Issuu on Google+

1


B

TIT 2


B

TUL

S jaguárem v posteli V srdci pralesa se štětcem a mače

tou...

3


Text © Jan Dungel, 2012 Photo © Jan Dungel, Radana Dungelová, Miloslav Hornof, Štěpán Rusňák Illustrations © Jan Dungel, 2012 Graphic design © Jan Dungel ISBN XXX-XX-XXX-XXXX-x

4


Obsah Úvod 7 Duch Llanos 11 Yapacana 27 Orlando 43 Pico da Neblina 59 Sierra maigualida 98 Sanguinus tripartitus 111 Otonga 119 Jak okrást sám sebe 131 Dovolená v Chocó 139 Vodní el tigre 150 Huanchaca 162 S jaguárem v posteli 186 5


6


Úvod

Do jižní Ameriky jsem se poprvé vypravil v  roce 1992 jako člen expedice brněnského Moravského zemského muzea. Mými společníky byli spolužáci z  univerzity zoologové Mirek Šebela a Tonda Prouza. Naším cílem byla Venezuela, a aniž jsme to tenkrát mohli tušit, jihoamerické tropy se nám staly územím vpravdě osudovým a jezdíme tam a pracu-


jeme každý ve své profesi pravidelně dodnes. Naše cesty se sice později rozešly a Mirek i Tonda si vybudovali pověst významných expertů na neotropickou ichtyofaunu a rybí parazity. Při toulkách amazonskými pralesy i jinde však přítomnost svých přátel vnímám neustále. Jsou také vždy mezi prvními, s nimiž své zážitky z cest probírám a sdílím. S počátkem nového tisíciletí se mi skvělým společníkem na cestách stal Ivo Svoboda, se kterým jsme se pustili do odvážného dobývání venezuelského jihu. Tuto nesnadnou misi jsem nakonec završil až se svou budoucí ženou Radanou a naše pokusy proplout k nejvyšší hoře Brazílie Cerro da Neblina ze severní, venezuelské strany stejně jako portrétování zvířat, která dosud lidskou přítomnost nepoznala, jsem popsal v knize Po krk v pralese. Také Radana zcela propadla kouzlu nespoutané jihoamerické přírody a dnes je z ní skvělá fotografka divokých zvířat. Často se mě lidé ptají, proč mi učarovala zrovna Jižní Amerika. Je to otázka, na kterou těžko hledám odpověď. Dílem náhody, určitě pro úžasnou a nespoutanou přírodu, ale ta je samozřejmě i jinde. Jedno však vím určitě. Pokud chcete nějaký kraj, který není vaším původním domovem, aspoň trochu poznat, dostat se mu pod kůži, musíte se umíněně vracet. Teprve pak, často až po letech, se před vámi pozvolna zjevuje tajemství, o kterém jste původně neměli ani potuchy. Dětství jsem prožil v silně katolickém prostředí, ale dar víry mi zůstal odepřen. Přesto jsem hluboce přesvědčen, že pouze duchovní hodnoty mohou naplnit lidskou existenci, a v tomto smyslu se považuji za věřícího člověka. Zmiňuji to jen proto, abych se pokusil vysvětlit, proč je právě příroda, zvláště pak ta původní a lidmi nezničená, jednou z nejdůležitějších hodnot mého života a proč tak bolestně nesu její postupné ničení a zánik. „Božskou“, tedy duchovní podstatu přírody totiž vnímám stejně hluboce jako nejkrásnější hudbu, obrazy, poezii či jiné vrcholné projevy lidské kultury. „Cestovatelství a cestovatele nenávidím, a teď se tu chystám vyprávět o svých vlastních výpravách,“ píše antropolog, etnograf a zakladatel strukturální antropologie Claude Lévi-Strauss v úvodu slavné knihy Smutné tropy. Vím a plně respektuji, že většinu čtenářů by nejspíš nezaujal skutečný důvod mých pobytů v  Jižní Americe, tedy malování zvířat, a svým způsobem to není nejdůležitější motiv ani pro mne. Formálně se k tomu však hlásím, poněvadž si jasně uvědomuji, že právě malování je skvělým způsobem komunikace s jihoamerickou přírodou a otevřenou bránou do „jiného“ světa, stejně jako pro mnohé další třeba fotografování či vědecký výzkum. V této knize se však čtenáři pokouším nabídnout odvrácenou tvář své práce, druhou stranu mince, kterou je úžasné dobrodružství, jemuž se při malování v jihoamerických tropech jednoduše nelze vyhnout. Možná se některé situace, které popisuji, budou

8


zdát přitažené za vlasy. Chápu to. Ale při vší své subjektivnosti se pokouším být možná až otrocky autentický a líčím příběhy, které se skutečně odehrály. Podkladem jsou mi deníky, kam poctivě zaznamenávám události každého dne, samozřejmě mnohem, mnohem víc, než zde popisuji. Nepochybně je také důležité, jak příběhy popisuji, a je možné, že se ve svém pohledu a pocitech nemusím vždy shodnout s přáteli, kteří „u toho byli“ se mnou. Doufám, že to budou brát s humorem. Ale není různost pohledů nakonec obsažena v přirozenosti lidské povahy? V Brně 19. dubna 2012

9


S jaguárem v posteli (Brazílie, 2010) Škola Vale do Rio Negro „Kdo z  vás už viděl jaguára?“ Vzhůru vystřelily všechny ruce. Děti se vzrušeně překřikují, ale navzdory své chabé znalosti portugalštiny snadno rozumím pokřiku „já taky, já taky“... Doprčic, kroutím pochybovačně hlavou a zírám na holky a kluky, z nichž té nejmladší, Adrelle, je teprve sedm. Sám se po Jižní Americe protloukám bezmála dvacet let, ale jaguára jsem dosud zahlédl jen dvakrát. „No a kde?“ vysoukám ze sebe „portuňolsky“ a pohledem se zavěsím na Heather, Kanaďanku, která stojí v chumlu děcek naproti přes stůl a rozdává papíry a tužky. Pomáhá mi při vyučování, ale především se všechny snaží překřičet anglicky, abych nakonec i já rozuměl, o čem je řeč. „No přece cestou do školy!“ zní jasná odpověď. Ani mi to kupodivu nepřipadne zvláštní, zvláště když jsem viděl desetileté kluky, jak do místní jednotřídky jezdí na koni. Sám jsem cestu do školy s nádherně znějícím názvem Escuela Vale do Rio Negro párkrát absolvoval také, i když na korbě terénní toyoty napěchované dětmi

10


11


z nedaleké farmy Barranco Alto. Některé za jízdy zvládnou prolézt oknem z kabiny ven na korbu a zpět, jiné nedočkavě skáčou do měkkého písku na cestě a otvírají dřevěné brány, které oddělují jednotlivé pastviny či sousedící farmy. Cesta necesta čerstvě vonící ranní savanou, kterou zhusta střídají bažiny dosud ztichlé pod jemnou pokrývkou mlhy nebo hustým lesem, je totiž dobrodružstvím sama o sobě. Často myslím na kluky i holky „se srdcem kovboje“ u nás doma. To je prostě sen… Jednotřídku ve Vale do Rio Negro uprostřed brazilského Pantanalu navštěvují především děti místních honáků. Je to škola veselá na první pohled, je totiž pestře pomalovaná modrou a žlutou barvou. Občas zde spolu s panem učitelem a za vydatné podpory Mariny a Heather s  dětmi jen tak maluji a čmárám. Také Marina přijela z Barranco Alto a její blonďaté dcery Ana Emilia a Leticia se právě hlasitě dohadují, co vlastně budou malovat. Heather je dobrovolnice, bezva holka, která vše řeší s úsměvem. Teď zrovna zkoušíme, jak se dá jednoduše namalovat třeba mravenečník, tapír, čáp jabiru či jiná zvířata, která děti běžně potkávají po cestě do školy či za svým domem. Až odpoledne skončíme, budeme se všichni spolu slavnostně fotit, každý ve svém tričku s  vlastnoručním vyobrazením nějakého tvora. Většina kluků si zvolila jaguára, někdo také modrého aru, Marininy děti docela originálně mravenečníka tamanduu. Polední přestávka Je polední přestávka, snažím se polapit do plic nějaký kyslík, ale moc to nejde, je totiž přes čtyřicet stupňů a žádný vzduch. Ležím bez pohybu ve stínu rozložitého stromu manduvi a hlavu mám plnou jaguárů. Viděli je přece všichni… ale já také! Začalo to již před pár týdny. Hned po příjezdu na farmu San Francisco jsme se spolu s Radanou ubytovali v rybářské chýši na břehu řeky Mirandy. Loučíme se s přáteli Rafaelem a Mirthou, ještě naposled kontrolujeme funkčnost vysílaček, které budou pro příští dny naším jediným spojením. Ponořeni do vzrušující samoty vybalujeme batohy a radostně komentujeme starší i docela čerstvé stopy jaguára, který zjevně pravidelně prochází kolem našeho domku. Radana po tomto objevu nadšeně skrápí vše kolem parfémem Obsession for men od firmy Calvin Klein. Vydatnému postřiku tak neujde kmen stromu či kameny na břehu řeky, natožpak okraj lesa, který obklopuje naši chatrč ze tří stran. S vážnou tváří se mě pokouší přesvědčit, že dle jakéhosi výzkumu zoologické zahrady v  Bronxu jaguáři i další velké kočky bouřlivě reagují právě tuto chemikálii, kterou urputně přeznačkovávají – vše dokládá filmovým dokumentem, který lze najít na internetu. Nejspíš to bude pravda, opojná vůně se valí až do nitra našeho příbytku tak silně, že si jen stěží dovedu představit jaguára, který by tak rafinovanou návnadu nechal bez povšimnutí. Ještě před západem slunce si Radana nachystala fotografickou výbavu a potom jsme se oddali slastnému bezvědomí unaveni po dvoudenním trmácení až z Brna. Když jsem poprvé zaslechl typické jaguáří mručení ne dále než metr od mé hlavy, bylo ještě hodně před půlnocí. Blízkost šelmy byla tak sugestivně ohromující, že jsem nabyl dojmu, že je snad se mnou v posteli. Vzrušeně jsem se posadil, bosýma nohama se ve tmě pevně zapřel o zem, aniž bych jako obvykle nejdříve pátral po přítomnosti hadů (už jsme tak jednoho objevili).

12


„Rady, je tady, vstávej,“ syčím směrem k Radaninu loži. V trenýrkách a s baterkou v ruce se tiše kradu ke dveřím. „Neblbni, neotvírej, vždyť to může být nebezpečné,“ cloumá mou rukou Radana. „Nejdříve všechno kolem tak důkladně navoníš, a teď nechceš vystrčit ani nos?“ šeptám do tmy a hrnu se ze dveří ven sám. Opatrně prosvítím prostor za svými zády a obezřetně ve světelném kuželu pročesávám břeh řeky i les. „Je pryč,“ hlásím zklamaně, „asi jsme ho vyplašili naším dohadováním. Ale pokud se vrátí, jdeme na to oba a už beze slova,“ dodal jsem odhodlaně, pak pohlédl na postel, zda tam přece jen jaguár neleží, a teprve potom se do ní znovu svalil. …a jaguár přišel dřív, než jsme se vůbec odvážili doufat. Jeho hluboký hlas kdesi před chatrčí spolehlivě postavil všechny chlupy na mém těle do pozoru, jasně cítím mrazení kolem žaludku. Tiše otevírám dveře, tlačím vzpírající se Radanu s foťákem ven do tmy a současně rozsvěcuji baterku. Avšak plachý jaguár nás opět předběhl a nejspíš skokem zmizel v lese. Radana tvrdí, že jasně cítí jeho pižmo, „…asi to fakt funguje,“ dodává směrem k řece, odkud se nejsilněji line sladká vůně parfému. Jaguár se ozval ještě několikrát a vždy velice blízko, ale nepodařilo se nám ho ani zahlédnout. Svítá. Unavení a nevyspaní se převlékáme do „pracovního“ a chystáme se na první výšlap do okolí, přesně tak, jak to v příštích týdnech budeme podnikat každé ráno. Měl jsem botu na jedné noze a druhou marně hledal mezi věcmi neuspořádaně rozházenými po podlaze, když se jaguár ozval znovu, a snad vůbec nejhlasitěji, jako by mi postelí, na které jsem seděl, projela motorka Harley-Davidson. Znehybněli jsme, rychle se domlouváme tichými gesty a pohybem očí. Plížíme se k protilehlé zdi, kde je přepážka a za ní kout se sprchou a záchod. Jaguár teď musí být na druhé straně, gestikuluji směrem k Radaně právě v okamžiku, kdy se predátor ozval znovu přímo vedle mne, až jsem úlekem poskočil. Nahlédnu opatrně do koupelny a nová dávka příšerného chropotu mě přišpendlila k její stěně. Zírám na trubku trčící volně ze zdi. Uvnitř sedí žába a nafukuje se až k prasknutí. Trubka působí jako zesilovač a barví žabí skřehot do skutečného jaguářího mručení… až tuhne krev v žílách. „To snad není pravda!“ vydechl jsem zmateně a ohlédl se. Radana se válí po podlaze, zajíká se smíchem a křičí: „Znáš větší pitomce, než jsme my dva?“ Zvláště jaguáři vypadají dobře Gean mě tahá za rukáv a chce, abych se podíval, jestli svému jaguárovi dobře namaloval vousy. „Je to výborný,“ odpovím. Letos mě děti opravdu překvapují, není mezi nimi sice žádný výrazný talent, jako třeba vloni Luis, ale zato jim to jde překvapivě dobře úplně všem a já jsem vlastně bez práce. Sem tam jen opravím oko, jinde protáhnu linii křídla na kresbě ary nebo někoho jen tak poplácám po zádech. A děti svá byť drobná pochybení vždy se smíchem komentují. Ostatně salvy smíchu se ozývají neustále, a navázat podmanivě bezprostřední vzájemný kontakt je tak dílem okamžiku. Ráno jsme skicovali na papír a odpoledne malovali přímo na nová žlutá a modrá trička  v barvách školy. Navzdory zdánlivé nevázanosti berou mí učni svou práci smrtelně vážně. Při pohledu na jejich soustředěné obličeje a postupně se rodící dílo mě naplňuje pocit hrdosti. Zvláště všichni jaguáři vypadají skvěle. V kradmých okamžicích se nořím do vzpomínek a znovu si promítám neuvěřitelný „film“, který

13


14


15


jsem zažil před pár dny „na vlastní oči“. Mami, takové kapybary jsme ještě nebrali! Fernando, biolog na farmě Sao Bento, dostal hlášku. Někdo odpoledne viděl v řece Cuiabá plavat jaguára s  obojkem. Byl to tedy „jeho“ jaguár, kterého s  Rafaelem takto označili již dříve. Rafael se jaguárům věnuje prakticky celý život a nedávno se stal jedním z místních šéfů velkého projektu na ochranu jaguárů a jejich životního prostředí, který řídí nadace Panthera v New Yorku. Fernado teď stojí ve člunu, v ruce nad hlavou třímá anténu a snaží se zachytit signál mikrovysílačky umístěné v jaguářím obojku. Jako obvykle marně. Zkoušíme to ještě na Piquiri, ale soumrak padá tropicky rychle. Koutkem oka ze svého místa na lodi zahlédnu Radanu, jak odevzdaně balí své nádobíčko, oba nikony, teleobjektivy, speciální blesk a vůbec, je toho plný vodotěsný kufr. Řeka se kroutí v  meandrech, každý její úsek v  postupujícím večeru voní jinak, a tak nasávám ty zvláštní vůně jako tapír. Pohledem sklouznu po písečné pláži uvnitř meandru asi padesát metrů před námi a vidím… jaguára. Přesně tak prozaicky to cítím, prostě vidím ležícího jaguára. Lodník zpomalil a opatrně naviguje člun ke břehu. Nejsme snad ani dvacet metrů od statného dospělého samce. Radana se celá chvěje, fotí z ruky, na stativ není čas, práská jednu fotku za druhou. Teď se dokonce postavila, zatímco jaguár si lehá na záda a očividně v dobrém rozmaru máchá tlapami ve vzduchu. Fernando i Rafael na rozdíl od nás to divadlo sledují s uvolněným výrazem ve tváři, jaguáři se už dávno stali běžnou součástí jejich životů, a zatímco se šelma stále válí na zádech, Radana se tiše chlubí svými prvními fotkami. No, nic moc, říkám si v duchu, ale Radana je nadšením bez sebe. Jaguár nás konečně vzal na vědomí, postavil se na čtyři, a aniž nám věnoval jediný pohled, loudavě zamířil k lesu. Pak se však otočil, poodešel asi třicet metrů proti proudu a spokojeně se uvelebil v prohřátém písku pod stromem pár metrů od břehu. „Štípni mě, to se mi snad zdá ,“ vydechla Radana. Loď se pomalu otáčí a míří zpět přímo pod vousy nezúčastněně lhostejné šelmy. Radana znovu fotí, ale je poznat, že tentokráte je soustředěnější. Tma rychle houstne, Rafael s klidem profesionála svítí přímo na odpočívající kočku. Radana občas zkontroluje své snímky na displeji a podle výrazu, který se jí rozhostil ve tváři, se zdá, že je s výsledkem spokojená. „Ukaž,“ dorážíme všichni a také Rafael i Fernando uznale pokyvují hlavami. „Tak to už je něco,“ prohodí Rafael a Radaně se tváře rozhoří vzrušením. Ale pozor! Jaguár po nás znuděně hodí pohledem, vstane a jde se napít. Nejsme teď od sebe vzdálení snad ani pět metrů! Přemýšlím, co dělat, kdyby si to šelma rozmyslela a skočila k nám do vratkého člunu, ale jaguár právě tlapou zkouší teplotu vody a pak se celý ponoří a plave kolem naší přídě na druhou stranu řeky… a my za ním. Jsme zpět na farmě, popíjíme červené víno a znovu a znovu až do omrzení hulákáme jeden přes druhého, úplně namol opilí nedávnými zážitky. Znovu a znovu prohlížíme fotografie na displeji, který mimo jiné tvrdí, že mezi pořízením prvního a posledního snímku uběhlo neuvěřitelných čtyřicet šest minut… Na protějším břehu nám totiž jaguár ještě dlouho přehrával celý rejstřík svého chování, včetně značkování a flémování, kdy se široce rozevřenou tlamou stavěl na odiv své respekt budící tesáky.

16


V jednom okamžiku pohlédl z houštiny ve vodě přímo Radaně do objektivu. Teď na tu fotku zrovna zíráme a já mám pocit, že je to přesně ten snímek, u kterého jsem si při listování v různých wildlife magazínech vždy opakoval: „Jak se proboha dá taková fotka divokého jaguára vůbec pořídit?“ Když nás Rafael příštího rána v mých nenáviděných pět třicet hodil autem k lesu, cítil jsem neblahé následky předešlého večera a v duchu spílal všem živým tvorům v okolí za to, že musí být aktivní zrovna tak brzy po ránu, a ne třeba až po deváté. Ploužíme se spolu s Radanou vyschlým korytem říčky ověšeni foťáky, a já navíc ještě táhnu kryt. Máme ho totiž v úmyslu někde na příhodném místě postavit a pak pozorovat i fotit ptáky, kteří se zde shromažďují kolem bahnitých zbytků vody plných umírajících ryb. Konečně jsme se uvelebili pod vysokým břehem ve stínu stromů a přehlížíme okolí. Před chvílí jsme zde vyplašili pár volavek, bukačů či ostnáků. Na protějším břehu dokonce šmejdí nosál a chvíli po něm se ukázal i nemotorný tamandua. Radana jen tak cvičně fotí přicházejícího slunatce, nakonec mi to nedá a přidám se také. „Ty vole, vedle tebe sedí jaguár,“ hlesne mi šeptem do ucha. Zjevně se ještě také úplně nevzpamatovala ze včerejška, myslím si já a nahlas odpovím: „Jaký jaguár?“ „No ten vedle tebe, za tou větví!“ „Za jakou větví…?“ Ale vtom jsem ho spatřil také. Seděl pár metrů ode mne, tiše pošvihával ocasem a upřeně zíral do mých očí. Po včerejším soaré s jaguářím tygrem mě však již hned tak něco nevyvede z míry a zcela chladnokrevně zamířím objektivem na kočku a cvakám spouští. Ostatně Radana dělá totéž… „Mami, co je to za divné kapybary, ty jsme ještě nebrali,“ prohodí žertovně Radana po chvíli a teď mně to docvaklo také. Velké uši, zjevným údivem vypoulené oči – to kotě prostě ještě nevidělo člověka. Kotě! „Tady musí být i maminka,“ procedím mezi zuby. „Rychle to sbal a padáme, ale opatrně, jen žádné rychlé pohyby. Jestli je matka někde za našimi zády, máme fakt problém!“ Zároveň přemýšlím, jak dlouho nás ten jaguáří dorostenec vlastně pozoroval, a hlavně jak se k nám mohl přiblížit tak tiše, že jsme ho vůbec neslyšeli přicházet. Přitom chůze v suchém listí svým hlukem připomíná procházku v corn flakes. Plížíme se podél břehu a tváříme se, že tu vůbec nejsme. „Uf,“ vydechl jsem úlevou po padesáti metrech potupného ústupu a narovnal si záda. Jen mimoděk jsem pohledem zavadil o hranu břehu asi dva či tři metry nad námi. A tam stála. Maminka. Ve vší své divoké kráse nervózně švihá ocasem stejně jako její potomek a zírá dolů přímo na nás. Zkoprněl jsem leknutím. Jaguár se k mé nezměrné lítosti pomalu, zcela beze spěchu otočil a zmizel za hranou břehu. To jsem si ovšem zcela mylně vysvětlil jako jasnou výzvu, která mě katapultovala až na vrchol prudkého svahu. Teď tu zadýchaně dřepím a dalekohledem pročesávám les v naději, že nádhernou šelmu aspoň na moment zahlédnu ještě znovu. „Je pryč,“ hlásím zklamaně dolů k  Radaně, která mezitím šplhá podél uvolněných kořenů velkého stromu nahoru za mnou. A sotva se zadýchaně postavila vedle kmene, tak se to stalo. Přesně na místě, kde stála, se pod jejíma nohama ozvalo tupé žuchnutí, provazy kořenů se rozletěly do stran a zpod břehu vystřelil další a tentokráte zvlášť

17


mohutný jaguáří samec. Dlouhým skokem dopadl dolů až do bahna na dně říčky. Dvěma třemi odrazy se pak přenesl na druhou stranu a dalším skokem vylétl do výše, a aniž by se vůbec dotkl břehu, vznesl se s neuvěřitelnou silou nad něj a proskočil stěnu lesa, která se za ním neslyšně zavřela. Bylo to tak rychlé, že rozfázovaný obraz celé scény se zpožděním dobíhal v  mé hlavě. Ve zpomalené filmové smyčce jsem dosud fascinovaně zíral na souhru jeho svalů na širokých zádech a na rozdíl od skutečnosti jsem teď v pozadí dokonce slyšel dunivou ozvěnu jeho skoků. Radana třeští oči do místa na protějším břehu, kde jaguár zmizel a proměnil se v  přízrak. Asi je v  šoku, neboť jí došlo, že nahoru šplhala ani ne půl metru od jaguáří hlavy.

18


19


Při sestupu dolů ze břehu jsme pak pod kmenem stromu objevili prostornou kavernu, zjevně jaguáří brloh. Je to neuvěřitelné, ale během krátkého okamžiku jsme v korytě vyschlé řeky v linii kratší sta metrů narazili hned na tři jaguáry. Je to velmi neobvyklé i z hlediska etologie, zvláště pak přítomnost samce poblíž matky s mládětem asi šest až sedm měsíců starým. „Onsa, Onsa...“ Výbuch smíchu mě vytrhl z pohroužení. Někdo mě tahá za rukáv a Heather se mi pokouší vysvětlit, že Pablo nemůže trefit oko, což je ovšem zcela zjevné. „Honza, Honza, pomoz mi prosím. Mám to oko nakreslit tady, nebo blíž k čumáku?“ nepřestává se na mne věšet rozverný klučina. Když oko konečně namaloval na správné místo, obličej se mu šibalsky rozzářil a jeho útlý hrudníček se pne pýchou nad zdařilým portrétem jaguára na žlutém tričku. Všeobecné veselí i radost jsou prudce nakažlivé, a tak je spokojenost jasně čitelná ve tvářích Hilaria, Vitora, Wellingtona i ostatních kluků i děvčat, se kterými teď stojím v dvojřadu před školou, zatímco nás pan učitel obřadně fotí. A pak ještě znovu: „…a prosím, Honza, můžeš si lehnout před žáky dopředu na zem?“ A pokud to nevíte, Brazilci nevyslovují „h“ na začátku slova, a tak pan učitel volá „Onsa, Onsa“, tedy portugalsky „jaguáre, jaguáre“...

20


21


22


23


S jaguárem v posteli V srdci pralesa se štětcem a mače

tou...

Odpovědná redaktorka Irena Danielová Typografie a sazba Jan dungel Fotografie Jan Dungel, Radana Dungelová, Miloslav Hornof, Štěpán Rusňák Vydalo nakladatelství Barrister & Principal Martinkova 7 602 00 Brno e-mail: distribuce@barrister.cz www.barrister.cz Brno 2012 První vydání doporučená cena 285 Kč ISBN 978-80-87474-71-6

24


S jaguárem v posteli