ZÁZRAČNÁ DÍVKA Brzy po úspěchu závodníků jako byli Križaj, Strel a Franko, kteří změnili Slovinsko v lyžařskou velmoc, zazářila na lyžařském nebi hvězda Mateja Svet. Tato dívka byla lyžařkou tělem i duší. Pocházela z Lublaně, ale spíš to vypadalo, že se narodila s lyžemi na nohou. Byla jedním z mála lidí, kteří mají opravdu přirozený talent. Navíc byl její přístup k lyžování téměř filozofický. Vždy hledala nové způsoby a v hlavě si projektovala ideální stopy.
eLan COmPreX Trhu v osmdesátých letech dominovaly lyže Comprex. Propagovali je jak Stenmark a Križaj, tak Mateja Svet. Konstrukce těchto lyží využívala speciální technologii tvarování jádra, které se do lyže vložilo ve stlačeném stavu, čímž se výrazně snížila hmotnost lyže a hmota se koncentrovala ve středu lyže. Výsledkem byla snadno ovladatelná lyže, která výborně tlumila nárazy a měla velkou akceleraci při výjezdu z oblouků.
Svým způsobem byla jako vědkyně pracující na problému nalezení ideálního oblouku. Ještě jako teenagerka se poprvé objevila na závodech Světového poháru. V roce 1984 se stala juniorskou mistryní světa v obřím slalomu a závodila i na olympiádě v Sarajevu. V sezóně 1985/86 vyhrála jako první slovinská lyžařka závod Světového poháru v obřím slalomu ve Vysokých Tatrách. Další velký moment její kariéry přišel na mistrovství světa v Crans Montaně, kde získala tři medaile – stříbrnou v obřím slalomu a bronzové ve slalomu a super G. Sezóna 1987/88 jí přinesla křišťálový glóbus v obřím slalomu a stříbrnou medaili ve slalomu na olympiádě v Calgary. Jejím největším úspěchem bylo, když se v roce 1989 stala mistryní světa ve slalomu.
mateJa SVet
Mateja Svet má ve sbírce úžasných sedm vítězství ve Světovém poháru. Všechny své medaile, tituly a úspěchy nasbírala za poměrně krátkou dobu. V jednadvaceti letech nečekaně ukončila svou aktivní závodní kariéru. Její překvapivý odchod z vrcholového lyžování zanechal spoustu otázek ohledně toho, čeho všeho ještě mohla dosáhnout, kdyby okolnosti byly jiné a ona závodila dalších několik sezón. Mateja Svet byla nepochybně jednou z nejvšestrannějších lyžařek všech dob, přestože její závodní kariéra byla velmi krátká.
WENGEN,KRANJSKA GORA, KITZBÜHEL, MADONNA DI CAMPIGLIO... SLOUPek BOJana krIŽaJe Lidé se mě často ptají, jestli si pamatuju většinu svých závodů. Musím přiznat, že mnoho okamžiků zůstalo hluboko zarytých do mé paměti, a když na ně dnes, zhruba o třicet let později, vzpomínám, mám pocit, jako by se staly včera. Někdy mi až naskakuje husí kůže, když si vybavím detaily některé ze závodních tratí. Asi je to profesionální deformace lyžařů související s tím, jak jsme se učili vytvářet si v hlavě jakýsi mentální obraz kombinace červených a modrých branek, abychom si zapamatovali trať. Je těžké určit jeden stěžejní závod kariéry, která trvala téměř patnáct let. Důležitou součástí mé „závodní mozaiky“ byla nejen vítězství, ale i prohry. Zkusím tedy alespoň načrtnout seznam událostí, které byly v mé kariéře nejdůležitější. Jako první musím zmínit juniorské mistrovství Evropy v roce 1975, na kterém jsem získal zlatou medaili. To, co pro mě předtím bylo dětským snem, se zde stalo skutečností. Tento titul velmi podpořil mé sebevědomí a začal jsem věřit tomu, že bych mohl uspět na nejvyšší úrovni. Samozřejmě pro mě byla důležitá i vítězství ve Světovém poháru. Bylo jich dohromady osm. Je to málo nebo mnoho? Záleží to na úhlu pohledu. Když vezmeme v úvahu, že jsem závodil v éře největšího lyžaře všech dob, Ingemara Stenmarka, je to vlastně úspěšné skóre. Spousta mých soupeřů, přestože byli vynikající lyžaři, nevyhrála ani jednou. Ingemarova série vítězství byla pro
nás všechny noční můrou. Ale když se na to dnes zpětně dívám, jsem velmi pyšný, že jsem mohl závodit v jeho éře. Všech svých osm vítězství jsem získal v osmdesátých letech. Poprvé jsem vyhrál ve Wengenu v roce 1980. Je to jako první láska – nikdy na to nezapomenete. Druhé vítězství mám také z této strmé švýcarské trati. Po prvním kole jsem byl desátý, ale ve druhém kole jsem předvedl životní výkon a porazil Girardelliho i Stenmarka. Do dneška nevím, co se mi tehdy honilo hlavou. Pustil jsem se ze svahu v úplném klidu, necítil jsem žádný tlak a stres. Asi to bylo jednodušší, než kdybych byl po prvním kole na vedoucích pozicích. Říkalo se, že trať ve Wengenu byla upravená přímo pro mě. Je tak strmá, že i mnoho dobrých lyžařů nevěří, že je to opravdu sjezdovka. Aby byla trať tvrdší, stříká se na ni voda, takže nakonec vypadá jako vertikální bruslařské kluziště. Závod v Kranjske Goře byl také náročný. Trať byla strmá, a když jste stáli nahoře na startu, bylo ji vidět celou od začátku až do konce. Bylo to v době slovinské lyžařské euforie, takže na závod přišlo kolem třiceti tisíc diváků. Připadal jsem si jako v mraveništi, bylo to šílené. Není lehké zvítězit před davem domácích fanoušků, ale pocit po závodě byl tou největší odměnou a nedá se s ničím srovnat. Mé druhé vítězství v Kranjske Goře bylo obzvlášť příjemné, protože se mnou na stupních vítězů stál můj mladší kolega z týmu Rok Petrovič. Porážky? Bylo jich poměrně dost. Asi nejbolestnější z nich byla ta na olympiádě v Lake Placid, kde
16
mi medaile unikla o dvě setiny sekundy a skončil jsem na neoblíbeném čtvrtém místě. Zklamání bylo opravdu velké, protože jsem byl zrovna v opravdu dobré fyzické i psychické formě. O čtyři roky později na olympiádě v Sarajevu ode mě každý očekával medaili. Ale nebyl jsem zdaleka v tak dobré kodici jako v Lake Placid. Deprimovalo mě to a dokonce jsem uvažoval o ukončení kariéry. Naštěstí jsem tomu nepodlehl, pokračoval jsem v závodění a dosáhl jsem ještě několika vítězství. V sezóně 1987 jsem vyhrál křišťálový glóbus ve slalomu a do sbírky mi přibyla vítězství z Madonny di Campiglio a Kitzbühelu. Nejsem typ člověka, který se příliš zabývá minulostí a oprašuje staré vzpomínky. Raději žiju přítomností než minulostí a přemýšlím o budoucnosti. Ale někdy se tyto hezké vzpomínky vynoří a já si vždy uvědomím, že téměř za vše ve svém životě vděčím lyžování.