahlaholil dedo - a skutočne: v nárazisku šachty Jozef sme objavili malú päťcentimetrovú opálovú žilku. Edo nás uisťoval, že budú aj väčšie... Druhou zastávkou bol Malý Hasplik. A tu sa to začalo: pri Gizelinej kaplnke... steny obložené opálom... modrým, zeleným, mliečnym, hnedým... úžasné! Aj Renatka stratila reč. Iba ústa zabudla zatvoriť a malý Pavlík, ten to vyriešil po svojom – zaspal. Všetko sa čarovne lesklo a odrážalo a ja som len predýchaval od toľkej nádhery. Bohužiaľ, Edo sa ponáhľal, a tak som sa posledný raz obzrel a pokračoval ďalej do Hlavnej chodby. A tu sa začala Renatina naozaj nočná mora – netopiere na nás robili nálety a Renča zvolávala všetkých bohov, ako sa na kresťana patrí i nepatrí. Ale mne sa táto kultúrna vložka celkom páčila. Šiestou zastávkou bolo podzemné jazero. Modré, hlboké, studené... čarokrásne. A čo bolo zaujímavé, steny boli úplne hnedé, pretože na nich boli vrstvy a vrstvy limonitu. Nad hlavami nám viseli kvaple a Eduard nám dal ďalšiu prednášku: čo sa týka vody jazera, z tej by som nepil, lebo zložky hornín a minerálov z nej tvoria kyselinu... akú, to už si nepamätám... asi som ani nerozumel. Posledná zastávka bol opäť Malý Hasplik, potom ešte 500 metrov a boli sme vonku. Krása: slnko na nás vydržalo čakať! A teraz už hor sa na veľkonočné dobroty! Dúfajme, že mamka nebude mať žlčníkový záchvat (predsa len v zahraničí to nie je nič vítané) a že Renatka nepriberie, lebo ani opálový prívesok, ktorý jej kúpil dedo ako odškodné, nepomôže nastoliť rodinnú pohodu na spiatočnej ceste. A ja už sa tak veľmi teším na leto! Prežiť ešte tri mesiace a potom sa so starkými opäť uvidíme! Dedo mi zasa čosi sľúbil: vraj mi ukáže zatopenú dedinu a kostol vo vode...

Asi po 15 minutách jsme už vcházeli do podzemí i s mojí zlomenou sestřičkou, které děd nasliboval hory- doly(samozřejmě,uvědomujíc si ,že třikrát slibené je příjemnější jak jednou splněné).Vítal nás chlad a mírně zatuchlý vzduch…..a zatím žádné opály.Trpělivost a vydržet!zahlaholil děd –a skutečně v průčelí šachty Jozef jsme objevili malou 15 cm opálovou žilku.Eda nás ujišťoval ,že budou i větší….Druhou zastávkou byl Malý Hasplík.A zde to začalo:při Gizelinej kaplnke…stěny obložené opálem…modrým ,zeleným,mléčným,hnědým….užasné! I Renatka ztratila řeč,jen ústa zapomněla zavřít.Malý Pavlík, ten to vyřešil po svém –usnul.Všecko se kouzelně lesklo a odráželo a já jsem ani nedýchal z takové nádhery.Bohužel,Eda zmáchal,a tak jsem naposledy pohlédl a pokračoval dále do Hlavní chodby.A zde začala Renatina opravdová noční můra-netopýři na nás dělali nálety a Renča svolávala všechny bohy ,jak se na křesťana patří a nepatří .A mně se tato kulturní vložka celkem líbila.Šestou zastávkou bylo podzemní jezero.Modré ,hluboké,studené….kouzelné.A co bylo zajímavé,stěny byly úplně hnědé,protože na ních byli vrstvy a vrstvy limonitu.Nad hlavami nám visely kapky a Eduard nám dělal další přednášku:co se týká vody jezera,tu bych nepil, neboť složky hornin a minerálů z ní tvoří kyselinu….jakou ,to už si nepamatuji….asi jsem ani nerozuměl.Poslední zastávka byl opět Malý Hasplík,potom ještě 500m a byli jsme venku.Krása:slunce na nás vydrželo čekat!A nyní už na velikonoční dobroty!Doufejme ,že mamka nebude mít žlučníkový záchvat(vždyť v zahraničí to není nic vítaného) a že Renatka nepřibere,neboť ani opálový přívěsek,který ji koupil děd jako odškodné,nepomůže nastolit rodinou pohodu na zpáteční cestě.A já se už tak moc těším na léto! Přežít ještě tři mesíce a potom se se staroušky opět uvidíme!Děd mi zase něco slíbil:prý mi ukáže zatopenou vesnici a kostel ve vodě…


Family meeting Easter visit at our old men was so pleased that we have not long been at all eager to go somewhere alone. Alone means without them. We then began to hatch plans to not stay grandfather owe nothing to lure them as soon as possible to continue our mutual surprise. And also to the next trip did not turn up after a fewholidays. We tried really doggedly. We agreed on a place, Bohemian Pardise. Paradise, it certainly can not frustrate. Scenery perfects for legends and stories. Land myths and providing the environment in many films folk. Little Paul called them just a few: Goldilocks, Bajaja , Immortal Aunt, Prince and Evening Star. Every member of our family supports plant on their own. Renata was in Bohemian Paradise on a school trip in the sixth class. Then she visited its dominant - Debris. Maybe nobody knows that they are basalt towers. Renata even remembered a story she heard here many years ago. A land around Debris was ruled by the lord of the Berg. He ruled justly, but he had to go for a long time to a distance country. Therefore he gave his reign his mother, Mary, and his daughter Caroline. They initially ruled in harmony, but after some time everybody wanted to rule alone. A grandmother went to a smaller and larger castle tower, a granddaughter to higher and slimmer. They did not go out, they only argued. A district quickly insolvent. Sometimes quarrels and shouting stopped. When people ventured into the towers, there no longer did not find anybody. Both women fell away. People happiness and friendship returned into a region, but the towers are still called Old woman and Virgin accord the old inhabitant. Father Paul still cheerfully adds to the good: "Do you know that from time immemorial Debris were a symbol of infernal powers with its majestic appearance, which defied its gloomy silhouette sky and frequent lightning storms?" In the storms the fire often revealed between the stones and people talked about the underground labyrinth leading to the fabulous treasure.


Rodinná porada Velikonoční návštěva u našich staroušků nás natolik oblažila, že jsme po dlouhou dobu vůbec nezatoužili jet někam sami. Sami tedy znamená bez nich. Posléze jsme začali spřádat plány, jak nezůstat dědečkovi nic dlužni, jak je přilákat co nejdříve, jak pokračovat ve vzájemném překvapování. A také proto, aby k příštímu výletu nedošlo zase až po několika prázdninách. Snažili jsme se opravdu urputně. Docela lehce jsme se shodli na místě – Český ráj. Ráj, ten určitě nemůže zklamat. Krajina jako stvořená pro báje a pověsti. Kraj, který poskytl prostředí mnoha filmovým pohádkám. Pavlík jich jmenuje hned několik: Zlatovláska, Bajaja, Nesmrtelná teta, Princ a Večernice. Každý člen naší rodiny plán podpořil po svém. Renata byla v Českém ráji na školním výletě v sextě. Tehdy navštívila jeho dominantu – Trosky. Možná někdo neví, že jsou to čedičové věže. Renatce se dokonce vybavila pověst, kterou zde před léty slyšela. Kraji v okolí Trosek vládl pán z Bergova. Vládl spravedlivě, ale musel odjet na dlouhou dobu do vzdálených zemí. Vládu proto předal své matce Marii a dceři Karolíně. Ty nejprve vládly ve svornosti, ale po nějaké době chtěla každá vládnout sama. Babička obsadila menší a širší hradní věž, vnučka vyšší a štíhlejší. Ven nevycházely, jen se stále hádaly. Kraj rychle zchudl. Časem hádky a křik ustaly. Když se lidé do věží odvážili, nikoho tam již nenašli. Obě ženy zmizely. Do kraje se vrátili lidé, štěstí a přátelství, ale věže jsou dodnes nazývány Baba a Panna podle dávných obyvatelek. Táta Pavel ještě vesele přidává k dobru: „Víš ty vůbec, že od nepaměti byly Trosky symbolem pekelných mocností – svým majestátným vzezřením, kdy svou temnou siluetou vzdorovaly obloze, častým bouřím a bleskům?“ V bouřích se často zjevoval oheň mezi balvany a mezi lidmi se mluvilo o podzemním labyrintu vedoucím k bájnému pokladu. Podle pověsti pekelníci sedávali na vrcholu trosecké skály – Belzebub (Pán much), Lucifer (Světlonoš) a Satan – ovšem přes den se uchylovali do podzemí „To jsou tedy opravdové pohádky?“ ptá se malý Pavlík. „Ano, ale říká se jim pověsti.“ „Tak jsou to tedy pohádky nebo pověsti, jak to tedy je?

Rodinná porada Veľkonočná návšteva u našich starúšikov bola tak príjemná, že sme dlhú dobu vôbec nezatúžili vyraziť niekam sami. Sami teda znamená bez nich. Po čase sme začali spriadať plány, ako nezostať dedkovi nič dlžní, ako starkých prilákať čo najskôr, ako pokračovať vo vzájomnom prekvapovaní. Bolo to aj preto, aby na budúci výlet nedošlo zasa až po niekoľkých prázdninách. Snažili sme sa fakt neskutočne. V podstate ľahko sme sa zhodli na mieste – Český raj. Raj, ten určite nemôže sklamať. Krajina ako stvorená pre báje a povesti. Kraj, ktorý ponúkol prostredie mnohým filmovým rozprávkam. Pavlík ich menuje hneď niekoľko: Zlatovláska, Bajaja, Nesmrteľná teta, Princ a Večernica. Každý člen našej rodiny plán podporil podľa svojho. Renata bola v Českom raji na školskom výlete v sexte. Vtedy navštívila jeho dominantu – Trosky. Možno niekto nevie, že sú to čadičové veže. Renatke sa dokonca vybavila povesť, ktorú tu pred rokmi počula. Krajine v okolí Trosiek vládol pán z Bergova. Vládol spravodlivo, ale musel odísť na dlhú dobu do vzdialených zemí. Vládu preto prenechal svojej matke Márii a dcére Karolíne. Tie najskôr vládli svorne, ale po nejakej dobe chcela každá vládnuť sama. Babička obsadila menšiu a širšiu hradnú vežu, vnučka vyššiu a štíhlejšiu. Von nevychádzali, len sa stále hádali. Kraj rýchlo schudobnel. Po čase hádky a krik ustali. Keď sa ľudia do veží odvážili vojsť, nikoho tam už nenašli. Obe ženy zmizli. Do krajiny sa vrátili ľudia, šťastie a priateľstvo, ale veže sú dodnes nazývané Baba a Panna podľa dávnych obyvateliek. Tato Pavel ešte veselo dodáva: „Vieš vôbec, že odnepamäti boli Trosky symbolom pekelných mocností – svojím majestátnym výzorom, keď svojou temnou siluetou vzdorovali oblohe, častým búrkam a bleskom?“ V búrkach sa často zjavoval oheň medzi balvanmi a medzi ľuďmi sa povrávalo o podzemnom labyrinte, ktorý vedie k bájnemu pokladu. Podľa povesti pekelníci sedávali na vrchole troseckej skaly – Belzebub (Pán múch), Lucifer (Svetlonos) a Satan – avšak cez deň sa skrývali v podzemí. „To sú teda skutočné rozprávky?“ pýta sa malý Pavlík. „Áno, ale hovorí sa im povesti.“


According to the legend Hellborns sat on the top of Debris rock -Beelzebub (Lord of the Flies), Lucifer (Torchbearer) and Satan, but over Day resorting to underground. "These are the real stories?" little Paul asked. "Yes, but they are rumors." "And are therefore stories or rumors, how is it? I also know one story." little Paul adds." About Rumcajs."" But the kid, that is directly linked to the land of our trip. The town of Jicin." There is the forest Řáholec near the town where Rujmacjs works as a brigand. He lives there with his wife Manka and a son Cipisek. He friends with the forest animals with the wild creatures. "Do you know, dad, how does Rumcajs look like?" "Yes, I know. Like me. Bearded, bearded, bearded up on my heels." adds amusement Dad. And what my mom remembers from school? "I also like a schoolgirl was on the mountain Kozákov, east of Trutnov. And perhaps even still there is a hiding place of spirits inside the mountain, who had already collected, polished and sharpened agates, jaspers and amethysts. I remember just two names -Titík and Jaspísek. According to legend there was the first grinder workshop in Trutnov at their instigation. "Oh, I'm very interested in!" woke up still uncommitted Michael. Suddenly he heard something what he would absolutely entice his grandpa at. "I have to something closer about origin of the hiding place." "And we're back to our own reputation, Michael. Therefore Titík and Jaspísek decided to look to the people. After an adventurous journey into the town from Kozákov they found a home in people's home behind the oven. They became friends with children and their parents. When they saw how hard people live, they decided to help them. They took them to their underground kingdom and showed them how to grind stones." However this tale did not very satisfy Michael. "I have to learn something closer about the local glass works." He took it into his head. It happened not far from Bohemian Paradise next to Jizera River. A glassblower Weber built between the forests a glass works. His vases, jugs and cups have become in the most demand goods in the region. The smartest among employees was a young glassblower Peter. He fell in love with Weber's daughter


Já znám také jednu pohádku.“ dodává důležitě Pavlík. „O Rumcajsovi.“ „Ale synku, ta se přímo váže do kraje našeho výletu. K městu Jíčínu.“ Nedaleko města se rozprostírá les Řáholec, kde se Rumcajs živí jako loupežník. Žije tu se svou ženou Mankou a synem Cipískem. Přátelí se s lesní zvěří i s lesními bytostmi. „Víš, táto, jak ten Rumcajs vypadá?“ „Ale to víš, že jo! Podobně jako já. Vousatý, vousatý, vousatý až na paty.“ dodává pobaveně táta. A co si pamatuje naše maminka ze školních let? „Taky jsem jako školačka byla na hoře Kozákov, východně od Trutnova. A možná i dodnes je uvnitř hory skrýš skřítků, kteří již tenkrát sbírali, leštili a brousili acháty, jaspisy a ametysty. Vzpomínám si jen na dvě jména – Titík a Jaspísek. A podle pověsti na jejich popud vznikla v Trutnově první brusičská dílna. „Jé, to mě moc zajímá!“ probral se dosud nezúčastněný Michal. Najednou zaslechl něco, na co by mohl dědu stoprocentně nalákat. „Musím se dozvědět něco blíže o původu skrýše.“ „A jsme zase u té naší pověsti, Michale. Tak tedy, Titík a Jaspísek se rozhodli, že se podívají mezi lidi. Po dobrodružné cestě z Kozákova do města si našli domov v lidském obydlí za pecí. Spřátelili se s dětmi i jejich rodiči. Když viděli, jak těžce se lidem žije, rozhodli se pomoci jim. Vzali je do svého podzemního království a ukázali jim, jak se brousí drahé kameny.“ Michala však tato pohádka moc neuspokojila. „Musím se dozvědět něco blíže o tamní sklářské huti.“ vzal si do hlavy. Stalo se to kousek od Českého ráje u řeky Jizery. Sklář Weber postavil mezi lesy sklářskou huť. Jeho vázy, džbány a pohárky se staly nejžádanějším zbožím v kraji. Nejšikovnější mezi zaměstnanci byl mladý sklář Petr. . Ten se zamiloval do Weberovy dcery Leontýnky. Jejich lásce však stál v cestě Weber, protože Petr byl chudý. Když se huti přestalo dařit, byl i mladý sklář propuštěn. Nešťastného Petra v noci navštívila víla Jizerýna a poradila mu, jak vyrobit rubínové sklo. Petr začal usilovně pracovat v lomu. Za našetřené peníze koupil dva zlaté prstýnky. Hodil je do pece se sklem. Vzniklo rubínově červené sklo, které zachránilo Weberovu huť.

„Tak sú to teda rozprávky alebo povesti, ako to je? Poznám tiež jednu rozprávku,“ dodáva dôležito Pavlík. „O Rumpľovi.“ „Ale, synček, tá sa priamo viaže ku kraju nášho výletu. K mestu Jičínu.“ Neďaleko mesta sa rozprestiera les Řáholec, kde sa Rumpeľ živí ako zbojník. Žije tu so svojou ženou Mankou a synom Cipískom. Priatelí sa s lesnou zverou aj s lesnými bytosťami. „Vieš, oco, ako ten Rumpeľ vyzerá?“ „To vieš, že hej! Podobne ako ja. Fúzatý, fúzatý, fúzatý až na päty,“ dodáva pobavene oco. A čo si pamätá naša maminka zo školských liet? „Tiež som bola ako školáčka na hore Kozákov, východne od Trutnova. A možno aj dodnes je vnútri hory skrýša škriatkov, ktorí už vtedy zbierali, leštili a brúsili acháty, jaspisy a ametysty. Spomínam si len na dve mená – Tatík a Jaspísek. A podľa povesti na ich podnet vznikla v Trutnove prvá brusičská dielňa. „No to ma veľmi zaujíma!“ prebral sa dosiaľ nezúčastnený Michal. Naraz započul čosi, na čo by mohol dedka stopercentne nalákať. „Musím sa dozvedieť niečo bližšie o pôvode skrýše.“ „A sme zasa pri tej našej povesti, Michal. Tak teda, Titík a Jaspísek sa rozhodli, že sa pozrú medzi ľudí. Po dobrodružnej ceste z Kozákova do mesta si našli domov v ľudskom obydlí za pecou. Spriatelili sa s deťmi aj ich rodičmi. Keď videli, ako sa ľuďom ťažko žije, rozhodli sa pomôcť im. Vzali ich do svojho podzemného kráľovstva a ukázali im, ako sa brúsia drahé kamene.“ Michala však táto rozprávka veľmi neuspokojila. „Musím sa dozvedieť niečo bližšie o tamojšej sklárskej hute,“ zobral si do hlavy. Stalo sa to kúsok od Českého raja pri rieke Jizere. Sklár Weber postavil medzi lesmi sklársku hutu. Jeho vázy, džbány a poháre sa stali najžiadanejším tovarom v kraji. Najšikovnejší spomedzi zamestnancov bol mladý sklár Peter. Zaľúbil sa do Weberovej dcéry Leontýnky. Ich láske však stál v ceste Weber, pretože Peter bol chudobný. Keď sa hute prestalo dariť, bol aj mladý sklár prepustený. Nešťastného Petra v noci navštívila víla Jizerýna a poradila mu, ako vyrobiť rubínové sklo. Peter začal usilovne pracovať v lome. Za našetrené peniaze kúpil dva zlaté prstene. Hodil ich do pece so sklom. Vzniklo rubínovo červené sklo,


Leontyna. However Weber stood in the way of their love, because Peter was poor. When they closed the glassworks, the young glassmaker was dismissed. Unfortunate at night a fairy Jizeryna visited and advised him how to make ruby glass. Peter began to work hard in the quarry.For the accumulated money he _bought two gold rings. He threw them into the oven with glass. He created ruby red glass, which saved the Weber's glasswork. "But perhaps it is not all, I do not know if they got married!" "But you know, it turned out like a fairy tale, they got married, Weber consented to the marriage of Peter and Leontyna." Michael thought: "I'll take the grandfather and we will go on the place of the first grinding workshop. Maybe after its something left. " Family Pech were quite tiredness in traveling "finger up map". They agreed confederate, that they will get their real traveling own back to the old men and they will never forget that. They are pleased a lot, how their tired grandfather will sleep at half past six in a bedtime story with a fairy Amalka and a sprite Jaspisek.


„Ale to snad není celé, vždyť nevím, jestli se ti dva vzali!“ „Ale to víš, že to dopadlo jako v pohádce, vzali se, Weber svolil ke svatbě Petra a Leontýnky.“ Michalovi blesklo hlavou: „Vezmu dědu a půjdeme na místa první brusičské dílny. Třeba po ní ještě něco zůstalo.“Rodina Pechova byla zcela znavena z cestování „prstem po mapě“. Spiklenecky se však dohodli, že to opravdové cestování starouškům pěkně osladí a že jim to nedarují. Moc, moc se těší, jak děd znaven usne o půl sedmé u večerníčka s vílou Amálkou a skřítkem Jaspískem.

ktoré zachránilo Weberovu hutu. „Ale to hádam nie je celé, veď neviem, či sa tí dvaja zobrali?!“ „Pravdaže to dopadlo ako v rozprávke, zobrali sa, Weber privolil ku svadbe Petra a Leontýnky.“ Michalovi preblesklo hlavou: „Zoberiem starkého a pôjdeme na miesta prvej brusičskej dielne. Možno po nej ešte niečo zostalo.“ Rodina Pechovcov bola celkom unavená z cestovania „prstom po mape“. Sprisahanecky sa však dohodli, že to skutočné cestovanie starúšikom pekne osladia a že im to nedarujú. Veľmi, veľmi sa tešia, ako dedko unavený zaspí o pol siedmej pri večerníčku s vílou Amálkou a škriatkom Jaspískom.


Only sun, water and fresh air. It is hot like in hell. August decided to kill the rest of the energy we had after the summer frolicking. The leisure time was mercilessly shortening, but the most important chapter of our summer story has waited: the eastern Slovakia and presentation of our second home to Adam. The summer heat completely dried the streets of our native town and so we unbelievably were looking forward to Domaša, that our granddad promised us and colourly described at our last visit in May. The Czech paradise has waited for our grandparents and I hope that we will enjoy Domaša water. This miniexpedition (the Pechs and future brother- in- law Adam) has planned longer journey – 14 days! If the sun really goes mad, there will be two days at the eastern Slovakia sea. It cannot be survived at the dry land. “What about you and fish?“ asked our granddad unexpected question the next day after our sweet sleep. We men were embarrassed waiting what will happen. Renata immediately answered by disgusting gesture. “From time to time I went fishing a few years ago,” remembered our granddad, but then reality came. Now your grandma drew me to the garden. So the fish heaven will not run. There are 23 kinds of fish in Domaša. At the last news Renata shivered. “Well, my dear,” Michal advised her, “this is the nature!” You are not going to the chlorine water world. And do not be ashamed of Adam. I got the impression that my sister will be happy with the swimming pool for the next two weeks. I saw that my granddad noticed it and announced a temporary retreat and peacetime.” After lunch we are going for a walk on the nature trail.” In the town? Well, we got the answer after a while. Yes, in the town over the housing estates full of heated people we went through an oasis of heaven peace, nature noise and mainly green flavoured calmness. Once steep rise and then dive, sometimes the winning sun savoured us. It was granddad’s intent and his trophy.


Už len slnko, voda, vzduch...

Už jen slunce, voda, vzduch...

Je horúco ako v pekle. August akoby sa rozhodol, že v nás umŕtvi aj tie zvyšky síl, ktoré sme ešte po prázdninovom vystrájaní mali. Čas voľna sa neúprosne krátil, ale nás čakala veľmi významná kapitola tohtoročného letného príbehu: východ Slovenska a prezentácia nášho „druhého domova“ pred Adamom. Letné horúčavy celkom vysušili ulice nášho rodiska, a tak sme sa už neuveriteľne tešili na „dedkovu“ Domašu, ktorú nám sľuboval a farbisto opisoval v máji pri ostatnej návšteve u nás. Český raj našim starkým ležal pri nohách, tak dúfam, že teraz budú naše nohy spokojne ležať pri domašskej vodičke (alebo čo najviac v nej). Naša minivýprava (len „malí“ Pechovci a „budúci švagor?“ Adam) mala tentoraz dlhšie „cestovné povolenie“ – 14 dní! No ak slnko naozaj zošalelo, budú to dva týždne pri východoslovenskom mori. Na súši sa prežiť nedá! „Čo vy a ryby?“ položil nám starký nečakanú otázku hneď na druhý deň po sladkom vybuvinkaní. My, chlapi, sme krčili plecami čakajúc, čo sa z toho vyvŕbi, Renata okamžite odpovedala zhnuseným výrazom. „Ešte pred pár rokmi som si sem-tam zašiel na víkendovú rybačku...,“ spomínal zasnene dedko, ale potom ho premohla realita: „Teraz už ma babka navliekla do záhradky, tak sa rybársky raj nekoná. Ja len, že v Domaši môžete stretnúť až 23 druhov rybičiek!“ Pri tejto správe sa Renata už neudržateľne roztriasla na celom tele. „No, moja zlatá,“ poúčal ju Michal, „to je príroda! Nejdeš do chlórovaného vodného sveta. A nerob si tu hanbu pred Adamom!“ Neviem, prečo som mal zrazu dojem, že našej sestričke bude počas celých dvoch týždňov stačiť miestne kúpalisko. Ale videl som tiež na dedkovi, že túto hrozbu spozoroval, a tak zatrúbil na dočasný ústup a pokoj zbraní: „Keď sa najete, pozývam vás na malú prechádzku po našom náučnom chodníku.“

Je horko jako v pekle. Září se rozhodlo, že v nás usmrtí i ty zbytky sil, které jsme ještě po prázdninovém plánování měli. Čas volna se neúprosně krátil, ale nás čekala velmi významná kapitola letošního letního příběhu: východ Slovenska a prezentace našeho „druhého domova“ před Adamem. Letní parna celkem vysušila ulice našeho města, a tak jsme se už neuvěřitelně těšili na „dědovu“ Domašu, kterou nám sliboval a barvitě popisoval v květnu při návštěvě u nás. Český ráj našim starouškům ležel u nohou, tak doufám, že nyní budou naše nohy spokojeně ležet u domašské vodičky (a nebo co nejvíc v ní). Naše minivýprava (jen „malí“ Pechovi a „budoucí švagr?“ Adam) měla tentokrát delší „cestovní povolení“ – 14 dní! No jestli sluníčko opravdu zešílelo, budou to dva týdny u východoslovenského moře. Na souši se přežít nedá! „Co vy a ryby?“ položil nám staroušek nečekanou otázku hned druhý den po sladkém vyspinkání. My, chlapi, jsme krčili ramenama, čekajíc co se z toho vyvrbí, Renata okamžitě odpověděla zhnuseným výrazem. „Ještě před pár rokama jsem si sem tam zašel o víkendu na ryby...“ vzpomínal staroušek, ale potom ho přemohla realita: „Teď už mě babička navlíkla do zahrádky, tak se rybářský ráj nekoná. Já jen, že v Domaši můžete spatřit až 23 druhů rybiček!“ Při této zprávě se Renata neudržitelně roztřásla po celém těle. „No, moje zlatá,“ poučil ji Michal, „to je příroda! Nejdeš do chlórovaného vodního světa. A nedělej si tady ostudu před Adamem!“ Nevím, proč jsem měl najednou dojem, že naší sestřičce bude po dobu celých dvou týdný stačit místní koupaliště. Ale viděl jsem též na starouškovi, že tuto hrozbu spozoroval, a tak zatroubil na dočasný ústup a klid zbraní: „Až se najíte, zvu vás na malou procházku po našem naučném chodníku.“ Ve městě? No, zanedlouho jsme dostali odpověď Ano, ve městě nad sídlištěmi plnými pečících se lidí jsme přešli oázou božského ticha, přírodního „hluku“ a hlavně zeleno-voňavého pokoje.


“Dear granddad, could we go swimming in the afternoon?” said Renata at the end of two hours long walk. “Of course, I kept it in my mind. We are going to Domaša.” He peeped at his granddaughter, but her boiled brain did not register some danger. “One step” of granddad’s car remembered me taking a pleasure of the doctor in the film My village. But it had one advantage – a possibility of full opened windows and particular travel commentary. Later he showed us, that he is a great fun of local folk. He started to sing: Domaša was a village... but till then Till they started to demolish all the houses From Mala Domaša a barrier is coming And Velka Domaša under the water Flooded, flooded all the villages And now they come here like to America Domaša, Domaša, the big barrier Who will swim this wide water „What is this song about?“ we were interested in and our granddad explained us some words and the fact, that there is not a letter “y “ in Slovak dialect. And now reality came – no tales or legends. At the beginning of last century was decided, that at the village Velka Domaša is necessary to barrier the river Ondava and make a barrier lake. It has a great water management purpose. It canalises water inflow, it is reservoir of service water and is supposed to be potable water, too. It is used for relaxation in the summer. The building of the barrier began in 1962 and after five years it was finished. The victims were six villages, which were all flooded and two others were flooded partly. The water flooded roads, agricultural soil, forests, churches, that had to be pyrotechnically demolished…More than 700 households had to move. There had to be built barrier to save three most important churches. One of them The Church of Blessed Jesus`s Heart from 1910 in previous village Trepec – is now standing at the main road to Poland.


V meste? Nuž, onedlho sme dostali odpoveď. Áno, v meste nad sídliskami plnými pražiacich sa ľudí sme prešli oázou božského ticha, prírodného „hluku“ a hlavne zeleno-voňavého pokoja. Raz strmo hore, potom zrázom prudko nadol, niektoré úseky si nás naplno vychutnalo opäť víťaziace slnko. A to bol starkého zámer a jeho tromf! „Dedulínko, nemohli by sme sa ísť po obede okúpať?“ vydralo sa zo suchého Renatinho hrdla na konci dvojhodinovej prechádzky. „Jasné, s tým rátam! Pôjdeme sa spláchnuť do Domaše.“ Očkom hodil po vnučke, ale jej uvarený mozog hroziace nebezpečenstvo vôbec nezaregistroval. „Krok“ dedkovej felicie mi pripomínal kochanie sa pána doktora z Vesničky střediskovej. Ale malo to výhodu – možnosť naplno otvorených okien a podrobný cestopisný výklad. Najskôr nám dedko dokázal, že je priaznivcom miestnej ľudovej slovesnosti. Zanôtil: Ej, Domaša bul valal..., ale len dovtedi, ej, pokim nezačaľi burac šicke domki, od Maľej Domaši prehrada še vaľi, ej, a Veľku Domašu pod vodu zaľaľi. Ej, zaľala, zaľala šidzem valaľiki, ej, teras do nas chodza jak do Ameriki, Domaša, Domaša, prehrada veľika, ej, ktože ce preplava, ti voda široka. „Čo je to za pesničku?“ zaujímalo nás a dali sme si vysvetliť slová „valaľiki“ – dediny a „ce“ – ťa (východniari nepoznajú v nárečí ypsilon). A tu sa začala odvíjať realita – žiadne rozprávky či povesti: Na začiatku šesťdesiatych rokov minulého storočia bolo rozhodnuté, že pri obci Veľká Domaša treba prehradiť rieku Ondavu a vytvoriť tak priehradné jazero, ktoré má dnes veľký vodohospodársky význam – reguluje prítok vody, je zásobárňou úžitkovej a perspektívne aj pitnej vody a využíva sa najmä v letných mesiacoch na rekreáciu. S výstavbou priehrady sa začalo v roku 1962 a o päť rokov už slúžila svojim účelom.

Jednou strmě nahoru, pak rázem prudce dolů, některé úseky si nás opět vychutnalo žhavé sluníčko. A to byl starouškův záměr a jeho trumf! „Dědoušku, nemohli bysme se jít po obědě vykoupat?“ vydralo se z Renatina suchého hrdla na konci dvouhodinové procházky. „Jasně, s tím počítám! Půjdeme se osvěžit do Domaše.“ Očkem hodil po vnučce, ale její uvařený mozek hrozící nebezpečí vůbec nezaregistroval. „Rychlost“ starouškovy felicie mi připomínal kochání pana doktora z Vesničky mé střediskové. Ale mělo to výhodu – možnost naplno otevřených oken a podrobný cestopisný výklad. Nejdřív nám staroušek sokázal, že je příznivcem místní lidové slovesnosti. Zanotoval: Ej, Domaša byla dědina..., ale jen do té doby, ej, než začali bourat všechny domy, od Malé Domaše přehrada se valí, ej, a Velkou Domaši pod vodu zalili. Ej, zalila, zalila šidzem valaľiki, ej, teď do nás chodí jak do Ameriky, Domaša, Domaša, přehrada veliká, ej, kdo tě přeplave, tomu je široká. „Co je to za písničku?“ Zajímalo nás a nechali jsme si vysvětlit slova „valaliki“ – dědiny a „ce“ – tě (východňáři neznají v nářečí tvrdé y – ypsilon). A zde se začala odvíjet realita – žádné pohádky či pověsti: Na začátku šedesátých let minulého století bylo rozhodnuté, že u obce Velká Domaša je potřeba přehradit řeku Ondavu a vytvořit tak přehradní jezero, které má dnes velký vodohospodářský význam – reguluje přítok vody, je zásobárnou užitkové vody a do budoucna i pitné vody a využívá se zejména v letních měsících k rekreaci. S výstavbou přehrady se začalo v roce 1962 a za pět let už sloužila svým účelům. Za oběť však padlo šest obcí, které byly zatopené úplně a dvě další voda zalila jen z části. Voda pak pohltila cesty, zemědělskou půdu, lesy, kostely, které museli být pyrotechnicky odstřelené... Vystěhovat se muselo víc než 700 domácností. Na záchranu třech historicky nejvýznamnějších kostelů museli být vybudované ochranné hráze.


The divers might see the largest and proved armatures and basis of the buildings under the water. They lie like dumb victims there. I must betray, that we have seen this church, it is really beautiful, but nobody dared to step into the water. Maybe we were afraid that we might see something from” the last world…” Domaša is the fourth biggest barrier in Slovakia with its natural purification capacity of blue and green water. There are five holiday centres on the shore of the lake with accommodation in hotels, apartments and camping. For example the holiday centre Poľany is known for the biggest beach and annual yacht racing, the peninsula Krym offers paradise for fishermen. And the song? It is the rest of the nostalgic tear of some moved older people. A bit strange low spirit, that remained after granddad’s talking, was blown by fresh wind from the biggest beach Poľany. Really beautiful. We have larked in warm water like teenager water goblins and Renata has forgotten the fish and the rest of water wells and houses under the water surface. Especially when she could show her tanned skin and quite good figure to Adam. And granddad was slightly smiling, drinking ice tea and debating with his acquaintances, that he has met. He knew, that the weather will last for next two weeks and he does not have to worry about his Czech visit… We have to worry now, because new school year is going to begin. It is not possible to forget last year traveller experiences. I have written the last chapter, have drawn the picture of the catfish, that was caught in Domaša two years ago. I called my granddad Joseph, that my mum coped with delicious „pirohy“ for lunch. Our grandma learnt her to cook it and promised that while we are writing our diary they will write the Czech and Slovak cookery book (and of course present these delicious menu). So our international relationship strengthened and I am really looking forward to school. Do you know why? Each school hard work will be rewarded by interesting trip to Slovakia or visit of our grandparents in my country. We have arranged it. Renata said that Adam is her valentine till her death. Ha, ha!


Za obeť však padlo šesť obcí, ktoré boli zatopené úplne a dve ďalšie voda zaliala len sčasti. Voda pohltila cesty, poľnohospodársku pôdu, lesy, kostoly, ktoré museli byť pyrotechnicky odstrelené... Vysťahovať sa muselo viac ako 700 domácností. Na záchranu troch historicky najvýznamnejších kostolov museli byť vybudované ochranné hrádze. Jeden z nich – Kostol Najsvätejšieho Srdca Ježišovho z r. 1910 v bývalej obci Trepec – dodnes stojí na výbežku pod hlavnou cestou smerom do Poľska. Pod vodou práve pri tejto stavbe by mohli potápači vidieť najrozsiahlejšie a najzachovalejšie zvyšky armatúr a základov domov, ktoré tu už ležia len ako nemí svedkovia. (Musím dopredu prezradiť, že kostolík sme si boli pozrieť, je naozaj krásny, ale do vody sa nikto z nás neodvážil. Možno sme sa báli, že by sme predsa len zazreli čosi z toho „bývalého sveta“...) Domaša je štvrtá najväčšia vodná nádrž na Slovensku s vynikajúcou samočistiacou schopnosťou modrozelenej vody (býva nazývaná aj Zelenou perlou). Na brehoch jazera sa dnes nachádza päť rekreačných stredísk a každé ponúka možnosť ubytovania v hoteloch, penziónoch alebo stanovanie v kempingoch. Napríklad stredisko Poľany je známe svojou najväčšou plážou a každoročnými jachtárskymi pretekmi, polostrov Krym zasa ponúka raj pre rybárov. A pesnička? Zostala ako nostalgická slza, ktorú si občas zotrie niektorý z presídlených starúšikov. Troška zvláštny splín, ktorý zostal po dedkovom rozprávaní, odfúkol čerstvý vetrík prichádzajúci od najväčšej pláže na Poľanách. Naozaj krása! Vyšantili sme sa v teplej vode ako pubertálni vodníci a Renata za pár minút zabudla na ryby aj zvyšky studní či domov pod hladinou. Najmä keď mohla v plnej kráse predviesť Adamovi svoju jemne opálenú a fakt celkom super postavu. A dedko sa len usmieval popod fúzy, popíjal ľadový čaj a debatoval s mnohými známymi, ktorých hneď postretal. Vedel, že dva týždne, ak vydrží počasie, si s českou návštevou vôbec nemusí robiť starosti... ... Starosti si dnes už musíme robiť my, lebo o dva dni sa začína nový školský rok. Ale na cestovateľské zážitky uplynulého roka sa nebude dať tak skoro zabudnúť. Dopísal som kapitolu v denníku, dokreslil obrázok obrovského sumca, ktorého vraj pred dvoma rokmi z Domaše vytiahli, a zavolal dedkovi

Jeden z nich – Kostel Nejsvětějšího Srdce Ježišova z roku 1910 v bývalé obci Trepec – dodnes stojí na výběžku pod hlavní cestou směrem do Polska. Pod vodou zrovna u této stavby by mohli potápěči vidět nejrozsáhlejší a nejzachovalejší zbytky výztuží (armatur) a základů domů, které tu už leží jen jako němí svědci. (Musím dopředu prozradit, že kostelík jsme si byli prohlédnout, je opravdu krásný, ale do vody se nikdo z nás neodvážil. Možná jsme se báli, že bysme přece jen viděli něco z toho bývalého světa“.) Domaša je čtvrtá největší vodní nádrž na Slovensku s vynikající samočistící schopností modrozelené vody (bývá nazývaná i Zelenou perlou). Na březích jezera se dnes nachází pět rekreačních středisek a každé nabízí možnost ubytování v hotelech, penzionech a nebo stanování v kempech. Například středisko Polany je známé svojí největší pláží a každoročními jachtařskými závody, poloostrov Krym zase nabízí ráj pro rybáře. A písnička? Zůstala jako nostalgická slza, kterou si občas setře některý z přesídlených pamětníků. Trošku zvláštní splín, který zůstal po starouškově vyprávění, odfouknul čerstvý větřík přicházející od největší pláže v Polanech. Opravdu krása! Vyřádili jsme se v teplé vodě jako pubertální vodníci a Renata za pár minut zapomněla na ryby i zbytky studní či domov pod hladinou. Zejména když mohla v plné kráse předvést Adamovi svoji jemně opálenou a opravdu hezkou postavu. A staroušek se jen usmíval pod fousy, popíjel ledový čaj a debatoval se známými, které hned rozpoznal. Věděl, že dva týdny, pokud vydrží počasí, si s českou návštěvou vůbec nemusí dělat starosti... ...Starosti si dnes už musíme dělat my, neboť za dva dny začíná nový školní rok. Ale na cestovatelské zážitky uplynulého roku nebudeme moci tak rychle zapomenout. Dopsal jsem kapitolu v deníku, dokreslil obrázekobrovského sumce, kterého prý před dvěma roky vylovili z Domaše, a zavolal jsem dědovi Josefovi, že mamka dnes zvládla k večeři skvělé pirohy. Ty je naučila babi Marcela a slíbila, že vedle našeho mužského deníku budou ony dvě psát československou kuchařku (a samozřejmě i prakticky prezentovat jednotlivé dobrůtky). Takže mezinárodní vztahy nabraly na intenzitě a už se opravdu těším do školy.


Josefovi, že mamka dnes zvládla na večeru skvelé pirohy. Tie ju naučila babka Víte proč? Každá školní dřina bude jistě odměněna zajímavým výletem na Marcela a sľúbila, že popri našom „chlapskom“ denníku ony dve budú písať česko- Slovensko nebo návštěvou staroušků u nás. Táta Pavel mi dal ruku na to! (A Renata slovenskú kuchársku knihu (a samozrejme aj prakticky prezentovať jednotlivé zase na to, že její Adam je její vyvolený až do smrti. Cha-cha!) dobroty). Takže medzinárodné vzťahy nabrali na intenzite a ja už sa naozaj teším do školy. Viete prečo? Každá školská drina bude určite odmenená zaujímavým výletom na Slovensko alebo návštevou starkých u nás. Tato Pavel dal ruku na to! (A Renata zasa na to, že Adam je jej vyvolený až do smrti. Cha-cha!)

Pechovci  

Česko-slovenskí Pechovci

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you