Issuu on Google+


4 8 12 18 22

BIOOGRAFIE KRESBA MALBA SOCHA ARCHITEKTURA


PortrĂŠt Michelangela, Daniele da Volterra, 1550


PoslednĂ­ soud, Cappella Sistina, Vatican, 1537-41


M

ichelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni (6. března 1475, Caprese – 18. února 1564, Řím) byl jedním z nejznámějších představitelů vrcholné italské renesance a manýrismu. Proslavil se jako sochař, architekt a malíř, ale psal také básně. Jeho nejslavnější díla jsou monumentální socha Davida a malířská výzdoba Sixtinské kaple. Narodil se jako druhý z pěti synů Florenťana Lodovica Di Leonardo Buonarroti Simoni (v té době podesty obcí Chiusi a Caprese) a Francesky di Neri di Miniato del Sera. V dubnu roku 1488 ho jeho přítel Francesco Granacci přivedl do umělecké dílny Domenica Ghirlandaia. Michelangelův otec byl proti tomu, aby se jeho syn učil malovat, chtěl, aby se stal obchodníkem. Domenicovi Ghirlandaiovi se otce nakonec podařilo přesvědčit. Nadaného patnáctiletého mladíka si brzy povšiml florentský vládce z rodu Medici Lorenzo Nádherný a přivedl ho do medicejského paláce, kde se setkávali významní florentští umělci, literáti a učenci, kterých bylo v té době plné město. Michelangelo žil poté v paláci až do Lorenzovy smrti v roce 1492 a bylo tu s ním zacházeno prakticky jako se členem rodiny. Proslulé zahrady Medicejských se staly jeho další uměleckou školou. Michelangelo byl geniálním umělcem, posedlým hledáním dokonalosti a snahou dokázat, že je nejlepší. Disponoval bohatou představivostí a fantazií, podobu svých děl měl promyšlenou dříve, než na nich začal pracovat. Nejednou se proto stalo, že dílo, s nímž nebyl spokojen, poškodil, neboť je nedokázal zhotovit přesně podle svých představ. Velkou péči věnoval při výběru kamene. Mramorové bloky si často jezdil vybírat do dolů v Carraře, mnohdy je osobně i páčil. Výjimkou byla socha Davida. Pro svoji nejznámější skulpturu zpracoval

Michelangelo kamenný blok nevhodných rozměrů (5 m vysoký, o základně 1 x 1 m) s mnoha kazy a usazeninami, který stál 40 let bez využití před florentskou katedrálou a o jehož ztvárnění se neúspěšně pokusili již dva sochaři. David, kterého Michelangelo dokončil po dvou a půl letech práce roku 1504, svého tvůrce proslavil a zajistil mu nesmrtelnost. Mladý sochař se stal uznávaným umělcem. Žil střídavě ve Florencii a v Římě, zpočátku působil krátce v Bologni. Pracoval pro Medicejské i florentskou republiku, renesanční papeže i nejvýznamnější církevní hodnostáře a stal se zámožným mužem. Nikdy se neoženil a neměl děti. Ke stáru psal oslavné básně na mužskou krásu, z čehož se dnes usuzuje, že byl homosexuál nebo bisexuál. Za sochu Davida údajně dostal 900 zlatých dukátů, což prý bylo víc, než vydělal Leonardo da Vinci za celý život.

Portrét Michelangela, Daniele da Volterra, Teylers Museum, Haarlem, 1546

7


Studie Adama, British Museum, London, 1510


K

resby Michelangelo Buonarotti považoval jen za pracovní pomůcky. Proto jsou tak častoupatlané, zacákané a osahané. Choval se k nim téměř macešsky. Tím se výrazně lišil od svého rivala Leonarda da Vinciho, který skici považoval za plnohodnotné dílo a prodával je sběratelům stejně jako obrazy. Michelangelo s nimi prý raději zatápěl v krbu, než aby je schovával pro další generace jako relikty svojí geniality. Jen několika žákům či kolegům je občas daroval, ne však pro umělecké sbírky, ale k napodobování, aby se sami podle jeho vzoru naučili kreslit. V kresbách si Michelangelo promýšlel první nápady, dělal si i detailní studie lidské anatomie, které pak jako pomůcku použil v malbách a sochách a svým zákazníkům pomocí kresebných skic naznačoval podobu budoucích projektů, ať už to byl náhrobek pro papeže Julia II. nebo kopule vatikánské baziliky sv. Petra.

nespatřili ani od něho, ani od žádného jiného skvělého tvůrce nic, co by se mohlo rovnat tomuto božskému umění.“ Vasariho obdiv se týkal velkoformátové skici k nezachované fresce Bitva u C a s c i n y p r o fl o r e n t s k o u ra d n i c i . Michelangelo tam zachytil nahé koupající se florentské vojáky, kteří byli překvapivě napadeni pisánským vojskem. Tyto akty se staly školou umění pro další generace umělců doby manýrismu. Michelangelovy akty lze obecně definovat jako mužné studie o lidském těle, i ženské tělo vnímal spíše jako svalovce, i když pro jemný a něžný dívčí obličej měl jako sochař velké pochopení, jak dokládá vatikánská Pieta nebo kouzelná Madona z Brugg.

V Albertině je tohle všechno k vidění, ale není to nějaká nudná bilance technické dovednosti mistra vrcholné italské renesance. Pomocí velkoformátových počítačových animací se divák přímo účastní Michelangelova tvůrčího procesu, vidí, jak kresebné studie využíval při malování Sixtinské kaple v Římě, nebo jak mu sloužily při tesání soch. Způsob muzejní prezentace je objevný a z něčeho běžného činí přímo fascinující podívanou, odhalující umělcovu genialitu. Jako velmi obratný kreslíř byl Michelangelo ceněn už svými vrstevníky. Renesanční historik Giorgio Vasari o jedné jeho rozměrné kresbě napsal: „Při pohledu na tuto nejzažší mez umění zůstali umělci stát plni úžasu a obdivu. Někteří z těch, kteří viděli jeho božské postavy, říkají dodnes, že už nikdy

Studie hlavy, British Museum, London, 1508-10

11


Stvoření Adama, Cappella Sistina, Vatican, 1537-41


PoslednĂ­ soud, Cappella Sistina, Vatican, 1537 - 41


V

atikán - Renesanční velikán Michelangelo Buonarroti se nepovažoval za malíře, mnohem dokonalejší uměleckou formu spatřoval v sochařství. Přesto po sobě ve vatikánské Sixtinské kapli zanechal fascinující fresky, konkrétně na stropní malbě Stvoření světa pracoval čtyři roky. Před 500 lety, 1. listopadu 1512, Michelangelo výzdobu stropu poprvé představil veřejnosti. O čtvrtstoletí později se do kaple vrátil, aby namaloval slavný Poslední soud. Když začal Michelangelo na výzdobě Sixtinské kaple pracovat, bylo mu 33 let a byl již oceňovaným umělcem. Zakázka od papeže Julia II. pro něj ale nebyla nijak vysněnou prací. Necítil se pro ni stvořen, netěšila jej, zároveň byl ale hnán silnou potřebou dokázat, že není p ř e k á ž k y, k t e r o u b y n e zd o l a l . V Michelangelovi i papeži se sešly dvě tvrdohlavé osobnosti a umělec si mu troufl i odporovat. Na otázku, kdy bude s malbou hotov, prý odvětil: „Až budu chtít.” Práce na 1 000 metrů čtverečních velké fresce byla psychicky i fyzicky velmi náročná -Michelangelo tvořil vleže na lešení, barvy mu kapaly do očí. Jeho Stvoření světa vychází z knihy Genesis a zachycuje biblické události od počátku vesmíru až po potopu a archu Noemovu. Strop je rozdělen do devíti polí, plochu Michelangelo zaplnil 343 postavami. Známý je například výjev, kdy se Bůh obklopený anděly blíží k Adamovi a nataženým prstem vlévá do jeho paže život. Umělec, který měl k církvi a víře vztah velmi rozpolcený, zamýšlel namalovat natolik živý a sugestivní výjev, jenž by i laika strhl k přemýšlení nad počátkem, věčností či pomíjivostí. O tom, jak se mu to podařilo, se jezdí do Vatikánu přesvědčit miliony návštěvníků z celého

světa. Michelangelova výzdoba kaple je dnes považována za jedno z nejdůležitějších děl evropského malířství všech dob. V roce 1536 se Michelangelo na žádost papeže Pavla III. do Sixtinské kaple znovu vrátil. Na oltářní stěnu vytvořil fresku s námětem Posledního soudu a udělal tak pomyslnou tečku do biblického příběhu. Dílo na ploše „pouhých“ 226 metrů čtverečních se stalo jakýmsi Michelangelovým zúčtováním se světem. Vznášejí se v něm světci, andělé i shluky nahých těl. I tady umělec zanechal autoportrét - svou tvář dal stažené lidské kůži v rukou svatého Bartoloměje. Sixtinská kaple dostala jméno podle papeže Sixta IV. Vzápětí poté, co byla v roce 1483 dostavěna, se na její výzdobě podíleli přední renesanční umělci. Stěny svými malbami pokryli Botticelli, Perugino či Ghirlandaio, strop ale čekal na Michelangela. Kapli, která je součástí vatikánských paláců, tvoří jednoduchá obdélníková místnost o rozměrech 41x13x21 metrů. Již po staletí je reprezentativním prostorem, kam se chodí radit sbor kardinálů (konkláve), který vybírá nového papeže.

Poslední soud, Cappella Sistina, Vatican

15


Strop, Cappella Sistina, Vatican, 1537-41


Mojžíš, San Pietro in Vincoli, Rome, 1515


David, Galleria dell'Accademia, Florence, 1504


D

avid je vrcholné dílo Michelangela Buonarrotiho a patrně nejslavnější socha světa. Sochu vytvořil v letech 1501-1504 renesanční umělec Michelangelo Buonarotti na objednávku florentské Signorie. Původně byla umístěna před Pallazzo Vecchio, ale později byla přemístěna do Accademia di Belle Arti (Akademie „krásného” umění) a na její místo byla vystavena replika. Socha je vytvořena z mramoru, váží 18 tun a s podstavcem měří úctyhodných 517 cm (bez podstavce 410 cm). Michelangelo za ni dostal zaplaceno 900 dukátů, což z něj udělalo na dnešní poměry mnohonásobného milionáře. Pro zajímavost, Leonardo da Vinci takovou částku nevydělal za celý život.

mramorový prach, který předtím nabral do hrsti. Oklamaný Soderini se stal skalním Michelangelovým příznivcem. Ne všichni měšťané však sochaři přáli: David musel být dokonce na své čtyřdenní pouti z huti na centrální florentské náměstí střežen před výtržníky, kteří jej chtěli poškodit. Král David byl pak 8. června 1504 definitivně usazen na uprázdněný podstavec po soše Judity od jiného velkého italského sochaře Donatella. Tři měsíce nato byl David slavnostně odhalen. Před palácem florentských vládců vydržel až do roku 1873, kdy se přestěhoval do zdejší Akademie.

Mlátili do něho kladivem. Házeli po něm kamením. Stěhovali ho. Poleptali ho kyselinou sodnou. Nakonec ho vydrhli kartáčem a vodou. Všechno přežil a celý svět stále okouzluje svojí krásou. Michelangelovi bylo pouhých šestadvacet let, když se rozhodl pokračovat na Davidově soše. Tuto zakázku před ním dostal sochař Agostino di Duccio, který práci zkazil a odložil. Mramor, který byl považován za téměř znehodnocený, ležel skoro čtyřicet let nepovšimnutý, než se jej mladý umělec ujal. Talentovaný sochař se zavřel v huti florentského chrámu Santa Maria del Fiore, kde mramor zanechal jeho neúspěšný předchůdce. Začal 13. září 1501, dílo dokončil o zhruba tři a půl roku později, 24. ledna 1504. Traduje se, že jedním z prvních kritiků byl florentský vojenský velitel Piero Soderini, který byl nadšen, jen se mu zdálo, že David má příliš velký nos. Prudký Michelangelo se tehdy ovládl a Soderiniho obelstil. Tvářil se, že chce vyhovět. Vzal dláto a začal jím symbolicky přejíždět nos, přitom pozvolna trousil

David, Galleria dell'Accademia, Florence, 1504

21


Projekt Michelangela pro baziliku sv. Petra, Etienne Duperac


15 11 21


Bazilika sv. Petra, Vatikรกn


B

azilika sv. Petra ve Vatikánu (italsky basilica di San Pietro in Vaticano, také Svatopetrský dóm nebo Vatikánská bazilika) je jedna ze čtyř římských papežských (do roku 2008 patriarchálních) či velkých bazilik a jeden z největších kostelů na světě. Původní bazilika byla postavena za císaře Konstantina I. Velikého na místě, kde byl podle tradice pohřben po svém umučení sv. Petr a kde stála již v polovině 2. století memoria (modlitební prostor kolem apoštolova hrobu), kam putovali křesťané. Tehdy to bylo za městskými hradbami Říma. Stavba byla zahájena roku 324, roku 329 byla bazilika vysvěcena papežem Silvestrem I.. V dalších stoletích se chrám opravoval a zdobil. V letech 390–395 byla vystavěna jižně od příčné lodi hrobka císaře Theodosia I. a obou jeho manželek. Výstavba dnešní vatikánské baziliky probíhala v letech 1505–1629, s pracemi bylo započato za pontifikátu Julia II. Projekt nové baziliky vypracoval Donato Bramante (projekt tehdy třicetiletého Michelangela Buonarrotiho, který pracoval v Římě na náhrobku Julia II., nebyl přijat). Kostel měl mít tvar řeckého kříže s obrovskou ústřední kupolí a čtyřmi postranními kupolemi nad postranními kaplemi. Váhu kupole a kleneb měly nést čtyři pilíře. Ústřední kupole byla inspirována Brunelleschiho chrámem ve Florencii. Tento koncept také počítal se dvěma věžemi v průčelí, ale jinak se příliš informací nedochovalo, pouze z pamětní medaile vydané k zahájení stavby v roce 1505 a z fragmentárního půdorysu. Práce na stavbě zprvu postupovaly rychle, na stavbě pracovalo až 2000 dělníků a Bramante najímal pět podřízených architektů. Stavěny byly především čtyři podpůrné oblouky pro kopuli. Velké problémy přišly po smrti papeže Julia v roce 1513. Nový papež Lev X. musel financovat stavbu z prodá-

vání odpustků, což vyvolalo revoluční hnutí ve Svaté říši římské pod vedením Martina Luthera.[1] Po Bramantově smrti (1514) vedl stavbu Raffael Santi (do své smrti roku 1520). Raffael sám architekt nebyl a spoléhal se na rady Antonia da Sangalla mladšího. Nad hrobem sv. Petra vyrostla na ochranu menší budova podobná chrámu, ale vlastní stavba nepostupovala, protože se zvažovala změna dispozice na podélný půdorys tvaru latinského kříže. Roku 1547 pověřil papež Pavel III. vedením stavby 72letého Michelangela, který roku 1541 dokončil fresku Posledního soudu v Sixtinské kapli). Michelangelo se opět vrátil k Bramanteho koncepci, kterou poněkud pozměnil – chrám měl mít pouze jedinou majestátní kopuli, ale stále se počítalo s půdorysem ve tvaru řeckého kříže. Michelangelo vystavěl apsidu a střed kříže. Dále zesílil původní zdi, protože byl přesvědčen, že původní by celou stavbu neunesly. Za jeho života byla bazilika dostavěna až k tamburu a vznikl model kopule. Pod Michelangelem pracoval ještě větší počet dělníků. Stavba se potýkala s tím, že bylo potřeba dodat mnohem více materiálu k zesílení zdí a pilířů, proto byly vybudovány rampy pro osly, kteří nosili kámen. Studie kupole baziliky sv. Petra, Vatikán

25



Husarova kniha