Ledečák, č. 2, ročník VIII., 2021

LEDEČÁK

číslo 2. ročník VIII. 21. 6. 2021

…čtvrtletník pro Ledečáky a přátele obce

ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA Ve středu 28. dubna zasedalo zastupitelstvo, na kterém se po přečtení zpráv z výborů přešlo k projednávání jednotlivých bodů z programu.

Zastupitelstvo se jednohlasně shodlo na neschválení prodeje části pozemku 1258/92 u domu, v němž dříve bydlela paní Stárková.

Důvodem bylo ztížení případného prostupu z komunikace na pole zemědělskou technikou, která by mohla mít problém s vytáčením zatáčky, pokud by se prostor komunikace zúžil.

Následovalo hlasování o odprodeji pozemku 1245. Zde pan Maňas vysvětloval, jaká negativa může prodej soukromému vlastníkovi způsobit – zamezení pěší prostupnosti a znemožnění zřízení pěší komunikace v případě, že by se tímto směrem obec v budoucnu chtěla rozvíjet (tímto směrem se původně obec měla rozvíjet dle územního plánu) a navázání na pokračování této koncepce v proluce kolem domu pana Týbla.

Jeho argument podpořila paní Hermanová a pan Žák. Pan starosta s hlasováním váhal, což mu bylo veřejností v diskusi vyčítáno. Pozemek se prodal za schválení panem Krčkem, Krupičkou, Burantem a paní Kmohanovou. Následovalo schválení závěrečného účtu obce za rok 2020 a účetní uzávěrky, kde se hlasování zdrželi pan Maňas a Žák. Dále zastupitelstvo jednohlasně schválilo rozpočtové opatření a následovala diskuse. V diskusi se řešila otázka odpadu – ceny poplatku, ale i nepořádek kolem sběrných nádob tříděného odpadu. S nepořádkem kolem kontejnerů se v diskusi přihlásil pan Šantora, který na stav upozorňoval a nastínil nápady, jak nepořádku předejít – postavit plot/zeď kolem kontejnerů. Na přetřes přišlo mj. i téma Drnecké cesty. Pan Krček mluvil o plánovaném dotázání se Agry na stav, pan Maňas vzniklý stav kritizoval s tím, že na tuto možnost vývoje cesty, pokud nebude obec vyžadovat projektovou dokumentaci, s panem Žákem na samotném začátku upozorňovali.

M.M.

SÁZENÍ LIP NAD ŠTERNBERKEM Při cestě kolem vil ve Šternberku směrem ke smečenské cihelně, na samotném vršku mezi starými třešněmi, jsme dnes vysadili dvě lípy srdčité. Vybrali jsme pro národní strom symbolické místo. Nachází se na historické křižovatce dvou cest. Poté jedné se k lípám dostanete, druhou už byste dnes jen stěží hledali. Pamětníci znají umrličí cestu, stejně jako staré mapy. Jednalo se o cestu, po níž se nosili zesnulí z Hradečna a Nové Vsi do Přelíce (v Ledcích sice hřbitov byl, ale obyvatelé obcí spolu tehdy neměli dobré vztahy). V 19. století se plánovalo umrličí cestu lemovat lipovou alejí, nicméně z plánů sešlo a za dob socialismu se cesta, stejně jako drobné meze na stráni za Šternberkem, rozorala. Na zdejším svahu se nacházela i ves Lhotka, po které už jen v 15. století nacházeli zemědělci v poli zbytky zdiva. Do dnešních dní se zachovala cesta v lese, kterou je dnes značena modrá turistická stezka a která v zářezu kopíruje původní stovky let starou spojnici mezi sídly.

Za laskavého svolení Agry Řisuty a paní Kottové, vlastníků zdejších pozemků, jsme mohli náš plán realizovat. Lípy, které jsou potomky památných lip u kaple sv. Jana Křtitele na návsi, darovala rodina Beznoskova. Lípy Smíření jsou tak nejen na symbolickém místě, ale i symbolickými pokračovateli lip z jádra naší obce, na kterou je odtud výhled.

Skvělý tip na vycházku. Pohled z místa mezi lípami je malebný. Šternberské vily, Ledce, Hradečno, Slaný i komín ze Schöllerky. Až lípy zmohutní a koruny se rozkošatí, bude zde mezi poli stín pro poutníky s vyhlídkou do okolí.

J.M.

NEJSLAVNĚJŠÍ VNUK JANA LIBOVICKÉHO Z LEDEC VLADIMÍR (1906–1984), DRUHÁ ČÁST Školu zakončil maturitou ve věku 28 let r. 1934 a nastoupil jako 1. Sólista baletního souboru Slovenského národního divadla do Bratislavy, kde byl partnerem známé primabaleríny Elišky Fuchsové (1905–1967) do r. 1937. Velký úspěch vzbudila 18. ledna 1936 premiéra symfonie Zlomené srdce napsaná českým autorem Zdeňkem Folprechtem (1900–1961), kde Libovický tančil roli krále Salomhdi.

V květnu r. 1937 byl Libovický jmenován uměleckým a generálním ředitelem Zemského podkarpatoruského národního divadla v Užhorodu na Podkarpatské Rusi, která byla v letech 1919–1939 součástí ČSR. Protože nesouhlasil s propuštěním všech ukrajinských herců, z divadla odešel a založil v Užhorodě soukromou baletní školu. Hrál i ve filmu Poloninské milování.

Po maďarské okupaci Užhorodu Maďaři školu zavřeli a Libovický odešel do Chustu poblíž hranice s Rumunskem jako choreograf, od prosince 1938 jako ředitel divadla Nová scéna. Roku 1939 odejel s baletem Národního divadla na mezinárodní festival do švýcarského Curychu. Tam získal angažmá, vystupoval na předních scénách v Curychu, Luzernu, v Ženevě, hostoval i v Basileji, Bernu a Locarnu, byl režisérem a choreografem Vojenského divadla divize střelců pěších „Maryna“. Tančil také pod záštitou Českého zpěváckého spolku Tábor v Curychu a Tělocvičné jednoty Sokol, ve Smetanově Prodané nevěstě, v Jánošíkovi a všude propagoval zejména české, slovenské, ukrajinské, ruské a polské tance.

Dne 5. ledna 1945 se dobrovolně přihlásil do českých

vojenských jednotek ve Velké Británii.

Po skončení války se Libovický vrátil do Prahy a r. 1945 působil v Pražském divadle pro mládež, kde byla uměleckou ředitelkou a režisérkou Míla Mellanová (vl. jménem Miloslava, roz. Mrázková, 1899–1964), dcera lázeňského lékaře a balneologa v Letinách Vojtěcha Mrázka (1864–1925).

Zámek v Letinách byl zbořen r. 1988. Libovický v Pražském divadle pro mládež uváděl také hry sovětských autorů Valentina Katajeva (1897–1086) Syn pluku a další. Přispíval do týdeníku Svazu Čechů z Volyně Věrná stráž, který vycházel v letech 1946– 1948. Koncem roku 1946 založil taneční složku Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a byl jeho choreografem. Vzhledem k vážnému onemocnění se pak věnoval více překladatelské práci. Roku 1947 vydal spolu s M. Melanovou překlad Katajevova Syna pluku a o rok později spolu s ní z ruštiny přeložil antologii Sněhová královna od Hanse Ch. Andersena.

V 50. letech spolupracoval rovněž s ochotníky v Českých Budějovicích a jinde. V letech 1954–1957 působil opět na Slovensku: byl choreografem a baletním mistrem Ukrajinského národního divadla v Prešově. Tam u příležitosti 10. Výročí osvobození Československa Sovětskou armádou nastudoval v roce 1955 celovečerní balet Marijka podle vlastního libreta.

Autorem hudby byl skladatel a dirigent Radovan Fest-Spišiak (1900–1978). Balet byl velice úspěšný, a proto ho hráli na několika dalších slovenských místech.

OTEVŘENÍ MUZEA Od června je opět po řadě měsíců naše muzeum znovu otevřeno veřejnosti v původních návštěvních hodinách v sobotu a v neděli anebo kdykoliv jindy po předběžné telefonické dohodě.

Obnovuje se i tradiční přednášková činnost při dodržování veškerých hygienických předpisů stanovených vládou.

První přednáška pod názvem Vietnam mnoha tváří se uskutečnila dne 19. července pan doc. dr. Jaroslav Jančík, CSc.

LEDECKÉ MUZEUM V 2. ČTVRTLETÍ 2021 Muzeum bylo ještě první dva měsíce uzavřeno pro veřejnost a prohlédlo si jej jen několik individuálních návštěvníků.

Dne 15. dubna a 13. května jsme se na pozvání Velvyslanectví Kazachstánu účastnili dvou mezinárodních videokonferenci.

Mj. jsme přispěli vystoupením o významu Shromáždění národů Kazachstánu a představili unikátní etnické složení Kazachstánu, kde dnes B.A. žije kolem 150 národů a národností.

J.Š.

LÉTO, LÉTO MÉ Bůh Slunce, zacílil paprskem na mou tvář, já cítila tu radost jásavou a děkovala za všechno to kvítí kolem a modré nebe nad hlavou.

Však někdy slunce překryje mrak a i duše tu tíhu cítí, ale v životě je tomu dobře tak, vždyť přijde zase teplo, láska city.

V člověku se to střídá, tak jako roční období, pak přijde zase bzukot včel, zpěv ptáků, krásná letní rána, v srdci to tetelí a stoupá radost neustálá.

M.H.

Roku 1955 přeložil Libovický s M. Melanovou z ukrajinštiny divadelní hru Tarase Ševčenka (1814– 1861) Nazar Stodola, který tiskem vydala ČDLJ. Roku 1956 založil v Prešově Podduklanský ukrajinský lidový soubor a byl současně režisérem a choreografem 1. programu. Po návratu z Prešova do Prahy a po odchodu do důchodu vzhledem k vážnému onemocnění žil od r. 1957 téměř 20 let v chatě v obci Psáry. Dál se stýkal s Mílou Melanovou, Ninou Jirsíkovou, s ukrajinskou malířkou a spisovatelkou Evou Bissovou (1920–2000). V Rudém právu se objevila u příležitosti jeho 60. Narozenin dne 10. listopadu 1966 krátká noticka. Navštívil ještě svůj rodný kraj na Ukrajině a prohlédl si tam vlastní muzeum. Roku 1970 věnoval přes 100 archiválií divadelnímu oddělení Národního muzea. Roku 1974 mu zemřela manželka. Byli bezdětní. V roce 1976 se Vladimír přestěhoval do Prahy, kde se o něj staral příbuzný pan Zdeněk Pichrt. Svůj život ukončil v nemocnici v Praze-Krči a jeho tělesné pozůstatky byly uloženy do urnového háje v Praze-Radotíně.

Bohužel se už asi nikdy nedozvíme, zda vnuk ledeckého rodáka navštívil někdy dědečkovu rodnou obec a jeho rodný dům v čísle 16. Vzpomeňme alespoň tímto příspěvkem jeho celoživotní aktivní práce. Za poskytnuté informace upřímně děkuji paní Jiřině Libovické a její rodině. Pokud má někdo z ledeckých občanů další zajímavé informace nebo fotografie vážící se k historii Ledec, budeme vděčni.

J.Š.

LEDECKÝ RODÁK VÁCLAV ŠÁRA – HRDINA OD SOKOLOVA (PRVNÍ ČÁST) V době uzavření muzea kvůli koronaviru jsme dál pátrali po životních podobenku, dal sem se fotografovati zde ve špitále to je první na osudech významného ledeckého rodáka Václava Šáry a jeho rodiny. obrázku a zítra mi přinese ty ostatní a pak pošlu každému jednu. Šárovi žili po několik generací v Drnku v č. 9. Prapradědeček z otcovy Ještě Vás tisíckráte zdravím a líbám a velikou radosť Vám s tímto strany se jmenoval Martin a pradědeček Josef. Martinova manželka posílám. Váš Tati Alois Šára.“ roz. Srbová pocházela z Drnku, Josefova manželka roz. Fryčová byla Kde Alois Šára bojoval a zda a kdy se vrátil do Ledec, o tom ledecké z Kornouzu, který dnes nese jméno Mšec. Také dědeček Antonín kroniky bohužel mlčí. se narodil v Drnku v č. 9 v květnu 1847. Povoláním byl zedník a oženil Další informaci máme až z roku 1925, kdy se Alois s celou rodinou se v Malkovicích v únoru 1875 s Barborou Černou z čísla 19 z Drnku, včetně tří synů (17, 15, 13 let) rozhodl vystěhovat se z rodné země narozenou r. 1949. V domku č. 14 se jim narodili Anna (1976), Alois postižené nezaměstnaností a za vidinou lepšího živobytí vstoupil (1877, zemřel 1878), Aloisie (1879, provdaná Jelínková), Josef (1881), do komunistického družstva Reflektor (Družstvo pro výrobu a opravu Johana (1883) a Alois (1886). Barbora Šárová zemřela v Drnku č. 19 hospodářských strojů). S jeho členy odcestovali koncem září 1925 v únoru 1897 a její manžel se dožil úctyhodného věku 91 let (zemřel vlakem z Prahy do Saratovské oblasti v Rusku. První transport čítal v červenci 1938). necelé dvě stovky lidí a vystěhovalci s sebou vezli dokonce traktor, Alois Šára, narozený v Drnku č. 14 v lednu 1886, byl rovněž jako jeho jeřáby a další strojní zařízení. Vedle zemědělců, agronoma, otec zedník a v lednu 1910 se oženil s Boženou roz. Blažkovou mechaniků, traktoristů a šoférů byli zastoupení i zedníci, klempíři, pocházející z Jemník. Odstěhovali se ještě před svatbou do Ledec č. 96, zámečníci, kováři, truhláři, tesaři, obuvníci, krejčí a uzenáři. Druhý kde se jim v červenci 1908 narodil první syn Antonín. Druhý syn transport (126 rodin, 286 osob) odcestoval z Prahy v květnu r. 1926 Václav, náš hlavní hrdina, se narodil v Ledcích v č. 99 dne 27. března a třetí v březnu r. 1929.

1910 a poslední syn Alois se narodil r. 1912. Ve školních výkazech Dne 17. října 1925 dorazili členové prvního transportu do stanice jsme našli pouze Antonína, který nastoupil do 1. Třídy ledecké školy. Mavrinka, poblíž které začali budovat českou obec Reflektor. Obec Šárovi tehdy žili v domku č. 71. existuje pod stejným názvem i dnes, žije v ní kolem 500 obyvatel Otec Alois narukoval do I. Světové války a matka Božena se tak a nachází se 17 km od okresního města Jeršov. Čeští vystěhovalci tam musela sama starat o tři nedospělé děti. V expozici muzea máme postavili už na jaře 1926 školu, kde se vyučovalo česky jen první rok, originál pohlednice s Aloisovým portrétem, kterou napsal 16. února pak už pouze rusky. Počátkem července 1926 tam dorazili členové 1915: „Draze milovaná ženo a děti. Přijměte srdečný pozdrav a tisícerý druhého transportu. Roku 1928 byl postaven mlýn a o rok později polibek. Abych Vám učinil nějakou radosť, tak Vám zasílám svojí cihelna… Pokračování příště. ŠŤASTNÉ NÁVRATY V historii pozemského života lze vyčíst zhruba pět masivních vymírání organismů. Příčinou byla pokaždé určitá přírodní katastrofa planetárních rozměrů. Tou patrně neslavnější byl dopad meteoritu, který zpečetil éru dinosaurů.

Přestože nevymřeli úplně všichni dinosauři, dnešní ptáci jsou potomci několika málo přeživších, tehdejší slávy se již plazi nikdy nedočkali. Zemi ovládli savci. Jeden z nich si dokonce za posledních několik staletí, případně tisíciletí planetu prakticky podmanil. Stopy člověka jsou patrné i na těch nejodlehlejších místech včetně dna hlubomořských příkopů nebo polárních pustin. Jsme „pány tvorstva“, jak se neostýcháme sami sebe titulovat.

Ti z nás, kteří jsou k přírodě vnímavější a má pro nás hlubší význam, často propadají beznaději, že devastace nabírá na obrátkách a než se nadějeme, zůstane tu jen měsíční krajina. A mají pravdu. Částečně.

V celosvětovém měřítku dochází skutečně ke stále větším ztrátám – vymírají druhy, ubývají pralesy, oteplují se oceány a lidská chamtivost bobtná. Pesimista by tímto sdělením skončil. Jenže každá mince má svůj rub i líc. Velmi záleží na tom, o které části světa je řeč.

Překotný vývoj některých států jihovýchodní Asie je vykoupen ničením panenské přírody. Na druhou stranu ale „západní svět“ dbá čím dál tím více na udržitelný rozvoj, což nese své ovoce. Těžký průmysl padl v Česku po sametové revoluci doslova na kolena.

J.Š.

Tak náhlá změna sice vedla v prvních letech k vysoké nezaměstnanosti, takže ji mnoho lidí dodnes vnímá negativně, zároveň však umožnila, aby se naše příroda opět vzpamatovala… aby se nadechla čistého vzduchu.

V posledních letech tak můžeme pozorovat návrat druhů, které tu naposledy vídaly naše prabáby. Nikomu patrně neušlo, že se v českých luzích a hájích opět prohání vlčí smečky, jedna dokonce relativně blízko – na Kokořínsku, že k nám ze Slovenska čas od času zabloudí nějaký ten medvěd, nebo že máme na Šumavě malou populaci losů. Zaplať pánbůh za to. Ale přeci jen, všechny jmenované příklady směřují kamsi do pohraničí. Jenže i v bezprostředním okolí Ledec je možné některé šťastné navrátilce spatřit.

Na nedalekých Záplavách už pár let předvádí své tesařské umění mistr bobr evropský, zatímco mu nad hlavou krouží král nebes orel mořský. Ten se sice během tahu může objevit leckde, v našem regionu však dokonce hnízdí.

Je nejspíš jen otázkou času, kdy se vlci rozšíří i na Křivoklátsko, které je z Ledec prakticky nadohled. Snad si cestu zpět z věčných lovišť najde ještě mnoho zajímavých druhů a zároveň co nejméně jich tam odejde. Je to hlavně na nás.

Michal Procházka, spolek Halda, ČSOP Kladensko

ZEMŘELA PANÍ DOKTORKA HELENA JANOTOVÁ Paní doktorka zemřela ve středu 28. dubna 2021 v Praze. Tuto smutnou zprávu jsme se dozvěděli od paní Aleny Fidlerové, která byla s rodinou Janotových po dlouhá léta ve styku.

Také my jsme měli možnost několikrát navštívit paní doktorku v bývalé Janotově vile č. 58 ve Šternberku, prohlédnout si Havlíčkův pokoj, poslouchat její vyprávění a převzít několik předmětů a fotografií pro muzeum.

O jejím životě a práci jsme už dříve také psali i do Ledečáku.

Dožila se úctyhodného věku 91 let, vychovala dceru a syna a dožila se i 7 vnoučat a 5 pravnoučat.

Rodině paní doktorky jsme zaslali kondolenci.

Nám zůstane trvale už jen vzpomínka na tuto vzácnou a vzdělanou ženu.

KRÁLICI – MAZLÍCI Co si pamatuji, od dětství jsem byla obklopena milými ušáky všech barev. Milovala jsem je. Ovšem věděla jsem, k čemu jsou předurčeni. Skončili na pekáči. Taková byla doba. Starala jsem se o ně ráda, chodila na pampelišku, sekala trávu, podstrkovala jim všelijaké dobroty. Jen jednou se mi stala opravdu nepříjemná věc.

Vstala jsem nějak dříve, vyběhla na dvorek a maminka zrovna stahovala mého oblíbeného. Padla jsem jako špalek, omdlela a dodnes to nesu jako špatný zážitek.

Běžel čas, já se odstěhovala do Prahy. Postupně králíci doma ubývali a zůstaly jen 2 samice. Cecilka a Míša, dcerky oblíbené.

Maminka se o ně už nemohla starat, tak putovaly do mého domova.

A dožily se v naší péči opravdu hezkého věku 9 let.

Když maminka odešla, za 2 měsíce mi volala dcera, že si vzala zakrslého králíčka. Jenže kvůli pejskovi ho mít nakonec nemůže.

A tak Ferda, putoval opět ke mně. A mně se zdálo, že mi ho seslala na starost maminka, která věděla o mé lásce k nim.

Od té doby, skoro 15 let, s menší přestávkou, tu mám tyto mazlíky a je to jedno, zda kluka, nebo holku. Jsou učenliví, teritoriální, J.Š. hraví a mazliví. Za pamlsek udělají cokoli a pro po mazlení si vždy přijdou. A často jako bych slyšela maminku, jak volá na sousedku: „Otta, představ si, ta naše holka, má v pokoji v kleci, králíka. To jsi Za uplynulý čtvrtrok nás bohužel navždy neviděla.“ Ano, mám mami, tys je měla na spotřebu a já pro radost. opustil dne 13.4.2021 Jaroslav Dyntár.

Dávám jim větší svobodu, lepší život, a oni mi to oplácí, svou králičí Budeme na něj s úctou vzpomínat a navždy nám zůstane v srdcích… láskou. Je prostě jiná doba.

OCENĚNÍ Z KAZACHSTÁNU Zakladatel ledeckého muzea dr. Jiří Šíma převzal v minulých dnech na Velvyslanectví Kazachstánu v Praze dva děkovné dopisy s diplomy od ministryně kultury a sportu Republiky Kazachstán A. Raimkulovy. Oceňuje v nich jeho aktivní přínos do rozvoje kulturní spolupráce mezi Kazachstánem a Českou republikou a jeho podíl na oslavách 1150. výročí narození velkého filozofa a vědce Abú Nasr Al Farábiho a 175. Výročí narození velkého kazašského básníka Abaje Kunanbajeva.

M.H.

B.A.

LEDEČÁK

BUDEME SÁZET OVOCNÉ STROMOŘADÍ?

Spolek PROLEDCE! má v úmyslu pokračovat v práci započaté na cestě mezi Ledci a Šternberkem, kde dříve započala výsadba ovocných stromů.

Aktuálně pracujeme na žádosti na dotaci.

Pokud se nám podaří dotaci získat, na podzim budeme ve výsadbě u cesty pokračovat.

J.M. POMŮŽE VEŘEJNÁ SBÍRKA ZACHRÁNIT NAŠE MUZEUM? Na Valné hromadě Klubu přátel Asie v únoru jsme se radili o dalším stále nejasném osudu muzea a rozhodli se požádat Magistrát hl. m. Prahy o souhlas s uspořádáním Veřejné sbírky na záchranu Malého asijského muzea a Pamětní síně obce Ledce, budovaného od roku 2005, včetně archivu a knihovny, vzhledem k výpovědi z dosavadních prostor bez uvedení důvodu v únoru 2018 a nezájmu o jeho další provoz ze strany většiny současných zastupitelů, tj. na zajištění náhradních prostor a náklady spojené s přemístěním muzea.

Po shromáždění potřebných dokladů vyjádřil Magistrát hl. m. Prahy svůj souhlas.

Obracíme se především na sponzory a mecenáše, na organizace a firmy spojené s Asií i na jednotlivce, kteří mohou a chtějí sebemenší částkou přispět k záchraně muzea. V blízké době oznámíme číslo účtu, na nějž bude možné prostředky zasílat.

Na účet převedeme také příspěvky ze vstupného do muzea.

Předem všem děkujeme.

Vedení KPA PJ

Redaktoři: Jan Maňas, Jiří Šíma, Michaela Maňasová, Marcela Hradcová, Michal Procházka, Baldandorj Ariunzul Kontakt: sefredaktor@proledce.cz WEB: www.proledce.cz Náklad: 150 výtisků Vydavatel: PROLEDCE! z.s.