a product message image
{' '} {' '}
Limited time offer
SAVE % on your upgrade

Page 1

2 Archetypický příběh

§ 5 — Původ a směrování antagonistů Většina antagonistů však nepřichází na svět „hotova“ a stvořena ex nihilo tak, jako Lucifer (a i ten ve svém příběhu prošel jistým vývojem). Dovolí-li si autor prohloubit svůj příběh tím, že představí i původ antagonisty a to, kam směřuje, polidští ho. Udělá-li to rozumně a v souladu s logikou příběhu, tak toto polidštění půjde ruku v ruce se znásobením děsu, jejž antagonista vyvolává, neboť se ukáže, že se nenarodil jako „zlý“, naopak, jeho „zlo“ (žebříček hodnot vylučujících ho a stavících ho proti zbytku ansámblu) je dílem jeho vědomého rozhodnutí a jakožto vědomé rozhodnutí je dílem vnitřní síly, jež se navenek jeví jako bytostná zvrácenost. Pořád se budu hrát na poradce pro začínající autory, kteří si vytyčili za cíl zobrazit archetypického Antagonistu. Budu teď věnovat prostor tomu, co považuji za model archetypického příběhu Antagonisty utvářeného soudobým vkusem. Tento vzorový příběh lze rozdělit do několika fází: dětství, moment apostáze, růst a nakonec pád. § 6 — Dětství Antagonista bez dětství je fantaskní, stejně jako je fantaskní antagonista, který je nějakým způsobem „zlý“ (rozuměj: v rozporu s hodnotami protagonisty) již od svého narození. Je-li to příslušník skupiny (národa, říše, gangu…) odjakživa nepřátelské, anebo prostě jen skupiny odlišné od skupiny protagonisty, nelze ho považovat za skutečně zlého, neboť si prostě jen hledí svých zájmů, které se vlivem nahodilých vnějších okolností dostaly do rozporu s hodnotami či 27


zájmy protagonistovy skupiny. Toto bylo historicky podstatou většiny civilizačních konfliktů a tak to bylo i pociťováno, jako neosobní, téměř bratrský souboj. Když historické velkofilmy vyobrazují skutečné konflikty minulosti, tak i když se soustředí na jistou postavu, obvykle tuto skutečnost berou v úvahu a nevykreslují protivníky této postavy jako „bytostně zlé“. Promítání vlastních hodnot do minulosti je příliš průhledné, ačkoli někdy dochází i k tomu. Jak jsem však již řekl, zlo soudobého vnímání Antagonisty je pociťováno výhradně osobně. Proto není možné, aby archetypický Antagonista byl vůči archetypickému Protagonistovi polygenický — oba zásadně musejí pocházet ze stejného „rodu“. Oba musejí být větvemi stejného stromu, jedna větev zdravá, druhá zkažená. Ve svém archetypickém pojetí musejí být bytostně spřízněni, neboť jejich konflikt nesmí být nahodilý a vycházející z okolností, nýbrž musí poukazovat na hlubší vnitřní rozpor toho, čím oba do jisté míry jsou a co v sobě nosí, téměř jako dvě strany tytéž mince, jako znepřátelená dvojčata, Romulus a Remus.1 Antagonista a Protagonista ve své archetypálnosti sdílejí klíčové okamžiky svého dětství, přičemž „dětstvím“ rozumím všechno, čím Antagonista byl před svým momentem apostáze (k tomu viz následující paragraf). Vycházejí ze stejných kořenů, aby jeden mohl vystupovat jako stín toho druhého. Nejsou-li dvojčaty, tak si jsou jiným

1

Skutečnost, že soudobý Antagonista a Protagonista jsou vyobrazeni jako oplývající „stejným rodokmenem“ je ovlivněna univerzalismem idejí hýbajících naší dobou — všichni jsme prý bratry, a to i když jsme rozdílné kultury, náboženství a rasy. Skutečnost, že soudobý souboj Antagonisty a Protagonisty je vyobrazován jako bytostný, nepřekonatelný a ukončitelný jen definitivní porážkou některé strany vypovídá o skrytém esenciálním, nikoli jen fenomenálním dualismu vlastním tomuto paradigmatu. Vznikne-li rozpor mezi bratry, má se za to, že musí to být rozpor neuhasitelný. Jakýkoli přirozený konflikt zájmů není vnímán jako to, čím je — jen pouhý přirozený konflikt zájmů — nýbrž jako esenciální dualismus, otcovražda, kacířství a satanismus, jako zločin aktualizace zapovězené možnosti rozporu, jejž si zpravidla odskáče ta strana, která se snaží být svrchovaná a zpochybnit tak nejvyšší, univerzální (například lidskoprávní) svrchovanost.

28


způsobem velice podobní, nezřídka nějakým způsobem i propojení (Harry Potter a Tom Riddle). V tomto ohledu vystupuje Antagonista k Protagonistovi i jako jeho nevědomí — jako zhmotnění zapřeného, jako poukázání na možnost existence absolutní protikladnosti ke všemu, co mu je vlastní: možnost existence „pravdy“ zcela antitetické k protagonistově domněle všeobsažné „pravdě“. Jak jsem již zmínil, zatímco standardní kladná postava obvykle zosobňuje stádo a absenci aktivní vůli k velikosti (či přinejmenším nekonformní velikosti), přičemž do dynamiky antagonismu je vržena; záporná postava je obvykle tou, která usiluje o zásadní změnu, anebo která nějakým jiným způsobem nabývá vlastní autentičnost a obrací se proti směrování „obce“ zosobněné v protagonistovi. Záporná postava tu vystupuje jako soběstačný stanovitel hodnot, jemuž je protagonista nucen odporovat, aby zachoval své (ne)hodnoty. Dětství antagonistů, je-li v příbězích zobrazeno, je zpravidla nešťastné. Je to ta klasická výmluva, proč je daná postava tak bezohledná: „Měl složité dětství.“ Dotyčný má „mindrák“: mnohokrát se vlastně nevylučuje z obce sám, nýbrž z ní byl odjakživa vyloučen. Moment apostáze lze u nižších antagonistů interpretovat spíš jako „procitnutí“ než jako „aktivní čin“. Opakuji, chápejme toto dětství jako všechno, k čemu dojde před „bodem obratu“. Zkusíme-li tento „obrat“ vyhodnocovat bez citového zabarvení, řekneme, že „dětství“ je i prvních 29 let Siddhárthy Gautamy předtím, než opustil svůj domov; prvních 29 let Eckharta Tolleho předtím, než došel osvícení; prvních 30 let Ježíše předtím, než začal kázat. Věnujme pozornost tomu, jak všechny tyto postavy zpočátku musely překonávat odpor svého okolí ke svým rozhodnutím — a nenechme se zmýlit „kladností“ těchto postav: antagonisté stojí mimo dobro a zlo, respektive sami opětovně nastolují tyto kategorie, a tyto kategorie jsou potvrzeny anebo vyvráceny v závislosti na reálném úspěchu jejich ustanovitelů. Co se týče samotného Antagonisty, při zobrazování archetypu bychom se na nešťastné dětství neměli spoléhat. Jeho učinění volby stát se určovatelem hodnot by nemělo být motivováno vnitřním neštěstím, nýbrž by se mělo jednat o čirý akt vůle nelpící na výsledcích své snahy.

29


§ 7 — Moment apostáze Apostáze: odpadlictví, ztráta víry, odcizení se hodnotám obce. Vymanění se z toho, co je vyhodnoceno jako svazující a/anebo mylné, a to i za cenu ztráty společenských opor a jistot. Může i nemusí stát na příklonu k vlastnímu sebepoznání a autentičnosti. Je-li však apostáze skutečnou ztrátou náboženské víry, vymaněním se z metafyzického zákona, jenž byl dosud prožíván ve veškeré jeho hloubce, tak skutečně mluvíme o bodu tak závažného obratu, že ho provází pocit závrati, náhlé existenční nevolnosti, ale i přesahu a volnosti (jako když se hlava zatočí při pohledu do propasti, jež se pod námi rozprostřela při našem vzletu k nebesům). Nemá-li být tento čin sebedestruktivní, subjekt okamžitě musí nastolit hodnoty nové, jinak mu hrozí osud Íkarose. Jinými slovy, apostáze může vést k sebezničení, neboť se opouští řád ustanovených hodnot a toho nejbytostnějšího ukotvení. Nebezpečí je však neoddělitelnou součástí tohoto dobrovolně podstoupeného dobrodružství — dobrovolného ve smyslu prvního kroku učiněného vědomě, ačkoli tento krok se mohl opírat o nezlomné volání vycházející zevnitř, jehož ignorace by mnohými nebyla pociťována jako dobrovolná. Apostata je jako Adam právě vyhnavší z ráje, ustanovující zející propast mezi sebou a zbytkem obce, respektive dominantním narativem. Antagonista se teď definitivně formuje a stává se tím, díky čemu si ho pamatujeme a bereme ho na vědomí. V ideálním či archetypickém případě se nejedná o pouhé zapření opuštěných hodnot, jejich převrácení či negaci, nýbrž o přechod k čemusi zcela jinému — čemusi, co je ve své hloubi situováno do zcela jiného kontextu. Opět zdůrazním, že moment apostáze je okamžikem, kdy se životní cesty antagonisty a protagonisty rozcházejí a začínají se stavět proti sobě. Ve svém nitru se jedná i o rozpor dvou různých lidských typů: jednoho konformního či přijímaného, druhého překračujícího či vyloučeného. I všeobjímající, univerzalistická společnost bude vždy produkovat druhý typ: dokonce právě taková lidská společnost, znající jen jednu variaci „pravdy“, bude vždy produkovat takový typ. Vždy bude existovat nepřátelství, ač bude jakkoli sublimované, a nebude-li existovat rozpor nahodilý, relativní a dočasný, tak bude existovat rozpor bytostný, absolutní a trvalý. Univerzalistická společnost, ať 30

Profile for Sol Noctis

Sebastián Jahič - Antagonista - ukázka  

Sebastián Jahič - Antagonista - ukázka  

Advertisement