Issuu on Google+

I.

Vyšehradský pahorek usínal v příkrovu rudých mračen. Bylo sychravo a dlážděná cesta se leskla stékající vodou. Nikola Uchytilová stoupala po stezce v bázlivých myšlenkách. Šusťákovou bundu upnutu až ke krku, ruce podél vyzáblého těla. Myslela na šepot listoví, které v podzimním soumraku pělo smuteční chóry. Myslela na to teplé, za obzor unikající slunce a na hřejivé paprsky, jež jí odpadávaly z obličeje stejně jako rané mládí. Myslela na zmírající krajinu ročního cyklu, na mrazivé kapky i na travnaté palouky, z nichž kanula zeleň a po které se zapomínala jen upomínka na hliněný původ. Raději by byla někde jinde a stoupala na docela neznámý vrch. Její mysl si to přála, avšak tělo dirigovalo své – vynucovalo si další dávku heroinu; už v témže okamžiku ji vypovídaly službu jisté nervy. Do Nikoly se zažíral příšerný absťák. Nemyslela na současnost ani na cíl pouti, ani na nedostačující obnos bankovek srolovaných v kapse větrovky. Lampy v borduře stezky se rozsvěcely, mžení sílilo v déšť, mladá žena si šňůrami utáhla kapuci. Bylo přibližně kolem půl osmé hodiny. Praha procitala do zkaženého života. Došla až k místu úmluvy: k levému boku katedrály Petra a Pavla, k zapadlejšímu koutu, kde už vyčkávala silueta zahalená šálem napučené noci. Postavu si nebylo možné blíže obhlédnout. Onen dotyčný ale na sobě musel mít tmavý oděv, neboť s okolní černotou splýval jako chameleon. Útočnou pozici vůči Nikole zaujímaly těžknoucí mraky, mizivě rozeznatelné od clony černavy. Postavení, v němž se ocitala, se jí zamlouvalo čím dál tím méně. Sotva deset metrů od cizince, polevila z již beztak lenivého tempa. Cizinec se nehýbal. Paže měl založené na hrudi a levou botou se opíral o přízemní kámen monumentální stavby. Vyčkával na svou kořist, bezpečně přesvědčen o její loajálnosti. Byl vábničkou a ona plachou srnou, potulující se v rizikovém teritoriu. Oba si byli vědomi vzájemného profitu. Přesně, jak zřídila matka příroda, ale s tím rozdílem, že oni byli příklady špinavé nemorálnosti novodobé společnosti. Přišla až k němu a vzápětí o krok couvla, neboť neznámému osvítila tvář cigaretová záře. Měl zvláštní oči. Viděla je sice jenom v mžiku, ale i tak ji stihly poděsit. Náhle ji zhltla jejich tajemná hloubka. Po zádech ji přeběhl mráz a v čelních brázdách ji vyrašil ledový pot. Začala ustupovat a na ramenou zčistajasna tušila neviditelné tlapy hladovící tmy. Stahovala se kolem ní jako zdrcující řemen. Bláhově couvala v náruč závanu smrti. Snad se jí to zazdálo, ale jakoby ve studeném ovzduší zaslechla i umrlčí hlasy v melodiích oslavného vítání. Cizinec odklepl popílek, načež znovu potáhl. „Bojíte se mě, slečno?“ promluvil zvonivým hlasem, který Nikole zatřepal žaludkem. „Já-já…“ polkla. „Asi jsem se ztratila. Nejsem odtud,“ nahodila udici se lživým vnadidlem, bohužel jen do písčité jámy, tisíce let strádající byť jen krůpěj vlhkosti. Strach v ní narůstal podobně jako stíny v duši. Rdousily jí srdce ostrými drápy, a ona s novým ovinem větru, pochopila bláhovost, jež ji sem dnešního večera tolik vábila. Prahla po mamonu drogy: scházející narkotikum mořilo její nitro. A přesto objevovala odvahu k dalším a dalším ústupkům. Zarazila se až o zeď protějšího domu.


„Nevypadáte na zbloudilou,“ konstatoval suše cizinec, típnul cigaretu a vydal se k Nikole. Kráčel plíživou chůzí, ruce sebevědomě v kapsách ve světle lamp viditelné kožené bundy. Neznámý charakter však schovával pod mázdrou kápě. „Já… Nechte mě, prosím,“ zajíkla se, jakmile ji přitiskl k drsné omítce. Dýchal jí na orosené rty. Ona odvracela hlavu. Znala mužův úmysl, do očí se jí hnaly slzy. On se jen labužnicky ušklíbnul. Nemohla pozorovat vzplanutí v jeho tvářnosti. Pak se to seběhlo odporně rychle. Šum stromů rostl na intenzitě, déšť ustával ve stálých přívalech. Kdesi poblíž houkala sova, jejíž povyk nad katedrálou souložil se steny znásilňované narkomanky. Vzdechy dealera kompenzovaly funění stáda toreadorových býků. Načež vše proťal bolestivý výkřik. Posléze se vládnoucího žezla opět jalo zádumčivé ticho. Nikola Uchytilová se sesunula na mokrou dlažbu. Cizinec dopnul zip džínsů. „Příště nezapomeň poděkovat, kurvo. Tady máš svojí dávku. A neřvi, aspoň si ušetřila.“ Hodil na vyhasínající ženu sáček bílého prášku a splynul s okolní temnotou. Opuštěná schránka někdejšího života se tulila k bílé stěně, ze které kanuly tři stroužky krve. Životodárná tekutina se ředila s vodou, s níž nakonec i odplouvala vstříc lačnícímu velkoměstu. Slzy se mísily se sladkým deštěm a vtékaly do otevřených úst, schnuly v dutinách pro úsilí vzkřísit odcházející bytost. Znovu houkla sova, záblesk jejích křídel se na maličký moment odrazil ve skelném pohledu spícího zraku.

II. Když slunce druhého dne vstávalo z rudých duchen červánků, Bezejmenného, alias Pavla Majera, vyhnala z postele šílená bolest břicha. Už to byl nějaký pátek, co se mu podařilo sehnat byt na Smíchově. Už uběhlo pár neděl od večera, kdy prorazil alkoholový záklop. Včerejšího večera toho ovšem vypil přespříliš. Hlava se mu nemotala: doby, kdy trpěl mátožnými kocovinami, ho naštěstí již minuly. Domníval se, že ranní zvracení na klozetě rovněž. Mýlil se. Koneckonců to nebylo poprvé.

Mraveniště uprostřed zimních příprav, napadlo stopaře, když se díval na ucpanou dálnici. Mechaničtí trubadúři vybrnkávali sluch rvoucí ódy. Pod dálnicí cvrlikala tramvaj – jedna z odpoledních linek. Chvíli stál na chodníku v zatáčce do Viktoriiny ulice. Stál a se zájmem pozoroval. Lidé procházeli kolem něj, míjeli ho se zarážející vlažností. Jakoby snad ani neexistoval. A že ho bylo možno nazvat osobností nanejvýše výstřední. Přes sebe měl přehozen černý kožený plášť, na hlavě nasazenu kápi tutéž nuance. Zakašlal, nato se zahleděl na rozevřenou dlaň. Objevilo se na ní nicotné množství sražené krve. Otřel ji o plášť, jen vzpomínka na zbytky jeho lidství. K domu Alfréda Horáka to už z Viktoriiny ulice nebylo daleko.


Dům se honosil mořem atributů. Třebaže šlo o běžnou budovu z minulého století. Sčítal jen jedno podlaží a podkroví pod zešikmenou střechou. Byl zasazen do relativně příjemného okolí a vůkol obdélníkového půdorysu se rozpínala zahrádka situovaná do vzhledu anglického parčíku, s jezírkem s umělými lekníny a se čtyřmi lavičkami v obrubě oválného břehu. Tohle místo si zamiloval. V jeho rysech se sbližoval sám se sebou. Hověl si na jedné z laviček, ruce v klíně a vyčkával na hostitele, který si odskočil vyřídit pracovní telefonát. Alfréd Horák byl muž středních let, kulatých rozměrů a skoro vždy nasoukán v šedavém obleku s brčálovou vázankou. Hnedka po studiích vstoupil do řad ochránců zákona. Byl to člověk neobyčejné povahy. Vždy dostupný, naslouchavý ovšem současně i zásadový a svérázný. Za notné podpory vdovského stavu v sobě za desetiletí nalezl promarněné sny: po nocích se toulal po barech, putykách, ale i noblesních restauracích; laškoval se ženami, dopřával si alkoholových kuriozit, ovšem jak už to tak bývá, zapletl se i s gangy pražského podsvětí. Inu a v tehdejších časech stanul tváří v tvář stopařovi. Ten na něho po velkém souhrnu špinavých událostí obdržel kontrakt. Měl Alfréda zlikvidovat. Zabít a smést z povrchu zemského. Však Bezejmenný se nad ním smiloval, výměnnou za oboustranně výhodnou dohodu: stopař ho bude chránit a on bude na oplátku jeho očima i ušima na místech jemu uzavřených. Stanou se spojenci a selže-li jeden, druhý jej bude v časnu následovat. Stali se ale více nežli pouhými spojenci. Záhy v nich vyrašilo horoucí přátelství, doprovázené stopařovými četnými návštěvami. Dnes byl Alfréd šéfem kriminálního oddělení. Z legálního, ale i ilegálního přísunu financí si mohl dovolit vybudovat komfortní domov. Bezejmenný si schopnosti Alfrédova hospodaření vážil, přičítal ji k fascinujícím vlastnostem větrem ošlehaného muže. Opravdový vítr toho dne však pofukoval lenošivě. Jakoby se zapomínal. V koruně vedlejšího dubu švitořila vrabčáčí rodinka. Stopař k ní dumavě vzhlédl. Mozek mu náhle rozříznul Luciin obraz. Dělo se tak kdykoliv, byl-li svědkem jakékoliv romance. Příčina, ze které se s oblibou zašíval do krčem a náleven. V touze propít se z osobních proher. Jazykem si navlhčil vyprahlou dáseň. „Omlouvám se ti, příteli, ale nešlo to jinak,“ vytrhl ho z rozjímání Alfréd Horák, chvátající ze zádomní verandy, s lahví koňaku i se dvěma sklenkami na roubeném podnosu – ten chlapík prostě zbožňoval přírodní materiály; a symbiózu s nimi. Oči i ústa mu plály laskavým pohostinstvím. Zrovna tak to měl Bezejmenný rád. „Ani se nesedej a rovnou nalej,“ vybídl ho stopař a konečně sejmul kápi. Měl hubený, nicméně poměrně hezký obličej a na hlavě hnědou rozježenou kštici. „Máš recht. Každý den je to setsakramenstký počasí vlezlejší.“ „Je podzim,“ konstatoval ledabyle Bezejmenný a s děkovným úkosem se chopil rozlité kořalky. Vzápětí se nasál. „Mohls ji nechat dýl v lednici.“ „Nebuď taková fajnovka,“ vzdechl detektiv Horák a usedl po jeho pravici. „Ať se věci ještě víc nepodělaj,“ nadnesl přípitek. „Podělávali se vždycky a ještě dlouho budou,“ odvětil Bezejmenný, jako by se definoval historický letopočet. Cinknutí skla poplašilo zvídavé vrabčáky. Ti jim jistojistě po svém naservírovali bohatou porci nadávek, načež zatřepetali křídly a vznesli se do bezpečné výšky. Jen občas se stíny jejich malých tělíček kmitly nad hlavami konverzujících mužů. Alfréd Horák ztěžka polkl. „Není to nádhera?“


„Skutečně dobrý pití.“ „Pitomče!“ rozzlobil se detektiv, „Myslím tu přírodu. Podívej se na ty vrabčáky, jak si mírumilovně létají. Nemají žádný zatracený starosti se zatracenýma lumpama a svými průsery neotravují slušný lidi.“ „Co je mi do ptáků…“ zamručel stopař a znovu upil. Rybky v jezírku kroužkovaly poklidnou hladinu, vážky provokativně bzučely. Alfréd společníka probodl bádavým zrakem. „Heleď není dneska přesně ten typ odpoledne, kdy bys mi mohl povyprávět o svý nenávisti ke všemu živýmu?“ „Život mi nevadí. Vadí mi mrhání jím.“


Rudé stuhy