a product message image
{' '} {' '}
Limited time offer
SAVE % on your upgrade

Page 1

1 Počátek

Abychom porozuměli jak duchu Tradice, tak i jeho antitezi, moderní civilizaci, musíme začít u fundamentální nauky dvou přirozeností. Podle této nauky existuje fyzický řád věcí a metafyzický řád věcí; existuje smrtelná a nesmrtelná přirozenost; existuje vyšší sféra „bytí“ a nižší sféra „vznikání“. Všeobecně řečeno existuje viditelná a hmatatelná dimenze, které předchází a kterou přesahuje neviditelná a nehmatatelná dimenze, přičemž tato druhá dimenze je oporou, zdrojem a pravým životem té první. Po celém světě Tradice, na Východě či Západě, bylo toto poznání (nikoli jen pouhá „teorie“) v jedné či druhé podobě neustále přítomné jako neotřesitelná osa, kolem které se všechno točilo. I když to může být pro naše současníky těžké k pochopení, musíme se odrazit od ideje, že člověk Tradice si uvědomoval existenci dimenze mnohem širší než je ta, kterou naši současníci zakoušejí a nazývají „realitou“. Dnes se realita konec konců chápe pouze jako cosi obsažené výhradně ve světě fyzických těl nacházejících se v času a prostoru. Zajisté existují i lidé věřící v cosi přesahující svět fenoménů. Když však tito lidé uznají existenci něčeho jiného, jsou k tomu závěru zpravidla vedeni vědeckou hypotézou či zákonem, spekulativní ideou či náboženským dogmatem; nedokáží se oprostit od takovýchto intelektuálních omezení. Nezáleží na tom, jak hluboko sahají „materialistické“ či „duchovní“ víry moderního člověka, neboť pod vlivem svých praktických, přímých a bezprostředních zkušeností pořád staví své pochopení reality pouze ve vztahu ke světu fyzických těl. To je ten pravý materialismus, jejž bychom měli našim současníkům vyčítat. Všechny ostatní verze materialismu vyslovené ve vědeckých a filosofických pojmech jsou pouhými druhotnými fenomény. Nejhorší druh materialismu 69


proto není otázkou názoru či „teorie“, nýbrž skutečnosti, že zkušenost člověka již nedosahuje nefyzických realit. Proto většina intelektuálních vzpour proti „materialistickým“ světonázorům není ničím víc než pouhou marnou reakcí na konečné okrajové jevy způsobené mnohem vzdálenějšími a hlubšími příčinami. Tyto příčiny mimochodem pocházejí z odlišného dějinného kontextu než toho, v němž dochází k formulaci „teorií“. Zkušenost tradičního člověka zdaleka přesahovala tyto hranice, jako tomu je i v případě některých tzv. primitivních národů, u nichž se i dnes setkáváme s chabou ozvěnou duchovních sil prastarých časů. Pro tradiční společnost byl prvek „neviditelného“ právě tak skutečný, ne-li skutečnější než to, co zprostředkovávaly fyzické smysly. Každý aspekt individuálního a společenského života lidí patřících do těchto společností byl ovlivněn touto zkušeností. Na jednu stranu z perspektivy Tradice to, co se dnes obvykle pokládá za „realitu“, bylo pouze zlomkem mnohem většího, pořád však neúplného obrazu. Na druhou stranu se neviditelné reality automaticky nepovažovaly za „nadpřirozené“. Koncept „přirozenosti“ z tradičního hlediska neodpovídal jen světu těl a viditelných forem — světu, jenž je předmětem současné, sekularizované vědy — ale naopak, esenciálně odpovídal i celé části neviditelné reality. Lidé ve starověku pociťovali existenci temného podsvětí obydleného obskurními a ambivalentními silami jakéhokoli druhu (tj. démonické duše přírody, která je esenciálním substrátem všech přirozených forem a energií), jež se stavěly proti nadrozumovému a hvězdnému jasu vyšší oblasti. Pojem „příroda“ či „přirozenost“ navíc tradičně zahrnoval všechno, co je pouze lidské, neboť to, co je lidské, nemůže uniknout narození a smrti, nestálosti, závislosti a proměně, což všechno jsou vlastnosti vystihující nižší oblast. „To, co je“, již podle své definice nemůže mít nic společného s lidskými a časovými událostmi a situacemi, jak dosvědčuje rčení: „Rasa lidí je jednou věcí, rasa bohů zcela jinou.“ Toto rčení si zachovává svou platnost, ačkoli si lidé kdysi mysleli, že upnutí se k vyšší, mimosvětské oblasti může vést k očištění a integraci lidského prvku do nelidské dimenze. Pouze nelidská dimenze konstituuje esenci a cíl jakékoli skutečně tradiční civilizace. Svět bytí a svět vznikání ovlivňuje věci, démony i lidi. Každé hypostatické zobrazení těchto dvou oblastí, ať už bylo vyjádřeno 70


astrálními, mytologickými, teologickými či náboženskými pojmy, upomínalo tradičního člověka o existenci těchto dvou stavů; rovněž bylo symbolem, jenž měl být objasněn vnitřní zkušeností, anebo alespoň v předznamenání vnitřní zkušenosti. Proto se v hinduistické a zvláště v buddhistické tradici pod ideou samsáry — proudu, co ovládá a zmete každou formu nacházející se v nižším světě — život chápe jako slepé žadonění a iracionální ztotožňování se s proměnlivými agregáty. Podobně i helénismus viděl přírodu jako ztělesnění věčného stavu „strádání“ těch realit, jež tím, že mají svůj princip a příčinu mimo sebe, nekonečně plynou a utíkají (ἀεὶ ῤεοντα). Tyto reality svým vznikáním odhalují primordiální a radikální absenci směrování a účelu, tedy svou věčnou omezenost.1 „Hmota“ a „vznikání“ jsou podle těchto tradicí vyjádřením reality, jež koná v bytí jakožto obskurní nevyhnutelnost či jako nepotlačitelná neurčitost, či jako neschopnost nabýt dokonalou formu a ovládnout sebe samu zákonem. To, co Řekové nazývají ἀναηκαῑον a ἄπειρον, tomu se na Východě říká adharma. Křesťanská scholastická teologie sdílela podobné postoje, jelikož uvažovala o kořeni každé nevykoupené přirozenosti v pojmech cupiditas [nenasytnost] a appetitus innatus [vrozená touha]. Člověk Tradice různými způsoby považoval zkušenost žádostivého ztotožňování se, jež zatemňuje a narušuje „bytí“, za skrytou příčinu svého existenčního údělu. Člověk Tradice považoval nepřetržité vznikání a věčnou nestabilitu a nahodilost nižší oblasti za kosmickou a symbolickou materializaci tohoto údělu. Zkušenost asketismu se na druhou stranu považovala za stezku vedoucí do oné jiné oblasti, do světa „bytí“, do toho, co již nebylo fyzické, ale metafyzické. Asketismus se tradičně spájel s hodnotami jako je sebeovládání, sebedisciplína, autonomie a vedení jednotného života. „Jednotným životem“ mám na mysli existenci, jež nemusí být strávena vyhledáváním jiných věcí či lidí za účelem toho, aby byla úplná a oprávněná. Tradičními zobrazeními této oblasti byly solární symboly, nebeské sféry, bytosti světla a ohně, ostrovy a vrcholky hor. Toto jsou dvě „přirozenosti“. Tradice předpokládá možnost narodit se v jedné z nich, jako i možnost přejít z jednoho zrodu do 1

Srv. Plótínos, Enneades, I, viii, 4–7; II, ix, 4; II, xxi, 5–8; VI, vi, 18; Plútarchos, De Iside et Osiride, 56.

71


druhého v souladu s rčením: „Člověk je smrtelný bůh, bůh je nesmrtelný člověk.“2 Svět Tradice znal tyto dva velké póly existence, stejně jako znal stezky vedoucí od jednoho k druhému. Tradice si byla vědoma existence fyzického světa, ale i totality forem, zdali viditelných či podprahových, lidských či podlidských a démonických, „světa za tímto světem“, ὑπερκοσμία. Podle Tradice je první z těchto světů „padlou“ podobou světa druhého, zatímco druhý je „osvobozenou“ podobou prvního. Tradiční svět věřil, že duchovno přesahuje život a smrt. Považoval fyzickou či „živoucí“ existenci za nesmyslnou, nepřibližuje-li se vyššímu světu či tomu, co je „víc než život“, a pokud nejvyšší ambice člověka nespočívají v účasti na ὑπερκοσμία a dosažení aktivního a konečného osvobození z pout zosobněných v lidském údělu. Podle Tradice je každá autorita podvodem, každý zákon nespravedlností a barbarstvím, každá instituce marnou a pomíjivou, nejsou-li ustanoveny vyšším principem Bytí, neodvozují-li se z vyššího a nesměrují-li „nahoru“. Tradiční svět znal božské krále. Znal most mezi světy, jmenovitě iniciaci; znal velké stezky, jimiž lze dosáhnout transcendenci, jmenovitě hrdinské činy a rozjímání; znal zprostředkování, jmenovitě obřady a víru; znal pravý základ společnosti, jmenovitě tradiční zákon a kastovní systém; a znal i pozemský politický symbol, jmenovitě císařství. Takové jsou základy tradiční hierarchie a civilizace, jež byly úplně vyhlazeny vítěznou „antropocentrickou“ civilizací našich současníků.

2

Srv. Hérakleitos, zlomek B 62; Corpus Hermeticum, XII, 1.

72

Profile for Sol Noctis

Julius Evola - Vzpoura proti modernímu světu - ukázka  

Julius Evola - Vzpoura proti modernímu světu - ukázka  

Advertisement